Sekce

Galerie

/gallery/cameron-bright-29.jpg

Láska, krásný cit a ještě krásnější slovo. A jak ke své lásce přišel Alec?

Shledáme se ve městě milenců, lásko!


Letmý vánek přivál do cesty lásku.
Neptal se a rozechvěl mrtvá srdce.
Chtěl, aby rozdělení milenci sundali masku
lhostejnosti, bolesti, ale to nejde lehce.

Motýlí křídla bušila na okno,
chtěla pomoct Amorovu šípu.
Ale probudit mrtvá srdce nejde lehce
a unavený motýl umírá na parapetu.

Stačil však jediný tanec, jediný pohled
a oba byli lapeni do víru lásky.
Však tanec skončil, ona odešla. Osud to chtěl.
Láska není zdarma a musíš trpět, abys poznal její cenu.

Osud si kávu pije, hledíc na milence.
Ona se trápí a on přestal žít.
Ale tak to přece chtěli, ironicky se jim směje.
Však láska je ten nejsilnější cit.

Cestu si najde, přes řeky a moře.
Amor jeho cesty vede.
Ve městě milenců, znovu štěstí najde.
Jak ona, tak i on. Jinak to přeci nejde.

Amor svou práci dokončil a teď je na nich,
zda společně překonají všechny překážky.
Snad je nerozdělí osud nebo neštěstí
a oni se svého šťastného konce dočkají.

Věčnost… Pro mě jen dlouhé dny vyplněné občasnými úkoly, návštěvami hradu, z kterých se stává následně večeře, a tréninky.
„No tak, Alecu! Soustřeď se!“ zavolal na mě Demetri z druhé strany tělocvičny. Je pravda, že jsem dneska opět nevnímal a zamýšlel jsem se nad smyslem tohohle všeho okolo. Kdybych nebyl proměněn, jsem už dávno mrtvý a nemusím být navždy uvězněný v těle patnáctiletého chlapce.
Ozvala se dutá rána a já si uvědomil, že ležím na zemi a krk mi tiskne Demetriho ruka. Kdybych chtěl, něco s tím udělám, ale proč? Stejně mě pustí, protože jsem nejdůležitější člen gardy.

„Co to dneska s tebou je, Alecu?“ zeptal se mě a pomáhal mi na nohy. Jen jsem pokrčil rameny, sebral plášť z opěradla židle, která stála u kraje, a přehodil si ho přes ramena.

„Dneska nemám náladu na trénink. Budu u sebe, kdybys něco potřeboval,“ řekl jsem a vycházel z tělocvičny. Posledních asi sto let to bylo pořád to samé. Popravdě, trochu mě to nudilo.
Sabotérů naší společnosti moc nebylo, takže se ani nekonalo moc misí. A když už, tak to byla jen nějaká malá skupinka novorozených, což je celkově práce na pět minut.
A upírům se dostavil pud sebezáchovy, takže se snaží dodržovat pravidla a tudíž je tu o zábavu míň. Žádné tresty, popravy, nebo rozsudky. Jen občas.

Otevřel jsem dveře do své ložnice a shodil plášť z ramenou. Nechápal jsem, proč tu šaškárnu musíme nosit.

„Ahojky, zlatíčko!“ vytrhl mě z přemýšlení hlas Heidi. No nazdar.
„Ahoj. Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se jí a konečně zaměřil její osobu. Ležela na posteli, svůdně na boku a svůdně se culila.
„Pojď ke mně, broučku,“ zašeptala, podle ní smyslně. Mně už to všechno lezlo na nervy. Pořád to samé. Garda, trénink, mise, večeře a sex. Pořád ten stejný stereotyp.
„Dveře jsou támhle!“ odbyl jsem ji a ukázal jí směr, kudy má jít.
„Ale no tak,“ prosila. Zavrtěl jsem hlavou a obešel ji. Slyšel jsem, jak si pohrdavě odfrkla, a hned na to zaklaply dveře. Konečně klid.

Rozepnul jsem si horní knoflíčky košile, boty odkopl někam do neznáma a rozvalil se na posteli. Sice jsem nespal, to nikdo tady, ale hodila se k jistým účelům a všechny byly moc příjemné…
Dal jsem si ruce za hlavu a pozoroval malé prasklinky na stropě. Přemýšlel jsem o své věčnosti. Lidské vzpomínky mi téměř vymizely, ale ty upírské mě pronásledovaly stále. Nebylo tomu jak a kam utéct s touhle neomezenou kapacitou paměti.

Ale ať jsem myslel na cokoliv, všude byla přítomná samota. Zakletý v těle patnáctiletého chlapce, co se stal vášnivým milencem pro upírky z hradu, ale i dalekého okolí. A přesto tam převládala hlavně samota. Ta nekonečně dlouhá a smutná samota.

Dávno jsou pryč ty doby, kdy jsem prohnal každou sukni, kterou jsem uviděl. Hledal jsem něco vážného, lásku. Někoho, koho bych mohl hýčkat a milovat.
Hledal jsem cit, o kterém jsem zatím jenom četl v nejrůznějších dílech velkých mistrů. A někdy jsem to viděl i na vlastní oči. Marcus a Didyme. On se z její smrti nikdy nevzpamatoval.
Jo, hledat lásku je jako chytat vítr do sítě. Nikdy se to nepodaří…

„Bráško?“ ozval se hlas Jane. Chladná, nepropustná maska se v tuhle chvíli měnila na milou a usměvavou. Nikdo ji tak, kromě mě a Ara, neviděl, ztratila by prý respekt.

„Ano?“ povzdechl jsem si. Odtrhl jsem oči od stropu a podíval se na ni. Stála tam, velké rudé oči upírala na mě a na tváři měla pobavený úsměv. Jindy byly její vlasy svázané do pevného uzlu, ale dnes je měla neposedně rozházené kolem obličeje. Začínala se měnit.

„Nesu ti oblek na ten dnešní ples!“ zvolala vesele a ukázala mi velký bílý pytel na ramínku.

„To už je ta šaškárna dneska?“ zeptal jsem se otráveně. Výroční ples, který se konal každých sto let. Sešlost upírů z celého světa. Aro tím upevňuje svoje postavení.

„No tak! Co je to s tebou?“ zeptala se a vlídně se usmála. Chvíli jsem váhal, jestli jí něco říct, ale usoudil jsem, že by ji to stejně nezajímalo. Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.

„Nic, vůbec nic. Dík za ten oblek,“ kývnul jsem směrem k pytli. Doufal jsem, že tentokrát svoji extravaganci Jane krotila.

„Není zač. Nezapomeň, slavnostní zahájení a řeč Ara je přesně v devět večer. Víš, co se stane, pokud nejváženější člen gardy přijde pozdě a zesměšní tak svého pána?“ zazubila se na mě. Jo, tak to vím moc dobře. Garda negarda, byl by mě schopný zabít. Stalo se jen jednou, že jsem někam přišel pozdě a budu si to pamatovat do konce věčnosti.

Zvednul jsem se z postele a přešel k tomu oblečení, co mi tu Jane nechala. Černý oblek a lehká, bílá košile. Nikde jsem nezahlídl motýlka, nebo kravatu. Tím líp pro mě. Čekal jsem něco horšího, o hodně horšího. Tohle bylo až moc podezřelé, ale rozhodl jsem se to neřešit.

Kouknul jsem se na hodinky. Bylo půl sedmé, což znamená, že mám hodinku a půl. Pohoda. Nechápu, proč se toho musím zúčastnit. Pokud vím, tak je to dobrovolný ples a přesto je moje účast povinná. Ale jednu výhodu to má. Nebudu se nudit sám na pokoji a přemýšlet, co by se stalo, kdyby. Znovu jsem se rozvalil na postel a zadíval se do stropu. Bílý, prázdný a opuštěný. Stejně tak jako já.

Povzdechl jsem si. Nikdy se to nezmění. Navždy sám a sám, uvězněný v temnotě. Nekonečné dny a noci. Prostě dokonalá představa „života“.

Chtěl bych být člověk. Mít ženu, děti, vnoučata. Žít šťastný, spokojený a hlavně opravdový život. Takhle tady straším už dvě století jen kvůli svému talentu a Arově dychtivosti a touze po něčem novém a stálém překonávání toho starého.

Povzdechl jsem si a vstal. Obešel jsem velkou skříň a zamířil do koupelny. Sprcha by bodla, i když ji vůbec nepotřebuju.

Provazce vody vydávaly při dopadu na mé kamenné tělo ohlušující rámus. Znělo to jako hučení vodopádu, když se řítí z několika metrové skály dolů, do hlubiny. Akorát tohle bylo hlasitější.
Vypnul jsem vodu a vylezl ze sprchy. Ten rámus mi vyplavil z hlavy všechny myšlenky, které se bohužel vrátily zpět. Proč zrovna dneska?

Měl bych být ten starý dobrý a svůdný Alec Volturi, kterému neunikla jediná upírka. Casanova upířího světa. Jo, jenže z téhle role jsem jaksi vypadl. Přestalo mě to bavit a nemá to pro mě žádný smysl.
Osušil jsem zbytek vody, která zůstala na mém těle, a začal se oblíkat. Všechno padlo dokonale. Dva horní knoflíčky košile jsem nechal rozepnuté, přinutil jsem se zvednout koutky do lehkého úsměvu. Proč to vlastně všechno dělám? Kdybych chtěl, prostě se jen obleču, dojdu tam, postavím se do kouta a přečkám tak tu šaškárnu. Proč se vlastně snažím?

„Alecu, můžeme?“ ozval se za dveřmi hlas Jane. Dělali jsme si doprovod navzájem. Ne že bych nemohl jít s někým jiným než s vlastní sestrou, ale bylo to pro nás pro oba jednodušší. Ona se nemusela ponížit a pozvat někoho z gardy a já nemusel odmítat zástupy upírek.

„Jo, jasně!“ křikl jsem na ni a naposledy se kouknul do zrcadla. Vydal jsem se ke dveřím, kde na mě čekala. Stačilo, když spolu přijdeme do sálu, a pak už si každý můžeme jít po svém. Výhodné.
Moje malá sestřička na sobě měla dlouhé černé šaty, vlasy si nechala rozpuštěné a obličej jen lehce nalíčila. Usmála se. Slušelo jí to, ale stejně bude mít po zbytek plesu rty stažené do úzké a přísné linky.

„Sluší ti to, sestřičko!“ vysekl jsem jí poklonu a nabídl jí rámě. Úsměv se jí ještě víc rozšířil a zaklesla svoji ruku do té mé. Vydali jsme se směr sál a živě diskutovali o tom, kdo se letos zúčastní. Spíš ona mluvila a já jí s úsměvem na tváři přikyvoval.

„Jsme tady, takže se přestaň culit jako zamilovaná ať si nezkazíš reputaci!“ škádlil jsem ji. Ona se na mě zamračila a tento výraz jí zůstal. Ona nasadila přísný a já prázdný. Ale lehký úsměv mi zůstal. Prostě dvojčata, oba dva jsme se hodně doplňovali.

Dveře do sálu se otevřely a všichni ztichli. Nevšímal jsem si toho a odvedla Jane až před trůny, kde jsme se oba rozdělili a ona se šla postavit vedle Arova trůnu, zatímco já šel směrem k Marcusovu místu.
Všichni se opět začali bavit tam, kde přestali, a nás už si nikdo nevšímal. Pozoroval jsem bavící se dav upírů. Bylo jich tu opravdu hodně, někde jsem zahlédl i vegetariány. Všichni se živě bavili a smáli. Záviděl jsem jim, ale moje místo bylo až do propuštění tady.

Hodiny začaly odbíjet devátou hodinu a dveře se znovu otvíraly. Garda udělala kolem dveří něco jako průchod a všichni přicházejícím vládcům našeho světa ustupovali z cesty. Aro se v tomhle přímo vyžíval. Kdykoliv mohl, dával najevo svou moc.

Pomalu došli až k trůnům, kde se otočili obličejem k davu, a Aro začal svůj krátký proslov:

„Dámy a pánové, vítám vás na výročním plese. Doufám, že se zde budete bavit. Zábava může začít!“ křikl nadšeně a zatleskal. Znovu se spustila hudba a všichni se začali opět bavit. Marcus si sednul na trůn a znuděně pozoroval okolí. Aro s Caiem vyzvali své manželky k prvnímu tanci, který patřil jim.
Postupně se k nim přidávali další a další upíří dvojice.

Aro s Caiem se vrátili zpátky a sedli si na trůny. Začali se o něčem živě bavit a já se snažil to neposlouchat. Nudil jsem se.

„Běž se bavit, chlapče,“ ozval se vedle mě tichý hlas Marcuse. Podíval jsem se na něj, ale on svůj pohled opět upíral do prázdna.

„Děkuji, pane!“ řekl jsem s hranou radostí a zmizel v davu. Chtěl jsem si jít stoupnout někam do rohu a dál pozorovat dění okolo.

Jane už dávno tančila s Felixem. Lehce se na něj usmívala, ale jeho obličej měl stejnou ledovou masku jako vždycky. Usmál jsem se nad tím. Ti dva by se k sobě ani moc nehodili.

Přejížděl jsem po tvářích upírů v celém sále. Některé jsem znal, jiné pro mě byly záhadou. Známé tváře byly především upírek. Ty na mě vrhaly toužebné pohledy, ale já je ignoroval. Už nejsem Casanova.
Pak jsem se pohledem zastavil na neznámé tváři. Dívka, kolem osmnácti. Samozřejmě upírka. Tmavě hnědé až černé vlasy měla vyčesané. Oči karmínově rudé a rty plné, dokonalé. Postavu měla vysokou, štíhlou a žensky tvarovanou. Byla dokonalá.

Jako by vycítila můj pohled a obrátila se mým směrem. Začal jsem se topit. Moje srdce málem začalo opět tlouct. Nikdy jsem v životě neviděl nic krásnějšího.

Měl jsem co dělat, abych na tu bohyni nezůstal zírat s otevřenou pusou. Ona po chvíli odvrátila pohled a začala se opět bavit s někým, kdo stál vedle ní.

Svářely se ve mně pocity. Chtěl jsem jít za ní, popadnout ji do náruče a nikdy ji už nepustit. Pohled do její dokonalé tváře mi vyrážel dech. Její oči byly hluboké jako dvě studny. Topil jsem se v nich. Toužil jsem po ní, chtěl jsem ji. Něco podobného už jsem zažil několikrát při svádění upírek, ale tohle bylo mnohem silnější. Nikdy jsem nic podobného nepocítil, vždy to byla jen vzájemná přitažlivost. Tohle bylo ale podbarvené ještě jiným citem. Citem mně absolutně neznámým.

Znovu jsem ji pohledem našel. Smála se a přijala nabízenou ruku od nějakého upíra. Převalila se přese mě vlna vzteku a… žárlivosti? Kruci, proč a hlavně na co žárlím?! Snad jen proto, že svůj letmý úsměv věnovala někomu jinému? Snad proto, že moje nevyslovené prosby sevřít ji v náručí a už ji nikdy nepustit nebyly vyslyšeny? Touha po dokonalosti, touha po nemožném…

Sledoval jsem její tělo, jak se lehce vlní do rytmu hudby - vedle ní každá upírka vypadala jako stojící prkno. Lehké, dokonalé a něžné pohyby její ruky. Její dokonalá ústa v mírném a stydlivém úsměvu. V nádherných očích jiskřičky radosti. Plynulé pohyby jejího štíhlého těla.

Chtěl jsem tam jít a požádat ji o další tanec, ale moje odvaha zmizela. Už nebyl ten sebevědomý a svůdný Alec, byl jsem jako loutka přichycená na provázcích a ona byla můj vodič.
I kdyby mi měla dát pár facek za neustálé zíraní na její osobu, byl bych šťastný. Neskutečně šťastný, protože by mi věnovala svoji pozornost. Znamenalo by to, že o mně ví.

Byl jsem myšlenkami tak mimo, že se mi ztratila z dohledu. Pocítil jsem zoufalství. Něco mi pevně svíralo hrudník a já se nemohl volně nadechnout. Co se to se mnou děje? Pocit, že mě někdo praštil palicí po hlavě a dokonale mě otupil, že jsem nemohl vnímat nic kolem sebe, byl pro tuhle chvíli nebezpečný. Ucítil jsem za sebou omamující vůni deště, růží a lilií.

Překvapeně jsem se otočil a upřel zrak do těch nejnádhernějších očí na světě. Slyšel jsem pobavený smích, ale nebyl jsem schopen vnímat nic jiného než tu bohyni přede mnou.

„Ehm,“ odkašlala si a upoutala tak plně moji pozornost. Jakoby jí už takhle nepatřila…

„Nešel by sis zatancovat?“ zeptala se mě a já slyšel ten nejnádhernější hlas na světě. Líbezný a už jen tím, jak na mě promluvila, dokázala pohladit moji zoufalou duši. Co se to se mnou děje? Já vím, že už jsem nad tím přemýšlel, ale v její blízkosti bylo moje racionální uvažování někde… prostě pryč.

„J-jo ji-jistě,“ zakoktal jsem. Musel jsem jí být pro smích! Alecu, no tak! Seber se a vybal to na ni! Ona se jen usmála a podávala mi ruku. Rychle jsem ji vzal do té své a vedl ji na parket.
Ani jeden z nás nemluvil a já jí na očích viděl, jak je jí to líto. Jenže já prostě v tu chvíli nebyl schopen slova.

Automaticky jsem dělal kroky a pohyboval se po parketu. Melodii skladby jsem vůbec nevnímal, dokázal jsem se dívat jen na tu krásu před sebou. Byl jsem blahem bez sebe, když jsem se jí mohl dotýkat. Jezdit dlaní po jejích křivkách, držet její dlaň v té své. Tisknout si ji na hruď, i když jen v tanci, připadalo mi, jako bych pro to byl stvořen. Stvořen pro ni. Přesně pasovala do mé náruče. Nervozita mezi námi byla hmatatelná, ale přesto ani jeden nepromluvil. Nechtěl jsem narušit ticho nějakou blbostí, která by mi vylítla z pusy.

Hudba pomalu utichala a poslední tóny skladby se rozléhaly sálem. Poslední krok, poslední dotek, poslední pohled do těch nebezpečných očí, poslední tón…

Už jsem viděl jen její vzdalující se záda. Chtěl jsem natáhnout ruku a chytit ji, přitáhnout k sobě do náruče a už ji nikdy nepustit, ale nemohl jsem. Odcházela a ani se neotočila. A já jsem zůstal stát sám, zmatený a s totálně rozházenými myšlenkami.

Odešel jsem opět někam do kouta. Nevnímal jsem, kolik mě sleduje upírů, když odcházím sám z parketu. Dostal jsem košem, ale proč to tolik bolí?

Proč mi hrudník stahují neviditelné provazy? Proč se cítím, jako by někdo moje mrtvé srdce svíral a drtil na prášek? Proč?!
Dosedl jsem na jednu ze židlí, které byly rozmístěné po stranách. Taková zbytečnost, ale byl to zvyk. Hloupý lidský zvyk. Hloupé lidské city! Myslel jsem, že už jsem to v sobě pohřbil! Jasně, toužím po lásce, po někom, kdo ke mně bude naprosto přesně pasovat, ale já to v sobě zazdil! Tak proč to vyplouvá na povrch zrovna teď? Jakou mám šanci, že ji opět někdy uvidím, že ji najdu…

Počkat… proč ji chci najít? Proč ji chci znovu vidět? Proč ničemu nerozumím? Proč nerozumím sám sobě? Co se to se mnou děje? Bože!

„Alecu!“ křikl na mě někdo a já začal opět věnovat svou plnou pozornost okolnímu světu. Podíval jsem se do vystrašených očí své sestry.

„Ano?“ zeptal jsem se mdlým hlasem. Netoužil jsem po společnosti. Teda toužil, ale po jiné…

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě a sedla si na židli vedle mě. Ruku mi dala kolem ramen a já si složil hlavu do dlaní. Nechtěl jsem se chovat tak odtažitě, ale neměl jsem prostě náladu.

„Jo,“ vzdychl jsem a znovu si vybavil její tvář. Hrudník se mi sevřel a já měl co dělat, abych nezačal vzlykat. Něco uvnitř mě mi chybělo.

„Nevypadáš tak,“ řekla potichu. Takže je to vidět? To zklamání, že moje partnerka utekla? Upírka, která mě jako první donutila toužit po něčem jiném než po fyzické lásce?

„Když tě nechala uprostřed toho parketu, vypadal jsi, jako by ti někdo vrazil kůl do srdce. Stalo se něco, Alecu? Něco během toho tance?“ ptala se. Mluvila tiše, melodicky a mile. Chtěla, abych se jí svěřil, jenže já to nedokázal. Došla mi slova pro popsání toho, co se se mnou děje. A už vůbec jsem se nechtěl svěřovat v sále plném upírů. A mezi nimi mohla být i ona. Ta, která ve mně tenhle zmatek vyvolala a já se na ni stejně nezlobím.

„Ne, nic se nestalo,“ odpověděl jsem. Podíval jsem se jí do tváře, aby moje lež zněla co nejpřesvědčivěji, a viděl, jak se jí na čele utvořila malá vráska z rozčílení.

„Vážně se nic nestalo, Jane!“ řekl jsem a zkusil se na ni usmát. Nevypadalo to, že by mi věřila, ale pro tuhle chvíli to neřešila, za což jsem jí byl moc vděčný.

„Budu u sebe, kdybys něco potřebovala.“ Pokolikáté jsem už tuhle větu dneska řekl? Asi podruhé, ale i tohle byl náznak stereotypu. Pokývala hlavou a svůj zrak upřela někam do davu. Následoval jsem její pohled a zahlédl Felixe. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. Jako kdyby nevěděla, že nemá šanci.
Zvedl jsem se ze židle a začal se proplétat davem ke dveřím. Nebylo to obtížné, když mi každý s respektem uhýbal, ale bylo to i nepříjemné, když se na mě upíraly oči skoro všech v sálu.

Konečně se za mnou dveře zavřely a já mohl neslyšně jít po prázdné chodbě. Všichni byli stále na plese, protože se zábava teprve začínala rozjíždět, ale popravdě - každý tu byl jen z povinnosti. Nechtěli si znepřátelit Ara, i když by ho odmítli slušně.

Ale „dámy“ tak dostaly možnost předvést své nové šaty a večerní róby a pánové si mohly předat nejnovější zajímavosti. Mě nikdy tahle společnost nelákala, chodit na tyhle akce byla pouze nutnost reprezentovat Volterru. Ale dneska jsem věděl, že toho nebudu nikdy litovat.
Ani nevím jak, ale najednou jsem otvíral a zavíral dveře do své ložnice. Jindy byla cesta připadala nekonečná. Dnes jsem ji ani nevnímal.

Shodil jsem ze sebe sako a košili, boty skopnul někam do rohu a zamířil k oknu. Sedl jsem si na velký, vypolstrovaný parapet a zíral ven. Na noční krajinu…
Připomínala mi tu upírku v sále. Tajemná, nádherná, budící respekt a nebezpečná. Tak jako se lidé ztráceli v noční krajině, tak jsem se ztrácel i já při pohledu do jejích očí. Lidé se nadcházející noci báli a já měl strach, že už jí nikdy víc nespatřím.

Poněkolikáté jsem zalitoval, že ten tanec nebyl delší. Že nebyl nekonečný... Nechápal jsem, co se to se mnou děje. Něco nepoznaného, lidského, mi svíralo hrudník. Kdykoliv jsem znovu pomyslel na její tvář, pocítil jsem něco, co se podobalo – stesku?

Tančil jsem s ní jen jednou a už teď jsem ji nemohl vyhnat z hlavy. Nikdy v životě se mi tohle nestalo. Vždycky to bylo jen o fyzické touze, potřebě udělat si na pár chvil lépe a zapomenout na okolní svět. Jenže tohle bylo jiné. Tady jsem toužil po její přítomnosti. I kdyby stála v místnosti na druhém konci, byl bych spokojný, protože ji mám nablízku.

Opřel jsem se zády o zeď a zavřel oči. Automaticky se mi vybavila její tvář. Dokonale tvarované plné rty, hluboké oči, překrásná tvář a úchvatné tělo.
Proč ji nemůžu dostat z hlavy a co se to se mnou sakra děje? Nikdy jsem se necítil tak… zmatený. Celý můj druhý život jde všechno mimo mě. Vnímám jen podstatné věci a pak se objeví ona… Zásah jako šípem, zanechala za sebou ohnivou spoušť.

Dny se změnily v ještě větší stereotyp. Pořád jsem si ji živě vybavoval, jak překvapivé, když jsem upír, a pořád se mi podivně svíral hrudník. Něco, nebo spíš někdo, mi chyběl. Stal se ze mě zoufalec.
Bylo mi jedno, co se kolem mě děje. Dny mi splývaly v jeden a ten samý. Den bez toho, že bych si vybavil její tvář, neexistoval a neměl pro mě cenu. Pochopil jsem, co se se mnou stalo. Hloupý lidský cit. Jen pouhý cit lidí mě donutil se trápit… Láska.

Takový nicotný, bezvýznamný pocit, který jsem vždycky hledal. A o to víc jsem ten pocit nenáviděl. Donutil mě milovat někoho, koho jsem viděl jen jednou ve svém „životě“ a ten někdo hned odešel. Moje krásná neznámá z plesu.
Jane se ze začátku ptala. Chtěla, abych jí alespoň něco řekl. Jenže já mlčel. Neměl jsem sílu a ani odvahu někomu říct, že miluji. Poprvé a doopravdy miluji. Jsem zbabělec.
Na noční obloze jsem si z hvězd spojoval její tvář. Snil jsem o tom, co by bylo, kdybych byl tenkrát odvážnější. A snít bylo to jediné, co jsem mohl.

Měl jsem šanci jen na jeden jediný tanec. Neznám její jméno, neznám ji. Znal jsem jen její pohled, její jemný dotek a krásný smích. A těchto pár věcí mi ji nepomůže najít.
Opět jsem seděl na okenním parapetu. Opět jsem zíral na hvězdy a do krajiny, kterou halila noc. Opět jsem vzpomínal na nejdokonalejší chvíli ve svém životě. Ta chvíle už byla pryč.
Vedle mě ležely zmuchlané papíry, na které jsem se pokoušel zachytit její obličej. Nedařilo se. Takovou krásu jsem nedokázal obsáhnout. Jemné linie její krásy se nedaly zachytit tužkou, uhlem nebo štětcem. Připadalo mi zbytečné pokoušet se nakreslit anděla, ale stejně jsem se snažil. Každý den, a každý den jsem zmuchlal další štos papírů stejně, jako svoje srdce.

Jsem jen naivní hlupák. Naivní, zamilovaný hlupák. Nebezpečná kombinace pro člena gardy.

„Alecu! Aro s tebou potřebuje mluvit!“ ozval se mdlý hlas Demetriho. On byl vždycky takový… Radši bojoval a věnoval se na plno čemukoliv, jen aby nemusel být sám a nic nedělat.
Povzdechl jsem si a zvednul se ze země. Po pokoji byly rozházené zmuchlané papíry. Neměl jsem sílu nic uklízet. Takhle se mi to líbilo a vyhovovalo mi to.

Popadl jsem černý plášť a přehodil si ho přes ramena. Nechápal jsem, k čemu ta zbytečnost je. Proč od sebe oddělovat upíry a lidi podle talentu? Je Aro snad bůh, že má právo rozhodovat o našich osudech a životech?

Šel jsem za Demetrim dlouhou potemnělou chodbou. Ani jeden z nás nemluvil, proč taky? Jen jsem z něj cítil určitý druh napětí, něco jako očekávání.

Došli jsme do sálu. Demetri se postavil k Felixovi a Jane a já šel za ním. Za námi stálo ještě pár dalších upírů. Takže nás čeká úkol.

„Konečně jste tu všichni. Takže mám pro vás menší úkol. Posílám vás samotné a věřím tomu, že to zvládnete profesionálně. Beze svědků, v tichosti a v klidu.
Jde o skupinku novorozených v Paříži. Dělají tam neuvěřitelný chaos a hrozí prozrazení naší existence. Už se našlo dvacet mileneckých párů bez kapky krve. Skupinka se zdržuje jenom v Paříži, takže to budete mít jednodušší. Na cestu vyrážíte okamžitě! Co máte dělat, snad víte?!“ Aha, takže další mise. Proto byl Demetri tak nedočkavý. Jeho to bavilo. Aspoň někoho.

Vycházel jsem ze sálu se smíšenými pocity. Hlavně kvůli místu, kam jedeme. Paříž, město milenců. Město lásky. Jaká ironie osudu! Snažím se tomu co nejvíce vyhýbat, snažím se ten cit dostat pod kontrolu a najednou mě posílá do města lásky.

Kolem ramen se mi obtočila ruka Jane. Bylo to něco jako přátelské gesto a v jejím případě i něco ojedinělého. Podíval jsem se na ni a ona se jen zazubila. Poslední dobou byla jiná… hodná.

„Neboj, bráško. Uvidíš, užijeme si tam i nějakou zábavu. Je to přece Paříž! Město módy a milenců!“ řekla vesele, a pak dala ruku z mých ramen pryč. Utíkala do svého pokoje vzít si pár věcí jako vždycky. Když si jen tak vesele poskakovala po chodbě, vypadala jako malé dítě, co se těší na výlet.

Otevřel jsem dveře do svého pokoje. Ke svému uspokojení jsem našel všechno, jak má být. Papíry po zemi, rozhrnuté záclony a rozestlaná postel. Jen jedna věc se změnila. Na posteli ležela sportovní taška. Mohl jsem tušit, že mi Jane zabalí věci dopředu. Ani nevím jak, ale když máme vyrazit na nějakou misi nebo nás čeká nějaký úkol, ví to jako první z těch, co se toho zúčastní.

Přibalil jsem si nějaké peníze v hotovosti, ale hlavně skicák a tužky. Zvykl jsem si kreslit její obličej. Na tu vzácnou chvíli si vybavit její krásu…

Ariana

Utekla jsem… Ani nevím proč. Byla jsem zmatená. V té chvíli jsem ničemu nerozuměla. Když jsem ho zahlédla poprvé, jak míří s tou blonďatou dívkou směrem k trůnu, něco mě k němu táhlo. Snad ten démonický zjev a nebezpečný úsměv na tváři. Možná jeho tajemné oči, ze kterých vyzařoval jakýsi druh smutku a bolesti.

Během celého tance jsme spolu nepromluvili. Jen mi upřeně hleděl do očí a já jemu taky. Tiskla jsem si do paměti jeho tvář, jeho pohled, jeho úsměv, jeho tělo… A pak jsem jako malá holka utekla. Bála jsem se svých vlastních citů. Bála jsem se té nepoznané touhy.

A teď toho lituji. Neznám ani jeho jméno. Znám jen jeho tvář a hlas. Byl tak roztomilý, když se zakoktal. A přesto byl stále tak tajemný, krásný a, bohužel pro mě, nedosažitelný.
S povzdechem jsem sfoukla poslední svíčku, která hořela a místnost potemněla. Bylo to tak nějak… uklidňující. A stejně už bylo pozdě.

Matrace se lehce zhoupla pod mojí váhou. Obyčejný lidský zvyk. Jen tak si dát ruce za hlavu, zavřít oči a snít. Člověk většinou usne, ale já zůstávám jen se svou fantazií. Spánek je mi cizí, i když se mi občas zdá, že klepe na dveře, jenže když mu chci otevřít, uteče.

Ale je to uvolňující pocit jen tak vypnout. Možnost vybavit si jeho tvář, úsměv a hlas. Ale dneska jsem nemohla utéct jen tak před problémy jako malé dítě, co se schová před bubáky pod deku.
Paříž terorizují nováčci v našem světě. S pár upíry jsme se dohodli, že je budeme muset zničit. Nechci svoje milované město opouštět brzo. Sice tu svítí sluníčko, ale v takovýchto dnech se dá zmizet někam do lesa a užívat si klidu. V dešti se můžu procházet krásami Paříže a sledovat zamilované dvojice, kterým můžu jejich lásku jen tiše závidět. Nedokážu tohle město opustit příliš brzy...

Koukla jsem se na hodiny. Bylo brzo ráno a já jsem ležela sama na velké posteli a žila v prázdném bytě. V takovýchto chvílích mi chyběl někdo, s kým bych si mohla povídat, komu bych mohla věnovat letmé doteky, úsměvy a polibky. Chyběl mi někdo, kdo by mi tu lásku oplácel. Chyběl mi on.
Jaká ironie osudu, zamilovat se do někoho, od koho potom sama uteču...

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

kajka

9)  kajka (24.03.2012 09:51)

Nerisso, číst tvou povídku, to byl pro mě zážitek! Aleca jsem vžycky vnímala jen jako jedno z krutých a zlých dvojčat. Prostě půlku démonického balíčku, doplněk k Jane. Ale v tvém příběhu byl jeho smutek z věčného, marného života popsán tak realisticky a opravdově. I jeho touha po lásce a smutek z osamělosti......a pak pravou lásku potká. Nádhera! Děkuju a těším se na pokračování.

8)  Anna43474 (18.02.2011 23:57)

Nádherné, strhující, melancholické, romantické... Dalo by se vymyslet hodně podobných slov, ale stejně by všecha znamenala jedno a totéž
TKSATVO

Ivanka

7)  Ivanka (10.10.2010 14:25)

Krása. Bylo to napsáno trochu melancholicky, ale velmi hezky a čtivě. Alec je moje oblíbená postava, i když v knize není moc zmiňován. Otevřený konec? Jak já je nenávidím! :D

nesie8

6)  nesie8 (10.10.2010 11:06)


nádhera

uhlacka27

5)  uhlacka27 (10.10.2010 10:18)

Nádhera!Jednoduše nádhera!
Je to krásně napsané a hezky jsi tuto jednorázovku ukončila

4)  Lucie (10.10.2010 08:51)

3)  elie_darrem (10.10.2010 07:20)

skvělý

sfinga

2)  sfinga (09.10.2010 21:50)

Nerisso, to bylo krásné, nádherné, dechberoucí
Zamilovaný Alec! Jedna polovina z ďábelských dvojčat? Ten Alec? Páni
Těším se na pokračování téhle povídky

ambra

1)  ambra (09.10.2010 21:48)

Tak jo... Ty už víš, jak jsem z toho zválcovaná, ale já to zkusím vyjádřit bez přemíry citoslovců... Všichni jsme se tu mockrát pokoušeli vyjádřit tíživé pocity upírů z věčnosti, ze zbytečnosti tak dlouhé existence, z marnosti každého jejich počínání... Zdálo se, že bylo řečeno vše a všemi dostupnými způsoby. Jak moc jsem se mýlila!!! Mám za sebou první ze tří částí téhle úžasné povídky a tak těžko se mi dýchá, tak moc mě to lapilo...
Osudová láska není jen pro upíry, to přeci vím. Jenže podbarvit její vznik tou tragičností upíří marnosti... Tahle citová nálož možná není pro každého - já jsem si ji užila a těším se na zbývající dvě části MOC. Moc!!!
Děkuju!!!
No a samozřejmě doufám, že to nakonec DOPADNE!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek