Sekce

Galerie

/gallery/cameron-bright-29.jpg

Druhá a poslední část tohoto příběhu. Příběhu něčeho tak magického, čemu se říká láska. Dopřeje osud Alecovi štěstí a najde svou krásnou neznámou?

Moc vám všem děkuju za komentáře k předešlé části.

Alec

Celá ta cesta letadlem byla otravná. Neustále flirtující letušky, zkoumavý zrak cestujících a jejich vlezlý šepot, který jsem slyšel, i když jsem nechtěl.
Teď už jsem konečně stál venku z letadla. Ty chichotající se puberťačky mi lezly na nervy.

„Alecu! Pohni, už máme auto!“ zakřičela na mě Jane a nastupovala do auta. Šel jsem za nimi, protože jsem opět slyšel ty „známé“ hlasy z letadla.
Opřel jsem si čelo o chladné sklo okýnka a pozoroval noční Paříž. Byla by nádherná, kdybych byl schopen tu nádheru vidět.

„Takže!“ ozvala se Jane z předního sedadla. „Skupinka novorozených o přibližném počtu pěti nebo sedmi. Loví v noci v temných uličkách. O to jednodušší bude stopování. Náš plán je přibližně takový. Dneska pojedeme do hotelu, necháme si tam věci a každý si půjdeme po svém. Třeba i na lov, ale upozorňuju, že potřebujeme být hodně nenápadní. Myslím, že by si všimli narušitele ve svém revíru. Zítra má pršet, takže si můžeme projít Paříž a večer se vydáme na ty novorozené.“ Poslouchal jsem ji jen na půl ucha. Bylo mi jedno, jaký je plán, stejně se to pořád opakuje. Přijdeme tam, řekneme svou totožnost, oni pak dostanou strach a chvíli nato plápolají na hranici. Jednoduché a prosté. Proč si něco plánovat dopředu, když už to stejně opakujeme automaticky?!

Proč vlastně děláme tuhle zbytečnost? Proč se tady zdržujeme o den navíc? A proč to vlastně řeším? Jsem tu, protože mám split určitý úkol, tak proč mě to tak štve?

Malá zapadlá ulička, poslední svítící okno v přízemí a nikde nikdo. Tak by se dalo popsat okolí místa, kde jsme zastavili. Menší hotel obsazený jen pár lidmi byl pro nás jako dělaný.

Rozhlédl jsem se okolo sebe. Mohl jsem se vydat cestou, kterou jsme přijeli, nebo tou druhou. Ostatní už dávno byli pryč, pravděpodobně na lovu, ale já chtěl být sám.

Když už mám mít depresivní myšlenky, tak ať se v tom utápím beze svědků. Vydal jsem se tou druhou cestou. Temnou tichou uličkou. Bylo slyšet jen oddechování spících lidí. I ty nejvytrvalejší milenci spali. Hospody a restaurace už byly dávno zavřené, takže ani žádní potácející se opilci. Klid - a to byl balzám na moje zničené srdce.

Šel jsem dlouho, nevadilo mi to. Snažil jsem se nepřemýšlet, nevybavovat si vzpomínky. Soustředil jsem se jen na tmu přede mnou a potom na to, jak ji přenést do myšlenek.
Posadil jsem se na lavičku v nějakém parku. Zíral jsem na noční krajinu. Snažil jsem se vnímat každý detail, který přede mnou byl, jen abych svou mysl nějak zaměstnal.
Snažil jsem se tak obrnit srdce před ostrou dýkou vzpomínek. Sice krátkých, ale těch nejdokonalejších. Znovu jsem okolo sebe cítil její vůni. Vůni deště, růží a lilií. Nezaměnitelnou vůni upírky, která mi vzala srdce.

Ale kde se tady bere? Je to jen výmysl, nebo skutečnost? Alecu, už jsi i paranoidní. Jako by to snad u upíra bylo možné.

Povzdechl jsem si a tím do plic nasál studený večerní vzduch a novou dávku její vůně. Opravdu už blouzním. Že já blbec někdy v životě hledal lásku! Kdybych věděl, jaké je to trápení, nikdy bych po ničem takovém netoužil.

Rozednívalo se. Slunce se snažilo prodrat skrz dešťové mraky, ale nedařilo se mu to. Kolem mě začal proudit život. Lidé spěchali do práce, děti do školy. Všechno mi připadalo tak vzdálené…
Čím více kolem mě prošlo lidí, tím více se vytrácela ta omamná vůně. Zvedl jsem se, stejně už není důvod, abych tu dál seděl a topil se ve vzpomínkách a bolesti. To můžu dělat i za pochodu.
Prošel jsem všechna známá místa, zapadlé uličky. Pozoroval pouliční malíře, jak kreslí obrazy krajin. Poslouchal hudbu lidí, co si tak vydělávali na živobytí, a naházel jim pár drobných. Sledoval jsem líbající se páry v pevném objetí a tiše jim záviděl.

Nakukoval jsem do malých krámků v domnění, že seženu něco pěkného pro Jane, aby se nezlobila. Nemohl jsem však najít nic zajímavého. Ale přece jenom něco upoutalo mou pozornost.
Byl to nadpis jednoho článku v novinách. Vrah milenců opět zaútočil.

V podstatě v tom článku bylo to samé, jako vždycky. Popis brutální vraždy, pár informací o obětech, soustrast, kterou vyjadřují rodině… Mě zajímala jediná informace. Kde?
Demetri by tak mohl snáze určit polohu a nemuseli bychom strávit noc lítáním po městě.
Hodil jsem vyzáblému chlapci, který noviny nabízel, pár mincí a on se na mě vděčně usmál. Bylo to trochu víc, než za noviny dostane, tak si snad koupí něco k jídlu.
Vydal jsem se ulicemi zpátky do hotelu. Ženy mě sledovaly toužebnými pohledy a muži mi věnovali pohledy plné nenávisti a žárlivosti. Hlupáci! Kdyby jen věděli, jak jim závidím lidský život...

„Jane?“ řekl jsem do ticha pokoje. Ozvalo se jen bouchnutí dveří a do pokoje vešla moje milovaná sestřička v teplákách a volném tričku. Při pohledu na ni jsem málem vyprsknul smíchy. Ale udržel jsem se, protože jsem nechtěl vědět, co by následovalo potom.

„Potřebuješ něco, bratříčku?!“ zeptala se vážně, ale i jí zacukaly koutky. Podal jsem jí noviny a prstem ukázal na článek. Ona jen protočila oči a zamumlala něco ve stylu, že není přece blbá.

„Kde jsou ostatní?“ Ne, že by mě to opravdu zajímalo, ale za chvíli se bude stmívat a měly bychom vyrazit je hledat, ať už to máme za sebou.

„Demetri šel ven a Felix s ním. Chtěl mu dohodit nějakou „babu“. Prý už je dlouho sám,“ pokrčila rameny. Ale po chvíli jsme se začali oba smát.
Uslyšel jsem zrychlené kroky na chodbě a naštvané vrčení. Takže kluci jsou zpátky a podle toho vrčení bych hádal, že Felix Demetriho akorát vytočil.

„Takže asi můžem?!“ řekl jsem pobaveně na oba příchozí. Ti jen přikývli a Jane si přes ramena přehodila plášť. A já se natahoval pro ten svůj.

Ariana

Stáhla jsem vlasy do culíku a pod pláštěm tmy se vydala do ulic Paříže. Na sobě jsem měla tepláky a tílko. S Antoniem jsme se dohodli, že se sejdeme v té uličce, kde zaútočili včera v noci.
Podle toho, co zjistil John, se zdržují poblíž místa minulého loviště. Loví dvakrát za noc, akorát nechápu, jak to může přibližně pěti upírům stačit. Ke všemu novorozeným.

Procházela jsem temnou uličkou a ucítila Antonia, Johna a Leu. Už se čekalo jen na mě a dnešní „vyčistění“ Paříže od těch nejhorších predátorů a zrůd může začít.

„Tak, už víme, kde jsou?“ zašeptala jsem otázku Lee. Ta jen pokrčila rameny a sledovala šeptem se dohadující kluky. Nakonec vybrali kino poblíž a uličku vedle něj. Byla velká pravděpodobnost, že tam budou. I když policie varuje lidi, aby nechodili po osmé hodině večerní ven, mladí jsou nepoučitelní.
Šli jsme přes střechy, abychom měli dobrý výhled na okolí. John nám začal signalizovat, ať se přikrčíme a mě do nosu uhodil pach upírů namíchaný s lidskou krví. Asi jdeme pozdě.

Přikrčeně jsem došla k okraji střechy kina a podívala se dolů. Skupinka pěti novorozených. Dva z nich hlídali a ostatní si pochutnávali na večeři. Hrdlo mi začaly svazovat plameny. Vůně krve byla tak dokonalá a lákavá!

„Ari, klid! Je to jen krev, potom si můžeme skočit na lov!“ zašeptala Lea jen pro mé uši, ale s pořádným důrazem. Přikývla jsem a dál sledovala skupinku dole. Bude to jednoduché, obzvlášť když se zase kluci budou předhánět, kdo z nich dostane o jednoho navíc.

„Ari a Lea si vezmou ty dva, co hlídaj. My dva se postaráme o zbytek,“ zašeptal tiše John. Jako malí kluci. Jen jsem kývla a čekala znamení, které přišlo vzápětí.
Neohlížela jsem se a seskočila dolů ze střechy přímo za toho jednoho na hlídce. Ten se zmateně otočil. Chtěl udělat nějaký výpad, ale už ležel na zemi bez jedné ruky, která za okamžik hořela na malé hranici. Ohnal se po mě druhou rukou, ale ani ta mu nezůstala dlouho. Ozval se skřek a už přede mnou leželo jen jeho tělo.

Sklonila jsem se k němu, chytila do rukou jeho hlavu a trhla. Nasládlý pach hořících těl a těžký dým pomalu zaplňovaly okolí. Ale blížila se i jiná vůně.
Poznala jsem ji. Byl mezi nimi i ten, s kterým jsem tančila na tom plese. Upír, který mi nedá „spát“.

„To jsou Volturiovi! Dělejte, mizíme!“ křikla jsem na ně a sama se vyškrábala nahoru na střechu. Ostatní mě okamžitě následovali, a pak se dali na zběsilý útěk. Lea se na mě ještě ohlídla a v očích měla zmatek. Asi se chtěla zeptat, proč s nimi nejdu, ale já jí jen rukou naznačila, ať jde za ostatními. Těžko jí budu vysvětlovat, že ho chci vidět. Chci vidět toho démona, který mi ukradl srdce.

Alec

Běželi jsme za Demetrim, který se měnil v ohnivou čáru. Nikdy jsem nepochopil, jak jeho dar funguje přesně, ale byl spolehlivý, tak proč to řešit?
Cítil jsem přeslazený pach spálených upířích těl. Těžký dým se nesl nad jednou z uliček za kinem. Demetri ještě zrychlil a my ostatní taky.

Plamen olizoval těla upírů, které jsme měli zabít my. Někdo odvedl naši práci, ale co mě na tomto místě zajímalo nejvíc, byla ta vůně. Déšť, růže a lilie. Ostatní jen zklamaně zavrčeli.

„Alecu, pojď!“ křikla na mě Jane, která už vycházela z uličky.

„Počkejte na mě! Hned vás doženu!“ křikl jsem za ní. Potřeboval jsem zjistit, odkud se ta vůně bere. A kde se schovává její krásná nositelka.

Ze shora se ozvalo zalapání po dechu. Stočil jsem tam svůj zrak a viděl jen tmavou šmouhu; opět mi vítr přivál tu krásnou vůni.

Vyhoupl jsem na střechu a běžel po stopě. Vůně sílila každým krokem. Až jsem ji uviděl.
Už neutíkala, jen seděla a dívala se před sebe. Černé vlasy svázaná v culíku, na sobě tílko, které ji obkreslovalo linie těla a tmavé kalhoty. Byla nádherná.

Přiblížil jsem se k ní a ona na mě upřela svůj pronikavý pohled. Oči měla černé jako noc a odráželo se v nich světlo hvězd. Byla jako bohyně.

Toužil jsem se jí dotknout. Obtočit ruce kolem jejího pasu a přitáhnout si ji do náruče. Vtisknout jí polibek do vlasů a zlíbat její tvář. Ochutnat její dokonalé rty…
Sedl jsem si vedle ní. Ani jeden jsme nic neříkali, jen na sebe upřeně hleděli. Byla krásnější, než jsem si pamatoval. Tvář anděla, tělo bohyně. Byla něco… nedosažitelného.

„Jsi to ty,“ zašeptal jsem a natáhnul ruku, abych ji pohladil po tváři. Na chvíli jsem ruku zastavil. Nevypadalo to, že by ucukla, a tak moje ruka skončila tam, kde bylo její místo. Na její dokonalé tváři.

„Hm,“ zamumlala a lehce přivřela oči. Chtěl jsem ruku stáhnout, ale ona si ji přitáhla zpátky. Když se mě dotkla, projel mnou elektrický šok. Nepoznaný pocit - milovat, zbožňovat.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptala a já se na ni překvapeně podíval. Ona se jen stydlivě usmála a svým obličejem se přiblížila k tomu mému. Nevěděl jsem, co mě to popadlo, ale natáhl jsem se a dotkl se svými rty těch jejích. Začal jsem se o ně lehce otírat, dával jsem jí tím šanci utéct. Čekal jsem to, ale ona udělala něco úplně jiného.

Zajela mi prsty do vlasů a polibek mi začala oplácet. Přitáhl jsem si ji do náruče, abych ji měl nablízku. Byl jsem spokojený. To, co mi celou dobu chybělo, jsem měl tady a teď u sebe.

Odtáhla se, ale zůstala v mé náruči. Konečně jsem byl úplný. Ke štěstí mi nic nescházelo. Teda ano. Neznal jsem jméno své vyvolené.

„Mimochodem, jsem Ariana, lásko,“ zašeptala.

„Alec,“ řekl jsem prostě a sledoval její usměvavý obličej. Znovu jsem se natáhl pro polibek. Jen se lehce zasmála, ale na mé rty se vrhla stejně hladově, jako já na ty její.
„Miluji tě!“

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

6)  kajka (24.03.2012 10:29)

Nerisso, díky za šťastný konec, poslední dobou mám víc ráda HE, takže jsi mi kápla do noty! Trochu smutku na začátku, tajemno, pak romantika a láska, co víc si čtenář může přát?

ambra

5)  ambra (11.10.2010 16:50)

Neri, moc krásné. Nikdy jsem neřešila svůj pocit z Aleca (kromě husí kůže, samozřejmě:D ), ale po tomhle už ho budu vždycky vnímat jinak...
Ariana... Nová úžasná postava. Nikdy na ni nezapomenu. Děkuju za ten příběh!!!
A ten konec obzvlášť!!!

Ivanka

4)  Ivanka (11.10.2010 15:54)

Krása! Moc se mi to líbilo. Začátek opět trochu depresivní, ale ten konec byl naprosto dokonalý.

3)  Lucie (11.10.2010 14:15)

uhlacka27

2)  uhlacka27 (11.10.2010 09:27)

krása! Jsem ráda, že to dobře dopadlo. Tyhle povídky z pohledu někoho z Volterry moc nemusím, ale tohlese mi vážně líbilo! A ta hudba k tomu.
Na závěr

Těším se na tvoje další výtvory;)

1)  bellla87 (10.10.2010 22:27)

Ooo, romantické :) krása :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek