15.02.2014 [17:45], anamor, ze série Skrytá pravda, komentováno 9×, zobrazeno 2387×

Stála jsem tváří v tvář smrti… co by mohlo být horší?

Nemohla jsem se dočkat hodiny s ním. Musela jsem ho po včerejším snu vidět. Byla to nutnost a měla jsme pocit, že kdybych měla čekat ještě o něco déle, nezvládla bych to. Na hodinu s ním jsem skoro běžela, abych tam byla.

Seděl na našem místě ve své obvyklé póze, kdy si jednou rukou podpíral bradu a díval se ke dveřím. Usmál se na mě měkce, když mě uviděl. Moje srdce udělalo přemet a tělo se zvláštně uvolnilo.

Ten sen mě vyděsil strašně moc a přitom jsem se nebála toho, co byl. Protože… nikdy mi neudělal nic zlého, naopak mi dvakrát zachránil život, což nikdo jiný neudělal. Byl ke mně hodný a pozorný. Choval se líp než většina lidí, když nepočítám to první setkání, to jsem škrtla jako by se nikdy nestalo. Neudělal mi nic na rozdíl od lidí, kteří mi způsobili bolest. Proč bych se bála toho, že je jiný když se choval lépe než lidé.

Uklidnila jsem se dýcháním a šla za ním do lavice. Ústa se mu každým mým krokem roztahovala víc a víc do úsměvu a mě to jak se na mě díval, zneklidňovalo.

„Ahoj Bello,“ usmál se na mě a já se posadila s pousmáním a přikývnutím v němé odpovědi. Tiše se zasmál.

„Už se těším, až budeš zase mluvit,“ pošeptal ke mně. Pokrčila jsem tajemně rameny, není dáno, že budu mluvit. Vyndala jsem si svůj sešit, chovala jsem se jako by se nic nedělo. Jenže mi to překazil. Popadl ho a začal v něm listovat a přitom se naklonil blízko ke mně hodně blízko.

„Je opravdu nudné se tu samou věc učit už posté,“ pošeptal smutně. Vykulila jsme oči a otočila se na něj. To jako myslel vážně? Ale co by ne, je to upír. A ti jsou nesmrtelní podle všeho, co jsem kdy vydělá za filmy a slyšela za báchorky.

Profesor zahájil hodinu, jenže Edward ho totálně ignoroval a já se pokoušela předstírat, že tam nejsem, i když mi musely jasně rudě zářit tváře. Cítila jsem jeho pohled na mé osobě.

„Doufám, že mi nedáš košem,“ usmíval se a podával mi můj batoh. „Oběd,“ dodal ještě snad veseleji jako by to šlo. Usmála jsem se. Bylo mi jedno říkali ostatní a hlavně Jessica. Jeho přítomnost mě neděsila, a když chtěl on, proč bych měla protestovat.

„Tak jdeme,“ pokynul mi a držel se u mě.

Ani trochu si nás ostatní nevšimli, oni jen zírali. Nechal mě, abych si vzala oběd a pak mě dovedl až k tomu stolu jako předešlý den. Povzdechla jsem si a rozhlédla se okolo.

„Klid,“ doporučil mi velmi mírně. Protočila jsem oči, jemu se to řekne. Otevřela jsem pusu že mu něco řeknu… ale hlas byl pryč. Zamrkala jsem na něj a zamračila se. Opět jsem pusu zavřela a zadívala se na své ruce. Já to nikdy nedokážu.

Dotkl se mojí ruky a já ucítila okamžitě chlad. Měl studené ruce. Zkoumala jsem jeho bledou ruku. Silná ruka, dlouhé prsty jak se dotýkají konečky prstů mé dlaně a pomalu míří výše po paži. Až zmizela a objevila se mi pod tváří. Zvedl mi bradu a já se tak musela setkat s jeho zlatým pohledem, který mě zahříval.

„Nespěchej. Musí to přijít samo. Nejsme sami,“ klidnil moje pochyby. Zamrkala jsem na něj jako omámená, jak by mi četl myšlenky a to jsem s ním skoro ani nemluvila. On mě znal. Proběhlo ve mně porozumění, znal mě líp jak všichni dohromady v téhle jídelně.

„Uvidíš, že to odpoledne půjde samo,“ mrknul. A svou ruku nestáhl, stále mě držel pod bradou a hleděl na mě stejně jako já na něj. Zachvěla jsem se. V tu chvíli stáhnul svou ruku a já málem zakňourala na protest.

Otevřela jsem pusu a zamračila se.

„Měla bys jíst,“ doporučil mi měkce a pokynul bradou k mému tácu, kde bylo ještě nedotknuté jídlo. Poslechla jsem ho a začala se poctivě cpát dnes jsem měla opravdový hlad. Těšila jsem se, až budeme sami a doufala, že budu opět mluvit, abych se ho mohla zeptat na tu knihu, co mi dal.

Poslední hodina mi přišla nekonečná, ale rozhodně tomu tak nebylo. Profesor vyprávěl a já těkala pohledem mezi hodinami a Edwardem. To mu pokaždé zacukaly koutky.

„A můžeme,“ usmál se a šel se mnou ven. Měla jsem v plánu se zamoučit, a pak jít do lesa, ale překvapil mě, když mě popadl za loket ne násilně naopak velmi opatrně a nasměroval ke svému autu. Zmateně jsem k němu otočila pohled.

„Pojedeme rovnou a nebudeme zbytečně ztrácet čas,“ vysvětlil mi. Chápavě jsem kývla a rozhodně neměla v nejmenším plánu protestovat. Na Angelu jsem usměvavě mávla, aby věděla, že je vše v pořádku.

Podržel mi otevřené dveře spolujezdce. Stála jsme nerozhodně v otevřených dveří auta a podívala se na něj. Usmál se kývnul hlavou. A tak jsem nasedla do jednoho auta s upírem a jela s ním dobrovolně bůhví kam. Cítila jsem vzrušení a zároveň notnou dávku uspokojení z toho co se děje.

„Je dnes celkem chladno a tak do půl hodiny začne pršet. Pojedeme do Port Angeles,“ prozradil mi plán.

„Jak víš, že bude pršet? Tady ve Forks prší stále a přesto si tím nemůžeš být vždy jistý,“ oponovala jsem mu. Začal se smát a jeho smích naplnil celý interiér auta. Byl to krásný zvuk a tak jsem se na něj usmála.

„Tak málo stačí, abych tě rozmluvil mimo školu,“ řekl spokojeně. Měl pravdu. Zamračila jsem se na něj.

„Já nevím čím to je,“ připustila jsem a odkašlala si. Náhle přede mně natáhl ruku, v které držel plastovou láhev s ledovým čajem.

„Jsem připraven na vše,“ mrknul. S úsměvem jsem tu přípravu přijala a napila se.

„Je zvláštní mluvit,“ špitla jsem zastřeně. Jako bych náhle byla někým jiným a užívala si to.

„To samé být s tebou v tichosti,“ odpověděl mi stejně.

„V tichosti? Nejsi na to zvyklý?“ zajímala jsem se.

„Ne u mě pořád někdo mluví,“ zasmál se ale smutně. Vybídla jsem ho pohledem. Vlastně jsme se na sedadle otočila tak abych k němu byla čelem a mohla ho tak pozorovat.

„To že jsem upír jsi přijala celkem klidně… tak bys mohla i tohle,“ povzdechnul si. Silněji stiskl volant a po jeho tváři přeběhl zvláštní stín. „Někteří z nás mají nějaké nadání… a já si vybral zvláštní kartu a mohu číst myšlenky všem okolo sebe kromě tvých. Je to rozčilující že nevím, o čem přemýšlíš, ještě když jsi vůbec nemluvila a zároveň, když jsem s tebou a mohu s tebou mluvit, je to uklidňující pocit mít svou hlavu jen pro sebe.“

Vysvětloval mi to. A já na něj jen zírala. Jasně… upíři, schopnosti… je to stále ještě v pořádku.

„Vždy jsem si myslela, že jsem divná,“ vydechla jsem. Něco na tom přeci jen bude.

„Ale tak to není. Spíš jen umíš si uchovat tajemství,“ mrknul po mě. Jo, ze mě nikdo nic nedostane vlastně krom něho, ten to nějakým záhadným způsobem dokáže.

„Ta kniha co jsi mi včera dal… proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se ho. Tahle otázka mě tížila ze všeho nejvíc. Celý den a já ji konečně vypustila.

„Aby ses dozvěděla něco víc. Tu knihu co máš ty, není špatná jen je to tam zkreslené nenávistným pohledem od indiánů.“

„A je… opravdu je Carlislem?“ zajímala jsem se a ta dychtivost v hlase nešla přeslechnout.

„Ano. Byl to deník jeho otce,“ připustil zcela upřímně. Zůstala jsem na něj zírat a zalapala po dechu. Tohle bylo už něco. Ty zápisky byly z Londýna kolem patnáctého století.

„Nejsme zrovna nejmladší,“ prohodil. Zamrkala jsem, přesně věděl, na co myslím.

„A ty?“ vydechla jsem.

„Řekneme, že je možnost, že jsem v lidské podobě špásoval s tvou praprababičkou.“ Zajíkla jsem se ne tím, že jsem vyděšená ale ohromená tou informací. Vedle mě seděl za volantem a řídil auto chlap, kterému je sto let nebo tak nějak. Sakra to je teda…

„Bojíš se?“ zeptal se. Zarputilé jsme vrtěla hlavou v záporném gestu.

„Ještě jsi neudělal nic, díky čemu bych se měla bát,“ připustila jsem klidným hlasem, jak jsem se i cítila.

„Opravdu?“ vyzvídal zvědavě. Pokrčila jsem rameny.

„Víš, zažila jsem toho dost… není lehké mě vyděsit…“ připustila jsem zdráhavě. Stála jsem tváří v tvář smrti… co by mohlo být horší?

„Lidi to pak změní,“ připustil.

„Tak povídej mi něco ty,“ zaškemrala jsem. Líbila se mi i takhle odlehčená atmosféra v autě a to jak byl i on rozmluvený to se také moc často nestávalo.

Vyprávěl mi o jeho zvláštní rodince, která byla zajímavá. Hlavně mluvil o zvířecí krvi, kterou si vybrali místo lidské. Měl zvláštní výraz, při kterém jsem nevěděla, jak se cítí a musela ho pečlivě sledovat. Byl nádherný… jako umělec v posledním boji za dokonalostí díla. Pohltilo mě to.

Ani jsem přesně nevnímala, kdy přestal mluvit a kdy jsme dojeli do Port Angeles.

„Zajímalo by mě, na co myslíš,“ vydechl. Slyšela jsem tu touhu jak moc to chtěl vědět. Usmála jsem se.

„Že asi není nic, čím bys mě donutil se tě bát. Protože jsi tak dobrý, přesto co se ti dělo a že máš určitě „právo“ zabíjet ale neděláš to,“ prozradila jsem mu. Když to chtěl tak vědět, proč se nepodělit i on mi předtím říkal pravdu.

„Jsi neuvěřitelně optimistická,“ usmál se, ale jeho oči byly temné. Zvedl opatrně pomalu velmi pomalu svou ruku a natáhnul ji mým směrem. Nehýbala jsem se a jen čekala a dívala se mu do očí.

Chladné prsty se zlehounka dotkly mé tváře. Přivřela jsem oči a nechala ho, aby mě pohladil a užívala si to. Jeho doteky byly zvláštní, elektrizující. Nemohl vědět, že krom toho, kdy jsem byla malá, se mě nikdo takhle nedotkl, prchala jsem stejně, jako jsem nemluvila.

Vtiskla jsem svou tvář víc do jeho dlaně a málem předla jako spokojené kotě.

„Nejde to oklamat,“ pošeptal a zněl zoufale. Donutilo mě to k němu zvednout pohled. Ale tvářil se klidně, jen oči měl tmavé. Chtěla jsem vědět, o čem mluvil, a tak jsem upírala pohled do jeho očí a on jen záporně zavrtěl hlavou.

Stáhnul ruku a odtáhl se na druhou stranu auta. Byl čas jít ven. Ve městě bylo tepleji jak ve Forks. Procházeli jsme se ulicemi a povídali si. Většinou mluvil Edward a já se ho jen vyptávala. Mluvil tak zapáleně a mně se to líbilo.

Vzal mě i na večeři, kde pozoroval jak jím a sám sotva upíjel colu, kterou si poručil jako jediné. Já tak mohla jíst a on vyprávět bez toho, aby se jeden z nás omezoval.

Zastavil před naším domem, kde už bylo policejní auto strejdy Charlieho.

„Nebudeš mít z toho problém?“ zeptal se najednou a to tedy brzo.

„Ne,“ odpověděla jsem klidně. Poslala jsem tetě zprávu, že se zdržím a jsem v pořádku, takže jsem dala i hlášení. „Oni budou rádi, že jsem se nezavřela do pokoje s knihou,“ připustila jsem. Bylo jasné, že teta z toho bude mít opravdovou radost potom, co jsme zaslechla její rozhovor s Charliem.

„Tak to je dobře. Zítra už máš program?“ zeptal se veseleji a zadíval se na mě.

„Myslím, že jeden místní upír už něco v plánu má,“ usmála jsem se a dala mu najevo, že jsem svolná ke všemu, co ho napadne. Tiše se zasmál.

„Něco by se našlo. Zítra má být hezky,“ přidal se tiše.

„Domluveno, uvidíme se ve škole,“ sáhla jsem při loučení na kliku. Natáhl se přede mě a chytil mou ruku na klice. Pootočila jsem k němu hlavu a dívala se do jeho očí z pouhých pár centimetrů. Jeho studený dech mi ovál tvář.

„Já…“ vydechl. Přeskakovala jsem v jeho očích a čekala. Byla jsem napnutá a moje útroby se svíraly. Byl tak blízko. Slyšela jsem jen svoje srdce a byla jsem si jistá, že on ho slyšel stejně tak dobře možná i líp.

„Nechci tě vyděsit,“ pošeptal tichounce. Chvíli jsem uvažovala, jestli opravdu promluvil nebo jsem si to vysnila.

„To nedokážeš,“ vydechla jsem bez dechu a sledovala, jak se o milimetr pohnul ke mně. Budu mít infarkt, věřila jsem tomu. Jinak to bylo nemyslitelné.

„Věříš mi?“ zeptal se. Polkla jsem a jen kývla, nedokázala jsem promluvit. Neměla jsem dostatek kyslíku a prostoru. Jeden jeho koutek se zvedl o kousek výš. Byla jsem tak ráda, že sedím v měkké kožené sedačce jeho auta, protože jinak bych se zhroutila, i v téhle pozici jsem necítila ani trochu svoje končetiny.

Jeho ledový dech jsem ucítila na rtech a vteřinu na to i jeho studená ústa. Napnula jsem se v sedadle ještě víc a zavřela oči. Když se jeho rty pohnuly na mých, upadlo to a já se skoro do té sedačky zhroutila. Vydechla jsem a odtáhla záda od sedačky, abych se přitáhla k němu. Ruce se mi ocitly v jeho vlasech. Byla jsem k němu přitisknutá s jednou rukou na zátylku a druhou okolo pasu.

Dýchala jsem hlasitě a mrkala na něj ve chvíli, kdy se odtáhnul.

„Měla bys jít do domu,“ šeptnul a stáhnul se. Musela jsem ještě chvíli sedět nebyla jsem si jistá, jestli bych cestu ke dveřím zvládla.

„Tak tedy zítra,“ vydechla jsem stále omámená a vystoupila z jeho auta. Stál před domem než jsem vešla do domu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Volturijovna (15.02.2014 21:25)

Nedýchala jsem společně s Bellou... AAACH! Nááádherná kapitolka!

4)  Kate (15.02.2014 18:54)

Uá! Úžasné! Prostě nemám slov. Děkuju, děkuju moc!

1