Sekce

Galerie

/gallery/Twilight___Alice_and_Jasper_by_SlashNKirk.jpg

Čekání je dlouhé

(název kapitoly a bohužel i pravda o rychlosti přibývání kapitol)

 

Janebko, děkuju moc

 

Pohybovat se mezi lidmi a zároveň se jim vyhýbat se stávalo čím dál těžší. Osamělá žena budila pozornost. Nikde ji nikdo neznal, neměla zavazadla, neubytovala se v žádném hotelu. Byla jiná. Snad žádný člověk, který ji potkal, by nedokázal říct proč a čím, ale lišila se od ostatních. Její chůze připomínala tanec, tvář měla až nadpozemsky krásnou, pohyby příliš ladné. Lidé se za ní otáčeli, šeptali si o ní, někteří se ji snažili oslovit.

Alice neuměla lhát. Nevěděla, jak odpovídat na otázky o svém původu a cíly cesty. Ona sama jen tušila, kým je, a směr svého putování mohla pouze odhadovat podle vizí, které nebyly nijak určité. Nedokázala být nenápadná a ztratit se v davu. Byla odhodlaná prozkoumat klidně každičké město ve Státech, jen aby našla jedno konkrétní bistro. To, kde se má setkat s ním. Musela ale najít jiný způsob hledání. Aby se neprozradila, ukrývala se opět v lesích a do měst vstupovala až dlouho po setmění. Naučila se využívat svou rychlost a stala se pro lidi potulující se nočními ulicemi neviditelnou.

Dny trávila ve skrytu stromů a skal. Když svítilo slunce, vylézala až na nejvyšší větve v nejodlehlejších částech lesů a se zavřenýma očima nastavovala hřejivým paprskům svou tvář. Milovala slunce. Představovala si, jak jednou bude ležet vedle něj, držet ho za ruku a nechá jeho záři splynout s tou svou. Přála si být s ním co nejdříve. Klíčila v ní netrpělivost a neklid. Zažila už několik zim i lét, viděla oceán, vyprahlé pláně, obrovská města i rozlehlá pole a louky. Poprvé jeho tvář spatřila nedlouho po svém probuzení. Tehdy si myslela, že se s ním setká brzy. Věděla, že se musí naučit odolat žízni v blízkosti lidí. Odměnou jí měl být on. Vždy, když bylo tak těžké vytrvat ve svém úsilí, myslela na něj. Kvůli němu se snažila, kvůli němu se měnila. Teď si dokázala přiznat, že zpočátku neměla výčitky svědomí pro lidské životy, které vzala. Nebylo jí lidí líto, nepovažovala se za zrůdu. To až když zmizel ten rudý opar žízně, který ji provázel po procitnutí na louce. Teď si připadala čistá. Hodná jejich setkání. Její oči už měly dávno krásně zlatou barvu, vůni lidské krve ji už dlouho nezpůsobovala trýzeň. Čas ale plynul a on nepřicházel. Neztrácela víru a naději, jen její trpělivost slábla.

Ani na okamžik nepochybovala o skutečnosti své vize. Vyvolávala ji stále dokola. Pokoušela se najít v ní jakýkoliv na pohled bezvýznamný detail, který by jí pomohl v hledání. Marně. V těch chvílích se jí chtělo plakat. Zmocňovalo se jí zoufalství. Byla pořád tak sama! Někde hluboko uvnitř sebe věděla, že to tak bylo vždycky. Nechyběla jí společnost jako taková, chyběl jí on.

Několikrát během těch let putování se téměř potkala s jinými svého druhu. Bála se jich a nechtěla se s nikým z nich setkat. Jejich krvavě rudé oči a kruté úsměvy ji děsily. Připadala si zranitelná. Chránily ji jen její vize. Vždy viděla cizince přicházet o pár chvil dříve, než je mohl prozradit jejich pach. Uměla využít směru a síly větru i učiněných rozhodnutí o cíli a místu cesty. Ukrývala se za stromy, přeskakovala v jejich korunách, utíkala míle daleko, hodiny bez sebemenšího pohybu stála v temném koutě slepé uličky, v jejímž okolí jiný upír lovil. Její vize ji chránily i před ní samou. Chtěla těm lidem pomoci. Přála si zabránit jejich smrti. Pokaždé, když se rozhodla vyjít ze své skrýše a lov pokazit, viděla, jak by to dopadlo. Nepřežil by člověk, ani ona. Neuměla bojovat. Prohrála by a nikdy by se nesplnilo, co bylo dávno dáno. Nechala by ho samotného. To nemohla dopustit.

Nesledovala dění v lidské světě. Nepatřila do něj a příliš mu nerozuměla. Přicházející válku ale nemohla nevidět a nevnímat. První datum své existence, které si měla navždy pamatovat, byl sedmý prosinec 1941. Pohybovala se v blízkosti New Yorku. Během svého nočního procházení městem byla zprvu překvapena neobvykle velkým množstvím lidí v ulicích. Neobvyklý byl i jejich nezájem o ní. Co se děje, pochopila, když došla na velké náměstí, kde veřejný rozhlas oznamoval útok na Spojené státy. Válka zasáhla Ameriku a ta už se dál nemohla držet stranou. Nikdo nevěděl, co přinesou následující dny. Všichni se báli dalších útoků.

Neznámá žena Alici objala. Smáčela jí plášť slzami. Alice dokázala jen ztuhle stát a nedýchat. Nikdy dřív nebyla člověku tak strašně blízko, abiž by měla v úmyslu se z něj krmit. Neměla žízeň, byla sytá, ale cítila cosi svíravého ve své hrudi, co se šířilo do celého těla a probouzelo pečlivě pohřběné instinkty upíra. Po pár vteřinách si uvědomila, že se neprobírá ta temná část jí samé, kterou čekala. Bylo to něco jiného. Dosud neznámého. Tohle s nadpřirozenem nemělo nic společného, bylo to dokonale lidské. Nikdy dřív nebyla nikomu tak blízko. Nikdy se nikoho tímhle způsobem nedotkla. Nikdy ji nikdo neobjal.

S vytřeštěnýma očima se slepě dívala přímo před sebe. Náměstí se pomalu rozostřovalo a propadalo do temnoty. Stovky lidí, šum hlasů, vzlyky, dokola se opakující hlášení rozhlasu, vzdálený zvuk aut a vlaků, všechno zmizelo. Jen objetí trvalo dál.


Stála v prostředku krásného pokoje a připadala si ztracená v náručí obrovského muže, kterého už jistě někdy dřív viděla, ale nedokázala si rychle vybavit, odkud ho zná.

,,Alice, prozraď mi to! Prosím! Kleknu si klidně i na kolena, ale řekni mi, co mám udělat, aby se na mě Rose nezlobila. Ty přece víš, kdy mi odpustí. Prosím, pomoz mi,“ šeptal jí muž do ucha naléhavě. Vzpomněla si, kdo to je. Už jednou se v jejích vizích objevil. Muž ze schodiště. Ten, který pak tančil s nádhernou blondýnkou. Ten, který ji znovu prosil o odpuštění.

,,Jsem tak strašně rád, že ses z toho svého výletu vrátila dřív. Fakt nevím, co mám dělat.“

Svoje vlastní slova nevnímala, ale jeho reakce ji rozesmála. Zvedl ji ze země a zatočil se s ní. Kopala nohama ve vzduchu a pištěla jako malá holka. Jemu to udělalo radost.

,,Děkuju, děkuju, děkuju!“ volal nadšeně a tiskl ji k sobě ještě pevněji.


Z mohutné náruče se stala mnohem křehčí a jemnější ženská. Všude kolem byl temně zelený les, na zem dopadaly těžké kapky deště. Bála se. Něčeho se strašně moc bála. Ta druhá žena ji konejšila.

,,Ššš, Alice, to bude dobré. Nemysli na to. Nemůžeš tomu zabránit, ta nehoda je daná. Z nějakého důvodu k ní má dojít. Má se to stát a jen Bůh ví, proč jsi to viděla. Mysli na něco hezkého, drahoušku,“ tiše k ní promlouvala hlasem, který hladil.

Alice se k ní křečovitě tiskla a ramena se jí otřásala vzlyky. Tolik lidských životů...

,,Jsme s tebou a vždycky budeme. Nenecháme tě samotnou.“ Žena ji pohladila po vlasech.

Maminka, napadlo Alici. Tohle byla její matka. I když to nebylo možné, bezesporu to tak bylo.


Jedna ženská náruč se změnila v jinou. Krásná blondýnka, Rosalie, se k ní sklonila a rychle, ale vřele a upřímně, ji objala. Měla na sobě nádherné bílé šaty. Vlasy se jí vlnily až do pasu, měla v nich zapletené perličky. Vypadala kouzelně.

,,Alice, to je taková krása! Výzdoba, šaty, hudba, květiny... Nikdy ti nebudu moct dost poděkovat. Tak úžasnou svatbu jsem ještě neměla. Všechny dřívější byly hezké, ale tahle je dokonalá! Jsi báječná,“ usmívala se Rosalie a štěstím zářila.


Rosaliina tvář zmizla. Místo ní se Alice dívala na mladého muže v bílém plášti, který se skláněl nad mikroskopem a mračil se. Rychlými, zkušenými pohyby upravoval nastavení malého kolečka na straně mikroskopu. Náhle se narovnal a překvapeně se na ni otočil. Během zlomku vteřiny stál přímo před ní a tiskl ji k sobě v pevném objetí.

,,Mělas pravdu! Aditiva v tom léku by způsobila větší problémy než nemoc sama. V továrně udělali chybu... Alice, zachránila jsi stovky lidí, kteří by tyhle prášky dostali. Vím, že muselo být hrozné a velmi těžké vidět následky, které by podání léku mělo, ale díky tomu přežijí. Ještě nikdy jsem nebyl tak rád, že jsem se rozhodl špatně. Kdyby to dostal na starost jiný lékař... Ale žádné kdyby. Je to, jak to je a ty jsi moje hrdinka.“


Sterilní bílý nemocniční pokoj nahradila špinavá temná ulice. Před Alicí stál upír v bojové pozici, vrčel a díval se na ni černýma očima. Ona se ho ale nebála. Věděla, že by jí nikdy neublížil.

,,Nech mě sakra na pokoji! Do tohohle ti nic není. Je to jen a jen moje věc. Udělal jsem to stokrát před tím, tak co změní jeden další všivý život navíc?!“ křičel na ni. Celý se chvěl vzteky. Vypadal děsivě, ale jí ho bylo líto.

,,Nestojím o tvojí lítost, jasný! Tys ho neslyšela. Neviděla jsi, na co všechno myslel. Co všechno si plánoval. Na co vzpomínal. Nemáš ani tušení, jak moc se těší, až si znovu užije. A jak si užívá! My jsme oproti tomuhle člověku andělé. Chápeš to, Alice? Je to zrůda. Zabíjí, protože se mu to líbí. Líbí se mu utrpění, bolest a strach jiných. Slabších, menších, zranitelných. Děti. Vraždí děti a nechtěj vědět, co jim dělá, než zemřou.“

Dlouhé vteřiny proti sobě stáli bez hnutí a beze slov. Přesto spolu komunikovali. Museli, protože jeho výraz se měnil a tělo postupně uvolňovalo. Nevěřícně na ni zamrkal.

K domu nedaleko od nich přijelo auto. A za ním další, větší. Tiché zavření dvěří, rychlé, synchronizované kroky. Neslyšené povely. Ťukání na dveře. Šramot v domě, který člověk nemohl slyšet. Rána, když se dveře násilým otevřely. Výkřiky. Marný pokus o útěk. Dětský pláč. Sanitka jedoucí šílenou rychlostí. Houkání sirén.

,,Máme ho. Thomas Bradly Wictor, čtyřicet dva let. Bez pochyb je to on. Měl tu holčičku, je na cestě do nemocnice. Posílám fotku, zjistěte, kdo to je a jestli je pohřešovaná. Skončilo to. Ten bastard dostane křeslo.“ Škrtnutí zápalky, nádech kouře. ,,Pane Bože, děkuju.“

,,Měl tam holčičku... Ani jednou na ni nepomyslel. Proboha, kdybych tam šel, mohl jsem zabít i ji. Policie! Alice, proč mě to nenapadlo?“

Tentokrát to byla ona, kdo objímal. Musela se vytáhnout na špičky, aby na něj dosáhla. Bez váhání jí objetí oplatil.

,,Omlouvám se. Zrovna tobě nemám co říkat o prokletém daru. Omlouvám se,“ šeptal tiše a nevědomě zvětšoval stisk. Kousek se odtáhla a usmála se na něj.

,,Pomáháme si vzájemně, pamatuješ? Pojď, vrátíme se domů.“

Domů...

Hluk náměstí ji zasáhl nepřipravenou. Lehce sebou trhla. Trvalo jí sotva zlomek vteřiny uvědomit si, kde je a co se děje, přesto se jí to zdálo jako věčnost.

,,Já... já, promiňte,“ zaštkala neznámá žena. ,,Nikoho tu neznám a vy jste tu taky sama. Tak jsem... omlouvám se... já... nezlobte se...“

Alice zavrtěla hlavou a ženu objala. Nestyděla se, že ji využívá, aby se vidiny vrátily. Na pár okamžiků si připadala... Neuměla to pojmenovat. Někam patřila, někdo ji měl rád, nebyla sama. On tam sice nebyl, ale i tak nebyla osamělá. Za celou tu dobu, kdy ho hledala ji ani na okamžik nenapadlo, že by jí společnost mohl dělat někdo jiný než on. Vůbec neuvažovala o možnosti, že by kromě něho měla být i s jinými. A přesto teď s neochvějnou jistotou věděla, že jen oni dva nikdy nebudou úplní. Že by jim chyběla rodina.

Válka změnila její plány a cestu. Během ní se neměli setkat. Tím si byla jistá. A i když věděla, že se v nejbližších letech ještě nepotkají, opustila ji netrpělivost. Několik málo let, měsíce, které v porovnání s věčností nic neznamenají. Pak bude s ním. A až budou spolu, přidají se k rodině, kterou už podruhé viděla. Získají mnohem víc, než dosud tušila.

Pohybovat se mezi lidmi a zároveň se jim vyhýbat se stávalo čím dál těžší. Osamělá žena budila
pozornost. Nikde ji nikdo neznal, neměla zavazadla, neubytovala se v žádném hotelu. Byla jiná.
Snad žádný člověk, který ji potkal, by nedokázal říct proč a čím, ale lišila se od osatatních. Její
chůze připomínala tanec, tvář měla až nadpozemsky krásnou, pohyby příliš ladné. Lidé se za ní
otáčeli, šeptali si o ní, někteří se ji snažili oslovit.
Alice neuměla lhát. Nevěděla, jak odpovídat na otázky o svém původu a cíly cesty. Ona sama jen
tušila, kým je, a směr svého putování mohla pouze odhadovat podle vizí, které nebyly nijak určité.
Nedokázala být nenápadná a ztratit se v davu. Byla odhodlaná prozkoumat klidně každičké město
ve Státech, jen aby našla jedno konkrétní bistro. To, kde se má setkat s ním. Musela ale najít jiný
způsob hledání. Aby se neprozradila, ukrývala se opět v lesích a do měst vstupovala až dlouho po
setmění. Naučila se využívat svou rychlost a stala se pro lidi potulující se nočními ulicemi
neviditelnou.
Dny trávila ve skrytu stromů a skal. Když svítilo slunce, vylézala až na nejvyšší větve v
nejodlehlejších částech lesů a se zavřenýma očima nastavovala hřejivým paprskům svou tvář.
Milovala slunce. Představovala si, jak jednou bude ležet vedle něj, držet ho za ruku a nechá jeho
záři splynout s tou svou. Přála si být s ním co nejdříve. Klíčila v ní netrpělivost a neklid. Zažila už
několik zim i lét, viděla oceán, vyprahlé pláně, obrovská města i rozlehlá pole a louky. Poprvé jeho
tvář spatřila nedlouho po svém probuzení. Tehdy si myslela, že se s ním setká brzy. Věděla, že se
musí naučit odolat žízni v blízkosti lidí. Odměnou jí měl být on. Vždy, když bylo tak těžké vytrvat
ve svém úsilí, myslela na něj. Kvůli němu se snažila, kvůli němu se měnila. Teď si dokázala přiznat,
že zpočátku neměla výčitky svědomí pro lidské životy, které vzala. Nebylo jí lidí líto, nepovažovala
se za zrůdu. To až když zmizel ten rudý opar žízně, který ji provázel po procitnutí na louce. Teď si
připadala čistá. Hodná jejich setkání. Její oči už měly dávno krásně zlatou barvu, vůni lidské krve ji
už dlouho nezpůsobovala trýzeň. Čas ale plynul a on nepřicházel. Neztrácela víru a naději, jen její
trpělivost slábla.
Ani na okamžik nepochybovala o skutečnosti své vize. Vyvolávala ji stále dokola. Pokoušela se
najít v ní jakýkoliv na pohled bezvýznamný detail, který by jí pomohl v hledání. Marně. V těch
chvílích se jí chtělo plakat. Zmocňovalo se jí zoufalství. Byla pořád tak sama! Někde hluboko
uvnitř sebe věděla, že to tak bylo vždycky. Nechyběla jí společnost jako taková, chyběl jí on.
Několikrát během těch let putování se téměř potkala s jinými svého druhu. Bála se jich a nechtěla se
s nikým z nich setkat. Jejich krvavě rudé oči a kruté úsměvy ji děsily. Připadala si zranitelná.
Chránily ji jen její vize. Vždy viděla cizince přicházet o pár chvil dříve, než je mohl prozradit jejich
pach. Uměla využít směru a síly větru i učiněných rozhodnutí o cíli a místu cesty. Ukrývala se za
stromy, přeskakovala v jejich korunách, utíkala míle daleko, hodiny bez sebemenšího pohybu stála
v temném koutě slepé uličky, v jejímž okolí jiný upír lovil. Její vize ji chránily i před ní samou.
Chtěla těm lidem pomoci. Přála si zabránit jejich smrti. Pokaždé, když se rozhodla vyjít ze své
skrýše a lov pokazit, viděla, jak by to dopadlo. Nepřežil by člověk, ani ona. Neuměla bojovat.
Prohrála by a nikdy by se nesplnilo, co bylo dávno dáno. Nechala by ho samotného. To nemohla
dopustit.
Nesledovala dění v lidské světě. Nepatřila do něj a příliš mu nerozuměla. Přicházející válku ale
nemohla nevidět a nevnímat. První datum své existence, které si měla navždy pamatovat, byl sedmý
prosinec 1941. Pohybovala se v blízkosti New Yorku. Během svého nočního procházení městem
byla zprvu překvapena neobvykle velkým množstvím lidí v ulicích. Neobvyklý byl i jejich nezájem
o ní. Co se děje, pochopila, když došla na velké náměstí, kde veřejný rozhlas oznamoval útok na
Spojené státy. Válka zasáhla Ameriku a ta už se dál nemohla držet stranou. Nikdo nevěděl, co
přinesou následující dny. Všichni se báli dalších útoků.
Neznámá žena Alici objala. Smáčela jí plášť slzami. Alice dokázala jen ztuhle stát a nedýchat.
Nikdy dřív nebyla člověku tak strašně blízko, abiž by měla v úmyslu se z něj krmit. Neměla žízeň,
byla sytá, ale cítila cosi svíravého ve své hrudi, co se šířilo do celého těla a probouzelo pečlivě
pohřběné instinkty upíra. Po pár vteřinách si uvědomila, že se neprobírá ta temná část jí samé,
kterou čekala. Bylo to něco jiného. Dosud neznámého. Tohle s nadpřirozenem nemělo nic
společného, bylo to dokanale lidské. Nikdy dřív nebyla nikomu tak blízko. Nikdy se nikoho tímhle
způsobem nedotkla. Nikdy ji nikdo neobjal.
S vytřeštěnýma očima se slepě dívala přímo před sebe. Náměstí se pomalu rozostřovalo a propadalo
do temnoty. Stovky lidí, šum hlasů, vzlyky, dokola se opakující hlášení rozhlasu, vzdálený zvuk aut
a vlaků, všechno zmizelo. Jen objetí trvalo dál.
Stála v prostředku krásného pokoje a připadala si ztracená v náručí obrovského muže, kterého už
jistě někdy dřív viděla, ale nedokázala si rychle vybavit, odkud ho zná.
,,Alice, prozraď mi to! Prosím! Kleknu si klidně i na kolena, ale řekni mi, co mám udělat, aby se na
mě Rose nezlobila. Ty přece víš, kdy mi odpustí. Prosím, pomoz mi,“ šeptal jí muž do ucha
naléhavě. Vzpomněla si, kdo to je. Už jednou se v jejích vizích objevil. Muž ze schodiště. Ten, který
pak tančil s nádhernou blondýnkou. Ten, který ji znovu prosil o odpuštění.
,,Jsem tak strašně rád, že ses z toho svého výletu vrátila dřív. Fakt nevím, co mám dělat.“
Svoje vlastní slova nevnímala, ale jeho reakce ji rozesmála. Zvedl ji ze země a zatočil se s ní.
Kopala nohama ve vzduchu a pištěla jako malá holka. Jemu to udělalo radost.
,,Děkuju, děkuju, děkuju!“ volal nadšeně a tiskl ji k sobě ještě pevněji.
Z mohutné náruče se stala mnohem křehčí a jemnější ženská. Všude kolem byl temně zelený les, na
zem dopadaly těžké kapky deště. Bála se. Něčeho se strašně moc bála. Ta druhá žena ji konejšila.
,,Ššš, Alice, to bude dobré. Nemysli na to. Nemůžeš tomu zabránit, ta nehoda je daná. Z nějakého
důvodu k ní má dojít. Má se to stát a jen Bůh ví, proč jsi to viděla. Mysli na něco hezkého,
drahoušku,“ tiše k ní promlouvala hlasem, který hladil.
Alice se k ní křečovitě tiskla a ramena se jí otřásala vzlyky. Tolik lidských životů...
,,Jsme s tebou a vždycky budeme. Nenecháme tě samotnou.“ Žena ji pohladila po vlasech.
Maminka, napadlo Alici. Tohle byla její matka. I když to nebylo možné, bezesporu to tak bylo.
Jedna ženská náruč se změnila v jinou. Krásná blondýnka, Rosalie, se k ní sklonila a rychle, ale
vřele a upřímně, ji objala. Měla na sobě nádherné bílé šaty. Vlasy se jí vlnily až do pasu, měla v
nich zapletené perličky. Vypadala kouzelně.
,,Alice, to je taková krása! Výzdoba, šaty, hudba, květiny... Nikdy ti nebudu moct dost poděkovat.
Tak úžasnou svatbu jsem ještě neměla. Všechny dřívější byly hezké, ale takle je dokonalá! Jsi
báječná,“ usmívala se Rosalie a štěstím zářila.
Rosaliina tvář zmizla. Místo ní se Alice dívala na mladého muže v bílém plášti, který se skláněl nad
mikroskopem a mračil se. Rychlými, zkušenými pohyby upravoval nastavení malého kolečka na
straně mikroskopu. Náhle se narovnal a překvapeně se na ni otočil. Během zlomku vteřiny stál
přímo před ní a tiskl ji k sobě v pevném objetí.
,,Mělas pravdu! Aditiva v tom léku by způsobila větší problémy než nemoc sama. V továrně udělali
chybu... Alice, zachránila jsi stovky lidí, kteří by tyhle prášky dostali. Vím, že muselo být hrozné a
velmi těžké vidět následky, které by podání léku mělo, ale díky tomu přežijí. Ještě nikdy jsem nebyl
tak rád, že jsem se rozhodl špatně. Kdyby to dostal na starost jiný lékař... Ale žádné kdyby. Je to,
jak to je a ty jsi moje hrdinka.“
Sterilní bílý nemocniční pokoj nahradila špinavá temná ulice. Před Alicí stál upír v bojové pozici,
vrčel a díval se na ni černýma očima. Ona se ho ale nebála. Věděla, že by jí nikdy neublížil.
,,Nech mě sakra na pokoji! Do tohohle ti nic není. Je to jen a jen moje věc. Udělal jsem to stokrát
před tím, tak co změní jeden další všivý život navíc?!“ křičel na ni. Celý se chvěl vzteky. Vypadal
děsivě, ale jí ho bylo líto.
,,Nestojím o tvojí lítost, jasný! Tys ho neslyšela. Neviděla jsi, na co všechno myslel. Co všechno si
plánoval. Na co vzpomínal. Nemáš ani tušení, jak moc se těší, až si znovu užije. A jak si užívá! My
jsme oproti tomuhle člověku andělé. Chápeš to, Alice? Je to zrůda. Zabíjí, protože se mu to líbí.
Líbí se mu utrpění, bolest a strach jiných. Slabších, menších, zranitelných. Děti. Vraždí děti a
nechtěj vědět, co jim dělá, než zemřou.“
Dlouhé vteřiny proti sobě stáli bez hnutí a beze slov. Přesto spolu kominikovali. Museli, protože
jeho výraz se měnil a tělo postupně uvolňovalo. Nevěřícně na ni zamrkal.
K domu nedaleko od nich přijelo auto. A za ním další, větší. Tiché zavření dvěří, rychlé,
synchronizované kroky. Neslyšené povely. Ťukání na dveře. Šramot v domě, který člověk nemohl
slyšet. Rána, když se dveře násilým otevřely. Výkřiky. Marný pokus o útěk. Dětský pláč. Sanitka
jedoucí šílenou rychlostí. Houkání sirén.
,,Máme ho. Thomas Bradly Wictor, čtyřicet dva let. Bez pochyb je to on. Měl tu holčičku, je na cestě
do nemocnice. Posílám fotku, zjistěte, kdo to je a jestli je pohřešovaná. Skončilo to. Ten bastard
dostane křeslo.“ Škrtnutí zápalky, nádech kouře. ,,Pane Bože, děkuju.“
,,Měl tam holčičku... Ani jednou na ni nepomyslel. Proboha, kdybych tam šel, mohl jsem zabít i ji.
Policie! Alice, proč mě to nenapadlo?“
Tentokrát to byla ona, kdo objímal. Musela se vytáhnout na špičky, aby na něj dosáhla. Bez váhání
jí objetí oplatil.
,,Omlouvám se. Zrovna tobě nemám co říkat o prokletém daru. Omlouvám se,“ šeptal tiše a
nevědomně zvětšoval stisk. Kousek se odtáhla a usmála se na něj.
,,Pomáháme si vzájemně, pamatuješ? Pojď, vrátíme se domů.“
Domů...
Hluk náměstí ji zasáhl nepřipravenou. Lehce sebou trhla. Trvalo jí sotva zlomek vteřiny uvědomit
si, kde je a co se děje, přesto se jí to zdálo jako věčnost.
,,Já... já, promiňte,“ zaštkala neznámá žena. ,,Nikoho tu neznám a vy jste tu taky sama. Tak jsem...
omlouvám se... já... nezlobte se...“
Alice zavrtěla hlavou a ženu objala. Nestyděla se, že ji využívá, aby se vidiny vrátily. Na pár
okamžiků si připadala... Neuměla to pojmenovat. Někam patřila, někdo ji měl ráda, nebyla sama.
On tam sice nebyl, ale i tak nebyla osamnělá. Za celou tu dobu, kdy ho hledala ji ani na okamžik
nenapadlo, že by jí společnost mohl dělat někdo jiný než on. Vůbec neuvažovala o možnosti, že by
kromě jeho měla být i s jinými. A přesto teď s neochvějnou jistotou věděla, že jen oni dva nikdy
nebudou úplní. Že by jim chyběla rodina.
Válka změnila její plány a cestu. Během ní se neměli setkat. Tím si byla jistá. A i když věděla, že se
v nejbližších letech ještě nepotkají, opustila ji netrpělivost. Několik málo let, měsíce, které v
porovnání s věčností nic neznamenají. Pak bude s ním. A až budou spolu, přidají se k rodině, kterou
už podruhé viděla. Získají mnohem víc, než tušila.

Pohybovat se mezi lidmi a zároveň se jim vyhýbat se stávalo čím dál těžší. Osamělá žena budila pozornost. Nikde ji nikdo neznal, neměla zavazadla, neubytovala se v žádném hotelu. Byla jiná. Snad žádný člověk, který ji potkal, by nedokázal říct proč a čím, ale lišila se od osatatních. Její chůze připomínala tanec, tvář měla až nadpozemsky krásnou, pohyby příliš ladné. Lidé se za ní otáčeli, šeptali si o ní, někteří se ji snažili oslovit.


Alice neuměla lhát. Nevěděla, jak odpovídat na otázky o svém původu a cíly cesty. Ona sama jen tušila, kým je, a směr svého putování mohla pouze odhadovat podle vizí, které nebyly nijak určité. Nedokázala být nenápadná a ztratit se v davu. Byla odhodlaná prozkoumat klidně každičké město ve Státech, jen aby našla jedno konkrétní bistro. To, kde se má setkat s ním. Musela ale najít jiný způsob hledání. Aby se neprozradila, ukrývala se opět v lesích a do měst vstupovala až dlouho po setmění. Naučila se využívat svou rychlost a stala se pro lidi potulující se nočními ulicemi neviditelnou.


Dny trávila ve skrytu stromů a skal. Když svítilo slunce, vylézala až na nejvyšší větve v nejodlehlejších částech lesů a se zavřenýma očima nastavovala hřejivým paprskům svou tvář. Milovala slunce. Představovala si, jak jednou bude ležet vedle něj, držet ho za ruku a nechá jeho záři splynout s tou svou. Přála si být s ním co nejdříve. Klíčila v ní netrpělivost a neklid. Zažila už několik zim i lét, viděla oceán, vyprahlé pláně, obrovská města i rozlehlá pole a louky. Poprvé jeho tvář spatřila nedlouho po svém probuzení. Tehdy si myslela, že se s ním setká brzy. Věděla, že se musí naučit odolat žízni v blízkosti lidí. Odměnou jí měl být on. Vždy, když bylo tak těžké vytrvat ve svém úsilí, myslela na něj. Kvůli němu se snažila, kvůli němu se měnila. Teď si dokázala přiznat, že zpočátku neměla výčitky svědomí pro lidské životy, které vzala. Nebylo jí lidí líto, nepovažovala se za zrůdu. To až když zmizel ten rudý opar žízně, který ji provázel po procitnutí na louce. Teď si připadala čistá. Hodná jejich setkání. Její oči už měly dávno krásně zlatou barvu, vůni lidské krve ji už dlouho nezpůsobovala trýzeň. Čas ale plynul a on nepřicházel. Neztrácela víru a naději, jen její trpělivost slábla.


Ani na okamžik nepochybovala o skutečnosti své vize. Vyvolávala ji stále dokola. Pokoušela se najít v ní jakýkoliv na pohled bezvýznamný detail, který by jí pomohl v hledání. Marně. V těch chvílích se jí chtělo plakat. Zmocňovalo se jí zoufalství. Byla pořád tak sama! Někde hluboko uvnitř sebe věděla, že to tak bylo vždycky. Nechyběla jí společnost jako taková, chyběl jí on.


Několikrát během těch let putování se téměř potkala s jinými svého druhu. Bála se jich a nechtěla se s nikým z nich setkat. Jejich krvavě rudé oči a kruté úsměvy ji děsily. Připadala si zranitelná. Chránily ji jen její vize. Vždy viděla cizince přicházet o pár chvil dříve, než je mohl prozradit jejich pach. Uměla využít směru a síly větru i učiněných rozhodnutí o cíli a místu cesty. Ukrývala se za stromy, přeskakovala v jejich korunách, utíkala míle daleko, hodiny bez sebemenšího pohybu stála v temném koutě slepé uličky, v jejímž okolí jiný upír lovil. Její vize ji chránily i před ní samou. Chtěla těm lidem pomoci. Přála si zabránit jejich smrti. Pokaždé, když se rozhodla vyjít ze své skrýše a lov pokazit, viděla, jak by to dopadlo. Nepřežil by člověk, ani ona. Neuměla bojovat. Prohrála by a nikdy by se nesplnilo, co bylo dávno dáno. Nechala by ho samotného. To nemohla dopustit.


Nesledovala dění v lidské světě. Nepatřila do něj a příliš mu nerozuměla. Přicházející válku ale nemohla nevidět a nevnímat. První datum své existence, které si měla navždy pamatovat, byl sedmý prosinec 1941. Pohybovala se v blízkosti New Yorku. Během svého nočního procházení městem byla zprvu překvapena neobvykle velkým množstvím lidí v ulicích. Neobvyklý byl i jejich nezájem o ní. Co se děje, pochopila, když došla na velké náměstí, kde veřejný rozhlas oznamoval útok na Spojené státy. Válka zasáhla Ameriku a ta už se dál nemohla držet stranou. Nikdo nevěděl, co přinesou následující dny. Všichni se báli dalších útoků.


Neznámá žena Alici objala. Smáčela jí plášť slzami. Alice dokázala jen ztuhle stát a nedýchat. Nikdy dřív nebyla člověku tak strašně blízko, abiž by měla v úmyslu se z něj krmit. Neměla žízeň, byla sytá, ale cítila cosi svíravého ve své hrudi, co se šířilo do celého těla a probouzelo pečlivě pohřběné instinkty upíra. Po pár vteřinách si uvědomila, že se neprobírá ta temná část jí samé, kterou čekala. Bylo to něco jiného. Dosud neznámého. Tohle s nadpřirozenem nemělo nic společného, bylo to dokanale lidské. Nikdy dřív nebyla nikomu tak blízko. Nikdy se nikoho tímhle způsobem nedotkla. Nikdy ji nikdo neobjal.


S vytřeštěnýma očima se slepě dívala přímo před sebe. Náměstí se pomalu rozostřovalo a propadalo do temnoty. Stovky lidí, šum hlasů, vzlyky, dokola se opakující hlášení rozhlasu, vzdálený zvuk aut a vlaků, všechno zmizelo. Jen objetí trvalo dál.


Stála v prostředku krásného pokoje a připadala si ztracená v náručí obrovského muže, kterého už jistě někdy dřív viděla, ale nedokázala si rychle vybavit, odkud ho zná.

,,Alice, prozraď mi to! Prosím! Kleknu si klidně i na kolena, ale řekni mi, co mám udělat, aby se na mě Rose nezlobila. Ty přece víš, kdy mi odpustí. Prosím, pomoz mi,“ šeptal jí muž do ucha naléhavě. Vzpomněla si, kdo to je. Už jednou se v jejích vizích objevil. Muž ze schodiště. Ten, který pak tančil s nádhernou blondýnkou. Ten, který ji znovu prosil o odpuštění.

,,Jsem tak strašně rád, že ses z toho svého výletu vrátila dřív. Fakt nevím, co mám dělat.“

Svoje vlastní slova nevnímala, ale jeho reakce ji rozesmála. Zvedl ji ze země a zatočil se s ní. Kopala nohama ve vzduchu a pištěla jako malá holka. Jemu to udělalo radost.

,,Děkuju, děkuju, děkuju!“ volal nadšeně a tiskl ji k sobě ještě pevněji.


Z mohutné náruče se stala mnohem křehčí a jemnější ženská. Všude kolem byl temně zelený les, na zem dopadaly těžké kapky deště. Bála se. Něčeho se strašně moc bála. Ta druhá žena ji konejšila.

,,Ššš, Alice, to bude dobré. Nemysli na to. Nemůžeš tomu zabránit, ta nehoda je daná. Z nějakého důvodu k ní má dojít. Má se to stát a jen Bůh ví, proč jsi to viděla. Mysli na něco hezkého, drahoušku,“ tiše k ní promlouvala hlasem, který hladil.

Alice se k ní křečovitě tiskla a ramena se jí otřásala vzlyky. Tolik lidských životů...

,,Jsme s tebou a vždycky budeme. Nenecháme tě samotnou.“ Žena ji pohladila po vlasech.

Maminka, napadlo Alici. Tohle byla její matka. I když to nebylo možné, bezesporu to tak bylo.


Jedna ženská náruč se změnila v jinou. Krásná blondýnka, Rosalie, se k ní sklonila a rychle, ale vřele a upřímně, ji objala. Měla na sobě nádherné bílé šaty. Vlasy se jí vlnily až do pasu, měla v nich zapletené perličky. Vypadala kouzelně.

,,Alice, to je taková krása! Výzdoba, šaty, hudba, květiny... Nikdy ti nebudu moct dost poděkovat. Tak úžasnou svatbu jsem ještě neměla. Všechny dřívější byly hezké, ale takle je dokonalá! Jsi báječná,“ usmívala se Rosalie a štěstím zářila.


Rosaliina tvář zmizla. Místo ní se Alice dívala na mladého muže v bílém plášti, který se skláněl nad mikroskopem a mračil se. Rychlými, zkušenými pohyby upravoval nastavení malého kolečka na straně mikroskopu. Náhle se narovnal a překvapeně se na ni otočil. Během zlomku vteřiny stál přímo před ní a tiskl ji k sobě v pevném objetí.

,,Mělas pravdu! Aditiva v tom léku by způsobila větší problémy než nemoc sama. V továrně udělali chybu... Alice, zachránila jsi stovky lidí, kteří by tyhle prášky dostali. Vím, že muselo být hrozné a velmi těžké vidět následky, které by podání léku mělo, ale díky tomu přežijí. Ještě nikdy jsem nebyl tak rád, že jsem se rozhodl špatně. Kdyby to dostal na starost jiný lékař... Ale žádné kdyby. Je to, jak to je a ty jsi moje hrdinka.“


Sterilní bílý nemocniční pokoj nahradila špinavá temná ulice. Před Alicí stál upír v bojové pozici, vrčel a díval se na ni černýma očima. Ona se ho ale nebála. Věděla, že by jí nikdy neublížil.

,,Nech mě sakra na pokoji! Do tohohle ti nic není. Je to jen a jen moje věc. Udělal jsem to stokrát před tím, tak co změní jeden další všivý život navíc?!“ křičel na ni. Celý se chvěl vzteky. Vypadal děsivě, ale jí ho bylo líto.

,,Nestojím o tvojí lítost, jasný! Tys ho neslyšela. Neviděla jsi, na co všechno myslel. Co všechno si plánoval. Na co vzpomínal. Nemáš ani tušení, jak moc se těší, až si znovu užije. A jak si užívá! My jsme oproti tomuhle člověku andělé. Chápeš to, Alice? Je to zrůda. Zabíjí, protože se mu to líbí. Líbí se mu utrpění, bolest a strach jiných. Slabších, menších, zranitelných. Děti. Vraždí děti a nechtěj vědět, co jim dělá, než zemřou.“

Dlouhé vteřiny proti sobě stáli bez hnutí a beze slov. Přesto spolu kominikovali. Museli, protože jeho výraz se měnil a tělo postupně uvolňovalo. Nevěřícně na ni zamrkal.

K domu nedaleko od nich přijelo auto. A za ním další, větší. Tiché zavření dvěří, rychlé, synchronizované kroky. Neslyšené povely. Ťukání na dveře. Šramot v domě, který člověk nemohl slyšet. Rána, když se dveře násilým otevřely. Výkřiky. Marný pokus o útěk. Dětský pláč. Sanitka jedoucí šílenou rychlostí. Houkání sirén.

,,Máme ho. Thomas Bradly Wictor, čtyřicet dva let. Bez pochyb je to on. Měl tu holčičku, je na cestě do nemocnice. Posílám fotku, zjistěte, kdo to je a jestli je pohřešovaná. Skončilo to. Ten bastard dostane křeslo.“ Škrtnutí zápalky, nádech kouře. ,,Pane Bože, děkuju.“

,,Měl tam holčičku... Ani jednou na ni nepomyslel. Proboha, kdybych tam šel, mohl jsem zabít i ji. Policie! Alice, proč mě to nenapadlo?“

Tentokrát to byla ona, kdo objímal. Musela se vytáhnout na špičky, aby na něj dosáhla. Bez váhání jí objetí oplatil.

,,Omlouvám se. Zrovna tobě nemám co říkat o prokletém daru. Omlouvám se,“ šeptal tiše a nevědomně zvětšoval stisk. Kousek se odtáhla a usmála se na něj.

,,Pomáháme si vzájemně, pamatuješ? Pojď, vrátíme se domů.“


Domů...


Hluk náměstí ji zasáhl nepřipravenou. Lehce sebou trhla. Trvalo jí sotva zlomek vteřiny uvědomit si, kde je a co se děje, přesto se jí to zdálo jako věčnost.

,,Já... já, promiňte,“ zaštkala neznámá žena. ,,Nikoho tu neznám a vy jste tu taky sama. Tak jsem... omlouvám se... já... nezlobte se...“

Alice zavrtěla hlavou a ženu objala. Nestyděla se, že ji využívá, aby se vidiny vrátily. Na pár okamžiků si připadala... Neuměla to pojmenovat. Někam patřila, někdo ji měl ráda, nebyla sama. On tam sice nebyl, ale i tak nebyla osamnělá. Za celou tu dobu, kdy ho hledala ji ani na okamžik nenapadlo, že by jí společnost mohl dělat někdo jiný než on. Vůbec neuvažovala o možnosti, že by kromě jeho měla být i s jinými. A přesto teď s neochvějnou jistotou věděla, že jen oni dva nikdy nebudou úplní. Že by jim chyběla rodina.


Válka změnila její plány a cestu. Během ní se neměli setkat. Tím si byla jistá. A i když věděla, že se v nejbližších letech ještě nepotkají, opustila ji netrpělivost. Několik málo let, měsíce, které v porovnání s věčností nic neznamenají. Pak bude s ním. A až budou spolu, přidají se k rodině, kterou už podruhé viděla. Získají mnohem víc, než tušila.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

6)  mollynkaska (20.12.2011 11:49)

Kolik týdnů jsem hledala tuhle povídku!:D Já jsem si totiž nezapamatovala název, a jestli budou kapitoly přidávány tak pozdě, tak, tak.. Nebudu dávat komenty ! A je to :D ! Néé, přidejte novou kapitolu brzooo..
Je to nádherná povídka

julie

5)  julie (18.12.2011 13:40)

Evelyn,to je krása!!! Díky !!! !!

Kamci

4)  Kamci (18.12.2011 12:27)

nádhera, ani nevíš, jakou jsem měla radost, když jsem tu objevila další dílek tohohle skvostu.

3)  Babča S. (17.12.2011 21:05)

Bosorka

2)  Bosorka (17.12.2011 19:40)

Hurá, Evelýnko, jsem moc ráda, že s Alicí "pokračujete" dále v cestě.
Zdá se, že těch pár vizí, za které může poděkovat neznámé ženě, ji dodají sílu a vůli dál hledat a čekat.

Janeba

1)  Janeba (17.12.2011 16:18)

Evelýnečko , další část která je naprosto skvělá a dokonalá!
To objetí je neskutečně skvělý nápad a i zasazení do časového úseku!
Vážně se těším, jak to sesumíruješ dál!

Alice je momentálně pro mě tím, čím býval (a stále je ) Edward! ;)
Silná, osudem zkoušená bytost, která jen díky svému snu je schopna překonávat sama sebe!
Je to něco co ji dává sílu a proč chce být lepší!
Je pro mě vzorem, proč překonávat těžkosti a znovu hledat sílu jít dál!
Moc se mi líbí to proložení její vizí!
Děkuji!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse - Seth Clearwater