12.01.2011 [15:00], MisaBells, ze série Sladké koření, komentováno 23×, zobrazeno 4466×

Vypadám jak násada od lopaty! Ne, vážně! Ale mám tátov... Taavettiho motorku, heč! A jdu do největšího pajzlu v dimenzi, abych se našel - to znělo divně.

 

23. kapitola - Kdo je Bob?

Editace: Nevypadal jsem jako Gandalf, ale jako Gandalf po nepovedené omlazovací kúře.

„Ujde to, co myslíš, mami?“ zajímala se Hannah a Teta si mě prohlížela.

„Přidej mu trochu růže,“ navrhla.

„Prr!“ prosil jsem, jenže ty dvě mě – proč se vůbec divím – ignorovaly.

„Takhle stačí?“ navrhla Hannah.

„Jo, už není tak pobledlý. To je dobrý,“ souhlasila Teta.

Jak se jmenovalo to růžové prase? Ping? Pogy? Porky? Björk?

Z přízemí se ozval hurónský smích Edwarda.

„Björk je zpěvačka, Petere!“ vysvětlil mi.

„Já si říkal, že mi to je nějak povědomý,“ culil jsem se. „Tak jak se ta sv… prasátko jmenovalo?“

„To netuším,“ omluvil se Edward. Náš Edward by to určitě věděl, ryl jsem v duchu. „Pochybuju,“ zavrčel dotčeně.

„Jmenovalo se Babe,“ odpověděla mi Hannah.

„No vida,“ zubil jsem se. „Sledovala jsi ho?“

„Ne.“

„Uf,“ hekl jsem.

„Hej! Ty si jako myslíš, že vypadáš jako Babe?“ Došlo jí to, he, he. „Vždyť ses ještě ani neviděl!“

„Cítím se růžově,“ hlesl jsem.

Hanny se otočila ke svému toaletnímu stolku a pak zpět ke mně. Zvedla ruku a stříkla na mě jakýsi puch.

„Tak teď máš důvod, cítit se růžově,“ zavrčela a odkráčela ode mě.

„Ale no tak! Hannah, nedělej vlkodlaka!“ prosil jsem ji.

„Ne, nebudu ti tu dělat šaška!“

„Pojď mě dodělat,“ škemral jsem.

„Bacha na slova,“ vrčel Chris.

„Jsou to příbuzní! Ježíš!“ durdila se Rory.

„No, já bych těm mezigalaktickým vztahům moc nevěřil,“ vrčel Chris.

„Hannah, prosím,“ úpěl jsem.

„Klid, obludko. Jen jsem si šla pro žiletku,“ smála se. Mě však humor přešel.

„Ehm… pro cože jsi to šla?“ hýkl jsem.

„Pro žiletku. Musím ti zarovnat ty falešné vousy.“

„Asi si nechám look beatníků,“ panikařil jsem.

„Nastav bradu a mlč,“ zavelela.

„Al…“ Přestal jsem i myslet, jak jsem se bál, že mě podřízne. Přiložila tu ostrou věc na můj potící se obličej a přejela.

„Hele! Mažeš mi ten makeup! Přestaň se potit!“ vrčela.

Z hrdla mi uniklo jen vyděšené zakvílení. „Co?“ vyzvídala. Znovu jsem zakvičel a cítil jak je ta žiletka – mimochodem bez strojku, čistě jen to ostří! – na mém zajisté bledém obličeji. Blíž a blíž. Tak to bych byl cvok, kdybych teď zkusil něco říct. „Tak ale mluv. Co jsi říkal?“ Už už jsem chtěl zavrtět hlavou, jakože jsem nic neříkal, ale to bych si podřízl větev – tedy spíš krk. Opatrně jsem zvedl ruku, abych Hannah nějakým splašeným pohybem nevyděsil a odtáhl žiletku od tváře.

„Až se mě budeš ptát na můj názor, tak mi nedrž u hrdla žiletku!“ hysterčil jsem.

„A jo, promiň. Tak ale tos‘ mohl říct hned, ne?“ Spadla mi brada při její logice a dole se zase upíři lámali v pase. „Tak se podívej.“ Otočila mě k zrcadlu a natěšeně se culila. Musel jsem blíž k tomu odrazu. Několikrát jsem mrkl a vycenil zuby. V tom zrcadle jsem nebyl já. Tedy – části ze mě tam zbyly, to jo. Jenže ten zbytek…

„Ještě ty brýle, ale ty si teď neber. Nic neuvidíš. Jsou moc silné. Táta v nich pak vymění ta dioptrická skla za normální. Do hodiny to bude.“ Tak nějak jsem ji vnímal, ale spíš jsem se věnoval tomu klukovi v zrcadle. Vypadal fakt dobře. Až na ty vlasy… byly delší a ofina mi fakt padala do obličeje.

„To je uher?“ zařval jsem vyděšeně.

„Je dobrý, viď? Ten se mi povedl!“ radovala se Hannah.

„Uá! Fuj! Dej to pryč!“

„Normální kluci je mají! Nech toho!“

„Ne! Dej to pryč! Fuj! Pryč s tím, hned!“

„Petere!“ tišila mě.

„Hannah Blacková! Odstraň mi toho falešného uhra, jinak si mě nepřej,“ vrčel jsem.

„To myslíš vážně?“ kvikla.

„Naprosto.“ Vyhrál jsem! Hurá! Nemám uhry!

„Sabotére,“ zavrčela a šla po výkonu pryč. Teď jsem byl teoreticky spokojený. Metal. Kapuce do obličeje pro jistotu a brýle. Čtyřdenní strniště a hurá za Petem.

„Nejspíš na něj narazíš někde v těch klubech,“ informoval mě Edward.

„Týjo, ještě začnu hulit a máma mě doma zatluče do rámečku nad krb,“ křižoval jsem se.

„Lehká pomoc. Nezačínej hulit,“ smála se Lure a podala mi tašku, se kterou se před chvílí vrátila Pearl.

„Tvoje uniforma, vojáku,“ smála se Pearl.

„Rozkaz,“ zasmál jsem se.

O tři hodiny poté – ještě jsem papal a pak mi muselo slehnout a musel jsem se obléct – mi Taavetti podával klíčky. „Čímpak jedu?“ vyzvídal jsem.

„Ne čím, ale na čem,“ opravil mě Taav.

„Motorka?“ vyhrkl jsem.
„Moje nejnovější. Nemám ji ani tři dny, takže bacha. Edward říkal, že to bude jediné možné řešení, aby Pete nepoznal majitele.“

„Hustý.“

„Drahý!“ opravil mě a vložil mi klíče do dlaně. „Prostě udělej na něj dojem. Miluje… proč ti tohle říkám?“ zarazil se Taav a zavrtěl hlavou. Jasně, že milujeme motorové stroje!

Venku ho skoro Lure musela omráčit, aby mě nechal odjet. Nasedl jsem na mašinu a připadal si jako král. Nastartoval jsem a motorka slastně zavrněla.

Sage…

Zatnul jsem zuby, když jsem si uvědomil, že tady v tom světě není a odpíchl jsem se z místa. Vyrazil jsem k městu a k jednomu z klubů, o kterém mi u jídla Rory vyprávěla. Ke klubu Anelim. Byl to nonstop pajzl. Drogy tu bral snad každý, kdo sem chodil, a alkohol tekl proudem. V mém světě taky byl, jenže já o něj nejevil zájem. Domácí párty byly lepší a víc soukromé, přestože na nich bylo vždy kolem padesáti lidí. Minimálně.

Zaparkoval jsem u chodníku a zhluboka se nadechl. Vstoupil jsem do dveří klubu. Místo zdí byly těžké černé závěsy a přede mnou se objevila dlouhá chodba. Děsivá hudba ke mně doléhala až sem. Naštěstí zatím tlumená. Možná za to mohly ty závěsy, co já vím. Šel jsem hrdinsky pomalu – jo, jsem srab. Druhé dveře mě už uvedly do mlhy z kouře a pachu alkoholu a špíny. No fuj. Stáhl jsem si mikinu víc do čela a vrazil ruce do kapes. Postavil jsem se k baru a objednal si colu. Barman s tetováním nahaté holky na krku si mě změřil pohledem.

„A panáka,“ dodal jsem. To už ho potěšilo.

„Jsi tu novej?“ zařval, aby překřičel hudbu.

„Jo. Doporučil mi to tu kamarád. Hledám…“ Peteho Aamu, neznáš? „… práci. Nevíš o něčem?“ dodal jsem. Barman se rozzářil ještě víc. Popravdě vypadal líp, když zuřil.

„Hledám tu výpomoc. Co ty na to?“

„Kolik dáš?“

Když mi řekl cenu, málem jsem se mu vysmál do obličeje, ale nakonec jsem se udržel a kývl. „Nemáš k tomu i nocleh?“

„Nahoře je malej kumbál. Když si to tam zařídíš, klidně tam buď. Nic za to chtít nebudu. Alespoň budeš po ruce.“

„Super.“

„Kdy začneš?“ vyzvídal.

„Zítra?“ navrhl jsem ve chvíli, kdy se do dveří vpotácel opilý kluk. Rána mě přiměla se k němu otočit. Chvilku jsme si jeden druhého měřili. Vypadal jsem hrozně – tedy ten kluk tak vypadal. „Hned,“ opravil jsem se, když Pete zamířil k baru. Přeskočil jsem pult a nacpal se před něj. „Co to bude?“ křikl jsem na něj.

„Kde je Bob?“ znejistěl Pete.

„Kdo je Bob?“ zaváhal jsem.

„Bobe!“ řval Pete.

„Nedělej scény, jsem tady. Tenhle je novej. Bude se ti věnovat,“ sliboval ten barman s holkou na krku.

„Já ti seru na novýho. Pošli ho na druhej konec a pojď sem,“ vrčel Pete.

„Buď si něco objednej, nebo táhni. Dveře víš, kde jsou,“ štěkl jsem. Pete si mě změřil pohledem.

„Dám si jako vždycky,“ ušklíbl se. Protočil jsem panenky a otočil se k němu zády. Sáhl jsem po whiskey a do skleničky nasázel led. Pěkně vrchovatě. Žádné šetření. Mrsknul jsem to před něj a pobaveně povytáhl jedno obočí.

„Ještě něco?“ sykl jsem. Pete na mě koukal jako na zjevení.

„Jak do prdele víš, co piju?“ zavrčel.

„Bob mi to řekl. Jsi tak vypitej, že nevnímáš. Možná by sis měl dát doma ledovou vanu a tři dny spánku,“ navrhl jsem mu.

„Víš o mně kulový, tak se laskavě nesnaž dělat chytrýho,“ štěkl a kopl do sebe panáka.

„Když myslíš,“ odpověděl jsem a chtěl se vzdálit.

„Hej, co jsi zač? Jak ti říkaj?“ volal mě zpět.

„Jsem… Dave.“ Použil jsem anglickou verzi tátova jména.

„Já jsem…“ začal a zakymácel se na židli.

„Peter, já vím.“

„Jak to, že víš i tohle! Co o mně ještě víš a jak to do prdele víš?“ vrčel.

„Bob mi to řekl.“ V Peteho pohledu bylo cosi, co mi dalo jasně najevo, že jsem šlápl vedle.

„Bob neví, jak se jmenuju. Říká mi Whisky.“

„Znám Monicu, stačí?“ opravil jsem se a doufal, že to do rána zapomene.

„Moji Monicu?“ vyhrkl.

„Jo.“

„Chrápal jsi s ní?“

„To už je dávno,“ řekl jsem popravdě.

„Dej mi ještě jednou ten hnus a nalij si taky,“ vybídl mě a já se mohl uvolnit. Pustil mě k sobě. Nejspíš se smířil s tím, že tu u něj budu jen já. Po třetí skleničce se rozpovídal. Mluvil dlouho a ani jsem se nedivil, že mluvil srozumitelně. Měli jsme dobré spalování.

„Co tě žere?“ vyhrkl jsem asi hodinu poté, co přišel.

„Mě? Nic.“

„Když nic, tak nic… Tvůj problém. Já jen, že někdy je lepší to pustit ven a nedusit to v sobě.“

„Měl jsi někdy pocit, že je celý svět proti tobě a ať děláš, co děláš, tak se to sere víc a víc?“ zeptal se mě a zadíval se mi do očí.

„To si piš. Proto jsem teď tady.“

„Jak to?“ zajímal se.

„Byl jsem v Evropě. Zdrhl jsem před jedním… Jednou holkou a tam jsem si našel další, jenže s ní byl další průser a pak další, tak jsem se vrátil sem.“

„Ty vole, to je jak já!“ rozzářil se. Asi jsem se právě stal svým vlastním nejlepším kamarádem, napadlo mě.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2