Sekce

Galerie

Probuzení

Nevnímala čas. Přestal pro ni existovat. Jako při každé předchozí bolestivé terapii se jen modlila, aby už skončila. Tahle bolest byla jiná než všechny předchozí. Zmítala celým jejím tělem, pálila ji a téměř připravovala o rozum. Každičký nepatrný pohyb ten oheň, který ji sžíral, jen posílil. Nehýbala se, nekřičela a kdyby nemusela dýchat, ani by nedýchala.

Dokonale cítila jednotlivé plameny, které olizovaly její tělo zvenku i zevnitř. Po nějaké době si byla jistá, že nikdy dříve se s bolestí nesetkala. Musela by ji mít vrytou do paměti nesmazatelným písmem, ale její paměť byla úplně čistá a nepopsaná. Ve chvílích, kdy plameny trochu polevily, snažila se vybavit si, co se jí stalo a proč tak trpí, ale nemohla si vzpomenout. Nemohla si vzpomenout vůbec na nic. Toužila, aby stejně jako celá její minulost zmizela i bolest. Zoufale si přála umřít a měla neurčitý pocit, že něco podobného už kdysi prožila, ale nebyla schopná se na to zaměřit. Celá ta situace jí byla podivně známá.

Přála si křičet a plakat, ale nemohla. Nemohla se ani pohnout. Celé její tělo schvacoval oheň a velmi pomalu a důsledně ji spaloval. Ničil každičkou buňku jejího těla a vysával z ní život. Na povrchu kůže ji pálil zvenčí, jakoby ležela na plápolající hranici, a zároveň jí v žilách kolovala místo krve rozžhavená láva. Přála si vlastní smrt. Teď hned, okamžitě a bez prodlení.

Ale potom se něco změnilo. Bolest ustupovala a oheň se stahoval ke stále zrychlujícímu srdci. Tmou před očima začínalo prosvítat světlo a ona pomaloučku začínala vnímat dění kolem sebe. Všechno bylo naprosto nové a jiné. Opatrně zamrkala a s úlevou zjistila, že to nebolí. Hýbat hlavou se ale ještě bála. Dívala se na svět kolem sebe a nepoznávala ho. Slyšela zpívat ptáky v korunách stromů, slyšela šumění větru v listech, slyšela tření stébel trávy o sebe. Lapavě se nadechla a ucítila tu nejkrásnější a nejjasnější vůni, jakou doposud znala. Vůni louky po dešti. Vůni podzimního lesa, jablek, hub a šípku. Opět se snažila na cokoliv si vzpomenout a dešifrovat ten nepříjemný pocit, že ač je tahle situace tak důvěrně známá, nikdy neležela v lese na trávě. A zcela určitě dříve nevnímala tak jako nyní. Okouzleně zavřela oči a vychutnávala si zvuky a vůně kolem sebe. Nevnímala své srdce prohrávající boj s plameny. Když skutečně definitivně utichlo, prudce otevřela oči. Přímo nad ní se ze stromu snášel list. Fascinovaně ho sledovala. Padal neuvěřitelně pomalu a ona na něm viděla pozoruhodné žíhání jednotlivých odstínů zelené. Bylo to nádherné.

Zatoužila se listu dotknout a v tu chvíli její se její ruka tyčila k nebi, dlaní vzhůru. Ani ten pohyb nezaznamenala. Zmateně na vlastní ruku zamrkala, ale její pozornost odvedl list dopadnuvší jí do nastavené dlaně. Už na něj neviděla, ale povrchem ruky, vlastní kůží, vnímala každičký jeho záhyb a cítila jemné teplo, které vydával. Očarovaně se věnovala jeho struktuře a přesto její mysl měla dostatek prostoru pro pozorování okolí a přemýšlení nad otázkou, jak a proč se na téhle louce ocitla a kam tak náhle zmizela ta šílená bolest. Myslela na tisíc věcí najednou a přeci se věnovala každé stejně a žádná myšlenka jí neunikla. Zpod mraků vysvitlo slunce a jeho zbloudilé paprsky pohladily a pošimraly její pokožku. Ta se třpytivě rozzářila, jakoby byla pokryta miliony maličkých sklíček nebo diamantů. Omámeně vydechla. Pomalu pohybovala rukou a pozorovala světlo, které se na ní odráželo. Zarazilo ji to. Její pokožka vypadala nádherně, ale zároveň na ni působila strašidelně a cize. Někde v dálce projel vlak a hluk, který vydával zvuk kol na kolejích, jí trhal uši. Měla pocit, že se řítí přímo na ni.

Vyděšeně zalapala po dechu a v ten moment se plameny zažehly znovu. V jejím hrdle. Měla žízeň, žízeň, která ji nedovolovala myslet na něco jiného. Celá ta její pozoruhodná mysl se zmenšila na jedinou, ale o to naléhavější myšlenku. Napojit se. Musela se okamžitě napít. Nikdy dříve tak silnou potřebu po vodě nepocítila. Vyskočila na nohy a ani neměla příležitost zabývat se svou rychlostí a ladností pohybů. Vnímala je jen velmi okrajově, chtěla se nad nimi zamyslet, ale nešlo to. Potřeba uhasit žízeň byla přednější. Hnala se lesem. Ta rychlost byla neskutečná. Zdálo se jí, že se její bosé nohy ani nedotýkají země. Někde v dálce slyšela zurčet potok. Neomylně běžela k němu.

Zastavila se až na břehu lesního potůčku. Nedočkavě se nad něj naklonila. V tu chvíli, kdy uviděla svůj odraz na vodní hladině, věděla, že voda není tím, co uhasí oheň v jejím hrdle. Se zaujetím pozorovala své rubínově rudé oči. Jako dva drahokamy zářily z její bledé tváře. Okouzleně se na sebe dívala. Byla nádherná, její rysy dokonalé. A přesto úplně cizí. Jakoby se ani nedívala na sebe.

Nevzpomínala si vůbec na nic ze své minulosti. Přesto cítila neochvějnou jistotu, že ještě nedávno byla jiná. Měkká, zranitelná, lidská. Dívala se na svou krásnou tvář, ale najednou ji neviděla. Místo samy sebe spatřila muže. Nádherného mladého muže se stejnýma očima, jaké měla ona. Jeho tvář byla poseta tisícerem jizev. Světlé vlasy mu spadaly do čela. Obezřetně se díval před sebe a ona cítila jeho pohled na své tváři. Prohlížel si ji zkoumavě a s opatrným zájmem. Nikdo a nic kolem nich nebylo. Rty se jí roztáhly do úsměvu a vykročila k němu. Čím blíže mu byla, tím celý její život dostával větší smysl. Když byla tak blízko, že by jí stačilo zvednout ruku a dotkla by se jeho tváře, něco zapadlo na své místo a ona věděla, že přesně takhle má všechno být. Věděla, že on na ni čekal, i když to možná ani sám nevěděl.

Jeho tvář se rozplynula a ona opět viděla jen vlastní odraz ve vodě. Okouzleně se usmála. Netušila, co to bylo a kdo byl on, ale když zavřela oči, dokázala si jeho tvář vybavit do nejmenších detailů. Byla si jistá, že se s ním někdy v budoucnu potká, ale nedokázala by říct, kdy a kde. Přála si, aby to bylo co nejdříve. Zmítala jí netrpělivost a touha moci se ho dotknout, něžně přejet prsty po každé té srpkovité jizvě, políbit ho a už nikdy se od něj nevzdálit. Zdálo se to být absurdní, ale milovala ho.

Posadila se na zem, hlavu si položila na kolena a před zavřenýma očima si s úsměvem promítala jeho. Představovala si, jak se usmívá, jak se na ni dívá s láskou, jak ji drží za ruku… Neznala jeho jméno. Nevěděla, kdo je. Pro ni se stal nadějí a zářícím bodem někde v budoucnu. Klidně by na něj čekala celou věčnost.

Zapomněla na bolest, která ji před pár okamžiky spalovala, zapomněla na žízeň, zapomněla na všechno kolem. Celý její svět zmizel a zůstala jen vzpomínka na něj.

A pak se něco změnilo.

Její hrdlo opět zaplálo mučivou bolestí. Mnohem horší a prudší než prve. Sevřela si hrdlo rukama a snažila se polknout, ale nešlo to. Celá se rozechvěla. Potom uslyšela údery srdce. A ucítila dokonalou a neodolatelnou vůni. V ústech se jí vytvořila místo slin štiplavá, vazká tekutina. Ani nevěděla jak, ale najednou se řítila lesem. Běžela jako o život. Celá její bytost ji hnala za tou vůní. Neomylně našla její zdroj.

Lesní cestou šel muž. Na sobě měl obyčejný šedý kabát, ruce zabořené v kapsách kalhot, na hlavě čepici. Oči měl sklopené k zemi a těšil se domů. Jeho žena mu každý večer připravovala sklenici té nejlepší whisky a kuchařka vyvařovala vybraná jídla k večeři. Nemohl se dočkat, až svlékne kabát a políbí svou sladkou ženušku. Nebral si ji z lásky. Její otec patřil k městské smetánce a on si sňatkem vylepšil společenské postavení. Nikdy toho nelitoval. Claire byla moc hezká, přítulná a měla ho ráda. Zidealizovala si ho a viděla v něm úžasného muže, kterým rozhodně nebyl. Občas si ji představoval, jak svým přítelkyním u odpoledních čajových dýchánků vypráví o jeho zodpovědné a těžké práci. Psychiatr, ano, znělo to dobře. Z práce chodil rovnou domů jako spořádaný manžel. Často mu říkala, že ji to moc těší, protože ji tak netrápí jeho možná nevěra, kterážto starost sžírala většinu jejích přítelkyň. Nevinnou, naivní Claire ani nenapadlo, že některé své pacientky léčí kromě jiných terapií i svou blízkou přítomností.

Zbývalo mu už jen pár minut a byl by u svého domu na kraji lesa. Tu luxusní vilku dostali jako svatební dar od Claiřina otce a on ji miloval a  rád se s ní chlubil. Náhle pocítil mrazení v zádech a naskočila mu husí kůže. Otočil se a rozhlédl kolem sebe, ale nikde nikdo nebyl. Sám sobě v duchu nadával. Ti zatracení blázni ho snad nakonec připraví o soudnost. Pohoršeně zakroutil hlavou a otočil se zpět.

V tu chvíli ztuhl hrůzou. Před ním stál anděl s rudýma očima a bolestným pohledem. Už vážně začínal ztrácet rozum. Ne, opravil se v duchu. Něco takového mu nehrozilo. Byl jen unavený ze své náročné práce a možná taky přepracovaný. Potřeboval by dovolenou. Ano, to bylo ono. Musel si pořádně odpočinout. Nebylo normální, že viděl tu ztracenou bláznivku tady v lese a v téhle podobě. Zase ho popadl vztek na tu malou holku. Její zmizení byla menší záhada, kterou centrum muselo ututlat. Oficiálně zemřela a jemu to tak vyhovovalo. Vyléčil ji. Přestala mít ty svoje vidiny a dál ho nezajímala. Stala se přebytečnou a obtížnou. Přál si, aby byla opravdu mrtvá a on nemusel vyplňovat všechny ty falešné dokumenty o jejím úmrtí ve spánku. Stálo ho to takového času a práce! Nejprve ji hledali, ale slehla se po ní zem. Kdyby vážně umřela, nemusel by se tím zabývat on, ale nějaký zřízenec by papíry vyplnil. Tohle ale bylo tajné, takže si to musel vzít na starost. A teď se mu tady objeví přízrak té malé mrchy s rudými duhovkami a tak nějak vylepšený. Jo, byl fakt přetažený  z práce a nemohl se dočkat skleničky a ochotné náruče své ženy.

Dívala se na něj a měla pocit, že ho zná. Byl jí povědomý, ale nedokázala ho nikam zařadit. Pohled jí oplácel s odporem a nenávistí. Ona ho sledovala nechápavě a fascinovaně. Dokonale viděla každičkou tepnu na jeho těle. Perfektně slyšela jeho srdce. A ta vůně! Nešlo odolat. Plameny jí spalovaly hrdlo s neuvěřitelnou intenzitou. Vykročila k němu a v tu samou chvíli ho svírala v náručí a zuby měla ponořené v jeho krku. Do úst jí prýštila jeho krev a ona ji s úlevou hltala. I když si nic ze své minulosti nepamatovala, byla si neochvějně jistá, že něco tak chutného, báječného a lahodného nepila.

Nerozuměl tomu, co se děje. Vrhla se na něj, srazila ho k zemi a nyní sála jeho krev. Nemohl křičet o pomoc, nešlo to. Ztráta krve ho rychle vyčerpávala a vysilovala. Napadlo ho, že tohle je trest za všechny jeho hříchy. Poprvé v životě zapochyboval  některých svých činech a rozhodnutích.

,,Chmch, …ry Alice?” zachroptěl z posledních sil její jméno. Vlastně to byl docela zázrak, že si ho pamatoval. Kdyby nemusel celý den vyplňovat ty papíry, oslovil by ji nejspíš číslem pacienta.

Sála dál, ale pramen té sladké tekutiny vysychal a slábl, až se ztratil úplně. Zklamaně se od něj odtrhla. Nerozuměla tomu, co právě udělala, ale zdálo se jí to přirozené a samozřejmé. Řekl jí Alice. To jméno jí znělo s ozvěnou v hlavě a bylo jí povědomé. Mohla se tak jmenovat? Měla vůbec jméno. Alice… Proč ne. Dokázala o sobě přemýšlet jako o Alici. Dokonce se jí to docela líbilo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Bosorka

4)  Bosorka (25.10.2011 21:22)

Ha! Já si to myslela! Spořadaný otec rodiny, který své pacientky mučí - teda pardón léčí - i svou zvrácenou tělesností! Dobře mu tak, že se dostal Alici do cesty. Aspoň své jméno Alice ví. Musí být hrozné nevědět o sobě nic...
A Jasper je na scéně

monikola

3)  monikola (04.03.2011 19:39)

veruze aj tato poviedka sa mi paci...dufam ze si niekedy najdes cas na dokoncenie :) je to pekna tema a v tvojom podani bude urcite uzasna :)

Hanina

2)  Hanina (16.02.2011 20:46)

JO!JO!jojojojojo....jestli někomu přeju něco zlého,tak tomuhle hnusákovi! Aspoň,že jí stačil říct její jméno Bude pokračování?

julie

1)  julie (01.02.2011 23:29)

dostala se z pekla...kam?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still