Sekce

Galerie

/gallery/koření.jpg

Průšvih jako hora. Nejdřív nepřijde on, pak po mně chtějí nové verše a nakonec se vyskytnu jinde, než mám. Proč já se do toho pořád pouštím?

 

25. kapitola - Skok do Atlantiku by byl lepší

Než přišlo ráno, Pete si snad třikrát rozmyslel svá slova. Já ostatně taky. Pět let? Jsme normální? Jistěže nejsme, ale co. Vyprávěl jsem mu o té naší zoo, která v mé realitě existuje a on mi povídal o tom, jak o tu svou přišel. Bylo mi ho líto a pak mi došlo, že vlastně víme, co je láska. Milovali jsme ty naše mazlíky. O to víc jsem měl potřebu dostat Petera domů, abych se i já mohl vrátit.

„Takže se mám s Monicou rozejít?“ ptal se Peter.

„No, jak ji znám, tak ani ona tebe nemiluje tak nesmrtelně, jak by měla.“

„To je fakt. Jdeš se mnou?“ prosil.

„Do bytu?“

„Jo. Říct jí to a tak.“

„Raději ne. Možná bych mohl jet napřed a připravit na tebe rodinu.“

„To bys mohl. Nejspíš ti máma zulíbá ruce.“

„Páni…“ zasnil jsem se a Pete se začal smát.

„Ještě mám otázku. To v tom vašem světě fakt vypadám takhle blbě?“

„Blbečku. Vypadáš skvěle. Tohle ze mě udělala Hannah, abych ti nebyl podobný a neodhalil jsi mě.“

„Hm, asi by měla vrátit diplom. Moc se jí to nepovedlo.“

„Prokoukl jsi mě až na poslední chvíli, a rozhodně ne díky vzhledu.“

„To je fakt. No, nic. Jdu se tedy domů rozloučit. Budeš tam, až se vrátím?“ vyzvídal.

„Jo, počkám na tebe,“ slíbil jsem a s klidným svědomím vstal a šel pryč. Ani jsem nevěděl jak, ale prokecal jsem s ním celou noc. Ve dveřích jsem se potkal s Bobem a smutně mu oznámil, že na ten noční život nejsem a tudíž u něj makat nemůžu. Byl tak v šoku, že si nesu vlasy v ruce, že ani neprotestoval. Venku jsem nastartoval a odjel.

Když jsem zastavil u vily, vyhrnuli se všichni ven.

„Kde máš vlasy?“ vyjekla Lure.

„Budou někde v kapse, počkej,“ blekotal jsem a šacoval si bundu.

„Jak v kapse? Co Pete? Kde je? Mluvil jsi s ním? Co říkal?“ vyzvídala Rory.

„Vrátí se. Dnes by měl přijet. Dohodli jsme se, že to ještě zkusíme. Oba.“

Rory začala brečet a ostatní – neschopni ronit slzy – vzlykaly do rytmu. Jak předtím řekl Pete, Rory se mi vrhla kolem krku a já ji nedokázal shodit. Až Taavetti ji ode mě odtrhl a zavedl do domu.

„Máš hlad? Udělám ti toust, chceš?“ nabízela Bella poté, co jsem jim vše vylíčil.

„Chci spát,“ prosil jsem.

„Dobře, tak si jdi lehnout, až přijde, vzbudíme tě, ano?“ slíbila a já spokojeně kývl.

Vpadl jsem do postele tak, jak jsem byl a do dvou oveček jsem usnul.

Vzbudil jsem se sám. Byla tma a v domě hrobové ticho. Slyšel jsem venku cikády a vzduchem se nesl zvláštní neklid. Vymotal jsem se z peřiny a navštívil koupelnu. Smyl jsem ze sebe ten cizí obličej a s radostí se shledal s Peterem v zrcadle.

„Tak co, jsi tu už?“ ptal jsem se odrazu a vyšel z koupelny. Oblékl jsem se do svého oblečení a sešel do přízemí. „Ahoj, tak co?“ vyzvídal jsem a očima střelil po hodinách. Byl večer a táhlo na desátou hodinu.

„Nepřišel,“ vzlykla Rory a zabořila hlavu do Taavettiho ramene.

„To je divný, slíbil to,“ spekuloval jsem. „Dejte mu ještě chvíli,“ prosil jsem.

Jenže Peter nedorazil ani za hodinu a ani ráno. Dokonce nepřišel ani druhý den. Páté ráno jsem se sbalil a vyrazil do města. Daniel mi řekl, kde Peter bydlí, takže jsem to lehce našel. Vešel jsem do té ruiny a vyběhl do posledního patra. Zabouchal jsem na dveře a čekal. Podruhé – nic. Napotřetí jsem vzal za kliku, jenže bylo zamčeno.

„Pete?“ křikl jsem přes dřevěnou zábranu. Nic. Nenápadně jsem se rozhlédl a pak vyrazil dveře. Dostal jsem pořádnou facku od vzduchu v bytě. No hnus! „Petere, jsi tu?“ Odpovědí mi bylo zase a jenom ticho.

„Co jsi udělal s dveřma?“ štěkl hlas za mnou.

„Vylomil jsem je, co jinýho? Nikdo neotvíral,“ odsekl jsem stejným tónem a otočil se. Stála tam Monica. Zrzavá Monica.

„Ty ses obarvil? A vůbec, co tu chceš?“

„Hledám Peteho, kde je?“

„Děláš si ze mě srandu? Dal jsi mi košem a pak jsi zdrhl! Nechal jsi na mě nájem a prostě práskl do bot!“ Zamračil jsem se. Když jsem práskl do bot, tak kde jsem, sakra?

„To jsem nebyl já. Jsem Dave. Jeho bratranec. Jsme si hodně podobní,“ lhal jsem. Proč ji děsit.

„Aha, tak sorry. Peter je prostě pryč. Nevím, kam šel. Mluvil něco o srovnávání účtů a tak…“

„Účtů?“

„Není moc sdílný, abys věděl. Snažila jsem se. Fakt jo a hodně, ale nedokázala jsem z něj udělat toho kluka, kterým byl před Silvestrem,“ vzlykla. A jé, slzy. Pryč!

„Fajn, v pohodě. Hele, jen se z toho nesypej. Najdu ho a vyřeší se to. Věř mi.“ Jasně, že jsem zdrhl. Nejsem padlý na hlavu, abych čekal, až začne doopravdy brečet. Její slova mě přivedla na jedno řešení, jak pomoct tomuhle Peterovi.

Vrátil jsem se domů a poté, co jsem jim sdělil tu zprávu, že jsem sám se sebou vyběhl a ještě si uvěřil a neprokoukl se – fakt cvokhaus – řekl jsem jim, co chci udělat, až se najdu. Tedy, až najdu Petera. Jakmile jsem to vyřkl, věděl jsem přesně, kde se hledat – budu muset přestat mluvit o tomhle Peterovi jako o mně, jinak zešílím.

„Kde pohřbil Sage?“ zajímal jsem se.

„U…“ začala Hanny.

„… Myší skalky,“ dořekl jsem to. To bylo přece jasné, že tam. Bylo to moje oblíbené místo v dětství. „Jsem tu hned,“ vyhrkl jsem a vyběhl z domu. Na Myší skalku bych došel i se zavázanýma očima. To já ji tak pojmenoval. Když jsem byl malý, trénoval jsem tam svůj dar, ale asi se to vyvíjelo s věkem, protože do dvanácti let jsem největší zvíře přilákal krtka, který se vyhrabal ze země těsně vedle mého rozkroku. Od té doby jsem při svých pokusech raději stál na nohou. Většinou jsem měl ve finále kolem sebe nejvíc myší a krys, takže jsem si to tam pojmenoval Myší skalka. A kde jinde pohřbít kočku, než v ráji?

Trvalo chvilku, než jsem se tam dostal.

„Mohl jsem si myslet, že na to přijdeš,“ vrčel Pete.

„Čekali na tebe.“

„Jsem na cestě, nevidíš? Neřekl jsem, kdy přijdu.“

„Ale já jim řekl, že přijdeš ten den.“

„Tvůj boj.“

„Našel jsem řešení.“ Pete se po mně konečně podíval.

„Jaký?“ zajímal se.

„Vrátíme se v čase.“

„Kam až?“

„Před Silvestr. Nechápu, proč nás to ani jednoho nenapadlo.“

„Tebe to teď napadlo,“ připomněl mi.

„Jo, ale mohlo to přijít dřív.“

„Nemyslíš si, že kdyby to bylo tak lehké, udělali bychom to dávno?“ sykl.

„Snažili jsme se to vyřešit tak, jako normální lidi, ale nejspíš jsme takoví idioti, že to jinak, než změnou minulosti nejde. Nadhodil jsem to doma a odkývali mi to. Takže teď jen stačí, abychom se…“

„Brzdi… Ty se vrátíš do své reality a já si to tu vyřeším sám, jasné?“ utnul mě.

„Zase zdrhneš?“ Neodpustil jsem si.

„Ne! Přišel bych tam! Jen bych musel najít sílu.“

„Tak jdeme. Zvedni se a jdeme,“ vrčel jsem.

„Ani ses nepodíval na jeho hrob.“

„Petere,“ vzdychl jsem.

„No jo, už jdu.“ Vstal a postavil se vedle mě. „Takhle vypadáš líp.“

„Jdeme.“

Mlčeli jsme až k domu. Tam jsme opět mlčeli, protože se na nás vyvalila banda nadšených upírek a vrhla se na Petera. Já uhnul na poslední chvíli a přesto ne zcela, protože jsem se dostal k upírům.

„Díky,“ vzdychl Taavetti.

„Takže Silvestr?“ vyzvídal Edward o další hodinu později, když jsme seděli v obýváku.

„Jinak se z toho asi nevyhrabeme. Musíme tamní Petery přimět, aby nechodili na tu párty,“ vysvětlil jsem a Edward chápavě kývl.

„Tak jdeme na to, ne?“ vyhrkla Lure.

„Jako hned?“ zděsil se Pete.

„A proč ne? Čím dřív budeš…“

„Jen to řekni. Čím dřív budu normální, tím líp?“ zasmál se Pete.

„Jo,“ kuňkla omluvně Teta. Bylo zvláštní, že mi najednou přišli víc moji. Hannah jsem několikrát řekl Hanny a Tetě Lure. I na Rory jsem asi dvakrát zavolal mami.

„Zavoláte mámě?“ zašišlal jsem.

„Ty už chceš domů?“ zamračila se Nessie.

„Rád bych. Taky se musím dostat do svého Silvestra.“

„To je fakt, tak jdeme. Hanny, vezmi deník a pošli zprávu za duhu,“ vybídla dceru Lure.

„Za duhu?“

„Lepší jak do jiné dimenze, ne? Za duhu zní hezky,“ smála se. Ke kruhu mě doprovodili snad všichni. Dokonce i Pete se na mě zubil.

„Jak to mám odříkat?“ panikařil jsem.

„Jen si pouprav tamto,“ tišila mě Lure.

„Ha, ha, ha. Já?“ řekl jsem ironicky.

„Bože můj. Tak co tam máš?“ vrčela Hanny. Podal jsem jí zmačkaný kus papíru, který byl v mých džínech, a ona luštila.

„Chci teď hned na výlet, pak se zase vrátit zpět. Chci zas žít, napravit, co jsem stihl pokazit. Vrátit čas,

co vzal ďas, chytit štěstí za ocas… Za ocas? Probůh… Tak mě pošli do někam, zas se vrátím, přísahám,

jenom si tam potají reparáty udělám. Oheň, voda, země, vzduch, čtyři živly, jejich duch, otevřou teď pro mě kruh… to’s psal azbukou, nebo čím? Nedá se to skoro přečíst!vytkla mi Hanny a vrtěla káravě hlavou.

„Ne, normální latinkou, nerej, prudére,“ sykl jsem a vystrčil vzdorovitě bradu.

„Tak co s tím?“ vyzvídala Hanny.

„No to mi řekni ty, ne?“

„Musíš sám,“ zpražila mě.

„Hmf… Chci teď hned domů zpět, nebaví mě tenhle svět. Stih‘ jsem žít, napravit, co jsem zvládl pokazit. Tak mě pošli zase tam, kde rodinu svoji mám. Tady jsem byl jenom hostem… heh… pomoz mým toulavým kostem? Oheň, voda, země, vzduch, čtyři živly, jejich duch, otevřou zas pro mě kruh?“ navrhl jsem, jenže než mi to stihla některá h čarodějek odkývat, zvedla se ta kondom-stěna a oni zmizeli.

„No, tak teda ahoj… Jo a měl jsem pozdravovat!“ křikl jsem. Lepší pozdě, než nikdy, no ne? Však jim muselo být jasné, že je pozdravují, ujišťoval jsem se v duchu. Stěna klesla a proti mně stála rozzuřená – máma.

„Co ty tu?“ vyhrkl jsem.

„Já? Nechceš mi říct spíš, co ty tu?“ vrčela.

„No jo, co já tu?“ Uvědomil jsem si, že místo toho, abych byl ve Španělsku, byl jsem v Kanadě v kruhu, který vytvořila nejspíš Lure s Hannah, aby se dostali prve ke mně. „Myslíš, že bych to mohl uhrát na dost živý sen, maminko?“ skuhral jsem a přemýšlel, jestli bych jí stihl uplavat, kdybych skočil do Atlantiku.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  Anna43474 (13.01.2011 21:01)

Míšo, Míšo... Ne, nebudu zlá
Ale fakt mi to pořád nejde z hlavy...
No, uvidíme
TKSATVO (woú-hoú )

1)  Alorenie (13.01.2011 17:23)

hohohoo. velice zajímavé. Myší skalka je super jsem ráda, že je peter číslo 2 v pohodě. teda víc než předtím.
rory je asi dost naštvaná, že? to je vlastně jasný...

p.s. kondom-stěna

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse - Volturi