Sekce

Galerie

/gallery/Twilight___Alice_and_Jasper_by_SlashNKirk.jpg

Setkání se smrtí

Drobná dívka ležela na posteli stulená do klubíčka. Před několika týdny dovršila devatenácti let, ale nyní vypadala tak na dvanáct. Byla na kost vyhublá, pod starými, šedými šaty se nerýsovaly ženské křivky, její hlavu nezdobila záplava lesklých, dlouhých vlasů, neklopila zdvořile a nesměle pohled, když na ni někdo promluvil, nesmála se, její oči neměly onu pověstnou jiskru. Její oči… Jednoho až zamrazilo, když se do nich podíval. Byly úplně prázdné. Krásná temná modř dávala tušit, že za jiných okolností by se v nich nejeden muž rád topil, ale nyní bylo těžké se do nic dívat byť jen pár sekund a necítit mrazení v zádech a svírání kolem srdce.

Nehýbala se. Nebýt mírného a sotva znatelného zvedání a klesání hrudníku, nejeden pozorovatel by ji považoval za mrtvou. Ležela na boku a ruce měla složené pod hlavou. Dívala se do prázdna a ani nemrkala. Svět kolem sebe dávno vnímala jsem okrajem mysli. Nedokázala se na něj soustředit. Nebylo tam nic, co by jí stálo za to, vylézt ze své ochranné ulity.

Nepamatovala si na svou rodinu, ale někde hluboko v sobě věděla, že kdysi nějakou měla. Maminka, tatínek a možná i sestra nebo bratr. Věděla taky, že pro ni už nic takového není. Měla cejch blázna a moc dobře si uvědomovala, že se ho nezbaví. Ani k tomu nebyl důvod. Znala svůj osud a jeho nevyhnutelnost. Ona už se z blázince nikdy neměla dostat. Bylo jí dáno svůj krátký příděl času na tomto světě strávit právě tady. Nenadávala na tento úděl a nepovažovala ho za nespravedlivý. Prostě to tak bylo a nemělo smysl proti tomu bojovat a vzpouzet se. Proto tiše a klidně čekala na svou smrt.

Ta ale stále nepřicházela. Navzdory všemu přežívala. Nežila, živořila, ale zemřít se jí nedařilo. Všechny ty terapie a nové způsoby léčby, které na ní zkoušeli. Všechny ty dny bez jediného sousta jídla. Všechny chladné noci bez možnosti se zahřát. To všechno ji mělo dávno zabít, ale nezabilo. Už dlouho se nových procedur nebála. Bolest už pořádně nevnímala a ve skrytu duše doufala, že právě ta další terapie ji sprovodí ze světa.

Dveře její cely se bez varování otevřely a dovnitř vstoupil lékař s vozíkem. Nelekla se. Nedokázal v ní už vzbudit strach nebo zvědavost o to, co se bude dít. Před několika lety si ji vzal na starost a “pečoval” o ni on sám. Změna v jejím zdravotním stavu mu dělala radost. Neviděl ji jako zlomenou trosku bez energie a zájmu o svět kolem sebe. Viděl jen to, že přestala křičet a mít ty své vize budoucnosti. Nevadilo mu, že nijak nekomunikuje a všechno a všechny ignoruje. Bylo mu úplně jedno, že ve skutečnosti je na tom mnohem hůře než kdy dříve. Pro něj byla jeho terapie považována za úspěšnou. Vyléčil nemocnou duši a o zubožené tělo se nestaral.

Nemluvil s ní. Nevysvětloval jí, co se s ní bude dít a proč. Nebyl pro to důvod. Ona byla blázen, šílená. Neměla nárok na slušné zacházení. Neměla ani to nejmenší právo požadovat nebo snad jen toužit po lidskosti.

Vzal svíčku a přidržel jí ji před očima. Zorničky reagovaly dobře. Vyměnil svíčku za malé kladívko a vyzkoušel reflexy. Lehce klepnul kousek nad loket a sledoval, jak její drobná a na kost vyhublá paže poskočila. Bez jediného slova vytáhl svou svěřenkyni do sedu. Držel ji za rameno tak pevně, že předem věděl, že jí způsobí modřiny. Opět se na ni ani nepodíval a vyhrnul jí sukni. U jiné pacientky by ho to snad vzrušilo a lákalo ho využít její bezmocnosti a bezbrannosti, ale u téhle ne. Už ne. Samozřejmě ji už měl. Ale to bylo dávno. Když ještě její tělo mělo nějaké tvary a křivky. Když ještě reagovala na jeho dotyk a snažila se bránit. Byl si téměř jistý, že teď už by ho nevzrušila, ani kdyby se snad snažila. Klepnul pod koleno a noha lehce vykopla. Shrnul jí sukni zpět a zběžně změřil teplotu. Mírně zvýšená, ale stále v normě.

Po tělesné stránce byla v pořádku. Tedy samozřejmě v rámci možností a vzhledem k situaci. Naložil ji na vozík a společně opustili její celu. Opět, jako už tolikrát, ji vezl dlouhou chodbou bez oken, kde se i ten sebetišší zvuk nesl s ozvěnou a vracel se tisíckrát hlasitější a děsivější.

Tentokrát nezajel k výtahu, ale k masivním dveřím s petlicí. Rychle odemkl a otevřel. Před nimi se objevila zahrada. Vzrostlé stromy, zakrslé keře, ovocné stromky, záhonky květin i kořenové zeleniny. Slunce se schovávalo za mraky, ale vzduch byl teplý. Foukal příjemný vítr.

Mary Alice překvapeně zamrkala a přivřela oči. Nebyla zvyklá na tolik světla a čerstvý vzduch. Najednou se jí zdálo, že se jí dýchá úplně jinak. Jako by vzduch konečně prostoupil celými jejími plícemi a nepohladil je jen na krajíčku. Zhluboka se nadechla a poprvé po tolika letech se usmála.

Lékař ji zavezl na verandu a tam ji nechal i s vozíkem být. Neměl strach, že by utekla. Blázinec byl střežen důsledněji nežli kdejaká věznice. Navíc, ona nepatřila k těm typům, které by utíkaly nebo je vůbec něco takového napadlo. Ona ten boj už vzdala, to na ní poznal. Ač se jinak ke svým pacientům moc lidsky nechoval, zdálo se mu vhodné dopřát jí pobyt venku. Mohl to považovat za další druh terapie. Stejně jako ona, ani on nepochyboval o její brzké smrti. Pokládal se za věřícího a zbožného člověka. V rámci křesťanské dobroty a lásky k bližnímu svému jí chtěl ulevit od zatuchlé malé cely. Ublížit jí to nemohlo, ale prospět asi taky ne. Na to bylo moc pozdě.

Seděla na vozíku, ruce přikurtované k postranicím jen na takovou délku, aby se mohla dotknout obličeje, když by se sklonila. Nevnímala to. Stejně jako nevnímala husí kůži, která jí naskočila. Její pokožka si dennímu světlu odvykla a na rozdíl od Mary Alice samotné, se mu bránila. Zčervenala a možná i svědila, ale toho si nikdo nevšímala.
Ona se nepřítomně usmívala a sledovala všechnu tu překrásnou zeleň. Bylo jí hezky. Zachumlala se do deky a zdálo se jí, že jí ke štěstí, jehož míru smí pociťovat, nic nechybí.

Vítr foukl s trochu větší intenzitou a rozcuchal jí dorůstající vlasy. Od poslední terapie elektrikou uplynul už téměř rok. Nebylo nutné holit jí hlavu dál, a tak jí nyní černé husté vlasy dosahovaly kousek pod uši. Vítr je vzal a pohrával si s nimi. Čechral je. Nebránila se, líbilo se jí to.

Najednou jí zmizela ta dosud netušená zahrada před očima. Ocitla se zpět ve své cele a uvědomovala si to bezbřehé zklamání, když jí došlo, že to byl jen sen. Po tak dlouhé době se jí něco zdálo a bylo to hezké. Nedokázala ale litovat, že to nebylo skutečné. I sen byl lepší než nic. Pak se jí ale vítr opět opřel do zad a ona si s děsivou jistotou byla vědoma toho, že sní nyní. Ne, nesnila, měla další ze svých nenáviděných vizí. Další záblesk bezvýznamné budoucnosti. Zachvěla se a pevně skousla zuby k sobě. Byla naučená, že nesmí křičet. Ať uvidí cokoliv, nesmí vydat ani hlásku. Během posledních let v tom získala praxi. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy křičela nebo jinak dávala najevo svůj strach. Vize prostě stále přicházely a ona, ani léčba a všechny ty terapie s tím nic nezmohly.

V té současné viděla samu sebe. Seděla vzpřímeně na svém lůžku, ruce v klíně a dívala se na dveře. Ty se neslyšně otevřely a takřka okamžitě zavřely. Kdyby je tak upřeně nesledovala, ani by ten pohyb nepostřehla. Její oči byly tmě přivyklé. Takže teď bez problémů viděla muže stojícího u dveří a lačně ji sledujícího. Nepřekvapily ji jeho rudé oči. Věděla, že je bude mít. Velmi pomalu roztáhla rty do úsměvu. Moc dobře zpozorovala šok v jeho tváři. Nečekal, že ona na něj čeká. Věděla, co bude následovat. Konečně přijde smrt. On ji zabije. Rychle a téměř bezbolestně. Všechna ta mizérie skončí a ona bude volná.

Stále s úsměvem mírně uklonila hlavu ke straně a odhalila tak svůj krk. Vjela si rukou do vlasů a odstranila jejich konečky, aby mu snad v jeho úmyslu nepřekážely. Chvíli váhal, nemohl uvěřit vlastnímu dokonalému zraku. Nebála se ho a ještě ho vítala. Nic takového se mu za jeho více než třísetletou existenci nestalo. Její vůně ho omamovala a bránila mu myslet rozumně a zamyslet se. Nedokázal se ovládat. Během zlomku vteřiny byl u ní a jeho ostré zuby projely její tenkou kůží. Krev mu tryskala do úst a on cítil to jedinečné uspokojení. Dočkala se. Život z ní rychle vyprchával. Mizela bolest i zima. Propadala se do příjemné temnoty. Až nebylo nic. A nebyla už ani ona.

Mary Alice se probrala a opět spatřila zeleň a slyšela zpívat ptáky. Srdce jí splašeně bilo a poprvé za svůj život ji napadlo, že se vážně zbláznila. Vždyť právě ve své vlastní budoucnosti viděla bytost, která saje krev! Upír… To slovo jí vytanulo na mysli zcela samovolně. Netušila, odkud ho zná, ale nepochybovala, že k tomu stvoření z její vize patří. Musel to být upír, jiné vysvětlení pro jeho chování nebylo.

Zachvěla se. Během pár vteřin ale zapomněla na šok ze své vidiny. Co sešlo na způsobu její smrti a existenci bájných upírů. Konec jejího života se blížil. Věděla, jak zemře, a to vědomí, že se tak stane brzy, ji naplňovalo klidem a radostí. Usmála se, zavřela oči a nastavila tvář sluníčku. Pravděpodobně k tomu měla příležitost naposledy.

Zdálo se jí, že ji někdo pozoruje. Přímo cítila jeho pohled. Zamrkala a zmateně se kolem sebe rozhlížela, až se setkala s párem úplně černých očí. V tu chvíli měla neochvějnou jistotu. Dívala se do očí své smrti.

 

≈≈≈≈≈≈≈≈

 

Vysál poslední kapku krve a svou oběť znechuceně odhodil. Z dlouhého kabátu vyštrachal sirky a jednou z nich škrtl. Objevil se plamínek. S úšklebkem sirku hodil na ožralu a bezdomovce, který mu posloužil jako večere. Zhnuseně si odfrkl. Toužil po lepším jídle, po voňavější krvi. Měl rád mladé a životem nezkažené lidi. Nesnášel tu hořkou příchuť alkoholu, kterou byla nasycena krev každého bezdomovce. Úplně živě si dokázal představit, jak se zakusuje do štíhlého krčku sladké osmnáctileté dívenky, která nikdy neokusila pachuť kořalky. Až mu jed odkapával ze zubů. Vztekle kopl do hořících pozůstatků své poslední oběti.

Nesnášel to. Nenáviděl svou podstatu. Byl upírem již přes pět set let a s každým dalším dnem se mu tento úděl protivil víc a víc. Ano, nestárl, jeho krása k němu oběti sama vábila, netrpěl nemocemi, nemusel se bát smrti. Za to všechno by spousta lidí byla ochotna zaplatit onu požadovanou cenu a daň. Dali by za to duši. Ale pak tu byla ta druhá stránka upírství. Věčnost. Věčně být sám, živit se smrtí jiných, nepoznat lásku a domov. Ušklíbl se sám pro sebe. Věděl, že je jiný něž ostatní jeho druhu. Za celá ta století se nesetkal s nikým, komu by jeho podstata vadila. Nikdo z upírů netrpěl výčitkami svědomí. To, co tížilo jeho, nebylo přímo svědomí. Tak by to nenazval. Pokaždé, když se dotkl nějaké své oběti, před očima se mu objevila její minulost. Viděl vše, co daný člověk zažil. Vše, co si pamatoval. Bylo pro něj snazší živit se bezdomovci a alkoholiky. Jejich paměť nebyla dlouhá a jeho pak nepronásledovaly obrazy ze šťastného života jeho svačiny. Znechuceně se oklepal, když si vzpomněl na svou poslední normální oběť.

Byla ta mladá žena a on na ni narazil u lesního potoka, když prala prádlo. Zpívala si a i při té těžké práci se usmívala. Nikdy ho nebavilo lidi děsit a kochat se jejich strachem. Bral je prostě jako potravu. Nic víc a nic míň. Přikradl se k ní zezadu a bleskurychle jí prokousl krční tepnu. Ani nevykřikla, ale zato on měl chuť řvát. Před očima se mu míhaly obrazy její svatby, narození prvního syna, prosté večeře s mužem a dvěma malými dětmi. Ze všech těch střípků jejího života sálala láska a štěstí. Nesnesl to. Ubíjelo ho to, protože věděl, že on nic takového nepozná. Její tělo tenkrát dokonce zahrabal do země, měl pocit, že ji prostě musí pohřbít.

Od té doby lovil jen spodinu společnosti. Opilce, narkomany, blázny a žebráky. Jejich paměť ho nebodala do mrtvého srdce. Občas měl plné zuby zkažené krve a lovení po nocích v přístavech a kolem pochybných lokálů. Potom navštěvoval věznici. Trestanci nikomu nechyběli a příčinu jejich smrti nikdo nezkoumal. Brzy zjistil, že krev těch dlouho vězněných ztrácí onu nechutnou pachuť alkoholu. Když se jich dotkl, vídal jejich zločiny. Připadal si najednou jako anděl pomsty. Kladný hrdina. Zabíjel kolikrát zrůdy větší než si myslel, že je u člověka vůbec možné. Jejich vzpomínky ho rozhodně netrápily.
Několikrát se mu ale stalo, že narazil na neprávem odsouzeného. Pak vídal bezmoc, strach a zoufalství. Z toho mu bývalo špatně. Nesnášel tu slabost, kterou to v něm vyvolávalo. Cítil se stejně jako oni zranitelný a to nemohl připustit. Raději dlouhé týdny hladověl, než aby všechny ty nepříjemné pocity prožíval znovu.

A pak objevil zázrak moderní doby. Renomované blázince. Nejnovější léčba sice využívala i léků, ale mnohem raději se obracela na alternativní terapie. Elektrošoky, hladovky, zima, nebo naopak vedro, úmorná práce, komplikované a jen zcela výjimečně úspěšné operace mozku. Za úspěch terapie se považovalo pacientovo přežití, jeho stav už byl vedlejší. Chovanci blázinců prošli tolika druhy léčby, že si málokdy pamatovali něco jiného, než poslední terapii. Stali se tak pro něj naprosto ideálními oběťmi. Jejich krev byla čistá a voňavá, jejich paměť krátká a nikdy v ní nenacházel štěstí nebo jakoukoliv jinou emoci. Po všech těch terapiích se už ani nebáli. Přirovnával je ke zvířátkům. Nedíval se na ně už jako na lidi, ale jako na úplné primitivečky, kteří mají v hlavě prázdno. Přesně to mu vyhovovalo.

Center pro duševně choré, jak se blázince sami vznešeně nazývaly, rostlo po celých Státech nepočítaně. Dost pochyboval, že všichni v nich byli původně blázni, ale tím se nehodlal zabývat. V každém centru si vybral dva až tři nejvoňavější pacienty a těmi se pak nakrmil. Po prvním lovu v blázinci se poučil, že jejich těla musí zničit.
Místní lékaři se mu zdáli být úchylní. S radostí se vrhali na mrtvá těla a zkoumali je. V některých těch centrech se mu dokonce zdálo, že jako supi čekají, až jejich pacient, kterému dopřáli to potěšení, že se mu povrtali žhavým drátem v mozku, naposledy vydchne a oni ho budou moci rozpitvat. Absenci krve by tyhle bestie nepřehlédly. Stačilo však dostat požadované oběti do jednoho pokoje, nebo alespoň křídla budovy. Když byl sytý, škrtl sirkou a dílo bylo dokonáno. Občas se prostě stávalo, že se některý z bláznů dostal k zápalkám a způsobil požár. Nikdo se nad tím, ani nad uhořelými oběťmi nepozastavoval. Bylo to považováno za politováníhodné, ale nikoho to ve skutečnosti nemrzelo. Často se i pozůstalým ulevilo, že ne úplně podařený člen rodiny konečně zemřel, a oni se tak nemusejí dál bát, že by někdo odhalil pravé místo jeho pobytu a důvod, proč byl do takového zařízení umístěn. Rodině už nehrozila hanba a společenský úpadek.

Právě byl na obhlídce jednoho ze starších blázinců s pověstí, že využívá úplně nejmodernějších metod. Věděl, co to znamená. Místní pacienti neměli moc velké šance na přežití. Ve skladu s prádlem ukradl uniformu zřízence a oblékl si ji. Zařízení bylo obrovské a sídlilo v bývalém loveckém zámku. Nemohlo se stát, že i kdyby ho někdo zahlédl na chodbě, podezíral by ho, že tu nemá co dělat. Potěšeně se prohlédl v zrcadle. Oči měl už úplně černé, takže nevzbuzoval nepřiměřenou a nepožadovanou pozornost.

Procházel spletitými tmavými chodbami a nasával místní pachy a vůně. Jeden z nich mu způsobil plameny v hrdle. Sám pro sebe se usmál. Ano, pokoj 36 určitě navštíví. Pomalu prozkoumal celý zámeček, ale na další tak sladkou a omamnou vůni už nenarazil. Když míjel okno, všiml si, že spousta chovanců je venku v zahradě. Svítilo sice slunce, ale on moc dobře viděl mnoho míst, kam dopadal stín a kde mohl být mimo dosah slunečních paprsků. Okamžitě se přemístil ven. Pociťoval podivný neklid a netrpělivost. Jakoby ho to ven přímo táhlo. Nemohl se najednou dočkat čerstvého vzduchu.

Prošel jedním z vedlejších vchodů a posadil se ve stinném altánu pod vzrostlým dubem. Sem na něj slunce nemohlo. Rozhlížel se kolem sebe, až jeho lačný pohled spočinul na droboučké černovlásce. Velmi pomalu nasál vzduch a téměř až vzdychl blahem. Hrdlo měl sice v jednom plameni, ale ta její vůně byla tak nádherná, čistá a omamná, že se musel znovu nadechnout. Přivřel oči a představoval si, jak mu ta horká hustá tekutina svlažuje vyschlý krk a zahání jeho žízeň. Celé jeho tělo po ní až bolestně toužilo a vybízelo ho ke skoku. Rychlou obhlídkou okolí zjistil, že by jeho čin mohl zůstat nezpozorován. Skočil by po ní a i s vozíkem s ní přeskočil zeď obíhající celou zahradu. Byl by rychlý a nikdo by ho neviděl. Až by ji hledali, považovali by její zmizení za menší záhadu, ale nic, s čím by si museli dělat vrásky.

Za zdí se ozvalo štěkání psů a on slyšel i několik lidských srdcí. Dolehl k němu i tlumený hovor. Zbohatlíci z blízkého městečka si vyrazili na lov. Zklamaně zasténal. Jeho šance na naprosto nepozorovaný únik byly ty tam. Nemohl si dovolit riskovat odhalení. Již jednou měl tu čest poznat Volturiovi a rozhodně netoužil setkat se s nimi znovu. Počká do večera, rozhodl se. Večer za ní přijde na její pokoj a v klidu si vychutná její krev. Smířeně se usmál. Přesně tak to bude. V malé, nevětrané cele bude její aroma ještě zřetelnější a on ucítí všechny ty kouzelné podtóny její vůně. Zasnil se a na pár chvil zavřel oči. Když je otevřel, šokovaně ztuhl.

Dívala se přímo na něj. Jejich oči se do sebe zaklesly a jeden druhým byli polapeni. On překvapeně zalapal po dechu, protože její pohled byl vědoucný. Dívala se na něj a věděla, co je zač. Nepochyboval o tom. Usmála se na něj a slastně přivřela oči. Byl zmatený. Nechápal, jak je to možné. Ale nebylo ani nejmenších pochyb, že ona ví, kdo je a co má v úmyslu.
Tímto zjištěním se ale jeho úmysly změnily. Zaujala ho. Musel o ní zjistit něco víc.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Bosorka

4)  Bosorka (25.10.2011 21:38)

Tak to jo

Evelyn

3)  Evelyn (25.10.2011 21:29)

Jé, Bos, přeju příjemné čtení Ono to vyšlo někdy úplně ze začátku při založení webu a mně se pak povedlo něco vymazat, tak jsem při oprášení povídky vytvořila zpětné publikace (tohle je vkládaný někdy v květnu)... Takže to nikdy pravým sloupečkem neprojelo.

Bosorka

2)  Bosorka (25.10.2011 21:10)

Ten doktor,brrrrrrr, a považuje se za dobrého křesťana . Tohle nikdy nepochopím.
Alice - teda to, co z ní zbylo po všech "moderních" procedůrách - , která se upíná k vizi své brzské smrti, jako vysvobození z toho hnusu a ON - upír, který se o ní začal zajímat a nevidí ji jen jako živý leč nemyslící transfuzní pytlík
Evelyn - kde jsem byla, když to vyšlo?

julie

1)  julie (31.01.2011 21:28)

Stali se tak pro něj naprosto ideálními oběťmi...
jasně,když z člověka po léčbě zbyde lidská už jenom krev ...ideální pro upíra se zbytky svědomí jenže pro toho doktora neznamenala Alice ani to
Evelynko,jsi jednička

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek