Sekce

Galerie

/gallery/Twilight___Alice_and_Jasper_by_SlashNKirk.jpg

Cullenovi

Seděla na skále nad roklí a sledovala západ Slunce. Cítila jeho hřejivé paprsky na své pokožce, která se pod nimi blyštila a nádherně třpytila. Šum lesa a zvuky života v něm vnímala jen okrajově. Lehký vánek čechral její vlasy a přinášel k ní nerůznější vůně a pachy. Z některých ji bolelo hrdlo a tvořil se jed v ústech. Silou vůle zůstávala na místě a ani o kousíček se nepohnula. Vzpomínka na krev toho muže byla stále živá a něco v ní po ničem netoužilo více než po další dávce té sladké tekutiny. Bránila se tomu. Nevěděla sice proč, ale měla pocit, že takhle to být nemá. Že je něco špatně. Snažila se na cokoliv si vzpomenout, vydolovat něco ze své zrádné paměti, ale nedařilo se jí to.

Slunce zapadlo a vládu nad potemnělou oblohou převzal Měsíc se svými věrnými společnicemi hvězdami. Alice si lehla na chladivý povrch skály a pozorovala souhvězdí. Nedokázala žádný shluk hvězd pojmenovat, ale líbily se jí. Celým jejím tělem prostupoval slastný klid a pocit pohody.



Nebe i se svými zářícími body zmizelo. Přímo před Alicinýma očima se objevil zvláštní výjev. Ocitla se daleko od své skály, daleko od míst, kde nyní žila. Místo lesa byla v elegantním domě. V obývacím pokoji. V hrbu plápolal oheň a dřevo, které stravoval, vydávalo docela příjemný praskavý zvuk. Pokoj byl krásný. Byla si jistá, že v podobném nikdy nebyla. Přesto se tu cítila jako doma. Najednou jí bylo dobře.
Na skleněném stole stála zvláštní krabice a z ní se linula hudba. To Alice nechápala. Tušila, že hudbu musí někdo tvořit. V její mysli se objevilo slovo orchestr a obrázek mnoha hezky oblečených lidí hrajících na různé nástroje. Jenže místo toho ta hudba, kterou nyní slyšela, vycházela z nijak velkého stroje.

,,Rose, miláčku, já to tak přeci nemyslel! Když jsem říkal, že ti ty šaty dělají dlouhé nohy, nemělo to znamenat, že jinak máš nohy krátké. To vůbec ne, lásko. Jsi krásná a dokonalá a tvoje nohy taky. Tak už se na mě prosím nezlob,” ozval se nešťastný, ale zvučný a melodický hlas nějakého muže.
Alice se za ním otočila a překvapeně zalapala po dechu. Po schodišti sestupovala ta nejkrásnější bytost, jakou kdy viděla. Připadala jí jako bohyně. Plavé vlasy ženě, nebo možná spíš ještě dívce, spadaly v jemných vlnách až k pasu. Temně rudá látka šatů tichoulince šustila a vlnila se jí kolem kolen. Boty na podpatku klapaly a jejich ozvěna se nesla pokojem.
,,No tak, Rosie, odpusť mi to. Skutečně jsem to tak nemyslel,” ozval se znovu mužův hlas a na vrcholu schodiště se objevila rozložitá postava. Muž schody seběhl a pod nimi si klekl na jedno koleno. V ruce držel růži a vzhlížel k ženě na schodišti. Ač byl na první pohled statný a kdyby chtěl, dokázal by pouhým pohledem někoho vyděsit k smrti, nyní působil jako malý kluk, který rozbil míčem okno. Tvářil se provinile a kajícně.
Kráska se zastavila pár schodů od něj a založila se ruce na prsou. Chvilku si ho měřila nerozluštitelným pohledem, ale nakonec se usmála a došla až k němu. Přijala růži a polaskala ho ve vlasech. Dívala se na něj s nepřehlédnutelnou a neskrývatelnou láskou.
,,Odpuštěno, ale příště se prosím nejprve zamysli, než něco vypustíš z úst. Ano, Emmette?” promluvila hlasem, který mohl patřit jedině jí. Byl zpěvný a Alice nepochybovala, že by ho mohla poslouchat hodiny a neomrzel by ji.

Muž, Emmett, se rozzářil. Vyskočil do stoje a krásku vroucně políbil. Alice se musela odvrátit. Připadala si jako šmírák. Znovu se rozhlédla kolem sebe a snažila se ignorovat ono bezeslovné vyznání lásky páru za jejími zády. Její pozornost upoutal pohyb na druhém konci rozlehlého pokoje.

Vstoupila do něj další žena, další nádherná žena, zavěšena do velmi pohledného blonďáka. Tiskli se k sobě a zcela nepochybně i oni tvořili pár, ale nechovali se tak vášnivě jako Emmett s Rose. Tihle dva na Alice působili, i přes jejich zjevné mládí, jaksi autoritativně a dospěle.
,,Říkala jsem ti, že se zase rychle usmíří. Ty jejich hádky nemůžeš brát vážně, Carlisle. Spíše se tak kočkují,” zašeptala žena s úsměvem.
,,Já vím, jen mě trošku děsí devastující účinky jejich usmiřování,” odpověděl muž už normálním hlasem. Nepochybně chtěl, aby ho ti dva slyšeli.

Od schodů se ozvala hromová rána, až Alice nadskočila. Poplašeně se za zdrojem hluku podívala. Emmett držel v ruce kus zábradlí a tvářil se opět jako malý kluk. Rosalie se k němu velmi důvěrně a blízce tiskla a na tváři jí hrál veselý a rozhodně ne omluvný úsměv.
,,Ehm, omlouvám se?” zajíkl se Emmett, ale to už se smáli i Carlisle se svou družkou.
,,Kdyby se každá tvá omluva změnila v dolar, jsme milionáři,” zabručel Carlisle dobromyslně a pobaveně.

,,Kde je Edward?” uvědomila si jeho žena absenci dalšího člena rodiny.
,,Šel lovit,” odpověděl Emmett a veselí z jeho tváře na pár chvil vyprchalo. ,,Sice nic neřekne, ale myslím, že si připadá jako páté kolo u vozu. Trošku přebytečně.”
,,Ale no tak, nebudeme si kvůli panu bručounovi zase kazit večer. Domluvili jsme se, že budeme tančit, že on nepřišel je jen a jen jeho věc. Ne, Esmé, nedívej se na mě tak. Je to můj bratr a mám ho ráda, ale nemusí se pořád chovat tak chladně a odtažitě. Bavili bychom se lépe, kdyby tu byl, což ví a ignoruje to. Takže opakuji, nekažme si další večer starostí o něj,” pronesla Rosalie hlasem nepřipouštějícím námitky.

Esmé přelétl přes líbeznou tvář stín nelibosti a smutku, ale rychle se opanovala a usmála se.

,,Smím vás požádat o tanec, má milá?” obrátil se na ni Carlisle a ona vložila svou ruku do té jeho. Plynule a ladně vpluli na parket a v rytmu hudby se roztančili.
,,Přidáme se?” vybídl Emmett Rosalie a ona radostně přijala.

Alice se nechala pohltit atmosférou v domě. Zavřela oči a sama se nechala hudbou vést. Zamilovala si to. Stačilo jí pár vteřin, aby pochopila, že tanec zbožňuje. Okoukala základní kroky a pohyby od rodiny v místnosti a sama vymýšlela nové variace a kombinace. Spokojeně a šťastně se rozesmála. Se stále zavřenýma očima se točila a užívala si ten krásný pocit, který zaplavil celé její tělo.



Najednou místo rovné podlahy došlapovala na nerovný a hrbolatý povrch. Vylekaně otevřela oči. Nacházela se v lese, ale jiném, než byl ten její. Stromy tu byly vyšší a jejich kůru pokrýval mech. Tráva na zemi měla temněji zelenější barvu a vzduch se jí zdál být vlhčí. Nechápala, kde je a proč.

Těsně kolem ní proběhla srna. Hnala se mezi stromy a její srdce splašeně bilo. Utíkala jako o život. Rychle, zběsile a s až hmatatelnou touhou něčemu uniknout. Nepodařilo se jí to. Jako ve zpomaleném filmu Alice sledovala mladého muže, který srnu pronásledoval. Nepochybovala o jeho kráse, ale v tu chvíli se nedokázala soustředit na nic jiného než na jeho oči. Dvě temně černé studně. Přeběhl jí z nich mráz po zádech. Muž srnu bez zjevné námahy dostihl, objal ji a zakousl se jí do krku.

Alice ten výjev pozorovala s rostoucí zvědavostí. Jako kdyby se její svět na okamžik rozzářil. Uvědomila si, co ji na muži před ní i na té rodině před tím tak zaujalo. Oni byli stejní jako ona. Nebyli lidmi. Pohybovali se příliš rychle, ladně, plynule. Mluvili tiše, a přesto se dokonale slyšeli. Jejich pleť byla stejně bledá jako ta její. Jen jejich oči se lišily. U žádného z nich nezpozorovala ani náznak té děsivě rudé, kterou vídala na svém odrazu na vodní hladině. Jejich oči hřály a měly krásně teplou barvu medu. Tedy až na mladíka sajícího krev srny. Alice se chytila za krk. Pocítila žízeň. Pálilo ji hrdlo a ona bolestně zasténala. Mladík srnu dopil a zvedl pohled směrem k Alici. Ta tam byla čerň jeho očí, nyní se zlátly stejně jako oči tančící rodiny. Celé jeho tělo se uvolnilo a Alice poznala, že je sytý. On svou žízeň uhasil
.



Ta Alicina sílila a nabírala na intenzitě. S námahou polkla a otřásla se pachuti vlastního jedu. Scéna před ní se pomalu rozmazávala a propadávala se do podivné mlhy. Zamrkala a rázem se dívala na oblohu posetou hvězdami. Byla zpět, na své skále, ve svém lese.

Bez váhání vyskočila na nohy a rozběhla se mezi stromy. Už z dálky slyšela tlukot srdce. Následovala ho. Nepřemýšlela. Instinkt jí říkal, že dělá dobře, správnou věc. Přímo před ní se objevil vlk. Nevoněl nijak zvláště lákavě, ale ona věděla, že je možné nasytit se jeho krví. Poddala se touze zahnat žízeň a zaútočila. Horká krev jí protékala hrdlem a hasila ty spalující plameny.

To, co viděla, její vize, byly reálné a měly smysl. Netušila, kdy se splní, kdy k nim dojde, ale byla ji jistá, že jednou jistě ano. Jednou bude ta rodina tančit v obývacím pokoji, jednou bude osamělý muž lovit srnu a jednou se ona sama setká s mužem s tváří posetou jizvami. Už o tom nepochybovala.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Bosorka

14)  Bosorka (25.10.2011 21:28)

Ta vize u Cullenů byla skvělá - bylo v ni řečeno asi všechno podstatné o těch čtyřech, teda pěti - i když Eda si někde trudnomyslně lovil . ALe aspoň "ukázal" Alici, jak na to!

Hanina

13)  Hanina (07.08.2011 01:23)

Tvá Alice je úžasná,jako motýl,který vylítnul z kukly.Sice je ještě zmatená,ale každá vize ji pomáhá a posouvá blíž k cíli.

julie

12)  julie (07.06.2011 21:19)

Evelynko,moc prosím, bude další?

kytka

11)  kytka (08.01.2011 23:16)

Já ostuda jsem zjistila, že jsem vůbec u dílků této povídky nekomentovala. Jen četla a četla. Moc se těším, jestli bude nějaká nová kapitola. Povídka je báječná.

Janeba

10)  Janeba (07.11.2010 19:43)

Konečně! Už jsem myslela, že chudinku Alici utrápíš, ale ona má doopravdy skvělou budoucnost před sebou! Strhujícící jízda tobogánem, na jehož konci je nádherná všeobjímající a osvěžující voděnka! Je to úžasné dílko, jsem plna obdivu před tvými myšlenkami, které umíš tak nadherně popsat! Ale moc prosím,:'-( dopiš tu poslední část! Díky!

julie

9)  julie (03.10.2010 22:13)

Teda holky, já mám poslední dobou štěstí na samé vážnější povídky (Za zamčenými dveřmi,Laskavý čtenář promine...), jestli je to tím podzimem a pršením... ale vlastně ne, když se podívám, jak jsou přidávané jednotlivé kapitolky, tak to neodpovídá . Zas na druhou stranu - mám nad čím přemýšlet i v zaměstnání, když mám zrovna automatickou práci... nebo jedu tramvají(to je kolikrát víc deprimující, než ta nejtemnější povídka ) a tak se ráda "odpoutám" a promítám si v duchu povídky, které jsem četla. Je fakt, že vážnější témata se víc "zadřou" pod kůži. A to, v čem žila Alice, to je příšernost! (Bohužel, nepochybuju, tato část povídky má reálný základ.) Nejhůř na mě působí ta absolutní bezmoc...to prostě nesnáším, je to děs a nejhorší noční můra.
Moc díky, na každý dílek Tvách povídek se moc těším a nemůžu se dočkat pokráčka.

Salazaret

8)  Salazaret (24.09.2010 15:42)

Překrásné...

krista81

7)  krista81 (23.09.2010 23:49)

Dokonalé, nádherná kapitolka
Alicina vize o budoucí rodině i zpusobu lovu
a setkání s Jasperem je blíž a blíž.

6)  belko (23.09.2010 23:05)

tak konečně!Je na světě další díleček!ajak je nádharný!!!
Evelyn,díky,díky,díky
Alice je úžasná,a už brzy nebude sama!

sfinga

5)  sfinga (23.09.2010 20:00)

Ty vize ji vlastně drží při zdravém rozumu, co?
Věř a víra tvá... ech, nechme toho.
Evelyn, bylo to dokonalé, ostatně jako vždy a nemohu se dočkat dalšího dílu.

Hanetka

4)  Hanetka (23.09.2010 19:59)

Krása. Už hodně dlouho nepřibyl dílek a jsem moc ráda, že se tu objevil. A tak nádherný!

Popoles

3)  Popoles (23.09.2010 19:52)

Evelynjsi poklad! Na tuhle povídku jsem čekala a moc ti děkuji, že jsi byla tak pilná a znovu ji pro nás napsala.
Vidění Alice a její pocity - hmm, dokonale jsi vystihla atmosféru u Cullenů. tak nějak bych si představovala, že dřív mohli trávit večer - jen s rádiem a hudbou.

Tleskáma znovu děkuji, bylo to úžasné

nikolka

2)  nikolka (23.09.2010 19:16)

nádherná,
ponorila som sa pod hladinu tohto príbehu a videla som všetko,, úplne všetko,,,
krása, skutočná nádherná,,,,

teším sa na ďalší dielik

Gassie

1)  Gassie (23.09.2010 17:09)


Viděla je.
Ty její vize byly krásné. Úžasnou a nenásilnou fornou se dostala na vegetariánskou stravu
Evelyn, úžasná povídka. Těším se, co bude dál

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek