08.02.2011 [08:00], MisaBells, ze série Sladké koření, komentováno 16×, zobrazeno 2835×

Naschvály! Udělali mi to naschvál, to jinak není možné! Oni si odjedou a mně ji nechají na krku! Co já tady s ní?

 

46. kapitola - Já tady a ty co nejdál

Jelikož Rory byla moje bláznivá maminka, muselo se vše zařizovat hned. Takže po týdenním pobytu se všichni – a když všichni, tak všichni – upíři poslali na lov, Josh, Jacob a Danny jeli pro dřevěný vyřezávaný altán do hlavního města a máma s Hanny a Nessie na zkoušku svatebních šatů.

„Proč nemůžu taky,“ vztekal jsem se. „Do auta se vejdu, fakt.“

„No nevejdeš. Vždyť ti to říkám. Ten náklaďák může mít v kabině jen tři, a kdo by se tu postaral o tu tvoji zoo?“ opakoval mi poněkolikáté Jacob. „Proč chceš jet?“

Tak to byla otázka pod pás. Přece mu nemůžu říkat, že nejsem tak mimo, abych si nespočítal, kdo všechno zůstává doma.

„Chci utužovat vztahy.“

„Tak je utužuj tady odtud,“ smál se Danny.

„My jedeme, jo?“ vyhrkla ze dveří mamka.

„Nechcete vzít Oh… Cinnamon s sebou? Určitě by tam chtěla být,“ vnucoval jsem ji.

„Cinnamon si chce vyjít do lesa nafotit nějaké snímky. Ráda fotí, víš? A srpnový les ji přijde úchvatný. Můžeš jí dělat společnost,“ vyřkla Hanny tu nejhorší věc.

„Jasně! Jdi s Cinnamon fotit! Alespoň se tu neztratí… Slib mi, že ji pohlídáš,“ prosila máma.

„Nejsem hlídací pes. Snad je schopná pohybovat se po lese a vrátit se na start sama, ne?“ odsekl jsem.

„Jsi skvělý syn,“ odpověděla máma a políbila mě, jako kdybych řekl, že to udělám.

„Mami, poslouchala jsi mě?“

„Musíme jet. Vážně si cením, že se o ni postaráš. Je tu nová, nezná zdejší lesy. Alespoň si vytvoříte nějaký vztah.“

„My máme vztah!“

„Pa,“ mávla a dveře se zavřely.

„Pa?“ hekl jsem vyplašeně. Za holkami odešli i kluci. „Pa!“ zavrčel jsem.

„Ty někam jdeš?“ Nadskočil jsem jako tehdy ve sprše, když jsem v odrazu uviděl Cinnamon.

„Sakra,“ odplivl jsem si. „Nemůžeš tu chodit jako duch, do háje!“

„Šla jsem docela hlučně, divím se, že jsi mě neslyšel.“

„Vytěsňuju zvuky, které slyšet nechci,“ setřel jsem ji.

„Dobrá výmluva pro nedoslýchavost,“ usmála se a zvedla palec nahoru. „Slyšela jsem, že jdeš se mnou.“

„Hlušiny?“

„Ne, tvoje maminka. Ale jestli se mě bojíš, tak tu klidně zůstaň. Zvládnu to sama. Umím se orientovat v prostoru.“

„Tak to mám radost,“ odsekl jsem a měl se k odchodu. „Tak my jdeme, měj se,“ dodala, než jsem položil pravou nohu na první schod.

„My?“ Zvědavě jsem se otočil a musel několikrát zamrkat. Vedle ní seděl spokojeně vypadající Sage a – bože můj – vrtěl ocasem.

„Sage nikam nejde.“

„Rozhodl se sám.“

„To těžko. Nesnáší cizí lidi.“

„Sage, chceš jít se mnou ven?“ oslovila pantera, který k ní zvedl hlavu a dost výmluvně přešel ke dveřím. „Myslím, že se docela snášíme.“

„Uteče ti. Neposlouchá skoro ani mě. A hlavně se brzo vrátí, protože on a Tarina bez sebe sotva udělají krok.“ Fakt jsem byl spokojený se svou dedukcí, tedy do chvíle, než odtáhla límec bundy.

„Myslím, že se tě bála, proto se schovala,“ vysvětlila to, co jsem viděl. Tarina byla omotaná kolem jejího pasu a tiskla se k ní.

„Ale…“ začal jsem, jenže jsem netušil, jak to dokončit.

„Jestli už nemáš nic na srdci, tak my bychom šli.“

„Fajn,“ odsekl jsem a vyběhl schody. „Sage, Tarina,“ zašeptal jsem. Většinou mě slyšeli. Doufal jsem, že jí zdrhnou a přiběhnou, ale místo toho jsem zaslechl jen bouchnutí dveří. Na podestě v patře jsem změnil směr a seběhl do sklepení. Pořád jsem tam měl schovaný svůj poklad z mládí. Soupravu bicích. Klavír mě nebavil, kytara mě nebavila… Bicí byla moje slabost, protože jsem ze sebe mohl vymlátit ten vztek. A že si ty bubínky v tuhle chvíli užily. Přestat hrát mě přiměl po dvou hodinách zvuk mobilu. Svraštil jsem čelo. Tohle číslo jsem neznal.

„Aamu, prosím?“ ohlásil jsem se.

„Hele, je to blbý, ale mohl bys mi přinést náhradní film? Nechala jsem ho v pokoji.“

„Kdo je to?“ předstíral jsem.

„Cinnamon!“

„Aha. A mohla bys mi říct, kde jsi vzala moje číslo?“

„Rory mi ho dala, kdybych od tebe něco potřebovala. A já potřebuju. Přines mi film. Jsem v lese.“ Mobil ohluchl. Nejsem pes!

V uších mi zazněla mámina prosba.

„Vždyť už jdu,“ vrčel jsem. Vdupal jsem do jejího pokoje. Dostal jsem facku od neředěné vůně skořice a jablek. Zhluboka jsem se nadechl, až se mi zatočila hlava. Kdeže je ten film? Rozhlédl jsem se po pokoji. „Šacovat ti šuplíky fakt nebudu, nebo… Ne, nebudu!“ ujišťoval a přesvědčoval jsem sám sebe. Vytáhl jsem mobil z kapsy a vytočil její číslo.

„Co zase?“ ozvala se.

„Polib mi patu… Kde máš ten film?“

„Říkala jsem ti, že v pokoji.“

„Uvědomuješ si, že tvůj pokoj má tři metry čtvereční?“

„A?“

„A ten film je malý!“ zavrčel jsem a otočil se v prostoru. Naproti zrcadlu byla červená krabička. „Mám ho.“

„No vidíš, a to stačilo jen použít oči, co?“ řekla jízlivě. Praštil jsem jí s telefonem a preventivně – kdyby to nepostřehla – jsem mobilem švihl o zem.

„Tak a teď si volej třeba do Lublaně!“ zařval jsem na kousky telefonu. Popadl jsem film a vyběhl z domu. Až tam mi došlo, že nevím, kde v lese je. „Jasně, takže to budu zase já, kdo se ztratí, super,“ vrčel jsem. Naštěstí jsem se vydal po její pachové stopě. Běžel jsem, a tak jsem ji našel po půl hodině. Byl jsem zpocený, udýchaný a naštvaný. Dvakrát jsem si vyvrkl kotník, jednou zakopnul o kořen a třikrát proběhl kolem stejného místa, protože se tam motala v kruhu.

„Kde jsi takovou dobu?“ vyčetla mi.

„Nemáš zač.“

„To vážně nemám, to máš pravdu. Můžu to zabalit, protože už není to správné světlo, díky.“

„Jsi rozcapený, nevděčný spratek, víš to?“ štěkl jsem.

„A že to říkáš zrovna ty?“ Zachovávala naprostý klid, což mi vyhánělo tlak do závratných výšin.

„Kde je Sage a Tarina?“ zpozorněl jsem.

„Tam a tam,“ vzdychla unaveně a zvedla ruku nad hlavu. Na jedné větvi chrápal kocour, na druhé visela Tarina.

„Máš štěstí.“

„Copak bys mi udělal, Peterku? Nabacal bys mi jako zlobivé holčičce, nebo bys mě umluvil k smrti? Anebo víš, co bys mohl udělat jako trest? Začni mě ignorovat, to mě odrovná!“

„Nejraději bych tě chytil pod krkem,“ zavrčel jsem a automaticky vykročil k ní. Necouvla. Byla hrdinka. „A tím ti zakroutil tak silně, až by v tobě ruplo. Pak bych tě chytil za vlasy a odtáhl hluboko do lesa,“ syčel jsem a ona konečně bezděčně couvla, jenže v zádech měla strom. Natáhl jsem k ní ruku a přejel jí prsty po hrdle. Ani nedutala. „Kde bych tě zahrabal pod tunu hlíny,“ dořekl jsem a stál na milimetr od ní. Vlas by se mezi naše tváře nevešel.

„Silná slova,“ zašeptala a její dech mi ovanul tvář.

„To jsi ještě nic neslyšela.“

„Proč mě nesnášíš?“ To mě překvapilo. Přestal jsem sledovat její rty, jak se vlní v rytmu slov a zadíval jsem se jí do očí.

„Protože…“ Naprat do mě v tu chvíli někdo tři sta šedesát, neodskočil bych rychleji a ona by málem nevyšplhala leknutím na strom, když jí zazvonil mobil. Otočil jsem se k ní zády a čekal.

„Ahoj, jo jsme v pořádku. Jo, je tady. Ano, je na mě milý, Rory, neboj se. Právě mi povídal, co spolu podnikneme.“ Nedokázal jsem se ubránit tichému smíchu. Vědět máma, co se pod tím slovem podnikneme, skrývá, asi by byla ve vteřině doma. „Měj se. Ahoj.“ Slyšel jsem, jak zaklapla mobil. „Mohla jsem tě prásknout, ale neudělala jsem to. Dlužíš mi službu.“

„Nic ti nedlužím. Klidně mě udej, za co chceš,“ odsekl jsem.

„Mě nevyděsíš, tak si to schovej do postele s Anise.“

„No, tak to je skvělý. Pomlouvat ti jde, co?“ vrčel jsem.

„Nepomlouvám. Jen konstatuju, že jsi ji vyděsil.“

„Já ji?“ vyhrkl jsem a otočil se k Ohnivci. „Jak?“

„Najednou ti pomlouvání nevadí? Jdi se bodnout, jsi bezpáteřní hovado. Nechápu, jak z tebe taková holka může být paf.“

Ani nevím jak, ale najednou jsem ji držel za předloktí a tiskl ji k sobě. V hrdle mi bublal vztek a v očích se mi odrážely její vlasy.

„Nic o mně nevíš, tak mě nesuď.“

„A že ty toho o mně tolik víš, že mě soudíš.“

„Vpochoduješ si do mého domova, omotáš si celou rodinu kolem prstu a chováš se jako primabalerína! Co si o tobě mám asi myslet?“ řval jsem.

„Ty si myslíš, že je to příjemný, vejít do cizího domu? Prokousala jsem se břichem vlastní matky, která to nepřežila. Nevím, kdo je můj otec a kdo jsem ve skutečnosti já. Tak mi odpusť, že se chytám lidí, kteří o mě jeví zájem.“

„Podej si inzerát, třeba se ti tatík ozve.“

„Jsi vážně odporný.“

„Nikdo tě nenutí se mnou mluvit,“ sykl jsem a odstrčil ji od sebe. Domů jsme šli tiše a docela pomalu.

„Co chceš udělat k jídlu,“ zavrčel jsem na ni do obýváku, když jsme se objevili doma a mně zakručelo v břiše.

„Já si uvařím sama, nestarej se.“

„Fajn.“

„Co jsi chtěl dělat?“ zajímala se.

„K jídlu?“ znejistěl jsem.

„Ne, k pití. Jo, k jídlu. Chleba s máslem?“

„Já umím vařit!“

„Jasně, to říká táta taky,“ zasmála se. To bylo podruhé, co jsem se s ní ten den smál.

„Já to ale fakt umím,“ ujišťoval jsem ji.

„Tak jo, přesvědč mě,“ vyhrkla a opřela se o lednici. „Uvař.“

„Jak je libo,“ ušklíbl jsem se a přešel k ní. Celá ztuhla, když jsem se nad ní sklonil. „Copak? Zapomněla jsi dýchat?“ dobíral jsem si ji a chmátl do lednice pro máslo. Jak bylo to pořekadlo? Když je nemůžeš porazit, přidej se k nim? No, tak já si to obracím: Když nemůžeš být s nimi, poraz je.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  miamam (11.04.2011 13:13)

Huh, tady to začíná vřít

15)  Kaca (13.02.2011 14:49)

Cinny, Chh.. Taková sladká mrška, sem z ní paf By mě zajímalo, jak by to dopadlo, kdyby si jí Pete pamatoval, jako smrdící balíček a jako buchtu ale.... Tahle slečna mi vyraazila dech. Pápá Anýzku

14)  Jula (09.02.2011 18:01)

To jsem zvědavá, co dobrého uvaří
Je mi trochu líto Cinny, Peter si na ní pořád vytlouká svoji zlost na všechno

13)  maky21 (08.02.2011 19:33)

Ne, asi vážně nemám ráda Cinny, jsem asi určitě divná, já nevím, nelíbí se mi asi stokrát víc než Anise...
tak copk nám Peterek uvaří? doufám, že to bude k jídlu, ať jí pěkně setře!!!
mohl by udělat třeba palačinky, nebo něco se skořicí, ne?
jen do ní!!!!!

12)  Fanny (08.02.2011 19:27)

No, oba to nemají jednoduché a dávají si sežrat něco, co vlastně ani jeden nechce...

9)  Marketa (08.02.2011 15:53)

8)  semiska (08.02.2011 12:06)

Ti dva se mají tak strašně rádi Ty jejich přestřelky jsou bomba. Jsem zvědavá, jak jim to dlouho vydrží.

7)  Mili (08.02.2011 09:07)

Fantastická kapitola

5)  sfinga (07.02.2011 20:18)

Pete je normální rozmazlený fracek. Ale zásluhu má na tom celá rodinka. A Cinnamon je fantastická holka. Nedá se, klidně mu vynadá, patří mu to, pitomci jednomu A moc se mi líbí, jak si ochočila jeho ZOO

4)  Lucie (07.02.2011 20:13)

1