Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/20ae156237_71779435_o2.jpg

Sirény. Magické bytosti, které lákají své oběti na kouzelný zpěv. Jedna z nejnádhernějších Sirén se jmenuje Isabella. Její andělský hlas donutí každého vzdát se toho nejdůležitějšího a nejvzácnějšího. Lidské duše. A právě to je úkolem každé Sirény. Připravit svoji obět o duši a odevzdat ji kupci, protože duše je pro mořské tvory velmi vzácná. Jednou ale Isabella přece potká osobu, která jí odolá a svoji duši jí nedá. To Isabellu velmi naštve a pokusí se používat všechny své zbraně, aby mu dokázala, jak mocná je.
Příjemné čtení, budu vděčná za každý komentář. Sheela. ;)

Prolog:

Sirény. Mytické bytosti, které podle legend svým zpěvem lákaly námořníky k jejich ostrovům, kde námořníci ztroskotali. Každý si myslel, že je to jen legenda, která má strašit námořníky, ale na všem je zrnko pravdy. Krásné dcery Achelóa, které donutily každého muže, aby se dobrovolně vzdal svého života jen pro chvilkovou radost, kterou jim jejich zpěv přinesl.

Dříve to byly lodě, ale postupem času se stalo něco mnohem důležitějším než bohatství a peníze, které lodě ukrývaly. Lidství. To bylo to, co každého mořského tvora lákalo. Za lidství dávali všechny perly světa, zlaté mince válející se na dně moří a oceánů. A právě to se stalo úkolem Sirén. Svým zpěvem donutit muže, aby se vzdali svého lidství a stali se rybami. Dařilo se. Desítky, ne-li stovky mužů se vzdaly svého lidství za pět minut andělského zpěvu. A někteří mořští tvorové dali všechen svůj majetek za lidskou duši, která byla velmi vzácná.

1. kapitola

Vypravěč:

Sedávaly na kamenech a vyhřívaly se na sluníčku, které jejich šupinám poskytovalo lehký nádech červené. Jejich dlouhé vlasy vlály v lehkém větříku a modrá pokožka dostávala zdravější nádech. Nepředstavujte si tmavě modrou, kterou vídáte na nebi. Jejich pokožka byla jen s lehkým nádechem modré, ale přesto vypadala nádherně. Třpytila se na sluníčku a házela krásné odlesky, které k břehu lákaly každého. Všichni chtěli zjistit, co tak krásně září. Když se na dosah objevil nějaký muž, začaly tiše zpívat a lákat ho k sobě. Uměly zazpívat i tu nejtěžší melodii, kterou kdy člověk slyšel. Každá siréna měla své území, na které nikdy jiná siréna nevlezla. A tím se dostáváme k místu, kde byla jedna z nejkrásnějších Sirén na světě. Isabella.

Seděla na kameni kousek od břehu ve Forks. Její hnědé vlasy s fialovými pramínky vlály ve větru a šimraly její sametovou pokožku. Její kůže měla ten nejnádhernější nádech modré. Každá Siréna jí mohla závidět její krásu, která ostatní převyšovala. Dlouhý ocas posetý šupinami se ráchal ve vodě a ona spokojeně mručela. Milovala ten pocit, když se vyhřívala na sluníčku. Natáhla se a z brašny, kterou našla na břehu, vytáhla hnědou knihu, která byla obalená v kůži. Zadívala se na písmenka, která jí zatím nedávala žádný smysl. Tak hrozně moc by se chtěla naučit číst, ale to bylo pod její úroveň. Ona byla Siréna. Nepotřebovala umět lidskou řeč. Stačilo, že znala pár slovíček, která zaslechla od ostatních mužů. Smutně se rozhlédla po okolí a nabrala vzduch do... Co to vlastně měla? Plíce nebo žábry? Mohla žít na souši, ale i ve vodě. Nedalo se to identifikovat, ale Isabellu to netrápilo.

Uslyšela blížící se kroky a zaposlouchala se do myšlenek přicházející osoby. Byl to muž. Velmi smutný muž, který byl po rozchodu. Celá její pokožka se naježila a její oči okamžitě dostaly fialový nádech. Plné rty se pootevřely a začaly vydávat nádhernou melodii, která se postupně začala šířit po okolí. Cítila, jak muž zbystřil a pomalu se začal blížit k břehu. Zastavil v místě, kde vlny narážely na břeh. Isabella přestala zpívat a přeplavala k muži, který se na ni fascinovaně díval. Mile se usmála a pohodila vlasy. Její oči se zadívaly na muže, který od ní nedokázal odtrhnout pohled. Cítila jeho zoufalství, které jí plnilo nozdry.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se frází, kterou měla naučenou.

„Railey,“ odvětil a nespouštěl z ní pohled. Railey. Seznámila se s mnoha muži různých věků, vzhledů a jmen, ale Railey tu ještě nikdy nebyl. Za celých pět staletí.

„Co by sis přál?“ položila klidně otázku, ale předem už znala odpověď. Chtěl, aby začala zpívat.

„Abys ještě zazpívala,“ odvětil toužebně. Isabella se pro sebe usmála a věděla, že pro dnešek už má odpracováno.

„Co bys za to dal?“

„Všechno,“ odpověděl omámeně a Isabella vyčarovala kus papíru s perem.

„Pokud tohle podepíšeš, věnuju ti tu nejnádhernější píseň, kterou umím,“ pobídla ho a podala mu smlouvu. Připadala si jako ďáblův posel, který okrádá lidi o duše. Byla v podstatě ten ďábel, brala lidem duši. Lidskost. Podstatu jejich žití. Railey se natáhl pro papír a lehce ji pohladil po prstech. Isabella okamžitě ucukla a podrážděně zasyčela. Dívala se do modrých očí a čekala, kdy konečně podepíše ten cár papíru.

„Podepiš to,“ zapěla líbezně a on okamžitě podepsal ten papír. Kolem nich se objevil kužel světla a přeměnil Raileyho na lososa, který se začal kroutit. Ano, opět dalšího smrtelníka připravila o duši. Jeho duše létala kolem, ale naučená Isabella otevřela přívěšek, který měla na krku, a duši do něj vtáhla. Potopila se do moře, doplavala na kámen a začala zpívat, jak slíbila. Celé okolí mohlo tiše vzlykat nad tou smutnou písní, která vycházela z té nádherné bytosti. Někdy opravdu litovala toho, že takhle okrádala lidi, ale každý měl možnost vyhnout se její nabídce. Stačilo jen smlouvat, ale to nikdy nikoho nenapadlo. Každý okamžitě přijal. Zpívala minuty, možná hodiny. Railey už byl někde v moři, kde plavali i ostatní, kteří svoji duši vyměnili jen za jednu píseň.

Další zmařený život, o který někdo přišel díky Isabelle.

Isabella:

Seděla jsem na kameni a smutně zpívala. Někdy jsem za to, že jsem získala duši, byla vděčná, ale teď mi to bylo líto. Mohl mít dlouhý život, ale díky mně už ne. Nikdy víc.

„Isabell,“ ozvalo se zasyčení a já se okamžitě potopila pod vodu a plavala k útesu, kde byli skryti ostatní.

„Máš?“ optal se kupec a dychtivě koukal na můj přívěšek, který zářil růžovou barvou.

„Ano,“ odpověděla jsem a podala mu přívěšek. Kupec se nadšeně usmál a vtáhl duši do skleněné nádoby.

„Děkuji ti, Isabello, tahle je opravdu čistá, lehce se prodá,“ pochválil mě a já jen tiše přikývla. Opět jsem si připadala hrozně. Nechápala jsem takové změny nálad. Jsem ryba! Tedy ne doslova, ale neměla bych mít city.

„Co se děje?“ zeptal se kupec a já jen zakroutila hlavou.

„Nic,“ odsekla jsem a vzala si zpět přívěšek. Nechápavě zakroutil hlavou a pohodil ocasem.

„Připadáš mi v poslední době divná, Isabell, měla bys být šťastná, získala jsi tolik duší,“ vysvětloval kupec a já tiše odfrkla. Ano, radostí dělám salta.

„No jo,“ zavrčela jsem a odplavala od něj pryč. Na přednášky jsem dnes opravdu neměla náladu. Stačí, že si něco vyslechnu od svého „otce“. Nejraději bych opět vyplavala nad hladinu a opalovala se na sluníčku, které tak příjemně hřálo. Ale mé povinnosti mi nedovolovaly udělat to, co jsem chtěla. Siréna, Siréna. Kdo by o to dobrovolně stál? Na co rybám byla lidská duše?

„Isabello,“ ozval se za mnou hlas mého otce a já se naštvaně otočila.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a on se zamračil.

„Jsi v poslední době divná,“ odpověděl a já protočila panenky.

„Jsem ryba, jasně, že jsem divná,“ zamručela jsem naštvaně a on se zatvářil pěkně kysele.

„Tyhle tvoje narážky se mi vůbec, ale vůbec nelíbí,“ zasyčel a já vzdychla. Mně se nelíbí věcí.

„Omlouvám se,“ odsekla jsem sarkasticky a nahodila falešný úsměv.

„Jestli se chcete hádat, tak pojďte domů!“ sykla matka naštvaně a já plácla ocasem.

„Jdu nad hladinu. Nepotřebuji být tady. Nashle,“ rozloučila jsem se a rychlostí blesku odplavala pryč. Rodinná kázání jsem opravdu nepotřebovala poslouchat. Slyšela jsem matčino volání, které se neslo přes vlny až ke mně, ale ignorovala jsem to. Vyskočila jsem na velký kámen, který se vypínal nad hladinu, a zadívala se na slunce. Kulatá, žlutá koule, z které mě pálily oči. Začala jsem si tiše prozpěvovat, ale dávala jsem si velký pozor, abych tím nikoho nepřilákala. Kdyby se poblíž objevil nějaký muž, je prostě můj instinkt přilákat ho a připravit ho o duši. Proto jsem doufala, že se tu dneska nikdo neukáže, ale mé přání nebylo splněno, protože jsem uslyšela tiché kroky mužských bot, které našlapovaly na listí a klacky. Snažila jsem se přemoct svůj pud a přestat zpívat, ale nešlo to. Mé hlasivky si dělaly, co chtěly, a já čekala, než se dotyčný ukáže přede mnou.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Niky

1)  Niky (02.06.2012 16:26)

Moc zajímavý nápad, jsem zvědavá jak to bude pokračovat :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek