Sekce

Galerie

/gallery/koření.jpg

Jo, člověk - upír - poloupír - udělá fakt všechno, aby svou maminku potěšil a hlavně, aby se vyhnul jejímu hněvu. Jenže tentokrát jsem to přestřelil i já, a to nemluvím o Anise.

 

43. kapitola - Špinavá chvilka

Večeře jsem se nakonec ujal já a obsloužil se.

„To se ti machruje, co?“ odfrkla si Anise a nehtem si z dalšího nehtu vydloubla imaginární špínu. „Taky bych mohla, kdybych chtěla. Je ti to jasný? Ale já nechci!“

„Jasně,“ zubil jsem se a excelentně obrátil omeletu ve vzduchu. Ten rok samoty se hodil.

„Blbečku,“ zavrčela a já se začal smát. Nakonec povolila a omluvně se jí nadzdvihl koutek úst.

„Divím se, že jsi ještě nevzala kramle, co to?“ zajímal jsem se.

„No, sice tu jsem už pár dní, ale byl to promr… ztracený čas, nemyslíš?“ opravila se.

„Nemyslím.“

„Hele, ten rok… Změnil ses.“

„Blbost. Nech toho, jo?“ zavrčel jsem tentokrát já.

„Ne, vážně. Jsi jiný.“

„Nejsem. Jsem pořád stejný a vůbec – co sis myslela, že tu po roce najdeš? Lidi se mění!“

„Takže uznáváš, že jsi jiný?“

„Ne,“ utnul jsem to a zahodil prázdnou pánev do dřezu. Anise vztekle roztáhla nosní dírky a semknula rty do úzké linky.

„Paličatej Američane,“ vrčela.

„Hele!“

„Proč nepřiznáš, že jsem ti chyběla?“

„Protože to není pravda, Anise. Mně to taky vyhovuje tak, jak to je. Sice jsem byl po tvém odchodu chvilku dezorientovaný, ale fakt jen pár dní, protože jsi kamarádka!“

„Zase to tvoje kamarádství? Proč si nepřiznáš…“ začala znovu.

„A dost, do háje! Proč si mám pořád a neustále něco přiznávat? Napadlo taky někoho z vás, že to nejsem já, kdo si má něco přiznávat? Proč si třeba zrovna ty nepřiznáš, že se vracíš jenom proto, že seš zamilovaná?“ vyhrkl jsem a až pak mě napadlo bodnout si do ruky kudlu, nebo si prsty přibouchnout do šuplíku, nebo prostě něco udělat, abych nemluvil.

„Cože mám být? Nebuď směšný!“ vysmála se mi. „Do koho bych asi tak byla zamilovaná?“

„Anise, přestaň s tím,“ vzdychl jsem tiše.

„Já ale vážně nejsem zamilovaná, věř mi,“ prosila šeptem. „Jen mám přítele. Po spoustě let samoty jsem si našla kamaráda. Nechci o něj přijít.“

„Tak mi přestaň pít krev, masožravko,“ odfrkl jsem si a spiklenecky na ni mrkl.

„Ty jsi takový…“ Anise zbytek spolkla, ale já si stejně myslel, že to nechtěla doříct. Poslal jsem jí vzdušný polibek a posadil se s jídlem ke stolu. „Tak už konečně povídej… Co jsi dělal celý rok?“

„Víš co? Nejdřív mi povídej ty. Já se u toho najím, jo?“ navrhl jsem a narval si ohromné sousto do pusy. Anise se uvelebila naproti mně a podepřela si bradu dlaní.

„Tak jo, hm… Odtud jsem to vzala do té slavné Volterry.“ Zaskočilo mi.

„Co? Cos tam dělala?“

„Procházela si muzeum pro lidi, bavila se s upíry… Ethan byl velice milý společník. Vyprávěl mi o Skylar a Manu a taky o tom, jak tam pak přijela Bella s Edwardem a bylo rušno. A o vizitách Cullenů…“

„A pak?“

„Po Volteře jsem přemýšlela, kam jet, a napadlo mě další místo. Finsko!“ Zahodil jsem vidličku, protože se to nedalo vydržet. Potřeboval jsem vodu. Dusil jsem se. „Jsi v pohodě?“

„Finsko?“ vyhrkl jsem, když jsem opět popadl dech a tep se mi zklidnil.

„Odtamtud je tvůj táta, ne? Taky jsem byla v Chicagu a Forks. Pak jsem to vzala přes Paříž a Španělsko rovnou sem. Málo času, no,“ vymlouvala se.

„Anise, ty jsi tou rodinou fakt posedlá, nemyslíš?“

„Žila jsem jejich příběhy, chápeš? Kdybys viděl, co tu bylo, když žili Volturiovi… Jejich příběhy byly noční můry. Nikdo jim nefandil, nikdo o nich v podstatě nemluvil. Šířily se jen zprávy, jak vyhladili tamty a zneškodnili tamty, ale s Culleny… To bylo prostě, jako kdyby vyšlo nové slunce.“

„Vždyť to říkám – magor.“

„Hej! Ještě jednou mi řekneš magore, tak…“ vrčela.

„Magore! A co jako?“ Anise se začala smát, když jsem na ni vyplázl jazyk.

„Tak teď jsem se urazila a odcházím.“

„Přijď brzy,“ řekl jsem a dojedl zbytek omelety. Anise mě probodla pohledem a vykráčela z kuchyně.

Tohle mi chybělo? Taková lítá saň?

Vrátila se druhý den se slovy:

„Bál ses, že nepřijdu?“

„Ani ne. Spíš jsem v to doufal,“ odvětil jsem s kartáčkem v puse, protože mě opět přepadla v koupelně. Ta spodní byla stále k nepoužití, a tak mi nezbývalo, než ji během dne uklidit, ale teď jsem měl tu svou v pokoji, takže jsem si s dolní koupelnou nelámal hlavu.

„Mizero. Počkej, až zase odejdu a nevrátím se. Nikdy!“

„Víš, co mě napadlo?“ začal jsem a potlačil pobavený výraz. „Že by sis rozuměla s dědou Edwardem. Nechodili jste na stejnou školu?“

„Cože? Proč jako?“ nechápala, což mě bavilo ještě víc.

„Já jen tak…“

„Dělej, mluv.“

„Neřeš to. Stejně bys to nepochopila, Anýzku,“ tišil jsem ji.

„To mi chybělo,“ vzdychla.

„Co? To, jak si tě skvěle dobírám?“

„Ne. Anýzek mi chyběl. Tvoje ubohé pokusy o setření zapomínám sekundu po vyřčení.“ Tak tohle bolelo. Au.

„Co máš pro dnešek v plánu?“ změnil jsem urychleně téma.

„Spoustu sexu, protože se s tebou nedá o ničem normálním bavit.“

„Já to zkoušel, ale ty jsi mi pak nechala jenom lístek ve schránce,“ ryl jsem.

„Já to věděla! Věděla jsem, že tě to štve! No, jen do mě! Vyhrabej špínu!“ vrčela.

„Jen jsem konstatoval skutečnost. Neštve mě to. Tak řekni, že to není pravda a já se omluvím.“

„Jdi k čertu, Amíku,“ odfrkla si. „Jakou barvu máš rád ty?“ Povytáhl jsem udiveně obočí. „No jo, tak mi to nedošlo. Už jsem si vzpomněla, že jsi to říkal, promiň. Tak jinak… Co nesnášíš?“

„Co nesnáším?“ opakoval jsem a zamyslel se. Toho bylo tolik, ale nic z toho nebylo vyloženě extrémně nesnesitelné. Napadlo mně spoustu fádních odpovědí, jako lež, faleš, ranní vstávání, mluvení do života, nebo večerka… „Nesnáším nejistotu,“ vyhrkl jsem.

„Prosím?“

„No, nejistotu. Ten pocit, víš? Takové to, když nevíš, co bude. Nemůžeš se podle toho zařídit a udělat si nějaký plán.“ Anise se začala smát. „Co je?“

„Ale celý život je nejistota! To bys pak nesměl mít rád překvapení a dárky pod vánočním stromečkem. Nesměl bys mít rád lidi, upíry, vlkodlaky, protože každý je individuální bytost, která se rozhoduje v rámci situace a tudíž nikdy nevíš, co udělá.“

„To není pravda. Na lidech se dá poznat, co udělají.“

„Jo?“

„Tak třeba ty,“ vyhrkl jsem a narovnal se v zádech. „Tebe mám přečtenou.“

„Tak to si jenom myslíš,“ odfrkla si.

„Schválně,“ vyhrkl jsem. Anise nakrčila nos a vypadala, že přemýšlí. Pak se jí v očích mihl ďábelský plán a já se přikrčil. Její ruka vyletěla do vzduchu. Uhnul jsem – lekl jsem se jí. Anise minula a vytřeštila oči. „Jak…“

„Věděl jsem, že to uděláš.“

„Jak?“ opakovala podrážděně.

„Výraz tváře. Většinou to poví hodně. Stačí pohled a víš, co dotyčný provede. Ty, když chceš udělat něco zákeřnýho, probleskne ti to v očích.“

„Blbost,“ sykla.

„Po sexu máš dolíčky ve tváři.“

„Nemám!“ pištěla. Začal jsem se smát.

„Když se ti něco nelíbí, vibruje ti hlas.“

„Nene!“ ječela znova.

„Když se bojíš, utíkáš.“

„A dost!“ štěkla a zamračila se. „Fajn, tak se boj své nejistoty.“

„Čeho se bojíš ty?“

„To mi řekni ty, pane chytrý.“

„Hm… Ty se bojíš sebe, co?“ ušklíbl jsem se.

„Nesnáším tě, Američane.“

„Určitě nejsi sama, neboj.“

„Zkoušel jsi někdy pít lidskou krev?“ vyhrkla. Opět změna tématu.

„Ne.“

„Proč ne?“ vyzvídala a hrnula se za mnou z koupelny. Musela poposkočit, protože přehlédla roztaženého pantera na koberci pokoje. Málem ho zašlápla. „Sakra, Sage, lehni si jinam,“ mručela. Panter jen zívl a převrátil se spokojeně na záda. Když viděl, že odcházíme z pokoje, vydal se za námi. „Proč?“ zopakovala zvědavě.

„Nezajímá mě to. Je to nejistota.“

„Ty se toho bojíš? Ale toho se bát nemusíš.“

„Nechci to zkoušet. Je to jako drogy, zkusíš to a propadneš tomu. Nechci.“ Seběhl jsem schodiště a ti dva nohsledi museli přidat do kroku, aby mi stačili.

„Co nejraději hraješ?“ vyhrkla.

„A ty? Zkoušela jsi někdy pít zvířecí krev?“ držel jsem se daného tématu a nehodlal od něj odejít. Ne, když jsem byl opět na koni já. Anise se zarazila a očividně potlačila dávivý reflex.

„To je odporná představa, fuj,“ šklebila se.

„Je to taky krev.“

„Ale smrdí.“

„Nesmrdí. Chutná prý jinak, než lidská, ale zvykneš si. Co jsi jedla jako člověk, Anise?“

„Nikdy jsem nejedla maso. Právě kvůli tomu, že to jsou zvířata.“

„Ale do lidí koušeš? V tomhle světě jsou zvířata to vegetariánské, chápeš?“ Anise stále nevypadala, že jsem ji přesvědčil.

A nevypadala tak ani druhý den. Ani třetí a čtvrtý už vůbec ne, protože jsem místo ní našel jen lísteček: Zastavím se jindy. Anise. Další její typický rys. Po tomhle jsem mohl počítat s tím, že se neukáže hodně dlouho.

Večer jsem si vzpomněl, že jsem nezavolal předtím mámě zpět. Několikrát jsem se pokřižoval, jelikož mé mlčení trvalo 5 dní.

„Ahoj maminko,“ švitořil jsem do mobilu a odtáhl jej preventivně co nejdál od ucha.

„Dobrý den,“ zavrčela.

„Zlobíš se?“ kvíkl jsem.

„Nemám důvod.“

„Máš mě ráda?“

„Ano.“ I s operátorkou, nebo hlasovou schránkou bych si pokecal víc.

„Chceš, abych přijel na pár dní?“ Bože, Pete, co to meleš?

„Ty bys… fakt? No jistěže chci! Taavetti!“ zahlomozila máma do domu a já zalitoval, že jsem to podcenil a přitáhl si sluchátko k uchu moc brzo. „Pete přijede!“ A do prdele…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

sfinga

16)  sfinga (07.02.2011 01:36)

Jááááá už vím, koho mi ti dva připomínají
Tonyho a Tanyu (neboj, nebviňuju tě z plagiátorství)
Ti dva se taky scházeli jen občas a za účelem vášnivého sexu A blbě to dopadlo. Rozešli se. Teda on byl Tony spíš vyhozen A Pete a Anise jsou přesně takoví

15)  Guneska (05.02.2011 23:50)

Ty mi dáváš pořádně zabrat, furt jsem nějaká zmatená z té Anise... nikdy s Petem nic nedořeší, všechno nechávají otevřené a ona si pak prostě mizí... ještě, že aspoň nechává vzkazy... Jo a doufám, že se Peter nenechá přesvedčit na tu lidskou krev...

Fanny

14)  Fanny (05.02.2011 13:37)

Anise je milá, moc jsem si ji oblíbila, ale pro Petera by to mohla být jen kamarádka, ne? Jinak; Zase bude z rodinou? Chvíli...?:D

Jula

13)  Jula (05.02.2011 09:43)

To si na sebe ušil boudu :D :D :D

krista81

12)  krista81 (04.02.2011 22:18)

Jsou to dva tvrdohlavci tvrdohlaví
Ale Peter jede domů snad bude všechno OK

maky21

11)  maky21 (04.02.2011 22:14)

Ale jo mám zase Anise radši. já nevm..
le pete měl úplně nejlepší rozhovor s mamkou
dneska asi nebudu psát delší komentář, jsem nějaká ospalá :D

10)  Alorenie (04.02.2011 21:27)

ach jo. prosímtě Míšo, dej Peterovi za mě pohlavek, a domluv Anise! Ti dva musí být spolu!

semiska

9)  semiska (04.02.2011 21:06)

Krásné, teď je jasné, co si oba nechtějí připustit. ;) Doufám, že si to uvědomí oba dřív než bude pozdě.

8)  nathalia (04.02.2011 20:20)

Haha :D :D :D vypada to, ze se ti dva maji dari :o)
No snad to taky dobre dopadne, ale oba jsem tvrdohlavi az to boli :D PAradni dil!

wuzinka

7)  wuzinka (04.02.2011 19:24)

Skvělé

milica

6)  milica (04.02.2011 19:19)

Pěkná kapitolka, těším se na pokráčko

5)  Lucie (04.02.2011 19:12)

Anna43474

4)  Anna43474 (04.02.2011 18:43)

Chudák jeho raněné ego
Tak domů, jo??? Hmm...
TKSATVO

Mili

3)  Mili (04.02.2011 18:23)

Skvělá kapitolka

2)  kamčí (04.02.2011 18:08)

to jsem zvědavá co se bude doma dít, až tam Peter dorazí.:)
hrozně dobře se mi tahle povídka čte a pokaždý se nemůžu dočkat pokračování

Kaca

1)  Kaca (04.02.2011 18:02)

Anýs si nemůžu zvyknout, ale Anýs mi příjde úplně stejné jako Tyfus Sage byl roztomilý, ale... Pete! Ty blbe! Jestli ti doma zabijou Rory tak budeš mrtvý i ty! Já to vidím, jestli ta Rory opravdu umře! Grrr... piromá Anise, kdyby ho nezdržovala tak tam nemusí jet. Chjo... Aspoň se dozví o té Cinnynce

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still