Sekce

Galerie

/gallery/Twilight___Alice_and_Jasper_by_SlashNKirk.jpg

Vzdávám sliby o brzkém přidání další kapitoly a vážně se stydím za ty šílené prodlevy..

Ve světě zuří válka a Alici to nemůže být lhostejné

Skrývala se v lesích. Osvědčený způsob, jak se vyhnout lidem, a nyní i válce. Stále putovala a snažila se hledat město, kde se setká s ním. Jak ale válka postupovala a ovlivňovala větší a větší území, málokdy opuštěla bezpečí stromů nebo skal. A přestože byla lidem tak daleko, válka ji zasáhla na nejcitlivějším místě.

Nejprve viděla útok na moři. Oheň, výbuchy, zoufalý křik, ohořelé kusy dřeva plovoucí v nekonečném oceánu. Trvalo to sotva pár vteřin. Přesto se vzpamatovávala dlouhé hodiny. Nechápala, proč se stala svědkem této lidské katastrofy. Pak přišla další vidina. Zákopy, vojáci střílející jako šílení z dlouhých pušek, nábojnice létající vzduchem, bolestné sténání, pach hniloby a strachu přehlušující vůni spousty čerstvé krve. Zakrývala si oči, hlasitě si broukala a snažila se nevidět a neslyšet, co se děje jinde ve světe. Zoufale si přála zbavit se obrázků zmrzačených a zubožených těl, vypálených budov, poničených měst, vyhlazených vesnic. Nenáviděla svou schopnost jako ještě nikdy dříve.

S postupem války, s šířením násilí a neustávajícího strachu, úplně ustala ve svém putování. Zůstala v horách na samém severu Ameriky. Domovem nazývala malou jeskyni vysoko ve skalách, kam se ani žádné zvěř nemohla dostat. Ztrácela sílu a energii. S každou další vizí slábla a uzavírala se víc a víc do sebe. Během několika měsíců už nedokázala ani vstát ze země. Nelovila, ale žízeň ji netrápila. Její tělo bojovalo s jinými démony než s touhou po krvi.

Věděla, že to nejsou sny, protože spánek jí byl od probuzení na louce před lety odepřen. Věděla, že to není její příliš bujná fantasie, protože tohle by si nevymyslela snad ani ta nejzvrácenější mysl. Věděla, že to není žádný výjev z dob, které dávno minuly, protože všechny ty scény byly až moc skutečné a současné. Moc dobře věděla, že všechno, co vidí, se někde ve světě děje nebo brzy stane. Před jejíma očima umíraly tisíce lidí a další tisíce přicházely o své blízké.

Bez ustání se třásla. Přestala sledovat, jestli je den nebo noc, léto nebo zima. Přestala se snažit nekřičet při některých vizích hrůzou, znechucením nebo zoufalstvím. Přestala se modlit a prosit, aby to všechno skončilo. Ztratila naději, že někdy bude lépe, a ztratila i sebe samu.

Už nevídala jeho tvář, už tajně nesledovala zlatookou rodinu. Nepředstavovala si dobu po svém shledání s ním. Nefantazírovala o prvním polibku, o chuti jeho rtů, o síle jeho dotyku. Nehádala jeho jméno a nezkoušla tiše šeptat Miláčku. Všechno hezké zakrývaly stíny a temnota.

Postupem času, mohly to být týdny stejně dobře jako měsíce nebo dokonce roky, otupěla. Měla pocit, že už jen čeká na smrt, a netušila, jestli ta si ji vůbec může vzít. Za zavřenými víčky se jí stále promítaly hrůzy války, ať si rukama uši tiskla jakoukoliv silou, pořád slyšela nářek, pláč a střelbu.

Ve chvíli, kdy si myslela, že je na samém dně a hlouběji klesnout nemůže, spatřila jeho. Nejprve to vypadalo jako každá jiná vidina války, ale něco bylo jinak. Cítila dosud neznámé chvění a mrazení v zátylku. Jakoby se jí něco sevřelo v hrudi. Bezděčně zaťala ruce v pěst.

 

Opuštěná vesnice v horách. Bezměcíčná noc. Vítr opírající se do suchých stromů. Prašná půda drolící se pod podrážkami několika párů bot. Nervozita a očekávání chvějící se ve vzduchu. Rychlá, svižná chůze, pušky stále připravené, celá jednotka ve střehu.

Kapitán posunky určoval směr a řídil pohyb svých mužů. Nemohli si dovolit žádnou chybu. Všichni si moc dobře uvědomovali, že nebezpečí je velmi blízko. Tiše a neslyšně prohledávali prázdné domy.

,,Nikdo tady není.“ Úleva v hlase mladého vojáka se nedala přeslechnout.

Napjetí polevilo. Někteří z mužů se posadili na zem a dopřáli si krátký odpočinek. Každý si lokl vody z putovní láhve vody.

Prvního závanu nepřirozeného chladu si žádný z nich nevšiml. Bez varování se mezi nimi objevil neznámý muž. I on měl vojenskou uniformu, ale tahle nepatřila žádné z bojujích stran. Nedal jim šanci pocítit strach nebo snad příležitost utéct a zachránit se.

Během pár vteřin je zabil. Všechny. Choval se jako šílený, smyslů zbavený. Pohyboval se příliš rychle a chaoticky. Když se konečně zastavil, byl ve vesnici jediný, kdo dýchal. Třásl se jako v horečce, sípavě popadal dech, křečovitě si zatínal prsty do stehen. Tvář měl zkřivenou bolestivou grimasou, v očích nepříčetný výraz. A jejich barva... Karmínově rudá.

 

On byl ve válce. Alici bolelo vidět, jak trpí, a nemít možnost a moc pomoct mu. Tahle jediná vidina byla horší než všechny předchozí. Ona se skrývala v lesích, on bojoval. Byla si jistá, že nestojí na žádné ze znepřátelených stran, přesto se do bojů zapojoval. Lovit ve válce muselo být snadné...

Děsilo ji, co její milý dělá. Neuměla říct proč, ale nepochybovala, že on to tak nechce. Jen nezná jinou cestu. Něco v jeho tváři jí říkalo, že ať ve světě zuří jakkoliv velký a divoký boj, tomu v jeho nitru se nemůže rovnat. Nenáviděla svou slabost a neschopnost najít ho. Poprvé ho viděla před tak dlouhou dobou! Možná kdyby se víc snažila, kdyby byla silnější a tolik se nebála kontaktu s lidmi, dokázala by to. Teď mohli být spolu. Štastní, bez strarostí a bolesti. Místo toho byli oba sami a oba trpěli.

Tahle jedna vize přehlušila všechny předchozí. Místo jeho usměvavé tváře vídala jen ten šílený výraz a temně rudé oči. Kdyby ho v takovém stavu potkala, i přes všechnu svou lásku by se ho bála.

 

Změnu pomalu ani nezaznamenala. Zprvu si nevšimla, že do vidin začínají pronikat první světlé paprsky. Zpočtku přehlédla drobná zrnka naděje a víry v lepší zítřky. Byla tak zesláblá a unavená, že si konec války uvědomila, až když nastal mír.

Chtěla se radovat a smát se. Chtěla být šťastná, že zlé vize budoucnosti zmizely. Chtěla oslavovat, že teď už bude lépe. Nedokázala ale ani vstát. I otevření očí bylo příliš namáhavé. Přesto měla pocit, že je otevřít musí. S vynaložením všech sil rozlepila víčka. V ten moment ji oslepila záře vlastního těla. Třpytila se ve slunečních paprscích.

Na tenké větvi v koruně nejbližšího stromu zpíval pestrobarevný pták. Neznala jeho jméno, ale byla si jistá, že krásnější píseň nikdy dříve neslyšela. Nedokázala z něj spustit oči. Trvalo ale jen pár vteřin, než se obraz rozostřil.

 

Krajina kolem ní se změnila. Stále viděla stromy, ale tyhle byly jiné. Měly světlejší barvu, jejich kmeny byly nižší a podsaditější, listy menší s mnoha rýhami. Ptáci v jejich korunách zpívali jednoduché veselé melodie.

V malém parku uprostřed města se procházeli lidé. Jiní seděli na lavičkách a povídali si, četli noviny nebo jen odpočívali. Po válce zde nebylo ani stopy. Kousek od parku na náměstí stála nízná budova se zápražím a velkými okny bez záclon. Snad nikdy dříve Alici žádné místo nelákalo víc.

Bistro, nebo možná spíše bar, bylo čisté a útulné a tak důvěrně známé, že měla chuť se rozplakat štěstím. Nemusela se v něm dlouho rozhlížet, aby ho bezpečně poznala. Tohle bylo to místo!

Poprvé viděla víc než jen bar, muže rozlévajícího pití a pak dveře a jeho příchod. Poprvé viděla město. A věděla, že on sem směřuje.

 

S novou silou a energií proudící žilami se rozesmála. Tohle místo, tohle město, znala. Tady už byla.

Několik desítek metrů od ní proběhla srna. Alice nepřemýšlela. Její vyhladovělé tělo jednalo za ni. S námahou vstala a seskočila ze skály. Běžela pomaleji než kdy dříve, připadala si nemotorná. Přesto byla rychlejší než zvíře před ní. Démon toužící po krvi na pár chvil převzal vládu nad tělem a nakrmil se. Jedna srna nestačila. Alice pořádně nevnímala, co se děje. Po dlouhé době cítila žízeň. Spalující, ničivou, vražednou. Kdyby narazila na člověka, nedokázala by se ovládnout.

Slunce se sklánělo k západu, když se konečně cítila sytá. Rudý opar žízně opadl. Věděla, že musí vypadat podobně jako její milý v té vsi po smrti těch vojáků. Nedokázala popadnout dech, měla pocit, že vypitá krev ji udusí. Při sebemenším pohybu se jí zdálo, že tíha tekutiny ji táhne k zemi. Po pár krocích se poddala. Nohy jí podklesly a ona spadla do trávy.

Zavřela oči a usmála se. Poprvé po letech znala cíl své cesty. Nečekalo ji už žádné bloudění a hledání. Tentokrát měla jasný směr. Santa Ana v Kalifornii. Tam se setkají. Tam konečně najde smysl svého bytí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Bosorka

12)  Bosorka (21.06.2013 15:52)

Evelýnko, sliby se mají plnit! ;)

Jalle

11)  Jalle (21.06.2013 15:42)

hurá doteraz som si vôbec neuvedomila, ako dlho bola Alice po premene sama:(

10)  mollynkaska (31.12.2012 18:00)

We want the chapter.

9)  fgff (31.12.2012 17:59)

Chci novou kapitolu.. fňuk :'-( :(

8)  teresis (28.05.2012 18:08)

Janeba

7)  Janeba (06.03.2012 15:07)

julie

6)  julie (05.03.2012 00:11)

Evelynko,takové nádherné překvápko!Už mi tvé povídky moc chyběly.Díky

5)  jenka (04.03.2012 22:53)

Tedy, za to nekonečné čekání to stálo! Úplně jsem se ztratila ve vizích války a beznaděje. Ale ten příslib na konci to všechno vynahradil.

Evelyn

4)  Evelyn (04.03.2012 21:30)

Kamčí, najdou - příště ;)
Janičko, já děkuju
Bos, někdy před rokem (když už jsem měla něco málo přes rok rozepsáno ) jsem slíbila, že než se vdám, dopíšu to. Takže letos určitě Šestž smysl dokončený bude

Bosorka

3)  Bosorka (04.03.2012 21:20)

Alice a válka, Jasper a válka...jak rozdílné přístupy a vzhledem k jejich darům trpí oba stejně.

PS: Tak zase za rok? ;)

Janeba

2)  Janeba (04.03.2012 20:52)

Evelýnečko , tys ji dala!!! Chudák Alice!!! Běsy ze svých vidin , jídlo žádné , opuštěná, no a vyhlídky snad skoro taky nic moc!!! Ještě žes jí poslala tu vidinu vojáka a směr!!!! Zvládla to!!!!
Infarktové, ale krásné!!!! Konečně!!!! Hurá!!!Moc se těším, až budou spolu!!! ;)

Děkuji!!!

Kamci

1)  Kamci (04.03.2012 20:51)

Alicino vnímání války mě vážně dostalo:( :( :( všechny ty zvěrstva ve svý hlavě
Ale teď už snad nestojí jejich shledání v cestě žádná velká překážka a oni se najdou

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek