Sekce

Galerie

/gallery/skrytapravda.jpg

Vytrhla jsem papír se sešitu a začala čmárat jak o život...

Teta Sára mě chodila kontrolovat každou půl hodinu, zda jsem v pořádku. Zajímala se co ruka, i když za takovou chvilku nemohlo dojít k žádné změně. Byla moc pečlivá nevím zda Charlie a nebo Angela jí vyprávěli, co se stalo, ale bylo to jedno, protože jeden z nich se nechal unést a přeháněl.

Byla to jen zlomená ruka. To se stávalo každému druhému, že si zlomil ruku.  Nemohlo se to vyhnout ani mně. Vzala jsem si sluchátka a poslouchala muziku.

Nemohla jsem se jít ani sama projít do lesa za dům, jak jsem to dělala, teta by mě nenechala, musela vědět o každém mém pohybu po domě.

Pořád jsem ale musela myslet na to, co se stalo ve škole. Většinou jsem takové zážitky snadno odbourala, ale tohle bylo jiné. Poprvé jsem měla něco jako záchvat paniky a k tomu ve škole. Musela jsem spíš ale myslet na to, co se stalo na chodbě. Měla jsem štěstí, že Edward Cullen nastoupil na naši školu a byl tam, jinak bych se zaručeně udusila.

Zadívala jsem se do stropu. Pocítil náhle tlak na hrudníku, jako bych tam měla stále jeho ruku a učil mě dýchat. Musela jsem si tam položit svou ruku, abych se přesvědčila, že se mi to jen zdá.

Bylo neuvěřitelné, jak to udělal, jak ho napadlo mě takhle donutit dýchat. Ale dokázal to. Věděla jsem, že zítra to bude vědět celá škola, možná už dnes to ví celá škola. Zadívala jsem se na léky na mém stolku.

„V pořádku?“ ozvalo se od dveří a já se překvapeně podívala na Sáru, byla tu před pár minutami. Odkývala jsem jí to. Usmála se a zase zmizela.

Použila jsem léky od doktora Cullena a večer se mi lépe dýchalo. Nezapomněla jsem si ani vzít prášky na spaní, jinak by dnešní noc nebyla možná. Byl to dlouhý den a usnula jsem ještě před devátou hodinou.

Ve škole to probíhalo tak jak jsem čekala. Všichni už slyšeli o tom jak se Swanová málem zabila. Nikomu neušla moje sádra a nikdo neměl tolik slušnosti, aby na ni necivěl. Angela se mě pokoušel povzbudit, nevedlo se, i její kamarádi se přidali k ostatním. Byla jsem divná už dost, ale proč bych s nimi mluvila, když jsem si neměla co říct. Nebavilo mě to, co bavilo je, proč bych měla mluvit. Mlčení bylo někdy příznivější. Když jsem naposledy promluvila… vlastně jsem nemluvila, já křičela.

Kráčela jsem z hodiny na hodinu a dívala se do země, pokoušela se dělat neviditelnou. Hodinu před obědem jsem měla trigonometrii a seděla jsem s Edwardem. Posadila jsem se vedle něj tiše. Tak jako i včera a předchozí dny.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě vesele. Kývla jsem k němu hlavou v odpovědi, ale jinak nereagovala a začala si vyndávat věci z tašky.

„Dnes to vypadá bez deště jen s mraky,“ podotknul. Kývla jsem a otevřela sešit, abych dělala zabavenou a nemusela s ním jakkoliv komunikovat.

„Co ruka, nebolela?“ zeptal se zase z jiného soudku. Záporně jsem zavrtěla hlavou. Donutil mě se na něj podívat. Zvedla jsem oči k těm jeho. Měla jsem pocit, že se utopím. Duhovky měl úplně zlaté a vpíjeli se do mě.

„To je dobře. Včera to byl dlouhý den,“ usmál se na mě. Zvedl jen jeden koutek úst, ale byl to úsměv a kdybych mluvila, zapomněla bych jak. Zírala jsem na něj a přeskakovala z jeho očí na ten úsměv.

„Dýchalo se ti v noci dobře?“ zajímal se dál o můj zdravotní stav. Byla jsem jako zhypnotizovaná kobra v košíku, co poslouchá na píšťalu a přikývla mu.

„Lidí okolo si nevšímej. Nemají co dělat, proto se starají o druhé a drby. Kdyby měli smysluplnou činnost i doma, nemuseli by všude vyprávět ty nesmysly,“ povzbuzoval mě usměvavě. Našpulila jsem pusu, a pak souhlasně přikývla s mírným úsměvem. Viděla jsem, jak se mu oči rozšířily spokojeností. Reagovala jsem.

„Vím o tom své, často se stěhujeme a s tím, jak je naše rodina odlišná, přitahujeme pozornost,“ povzdechnul si. Věděla jsem jaké to je, byla jsem dítě, ale stejně na mě tu koukali ještě i na základní škole jako na cizince, možná i to byl důvod, proč mě odradili, abych dál nepromluvila.

Zazvonilo a hned jak zvonění doznělo přes práh přešel profesor a podíval se přísně po třídě. Povzdechla jsem si. Vytrhla jsem ze svého sešitu papír.

Děkuju – napsala jsem mu a podstrčila ho Edwardovi.

Pár vteřin jen tupě zíral na ten papír, než si ho vzal k sobě a podíval se na mou zprávu. Po tváři se mu opět roztáhl úsměv, tentokrát použil celé rty. Byl stejně fascinující jako ten úsměv předtím.

„Není zač,“ pošeptal ke mně. Vytrhla jsem mu papír a začala zase psát. To že nemluvím neznamená, že nekomunikuju jiným způsobem, když je potřeba.

Mohla jsem umřít, zachránil jsi mi život! – odepsala jsem mu a znovu před něj šoupla papírek. Zamračil se tentokrát na mou zprávu.

„Pane Cullene něco se vám nelíbí na mém příkladu?“ zajímal se profesor. Edward přikryl papírek svým sešitem a zadíval se na tabuli. Našpulil znalecky pusu.

„Popravdě nelíbí,“ odpověděl mu prostě. Zírala jsem na něj. Tohle si nikdo nedovolil říct nikdy.

„Máte tam chybu, nemůže to vyjít při zpětném počítání,“ odvětil klidně a nezaujatě. Viděla jsem, jak profesor rudne. Zalezla jsem víc pod lavici a dělala neviditelnou.

„Pane Cullene, můžete to vypočítat sám,“ odsekl mu hrubě profesor. Edward se zvedl a šel k tabuli. Opravdu mu tam tu chybu našel a ne jen to on ten příklad vypočítal úplně jiným způsobem, mnohem lepším. Edward se spokojeně na učitele podíval a vrátil se posadit.

„Ty bys to zvládla nebo by se našel někdo jiný, byl jsem jen rychlejší,“ pošeptal mi při procházení okolo mě. Zamračila jsem se a vytáhla opět ten papír, co měl pod sešitem.

Už tak to bylo na poslední chvíli!

Stále se mračil a nesouhlasně kroutil hlavou. Vzdala jsem snahu a papírek zmuchlala a hodila do tašky. Byl zvláštní, hodně zvláštní, byla jsem si jistá, že kdyby to udělal někdo jiný jako Mike Newton nebo tak, vychloubali by se na celou školu jako by se stali superhrdinou. Ale on ne, bral to jako samozřejmost a to moc lidí nedělalo.

Nevšímala jsem si ho do konce hodiny, a pak šla rovnou na oběd. Vzala jsem si zeleninový salát se sodovkou a posadila se ke stolu k Angele a její partě.

Byla jsem ráda, že se zlomila levá ruka a ne pravá to bych byla teprve nemožná, hlavně v tuhle chvíli s levačkou jsem si poradila lépe.

Jedla jsem v klidu svůj salát a koukala se okolo sebe. Zastavila jsem se pohledem na Edwardovi a jeho rodině u stolu na druhém konci jídelny. Jedna z nich ta blond se na Edwarda šíleně mračila. Asi rodinná hádka.

Jen na půl ucha jsem vnímala rozhovor u stolu a překvapilo mě, když se ozvala Jessica.

„Cítíš se dobře, Bello?“ zeptala se. Ohromeně jsem otevřela pusu a koukala na ni. Ona nikdy neprojevila sebe menší zájem o mou osobu, přehlížela mě. Přikývla jsem jako, že dobrý. Zamračila se asi se jí moje tichá odpověď nelíbila, ale měla smůlu, nikdo jiný ještě jinou odpověď nedostal.

Uběhlo několik dní, už jsem pomalu opouštěla první příčku nejprohranější osoby ve škole. Začalo se zase mluvit více o Cullenech, kteří si drželi větší odstup jak já.

S Edwardem Cullenem jsem nemluvila, nebyl už žádný důvod. Poděkovala jsem mu za pomoc a nic víc už nebylo potřeba. Pokoušel se každý den na mě mluvil, ale krom kývnutím na pozdrav, jsem přece slušně vychovává, neodpovídala a nereagovala. Druhý den
mého opět nekomunikováni mi dokonce jak na hodině trigonometrie tak později na biologii, proste jsem byla netečná. Přesto se nevzdával a byly to už dva týdny. Ten kluk byl opravdu vytrvalý, nikoho podobného jsem doteď nepoznala.

„Ahoj Bello,“ usmál se jako bych mu měla dnes odpovídat. Kývla jsem v odpovědi.

„Víš, napadlo mě, má tě kdo odvézt do nemocnice příští týden?" zeptal se. Zamračila jsem se na něj.

„Carlisle ti chce sundat sádru,“ vysvětlil. Zamrkala jsem na něj, zda slyším dobře. Pokrčila jsem pak rameny a sáhla už jako tradičně po učebnici.

„Super, tak já tě odvezu," uzavřel to jako hotovou věc. Prudce jsem k němu stočila hlavu. Ten kluk se mi jen zdál. Ohromeně jsem otevřela pusu a zírala na něj. Po dlouhé opravdu dlouhé době jsem měla nutkání něco říct, nikdo mě nedokázal vykolejit tak jako on a to že se moji spolužáci často snažili.

Vytrhla jsem papír se sešitu a začala čmárat jak o život – Jsem si jistá, že mě odveze Charlie!

Podstrčila jsem mu ho skoro před oči, aby ho náhodou nemohl přehlédnout. Což se nemohlo stát, protože mě celou dobu usměvavě pozoroval. Určitě jsem reagovala tak jak on chtěl, abych reagovala.

Podíval se na můj vzkaz, pak ho vzal a zahodil. Vykulila jsem na něj oči v reakci na jeho chování.

„Odvezu tě,“ řekl nekompromisně. Uraženě jsem našpulila pusu a založila si ruce na hrudi, nikde neměl záruku, že já s ním pojedu a dobrovolně rozhodně ne. Takže ať si to plánuje, jak chce, stejně to bude po mém.

Celou dobu mě pobaveně s jedním koutkem úst vzhůru pozoroval. Nejlepší bude ho ignorovat, jako jsem to dělala doposud, pokoušet se s ním nějak přetahovat je bezvýznamné.

Všímala jsem si tedy jen profesora u tabule a příkladu, který počítal. Odmítala jsem pohnout jen milimetr hlavou jeho směrem, i když jsem stále cítila, jak na mě kouká. Byl to asi jeho sport koukat na spolusedící. Dělal to i tuhle hodinu i hodinu biologie po obědě. Netušila jsem, že něčí pohled může být tak zneklidňující, cítila jsem se jako pod drobnohledem. Netušila jsem, na co čeká, až udělá, ale čekal tiše a pečlivě jako predátor na lovu. Musela jsem se napomínat, abych se nepodívala jeho směrem a neověřila si teorii, že na mě kouká.

Tak nějak vnitřně se mi ulevilo, když zazvonilo na konec mojí poslední hodiny. Byla jsem volná a mohla jet domů. Jindy jsem z učebny nespíchala tak jako dnes, Angela chodila později, měla hodinu s Jessicou a ta ji každý den zdržela, bylo to prostě už pravidlem.

Šla jsem rovnou na parkoviště čekat k našemu autu, až přijde.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  martisek (15.01.2014 09:35)

úžasný! Edward je tak roztomile vlezlej, že to není ani možný je to děsnej cukrouš moc pěkná kapitolka, už aby tu byla další

12)  M.I (13.01.2014 20:51)

Vyborna kapitola uz netrpelive cekam na dalsi dil cela povidka je bezva.

11)  jana (13.01.2014 20:14)

uz se tesim na dalsi dilek

10)  hana (13.01.2014 20:14)

prosim rychle dalsi je to skvely

9)  ada (13.01.2014 20:13)

moc pekny

8)  sara (13.01.2014 20:13)

:) :) :) :) :)

7)  Niki (13.01.2014 17:55)

úžasné.... Belle asi bude chvilku trvat než si zvykne na Edwardovu všetečnost

6)  Sofie (13.01.2014 16:50)

5)  Seb (13.01.2014 12:10)

Krásná kapitola, ale trošku mě štve Bella, že odmítá Edwarda.

4)  Lucka (12.01.2014 23:48)

úžasné

3)  Teyla (12.01.2014 21:22)

Super. Čo iné napísať? :D Celý Edward je strašne roztomilý, ako sa tak snaží. Tiež ma bavia Belline reakcie. Síce nerozpráva, ale vie vyjadriť svoj názor. Dokonalé.

2)  BabčaS (12.01.2014 20:58)

1)  bara (12.01.2014 20:54)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse