24.04.2012 [13:30], maryblack, Povídky jednorázové, komentováno 19×, zobrazeno 2157×

Duše některých lidí jsou tak silné, že jsou schopni obětí, jejichž odměnou je vědomí, že milované osobě zajistí štěstí.

Bella

Stála jsem u postýlky a dívala se na svého synka, jak spokojeně spí. On byl to jediné, co mi po Jakeovi zbylo - kromě vzpomínek. On byl moje záchrana. Náš syn byl jediný důvod, proč jsem neodešla za ním. Pohladila jsem jeho tmavé vlásky a představila si, jak vedle mě stojí můj manžel, objímá mě kolem ramen a raduje se z našeho krásného chlapečka společně se mnou. Nikdy jsem nechápala ty, co mluvili o zlomeném srdci, až do Jakeovy smrti. Jacob odešel a půlku mého srdce mi navždy vzal. Tu druhou má náš syn a já věděla, že nikdy nedovolím, aby se mu něco stalo, protože jeho ztrátu bych už neunesla. Neměla bych pro koho žít, neměla bych koho milovat. Opatrně jsem se k němu sklonila a zlehka ho políbila na čelíčko. Trošku se zavrtěl, ale spinkal dál. Zhasla jsem lampičku a odešla z pokoje.

Vyšla jsem na verandu zabalená v dece a dívala se na moře ozářené měsíčním svitem. Posadila jsem se na schod a vzhlédla jsem ke hvězdám.

„Nezvládnu to bez tebe, lásko. Tolik mi chybíš...“ Slzy, které jsem celý den zadržovala, si našly svoji cestu a já dala své bolesti volný průchod. Nechtěla jsem slyšet žádná slova útěchy a noc byla jediná chvíle, kdy jsem byla sama.

„Vím, že tam někde jsi a možná mě slyšíš. Tolik to bolí... Oh, Jakeu, co jsi nám to udělal? Jak mám bez tebe žít...“ Rozplakala jsem se. Opět jsem se zahleděla na temné moře a viděla v něm nás dva. Naše milování pod noční oblohou, kde svědkem naší lásky byly jen hvězdy a měsíc.

Z domu se ozval pláč mého chlapečka. Rychle jsem setřela slzy a rozběhla se za ním...

Edward

Stál jsem skrytý ve tmě a zpovzdálí sledoval dům, kde žila. Několik týdnů jsem zjišťoval, co mám společného s jejím mužem, s Jacobem. A zjistil jsem to. I když na první pohled jsme společného neměli nic. On měl rodinu, milující ženu, slušně placenou práci, spoustu přátel a měl se stát otcem. Já jsem byl uzavřený do sebe, samotář bez potřeby někoho milovat. Moje práce byla mojí prioritou. Přátelství pro mě nebylo důležité a slovo láska mi přišlo k smíchu. Já nechtěl děti a on se měl stát otcem. Avšak osud tomu chtěl jinak a tu možnost mu vzal. Zjištění, co nás spojuje, mi vyvolalo mrazení po celém těle.

Zemřel ve stejný den, kdy jsem měl autonehodu. Byl postřelen a muž, který ho střelil, byl ten stejný, který naboural do mého auta a na místě zemřel.

Myslel jsem, že když jsem to zjistil, vše přestane a já budu moci v noci klidně spát. Ale mýlil jsem se. Sny byly intenzivnější, živější a já začínal bláznit. Zamiloval jsem se do té ženy, jejíž život jsem viděl ve svých snech. Život, který byl plný lásky, štěstí a souznění s jejím mužem, přítelem a milencem. Každým dnem jsem toužil být já na jeho místě a vše to, co jí už on nemohl dát, jí nabídnout. Ta trocha rozumu, co jsem ještě měl, mi říkala, ať to nedělám, ale moje srdce mě za ní táhlo a já nemohl jinak.

Musel jsem s ní mluvit a povědět jí, co se děje, ale nevěděl jsem jak. Snad tisíckrát jsem si představoval, co bych jí řekl, ale sám sobě jsem zněl jako blázen. Z mých úvah mě přerušily kroky na její verandě.

Vyšla ven, zabalená v dece, a posadila se na schod. Chvíli pozorovala moře a pak se zahleděla na hvězdy. Její bolest by se dala nahmatat. A když tiše šeptala hvězdám a jejích tváří se zmocnily slzy, moje srdce plakalo s ní. Nával lásky, který jsem pocítil, mi vyrazil dech. Já, který nevěřil na tak silný cit, jsem mu propadl. Už jsem nepřemýšlel o tom, co jí povím, věděl jsem jen, že musím za ní. A v okamžiku, kdy jsem se rozhodl udělat krok směrem k ní, se z domu se ozval pláč jejího dítěte a ona běžela za ním.

Čekal jsem, jestli znovu vyjde ven a po několika minutách přišla. Znovu se posadila na schod a v rukou svírala hrnek.

Dostal jsem ještě jednu příležitost oslovit ji a nechtěl jsem ji znovu promeškat. Bez toho abych tušil, co jí vlastně povím, jsem se za ní vydal...

Seděla na schodě a pohledem hypnotizovala své ruce svírající hrnek. Když postřehla, že před ní stojím, zvedla hlavu a naše oči se setkaly. Viděl jsem, že dostala strach a pokoušel jsem se ji uklidnit.

„Nebojte se. Jmenuji se Edward Masen a musím s vámi mluvit.“ Když jsem viděl, že i přes to, že jsem se představil, její obavy neustupovaly, rychle jsem dodal:

„Musím s vámi mluvit o Jakeovi...“ Strach z jejích očí zmizel a vystřídala ho zvědavost.

„Znal jste Jakea?“

„Mohl bych se posadit? To, co vám chci říct, je trochu zvláštní.“ Přikývla na souhlas a já se posadil vedle ní. Zblízka byla její tvář ještě krásnější. Vybídla mě, abych mluvil. Zhluboka jsem se nadechl a modlil se, aby si nemyslela, že jsem blázen.

„Před časem jsem měl autonehodu, která se stala ve stejný den, kdy váš manžel zemřel. Muž, který do mě naboural, byl ten samý, který ho postřelil. Přestože jsem vašeho manžela neznal, připadá mi, jako bychom byli od té doby nějak propojení. Po propuštění z nemocnice se mi začaly zdát sny.

Sny s chlapcem a dívkou. Ten chlapec byl Jacob a ta dívka vy. Vím, že to zní divně, já sám jsem nechápal, proč se to děje. Sny byly pokaždé jiné. Po čase jsem pochopil, že to nejsou sny, ale vzpomínky. Vzpomínky na vaši společnou minulost.“ Dívala se na mě tak, jak jsem si myslel, jako na blázna.

„Já vím, že je to divné, nemyslete si, že já sám jsem si nemyslel, že jsem se zbláznil. Proto jsem začal pátrat po tom, co nás spojuje.”

„Co tím myslíte?“ ptala se nevěřícně.

“Vím, je to bláznivé, ale cítím, jako by mě za vámi Jacob poslal. Připadá mi, jako bych vás znal celý svůj život a měl vás chránit.“ Díval jsem se jí upřeně do očí a čekal na její reakci.

„Odejděte a už nikdy za mnou nechoďtě. Jste blázen! Zmizte. Myslíte si, že budu věřit tomu, že duše mého manžela se převtělila do vás a já vám skočím kolem krku, nebo co?“ křičela na mě a celá se třásla.

„Ne, ne. Prosím, nic takového si nemyslím... Já... Promiňte, nechtěl jsem vám ublížit, odpusťte mi.“ Omloval jsem se, ale ona už neposlouchala, zvedla se a utekla do domu. Ještě chvíli jsem seděl na místě a proklínal jsem sám sebe, že jsem jí ublížil. Pak jsem se zvedl a se svěšenou hlavou a bolestí v srdci jsem odešel...

Jacob

„Řekni mi, smrtonoši, proč jsem se měl vzdát života kvůli tomu muži? Proč jsem ho měl přivést ke své Belle?“ volal jsem na anděla.

„Můj milý příteli, vše má svoje důvody. Uvidíš, že když ten muž zasáhne tvojí Belle do života a splní tak to, k čemu byl zachráněn jeho život a ne tvůj, budeš naplněn štěstím a budeš moci odejít na druhý břeh a opustit tuto nicotu. Nemohu ti říct, co se stane. Nejsem k tomu oprávněn. Mohu tě jen správně nasměrovat,“ ozvala se odpověď, ale anděl se nezjevil. Byl jsem sám uprostřed nicoty. Moje Bella trpěla mojí smrtí a já pořád netušil, proč jsem se vzdal toho nejdražšího a nejkrásnějšího, co jsem měl. Mojí lásky k ženě a matce mého syna. Mého malého chlapce. Vzdal jsem se svojí rodiny. Litoval jsem, ale nemohl jsem změnit, co jsem učinil. A tak mi nezbylo nic jiného než učinit to, pro co jsem zemřel. Musel jsem znovu zařídit, aby se ti dva setkali, aby Bella znovu neutekla. Musel jsem ji nějak přimět, aby mu uvěřila...

Bella

Tu noc se mi zdál sen. Poprvé od doby, co Jacob zemřel, jsem o něm snila.

Stála jsem na pláži a pozorovala moře, vítr mi cuchal vlasy, které mi volně spadaly na záda. A slunce si hledalo cestu mezi mraky.

„Proč jsi mě opustil, Jakeu?“

„Neopustil, jsem s tebou celý ten čas, Bells,“ ozvalo se za mými zády. Rychle jsem se otočila. Stál tam. Můj Jacob stál naproti mně a usmíval se na mě.

„Jacobe!“ Rozběhla jsem se k němu, on rozevřel svou náruč a já do ní vplula jako loď do přístavu. Znovu jsem se cítila šťastná a v bezpečí.

„Tolik jsi mi chyběl,“ zašeptala jsem a políbila ho.

„I ty mi chybíš, tak moc bych si přál být s tebou,“ promluvil, když se naše rty odloučily.

„Tak zůstaň, nemusíš nikam chodit. Vše, co miluješ, máš tady. Mě, našeho syna, naši rodinu.“

„Musím odejít, a proto jsem tady. Bello, lásko, musíš žít dál, musíš přestat smutnit. Existuje někdo, kdo změní tvoji budoucnost, a já tě prosím, nebraň se žít dál. Nebraň se tomu znovu někoho milovat.“

„Ne! Jak můžeš něco takového říct?! Jak můžeš chtít, abych milovala jiného? Jacobe, o čem to mluvíš?“ Nerozuměla jsem tomu. Bolelo mě slyšet jeho slova. Jak po mě mohl chtít, abych byla s jiným?

„Bello, navždy tě budu milovat. Nechci, aby si na mě zapomněla, uchovej vzpomínky pro našeho syna. Chci, abych žil ve vašich srdcích. Ale jen jako vzpomínka. Musíš tu bolest překonat. Ten muž je vaše budoucnost. Prosím, věř mi a věř jeho slovům.“ Pohladil mě po tváři, slzy mi kanuly z očí a on je zachytil palcem.

„Odpusť, že jsem vás tady nechal, ale musel jsem. Neznám důvod proč, ale vím, že díky mě byl zachráněn život. A pokud on měl žít, aby byl s tebou, a hledá cestu k tvému srdci, dej mu možnost, aby ji našel. A já mohl jít dál.“ Zavrtěla jsem hlavou. Nesouhlasila jsem. Nechtěla jsem nikoho jiného, milovala jsem jeho.

„Musím odejít, Bells. Můj čas vypršel.“

„Ne, neodcházej, prosím!“ žádala jsem mezi vzlyky, ale bylo pozdě. Zmizel. Padla jsem na kolena a plakala jsem.

Vzbudila jsem se s tvářemi mokrými od slz. Za okny byla stále tma. Seděla jsem na posteli a vzpomínala na můj sen. Byl to tak krásný pocit znovu vidět jeho úsměv a cítit jeho polibek na rtech.

„Promiň, Jakeu, nedokážu to,“ zašeptala jsem tiše.

Vstala jsem z postele a šla se podívat na malého Jakea. Spinkal klidně, dívala jsem se na něj a uvědomila jsem si jednu věc, o kterou mě Jake žádal. Musela jsem být silná a zajistit Jakeovi krásné a šťastné detství. A to matka, která bude navěky oplakávat svoji lásku a zlomené srdce, nedokáže. Pochopila jsem, že musím sebrat všechnu sílu a znovu se postavit na vlastní nohy. Jen jednu věc jsem pro něj udělat nemohla – milovat jiného.

Šla jsem zpět do ložnice, lehla jsem si do postele a čekala jsem, až se znovu ocitnu v říši snů a doufala jsem, že v nich bude on...

Jacob

Viděl jsem svoji krásnou Bellu s naším synem. I přes to, že se snažila být šťastná, věděl jsem, že se stále trápí.

„Jacobe, musíš jí dát směr, jinak jsi svůj život obětoval pro toho muže zbytečně,“ ozval se anděl. Dlouhý čas jsem se pokoušel svést ty dva znovu dohromady, aniž bych tušil proč, ale nedařilo se mi to.

„Nevím jak! Jak mám jejich životy spojit dohromady?! Proč je to tak důležité? Odpovíš už konečně na moji otázku? Proč jsem se měl vzdát života kvůli němu?!“ Tak dlouhý čas jsem sledoval, jak se Bella pere se životem beze mě a netušil jsem proč. Měl jsem právo to vědět.

„Dobře, příteli, povím ti to.“

„Nebudeš potrestán, když mi povíš pravdu?“ zeptal jsem se.

„Neboj se, Jacobe, a pozorně poslouchej...“ Začal mluvit a já jsem se konečně dozvěděl, pro koho jsem se odpravdu vzdal svého života. Naplnil mě pocit štěstí, že on měl být zachráněn, ale nemohl jsem se radovat předčasně. Musel jsem svést Edwardovu a Bellinu cestu opět dohromady. Musel jsem nasměrovat její kroky na správnou cestu...

Edward

Po letech tvrdé práce jsem si otevřel vlastní advokátní kancelář a právě jsem čekal na poslední uchazečku o místo sekretářky. Seděl jsem ve svém křesle a jako každý den jsem přemýšlel nad tím, jak se má ta žena, která mi před čtyřmi lety ukradla během několika sekund srdce a pro kterou jsem byl pouhý blázen.

Přerušilo mě klepaní na dveře. Požádal jsem dotyčnou, ať vstoupí, a když se tak stalo a já viděl tvář ženy, která stála přede mnou, moje srdce poskočilo radostí.

Zůstal jsem sedět, nedokázal jsem se pohnout ani promluvit. A ona na tom byla stejně. Dívala se na mě překvapeným výrazem a pak se zhluboka nadechla a promluvila:

„Dobrý den, přišla jsem se ucházet o místo sekretářky, pokud ještě není obsazené?“ její hlas se třásl a já si musel odkašlat, aby mi hlas nevyletěl o oktávu výš, když jsem se jí chystal odpovědět.

„Ahoj, Bello,“ řekl jsem dřív, než jsem si uvědomil, že jsem pro ni cizí člověk na takové oslovení. Šokovaně se na mě podívala. Čekal jsem na její reakci, která mě nakonec velice překvapila.

„Dobrý den, Edwarde,“ Koutek úst se jí zvedl v náznaku úsměvu. Znovu jsem si odkašlal, měl jsem takovou radost, že ji vidím. Nejraději bych ji sevřel v náručí a objímal navěky, ale věděl jsem, že to nejde. Ale měl jsem naději, že to tak jednoho dne může být. Protože ji budu mít na blízku...

„Prosím, posaďtě se,“ ukázal jsem na židli naproti svému stolu.

„Místo je stále volné, teda jestli o něj máte pořád zájem?“ Díval jsem se na ni s nadějí, že řekne ano.

„Ehm, víte... Ještě jednou bych se vám chtěl omluvit za to, co se stalo před lety. Chtěl bych, abychom začali znovu. Zapomeňte prosím na mé bláznivé chování,“ promluvil jsem, když jsem v jejích očích viděl zaváhání, zda má o práci ještě stát. Dlouze se mi zadívala do očí a pak promuvila:

„Pane Masene, vzhledem k tomu, co se před lety stalo, si myslím, že by nebylo nejlepší pro vás pracovat. Ale nastaly jisté okolnosti, které jsou důležitější a vážnější, než to, co se stalo mezi vámi a mnou. Takže, prosím, tady máte můj životopis. Pracovala jsem tři roky v kanceláři mého strýce, než jsem otěhotněla,“ podávala mi složku s dokumenty do rukou. I přes všechnu moji shanu nedívat se na ni jako na svatý obrázek, to nešlo. Přede mnou neseděla ta stejná žena jako před lety. Už nebyla tak křehká, už to nebyla ta žena, kterou zlomila smrt muže, kterého milovala. Přede mnou seděla žena, poznamenaná ranami života, které ji posílily. Žena, která žila svůj život pro svého syna, a chtěla pro něj to nejlepší. A proto byla ochotná pracovat pro člověka, který pár týdnů po smrti jejího muže přišel k jejím dveřím a pokoušel se ji přesvědčit, že její muž ho za ní poslal.

„Nemusíte mi dávat životopis, věřím vám, to místo je vaše.“ Její oči se rozářily a její ústa se na mě usmála.

„Děkuji, děkuji mnohokrát.“

„Neděkujte, ještě nevíte, jestli nejsem pedant.“ řekl jsem s úsměvem.

„Myslím, že nejste, vaše oči říkají, že jste hodný člověk. A já vám znovu děkuji za práci.“ Napřáhla ke mně svou ruku. Ten jeden dotyk ve mně způsobil takovou bouři pocitů, jako nic v mém životě.

Ještě dlouhou dobu jsem seděl na místě a vzpamátovával se z našeho setkání, ale musel jsem se dát dohromady, protože jsem ji měl mít ve své blízkosti pět dní v týdnu. Osud nás znovu svedl dohromady a já už nechtěl nic uspěchat...

Bella

Snažila jsem se zachovat si klidnou hlavu a důstojný výraz, když jsem zjistila, kdo je ten muž, u kterého jsem se ucházela o práci. Ani ve snu by mě nenapadlo, že Emmett bude znát zrovna jeho. Chtěla jsem odejít, ale moje finanční situace mi nedovolila dopřát si chování, na které jsem celou dobu myslela. Měla jsem chuť omlátit mu složku s mým životopisem a diplomem o hlavu, ale nemohla jsem. Moje zloba a hrdost musely jít stranou. Potřebovala jsem tu práci, potřebovala jsem peníze. Nemohla jsem se stále spoléhat na pomoc rodičů, mého bratra a ani Billyho. Tolik let mi byli oporou a já je za to nade vše milovala. Ale musela jsem začít od začátku. A tak jsem prodala dům, který jsme s Jacobem koupili, a odstěhovala jsem se do Washingtonu, kde jsem zařídila menší byt pro mě a mého syna. Práci sekretářky mi pomohl sehnat můj bratr Emmett, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že jeho známý z univerzity bude ten muž, který se mi před čtyřmi lety snažil namluvit, že ho za mnou poslal můj mrtvý manžel...

Nastoupila jsem do auta a rozjela se do školky pro Jakea. I přes moji prvotní zlost na toho muže jsem si ho až dnes pořádně prohlédla. Byl tolik jiný než můj Jacob, a přesto na mě působil stejným dojmem. Ten muž byl čestný a laskavý a jeho zelené oči mě pronásledovaly celou cestu v autě.

Dojela jsem ke školce. Když jsem vystoupila z vozu, viděla jsem, jak si Jacob hraje s ostatními dětmi na školním hřišti. Jakmile mě zahlédl, zapomněl na své kamarády a s širokým úsměvem na tvářičce se ke mně rozběhl. Šla jsem mu vstříc a když jeho drobné tělíčko vklouzlo do mé náruče, přestala jsem myslet na zelené oči Edwarda Masena, které se na mě s něhou dívaly. Teď jsem byla jen já a můj malý, který byl čím dál více podobný svému otci...

xxx

Dny plynuly a já v kanceláři pracovala už dva měsíce. Komunikace mezi mnou a Edwardem byla čistě pracovní. Neměla jsem zájem se s ním nějak sbližovat, i když z jeho strany by to bylo velice vítané. Viděla jsem na něm, že by chtěl navázat víc než jen pracovní vztah, ale já nechtěla, bránila jsem se tomu až do jednoho odpolene, kdy se mi zhroutil svět a on se stal mojí oporou...

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

19)  Kate (28.08.2013 17:38)

To je zvláštní děj, ale je super, líbí se mi, jak to pokračuje, doufám, že se Bella s Edwardem dají dohromady. Zhroutil se jí svět? Proč mám zlé tušení, že se něco stalo malému Jacobovi?

18)  emam (28.08.2013 12:40)

No, s tím smrťákem mi to přijde trochu přitažené za vlasy. Mě by úplně stačil pohled těch živých, ale i tak je to zajímavé čtení

17)  maryblack (09.05.2012 11:04)

Díky

16)  Clea (08.05.2012 14:54)

Ten začátek mě dostal. Úplně mi projížděl mráz po zádech. Opravdu skvěle dokážeš svoje myšlenky zformulovat Hnedka se jdu vrhnout na poslední kapitolu a držím jim palce, doufám, že to dobře dopadne

15)  maryblack (05.05.2012 19:46)

Díky

14)  Niky (05.05.2012 17:17)

Panebožeee, co se bude dít?? Jak tohle jenom skončí? Pěkně nás napínáš, jojo Moc se těším na poslední část

11)  maryblack (27.04.2012 18:47)

Ivuško, děkuju moc Na písmenkách se pracuje a doufám, že se pokračování bude líbit Díky

10)  sfinga (27.04.2012 18:38)

Majko, já jsme tak napnutá Co se stane? Proč se měl Jake vzdát svých nejbližších? Co se děje? Kde jsou další písmenka?
Miláčku, já na tebe nespěchám, ale pospěš si

BTW: máš nádherného Jacoba jako avatar

8)  Marcelle (24.04.2012 19:14)

Strašně nádherně smutné a s otevřeným koncem

7)  maryblack (24.04.2012 18:55)

Anettko, děkuju
Martisku , ještě jedna část se chystá a ta bude závěrečná A jak to všechno dopadne? Ještě sama nevím

5)  anetta (24.04.2012 18:17)

Krása Jsem zvědavá, co bude dál

4)  maryblack (24.04.2012 18:11)

Děkuju, holky Silvarenko jen si klidně zaplácej
Em, děkuju a věř, že pro mě nebylo lehké nechat HO zemřít. :/ Ale život takovej je.

3)  Silvaren (24.04.2012 14:58)

Tak já si tu trochu zaplácám, když mi to do mejlu nejde, ju?

1)  Empress (24.04.2012 13:47)

Zlatíčko moje nádhera Viem, že sa opakujem , ale táto tvoja poviedočka sa mi veĺmi páči aj keď je taká smutná alebo možno práve preto ...
Teším sa na ďalší, posledný dielik

1