08.01.2014 [22:15], anamor, ze série Skrytá pravda, komentováno 10×, zobrazeno 2300×

Ucítila jsem jeho velkou dlaň na mém hrudníku, ukazoval mi rytmus, mačkal mě zády k sobě.

Netušila jsem ten záhadný důvod, proč naši skupinu studentů na biologii dovedli z učebny rovnou sem do tělocvičny. Ani profesor Mason nám nic neřekl a jen rozkázal, co máme dělat. Měla jsem zvláštní pocti, že se mi to nebude líbit. Člověk často prostě vycítí, že to nebude dobré a já to cítila. Nespokojeně jsem se vrtěla a rozhlížela okolo sebe. Seděli jsme na tribuně, byla tu jen naše třída. Asi berou po menších skupinkách, to mají práci na dlouho, i když tohle je celkem malá střední škola.

Sedla jsem si dozadu jako poslední, schovaná tak od nich co nejdál. Všimla jsem si, že na konci mé lavice posedával Edward. Byly to už dva týdny, co nastoupili na tuhle školu a kromě prvního dne se mnou nějak nekomunikoval.

Nepodívala jsem se na něj, ale věděla jsem, že to je on jen podle toho zvláštního chvění co jsem cítila, když byl poblíž a stejně tak i jeho intenzivní pohled. Toho kluka jsem si prostě nevšímala.

Pod tribunami byl stoleček na kolečkách a na něm televize s videem. Určitě nám pustí nějaký výchovný dokument. To bude zase zábavy. Profesor Mason se vynořil ze dveří s dvěma policisty, všimla jsem si, že tam je i strýc Charlie, nic ráno o návštěvě školy neříkal mě ani Angele. Viděla jsem, jak pohledem projel studenty a zastavil se na mě, trochu zkoumavě mě přeměřil a já se na něj lehce usmála. Vypadal nervózní, podíval se na svého kolegu a něco mu řekl a ukázal na mě, ten se podíval, a pak zavrtěl hlavou v odmítavém gestu. Tohle se mi ani trochu nelíbilo. Znepokojeně jsem se podívala okolo sebe a zastavila se pohledem na Edwardovi vedle, který vypadal jako by je slyšel a byl zaujat jejich rozhovorem. Všichni jsou prostě divní.

„Tak mladí studenti, chtěl bych vás tu přivítat. Pustíme vám dokument určený pro vás ohledně zločinnosti, abyste si uvědomili, co je špatné,“ promluvil ten druhý policista, neznala jsem ho, jen možná od vidění.

Říkala jsem to, výchovný dokument může začít, ještě že to není o reprodukci, to by pak bylo. Posadila jsem se tak abych se co nejvíc schovala za ostatní a dívala se všude okolo, zločinnost nebylo něco, co by mě zaujalo, bydlela jsem v domě s policistou, to mi stačilo.

Z televize se ozval zvuk policejní houkačky¨, a tak jsem se tam podívala. O vteřinu později protnul tělocvičnu zvuk výstřelu a obrázek zbraně na monitoru. To byl můj konec.

Vyskočila jsem na nohy a zběsile se pokoušela dostat z tribuny na zem. Nemohla jsem tady být. Další výstřel, vykřikla jsem úlekem a dopadla na podlahu tělocvičny. Všichni se na mě vyděšeně koukali včetně Charlieho, který se chtěl ke mně přiblížit. Zaječela jsem ještě víc. Nikdo ke mně nesmí. Mají zbraně, nesmí se ke mně přiblížit. Ublíží mi.

Posbírala jsem se z podlahy a běžela jako o závod pryč od nich od té střelby a zbraní. Rozrazila jsem dveře od tělocvičny i tou bolavou rukou z pádu. Nemohla jsem popadnout dech, pískala jsem místo dýchání. Chytla jsem se za hrudník, měla jsem pocit, že mi hoří. Dopadla jsem na zem a podepřela se rukama, pokoušela se nadechnout.

Nešlo to. Dusila jsem se a sípala. Tohle bude můj konec. Slyšela jsem zvuk sanitky v uších, jako tenkrát a vybavovali se mi i zdravotníci okolo mě v sanitce jak se o mě starají. Taky jsem nemohla dýchat. Stlačovali mi bolestně hrudník a měla jsem masku přes obličej.

Náhle jsem se nedotýkala země, ale byla nad ní. Vytřeštila jsem oči. Cítila jsem, jak mě někdo drží okolo pasu. Nemohla jsem se bránit, protože moje hlavní starost byla se nadechnout. Neznámý mě posadil na něco tvrdého, cítila jsem, jak mě přimáčkl k tomu zády, bylo to jako zeď, ale podle toho jak se vzdouval, jsem pochopila, že to je hrudník neznámého.

„Pššt, Bello, uklidni se, nikdo ti neublíží,“ šeptal mi do ucha podmanivý hlas a ucho mi ovál studený vzduch. Zasípala jsem. Věděla jsem, že to je Edward, jeho hlas byl nezaměnitelný.

„Cítíš, jak dýchám? Přizpůsob se a dýchej taky,“ šeptal mi dál. Ucítila jsem jeho velkou dlaň na mém hrudníku, ukazoval mi rytmus, mačkal mě zády k sobě. Pokoušela jsem se něčeho chytnout a ucítila jsem pod rukou tvrdou džínsovinu, popadla jsem ji a mačkala. Zavřela jsem oči.

„Přizpůsob se mému dechu, Bell,“ šeptal naléhavě. Poslouchala jsem jeho hlas i to jak mi pravidelně vydechuje na ucho.

Uklidnila jsem se a náhle jsem se nadechla. Lapala jsem po dechu, ale už mi šel kyslík do plic. Byl to úžasný pocit, moci se opět nadechnout.

„To je ono, jen do toho,“ povzbuzoval mě. Nepouštěl mě a pořád mě učil rytmu jeho dýchání, abych se zklidnila úplně.

Až jsem se plně uklidnila a dýchala jako on. Můj hrudník se zvedal přesně jako ten jeho v pravidelném rytmu i s jeho rukou. Pustila jsem jeho kalhoty, které jsem do teď pevně svírala a ucítila, jak mi tečou slzy po tváři. Děsně mě bolela levá ruka a do teď mi to nedocházelo buď nedostatkem kyslíku v mé hlavě anebo tou naléhavostí nejdříve dýchat.

Cítila jsem se šíleně unavená. Opřela jsem se do něj vší silou a bylo mi to jedno, byla jsem unavená, opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Posunul svou ruku z mého hrudníku na pas a druhou mě pohladil po hlavě.

„Už je dobře,“ pošeptal. Natočila jsem instinktivně obličej za jeho hlasem. Ucítila jsem chlad jeho dotyku na obličeji, stíral mi slzy, které mi tekly po tváři.

„Bolí tě něco?“ zajímal se tiše. Kývla jsem v odpovědi a zvedla svou levačku. Opatrně ji vzal do ruky a já sebou cukla, jen lehce. Chlad jeho ruky byl příjemný. Opatrně ji prohmatal a doslova jako nakopnuté štěně jsem zakňourala.

„Musí do nemocnice, asi má zlomenou ruku,“ prohlásil nahlas. Zamračila jsem se a přemýšlela, komu to říká. Namáhavě jsem otevřela oči a všimla si celého shromáždění před námi. Chvíli mi trvalo, než jsem pohledem našla Charlieho. Vypadal vyděšeně, zíral na nás a u ucha měl telefon, pravděpodobně volal sanitku.

Vypískla jsem zděšením a kroutila záporně hlavou jako o život, jasný signál pro Charlieho – sanitku ne- Jedna jízda v životě mi stačila. Už nikdy nechci znovu! Nepouštěl telefon, ale jeho pohled byl na mě upřený. Ucítila jsem, jak mi znovu tečou slzy a stále kroutila hlavou. Bylo mi hrozně.

Charlie trochu nerozhodně ale odložil mobil. Vydechla jsem úlevou.

„Odvezu ji,“ prohlásil rozhodně Edward, který mě k sobě stále tisknul, jako hadrovou panenku kterou jsem měla jako malá a chodila s ní spát.

„Ne, to udělám já,“ ohradil se proti němu Charlie a zněl ještě víc rozhodně a nekompromisně. Zamračila jsem se. Neuměla jsem si představit, že bych se měla pohnout. Nedokázala jsem ani zvednou ruku, opravdu jak hadrová panenka.

„Pojedu s vámi. Otec je doktor, podívá se na ni,“ nedal se Edward. Bylo mi to jedno, zavřela jsem opět oči a opřela se o něj. Poperte se, já si odpočinu.

Pohnul se celým tělem a mě bral sebou. Ocitla jsem se opět ve vzduchu, držel mě pod koleny a za zády. Přitiskl k sobě. Bylo mi to jedno, neměla jsem sílu jakkoliv se bránit, což bych jindy udělala.

Jedním okem jsem zkoukla situaci okolo, i to jak jde Charlie vedle nás. Cestu do nemocnice jsem moc nevnímala. Jen vím, že jsem byla na zadním sedadle Charliho policejního auta a vedle mě Edward, který stále kontroloval moje životní funkce.

Bral mě znovu do náruče, aby mě odnesl do nemocnice, chtěla jsem se bránit, protože jsem byla už schopná jít sama. Nemohla jsem se ale dostatečně bránit.

„Jsem Edward Cullen, jdeme za Carlislem Cullenem,“ prohodil jen tak mimochodem, kdyby se někdo zajímal a Edward pořád šel. Lidé se po nás dívali a hlavně zdravotní sestry. Úžasné, víc se přitahovat pozornost ani nedala, nesl mě, doprovázel nás policista a ke všemu to byl syn doktora, mám to ale štěstí.

„Edwarde?“ vyjekl vyděšeně doktor v ordinaci, do které Edward doslova vletěl.

„Spolužačka,“ vysvětlil mi a posadil mě na lehátko. Zmateně jsem se dívala na blond vysokého doktora, měl stejně dokonalé rysy jako Edward a tak bledou pokožku a dokonce i oči měl stejné. Byl ale menší než Edward.

„Zlomila si levou ruku a před deseti minutami se dusila, nemohla dýchat,“ vysvětlil proč tu jsem.

„Jak sis to udělala?“ zeptal se mě doktor a přistoupil ke mně. Popadl mou levou ruku a lehce po ní přejel dlaněmi, byl studený. Pokrčila jsem výmluvně rameny a sykla, když to zabolelo.

„Isabella nemluví,“ ozval se Charlie a oba dva se na něj podívali. „Nepromluvila od svých pěti let,“ starostlivě se na mě podíval. „Stal se jistý incident. Proto se i dusila, když jí bylo pět, postřelili ji a schytala to plíce, má od té doby jisté problémy,“ vysvětlil zaobaleně. Podívala jsem se na svou ruku.

„Tak co se stalo?“ zeptal se doktor a podíval se na Charlieho.

„Vyděsila se při zvuku výstřelu, měla…“ odmlčel se, nevěděl jako co to definovat.

„Hysterický záchvat pokoušela se dostat pryč a upadla, zlomila si tu ruku. Doběhla na chodbu, než se skoro udusila,“ dodal Edward.

„Dobře. Edwarde, vezmeš Isabellu na rentgen a já si promluvím s Charliem,“ rozdal Carlisle úkoly. Za pomoci Edwarda jsem se postavila na nohy, chvíli si mě přeměřoval, než se pohnul a nechal mě jít po svých, držel se ale u mě. Nehnul se ode mě ani na krok i při rentgenu byl přítomen, jak by to byl, můj osobní bodyguard. Nepodívala jsem se na něj a jen se nechala vést, když bylo potřeba zpět k jeho otci do ordinace.

Carisle seděl za svým stolem a Charlie na druhé straně v křesle oba se tvářili velmi vážně. Věděla jsem přesně co se tu dělo. Charlie řekl to nejpodstatnější o mé minulosti a hlavně o mých zranění.

Beze slova si vzal od syna můj rentgen ruky zamračil se na něj.

„Tohle nebude tvoje první sádra že?“ zeptal se mě. Zakroutila jsem záporně hlavou. Nebude, byla jsem občas nešikovná a hlavně, když jsem byla tehdy nemocnici, nebyl to jen průstřel.

Carlisle mě odvedl a udělal mi sádru. Mlčel a pozoroval mě, dívala jsem se jinam.

„Napíšu ti inhalátor na plíce. Aby se ti pročistili po tom dnešním šoku,“ promluvil nakonec. Odkývala jsem mu to. Ještě si mě poslechl, zda je vše jak má být, a pak jsem mohla jít. Charlie mě odvezl rovnou domů.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Kate (10.01.2014 16:18)

Co to prožila za hrůzy, ptám se znovu. Edward je úžasný. Děkuju za kapitolu, anamor. Jsem zvědavá na další děj.

1