Sekce

Galerie

/gallery/images3.jpg

Když si myslíte, že rány osudu už si u vás vybraly svou daň, pletete se...

Protože pokud jednou ustojíte velkou bolest, pak si osud usmyslí uštědřit vám ještě další a bolestnější lekci...


 

 

 

 

 

 

 

Bella

Jen jedna láska může být silnější než láska muže a ženy.

Láska matky a dítěte. A pokud vám osud chce vzít i tuhle lásku, pak v sobě teprve pocítíte tu největší sílu světa a to největší odhodlání bojovat za ni. A pokud je nad námi někdo mocný, kdo může ovlivnit, aby věci dopadly jinak, pak ho budu každý den prosit, aby tak učinil.

 

 

Seděla jsem v čekárně a modlila se, aby výsledky Jakeových testů dopadly dobře.

Když mi do práce volala učitelka ze školky, že je malému zle a má teplotu, okamžitě jsem se rozjela pro něj a odvezla ho do nemocnice. Když mi lékař řekl, jaké má podezření, myslela jsem si, že je to špatný vtip. Nechtěla jsem si připustit, že by můj malý mohl být tak vážně nemocný. Do poslední chvíle jsem se modlila, aby výsledky testů dopadly dobře. A pak se přede mnou objevil Jakeův lékař a požádal mě, abych s ním šla do jeho kanceláře. To jedno slovo, které řekl, zastavilo na pár vteřin tlukot mého srdce – LEUKEMIE. Můj čtyřletý chlapeček měl bojovat s tak proradnou nemocí, sotva začal objevovat život.

„Paní Blacková, já vím, že je to hrozné, ale máme štěstí, že jsme na to přišli v raném stádiu. Pokud začneme co nejdříve s chemoterapií a seženeme vhodného dárce kostní dřeně, může být váš syn zdravý,“ snažil se mě uklidnit.

„Kostní dřeň? Potom nechápu, na co ještě čekáte? Sedím tady před vámi, vemte mi, co chcete, hlavně ať je můj syn v pořádku!“ můj hysterický hlas děsil i mě samotnou.

„To není tak jednoduché. Kostní dřeň musí být shodná alespoň na osmdesát sedm procent, jinak není transplantace možná. To, že jste jeho biologická matka ještě neznamená, že jste vhodný dárce. Uděláme veškeré testy a budeme vědět více. Bylo by dobré, kdyby jste si o tom promluvila se svojí rodinou a poprosila je, zda by byli ochotni podrobit se testům, kdyby vaše výsledky nebyly takové, jaké očekáváte. Čím větší je šance, že vhodným dárcem bude někdo z okruhu rodiny, tím dříve proběhne léčba vašeho syna. Měla byste však vědět, že darování kostní dřeně je jednou z nejbolestivějších operací vůbec. A měla byste na to upozornit i členy rodiny, kteří budou chtít Jakeovi pomoci. Pokud by nikdo z blízkých nebyl vhodný, museli bychom se obrátit na seznam dárců.“

„Seznam dárců? Jak dlouho by trvalo, než by se našel vhodný dárce?“

„Může to být i pár měsíců.“řekl.

Pár měsíců. Bylo mi jasné, že čím déle budeme čekat, tím více se může choroba rozšířit.

Ještě jsme probrali, kdy se podrobím veškerým vyšetřením, a poté jsme se rozloučili. Šla jsem za svým synem na pokoj. Když jsem procházela chodbou dětské onkologie, srdce mi pukalo nad všemi těmi nemocnými dětmi a moje oči začaly vlhnout. Viděla jsem, jak z nich choroba vysává život, jak jim bere to nejkrásnější – dětství. Místo hraní si s kamarády byli zavření na pokojích, bledí a bez vlásku, oslabení nemocí a chemoterapiemi. A to všechno mělo čekat i mého syna.

Zastavila jsem se před dveřmi pokoje, kde ležel, setřela jsem slzy a vešla dovnitř. Musela jsem být silná, on potřeboval cítit, že jeho matka je tu pro něj a že s ní je v bezpečí.

Po pár dnech Jakea propustili domů. Předepsali mu nějaké léky a do doby, než se zjistí, jestli je moje kostní dřeň vhodná, nemusel být hospitalizován, jen jsme museli pravidelně jezdit na kontroly do nemocnice. Poprosila jsem svou matku, zda by mohla přijet a pečovat o něj, když budu v práci. Nemohla jsem si přesto všechno dovolit, abych o ni přišla. A popravdě, blízkost Edwarda Masena mě uklidňovala. Netušil, co se děje. Když jsem ho žádala o pár dní volna, neuvedla jsem mu důvod. Byla jsem vděčná za každé téma hovoru, které nevedlo k té odporné nemoci, kterou trpěl můj syn.

Pokaždé, když jsem se vracela domů, nasadila jsem masku spokojené matky, abych svého malého chlapečka nezatěžovala nečím, čemu by nerozuměl.

 

Den, kdy jsem se měla dozvědět výsledky, se blížil a já byla v práci roztržitá. A když konečně zazvonil telefon, moje naděje, že jsem já ta vhodná osoba pro záchranu mého syna, se rozplynula. Nebyla jsem vhodný dárce, a tak jsem byla odkázaná na své blízké a na jejich pomoc. A pokud by ani jeden znich nevyhovoval, zbýval nám seznam dárců a to znamenalo několik měsíců čekání. Byla jsem zoufalá a rozplakala jsem se.

„Bello, jste v pořádku? Co se stalo?“ ozval se za mými zády Edward. Nechtěla jsem, aby něco tušil, nepotřebovala jsem jeho lítost. Rychle jsem setřela slzy a otočila se na něj.

„Promiňte, nic se neděje,“ snažila jsem se znít přesvědčivě, ale podle výrazu, jakým se na mě díval, mi můj pokus nevyšel.

„Bello, nelžete, už pár dní vidím, jak jste smutná. Chodíte jak tělo bez duše. Jsem sice váš nadřízený, ale byl bych rád, kdyby jste ve mně viděla i svého přítele, kterému se můžete svěřit.“ Dívala jsem se, jak se ke mně přibližuje. Jeden druhému jsme se dívali upřeně do očí. Tolik let jsem se snažila se se vším vypořádat sama. A dokázala jsem to, ale nikdy bych nečekala, že mi osud zasadí takovou ránu. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, že bych o Jakea mohla přijít.

Do očí se mi opět nahrnuly slzy. Cítila jsem, jak mi stékají po tváři.

„Bello...“ zašeptal. Potřebovala jsem něčí oporu. Potřebovala jsem dodat sílu. Viděla jsem, že čeká, jak zareaguju na jeho blízkost, ale já se nezmohla na nic jiného než na pláč. Nechala jsem všechnu tu bolest vyjít na povrch, rozplakala jsem se a moje tělo se třáslo vzlyky. Jeho ruce mě objaly a já se ocitla v jeho teplé náruči. Do té chvíle jsem si neuvědomila, jak moc mi chybí takové objetí. Připadalo mi, jako by to nebylo poprvé, co mě objímá. Cítila jsem se v bezpečí, sice jen na chvíli, ale přeci. Jak moc jsem si přála, aby na jeho místě byl můj Jacob, který by mě konejšil a dodával mi sílu. Ale i přesto, že mě v náruči svíral jiný muž, cítila jsem, že on mi to všechno dával, a já to s vděčností přijímala...

 

Neřekla jsem Edwardovi, jak moc je můj syn nemocný. Vynechala jsem, že má leukemii. Když přijela moje rodina z Forks kvůli testům, požádala jsem ho o pár dní volna. Vymluvila jsem se na to, že chci jet se synem na menší výlet. Netušila jsem, proč jsem mu neřekla pravdu. Nejspíš proto, že jsem nechtěla, aby se ke mě dostal tak blízko a věděl tolik věcí z mého soukromí...

 

A tak mí blízcí podstoupili všechna potřebná vyšetření a já opět čekala na výsledky. Věřila jsem tomu, že alespoň jeden z nich bude pro Jake záchranou.

Od veškerých testů uplynul týden. Byla sobota a doktor mi měl v pondělí volat, jak všechno dopadlo.

Jake se cítil dobře a já se rozhodla, že spolu půjdeme do parku. Chtěla jsem si s ním užít krásný den a alespoň na chvíli nemyslet na špatné věci. Jake byl nadšený. Miloval přírodu stejně jako jeho otec. Vlastně pokaždé, když jsem se na něj podívala, viděla jsem Jakeovu zmenšenou kopii a to mě zahřívalo u srdce.

 

Procházeli jsme se parkem a Jake celou dobu nadšeně švitořil a já si jeho nadšení užívala.

„Bello,“ ozvalo se za mnou. Zastavila jsem se a otočila se za hlasem, který na mě volal.

„Edwarde, co vy tady děláte?“ Nečekala jsem, že ho potkám zrovna tam. Pomalým tempem ke mě doběhl a na tváři se mu roztáhl úsměv.

„Byl jsem si koupit něco k jídlu a rozhodl jsem se, že domů se projdu pěšky. A co vy tady?“ zeptal se. Oči mu vesele jiskřily, vlasy měl rozčepířené na všechny strany. V džínách a černém tričku s krátkým rukávem vypadal úplně jinak než v obleku.

„Šla jsem s Jakem na procházku, když je tak krásně.“ Ukázala jsem na svého syna, který seděl na trávníku a hrál si tam s malým štěňátkem, které kolem něj pobíhalo.

„Konečně mám tu možnost se s ním seznámit? Nevadilo by vám, kdybych se k vám přidal?“ Zaváhala jsem, ale nakonec, proč vlastně ne?

„Jistě, že nevadilo. Jake stejně poletuje z místa na místo a já si nemám s kým povídat. Budu ráda, když mi budete dělat společnost,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„To mám opravdu radost. Mám na vás ještě jednu otázku.“

„Hm, a jakou?“ zeptala jsem se, když jsme se dali do kroku.

„Byl bych moc rád, kdyby jse mi už konečně začala tykat,“ řekl s úsměvem. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám udělat takový krok. Tykáním by se naše přátelství posunulo o něco dál a já měla strach, že Edward by se mi mohl dostat hodně pod kůži, kdyby jsme se tak blízce spřátelili. Ale na druhou stranu, mít alespoň jednoho dobrého přítele se mi v tu chvíli opravdu hodilo. Mohl být okouzlující, jak chtěl, ale já pořád milovala Jacoba. A nehodlala jsem si do srdce vpustit nikoho jiného.

 

Jacob

 

„Splnil jsi svůj úkol, Jacobe. Svedl jsi jejich cesty dohromady a čeká tě odměna,“ ozval se anděl.

„Odměna? Co tím myslíš? Už můžu pokračovat dál?“ nerozuměl jsem mu. Měl jsem přejít na druhý břeh, o žádné odměně nepadlo jediné slovo.

„Vrátíš se zpět na zem. Avšak ty už nebudeš ty. A nebudeš si pamatovat svůj minulý život.“

Proč jsem se měl vracet zpět, když jsem nemohl být s Bellou? Když bych si ji ani nepamatoval?

„Anděli, řekni mi, když se vrátím zpět na zem, bude v mém životě Bella? Protnou se znova naše cesty?“

„Ti, pro které byla láska ke svým blízkým silnější než život, se znovu vrátí mezi své milované. Neboj se ničeho,“ odpověděl.

„A kdy se to stane?“ zeptal jsem se ho a doufal jsem, že co nejdřív.

„Ještě máš pár dní čas, než se znovu narodíš a začneš žít nový život. Měj strpení.“ A tak jsem ho poslechl a čekal jsem na chvíli, kdy se vrátím k Belle...

 

Bella

 

Užívala jsem si sobotní den, jako už dlouho ne. Jake si Edwarda oblíbil hned, jak ho uviděl. Celou dobu nezastavil pusu a vykládal mu o všem možném. Bylo zvláštní, jak si s ním Jake rozuměl, a Edward se k němu choval přirozeně. Povídal si s ním, smál se s ním. A v tu chvíli jsem na svém synovi viděla, jak moc mu chyběl otec. A tak jsem se rozhodla, že Edwardovi dovolím, aby Jakeovi někdy přišel dělat společnost...

 

Bylo pondělí a já měla ještě jeden den volna. Požádala jsem o to Edwarda, když byl s námi na procházce. Řekla jsem mu, že mám nějaké vyřizování ohledně domu, který jsem měla ve Forks. Jaka hlídala moje matka a já se rozjela do nemocnice. Nechtěla jsem doma čekat jako uzlíček nervů na to, až zazvoní telefon a já se dozvím výsledky.

Kráčela jsem dětským oddělením onkologie do kanceláře Jakeova doktora. Zaklepala jsem na dveře a vešla dovnitř.

Doktor Cullen vzhlédl od stolu. Když viděl, že jsem vešla já, okamžitě se postavil a napřáhl ke mně ruku.

„Dobrý den, paní Blacková. Posaďte se.“

„Dobrý den, doktore.“

„Takže, přejdeme hned k věci. Výsledky nedopadly dobře, moc mě to mrzí. Ani jeden z čelnů vaší rodiny nemá kompatibilní výsledky s Jakeovou kostní dření.“

Bylo to, jako bych dostala facku. Moje naděje se rozplynula jako pára nad hrncem.

„Omlouvám se, že jsem to na vás tak vychrlil, ale nebudu kolem toho chodit jako kolem horké kaše. Paní Blacková, je ještě někdo, kdo by byl ochotný darovat vašemu synovi kostní dřeň? Máte ještě nějaké příbuzné?“ Díval se na mně upřeně.

„Ne, už nemám nikoho, koho bych mohla požádat o pomoc,“ zašeptala jsem.

„Paní Blacková, pak se tedy musíme obrátit na seznam dárců. A to není pro Jakea nejlepší. Jeho nemoc je jěště v raném stadiu, kdybychom měli dárce hned, byla by šance, že se Jake uzdraví, větší. Dárců kostní dřeně máme mnoho, ale také máme mnoho pacientů. Jake může přijít na řadu, klidně až za půl roku, možná za rok. Vím, že je hrozné, že vám to říkam takhle, ale je lepší vědět všechno na rovinu.“

Nemohla jsem mluvit. Hrdlo jsem měla stažené a srdce mi zběsile tlouklo. Neměla jsem se už na koho obrátit, už jsem neměla nikoho blízkého.

Rozloučila jsem se s lékařem a odešla jsem domů. Nedokázala jsem pochopit, jak může být život tak krutý a vybírat si svoji daň na malých dětech. A netušila jsem, proč mi bere to nejcenější. Nejdřív mého manžela a teď mého syna.

Došla jsem domů jako bez duše. Jake spal, dívala jsem se na něj a konečně nechala slzám volný průchod. Tiše jsem došla k jeho posteli a posadila se na její kraj. Políbila jsem ho do vlásků a dívala jsem se, jak klidně oddechoval.

„Bello? Zlatíčko, výsledky nedopadly dobře, viď?“ ozvala se za mými zády moje matka. Zakroutila jsem hlavou, že ne, a ani se na ni nepodívala. Přišla blíž ke mně a objala mě.

„Mami, prosím, chtěla bych být sama. Nevadilo by ti, kdybych si šla lehnout? Nemám chuť o tom teď mluvit.“

Přikývla na souhlas. Pomalu, abych nevzbudila Jakea, jsem vstala a odešla do ložnice. Nechala jsem svoje tělo padnout na postel a své hlasité vzlyky jsem dusila polštářem. Potřebovala jsem ze sebe tu bolest dostat ven, abych měla sílu bojovat o Jakeův život jakýmkoliv způsobem. Byla jsem rozhodnutá, že tu hnusnou nemoc nenechám, aby si vzala mého malého chlapečka...

 

 

Edward

 

Ani jsem nevěděl, jak jsem se ocitnul před dveřmi jejího bytu. Měl jsem v úmyslu se po práci trochu projít a pročistit si hlavu, kterou jsem měl plnou Belly a jejího syna. Ten malej uličník si získal moje srdce snad rychleji než jeho matka.

Zhluboka jsem se nadechl a zazvonil na zvonek jejího bytu. Po chvíli se oteřely dveře a v nich stál Jake.

„Ahoj, kamaráde. Kdepak je máma?“ prohrábl jsem mu jeho vlásky.

„Dobrý den, co si přejete?“ objevila se ve dveřích starší žena. A podle obličeje bylo jasné, že je to Bellina matka.

„Dobrý den, jsem Edward Masen, Bellin šéf. No, víte... Šel jsem kolem a chtěl jsem se pozdravit s Jakem,“ usmál jsem se na něj. Radostí se mu rozzářily oči.

„Oh, prosím, pojďte dál.“ Usmála se a rukou mi pokynula, abych vešel.

Její byt byl malý a útulný, bylo z něj cítit, že je plný lásky.

„Chviličku strpení, hned Bellu zavolám,“ řekla, když mě zavedla do obýváku a odešla. Posadil jsem se na pohovku, Jake vedle mě.

„Copak jsi dělal celý den?“ zeptal jsem se ho. Jeho hnědá kukadla se rozzářila a vzápětí mě začal bombardovat svými celodenními zážitky se svojí babičkou. Smál jsem se jeho vyprávění a on byl ještě víc nadšený. Zrovna mi začal povídat o tom, že maminka si šla lehnout, protože byla smutná, ale že ona si myslí, že on o tom neví.

„Ehm, ahoj, Edwarde, co tady děláš?“ Ve dveřích se objevila Bella. Byla bledá a oči měla oteklé a červené. Plakala. Moje srdce se sevřelo. Věděl jsem, že přede mnou něco tají. Něco vážného, ale neměl jsem právo na ni tlačit, aby mi to pověděla.

„Šel jsem kolem a řekl jsem si, že bych se stavil za Jakem. Vím, měl jsem zavolat, promiň.“ Postavil jsem se. Přišla blíž a posadila se do křesla. Jake se rozběhl k ní a vyšplhal jí na klín.

„To je v pořádku, nic se nestalo. Jake si tě oblíbil a já jsem ráda, že si můžu s někým popovídat.“ Když řekla poslední větu, napadlo mě, že se mi chtěla možná svěřit.

„Já vím, že jsem řekl, že jsem přišel za Jakem, ale když tě tak vidím... Potřebuješ na vzduch. Jakeu, nevadilo by ti, kdybych vzal maminku ven?“ Obrátil jsem na něj svůj pohled. Zavrtěl hlavou, že ne, a seskočil Belle z klína.

„Nevadí, stlejdo, babicta mi slíbila, že si spolu budeme jette hlát, tatze tlidně.“ Usmál jsem se. Byl to takový rozumbrada. Určitě byl po svém otci.

„Ale já...“

„Nechci slyšet žádné protesty, jde se ven a basta!“ pokoušel jsem se tvářit vážně.

„Bello, neměla bys odporovat, je to tvůj nadřízený,“ ozvala se její matka, která přišla za námi. Vděčně se na mě usmála.

„Dobře, dobře, jdu se trošku polidštit a vyrazíme, než mě tady ukamenujete,“ rezignovala a odkráčela z pokoje.

„Děkuju,“ zašeptala její matka, když Bella odešla. Pochopil jsem, že jde asi o něco vážného. Doufal jsem, že se mi Bella svěří a já jí budu schopný nějak pomoci...

 

 

Bella

 

Udělala jsem dobře, že jsem s Edwardem šla ven. Potřebovala jsem zvednout náladu a jemu se to dařilo.

Šli jsme se posadit do útulné kavárny a když jsme si oba objednali, najednou jsme nevěděli, o čem si povídat. Ta tam byla jeho veselá nálada a jeho obličej zvážněl.

Bylo na něm vidět, že má něco na srdci. A tak jsem se rozhodla zeptat se ho, co.

„Jsi nějaký zamlklý, kam se poděl ten bavič, co se spiknul s mým synema a mou matkou, aby mě vytáhl z domu?“ Usmála jsem se na něj.

„Ten bavič je pořád tady, ale něco ho trápí a neví, jak si s tím poradit. Protože jistá osoba si ho pořád drží od těla.“ Díval se mi upřeně do očí. Úsměv mi zmizel s tváře a sklopila jsem oči. Bojovala jsem s tím, jestli mu mám povědět, co se děje s Jakem, nebo ne. Nechtěla jsem, aby mě litoval. Ale nemohla jsem přehlížet fakt, že se to nejspíš stejně za čas dozví. A tak jsem se zhluboka nadechla a spustila jsem:

„Jake je nemocný, před pár týdny mu zjistili leukémii.“ Konečně jsem přestala hypnotizovat svoje ruce a podívala jsem se na muže, který seděl přede mnou a byl bez dechu. Rozhodla jsem se mu povědět všechno.

„Jeho nemoc jsme zjistili včas, pokud podstoupí co nejdříve transplantaci kostní dřeně, je velká šance, že se uzdraví.“

Viděla jsem, jak ztěžka polknul.

„Bello, to je mi moc líto. Bože, vždyť je tak malý. Ale neboj se, on to zvládne, hlavně, že se našel dárce, nebo ne?“

Slzy se mi tlačily do očí a já se je pokoušela zamrkat, ale marně. Rychle jsem je setřela a přerývaně se nadechla, abych mu odpověděla.

„Jeho největší naděje na rychlou transplantaci jsem byla já a nebo někdo z našich blízkých, ale ani jeden z nás není vhodný k dárcovství. Takže nám nezbývá než čekat, až přijdeme na řadu na seznamu dárců. Může trvat i několik měsíců než se najde někdo kdo bude vhodný a tím pádem bude mít ta odporná nemoc šanci se víc rozšířit.“ Poslední větu jsem ze sebe dostala mezi vzlyky.

Slyšela jsem, jak se židle odsunula od stolu a jeho kroky mířící ke mně.

„Bello, Bello, poslouchej mě.“ Podívala jsem se na něj. Klečel u mě a jedna jeho ruka mě hladila po vlasech, druhá stírala moje slzy.

„Slibuju ti, že nebudeš sama. Já... Pomůžu ti, jakoliv to půjde.“

„Děkuju ti, jsem moc ráda, že jsi můj přítel. Jake tě má moc rád. Myslím, že jsi jeho vzor.“ I přes všechen smutek se mi při vzpomínce na ty dva, sedící vedle sebe na pohovce u mě v obýváku, podařilo usmát.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že právě on bude ten, kdo do našeho života vnese alespoň trochu světla...

 

 

XXX

 

Od našeho rozhovoru s Edwardem uběhlo několik dní. A on každý den chodil za Jakem a hrál si s ním. Byl u nás i v den, kdy se Jakeovi přitížilo. Poprvé viděl, co mému synovi nemoc způsobuje, a byl z toho nešťastný...

A tak, když jsme spolu uložili Jakea, který se konečně cítil trochu líp, museli jsme si trochu oddychnout.

Seděli jsme spolu v kuchyni při šálku kávy. Moje matka odjela na dva dny do Forks, aby obstarala dům, který v rukách mého otce určitě vypadal jako po výbuchu.

„Bello, já vím, že se to asi teď nehodí, ale chtěl bych ti něco říct,“ prolomil tíživé ticho.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Já... chci, abys mě nechala mluvit a nepřerušovala mě, dobře?“ Přikývla jsem.

„Bello, já... Mám tě moc rád, i Jaka. A... Bello, jsem do tebe zamilovaný a když vidím, jak jsi na všechno sama, je mi mizerně. Chtěl bych...“ Ne, nechtěla jsem poslouchat, jak mi vyznává lásku. Nechtěla jsem, aby mě miloval. Chtěla jsem přítele, kamaráda, který mi bude oporou. Nemohla jsem mu dát to, o co žádal. Nemohla jsem ho milovat. Musela jsem ho zastavit.

„Edwarde, já nemůžu. Nemůžu ti dát to, co chceš. Nemůžu tě milovat, já... Nejde to. Myslím, že bude lepší, když teď půjdeš domů.“ Vstala jsem od stolu a šla k lince.

„Proč mě od sebe odháníš? Miluju tě, chci ti být oporou. Tobě i Jakeovi. Ty víš, že ho mám rád! Bello, nedělej to, prosím.“ Postavil se a šel ke mně. Stáli jsme naproti sobě a hleděli si do očí. Jedna moje část toužila být znovu milovaná, ale ta druhá se nechtěla vzdát lásky, kterou jsem cítila k Jacobovi. On si nezasloužil, abych ho milovala jen trouchu. Zasloužil si, aby ho někdo miloval z celého srdce. A já věděla, že mně se to nikdy nepodaří.

„Odpusť mi, já nemůžu. Nemůžu ti dát to, co chceš. Nemůžu ti dát to, co si zasloužíš. A teď prosím běž,“ zašeptala jsem.

„Bello...“ Zvedl ruku. Chtěl mě pohladit po tváři, ale já ucukla.

„Jdi, Edwarde. Bude to tak lepší.“ Podívala jsem se na něho a snažila jsem se tvářit co nejchladněji. Stáhl ruku zpět k tělu. S bolestí v očích a sklopenou hlavou odešel a já se rozplakala...

 

XXX

 

„Bello, proč bys proboha odcházela z práce?!“ Jela jsem i se svojí matkou do nemocnice na Jakeovu prohlídku. Od hádky s Edwardem uběhly dva dny. A ač nerada, musela jsem připustit, že mi chyběl a chyběl i Jakeovi. Ale bylo to tak lepší. Pro mě i pro něho.

„Mami, kolikrát ti mám opakovat, že už tam prostě nechci pracovat?“ odpověděla jsem jí a věnovala se řízení.

„Bello, nejsem slepá! Viděla jsem, jak se na tebe Edward dívá. Ten muž tě miluje a má rád i Jakea, tak proč se tomu bráníš? Vím, že jsi Jacoba milovala a on tebe, ale určitě by si nepřál, aby jsi byla do smrti sama,“ rozčilovala se.

„Mami, já... Je to hodný člověk, ale já ho nedokážu milovat. Ne tak, jak by si zasloužil. Můžu ho mít ráda jen jako přítele, nic víc.“

„Víš co, moje milá? Můžeš se pokoušet nalhávat si tyhle hlouposti sama sobě, ale ne mně. Ty ho máš ráda víc než jako přítele. Viděla jsem, jak jsi v jeho blízkosti šťastná a uvolněná i přesto všechno, co se děje,“ nedala se odbýt.

„Mami, nech toho, dobře? Je to moje rozhodnutí a i kdybych do něj v uvozovkách byla zamilovaná, jak říkáš, myslíš, že by bylo fér pověsit se mu na krk? Vdova, která polovinou svého srdce i duše stále miluje svého mrtvého manžela a která má vážně nemocné dítě?! Jseš blázen stejně jako on. A už o tom nechci mluvit, jasný?“ Odbočila jsem na nemocniční parkoviště. Zaparkovala jsem a rychle jsem vystoupila z auta, než mi stihla odpovědět.

„Jak myslíš,“ řekla, když vystupovala z auta. Musela jsem zakroutit hlavou. Vždycky měla poslední slovo a nehodlala to měnit.

 

XXX

 

„Paní Blacková, jdete právě vhod, mám vynikající zprávu,“ slyšela jsem doktora Cullena, když jsme seděli před jeho ordinací.

„Dobrý den,“ postavila jsem se a vzala jsem Jakea z matčiny náruče. I ona doktora pozdravila. Otevřel dveře ordinace a rukou nám naznačil, abychom vešli.

„Takže... Posaďte se. Nejdříve uděláme nějaké odběry a vše potřebné a potom probereme ostatní.“ Přikývla jsem na souhlas.

„Esmé, mohla byste přijít pro Jakea a vzít ho na odběr?“ zavolal sestře. Jake ji měl rád a na ní bylo vidět, že ona jeho taky. Vlastně se chovala hezky ke všem dětem. Ona se určitě povoláním dětské sestry neminula, pomyslela jsem si. Po pár minutách se otevřely dveře. S milým úsměvem na tváři Esmé pozdravila a odvedla Jakea pryč.

Jakmile dveře zaklaply, doktor se přestal věnovat jiným záležitostem a zaměřil se na nás.

„Mám výbornou novinu. Našel se dárce pro vašeho syna.“ Byl to šok. Nezmohla jsem se na slovo. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Slzy radosti.

„Můžeme vědět, kdo to je?“ ozvala se moje matka.

„No, víte, dárcovství je anonymní. Můžu vám jen říct, že dárcem byl mladý muž, nějaký advokát. Spíše bychom se měli bavit o tom, kdy začne léčba,“ pokračoval doktor, aniž by si všiml významného pohledu, kterým mě matka obdařila. A nebyla by to moje matka, kdyby dala pokoj.

„Ještě k tomu dárci, pane doktore. Mohli bychom vědět, kdy se to stalo?“

„Dobře, je to asi devět dní,“ odpověděl a nechápal, k čemu to potřebuje vědět.

Věděla jsem, kdo byl dárce, aniž by řekl jeho jméno. Srdce se mi zastavilo. Muž, kterého jsem odehnala pryč, zachránil mému synovi život. Udělal to pár dní na potom, co jsem mu řekla o Jakeově nemoci a ani slovem se mi o tom nezmínil...

 

Jacob

 

Vše, co jsem měl učinit, se stalo. Moje smrt nepřišla nazmar. Naplnil jsem svůj osud. Zachránil jsem svého syna a byl jsem šťastný.

„Jacobe, je čas,“ ozval se anděl.

„Co mám teda udělat?“ Měl jsem se znou narodit, ale netušil jsem jak to udělat.

„Ach, můj příteli, jen zavři oči a rozluč se se vzpomínkami na svoje milované. Protože tě čeká nový život.“ Udělal jsem, co mi řekl. Naposledy jsem si v hlavě přehrál vzpomínky na svůj život a pak už nebylo nic...

 

 

Kanada

Pohled nikoho

 

Carmen poprvé spatřila své dítě, svého prvorozného syna, a dala mu jméno Jasper. Jasper Whitlock, krásný, zdravý chlapec, který přežil boj o život ještě dřív, než jej začal žít. Jeho strážný anděl nad ním bděl už před narozením...

 

 

Bella

 

Musela jsem s ním mluvit. Zeptat se ho, proč mi neřekl, že podstoupil testy. Doufala jsem, že ho najdu v kanceláři, ale nebyl tam. Bylo zamčeno. Nakoukla jsem přes okno dovnitř a zůstala jsem v šoku. Všechen nábytek byl pryč, místnoti zely prázdnotou. Cítila jsem se mizerně, bodlo mě u srdce při pomyšlení, že odešel bez rozloučení.

„Bello? Co tady děláš?“ ozvalo se za mými zády. Rychle jsem se otočila a zahleděla se do těch krásně zelených očí, které byly plné smutku a překvapení. Šla jsem blíž k němu. Nervózně přešlapoval na místě, ruce zastrčené v kapsách.

„Proč jsi mi to neřekl?“ zašeptala jsem.

„Co jsem ti měl říct?“ Snažil se hrát, nechápavého.

„Proč jsi mi neřekl, že sis nechal udělat test, jestli jsi vhodný dárce?“

„Nechtěl jsem, aby jsi mi byla za něco vděčná. Chci jen, aby jsi věděla, že jsem to udělal jen kvůli Jakeovi, ne kvůli tomu, abych si u tebe nějakým způsobem šplhnul. Mám tvého syna rád, narodil se, aby žil, tak jako každý z nás. A pokud jsem měl být já ten, který mu dá šanci žít, pak jsem to udělal nesmírně rád.“ Moje srdce tlouklo jako o závod. Jak mohl někdo cizí cítit tolik lásky k mému synovi? Bojovala jsem sama ze sebou. Dívala jsem se na jeho smutný obličej a najednou jsem pocítila nutkání ten smutek odehnat.

„Já... Jsem ti nesmírně vděčná. A chci tě požádat o odpuštění. A povědět ti, proč jsem tě od sebe odehnala. Edwarde, něco k tobě cítím. Nevím, jestli je to láska, ale když jsem s tebou, cítím se živá, chtěná, šťastná a tak jsem se necítila od té doby, co Jacob zemřel. Ale mám strach, že já ti tohle všechno nebudu schopná dát. A ty si to všechno zasloužíš,“ řekla jsem tiše.

„Bello, vzpomínáš si na to, když jsem za tebou před čtyřmi lety přišel a řekl jsem ti, že se mi o tobě a Jakeovi zdají sny?“ Přikývla jsem. Vzpomněla jsem si, jak jsem na něj křičela.

„Myslím, že my dva jsme se prostě měli setkat. Měli jsme se do sebe zamilovat. Měl jsem ti zkřížit cestu, aby tvůj syn dostal možnost žít. Možná jsem blázen, ale cítím to tak.“

„Dej mi čas, o nic jiného tě nežádám. Dej mi čas, abych tě mohla milovat,“ řekla jsem se slzami v očích.

Sledovala jsem ho, jak se ke mně pomalu sklání a hypnotizuje moje rty. Chtěla jsem, aby mě políbil.

„Dám ti tolik času, kolik budeš chtít, protože vím, že všechno to čekání bude stát za to,“ zašeptal a nechal naše rty spojit se v něžném polibku...

 

 

O osmnáct let později...

 

Bella

 

 

„Jseš blbec, Jakeu! Proč jsi ho proboha nechal nasednout na motorku?! Křičela moje dcera na svého bratra. Stála jsem na verandě našeho domu a s úsměvem jejich hádku pozorovala.

„Co jí provedl tentokrát?“ Edward se postavil vedle mě.

„Půjčil Jasperovi motorku. Ti dva jsou úplně stejní. Jasper traví s Jakem a jeho motorkama víc času než s Alice. Ta holka z něj za chvíli vykvete.“ Zakroutila jsem hlavou. Edward se rozesmál.

„Hele, Jakeu, nechtěl bys nechat Jaspera trochu vydechnout a jít se podívat, co mám s tím autem?“ zavolal na něho Edward.

„Jasně, tati, hned se na to mrknu. Hele, Jazzi, promiň, ale já tě varoval.“ Jake se sklonil k Jasperovi, který seděl na trávníku a masíroval si půlku zadku.

„Už jsem ti řekla, jak moc tě miluju?“ Otočila jsem se na Edwarda. Ten mě objal kolem ramen, sklonil se blíž ke mně a zašeptal:

„Nemusíš mi říkat, jak mě miluješ, protože já si všechnu tu lásku přečtu v tvých očích. Tak, jako to dělám osmnáct let, pokaždé, když se na mě podívaš.“ Políbil mě na tvář. Musela jsem se usmát.

Milovala jsem ho tak, jak jsem ani nedoufala, že bude možné. Nejenže zachránil život Jakeovi, zachránil ho i mně. Naučil mě znovu se radovat ze života. Byl nám oporou, když se Jake zotavoval s chemoterapie a ozařování a čakalo se, jestli se dřeň ujme. Ani jeden jediný den nás nenechal samotné. Dával nám sílu všechno to zlé překonat a myslet jen na to dobré.

„Jsem na tom stejně.“ Oplatila jsem mu polibek.

 

„Tati, nezlob se, ale volala Ness, strejda Seth potřebuje s něčím pomoct, můžu ti na to auto kouknout pozdějš?“ přišel za námi Jake.

„Jasně, že jo. A jen tak mimochodem, jedeš opravdu za Sethem nebo za Vanessou?“ smál se mu Edward. Vědel, že je Jake do Sethovy dcery zamilovaný a že si to nechce přiznat.

„Jseš cvok,“ zabrblal s úsměvem, otočil se na patě a odešel.

„Ten kluk je Jacobovi podobnej, jak nejvíc to jde, ale tvrdohlavost zdědil po tobě, chudák.“ Smál se. Šťouchla jsem ho loktem do žeber.

„Nesměj se mu, však on na to přijde. Zato Alice s Jasperem takové problémy nemají, jen se podívej.“ Ukázala jsem na naši dceru, která se objímala s Jasperem a zasypávala ho polibky. Měla jsem toho chlapce ráda. Pokaždé, když jsem viděla, jak škádlí naši dceru, vzpomněla jsem si na sebe a Jacoba, když jsme se do sebe zamilovali. Přála jsem jim jejich lásku a modlila jsem se, aby neskončila tak jako ta naše.

„No jo, máme to ale děti.“ Edward mě objal kolem pasu, rozesmál se a já společně s ním.

„Tak, a co budeme dělat my?“ zeptala jsem se.

„No, já bych to viděl tak, že si tě nenápadně odnesu do ložnice a názorně ti ukážu, jak moc tě miluju,“ zašeptal.

„Hm, to zní slibně, ale budou mít tvoje staré kosti dost síly vynést mě do patra?“

„Pokud se jedná o tebe, moje staré kosti zvládnou všechno,“ řekl zastřeným hlasem.

Chytil mě za ruku a vedl mě do domu. Když za námi zaklaply dveře, pryč byli zodpovědní rodiče. Byla jen Bella s Edwardem, dva milující se lidé, kteří věděli, že láska je silnější než cokoliv na světě. Věděli, že láska je silnější než život...

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

maryblack

24)  maryblack (29.08.2013 21:00)

Děkuji vám holky, strašně moc mě vaše komenty potěšily.

Kate

23)  Kate (28.08.2013 19:04)

Čekala jsem, že se Jacob reinkarnuje jen jsem nevěděla do koho. Původně jsem myslela, že to bude malej Jacob, ale nakonec to bylo jinak. Bylo to naprosto úžasné, líbilo se mi to, vážně jsem z toho úplně nadšená. Jsem ráda, že se rodinka zase sešla. :) Děkuju ti za super zážitek.

emam

22)  emam (28.08.2013 13:11)

Takže reinkarnace Takových příběhů znám víc, ale tenhle je první, který jsem četla jako FF. Hlavně, že to má dobrý konec:)

SestraTwilly

21)  SestraTwilly (27.08.2013 12:10)

Táto poviedka na mna hlboko zapôsobila. Veľmi dobre premyslený a strhujúci dej,mysteriózny nádych. Tá myšlienka,že naše osudy sú prepletené viac,ako by sme si mysleli je veľmi pravdivá. To Jakeové sebaobetovanie,aby zachránil syna ...život za život....No a záver,kde sa stretli všetci bol nádherný.

Lenka326

20)  Lenka326 (26.05.2012 20:42)

Nádherná povídka. Přečetla jsem to na jeden zátah a jsem z toho na větvi. Krásný námět, krásné napsaný a nádherně promyšlený. Tolik bolesti a ztrát, ale naděje a láska byly silnější. Skvělé

maryblack

19)  maryblack (09.05.2012 21:56)

Děkuju moc

18)  martisek (09.05.2012 21:46)

Tý brďo, to bylo kouzelný. Každou část jsem se bála, co si na ně vymyslíš, a teď, když objevili u Jakea leukémii, myslela sem si, že to snad ani nemůže dopadnout dobře. Ale ty jsi je všechny zachránila nádhera

maryblack

17)  maryblack (09.05.2012 21:39)

Děkuju, mám radost, že se ti povídka líbila.

GinaB

16)  GinaB (09.05.2012 21:27)

Nádherná povídka. Přečetla jsem všechny tři části naráz a bylo to prostě úžasné. Na konci jsem měla co dělat, abych neronila slzy. Tolik smutku a bolesti a na konci tolik lásky.

maryblack

15)  maryblack (09.05.2012 08:24)

BlackBeauty - díky
Anetta - děkuju moc, až jsem se začervenala, když jsem četla tvůj komentář.
Clea - Děkuju, jsem ráda, že se ti povídka líbila. A možná byl můj záměr, nahnat čtenářkám slzy do očí. A u tebe se mi to povedlo. ne, teď vážně děkuju za krásný komentáře pod každou částí.
Ivuško - Viva la Rozbřesk, mě dostalo. díky za krásnej koment
Marcelle - děkuju moc a moc, že čteš moje příběhy a ,že se ti líbí.
Díky holky, mám strašnou radost tohle jsem vážně nečekala. DĚKUJU

Marcelle

14)  Marcelle (08.05.2012 18:38)

Moc krásné, sice byly třičtvrtiny plné bolesti, ale stálo to za to. A hlavně nádhernej HE. Díky

sfinga

13)  sfinga (08.05.2012 16:52)

Majko, miláčku, krásně jsi jejich osudy protnula. Věděla jsem od počátku, že tím pravým dárcem bude Edward, ale ten konec, kdy jsi Jekeovi přivedla Ness, Sethovu dceru a Alici Jaspera( nebo rei... reinkar... znovu zrozeného Jacoba), to bylo prostě božské. A tak se Jake zamiloval do Ness a Bella se stane Jacobovou( Jasperovou ;) ) tchýní. Viva la Rozbřesk

Clea

12)  Clea (08.05.2012 15:24)

Je to naprosto úžasný. Až mi to vehnalo slzy do očí. Vážně skvělá povídka
Moc se mi líbilo, jak jsi zapojila do příběhu všechny možné postavy (Esmé si dovedu živě představit jako sestřičku na dětském oddělení). A Edwardovy staré kosti příjemně odlehčily atmosféru v závěru.

anetta

11)  anetta (08.05.2012 11:51)

Mary, moc se Ti to povedlo. Kdyby bylo znovu Top 5, tak máš určitě můj hlas. Moc děkuju za další neobyčejnou, krásnou povídku.

BlackBeauty

10)  BlackBeauty (08.05.2012 11:37)

maryblack

9)  maryblack (08.05.2012 11:35)

Oh, děkuju všem z krásné komentáře
Bosorko - jsem nesmírně ráda, že sis tohle přečetla Děkuju moc;)

Bosorka

8)  Bosorka (08.05.2012 11:32)

Mary - klobouk dolů, opravdu se ti tahle povídka hodně povedla . Jsem z toho na hniličko...

Marvi

7)  Marvi (08.05.2012 11:16)

Dala jsem si všechny tři části najednou a musím uznat, že to byla Jízda!!! Velmi silný příběh, opravdu se mi to moc líbilo! Nádhera

MarryTyger

6)  MarryTyger (08.05.2012 10:53)

Krása :'-( Už jsem se bála, že Jake umře :'-( Ale opravdu nádhera

maryblack

5)  maryblack (08.05.2012 10:51)

Zdeni, děkuju moc, tvůj koment mě nesmírně potěšil Díky

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek