Sekce

Galerie

/gallery/CaE.jpg

Dvě hrdličky na větvi sedí.

Jedna znich postřelena jest,

to bude zase povídka na pěst.

Vidím vás, jste z toho bledí.

Setkání. Esmé a Carlisle. 1. díl

 

Bylo to děda výročí, v kostele zazní jeho jméno, řekne se, jaký byl. Nikdy se nechlubil, nevyzdvihoval chyby něčí. Měla ho ráda, měl ji rád, mělo to ale rychlý spád. Odkázal jí domek malý, jako posmrtný to dar. Seděla tiše v kostele, snad si naň někdo vzpomene. Slza jí kane po tváři, strnule hledí k oltáři. Ruce jí běží po klokočí, prstýnek od něj v ruce protočí. Je to pár let, co umřel děd. Přesto naň myslí, on měl ji rád. Byl jejím otcem nastokrát, chránil ji, staral se co víc si přát.

Plakala, nevida, že mše už skončila. Rodina nepřišla, nestál jim za to, už nemůže odkázat jim zlato. Soumrak ji obklopil, kostel i ves, vstává a odchází jak spráskaný pes. Kostelník zhasíná pomalu svíce, potají prohlíží panniny líce. Dech se mu zrychluje, když kolem prochází, dej pozor na něho, smrdí to nesnází.

Vyjde ven z kostela měsíc je za mraky. To jsou na léto rychlé soumraky. Tma se dá krájet a pytlovat, musí dom chvátat, ne život zpytovat. Otřela líce, pomalu vychází, nadzvedla sukni a je v rukou nesnází. Cukla stranou, chtěla běžet. Leč svěráky místo rukou chtějí její bílý květ. Vykřikla zděšeně na celý širý svět. V noci a sama. To nemělo se stát. Rychle přes pusu dal jí ruku, byla jak od tuku. To zbytky svíce na ní ulpěla. Tak kostelníka poznala. Strhnul ji ke stěně, bránit se chtěla. Éter jí zabránil, po stěně sjela.

Pohrál si, ničema, s bezvládným tělem. Už nikdy nebude tím bílým květem. Strhal z ní, bídák, ty krásné šaty, co měla na sobě a prádlo taky. Žiletkou udělal špinavou práci, na látce prosvítá krvavý obraz. Když si ji poznačil, jizvení dodělal, tu čistou ženu krutě si vzal. Modřiny, škrábance odřená líce, žebra zlomená již nechtěl více. Nechal ji ležet tam uprostřed cesty, nikdo ho neviděl, jak zmizel mezi klesty.

Cítila bolest, to éter vyprchal, nechtěla vnímat tu bolest ten puch. Alkohol, cigára, prostě ten vzduch. Pomalu vstala, odvahu to chtělo, vždyť ten muž použil celé její tělo. Hlava se točí, tělo jí bolí, krev z ní jen crčí. Pošpinil, potrhal tu bílou lilii, tu hanbu prokletou již nikdy nesmyji. V duchu si spílala, že byla sama. Vinu na sebe svalila, jak útočila by ona. K lékaři nevkročí, věděl by to kraj, vždyť by se nevdala, věděla to aj.

Když domů přišla, vida jí máti, spílat jí začala, s kým se to válí. Nic jí neřekla, věděla svoje matka je fúrie by byla v hrobě. Řekla to otci, ten přišel k ní a vrazil do rakve hřebík poslední. V ruce měl bič a ptal se jí stroze: „S kým ses to smilnila, řekni mi pouze.“

„Já jsem to nechtěla, on mě nutil. Uspal mě, zranil a strašně mě hanil.“ Vkládala do otce všechny své naděje, on musí pochopit, že nešlo to odvrátit. Musela obrátit. On by ji zabil, kdyby mu řekla, že cítí se vina. Byla by to její poslední chyba.

Slova plynula, přistoupil blíž. Nic však jí nevěřil a to byl kříž. Bič vzduchem letí, to nejsou jen sváry. Bude mít pod krkem černé čáry. Černá jak tuž, černá jak noc, byla to nad ní jeho moc.

Když se otec uklidnil a stáhnul ruku, modřiny uviděl, strašně se zastyděl. Pravda mu křičí do očí, co způsobil dceři své nejdražší, vše se s ním točí.

To Esmé už nevnímá a je jí líp. Když v mdlobě necítí bolesti cíp. Otec ji v náruč vzal, a pak se k pomoci dral. K nemocnici běží, na čele pot jak v Praze věží, srdce mu buší až trhá to uši. Sestra v bílém plášti na recepci sedí, tvář se jí pokryje šedí, když zvedne oči a vidí z dívky kapat krve. Hned volá doktora, ruce se třesou, jak dívku k ní nesou. Přiběhne lékař.

„Nosítka!“ Křičí. Musí ji vyšetřit a nespustit z očí. Dívka jak med, kdyby byl člověk hned by ji sved‘. Zvedne jí víčka a zorničky zkoumá, ucho na hruď přitiskne a dech poslouchá. Mělký dech. Srdce jak zvon. Myslím, že nehrozí brzký jí skon.

Nejdřív si na práci vezme, co krvácí. Cítí cizí pot i sperma, zlost s ním cloumá. Ona byla znásilněna. Ruce v pěsti krev se vaří, polici se tu nedaří. Ošetřil rány od biče i perverzní malbu krvavou. Zkoumal jí rukou citlivou pohmožděniny na nohou, rukou i břiše. Vida, že začíná se probouzet a může ho slyšet.

„Jak se to stalo? Kdo to byl?“ Prostě se zeptal, chtěl vědět přesně, co jí udělal. Kdo to byl, aby jak anděl pomsty krátce s ním zatočil.

Zarytě mlčí tváře má bledé, odvrátí se a zavzlyká. Ta tíha co v sdrci ji mučí, nesmí s ní jít spát.

„Nic se mi nestalo.“ Rychle z ní vypadlo. Snaží se z postele vstát. Hlava se točí, ruce ji brní, ležet ani vstát se nedá.

Prášek je po ruce, musí jít spát. Když víčka se klíží, tak zjišťuje, jak přítomnost jeho ji uklidňuje. Brouká jí písničku, to ráda měla, když píseň skončila, už klidně spala.

 

***

 

Tělo se uzdraví za pár dní, jizvička na tváři ještě se skví. Týden v bílém pokoji leží, závěsy kolem pelesti jak hrady i s věží. Klid by měla a nikým nerušena byla.

Tělo se uzdraví, duše dál krvácí. Matka i otec jak by ji neznaly. Svědomí nechtějí znát, co je to za lidi, jak jejich dítětem mohla se stát?

Tělo se uzdraví tou chladnou rukou, jež občas přichází, tou tichou zárukou. Chodí, jak myška by nikoho nevzbudil, pohled k ní láskou ochutil.

Tělo se uzdraví a co víc, nahání ruměnec v její líc. Bude mít dítě, je si tím jista, nepomůže žádná očista. Nemá ho ráda, je to zlo něčí, co klíčí, tělo jak v křeči. Není její, nemůže být.

Tělo se uzdraví a duše celá, vlastně má to co vždycky chtěla. Dítě je její a nikdo nic nezmůže, bylo jí jedno, že nemá muže. Byla to láska, kterou nezažila, byla to kráska, co celou ji pohltila.

Tělo se uzdraví, byla ráda. Mohla si narovnat ztuhlá záda. Bříško si pohladí, však oni si poradí. Rodinu zavrhla, na co má dítě, nevěří v jejich nápravu vzdorovitě.

Tělo se uzdravilo a z nemocnice si odkráčelo.

 

***

 

„Děkuji ti za můj úsměv na tváři, někdy se těžko vytváří. Tobě to jde snáz, boříš tu mýtickou hráz.“ Povídá s bříškem, šťastná je celá, celou noc by kvůli němu bděla. Byla krásná vždy a všude, teď ještě rozkvetla, jaký asi bude. Mít ho již v náručí, tiše se dívat, nebo mu před spaním laskavě zpívat. Chodit s ním za ručku, koupat ho ve vaně. Nikdy s ním nebudou převelké výdaje. Viděla sebe a postavu zastřenou, jak hrají si na písku s tou malou naší milenou.

Viděla prstíčky, v pěst se skládají, kolem jejího malíčku rychle se svírají. Výbavu vyšívá na bílé plátno, co v noci se jí zdálo. Steh za stehem vytváří obrazce, kvítek a ptáček na drobounké výšivce. Lásku vtělila do svojí práce, jak chtěla mu vynahradit, že nemá otce.

 

Každý měsíc za doktorem přichází. Krátce zaklepat a opatrně vchází.

„Dobrý den.“ Přivítá sestřičku i jeho, vždy trochu nervózní, asi z něho. Bojí se o dítě, má ho tak ráda, bojí se, by s tělem nebyla šaráda. Co když to nevyjde, co se stane, raději nemyslet tvář jí plane.

Carlisle je pečlivý, jemný a milý. Nikomu neřekl, co dozvěděl se, v tu osudnou chvíli. Sestřička už tolik taktu neměla, drby všude sháněla. Díky ní, ví to i ten poslední.

Když sestra odejde, neměl by tu být, nemůže se však ani o moment ochudit. Dívá se, zpytuje, nemůže dál. Chtěl by ji za ženu, nic jiného si nepřál. Nemůže proměnit tu holubici sivou, přesto přemlouvá ho jeho vášeň lstivá. Miluje ji, to on ví a díky sestře není poslední.

Časté návštěvy, jediný člověk co má vlídné slovo, ty letmé záchvěvy. To Esmé přesvědčí názor změnit a doktora za přítele vyměnit. Je její opora, to bůh posla toho doktora. Povídá, zpytuje s ním je to snadné, všechno s ním se zdá jenom kladné.

Ty hovory o ničem zdají se být, mezi slovy začne to jiskřit. Poprvé, co pohladil její bledou ručku, po páteři jí přejel mráz bez hluku. To vzrušení z jediného doteku, vše si uvědomila v jediném záblesku.

Rodiny zřekne se, udělá cokoli, jen aby zůstat mohla v jeho blízkosti. Láska přišla plíživě, nebyla to rána. Musel si získat její srdce, jak rytíř v souboji lítém zrána. Bojoval statečně, jediným dotekem srdce si získal, ona podvolí se konečně.

V jediném okamžiku u sebe stojí, vteřina stačí a jejich ústa se spojí. Dlouze stojí v objetí, jak báli by se, že láska uletí.

„Esmé, lásko,“ vzduchem zní, jako by to byl výkřik poslední.

Po ruce ji pohladí a sleduje její němé vyznání. Oči jak chrpy modré má a touha je letmo zastřela. Když pohladí jí po paži, barva v očích se rozzáří.

Miluje jeho a on to ví, její láska je pro něho ctí. Polibek letmý na tváři změní se v lásky oheň. Jak stáčí žháři ke štěstí plamínek se stohem. Růž se jí do tváří dostala jako malá fiala.

 

***

 

Když městem prochází, přeslechne drby bez nesnází. Neslyší to špatné, co o ní říkají, ale její matka je poslouchá potají. Snaží se své dítě přesvědčit, že takhle to prostě nemá být.

„To dítě bez otce, nemůžeš nechat, takovou hanbu na nás zanechat. Rodina je přednější než parchant tvůj, před bohem budeš zpytovat život svůj,babice zasyčí slova jedová, by jí to ďábel všechno uschová a v pekle spočítá.

„Zabít nevinné dítě, on za to nemůže. Já miluji ho, nikdo nic nezmůže.“ S láskou pronesla ta slova, myslí na objetí Carlislova.

Jedovatá babice, by svého dosáhla, bez rozmyslu po jedu sáhla. Pěkně jí do čaje po kapkách dává, co i krysu zabije marná sláva. Nemá svědomí, dceru svou s otcem k smrti štvou. Blín, hvězdník nasíci a máme jedovou kytici. Krásně a omamně to voní, stejně smrtelně škodí.

Máma ji doma drží, je zavřená jak skleníková květena. Nikdo k ní jít nemůže natož, aby pustila muže. Carlisle se snaží za ní jít, podezření v něm mělo vřít. Nechce ho babice pustit v dům, k čemu mu je jeho um.

„Čaj ti nesu, dítě moje, by ti bylo lépe i ve stoje. By jsi mohla jít a náš dům opustit,cvrliká matka na dceru svou, již notně přiotrávenou.

„ Léky tvoje nepomáhají, matko moje.“ Rukou odvar ten odstrčí, to matku dost vytočí. Sedne na postel, a jak hrála by si na přítele. Hrnek k ústům přistrčí a nedívá se jí do očí.

Carlisle rozhodne se, že zakročí a tiše oknem v noci proskočí. Vidí na posleli bílou postavu, snad to vypadá na otravu. Květiny ve vzduchu silně voní, jestli cítí dobře, bude brzy po ní. Vezme ji do rukou, vtom dveře se otevřou. Matka tam výhružně stojí, i když v mysli se hodně bojí.

„Travičky na nic ptát se nebudu, s Esmé život strávíme, bych vás zbavil studu.“ Řekl to zlobně, třásl se vztekem. Snažila se ho matka uklidnit dokonce brekem. Slova již neslyší, pozdě by bylo, oknem tak vyskočí, kéž všechno by to tu shnilo. Esmé srdce poskočí, musím to stihnout, na nic už nemyslí, život její chce dostihnout.

 

Povídky od Yasmini

Setkání. Alice a Jasper?

Závěr.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

17)  Kate (25.07.2013 20:10)

Krásné. Carlisle a Esme jsou moji oblíbenci, tohle je úžasný dílo. Boží! Potěšila jsi mou romantickou duši. :)

kajka

16)  kajka (22.03.2012 23:14)

Yasmini, to jsem ráda, že pokračuješ. Ono je to takové literární zjevení a moc krásný! Erben by jistě zaplesal, stejně jako tvoje učitelka českého jazyka.;) Kromě díků ti patří i můj velký obdiv!

Yasmini

15)  Yasmini (18.01.2011 22:01)

Děkuju Karolko, on to občas někdo objeví. Bolavé a vášnivé to mělo být.
Díky Y.

Karolka

14)  Karolka (17.01.2011 21:46)

To je neskutečná síla!!! Já ani nečetla, já viděla film a dokonce sem k němu i slyšela hudbu!
Je to snové! Silné! Bolavé a vášnivé! Děkuju, byl to úžasnej zážitek. Jdu na dvojku.

Yasmini

13)  Yasmini (01.12.2010 21:39)

Díky.
Je tu spousta lidí co píše líp. Ale přesto neskonalé díky.
Y.

ScRiBbLe

12)  ScRiBbLe (30.11.2010 23:22)

Páni! Klaním se! Opravdu se klaním, protože napsat TOTO je vážně kumšt! Ty jsi normálně novodobý Erben! Vážně, nekecám! Ještě nikdy jsem nečetla něco tak luxusního. Úžasné ! Tleskám a klaním se , máš můj obdiv!

Yasmini

11)  Yasmini (13.10.2010 20:21)

Děkuji . Jsem červená až... tam.
S Y.

uhlacka27

10)  uhlacka27 (11.10.2010 10:15)

Ahhh... Ty jsi druhý básník Erben! Kytici mám ráda od malička, takže mi to udělalo velkou radost.
Nevím, co bych více k tomu dodala

nesie8

9)  nesie8 (02.10.2010 18:46)

mě to nevadí povítka je super

Yasmini

8)  Yasmini (02.10.2010 18:28)

Děkuji Nesi. Jsem ráda, že tě komenty o Erbenovi neodradily od čtení.
Ambro nemusíš se omlouvat, znáš mě jsem ironie sama.
Vaše Y.

nesie8

7)  nesie8 (02.10.2010 18:18)

ambra

6)  ambra (01.10.2010 22:33)

Yasmínko, až teď jsem si přečetla Tvůj děkovný koment a sbírám se ze země...:D . Povídko smutná výše, odpusť mi mé chování...

Yasmini

5)  Yasmini (01.10.2010 22:30)

Ahojky G.
Chápu že si víc užíváš druhé čtení, to první musí být vždycky hrůza :) Věř, že kdybych věděla kam patří čárky, tak si i to první užiješ víc. Děkuji za korektury.
Tvoje Y.

Gassie

4)  Gassie (30.09.2010 21:22)

Yasmini, Ty víš
Tohle prostě není povídka pro masy. O to je krásnější a věř tomu, že to druhé přečtení jsem si zase užila o trošku víc.
Tvůj styl psaní znám a mám ho moc ráda.
Pokračuj. Těším se.

Yasmini

3)  Yasmini (30.09.2010 17:52)

Děkuji, za krásné komenty, vždyť to píši hlavně kvůli vám :)
Bye: děkuji morbidní je mé druhé příjmení, jen nevím jestli by měl Erben radost :D
Ambro: Dav je náhodné nebo úmyslné dočasné shromáždění většího počet osob ve stejném prostoru, které spojuje postoj k určitému problému, osobě či skupině. (zdroj wikipedie) , K další kapitolce Probudzení mám to v hlavě a nechce to ven :)
A z toho důvodu ještě jednou děkuji Dave.
Vaše Y.

Bye

2)  Bye (30.09.2010 11:04)

Yasmini, krom toho, že takhle poupravený a převyprávěný příběh Esmé a Carlisla se mě doknul ÚPLNĚ všude... mám pro Tebe potěšující informaci.
JE TO TAM!!! Minimálně u třech scén (kostelník a jeho "prácička", otec a jeho bič, matka a její bejlí) jsem videla umrlce vstávat z hrobů!!!
Ostatně to poslední matčino dějství bylo, jako kdyby Ti ho do ucha pošeptal sám VELIKÝ níže zmiňovaný básník. Včetně veršů a morbidní atmosféry!

ambra

1)  ambra (30.09.2010 09:16)

A jsem zase na píseček... Teď mě někdo chytit, tak mu proteču mezi prsty... Yasmínko, máš můj obdiv. Je to nádherný příběh, o zpracování nemluvě. A Ty do toho jdeš, i když víš, že tohle nebudou číst davy. Dostaneme další část brzy? Týýý jo, kdo to tady minule zmiňoval mého milovaného Erbena? Nikdy bych nevěřila, že na mě z něčeho zavane moderní Erben, ale dnes se to stalo... Jdu si užít své okouzlení...
A mmch - další Probuzení bude?;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Zatmění