Sekce

Galerie

/gallery/koření.jpg

No jo, trošku jim zaskočilo, ale tak co mám dělat? Fajn, asi to dělám na truc, jenže... No, prostě jedu jinam! Basta!

 

34. kapitola - Jiná cesta

„Au…“ Alicin hlas přeskočil o dvě oktávy výš.

„…strálie, ano,“ dořekl jsem za ni. „Chci tam.“

„Co budeš dělat u protinožců?“ vyhrkla Rosalie.

„Nemám nejmenší tušení, proto mě to láká.“ Rozhodl jsem se uprostřed noci. Hodně jsem o tom přemýšlel a Sage s Tarinou tam budou nadšení, dokonce budu moct vzít s sebou asi i Fanny a Amádea. V Austrálii není nic divného na aligátorech v bazénu.

„Vždyť v Austrálii nikoho nemáme!“ fňukala Alice.

„No právě, a to je boží, ne?“ Moje snaha nakazit je trochu optimismem vyšla vniveč. Všichni se tvářili jako při mučení.

„Skye tě určitě ráda uvidí,“ prosila znovu Alice.

„Seth se tak těšil, když jsem mu volal,“ vzdychl Jasper.

„Nikomu jsi nevolal, lháři,“ utnul jsem ho.

„Tak ne, no,“ přiznal se. Určitě by zrudl studem, kdyby mohl.

„A co třeba Aljaška? Tanya? Ne?“ navrhla Rosalie.

„Nechci.“

„Nebo brazilský Amazonský prales! Zafrina, Senna, Kachiri!“ jásala Alice.

„Nechci,“ opakoval jsem.

„Nebo Forks. La Push, baby,“ mrkl na mě flirtující Emmett.

„Tak tohle bylo i na tebe dost ubohý,“ ksichtila se Rosalie.

„To říkáš jenom proto, že jde o vlkodlačí rezervaci,“ odfrkl si Emm.

„Chci prostě Austrálii.“

„Že ty chceš,“ zavrčela Alice s Rosalií unisono, až jsme se všichni tři – já, Emmett a Jasper – přikrčili čirou hrůzou z nadcházejícího hurikánu.

„Lure s Hanny za chvilku dorazí,“ upozornil jsem je.

„A?“ vrčely dál.

„Nestihnete schovat mrtvoly,“ vyhrkl jsem.

„Jasně! Ještě je popichuj, ty génie!“ pištěl Emmett.

„Jen říkám, že za chvíli přijdou, tak ať se nás nepokouší zničit,“ bránil jsem se.

„Napadlo tě vůbec, jak jednoduché pro upírky je, zlikvidovat těla? Obzvlášť tak vysoce hořlavá, jako jsou ta naše? S Tarinou v domě?“ vrčel Jasper.

„Sage by nás bránil, neboj,“ špitl jsem.

„To myslíš tohohle Sage?“ odfrkl si Emmett a ukázal na gauč. Kocour tam ležel naznak, tlamu dokořán, jazyk mu visel z koutku úst a ohromný pupek trčel do vzduchu.

„Se maskuje za blbečka, no…“ odfrkl jsem si. „Sage, braň mě,“ prosil jsem. Jenže panter byl mrtvej. Tedy obrazně řečeno. Spal tak tvrdě, že mu dokonce nevadila ani poletující Tarina kolem jeho pusy. „Kdyby tě tak kousnul,“ vzdychla zasněně Rosalie.

„Hej!“ křikl jsem. V tu chvíli Sage nadskočil a sklapl tlamu. Švihl jsem po něm pohledem. „Vyplivni ji!“ Poslechl. Oslintaná Tarina vypadla jako chumáč chlupů. Hystericky mávala křidýlky a běhala v kruhu po gauči. „Co ty jsi to za šelmu, Sage. Tarinko, pojď sem, ty jednohubko…“ šišlal jsem na zmatenou dračici. „Já tě varoval, ať mu nelítáš kolem tlamičky.“

„Tak co bude?“ vracela se k diskuzi Rosalie.

„Austrálie bude. Teď mě omluvte, jdu umýt Tarinu,“ řekl jsem monotónně a vyběhl schody. Ti čtyři se dole ještě pěknou chvíli hádali. I poté, co jsem suchou a čistou Tarinu nesl do pokoje, bylo slyšet, jak se dohadují. Jako kdyby mohli změnit moje rozhodnutí. Sám jsem nevěděl, proč Austrálie, ale taky jsem nevěděl, proč ne.

Někde v minulých dnech se určitě stala chyba. Neustále na mě dotírala myšlenka, že se něco mělo stát jinak.

„Jsme tu!“ Lure? Ajo, sakra… úplně mi ty dvě vypadly. Odložil jsem Tarinu a seběhl schody. Samozřejmě se ty dvě dostaly do první linie.

„Nemůžete ho poslat do Austrálie, Lure,“ vrčela Rosalie.

„Chce tam, tak co?“

„No a? Je mu probůh sedmnáct!“

„Rosalie, nebuď melodramatička. Od toho tu je tvůj bratr,“ odfrkla si Lure.

„Ahoj,“ pozdravil jsem je. Všichni vzhlédli a Hanny se na mě zazubila.

„Pete, ještě si to rozmysli,“ prosila Alice.

„Ne. Teto, já chci do Austrálie, fakt.“

„Tak jo, no. Stejně už nemáme čas. Policie tu bude za půl hodiny.“

Loučení bylo rychlé. Tunel existoval už od minule, teď se jen přesměroval na další kontinent a já mohl s tou svou bandou vyrazit.

„Amádea s Fanny mi pošlete, až si najdu bydlení, ano?“ prosil jsem.

„Ty ses pomátl? Jak – až si najdu bydlení? Snad si nemyslíš, že tam nemáš kde bydlet?“ Lure si div neklepala na čelo. „Vaši tam ještě včera večer koupili dům. Prozatímní samozřejmě. Během týdne budeš mít lepší. Přemístíme tě rovnou tam. Bazén to má taky. Bude se tam Amadeovi líbit.“

„Fakt? No, tak super,“ smál jsem se. Holky roztočily svá kouzla a já vkročil do prázdna.

Když jsem se vynořil na druhém konci, stál jsem uprostřed malého obýváku. Typicky cullenovský styl. Velká okna podobající se výkladní skříni, moderní nábytek, historické kousky, exotické květiny a orientální koberce. Dřevo, nerez, Dalí s Picasem…

„Jak tohle mohli stihnout za sedm hodin?“ nechápal jsem. Z obýváku jsem vešel do kuchyně. Byla stejně velká a vedlo z ní točité schodiště do patra. Podobné jsem viděl i v obýváku, uvědomil jsem si. Aniž bych zjišťoval, jak moc je kuchyně vybavená – já totiž nepochyboval, že tam je vše, co má být – vyšel jsem schody. Velká nezastavěná plocha s francouzským oknem a velkou terasou za ním. Na protější zdi průchod dál. Bez dveří. Tam byl menší, přesto však delší prostor, ale pořád to nepřipomínalo pokoj. Na úplném konci bylo schodiště dolů – asi do obýváku – a dvoje dveře naproti sobě. Obojí byly pokoje s koupelnou a šatnou. Ten vlevo měl ještě velké skleněné dveře vedoucí na střechu garáže. Další otevřená terasa s vířivkou. Přešel jsem k pevnému zábradlí a naklonil se. Dole plot nebyl. Jen okrasná zahrada, bazén, jezírko a co hlavní – všude kolem les. Snad jediný v celé Austrálii, napadlo mě. Na co mi bude takový dům? Dvě ložnice? A to jsem ještě netušil, že dole za obývákem jsou další dveře do koupelny pro hosty a pracovny.

„Barák jak kráva a já tu sám, no super,“ vrčel jsem, když jsem ten den potřetí zabloudil. „Jak se do pytle dostanu do té kuchyně?“ Sage naklonil hlavu na stranu a změřil si mě pohledem. Pak líně vstal a vyšel z pracovny do chodbičky, odkud vedly dveře do zahrady a do kumbálu. Tedy, já si myslel, že do kumbálu, ale byly to ty zakleté dveře do kuchyně. Málem jsem se vztekl, že kocour ví, kde je kuchyně a já ne. „Hlídej,“ sykl jsem a vyšel z domu. Samozřejmě, že v garáži bylo auto! Jsem Cullen-Black-Aamu! Po hodině jízdy jsem našel město. Po další hodině jsem našel papírnictví a po další hodině samolepící štítky. A pak, že si neporadím, pche! Další hodinu mu zabrala cesta domů, a když jsem konečně zaparkoval v garáži, napadlo mě, že jsem si mohl koupit něco k večeři. Rezignovaně jsem vzdychl a vyjel zase zpět. Když jsem se po dvou hodinách vrátil a po patnácti minutách našel svůj pokoj, abych se osprchoval, padl jsem na postel a vzbudil se až ráno.

„Ještě pořád žijeme?“ vyzvídal jsem na kocoura, ležícího vedle mě. Ten jen spokojeně zívl. „Jdeme jíst, pojď,“ hekl jsem a vstal. Dal jsem si sprchu a pak novou stopovačku kuchyně. Po cestě jsem však za sebou nechával štítky na dveřích: Můj pokoj, hostinský pokoj, malá chodba, velká chodba, terasa, kuchyně je směrem dolů, kuchyně, obývák, kuchyně je doprava, předsíň, kuchyně je tady tudy, pracovna, koupelna, do kuchyně přes předsíň, malá chodba nahoru…

Jenže můj plán měl jisté mezery. To samé jsem totiž musel označit i z druhé strany dveří. Ve výsledku jsem absolutně nevěděl, co jsem to čmáral na ty papírky, nešlo to po mně přečíst a za druhé jsem asi trochu zmotal levou a pravou stranu. „Sage! Kde je kuchyně?“ vrčel jsem. V jednu chvíli bych přísahal, že kocour protočil znuděně oči, ale zavedl mě k cíli. Teď teprve začala válka, napadlo mě. Jediné, co jsem uměl uvařit, byl čaj, který jsem dělal s Alicí ve Finsku. „Chtělo by to hospodyni, co?“ šklebil jsem se nad hořkým čajem, protože jsem si zapomněl koupit cukr. Sage mě probodával pohledem, jako kdyby říkal: Proč tu s tebou musím být i já? „Tak ne. To zvládneme sami, sleduj,“ vyhrkl jsem a odložil prázdný hrnek od čaje. Upravil jsem si košili a rozhlédl se. „Kam asi schovali lednici?“ zvažoval jsem a kocour to vzdal. Sprostě prostě odešel. Zotvíral jsem všechny skříně a jako na potvoru byla lednice zabudovaná v té poslední. Vytahal jsem z ní vše, co jsem večer koupil a podrbal se na temeni. „Abraka dabra, oběd,“ vrčel jsem. Sám sobě jsem se vesele zasmál a vešel do dveří se štítkem: Obývák, blbečku.

V malé knihovně snad najdu alespoň časopis o vaření, ne? Jenže pusto a prázdno mě utvrdilo v tom, že dům zařizoval upír. Nakonec jsem popadl blok a pero, zapnul televizi a hledal tam.

„Uvařte si vegetariánský biftek!“

„Dnes se naučíme puding…“

„Maso vyndáme a šťávu zahustíme…“

„A co předtím?“ úpěl jsem. Přepnul jsem na další program. Začínal tam Pan kuchtík pro nejmenší.

„Milé děti, dnes si povíme, jak správně nakrájet…“

„He…“ vyhrkl jsem a našponoval uši. Dvojprogram. Naučil jsem si neuříznout prsty a uvařit brambory. Teoreticky.

„A zítra si povíme, jak správně připravit polévku…“ hlásal hlas staré babči.

„Dobře,“ odpověděl jsem jí a zapsal si číslo kanálu, kde to vysílají. Brambory jsem měl. Sice jsem nevěděl proč, ale všichni je tam brali, tak jsem taky vzal. Po jídle – které nedopadlo tak zle, jak jsem čekal, jsem se rozhodl ve svém zdokonalování pokračovat. Bylo něco kolem třetí hodiny odpoledne, když jsem stál uprostřed obýváku – zase – a přemýšlel odkud začít. „Vytřu,“ rozhodl jsem se. Namířil jsem do spodní koupelny a hledal kýbl. Mám já vůbec kýbl? A koště, nebo čím se to vytírá? Samozřejmě, že jsem našel jen malý smetáček a nic víc. Sakra… „Já se nedám!“ povzbuzoval jsem se a vrátil se po štítcích do kuchyně. Vyndal jsem ten největší hrnec a napustil do něj vodu. Hrnec se orosil. Nalil jsem tam saponát z první lahve, co mi v kuchyni přišla pod ruku. „To je smradu, fuj… asi savo,“ hekal jsem a snažil se nedýchat. Klekl jsem si poslušně na zem, na čtyři, a namočil smetáček. „Něco tomu chybí,“ blekotal jsem. Podlaha se sotva namočila. Přidal jsem na tempu. „No tak tohle bylo naposledy,“ klel jsem. Podlaha byla matná a hnusně mokrá. Dvakrát jsem si musel doplnit vodu v kbelíku. „Co to tam bylo?“ zamyslel jsem se a vrátil se do kuchyně ke dřezu. Pod ním, tam, kde byl ten sajrajt do vody, byla lahvička: Leštěnka na dřevo. To leští a podlaha nebude taková matná! Jak já byl na sebe pyšný. Sice mi to zabralo další dvě hodiny, ale výsledek byl excelentní. Vonělo to – překrylo to pach toho sava – a lesklo se to, jako zrcadlo. „Teď si Peterku zasloužíš pauzu,“ chválil jsem se, a když jsem po sobě vše uklidil, vrátil jsem se do obýváku. „Huá!“ zařval jsem. Jakmile se moje noha v ponožce dotkla plovoucí podlahy, rozjela se do pryč. Druhá – ta, která zůstala na podlaze kuchyně – se ani nehnula. Zkřížil jsem kolena a zasekl je do sebe. Ruce se mi rozletěly do všech stran a zkameněl jsem. Tlačil jsem nohy k sobě tak silně, až se mi začaly třást. „Nepadej,“ úpěl jsem a preventivně zavřel oči. Právě ve chvíli, kdy to moje noha v obýváku vzdala a odjela.

Křup, bum, prásk, „Hué!“ Rána jak z děla, zvuk praskající látky a naraženého zadku. Seděl jsem tam jak holka na porodním sále. Nohy do praku, bolestný výraz v obličeji. Dal jsem si na čas. Deset minut, patnáct, tak jo – zvedáme se. Klekl jsem si a zkusmo zašoupal koleny. „To je jak na rybníku, ty kráso,“ vrčel jsem a stylem pejsek s rozštěpem páteře jsem se sunul ke kuchyni. „Svině klouzavá,“ ulevil jsem si, když jsem byl v bezpečí drhnoucí podlahy v kuchyni. Do kuchyně se vřítil Sage a kolem hlavy mu lítala Tarina. „Jen jdi,“ pobídl jsem ho a uhnul mu z cesty. Počkej, to máš za to, že na mě děláš ksichty. Kocour došlápl, zatřepotal packami, otočil se dvakrát kolem své osy, přičemž tryskem letěl přes celý obývák. V polovině se mu nohy rozjely a zbytek doleštil břichem. Zarazil se až o gauč.

„Mňaaaugr…“ zařval.

„Klouže, co?“ Mohl jsem se počůrat smíchy. Jenže Sage se mnou další týden nemluvil. No jo, někdy se to nevyplácí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

25)  Nerea (16.09.2012 17:59)

Vogo, to je podruhé za celej můj život, co jsem brečela smíchy u povídky.... To... Ono to prostě nemá chybu... Je to tak moc ujetý, až je to luxusně krutálně brutě božský!!!!!

miamam

24)  miamam (11.04.2011 10:03)

Čuchám něco nekalého... Jinak je to samozřejmě super, utíká to úplně samo... Ale jsem pořád napjatá, protože tahle "přítomnost" se mi taky moc nezdá... Navíc, když má - sakra - toho fénixe! :-O

Twilly

23)  Twilly (15.02.2011 00:01)

Tak tohle je vážně dobrý k zaspání... to mám jako jít do hajan??? Dobrá, ale až se vyřehtám,jo???? Takovej nádhernej orientační nesmysl jsem už dávno neviděla , taky docela povedenou snsahu o pulírování podlahy... no nááááááááádhera

sfinga

22)  sfinga (07.02.2011 01:01)

Tak ty nedáš pokoj? Prý: Tarinko, pojď sem, ty jednohubko
Obývák, blbečku
leštěnka na podlaze - Mňaaagr
Zelenej čaj je na monitoru a takovej byl dobrej, potvoro

krista81

21)  krista81 (25.01.2011 23:03)


ani nevím co okomentovat dřív - celá kapitolka neskutečně vtipná, tak vypíchnu jen to u čeho jsem se nejvíc smála:

Sage maskující se za blbečka

chudinka Tarinka sežraná a vyplivnutá Sagem

Peter ztracený v novém domě a lepící si na dveře štitky
"obyvák, blbečku"

vytírání podlahy a následné leštění

Sage klouzající se po plovoucí podlaze - chudáček

Těším se na další

niktoska

20)  niktoska (25.01.2011 20:59)

tak toto bola bomba tie domáce práce a varenie v jeho podaní som si celkom vedela predstaviť
ale prosím vysvetli mi čo robí v Austrálii??? ja už fakt neviem si samé prekvapenie
teším sa na ďalšiu kapitolku
si jednička

Jula

19)  Jula (25.01.2011 18:41)

Tak takhle jsem se už dlouho nenasmála
Naprosto úžasná kapitolka
Jenom je mi trochu líto kocourka, ale zase ne moc

Fanny

18)  Fanny (25.01.2011 18:11)

Hmmm, tak tohle nějak nedomyslel. Tohle nelze komentovat, já se směju, jak blázen.

Jen moje oblíbená otázka: Kdo zachrání Cinny? I když už mě napadají různé varianty a hypotézy...

Anna43474

17)  Anna43474 (25.01.2011 17:44)

Chudák Sagík Se ještě nakonec naučí mluvit, ne???
Ale do Austrálie bych taky jela Jsem zvědavá, které tam naletí tentokrát
TKSATVO

16)  Falling-A (25.01.2011 17:23)

k tejto kapitole sa dá povedať len jedno.. :D :D
.. proste úžasná!! ... Sage je perfektný! .. samozrejme aj Pete ..

15)  AMO (25.01.2011 16:58)

A příště se naučíme polévkku
No... tenhle nápad je nejlepší. Sám se o sebe naučí postarat a možná se něčemu i vyvaruje.
Podle vyprávění jede jeho rodina do Španělska a Cinny také najdou, doufám.
No jdu se ještě jednou kochat Peterovou šikovností

Lenka

14)  Lenka (25.01.2011 16:49)

Se maskuje za blbečka ... tak to mě naprosto odrovnalo.

Úžasná kapitolka.

13)  Niki (25.01.2011 16:11)

jééé ještě teď mě bolí břicho od smíchu.. úžasné...

semiska

12)  semiska (25.01.2011 15:13)

Jsem mrtvá smíchy Pete asi nepřežije, dokud si nenajde nikoho, kdo mu uvaří :D Moc hezké.

Stelletta

11)  Stelletta (25.01.2011 13:37)

Už dluho jsem se tak nenasmála (asi tak 12 hodin :D). Perfektní. Chudák Sage. Jsem zvědavá, co se Petovi v Austrálii stane.

Mili

10)  Mili (25.01.2011 13:11)

to bylo fantastické, skoro jsem se počůrala smíchy

9)  Tru (25.01.2011 10:09)

Jo jo, dal si chudák záležet Hm, tohle byla skvělá oddechovka, co na nás zase šiješ?

8)  kamčí (25.01.2011 10:01)

šmankote s tímhle na mně po ránu!!!!

nicmémě Austrálie...hm to je změna tak doufejme, že k lepšímu.
jen mám trochu strach o buchtu , ale zdá se, že edward a taveti si pamatují vše tak se snad o ní postarají

Gassie

7)  Gassie (25.01.2011 06:57)


Hezké to bylo

6)  annAlice (25.01.2011 06:49)

Naprosto skvělý!!! Už se těším ná další díl:D

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Proposal scene