Sekce

Galerie

/gallery/koření.jpg

Lov. Jednou za čas to prostě je potřeba. Horší je, když k tomu máte publikum. A nejhorší je, když dostanete dárek.

 

37. kapitola - Potrefená husa

V následujících týdnech se dalo mluvit o ohromném štěstí, když se Anise neukázala půl dne. Jinak jsme byli převážně spolu. Další pozitivum na tomhle přátelství bylo, že po mně nechtěla odpovědi. Mluvila převážně ona. Já jen poslouchal a čím dál tím víc sledoval její křivky. Jak to říkala? Že kdybychom… Nemusel bych… Mohli bychom normálně…

„Zase mi čučíš na prdel,“ vytkla mi pobaveně.

„Hmf… je velká, nediv se. Nedá se přehlédnout,“ ryl jsem a na poslední chvíli se vyhnul letícímu polštáři z gauče.

„Je malá a hezká a ty ji nech být. Svou šanci jsi propásl,“ vrčela. Povytáhl jsem pobaveně jedno obočí a zkřížil si ruce na prsou.

„Jaký hlupák já byl,“ zaúpěl jsem hraně. Anise se zarazila.

„Někdy mám pocit, že trpíš docela silnou schizofrenií.“

„Jo. Jsem jen tvůj výplod fantazie. Já ve skutečnosti neexistuju. Jsem tvé druhé já. Když nemyslíš na sex ty, myslím na něj já a obráceně.“

„Těžko,“ odfrkla si.

„Proč myslíš,“ zasmál jsem se znovu.

„Protože já na sex myslím pořád.“ Můj úsměv na tváři zamrzl.

„Aha,“ hekl jsem.

„Takže ty myslíš na sex se mnou?“ zajímala se zvědavě.

„Kdo řekl, že s tebou? Jen myslím na sex. Jsem chlap, mám taky potřeby. Nejsem Edward!“

„Chtěla bych je fakt poznat,“ zesmutněla. Už jednou jsme se na tohle téma bavili a já jí ten nápad rozmluvil. Bylo jen otázkou času, kdy s tím opět začne.

„Dej pokoj, prosím tě,“ mručel jsem. Moje nálada byla pryč. „Nevezmu tě tam. Jestli chceš, jeď sama a pozdravuj je.“

„Divil by ses, kdybych to udělala,“ štěkla rozzuřeně.

„To bych se teda divil. Jsi na to moc velký srab. Několik let víš, kde žijou a stejně jsi tam neodjela, tak proč teď?“

„No, víš, já tak nějak nevěřila, že existují. Sem do Austrálie moc reálných informací nedorazí. Tady nejsou žádní vládci, nebo tak. Nevím proč.“

„Oni už nejsou nikde, tak si s tím nelam hlavu.“

„Jak – nikde? Co Cullenovi?“ připomněla mi.

„To je na dlouho. Nech to být. Hele, tehdy jsi mluvila o tom, že bychom spolu mohli jít lovit. Jdeme?“ změnil jsem téma a laškovně na ni zamrkal.

„Do centra?“ vyhrkla nadšeně.

„Do lesa,“ zpražil jsem ji.

„Nuda,“ odfrkla a zívla.

„To není nuda. Jen si to vezmi. Když lovíš lidi, tak je prostě chytíš a zabiješ – však víš. U zvířat je musíš lapit a najít. Je to lepší.“

„Když lákáš tu zvěř, nemohl by sis něco přilákat sem?“ řekla pořád znuděně.

„Mohl. Jen nevím, co by ke mně přišlo. Neznám to okolí ještě tak dobře.“

„Možná dingo. Nebo jsem si onehdy všimla, že pár kilometrů odtud je farma. Třeba by přiběhla nějaká ovečka… Hele!“ vyjekla, až jsem leknutím nadskočil. „Co kdyby sis ji pak taky adoptoval, Amí?“ Amí! To její Amí! Nesnášel jsem, když mi říkala Amíku, tak to změnila na Amí. Gr!

„Jasně a budu jí říkat Magdo, ne?“ sykl jsem.

„Spíš Shaun,“ zamyslela se smrtelně vážně.

„Shaun už existuje.“

„No právě! Míň práce. Víš, jak by to bylo roztomilý?“

Vzdal jsem to. Vyšel jsem na práh domu a zatřepotal prsty. Očima jsem kmitl k hodinkám a zvažoval, za jak dlouho přijde objednávka. Po deseti minutách se u dveří objevil klokan – fuj. Pak cosi jako přerostlá myš – hybrid? A asi za dvacet pět minut – Shaun. Byla macatá a sladce békala. „Je mi jí líto, chudák. Takové milé zvířátko a ty ji chceš sežrat.“

„A co lidi?“ sykl jsem na obranu. Lepší zvíře, než člověk, ne?

„Co je – lidi?“ culila se jako nevinnost sama. Protočil jsem oči a hlasitě vzdychl.

„Fajn, jdu se najíst o kus dál. Shaun, jdeme, pojď,“ hekl jsem a vyrazil směrem k farmě. Ovce za mnou vesele hopkala a každé druhý krok doprovodila hlasitým bhéé

„Jdu taky!“ vyjekla Anise a hnala se za námi.

„Nejdeš. Ještě mi vymluvíš další jídlo!“

„Neboj… chci to vidět. Třeba se pak nechám přemluvit. Hele, je pravda, že se Carlisle nikdy nedotkl lidské krve? Jakože ji nikdy nepil? A Edward prý zabíjel jen vrahouny! A Rose se jenom pomstila, nebo jak to bylo…“

„Jsou to pravdy a důkazy toho, že se na zvířecí krvi dá skvěle existovat.“

„Ha!“ vyhrkla a zabodla mi ukazováček do prsou.

„Co?“

„Teď jsi to řekl ty sám! Na zvířecí krvi se dá existovat, ale ne žít!“

„Všichni upíři – ať už vegetariáni, nebo masožravci – existují. Oni nežijí.“ Anise se zamračila, protože jsem ji přelstil. Nesnášela, když ji někdo přehádal.

„Nemám tě ráda,“ sykla. Doufal jsem, že bude ještě chvíli ticho, alespoň, než dojdeme k farmě, ale po chvilce se opět ozvala. „Fajn, odpuštěno. Co teď? Víš co? Já to zkusím. Dám si s tebou.“ Teď jsem se zarazil já a Shaun za mými zády hlasitě zabékala a zabrzdila, aby do mě nevrazila. Odhopsala pak o kus dál. Nenápadně.

„Ty si dáš se mnou? Fakt?“

„Jen to zkusím.“

„Fakt?“

„Ještě jednou řekneš fakt a půjdu domů,“ mručela. Tomu nešlo odolat.

„Fakt?“ Jenže už dávno jsem si mohl uvědomit, že ženská jinak mluví a jinak činí. Místo toho, aby se otočila na rudém podpatku a odkráčela, ohnula se – schválně zadkem ke mně – a elegantně vytrhla ze země drn zežloutlé trávy. Lapen výhledem na její pozadí jsem se nestihl bránit, když mi ty kořeny omlátila o obličej. „Tfuj…“ vyprskl jsem kusy hlíny, písku a trávy z pusy. Přesto jsem zůstal stát jako socha. Oči zavřené a ruce zaťaté v pěst. Šokem? Možná.

„Tak,“ vyhrkla spokojeně.

„Tos‘ neměla dělat,“ zašeptal jsem vztekle.

„A proč jako?“ vysmála se mi.

„Protože ti to vrátím, proč asi?“

„No, to nevrátíš!“ děsila se. Ometl jsem si hřbetem ruky zbytek hlíny z tváře a zářivě se na ni usmál. „Petere!“ prosila hystericky.

„Ano, Anýzko?“ zatrylkoval jsem na ni a přidřepl jsem k zemi. Anise vytřeštila oči a couvla.

„Pete, mám makeup a lodičky… budu špinavá, já… Petere! Hele, počkej, jo? Promluvme si… Jako dospělí! Já fakt nechtěla, ta hlína… To byl pěkně blbej nápad… hele… hele! Hele, polož to!“ vřeštěla, když jsem vytrhl svůj drn ze země. Vzdala pokus o slovní kontakt a práskla do bot.

„Uvidíme se později!“ zavolal jsem na ni a s úsměvem pokračoval v cestě k farmě.

Naskytl se mi pohled pro bohy. Zelená louka plná chovných zvířat. Koně, ovce, husy… Kde se to v Austrálii vzalo? Kolem toho všeho pobíhal hlídací pes a štěkáním svolával stáda k sobě. Zmerčil mě v okamžiku, kdy se otočil vítr. Zvedl uši do pozoru a napřímil se v zádech. „Kšic,“ sykl jsem dva metry od něj a pes se přikrčil. „Řekl jsem – kšic,“ zopakoval jsem tomu psovi. Štěkl na mě a napodobil Anise. Zdrhl. „Tebe bych chtěl doma, hrdino,“ vysmál jsem se mu a začal bloudit ve vyplašeném stádu, které se nedostalo nikdy dál, než k plotu ohrady kolem louky. Vyhlédl jsem si ohromného berana a mladou husu. To by mi mohlo stačit. Přece si tenhle supermarket nevysaju hned první den, ne? Vykročil jsem směrem k beránkovi.

„Nechci ti do toho kecat, ale ten pes vyburcoval majitele. Jde sem. Cítíš?“ Nadskočil jsem a beran hystericky zabečel.

„Fuj tajksl! Anise!“ vrčel jsem na tmavovlásku.

„Jsem tě chtěla jen varovat, promiň,“ zasmála se a vyhoupla se na vrchní část plotu. „Nech si chutnat,“ pobídla mě. Protočil jsem oči a pokusil se ignorovat to obecenstvo. Když jsem se po chvíli zakousl beranovi do hrdla přes tu jeho ovčí srst, připadal jsem si, jako žíznivec, co si čuchl k vodě. Začal jsem hltat a nedokázal jsem přestat. V duchu jsem už zvažoval, jestli si nedat místo té husy další ovci, když se ozvala rána. Nadskočil jsem a vztekle zavrčel. Anise se na plotě naježila a sykla. Další rána se roznesla vzduchem a v ten samý okamžik mě něco kouslo.

„Ss…“ zasyčel jsem bolestí a drbal si stehno. „Co to bylo?“ mručel jsem. Znovu se ozvala rána.

„Hele, pojď odtud. To střílí ten vesničan,“ prosila Anise. „Nebo máš ještě hlad? Já, že bych si taky skočila na sváču.“

„Nech ho. Jen si brání to, co je jeho, ale teda… Jauvajs. Pálí to,“ skučel jsem. „Jdeme,“ hekl jsem a po dalším výstřelu mi došlo, co mě kouslo, protože to kouslo znovu a jen o kousek výš, než předtím. Vyjekl jsem jako holka.

„Žiješ?“ vyhrkla Anise.

„Jo, jdeme, dělej,“ prosil jsem.

„Mluvila jsem na něj,“ zasmála se a pohodila hlavou k mému rozkroku.

„Jsi hrozná.“

„Ale teď vážně. Můžeš chodit? Kam tě trefil?“ Až pak mi skutečně a definitivně došlo, že mě střelil. Jenže proč to tak pálilo?

„Vpálil mi to do nohy, ale dobrý. Nějak dokulhám.“

„Chceš vzít?“

„Anise!“ řekl jsem dotčeně s jednou nohou přehozenou přes plot. Hodlal jsem se elegantně přehoupnout, ale postřelená noha stávkovala a já přepadl jak žok. „Fajn, pomoz mi,“ hekl jsem ze země. Jenže ta bestie upírka se lámala v pase. „Tak mě zvedni, ne!“

„Hííí…“ tlemila se.

„Anise!“

„Híííí… au, au, au…“ skučela a mačkala si břicho.

„Ještě, že je tomu farmáři snad osmdesát a má velkou farmu, jinak by tu už byl. Mířit teda umí, to jo,“ vrčel jsem a zkoušel se zvednout. „Až se dořehtáš, přijď do vily,“ sykl jsem a pokusil se běžet domů. Neustále jsem si však musel ty dvě ranky mnout. Pálilo to. Ty kulky musely něčím být napuštěné. A co horší, jak je možné, že mi pronikly kůží?

O to víc ostudné pak bylo, když jsem zjistil, že moje kůže je nepoškozená. Nebo spíš ne tolik poškozená. Jen dvě malé, sotva viditelné čárky, jak mě kulka lízla. Anise dostala další křečovitý záchvat smíchu. Sage seděl vedle mě na gauči, sledoval mé odhalené stehno a zkoumal ranky. Nakrčil nos a vyplázl jazyk.

„No fuj, nelízej to!“ okřikl jsem ho, když jeden ze šrámů začal olizovat. Jenže on se nedal odtáhnout. „Co blbneš?“ mručel jsem.

„Asi mu to chutná, no,“ hekla Anise, když se přestala smát. Vzrostla ve mně zvědavost. Nevím proč, ale měl jsem chuť, to taky zkusit. Snad ještě nikdy jsem nekrvácel tak moc, aby to pálilo. A že tohle fakt pálilo. Navlhčil jsem prst a přejel po druhé, neoslintané rance. Poté jsem ukazováček znovu strčil do pusy.

„Budu blinkat,“ vyjekla Anise. Zamlaskal jsem, abych zintenzivnil chuť. Krev. Měděná příchuť. Takovou jsem poznával. Ředěná tou zvířecí, ale soli tam bylo mnohem víc. Sůl?

„Ten blbec to do mě normálně nasolil!“ vyjekl jsem a Anise šla znovu do kolen.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

17)  Twilly (15.02.2011 07:20)

aaaaaaaaaa jo

sfinga

16)  sfinga (07.02.2011 01:14)

Panebože to zase bylo fiasko, on se nechá normálně postřelit solí Pitomec jeden, toho by měli dát pod poklop, aby ho zachovali pro budoucí generace... ups, on je vlastně nesmrtelnej, nj. tak ho necháme žít, teda existovat

15)  nathalia (28.01.2011 20:54)

lol
to mi rekni, jak dlouho se bude flakat :(
:D

14)  kamčí (28.01.2011 20:10)

s Anise je vážně sranda.alespoň to není taková pipna jako ty předešlé, co se ho pokoušely využít.

Anna43474

13)  Anna43474 (28.01.2011 19:14)

Sůl sladká nebude
Ta ženská je teda pěkná potvora
TKSATVO

12)  AMO (28.01.2011 16:19)

No dobrý, koukám, že anýzová upírka je pěkný kvítko
A mám vyloženě radost, že Petřík nemá časík na průšvihy...
Jenže pořád nevíme, co dělá rodina a hlavně našel někdo Cinny???

Jula

11)  Jula (28.01.2011 16:08)

Anise se mi docela začíná líbit

10)  Guneska (28.01.2011 15:07)

Jsem na kolenou spolu s Anise... to jsou čím dál víc komediální, ty tvoje kapitolky :D Anise mě docela baví, že by to byla ta pravá pro našeho troubelína?

Lucie

9)  Lucie (28.01.2011 14:57)

8)  Alorenie (28.01.2011 14:34)

on to do něj nasolil
Aniiiisee! je skvělá

eElis

7)  eElis (28.01.2011 13:31)

TAk ten badyán ho asi nenechá jen tak na pokoji, co? I když předtím jsem badyán nechtěla, není zase tak špatná. nádherná kapitolka

maky21

6)  maky21 (28.01.2011 13:30)

Ta poslední vyřčená věta mě dostala!!
Peter je teda hrdina jak houska :D
Co udělá ten farmář až zjistí, že mu umřel beran?
Anise mě dostává, jak se pořád Petemu směje :D
A nejvíc mě dostala, jestli žije Peterek :D

semiska

5)  semiska (28.01.2011 12:45)

U názvu jsem se nasmála. Anise mu asi jen tak pokoj nedá,co? Ale víš, že jim to spolu docela sluší? Kulky se solí? No, tak to muselo teda bolet. Anise se asi uchechtá,co? Jinak se ti to moc povedlo.

Fanny

4)  Fanny (28.01.2011 11:01)

Tohle je snad naposled, co prosím za Cinny... Ale Anise je docela fajn, a slané střely. Jen jsem zvědavá, jestli opravdu někdy pojede za tou jeho rodinkou

3)  Tru (28.01.2011 10:53)

A Peterek je nasolenej:) Jít na farmu papat? To jsou nápady, to už je lepší ten klokan, ne? Pěkné

Mili

2)  Mili (28.01.2011 09:57)

úžasná kapitola

niktoska

1)  niktoska (28.01.2011 09:35)

hmmm tak mu treba, nech si rýchlo spomenie na Cinamon pekne sa to vyvíja dokonca sa mi začína Anise páčiť
kapitolka na jedničku
si božská

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek