Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/lightbulb%20idea.jpg

Kdo se učí, ten vše umí, i když tomu nerozumí, jistota je jistota. Úspěch čeká pouze borce, zná-li poučky a vzorce, škola základ života. Befeleme, pes se veze, leze, leze, po železe, parabola, hyperbola, základ života je škola.

Dějepis

Zjistil jsem jednu věc. Čím je člověk, nebo spíš upír v mém případě, starší, tím víc ho nudí historie, protože to je pro něj hudba včerejších dní, jak by řekl Edward. O to víc pak jedinci pije krev – obrazně řečeno a samozřejmě nahlas nevyřčeno – když si do třídy nakráčí zarputilý profesor dějepisu, šílený vlastenec a nejspíš i řádný pošuk, v obleku a chce po vás přísahu věrnosti, kterou jste se stejně nikdy nedokázali naučit.

Stáli jsme tam v pozoru, má krásná Rose s rukou na mrtvém srdci a já. Samozřejmě i zbytek třeťáků, to dá rozum, ale většina z nich zírala tupě na malou vlajku na jeho stole. Prohlížel jsem si prezidenta. Jakže se teď jmenuje? No nic. Očima jsem kmitl k Rose.

Potlačil jsem zívnutí a představil si svou dlaň místo té Rosiny.

„Přísahám věrnost růžové blůzce a vášni, kterou představuje. Jednomu lehce dělitelnému kusu látky, před Bohem, dobrovolně a milerád, ve svobodě a spravedlnosti jen pro mě,“ mumlal jsem tiše a hypnotizoval lehké hedvábí na její hrudi.

„Emmette,“ vrčela vztekle Rose a probodla mě pohledem. Jen jsem se omluvně zazubil.

„Pořád ji neumím, co?“

„To je zesměšňování Přísahy,“ mručela dál, když si sedala zpět do lavice.

„Ale vyzdvihování tvé nové halenky,“ dělal jsem blbce.

„Dobré odpoledne, studenti,“ pronesl hrubým hlasem profesor. Už teď mi byl vysoce nesympatický, protože zkoumal můj předmět přísahy. „Může mi někdo říct, co jsme tu odříkávali?“

Začal jsem pochybovat o jeho IQ. Možná, že i Jacob by ho trumfnul, nebo dokonce já! Tak on nám nejdřív řekne, ať to odblábolíme a pak se ptá, co jsme mleli?

„Slib věrnosti,“ odvětila jakási osoba za mnou. Ani jsem se nenamáhal otočit. Určitě nějaká vlez-do-prdelka.

„Správně. Slib by se měl pronášet ve stoje, s rukou na srdci a pohledem upřeným k vlajce Států,“ odříkával. Potlačil jsem zívnutí. Napadlo mě, jak by vypadala vlajka z Rose halenky. Možná by ji darovala charitě. Pomohl bych jí se svlékáním.

„Tak mi, pane Cullene, vysvětlete, proč vaše oči nekoukaly tam, kam měly,“ otočil pozornost na mě.

„Nekoukaly?“ předstíral jsem šok. „Asi mám skrytý strabismus nebo co,“ krčil jsem rameny.

„Nejspíš znáte historii velice dobře, když si takto troufáte,“ zpražil mě. Počkat, on si fakt myslí, že mě nachytá? Mě? „Jak se vyvíjela vlajka, které jste tak pramálo věnoval pozornost?“

„Dlouho,“ odfrkl jsem si a Rose se plácla do čela.

„Trochu konkrétněji?“

„Hodně dlouho?“

„Ještě konkrétněji,“ vrčel. Stále jsem zachovával klid s příměsí nezájmu. V hlavě mi to šrotovalo o trochu víc.

„No. Nejdřív nebyly hvězdičky, jen proužky. Pak byly i hvězdičky a víc proužků. Pak víc a pak ještě víc.“

„Proč?“ vyhrkl. Narovnal jsem se v zádech. Rose si překřížila ruce na prsou a povytáhla pobaveně jedno obočí. Tak v tomhle mě nejspíš nechá.

„Co proč?“

„Proč jich bylo víc.“

„Proč ne?“ nadhodil jsem laškovně, ale ten mrzout, co se podobal Lincolnovi, se neusmál. Trapas.

„Kvůli státům,“ vzdychl jsem. Tak tady sranda fakt nebude.

„A dál?“

Zhluboka jsem se nadechl, když mi do řeči skočila má sladká Rosalie.

„První vlajka byla jiná, protože povstalci chtěli vyjádřit loajalitu britskému králi. Proto místo hvězd byl původní znak Británie. Tato vlajka byla v platnosti celých osmnáct měsíců, než takzvaný Union Jack Británie vystřídal nám už známý modrý obdélník s hvězdami. Kvůli členům federace a jejich počtu se měl zvyšovat i počet hvězd. Zvyšoval se i počet pruhů, ale později se to zrušilo vzhledem ke špatné orientaci na moři, když vlajka vlála ve větru. Zůstalo jich jen třináct. George Washington popsal vlajku slovy, že hvězdy jsou sesbírány z oblohy, červená barva z Anglie a bílá představuje odloučení od mateřské země, Anglie. Ve finále z roku devatenáct set šedesát získala vlajka padesát hvězd a standardních třináct pruhů,“ recitovala ledabyle. Vypadala u toho tak sexy!

Představil jsem si, jak její růžová halenka vlaje ve větru na stožáru. Už abychom byli doma.

„Správně, slečno Haleová,“ pochválil ji a nechutně se usmál. Pro jeho bezpečí jsem doufal, že si nepředstavuje nic stejného a ani podobného tomu, co já.

„Tak proč jich je jen pade,“ sykl jsem a ani mě odpověď vlastně nezajímala.

„Států je jen padesát, Emmette,“ usmála se na mě jak na blbečka Rose.

„Neříká se padesát tři? Nebo dva?“ zmatkařil jsem.

„Je jich jen padesát, co jsou členy, zlato,“ utnula tuhle diskuzi Rose.

I tak je jich dost. Kdo by si je měl pamatovat?

„Může mi někdo odříkat členské státy?“ No není vadnej? Rozhodně jsem zavrtěl hlavou a až moc nahlas si odfrkl.

„Pan Cullen?“

„Chybí,“ sykl jsem už vztekle, protože pořád civěl na růžovou blůzu Rose.

„Vtipné,“ ušklíbl se. „Když se vám to povede, dostanete áčko,“ navrhl. Povytáhl jsem jedno obočí. Áčko? On mi slibuje áčko? On mně? Áčko?

„Tak dělej, Emmette,“ drkla do mě Rose.

„Ehm… abecedně?“ navrhl jsem.

Profesor Lincoln – jak jsem ho překřtil – se pobaveně zašklebil a kývl. „Když chcete,“ nebránil se.

„Nechci. Takže… Alabama, Aljaška, … Maine, Minnesota, … Nebraska, Nevada, … a Wyoming,“ zakončil jsem výčet a mlaskl. Drahému Abrahámovy s každým státem padala brada víc k zemi. To čučíš, co?

„Zajímavé,“ vydechl. „Kdo vám našeptával?“ Tak tím mě dožral a i Rose si toho všimla, protože mi omotala své perfektně nalakované a upravené nehty kolem předloktí.

„Klid!“ tišila mě.

„Slyšela jsi toho čičmundu?“ nechápal jsem.

„Ignoruj ho, řekl jsi to skvěle.“

„Ještě aby ne, když to je nad tabulí,“ špitl jsem a pohodil hlavou tak, aby to viděla jen Rose.

„Tak co se vztekáš, že tě prokoukl?“ vyjekla chabě.

„No právě! Co mě má co prokoukávat?“ mručel jsem. Drahý Abrahám se zase pitomě křenil, když vyrukoval s další vlasteneckou kravinou.

„Každý z jednotlivých států má své motto. Dokážete si nějaké vybavit?“ Ve třídě to zašumělo.

„Radši zbít než shnít,“ zavrčel jsem a upravil si tak motto Severní Karolíny, radši být než snít.

„Přijde vám to vtipné, pane Cullene? Haníte Spojené Státy!“

„Vidíš ho? Ještě jsem ho ani nenakopl a už startuje.“ Rose zareagovala divně. Pustila mě a začala se hlasitě smát. Odzbrojila tím mě i Lincolna.

Po slastném crrr školního zvonku vypochodoval ze třídy i se svou vlaječkou a já upřímně doufal, že ho dnes už nepotkám. Nejlépe vůbec.

 

U skříněk jsme s Rose narazili na Bellu.

„Lo siento, pero me olvidé de prepararse para una hora,“ šuškala a psala si tahák na dlaň.

„Copak?“ zasmál jsem se a úplně zapomněl na toho trotla.

„Španělština,“ zavyla Bella a zabouchla skříňku.

„My teď máme tělocvik. Kde je zbytek?“ rozhlížela se Rose.

„Edward je s Alice, Jasperem a Jacobem v kanceláři, kvůli dalším papírům a Nessie…“ zarazila se. „Kde je?“

„Támhle,“ ukázal jsem na konec chodby, kde se moje neteř opírala o radiátor v živém hovoru s učitelem informatiky.

„Jdeme,“ sykla Bella a jako rozzuřená vlčice se vydala k nim.

„Ness?“ vyhrkla a její dcera nadskočila dva metry nad zem.

„Jen diskutuju!“ odporovala a profesor povytáhl jedno obočí. „Pane Caugey, tohle jsou moji sourozenci,“ špitla.

„Těší mě,“ usmál se a byl milý. Vážně se mi zdál milý, ale ty dvě dračice jen zamumlaly cosi o „nápodobně“ a víc ho nevnímaly. Ness se s ním preventivně slušně rozloučila a začala takticky prchat. Byli jsme jí v patách.

„Je to profesor,“ mručela Bella.

„No a?“ bránila se Ness.

„Kdyby tě viděl Jacob,“ přidala se Rose, což zarazilo i Bellu a zastavila se. Bohužel tak nešikovně, že já – velice soustředěný na svou vlajku, která mě dnes celý den pronásledovala – do ní napálil zezadu.

„Co já?“ ozval se vlčák a já se otočil. Kráčeli k nám všichni a zase jsme byli celá rodina.

„Ness pořád svádí Mattyho,“ smál jsem se.

„Hej!“ vrčel Jake.

„Klid. Jen jsem si domlouvala doučko,“ mručela Ness.

„Jacobe, co kdybys propadl?“ nadhodila Bella.

„No pardon!“

„Byl bys s Ness ve třídě,“ přilévala olej do ohně Bella.

„Ani omylem!“ vrčela Ness.

„Já nechci propadnout ale,“ mručel.

„My víme, že jsi inteligentní, ale Ness tě potřebuje,“ stála si za svým Bella.

„Nepotřebuju!“

„Nepotřebuješ?“

„Nepotřebuje?“ přidal jsem se zvědavě a otočil se za mladým profesůrkem, který nestihl dojít ještě ani na druhý konec chodby a už měl na krku další omladinu.

„Ještě něco si vyčasujeme?“ nadhodil Edward.

„Jo, třeba sloveso: zbiju,“ štěkla Bella a spíš to mířila na mě než na něj, protože jsem se zase neudržel a rozesmál se. Copak to jde být vážný, když máte v rodině šašky?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

23)  Petronka91 (12.06.2011 01:37)

ach můůůůj BOŽE ten Emm...juuuj blůzka a věernost blůzce....houuuu a Bella a Ness....juuuuj

22)  Anna43474 (01.03.2011 17:47)

Ness pořád svádí Mattyho Kdo vám našeptával?

21)   (04.11.2010 20:29)

Hlavně že on je šašek sám Ach, Miško, moc jsi mi zvedla náladu, díky!

sfinga

20)  sfinga (29.10.2010 21:27)

Teda, takhle zesměšnit můj nejoblíbenější předmět, to se dělá?
A přinutit mě, abych řvala jako blázen, to se taky nedělá!

krista81

19)  krista81 (28.10.2010 21:42)

Emmett
Nessie s profesorem
Bella

eMuska

18)  eMuska (27.10.2010 17:12)


Inú reakciu odo mňa asi nedostaneš! Ja si len cením, že máš také vedomosti.

17)  elie_darrem (27.10.2010 06:42)

v práci si tvou povídku člověk nemůže ani vychutnat, protže se nemůže u toho culit a ani smát jak idiot, který zrovna čeká na zachránku, aby ho odvezli na psychinu. Doma jsem si to vychutnala ještě jednou a řechtala se na celé kolo, říkám příprad pro psychiatra. svkělé

16)  Iwka (26.10.2010 21:06)

Mmmm, Matty

Ivanka

15)  Ivanka (26.10.2010 18:25)

Ty tvoje hlášky mě dostávají! To máš ze školy nebo si to vymýšlíš?

DeSs

14)  DeSs (26.10.2010 16:34)

Jo, Emmett stále vede... Diskuze o vlajce a státech byla naprosto úžasná! Tohle je návykový... a mě zbývá už jen jeden díl... :p

13)  hrustik (26.10.2010 16:00)

Michangela

12)  Michangela (26.10.2010 12:10)

semiska

11)  semiska (26.10.2010 11:40)

Popis mých emocí: :D a na víc se znemůžu, snad jen:

eElis

10)  eElis (26.10.2010 10:55)

Já nevím, ale k této povídce jde jen těžko vymyslet nějaký smysluplný komentář. Snad jen, že to jsou paka a všichni do jednoho.

Mili

9)  Mili (26.10.2010 10:39)

bomba, ten Emm je číslo

8)  Anna43474 (25.10.2010 18:00)

Chudáci drazí páni profesoři TKSATVO

7)   (25.10.2010 17:56)

Emmett ze sebe dělá blbce? To přece nemusí a jestli jo, hraje to naprosto bravůrně
Překřtěný učitel
Já umírám. Ať už je další

6)  mary (25.10.2010 17:34)

proč jen nemůžu chodit s nimi do školy :)

SarkaS

5)  SarkaS (25.10.2010 15:02)

Mibelko to bude povídka na jeden školní den ne? Protože hádám, že je pak z té školy nejspíš vylejou...

4)  Alorenie (25.10.2010 14:09)

Ááááá Emmett je fakt pako! Vlastně všichni Skvělá kapitola, moc jsem se zasmála! Těším se na další hodiny

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek