Sekce

Galerie

/gallery/Twilight___Alice_and_Jasper_by_SlashNKirk.jpg

Všichni známe příběhy Alice a Jaspera, ten Jasperův ale mnohem lépe.

Jaký byl Alicin lidský život, její poslední dny před přeměnou? A co vůbec k její nové existenci vedlo?

 

Celá povídka je 15+

Všude byla tma. Obklopovala ji a pohlcovala. Seděla přikrčená v rohu místnosti a objímala si kostnatá kolena. Pohupovala se dopředu a dozadu. Byla jí zima, ale neměla jak se zahřát. Lehká, téměř papírová deka, která ležela na tvrdém lůžku, by jí ani trochu nepomohla.

To ticho ji děsilo. Neslyšela vůbec nic.

Tma a ticho.

Připadala si jako hluchá a slepá. Tak to ale nebylo. Ona toho viděla a slyšela až moc. I věci, které se ještě nestaly. Zachvěla se. Nechtěla na to myslet. Přála si vytěsnit všechny ty obrazy a zvuky, které nebyly skutečné. Neuměla to ovládat a vypnout. Někdy se stávalo, že celé dny její šílenství zůstávalo skryté. Tehdy by měla být šťastná, ale nebývala. Celou tu dobu se bála, kdy se zase objeví záblesk a všechno reálné a skutečné zmizí. Vždy k tomu nakonec došlo. Nezáleželo na její vůli, nezáleželo na tom, kde nebo s kým byla a co dělala.

Začala si tiše pobrukovat. Dětskou ukolébavku, kterou jí zpívala babička, když byla ještě malá a zdravá. Babička…

Jen co si na ni vzpomněla, černota kolem ní se rozplynula a ona se ocitla v babiččině domě. Okamžitě poznala, kde je. V salónku, kde babička přijímala hosty. U stolu, na němž byla připravená káva a koblihy, seděla paní Hartová, sousedka. Upíjela ze svého hrnečku a vedle sebe měla připravený košík s vlnou a jehlicemi. Nejspíš se chystaly na svůj pravidelný pletací dýchánek. Na vrchu schodů se objevila usměvavá babička s klubkem temně modré vlny.

„Našla jsem ho. Tahle barva se perfektně hodí do toho šálu, který jsi posledně začala plést. Věděla jsem, že to někde bude a měla jsem pravdu,” povídala překotně. Vždy si při mluvení šlapala na jazyk a občas se jejím slovům kvůli rychlosti, s níž je říkala, nedalo rozumět. Kdysi dávno se prý snažila tohohle zlozvyku zbavit, ale s přibývajícími léty nenesoucími s sebou žádný výsledek to vzdala.
Bylo jí už přes šedesát, ale pořád vypadala velmi dobře. Jen vlasy už dávno ztratily leskle černou barvu. Nyní byly protkané stříbrem. Nosila je stočené v tlustém copu na temeni s několika pramínky ponechanými volně kolem obličeje. Jeden z nich ji teď šimral na nose. Netrpělivě se po něm ohnala rukou a trochu zašilhala, aby na něj viděla. Působila komicky.

To se však záhy změnilo. Zatímco si upravovala vlasy, dál šla ke schodům. Ve chvilce nepozornosti se pantoflem zaklesla pod lemem koberce. Ze setrvačnosti udělala další krok. Pádu se nedalo zabránit. S vytřeštěnýma očima a zoufalým výkřikem padala ze schodů. Když se její paže setkala se zábradlím, šeredně to zakřupalo. Babička zasténala a padala dál. Její drobné tělo se kutálelo a ona už nekřičela. Se žuchnutím dopadla na koberec pod schody. Hlavu měla nepřirozeně zvrácenou ke straně. Z úst jí vytékal pramínek krve, stejně jako z ucha. Šaty se jí vyhrnuly až nad kolena a odhalily tak podivně zkroucenou nohu v bílých punčochách potřísněných temně rudou tekutinou. Paní Hartová na babičku pár vteřin vyděšeně koukala a pak začala ječet.

Ten jekot trhal uši a donutil dívku, aby si na ty své přitiskla dlaně. Klepala se a snažila se ten strašlivý obraz zapomenout. Křik jí to však nedovoloval. I když kolem ní se opět rozprostřela tma, stále ho slyšela.

Najednou se rozrazily dveře a ostré světlo ozářilo její celu. Semkla víčka k sobě a zoufale si přála ocitnout se někde jinde. V bezpečí. Lékař a zřízenec k ní rychle vykročili a lékař ji vzal za ruku. Nebyl zrovna něžný. Násilím jí ruku natáhl a během okamžiku našel žílu. Hledání to nebylo těžké. Dívka měla předloktí úplně rozpíchané a zjizvené. Z kapsy bílého pláště vytáhl velkou injekci s čirou tekutinou a zkušeným pohybem ji píchl do vyhublé paže. Dívka ho ignorovala a nevšímala si bolesti, kterou jí způsobil.

„Dost! Už konečně mlč!” okřikl ji. Ten její jekot ho neskutečně dráždil. Rozčilovala ho vlastně celá. Měl ji v péči už přes rok a ona vůbec nereagovala na léčbu. Zkusil všemožné léky, terapii šokem, hladem, zimou i hypnózu. Nic nezabralo. Spíš naopak. Její bláznovství a šílenství se snad ještě zhoršovalo.

Mary Alice se na něj poplašeně podívala. Překvapeně zalapala po dechu, když si uvědomila, že to ona tak hrozně křičela. Rozplakala se. Horké slzy jí stékaly v potocích po tvářích, ale bolest a strach s sebou neodnášely. Ač jí bylo strašně a nejraději by se stala neviditelnou a zmizela někam úplně pryč, musela se pokusit babičku zachránit. Byla si naprosto jistá, že to, co viděla, se stane. Neměla ani ty nejmenší pochyby. Vždycky se splnilo, co ve svém šílenství viděla.

„Ba… babička, ona dneska umře. Spadne ze schodů. Prosím, musíte mi pomoct a varovat ji,” šeptala naléhavě. I jí samotné zněl její hlas cize a jakoby mluvila z horečky.

„Samozřejmě se nic takového nestane, Mary Alice. Jsi nemocná a máš halucinace. Teď budeš spát,” odbyl ji lékař. Otráveně kývnul na zřízence. Ten okamžitě droboučkou dívku vzal do náručí a přenesl na postel. Výjimečně se nijak nebránila a neprala se s ním. Přesto ji navlékl do svěrací kazajky, pro jistotu. Když ji přikrýval, uvědomil si, že jí od předchozího oběda nedal najíst. Zapomněl na to. Nepocítil ani stín lítosti nebo výčitek svědomí. Ve stavu, v jakém se nacházela, ho nemohla prozradit. No, i kdyby byla při vědomí a stěžovala si, nikdo by jí nevěřil. Blázny nikdo nebral vážně.

Bez ohlédnutí oba muži odešli a nechali ji samotnou. V tichu a tmě. Bezmocně se schoulila do klubíčka. Už ani neplakala, neměla na to sílu. Věděla, že babička, poslední bytost, která ji občas navštěvovala, brzy zemře. Věděla přesně jak. A nemohla tomu nijak zabránit. Z hloubi duše nenáviděla tyhle záblesky budoucnosti. K čemu jí bylo, že znala to, co má přijít, když neměla moc to ovlivnit a změnit?


…………..

 

Nevěděla, kolik času uplynulo. Pro ni čas nic neznamenal. Její cela neměla okna, nemohla tak nijak určit, jestli je den nebo noc. Dávno jí na tom ale ani nezáleželo. Smířila se s tím, že její život skončil. Vlastně nikdy ani pořádně nezačal. Bylo jí deset let, když začala trpět nočními můrami a sny, které se později splnily. Rodiče si tenkrát mysleli, že má jen příliš bujnou fantasii a nechali to být. Jenže pak vidiny přicházely i ve dne. Bez varování a náhle se jí rozostřil zrak a ona se duchem přenesla do budoucna. Zbláznila se a to už rodiče nemohli tolerovat. Podstoupila mnoho léčení, až nakonec skončila tady. V ústavu pro duševně choré. V pekle na zemi.

Nedokázala by ani vyjmenovat všechny ty děsivé procedury a druhy terapií, kterými prošla. Mučili ji hladem a žízní, pouštěli na ni ledovou vodu, nedovolovali jí spát, nutili ji k těžké fyzické práci, píchali jí injekce, po kterých celé dny zvracela nebo se nemohla ani hnout, nechávali ji zavřenou celé dlouhé dny v kobce, kde se nemohla ani postavit. Neznala horší místo než tohle.

Usnula. Vyčerpání, smutkem, beznadějí. Nestávalo se často, aby usnula klidným spánkem beze snů. A neměl jí být dopřán ani nyní.

Dveře se hlučně otevřely a její lékař bez ohledu na ni rozsvítil světlo, které ji bodalo do očí. V tu chvíli byla vzhůru. Zmateně a dezorientovaně se dívala kolem sebe, rychle mrkala a snažila si uvědomit si, kde je a co se děje. Chtěla se posadit, ale svěrací kazajka jí to nedovolovala. Zděšeně sebou trhla, ale ani o kousek se nepohnula. 

Lékař k ní rychle přistoupil, odvázal kurtování a beze slova vysvětlení ji naložil na vozík. Pečlivě a pevně ji připnul a prudce s ní vyjel z cely ven. Přikrčila se a cítila, jak jí bije srdce a hučí v uších. Ven z cely ji vozili jen na terapie a nikdy to nedělal lékař osobně. Nechtěla si ani domýšlet, co to znamená a čeho všeho je jeho tichá, zlobná přítomnost předzvěstí.

Jeli dlouhou chodbou bez oken, osvětlenou jen několika slabými žárovkami. Kola vozíku rachotila a jejich drnčivý zvuk se vracel s ozvěnou. Drásalo ji to. Celá se třásla a už se nedokázala ubránit čiré hrůze, která ji pohlcovala. Chodba je dovedla k nákladnímu výtahu. Bez zaváhání s ní vjel dovnitř a zatáhl za nimi plechovou mříž. Zabrzdil vozík a chytil ovládací lano. Vypnul pojistku a pomalu lano pouštěl. Výtah se dal do pohybu. Se skřípěním klesali o tři patra níž.

Tady nebylo to tíživé ticho. Chodbou se nesl křik, nářek, sténání, prosby o pomoc. Chtěla si zakrýt uši, aby to všechno neslyšela. Nemohla. Nemohla hýbat rukama a ovládat je. Musela poslouchat.

Tahle chodba byla mnohem světlejší. Dokonale vybílená a sterilní. Drnčení vozíku úplně zaniklo v okolních zvucích. Byla tak vyděšená, že nemohla ani plakat. Oči měla doširoka rozevřené, srdce jí splašeně utíkalo, dýchala jen mělce a povrchně.

Lékař zastavil před masivními dřevěnými dveřmi. Z kapsy vytáhl mosazný klíč a s klapnutím odemkl. Zimničně se třásla. Vjel s ní do malé, stísněné místnosti. Uprostřed bylo lékařské lehátko a kolem něj několik strojů, jejichž význam zatím nechápala. To se mělo brzy změnit.

Nechal ji bez jediného slova sedět na vozíku a na okamžik odešel. Osaměla v té místnosti a nutila se nedívat se na všechny ty přístroje a nástroje. Pouta, injekce, kleště, pilky a mnoho dalších, které neznala. Pevně semkla víčka.

Někdo k ní zezadu přistoupil a chytil ji za vlasy. Neubránila se vyjeknutí.

„Mary Alice, ani nevíš, jak moc mě tohle mrzí, ale jinak to nejde,” promluvil na ni její lékař, ale z tónu jeho hlasu bylo zcela jasné, že ho to nemrzí ani trochu. „Víš, ty jsi opravdu hodně vážně nemocná. Jsi naprosto šílená a šílení lidé potřebují krajní a velmi tvrdá řešení. Je zvláštní, že ještě před pár lety by tě bez rozmýšlení upálili. Každý by tě považoval za čarodějnici nebo posednutou. My dneska víme, že v tomhle nejsou žádné čáry, ale nemoc. Nemoc duše. Zdraví a normální lidé nepředpovídají něčí smrt pár hodin před tím, než se to stane.

Tvoje babička včera zemřela. Spadla ze schodů. Přesně jak jsi řekla. To není normální, že. Musíme tě vyléčit, musíme tě zbavit toho tvého bláznovství. Máme novou terapii, víš. Dostane se ti té cti, že ji okusíš jako první.”

Ani nedýchala. Babička byla mrtvá. Stalo se to tak, jak to viděla. Nezabránila tomu. Zřízenec, kterého lékař přivedl s sebou, vzal do ruky nůžky a přiblížil se k ní. Ignorovala ho. Stejně se nemohla bránit. Doufala jen, že jí je vrazí do srdce a ona zemře rychle a bezbolestně.

S nůžkami jí nijak neubližoval. Zabořil je do jejích hustých černých vlasů a stříhal. Prameny vlasů jí padaly na ramena, zůstávaly přichycené na bílé kazajce a tvořily zvláštní kontrast. Zkracoval vlasy na velmi krátké. Kolem ní se objevovala černá závěj. Když už nebylo co stříhat, vzal do ruky žiletku. Zbytky vlasů jí pečlivě oholil, až měla hlavu úplně hladkou.

Pak ji přenesl na lehátko a připoutal jí za ruce i nohy. Nedokázala se už ani bát. V duchu prosila, ať zemře co nejrychleji. Těšila se na smrt a vítala by ji s otevřenou náručí.

Smrt by však pro blázna byla příliš snadným vysvobozením. Holou hlavu jí potřel chladivou tekutinou a připnul k ní elektrody. Na prst jí nasunul železný kolíček. Lékař chvíli nastavoval něco na přístroji za lehátkem a pak se na ni podíval. Poprvé se jí díval přímo do očí.

„Tohle tě vyléčí, holčičko,” zašeptal vítězně a zatáhl za páčku.

Jestli si do té doby někdy myslela, že ví, co je to bolest, nyní poznala, jak hluboce se pletla. Její tělo se prohnulo v křeči. Protočila panenky a omdlela. Lékař si toho nevšímal a elektrický proud do jejího zuboženého těla poslal ještě čtyřikrát. Na blázny se musí tvrdě. I když je jim teprve třináct let.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Bosorka

14)  Bosorka (25.10.2011 21:03)

Ježiši kriste chudák Alice....:'-( , co si to na ní autorka vymyslela Díky bohu, že si tohle všechno nepamatovala, protože z toho by se i upír musel zbláznit.

julie

13)  julie (31.01.2011 21:13)

tak tomu se nedá říct jinak,než masakr,hrůza,děs..a přitom nepochybuju o jediném slovu

Janeba

12)  Janeba (07.11.2010 17:01)

Chceš mě zabít?! Co sis to na chudinku Alici vymyslela? Napsala jsi to tak strhujícím způsobem, že naprosto to její zoufalství cítím!*hysterical * Doufám, že následující kapitolky už nebudou tak plné bolesti a utrpení a nějakým způsobem ji odtamtud dostaneš! Díky!

Alorenie

11)  Alorenie (10.09.2010 20:22)

Evelyn! Já nemám slov. Mám z tvé povídky husí kůži, ale nijak mi to nevadí. Naprosto úžasně napsané! Nechápu, proč to čtu až teď!
Úžasné!!

Popoles

10)  Popoles (05.07.2010 22:47)

Pane bože a já si myslela, že píšu až moc realistické a brutální scény!
Evelyn tohle bylo... já asi nemám slov!
Naprosto úžasně popsané zoufalství, bezmoc, beznaděj a hrůza.
Srdce mi buší a mám stažený žaludek.
Není divu, že si Alice z lidského života nic nepamatuje.
Ty "lékaře" bych do jednoho nechala okusit jejich vlastní medicínu.
Jdu honem na další díl.

Lioness

9)  Lioness (05.07.2010 15:13)

Hořká pachuť bolesti, ačkoliv neprožívané, jen čtenné, se mi usadila na jazyku s neodvratnou tíhou. Je to hrůzostrašné. Temné. Bolestné. Nedivím se, že si to Alice nepamatuje... nechce si to pamatovat. Klepu se, i když je dnes vážně teplo. Je mi špatně (a k tomáu má mhlad :p). Zamyslet se nad Alicinými osudy z této stránky je působivé. Všechna ta hrůza, která ji obklopovala od raného dětství, je popsána tak uvěřitelně a tvrdě... Kdybych nevěděla, že si pro ni osud připravil i dostatečný kus štěstí, tak...

DeSs

8)  DeSs (01.07.2010 10:45)

Salazeret, pokračováni už tu je... Já zase první přečetla 1. kapitolu a nevěděla, že je tu i prolog.:D

Ehm, ale právě jsem ho dodatečně přečetla. No, klepu se tady a říkám si, jestli by pro ni nebylo lepší narodit se o pár let dřív, myslím, že i smrt upálením by pro ni byla lepší. Kdyby to tam nepřežila, samozřejmě.

Jak ty tohle děláš? Víš, jak hrozně se teď cítím? Ještě všechny ty úžasně živé popisy, detailně rozepsané události, třeba jak ty šoky prováděli.

Prostě krásně napsaná hrůza...

Salazaret

7)  Salazaret (01.07.2010 10:41)

Tak tohle je tedy něco... Famózní a nádherné, ale přitom tak smutné... Ale píšeš krásně a já se těším na pokračování...

Amisha

6)  Amisha (28.06.2010 08:44)

Tedy Evelínko to jsi mě vyšokovala! Taková jemná bytost jako ty a takový horor. Bylo to nádherně napsané, těším se na další

Silvaren

5)  Silvaren (27.06.2010 22:41)

Tak tohle je tedy síla! Je mi jí moc líto.:'-( Jak mohli rodiče dopustit, aby skončila v takové díře?
Moc krásně napsané, jako vždy.

krista81

4)  krista81 (27.06.2010 21:47)

Ježiši chudák Alice, co to měla za rodiče? Že ji nechali zavřít do takového ústavu a ten "doktor" no hrůza. Jenom když si to představím běhá mi mráz po zádech.
Ale napsané je to brilantně
Sice mi chybí ZK, ale já si počkám

Gassie

3)  Gassie (27.06.2010 15:49)

Chtěla jsem ti tu nechat nějaký smysluplný komentář, ale nějak nejsem schopná nic vyplodit.
Je to tak temné a tak skvělé.

Ivanka

2)  Ivanka (27.06.2010 14:28)

Nevím jak to říct... Tvoje povídky jsou tak temné, ale zároveň chytlavé. Číst je pro čtenáře zážitek a... Moc se těším na další dílek!

sfinga

1)  sfinga (27.06.2010 13:44)

Hrůza. I když vím, že se to takhle běžně praktikovalo, stejně se z toho klepu. Chudák Alice, pro tu je opravdu upíří život cesta rájem.
Těším se na další díl

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek