Sekce

Galerie

/gallery/koření.jpg

Já jsem někdy takové pako, až to není pěkný, no fakt. Jenže ve které realitě?

 

24. kapitola - Pět let

Pete mi vyprávěl lidskou verzi své cesty do Evropy. Tolik podoby a přesto to bylo jiné. Mluvil o Sorrel. Taky ho zatáhla do bytu kamarádky, jenže on se nakonec vyspal i s ní, kdežto já práskl do bot. Pak odjel do Španělska. Tam se seznámil s Reyes a zase reagoval jinak. Zajímal se o ten její problém víc a zjistil, že Reyes nebyla čistokrevná lesbička. Potlačil jsem nutkání zeptat se, jestli našel malou Cinnamon, protože bych tím prozradil až moc. Měl jsem být jen člověk. Taky se chtěl pak ze Španělska vrátit do Států, jenže když přijela rodina, změnil názor. Odjel do Skotska k Sethovi a Maggie. Tam potkal Thymiu. Sladkou světlovlásku – jak jinak – plnou nadšení z cestování a módy. Dost se do ní prý zbláznil, což mi moc k naší povaze nesedělo, ale budiž, a byl připravený jí požádat o ruku. Brr! Magor!

„… a víš, co z ní pak vylezlo? Že byla v minulosti chlap!“ zděsil se a já ostatně taky. „A já s ní spal, bože… to by nebylo tak hrozný na jednu stranu, ale ona se pak rozhodla, že se k tomu chce vrátit. Nahrabala si prachy od bohatých partnerů a než jsem stihl protestovat, měla bimbase. Do teď nechápu, proč se tedy předělávala na holku, když se pak zase změnila na chlapa. No a nakonec, než jsem odjel, jsem našel její nekrolog v novinách. Hráblo jí tolik, až skočila z mostu. To byla poslední kapka a já se vrátil sem. Fakt jsem ji měl rád. Nebo jeho, to je jedno, bylo mi s ní fajn. Tak jsem si řekl, že být fajn stačí. Nabídl jsem Monice vztah a ona kývla. V posteli nám to fakt klape, o tom nepochybuj, ale ty ji přece znáš, taky jsi ji měl.“

On ji vážně nemiloval. Sice jsem nevěděl, co je to láska, ale asi bych o holce svého života nemluvil takhle. Zjistit, že se bavím s jedním z jejích ex, nejspíš bych se stáhl, nebo ho zbil – jen tak prostě, ale rozhodně bych nepopisoval sexuální zkušenosti s ní.

„Rozumíme si.“

„Tak proto tu teď sedíš a chlastáš sám?“ vyhrkl jsem.

„Co ty o tom víš,“ odsekl a zase se stáhl.

„Pete, máme toho hodně společného. Co jsi mi tu vyprávěl, to bylo… jako kdybych to zažil já sám.“ A už zase. Lžu sám sobě, bože! „A vypadám snad, že se hroutím?“ dodal jsem. Proč jsem si tohle neřekl v mém světě u zrcadla? Ušetřilo by mi to spoustu věcí asi. No jasně! Neměl bych makeup!

„Kdo říkal, že já se hroutím, Dave? Jsem spokojený s tím, co mám. Mám fajn život…“

„Co rodina?“ tnul jsem do živého. Trhl sebou a probodl mě pohledem.

„Nemám rodinu.“

„Nemáš?“ vyhrkl jsem.

„Je daleko. Je lepší, když není u mě, protože mám tendenci lidem, které miluju, ubližovat, a to nechci.“

„Nemůžeš ublížit lidem, kteří tě milují. Sice je raníš, ale rychle se to zhojí. Pokud je miluješ, tak jim dobrovolně neublížíš a omyly se stávají, ne?“ Týjo, kam já na ta moudra chodím?

„Zabil jsem Sage,“ zavrčel. Teď bych asi měl jakožto nezasvěcený člověk vytřeštit oči a začít ječet, nebo tak nějak, ne?

„Neudělal jsi to schválně.“

„Proč myslíš?“

„Nepřijdeš mi jako chladnokrevný vrah.“

„Nevím, co jsi zač, ale za celý večer jsem ti o sobě vyklopil tolik věcí, co Bobovi za… Do háje, vždyť tolik ani Bob neví! Nalij nám ještě panáka a mluv teď o sobě zase ty. Třeba si pak vyléčím svoje komplexy, že je na tom někdo hůř,“ zavrčel.

„Víš, co je na světě nejvíc smutný? Když se člověk utěšuje tím, že je na tom někdo hůř než on.“

„Já vím,“ odpověděl monotónně a já konečně našel tu jeho zatrpklost. Jeho v tuhle chvíli nezajímalo, co si o něm kdo myslí. Bylo mu to jedno. Možná proto měl na obličeji víc vousů než já, byl oblečený v dlouhém černém kabátě a tmavomodrém svetru ze secondhandu a vlasy mu trčely do všech stran.  On snad vyhledával takové situace, kdy mohl být za toho zlého. Jenže byl moc špatný herec.

„Lžeš sám sobě, víš to?“ zasmál jsem se.

„Mám ten pocit už dlouho, ale dnes teprve tomu vážně věřím.“

„Tak toho nech,“ vybídl jsem ho.

„Cos‘ dělal v Evropě ty?“

„Už jsem ti to vyprávěl.“

„Já vím, ale proč jsi skončil tady? V Kanadě?“

„Jsem tu doma,“ sykl jsem tentokrát já. Bylo dost nepříjemné, nechávat se zpovídat.

„Jak se jmenuješ dál?“ vyhrkl.

„Co se staráš?“ zpražil jsem ho. Pete zvedl ruce v obranném gestu. „Sorry, jen mě to zajímalo.“

„Dave Hogan,“ zavrčel jsem.

„Hogan?“ zašeptal Pete a přimhouřil oči. Sakra, neměl jsem si brát Skylařino příjmení za svobodna. „Měl bys zažalovat rodiče,“ dodal a napil se.

„Pánové, balíme,“ křikl na mě Bob z druhé strany a k baru se začaly tlačit skupiny lidí, aby zaplatili. „Za zaplacení jim dej tohle, jinak neprojdou přes Henryho,“ dodal Bob a hodil mi jakýsi prsten. „Já kasíruju, ty razítkuješ,“ mrkl a začal. Jen chviličku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že na tom prstenu jsou dvě písmena. O.K. a je funguje jako razítko. První zaplatil a Bob mi to předvedl. Bouchl pěstí do malého polštářku s červeným inkoustem a pak na ruku zákazníka. „Takhle, kapišto?“ Kývl jsem a jel pak sám.

Měl jsem vztek, protože Pete se někam vypařil. Doufal jsem, že bude třeba na konci fronty, ale sekl jsem se. Odešel poslední a v baru jsem zůstal jen já a Bob.

„Není to nonstop?“ znejistěl jsem.

„Ještě jim to připomínej,“ vrčel Bob a pak se začal smát.

„Hele, neutekl ti Whisky?“ práskl jsem ho.

„Whisky neutíká. Jen se přemisťuje. Je nahoře. Občas přespí ve tvým kumbálu, když se mu nechce domů. Budu mu muset říct, že to dnes nejde.“

„V pohodě, nech ho tam. Mám ještě nějaký peníze, tak se vyspím v hotelu,“ vyhrkl jsem a Bob jen pokrčil rameny na znamení, že je mu to jedno.

„Tak mu tam odnes aspoň tu vodu, ať mi tu zase v noci nerabuje.“

„Fajn,“ souhlasil jsem a natočil do půllitru pití. Podle Bobových instrukcí jsem vykráčel po železném schodišti do prvního patra a dal se vpravo. Jediné dveře – jak řekl Bob. Otevřel jsem a rozsvítil malým vypínačem.

„Co je?“ vrčel Pete.

„Podívej se, kde ležíš!“ zavrčel jsem. „Tobě je fakticky jedno, jestli shniješ tady, nebo v bytě s Monicou? Vzpamatuj se! To ty máš pomáhat mně, ne já tobě!“ Prostě jsem se už neudržel. Pete byl naštěstí v polospánku. Byla možnost, že ráno nebude ani vědět, že se mnou mluvil.

„Jdi do háje! Nechci pomoc! Chci prostě jen zapomenout, že se z tohohle podělanýho světa nikdy nedostanu! Ať budu dělat cokoliv, přežiju! To je peklo, když víš, že nemáš nárok na štěstí!“ vpálil mi.

„Tobě je málo, že je tvoje rodina šťastná, když jsi doma?“ Trhli jsme spolu oba současně, když nám naše slova došla – to zní setsakra divně.

„Tak proč si v domě plném lidí připadám jako duch? Jako nicka a budižkničemu?“ zeptal se smutně.

„Proč mám pocit, že život je kolem mě a já jsem zavřený v bublině?“ přemítal jsem pro změnu já, protože mě jeho otázka přiměla se zamyslet.

„Taky chci mít právo na štěstí.“ Pete.

„Nechci být černá ovce a nechci být sám.“ Já.

„To už všechno štěstí naše rodina vypotřebovala?“ Pete.

„Nosím našim tu smůlu já? Tolik mi chybí.“

„Miluju je, ale nechci o některého z nich přijít mojí vinou.“

„Nejsem smolař, jen si to namlouvám.“

„Jsem Aamu – Black – Cullen, to je značka pro štěstí sama o sobě.“

„Jsem idiot,“ zakončil to Pete.

„Jo, jsi idiot,“ vzpamatoval jsem se a všechno hodil na něj. Pete se na mě otočil a povytáhl obočí.

„A ty jsi co, jako?“ odfrkl si a začal se smát.

„Já jsem taky idiot.“

„To teda jsi, protože ses tu pěkně práskl, blbečku.“

„Vždyť nás znáš,“ vzdychl jsem a stáhl si paruku.

„Lure zase kouzlila?“ vyzvídal.

„Jo. Chtěl jsem druhý pokus a ona mi ho dala, jenže jsme netušili, že ty jsi tu ve větších zmatcích, než já tam.“

„Já jsem v pohodě.“

„Ty fakt neumíš lhát,“ vysmál jsem se mu. „Jak je to s tou Monicou?“

„Máme ji rádi,“ řekl Pete.

„Ale nemilujeme ji.“

„Proč ne? Známe ji dlouho, víme o ní vše. Vyhovujeme si,“ přemlouval nás Pete.

„Ale nemilujeme ji. Umíme vůbec milovat?“ spekuloval jsem.

„Víme, co je láska?“ přidal se Pete.

„Víme kulový a máme si navzájem pomoct,“ zděsil jsem se. „Pojď domů,“ prosil jsem, ale Pete nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Hele, když už jsme u toho…“ změnil téma Pete. „Ve Španělsku… našel jsi to dítě?“ vyzvídal.

„Našel. A ty?“

„Jinak bych se tě neptal. Co se s ní stalo?“

„U nás? Vzal jsem ji domů a Skylar ji vychovává.“

„Ji? Takže buchta? Proč jsem si myslel, že je to žížala?“ přemítal Pete.

„Co jsi s ní udělal ty?“ panikařil jsem.

„Vrazil jsem ji taky Skye. Jen se ptám, co bylo pak, protože já se doma moc neohřál. Našel jsem ji až po té scéně s Reyes a pak přijeli naši a v noci jsem odjel do Skotska. Když o ní mluvili, tak to bylo jen miminko.“

„Aha. No, já tam byl déle. Dost vyrostla,“ usmál jsem se a vzpomněl si na její škleby. Jak se asi má?

„To je mi fuk. Nesnáším děti.“

„Já taky ne,“ řekl jsem a sevřel se mi žaludek. „Hele, pojď domů. Dost mi to ulehčíš,“ přemlouval jsem ho.

„Byl za mnou Edward s Bellou, máma s tátou, dokonce přijela i Alice s Rosalií z Finska, aby do mě hustily. Proč myslíš, že bych na tebe dal a šel domů, když jsem nedal ani na ně?“ ptal se Pete.

„Protože já mám pro tebe návrh,“ vyhrkl jsem a teprve vymýšlel plán.

„Poslouchám.“

„Tak vydrž, musím to vymyslet,“ hekl jsem a Pete se rozesmál. „Dej mi pět let. Zkus to znovu. Začít zase žít. Najít sebe a tak.“

„A co když se to nepovede? Co když se za pět let nenajdu?“

„Tak jsme v háji a sám tě zabiju.“

„Ty víš jak?“ vyhrkl Pete.

„Jo a ty taky, ale oba jsme na to srabi, abychom to udělali jeden bez druhého.“

„Jsme srabi i na to, abychom to udělali společně, ale těch pět let ti dám.“

„Co kdybys po těch pěti letech přišel ty k nám?“ navrhl jsem.

„To by šlo. Jenže co těch pět let budeme dělat?“

„Tak to zatím nemám nejmenší tušení,“ povzdychl jsem si a s Petem jsme si vyměnili pohledy.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

1)  Alorenie (13.01.2011 09:51)

jůů. to jsou opravdu idioti. ale tak nějak doufám, že to vyjde. bylo by hezký, kdyby měl peter pro změnu život v pořdku. a peter samozdřejmě taky.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek