Sekce

Galerie

/gallery/koření.jpg

Už mě to nebaví. Ty záblesky a pohledy Edwarda s Taavettim... Od nich jsem teď naštěstí ušetřen, ale sny mě pořád děsí. A nejen sny.

 

31. kapitola - Odkud to znám?

Se školou nebyl nejmenší problém, ale horší bylo přepravit tu moji zoo, jak to nazval Emmett. S vyřešením tohohle problému přišla Hanny a tvářila se podobně zmateně, jako já to ráno po Silvestru.

„Tunel?“ znejistěl jsem a Sage se pokusil vtěsnat pod gauč.

„No jo, tunel. Vyčaruju ho s mámou a vy jím akorát proklouznete.“

„To by šlo?“

„Mělo by. Zdálo se mi o tom, takže to asi je možné. Poslední dobou mám pocit, že vidím do budoucnosti,“ hekla a probodla mě pohledem.

„Tak to jsme dva.“

„Čekala jsem spíš výbuch smíchu,“ vyhrkla překvapeně. „Taky vidíš budoucnost?“

„No, nevím, jestli to je budoucnost, ale něco to určitě je. Taky se mi zdálo o tom, že tu bude Fanny,“ řekl jsem. Až pak – když jsem ležel v posteli po tom náročném dni – mi došlo, že se mi o fénixovi zdálo.

„Divné,“ hekla Hanny.

Když jsme pak řekli Lure, co Hannah vymyslela, souhlasila a ještě ten večer jsem si vybaloval věci v podkrovním pokoji ve Finsku.

„Máš všechno?“ vyzvídala Alice a její střapatá hlava si mě měřila ze dveří.

„Jo,“ odkývl jsem a pokojem se rozlehl můj plačící žaludek.

„Sakra, jídlo,“ zavrčela Alice a podrbala se na temeni hlavy. „Tak to jsme nedořešili.“

„Tady není donášková služba?“ zaúpěl jsem.

„Přece si nenecháš nosit jídlo. Jdeme,“ zavelela a vyběhla z pokoje. Samozřejmě jsem se hnal za ní, protože tam, kde byla Alice, bylo jídlo – pro teď.

Střídali se. Jednou se mnou šla ona, pak Rosalie a jednou i Emmett. S ním to bylo asi nejzajímavější. Vzal mě do malé hospody na konci města.

„Tady jsem ještě nebyl. Alice s Rosalie mě vodí pořád do té stejné,“ vyhrkl jsem a prohlížel si vnitřek restaurace. Bylo to tam malé, ale útulné. „Něco podobného jsem už viděl,“ zvažoval jsem a Emmett souhlasně kývl.

„Taky mám ten pocit, ale nechápu to. Do restaurace jsem se naposledy cpal před sedmdesáti lety.“

„Támhle to vypadá pěkně,“ vyhrkl jsem a ukázal na zapadlý stolek pro dva. Sotva jsme se usadili, objevila se u stolu servírka. Dlouhé nohy, útlý pas a ohromný dekolt. Páni! Vyschlo mi v krku a několikrát jsem naprázdno polkl.

„Máte vybráno?“ zeptala se melodickým hlasem.

„Možná,“ flirtoval jsem.

„Nejsem na jídelníčku. Dnes,“ dodala a mrkla na mě.

„A povíte mi, kdy budete?“ zeptal jsem se jí zdvořile.

„Ehm… Petere, objednej si něco, co mají dnes, ano?“ požádal mě Emmett a významně povytáhl obočí.

„Jo, no jo, jasně... takže… asi dnešní menu, díky,“ hlesl jsem a podal jí jídelní lístek.

„A vy, pane?“ ptala se Emmetta.

„Já nic, díky.“

„Dobře,“ odfrkla si a odešla.

„Viděl jsi to?“ vydechl jsem a sledoval mizející vlnící se postavu.

„Nedala se přehlédnout. Hele, ale brzdi. Víš, jak to končí, ne?“

„Jak?“ zeptal jsem se a přimhouřil oči. Emmett se tvářil stejně zmateně, jako já.

„To nevím. Jen jsem měl pocit, že to musím říct. Neudělal jsi nějaký průšvih s holkou, nebo tak něco?“

„Nevím o ničem,“ hlesl jsem.

„Proč mám takový pocit, že jo?“

„To netuším, ale se mnou šly holky vždycky rády a samy, takže o průšvihu nevím.“

„To je divný,“ mumlal. Dokonce mručel ještě poté, co jsme zaplatili a odešli. V kapse mě pálilo servírky jméno a telefonní číslo. Sorrel. Jako bych ho už někdy slyšel…

Když jsem o dvě hodiny později venčil zmateného pantera, protože kocour odmítal bedýnku s pískem, vytáhl jsem telefon a vytočil její číslo.

„Prosím?“ ozval se v mobilu opatrně její hlas.

„Vyrušil jsem vás? To bych nerad, zkusím to za chvíli znovu, snad budete mít lepší…“ Zase ten šok a tma. Z ničeho nic.

„Vyrušil jsem vás? To bych nerad, zkusím to za chvíli znovu, snad budete mít lepší náladu,“ vymlouval jsem se.

„Kdo je to?“ znervózněl hlas v mobilu.

„Host z restaurace.“

„Jaký?“ Málem jsem si osobně nafackoval.

„Ten, co seděl vzadu. Asi jsem neměl volat, omlouvám se,“ hlesl jsem. Na druhém konci nastalo ticho a pak se ozval hlasitý dívčí smích.

„Vím, že to jste vy. Jen si vás dobírám.“

„Uf… No, to od vás není pěkný,“ zubil jsem se do tmy. Někdo mě vidět, tak má asi o deset let delší život. Smích ho prodlužuje, no ne? „Volám, abych vás někam pozval, co vy na to?“

„Co já na to? Hm… že jo. Přijde i ta gorila?“ vyzvídala.

„Ne, to nepřijde. Mrzí vás to?“

„Ani ne. Šel z něj docela strach. Tak kdy se sejdeme?“

„Zítra? Stavím se u vás na oběd a pak si můžeme někam vyjít?“ navrhl jsem.

„Zítra v práci nebudu. Mám volno,“ hlesla protivně.

Obličej mi kdosi otíral mokrou houbou. Ošil jsem se a zakryl si tvář hřbetem ruky.

„Halo?“ Ten hlas byl hodně vzdálený. Došlo mi, že mi Sage olizuje obličej a já se zase válím na zemi. Ten hlas patřil Sorrel. Servírce v mobilu.

„Omlouvám se, nějak jsem vypadl ze signálu,“ vysvětlil jsem.

„Lekla jsem se, že jsem vás urazila,“ vydechla.

„A čím?“

„No tou otázkou, kdo to je?“ Ona se ptala? Fakt?

„Neurazila. Ale abych se dostal k tomu, co vám chci říct… Nešla byste se mnou na oběd?“

„Zítra?“ navrhla.

„Ehm… Máte volno?“

„Jak to víte!“ vyhrkla.

„Jo, tak to by mě taky zajímalo,“ zašeptal jsem a vzdychl. „Vyzvednu vás v poledne před restaurací, kde pracujete, ano?“

„Dobře. Tak zítra, nashledanou.“ Zavěsil jsem a zůstal sedět na zemi. Promasíroval jsem si krk a civěl přes okraj útesu na moře.

„Pete?“ Rosaliin hlas mě naháněl kolem domu.

„Jsem tady,“ upřesnil jsem svou pozici.

„Proboha, proč sedíš na zemi? Nastydneš se,“ vytýkala mi.

„Mohl bych jít zítra na oběd sám? Tedy, ne sám, ale s jednou dívkou,“ vyhrkl jsem rovnou.

„Samozřejmě, že ne!“ obořila se na mě. „Tedy… ano,“ opravila se.

„Jsme fakt divná rodina,“ hlesl jsem.

„Proč jsem řekla ne?“ vyzvídala, ale spíš to byla jen otázka pro ni samotnou.

„Můžu si půjčit džíp?“

„Klidně, ale ne, že ho někde zapo…“ zarazila se.

„Povíš mi, proč jsi k nám dětem taková?“ vyhrkl jsem, abych změnil téma.

„Dětem?“

„Ke mně, k Hannah, k Danielovi, Joshovi, mámě…“ vyjmenovával jsem.

„Jaká?“

„Přísná, odtažitá, nepřejícná?“

„To všechno?“ zaúpěla a svěsila hlavu.

„Nezlob se, jsem hulvát. Já nechtěl, jen mě to zajímá, já…“

„Ne, to je v pořádku, tedy myslím. Víš, já vždycky chtěla vlastní dítě, ale nevyšlo mi to a pak se objeví Bella a najednou se všechno změní. Všichni jsou schopni mít děti a vychovávat je, jenže já je všechny pořád vidím jako ty děti. Mně nestačí sedm let na to, aby někdo dospěl, chápeš?“

„Ale máma s tátou… není jim sedm… ani ostatním. To jen já jsem tu teprve sedmnáct let a fakt se ženit nehodlám a děti mít nechci.“

„Nechápeš,“ vzdychla smutně.

„Mrzí mě to,“ hekl jsem a pohladil ji po hřbetu ruky.

„Jo, jasně. Hele, to tě mrzet nemusí.“

„Já tě mám rád – svým způsobem.“

„Tak to ti děkuju,“ zasmála se Rose.

„Tak ale teď vážně. Vždyť ty jsi taková ta rovnováha u nás. Kde bychom bez tebe byli? Vážně tě máme všichni rádi…“

„Nech toho. Tyhle řeči… Nejsem takový zoufalec. Mazej do domu. Mrzne tu a ty jsi jen poloupír. Nastydnou ti vajíčka,“ zasmála se a vytáhla mě na nohy.

„Vajíčka?“ artikuloval jsem dotčeně a Rose se smála celou cestu k vile.

„Čeho si čuchla?“ zajímal se Jasper a sám se bezděčně culil.

„Života?“ navrhl jsem a vyběhl schodiště. Zítra jsem měl před sebou dlouhý a náročný den. Měl jsem rande! S krásnou blondýnkou Sorrel. S jejím pasem a dekoltem… Co asi bude mít na sobě? Možná, že jsem našel to, o čem mluvil Edward. Opravdovou lásku. Nebo jen holku na zabití nudy, což bych taky bral – a možná víc, než tu lásku. Láska neexistuje. Usnul jsem.

Přišel za mnou sen. Strašný sen. Děsivý a mučivý. Dvě velké oči na promítacím plátně, kde běžel film. Porno? Blondýna vlnící se nade mnou, nahá a usměvavá. Sténá a vzdychá s každým pohybem. Ty hnědé oči mě sledují, jenže nepatří té dívce. Sorrel je má šedé. Tyhle oči se zvětšují a světlají. Mění se z čokoládově hnědé na mléčnou, béžovou a nakonec jsou zlaté. Jedovatě zlaté. Pálí z nich moje vlastní oči a do toho stále se ukájející Sorrel nade mnou. Najednou se dívka přestane vlnit do rytmu našich těl – jasně, že jsou naše, koho jiného – a podívá se na mě. Její oči jsou topazově zlaté. Z úst jí trčí dva špičáky a z konečků zubů ji odkapává krev.

„To ty’s mi ho ukradl!“ zavrčí na mě.

S řevem jsem se probudil.

„Co to do pytle bylo?“ vrčel jsem do tmy pokoje a třásl se.

„Pete, dobrý?“ Alice. Stála za dveřmi a čekala na odpověď.

„Jen zlý sen, jsem v pořádku,“ odpověděl jsem. Asi začnu mít alergii na slovo pořádek. Poslední dobou o tom ujišťuji až moc lidí. Na to, že to tak nějak není stoprocentní pravda, mi ta lež docela jde a oni mi to věří. Budu někdy vážně v pořádku? A co ten hrubý mužský hlas, který se dral z jemného hrdla krásné a sexy Sorrel? A předtím jím na mě ječel ten fénix ve snu. Sakra, odkud ho jenom znám?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

miamam

14)  miamam (11.04.2011 09:18)

Pomoc! To je děs, tak už konečně mysli, Peteře!

Twilly

13)  Twilly (14.02.2011 23:29)

Tak teď si mě potěšila... tenhle Peter a tahle Rose.. JO!

sfinga

12)  sfinga (07.02.2011 00:46)

Hele tahle Rose se mi líbí o mnoho víc než ta původní - teda víš, jak to myslím;) Jen mi je líto Peteho, chudinek jeden zmatenej :(

11)  AMO (22.01.2011 20:43)

Ještě se nesmí zbláznit nejdříve zachránit maminku!!!
Promiň, tohle mne napadlo jako první, ale vážně. Už mi ho začíná být líto, je sám zmatený a ještě ostatní mu moc nepomáhají. Je krásný, je úžasný a tak pracuj na záchraně

Jula

10)  Jula (22.01.2011 18:10)

Páni, chudák Peter, je z toho pořádně zmatený :) :) :)

Fanny

9)  Fanny (22.01.2011 18:03)

Vzpomenou si, nevzpomenou? A ta teorie, že jim Taav omylem vymazal pamět - včetně sebe - se mi nezdá až tak nereálná? No jsem trochu zmatená po téhle akpitole obzvlášť tak ještě uvdíme...

8)  kamčí (22.01.2011 17:34)

no už se vyhnul tomu silvestrovskému maléru, tak snad to zvládne i nyní

7)  Niki (22.01.2011 16:13)

jejda... nějak se v tom začínám ztrácet...

semiska

6)  semiska (22.01.2011 15:42)

Vzpomínky se ozývají. Tušení přijde vzápětí. Jen doufám, že neudělá tu samou chybu... V replay životě to tak snadný nebude.

Mili

5)  Mili (22.01.2011 15:24)

Super kapitolka, jsem zvědavá, jak se popere se Sorrel nebo zda se situace zopakuje:)

Anna43474

4)  Anna43474 (21.01.2011 17:53)

Takže si to tak nějak uvědomují všichni Mhm-hm, to bude ještě zapeklité

...

Nebo se vrátili všichni Cullenovi, že je jim to povědomé??? Já vím, zní to divně, ale jiné vysvětlení mě nenapadá

...

Takže vždycky, když se něco nestane tak, jak by mělo, se o kousek vrátí čas a... nevím

Což mě ovšem přivádí na myšlenku, že tohle je jiný Peter než ten, který se vrátil do minulosti - přesněji řečeno ten druhý, o kterém prve nebyla řeč, ten z minulosti

Uááá, Míšó!!! Jsem naprosto a nebetyčně zmatená

...

Napadla mě šílenost - ten upír, co v naší "normální" realitě zabil Rory, je Sorrel v převleku

... aneb jak jsem postupovala povídkou

TKSATVO

Lucie

3)  Lucie (21.01.2011 17:15)

Když tak čtu- pohledy Taava s Edwardem- nevymazal Taav všem náhodou paměť?? No ještě uvidím...Ale jak tak koukám- to ho chceš znovu předhodit Sorrel?? To ne, že ne?!

maky21

2)  maky21 (21.01.2011 16:38)

Nééééééééééééé prosím, ať se něco stane, něco!! až zam nechodí, ať... já nevim.. al rozhodně, ť neopakuje chyby z minulosti!!:D
sakra!! To ještě bude napínající!! To bude sakra zlý a to moc, pokud to zpacká!!!

1)  Alorenie (21.01.2011 16:25)

co se to děje?
Nechoď, Petere, nechoď! Jeď bez jeepu!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek