Sekce

Galerie

/gallery/Esme_Cullen_úraz.jpg

Jedině ten, kdo dokáže mnoho obětovat, může ještě víc získat.

Píseň, která mě inspirovala k napsání této povídky.

Divokej Bill - Síť

 


 

Už nikdy to nebude jako dřív, už nikdy nebudu s ním, už nikdy nebudeme spolu. Proč mi to udělal? Proč jsi mě tu nechal? Už nikdy ho nepochovám v náruči. Co si bez tebe počnu? Po tvářích mi stékaly slzy, šla jsem podél útesu až k jeho vrcholu a dopředu mě hnala touha znovu ho vidět. Vidět jeho maličkou tvář, která se na mne neustále usmívala. Jenom pár dní. Těch několik dní, kdy jsem byla nejšťastnější ženou na světě.

Překročila jsem velké balvany, které samovolně zabraňovaly přístupu k útesu nedaleko města. Už jsem byla skoro tam, za chvíli se s ním setkám, se svým chlapečkem. Pár metrů od překročení propasti mezi mnou a mým maličkým. Naposledy jsem se zastavila a otočila se. Ne. Už není cesty zpět. Tady už na mě nikdo nečeká, ale tam, tam nahoře se opět setkám s tou andělskou tváří.

Zavřela jsem oči a udělala ten poslední definitivní krok, který mi byl osudným, na který jsem myslela od té chvíle, kdy můj chlapeček naposledy vydechnul. Vítr mi čechral vlasy. A pak už jsem jen letěla, ruce roztažené jako kdybych chtěla vzlétnout, letět a už se nikdy nevrátit. To se mi už za pár okamžiků splní.

Síť kolem celýho těla,

co tě vomotává na doživotí,

polovina mapy víš

potřeba je celá když,

tě to nutí

Už jdu, za chvilku se setkáme, synku. Pomyslela jsem na něj naposled, kdy mne uchopila mrazivá dlaň vody a hladina se za mnou zavřela.

Síť kolem celýho těla,

co tě vomotává na doživotí,

polovina mapy víš

potřeba je celá když,

tě to nutí nestát ale jít

a nadechnout se nad hladinou.

V první chvíli jsem netušila, co se se mnou děje, proud vody mnou zmítal na všechny strany, doufala jsem, že kameny pod hladinou mne milosrdně vysvobodí z té chladné náruče, která prostupovala všemi buňkami mého zbytečného těla. Ještě pár okamžiků a budu s ním. Musím ten mráz vydržet. Pro něj. Pak už bude jen teplo. Zavřela jsem oči a čekala konec, neustále jsem cítila nárazy vln, cloumaly se mnou na všechny strany, nevěděla jsem, kde je hladina, kde je dno, kde jsem. Pod sebou jsem ucítila něco tvrdého, nejspíš balvany na dně.

Najednou se převalila vlna a mé tělo se jí poddalo. Vláčela mne dál, chtěla jsem, aby už byl konec. Synku můj, kde jsi? Hlavou jsem narazila na něco ostrého, pak už jsem nic nevnímala a doufala v rychlý konec.

a pak to nejde,

no a pak to nejde

a je to jako síť

kolem celýho těla,

co tě vomotává

na doživotí,

polovina mapy víš

potřeba je celá když,

tě to nutí nestát ale jít

Zmateně jsem se snažila mávat rukama, ale tíha, kterou jsem pociťovala, mne táhla ke dnu, jako by mne někdo držel kolem pasu a stahoval stále níž. Pud sebezáchovy mne však hnal dopředu, ale já svůj život vůbec zachraňovat nechtěla, toužila jsem být se svým chlapcem, držet ho v náruči, jako tehdy, když se narodil, sněhobílá peřinka, malý uzlíček mého štěstí, se kterým jsem překonala svoji minulost s násilnickým manželem. Udělala jsem to pro něj, odešla jsem od jeho otce, abychom byli oba v bezpečí.

a nadechnout se nad hladinou

nadechnout se nad hladinou

nadechnout se nad hladinou

zase nadechnout se nad hladinou

a nebo se utopit v tvý kráse,

když všichni o tom ví

a pak to přijde, tak to neumí dát

a příznaky jsou takový,

vlny tlakový

A najednou jsem mohla dýchat, otevřela jsem oči, ale nic neviděla, jen temno a nárazy vln na útes, jako bych oslepla. Mořský vítr mi svištěl kolem uší, asi mne moře chce ještě potrápit, ale já už doufala v odchod, pomyslela jsem na to právě v tu chvíli, když jsem znovu zmizela pod hladinou. Snad už to nebude dlouho trvat a já uslyším andělský zpěv.

Když mí srdíčko tuší,

že buší pro tebe,

do tebe se dostat

a pak to přejde.

Pak to opravdu přešlo. Pocítila jsem teplo a oči se mi rozšířily kvůli hřejícímu světlu, které mne do sebe vtahovalo, a já se už nebránila, tak jako ubíjejícím vlnám, věděla jsem, že za chvíli budu svého syna držet v náruči a budeme navždy spolu. Záře zvyšovala svou intenzitu, až mne oslepila úplně.

nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy

nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy

nikdy, nikdy, nikdy neřikej to nejde,

nikdy, neřikej, nikdy neřikej to nejde,

nikdy neřikej to nejde a nikdy neříkej, že to nejde

Necítila jsem nic, jen to hřejivé teplo, které mnou prostupovalo, jen jsem nevěděla, že bude až tak moc hřejivé, spalující. Tak takhle vypadá nebe? Nejvíce mne pálily nohy, když jsem dopadla do vody, uslyšela jsem slabé křupnutím, ale po pár okamžicích ta nesnesitelná bolest zase přestala. Teď, jakoby mne někdo pálil rozžhavenými uhlíky, bylo to mnohem, mnohem horší, než když mne manžel pálil cigaretou, kterou si předtím nezapomněl pořádně vychutnat.

když je to jako síť,

kolem celýho těla,

co tě vomotává

na doživotí

na doživotí

I přes to, že mé srdce bilo jako zvony katedrál, můj dech byl pomalý, nemusela jsem dýchat, nechtěla jsem, jediné, co jsem si přála, bylo, aby už to skončilo.

co tě vomotává

na doživotí

na doživotí

Oblečení jsem měla promáčené a po těle mi stékaly kapky vody. Před očima mi tančily tmavé stíny, prsty jsem zarývala do hlíny, jako bych mohla bojovat proti smrti… Chtěla jsem se do toho příjemného tepla vrátit, tam, kde byl můj maličký synek.

co tě vomotává

na doživotí

na doživotí

Prosím! Křičela jsem. Neber mi ho znovu, prosím, chci s ním zůstat… Ale z mých úst žádné srdceryvné prosby nevycházely.

co tě vomotává

na doživotí

na doživotí

Vyplašeně jsem se zmítala a kopala kolem sebe, chlad už jsem necítila, všechno to bylo v mé hlavě, mé tělo leželo nehybně, ale uvnitř jsem hořela. Nechápala jsem, jak můj synek, který se sotva narodil, mohl být v pekle, vždyť nestihl vykonat zlo, nestihl udělat vlastně vůbec nic, ještě ani nestihl poznat nikde nekončící lásku své matky, která je teď spalována. Pro něj. A doufá, že už se nikdy nebudou muset bát odloučení.

Horkost pomalu odcházela a kousek po kousku se mým tělem sunula k srdci, které teď prohrávalo závod, věděla jsem, že si splašeně běží pro svůj poslední úder. Buch… Buch. Buch. Který nastal. Právě teď.

co tě vomotává

na doživotí

Proč jsem se jen musela chytit té záchranné sítě a ztratit ho? Ztratit svého syna.

Z dálky se ke mně nesl andělský šepot: „Esme… Prosím, otevři oči.“

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

9)  Kate (30.03.2014 22:15)

Helí, přesně tak, děkuju!

8)  hela (16.11.2013 18:00)

uf co dodat, snad jen aby to žádná znás nepoznala

Kate

7)  Kate (12.11.2013 19:33)

Děkuju, dámy, jste zlaté, vážím si vaší podpory.
Aní, děkuji za korekci.
Katí, ano, máš pravdu, já ten pár vážně miluji. Děkujů!
BabčaS, děkuji móc.
Emí, ani nevíš, co pro mě tvůj komentář znamená, jsem Ti za tvou podporu vděčná.
Seb, vážně ti děkuju, že jsi pořád s mými povídkami.
BlackElejah, že tě inspiruji? To já ráda. ;) Děkuji za tvoje úžasné komentáře.

BlackElejah

6)  BlackElejah (12.11.2013 18:16)

Nádhera. Je to mimochodem hrozně zajímavá myšlenka - peklo.. když se říká, že upíři jsou pekelné bytosti, odsouzeni do pekel (viz. skutečné vampiristické hist. záznamy, jak to brala po staletí církve a křesťanstvo) , jestli to není v obráceném pořadí - oni si tím peklem prošli nejdřív a pak se stali upíry. Teda opět mě inspiruješ!

5)  Seb (12.11.2013 13:09)

Píšeš krásně.

emam

4)  emam (12.11.2013 12:20)

Stále mě udivuje, jak precizně umíš uchopit pocity, které jsou tvému věku zatím vzdálené
Těším se, že budu sledovat rozvíjení tého talentu. Takže, šup sem s dalším kouskem

3)  BabčaS (11.11.2013 22:10)

SestraTwilly

2)  SestraTwilly (11.11.2013 21:59)

Kate,ty tentp pár proste miluješ.
Desivá,smutná,ale krásna je tvoja poviedka. Len pokračuj v písaní a nevzdávaj to ;)

Anna43474

1)  Anna43474 (11.11.2013 21:49)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek