04.10.2015 [18:45], Chloe, ze série Sesterská pouta, komentováno 1×, zobrazeno 2203×

V této části se podíváme na to, jak na Edwardovo rozhodnutí zareaguje jeho rodina. Přejeme vám příjemné čtení...

Chloe x mokasina

3. kapitola

Edward

Carlisle právě prohlížel naší nejnovější členku, aby zjistil, zda jí nic není. Zdálo se, že byla trochu otřesená, ale jinak zcela v pořádku, což jsem díky svému daru mohl potvrdit také. Holčička byla tak krásná, že stačil jediný pohled do jejích čokoládových očíček a propadla jí celá rodina.

„Carlisle, mohl bys pak zjistit v nemocnici, jak se vlastně jmenuje?“ zeptal jsem se, protože jsem to opravdu netušil a on jen přikývl.

„Taky by ses měl zeptat na tu druhou,“ připomenula nám Alice. Ve svých myšlenkách zvažovala, zda se má, nebo nemá zeptat také na Bellu, ale když uviděla můj jistě nerudný výraz, vzdala to.

„Jestli to opravdu chceme udělat, myslím nechat si ji, budeme potřebovat pár věcí,“ upozornila mě Rosalie a měla pravdu. Takové malé dítě toho potřebuje spoustu a my na to nejsme dostatečně vybavení.

„Alice, víš, co to znamená?“ zeptal jsem se s úsměvem. Byl jsem totiž rád, že se našel způsob, jak její rozladěnost trochu zmírnit.

„Nákupy!“ zvolala nadšeně.

Zabralo to! zajásal jsem zase já.

***

Nasedl jsem spolu s Alice a Rose do auta a vyrazili jsme nakoupit oblečení a vše potřebné…

Když jsme dorazili do nákupáku v Port Angeles, Rosalie s Alice vyběhly z auta celé natěšené a vydaly se do nejbližšího obchodu.

Nakoupily snad tunu věcí od růžových šatiček po všechno možné a všechno v odstínech růžové, fialové, žluté a červené. Naštěstí nezapomněly na praktické věci, jako jsou šampony, mýdla, krémy, olejíčky a spousty dalších věcí. Dokonce udělaly nálet i na obchod s botami, kde nakoupily sandálky – Alice trvala na střevíčkách – a také nějaké botasky a bačkůrky.

Myslím, že nemusím říkat, že mě z toho omývali…

„No to si děláte srandu? Tolik toho přece nemůže potřebovat,“ zhrozil jsem se.

„Klídek, bráško, všechno nebude potřebovat teď. Myslely jsme i na to, až povyroste,“ zazubila se Alice.

Jen jsem protočil oči. Nemělo cenu se s ní o tom dohadovat. Už jsem se nemohl dočkat, až budeme doma a případné dohady by nás stejně jenom zdržovaly.

Rychle jsme tedy nasedli a vyrazili domů…

***

Rosalie šla pomalu domů s vědomím, že my všechny ty tašky odtaháme samy. A taky že ano. Nic jiného nám stejně nezbylo…

Když Rosalie vešla dovnitř a uviděla, jak si Emmett hraje s malou, začala se smát.

Neodolal jsem a šel se na ně taky podívat. Emmett byl na všech čtyřech, malá mu seděla na zádech a držela se jeho vlasů. Přihopsali spolu k Rosaliiným nohám.

„Emmett by byl hezký tatínek, i když dost bláznivý,“ pomyslela si. Moc dobře jsem věděl, jak moc touží po dítěti a proto jsem také věděl, že ve věci té malé bude na mé straně.

„Vezmi si mě, tetičko Rose, strejda Emmettek už je unavený,“ pitvořil se Emmett a Rose si ji od něho s úsměvem převzala. Zprvu se ho ta malá vůbec nechtěla pustit a držela se Emmettových vlasů jako klíště. Zřejmě nesdílela jeho názor na věc.

„No tak, Rachell. Prosím, pusť strejdovy vlasy,“ prosil ji a ona ho nakonec skutečně pustila.

„Jak jsi jí to řekl?“ zeptala se Rose a kolíbala ji v náručí.

„Rachell. Jmenuje se tak. Ta druhá je Tess a je u Blackových v La Push. Alespoň tak to říkal Tomy, ten Charlieho zástupce, se kterým mluvil Carlisle,“ objasnil nám.

Tak Rachell… Nádherné jméno. Mělo mě napadnout hned, že ty iniciály R.S. na dečce asi neznamenají roztroušená skleróza…

Alice s Jasperem se k nám pomalu připojili a prohýbali se pod nánosem nákupních tašek. Rose postavila malou Rachell na zem a ona klidně stála a jen vyděšeně koukala na tu kupu tašek. Jakmile je složili na zem, už se k nim sunula, aby je prozkoumala.

Alice si z chudáka malé Rachell udělala takovou panenku na převlékání. Vyzkoušela jí snad všechno až na ty věci, co byly na potom.

Byla tak krásná… To ona mi zase vnesla radost do mého nudného upířího života a vlastně nejen mně, ale celé rodině a to tu byla teprve pár hodin.

„Hej, co to vyvádíte?“ zeptal jsem se, protože mě zaujalo dění před domem. Rosalie tam totiž hulákala na Emmetta s Jasperem.

„Emmett je pako!“

Nic nového pod sluncem…

„Vsadil se s Jasperem o to, že se vejde do její autosedačky. Jasper na to samozřejmě kývnul a tvrdil, že se tam nevejde. Nachytala jsem ho, jak se do té autosedačky souká,“ vysvětlila mi.

„Emmette, ty jsi vážně pako, vždyť ji rozbiješ!“ zakřičel jsem na něj a vydal se je zpacifikovat osobně. Než jsem tam však stačil dojít, ozvalo se hlasité křupnutí.

„On ji opravdu rozsedl,“ úpěla Rosalie.

Jasper s Emmettem z toho měli hroznou švandu a smáli se, až se za břicho popadali. Já jsem naopak pěkně pěnil, ale Rosalie zřejmě mnohem víc.

„Tak a teď počítej s tím, že nejmíň týden máš útrum!“ zaječela a nazlobeně odkráčela do pokoje.

„Ne, miláčku, počkej, omlouvám se,“ žadonil Emmett a běžel za ní, aby se usmířili.

Zbytek rodiny, až na Alice, která šílela, protože se jí ta autosedačka líbila, to přešel. Jen se celému tomu výstupu zasmáli.

„Klid, miláčku. Aspoň máš důvod koupit jí novou a lepší,“ uklidňoval ji Jasper. Zřejmě ode mě leccos odkoukal, což se mu vyplatilo, protože to opět zabralo jako nějaké kouzelné zaklínadlo.

„Co se tak culíš, Edwarde? Nemysli si, že jsem na ten náš rozhovor zapomněla,“ vyjela na mě.

„Alice, prosím. Už toho nech. Všichni jsou rádi, že je tu, tak to nekaž,“ žádal jsem ji.

„Musíme o ní říct alespoň vlkům,“ trvala si na svém. „Myslím to, že ji máme a budeme ji vychovávat.“

„To teda nemusíme,“ prohlásil jsem pevně rozhodnut. „Nic jim do toho není.“

„A co ta druhá holčička? Ta o ní přece musí vědět,“ namítala stále.

„Nemusí. Nikdo o ní neví. Řekneme Rachell, že všichni zemřeli. Stejně jsme se už měli dávno odstěhovat.“

„A co Bella?“ vytáhla svůj nejtěžší kalibr, kterým mě zasáhla přímo do srdce a přinutila alespoň částečně ustoupit.

***

Kráčel jsem spolu s Alice ke quiletské hranici, kde jsme čekali na Jacoba. Slyšel jsem ho, byl blízko.

Když nás zmerčil, zabrzdil tak prudce, že se mu drápy zaryly do hlíny. Byl překvapený a naštvaný zároveň, že nás vidí tak blízko u svého území.

Věděl jsem, že on má tu druhou holčičku. Rose s Emmettem by nejspíš chtěli mít obě ty holčiny, ale mně ta jedna bohatě stačí.

„Co tu chcete?“ zavrčel Jacob ve vlčí podobě.

„Chceme si promluvit, Jacobe, a to přímo s tebou,“ ujal jsem se slova.

Z dálky jsem uslyšel, jak Seth zavyl na poplach. Ti vlci jsou tak paranoidní, když se s námi mají bavit…

„Co po mně chcete, vy pijavice?“ vyštěkl nenávistně.

„Víme, že se k vám dneska dostala ta holčička a chceme se s tebou na něčem dohodnout, ale musí to zůstat jen mezi námi,“ začal jsem.

„Tak už se sakra vymáčkněte,“ popoháněl mě Jacob uštěpačně.

„No, my máme tu druhou holčičku. Edward ji dneska zachránil,“ oznámila mu dosud tichá Alice. Vlkodlaky totiž bůhví jak nezbožňovala.

„Chceme si ji nechat a vychovat,“ prozradil jsem mu konečně důvod naší přítomnosti.

„Nikdy ji nepřeměníme,“ slibovala Alice i já.

Jacob jí to, ač neochotně, uvěřil.

„No a co já s tím mám společného?“ nechápal.

Co? Čekal bych cokoliv, ale tohle ne. Rachell ho vůbec nezajímala. Šlo mu pouze o tu druhou dívenku. Tess. Nebylo těžké si domyslet, co za tím vězí…

„Teda páni. Gratuluju, Jacobe,“ poznamenal jsem obdivně.

Alice se na mě podívala, jako bych spadl z višně.

„No, chceme se teda dohodnout, že holky o sobě nebudou vědět. Budeme jim říkat, že celá jejich rodina umřela. Souhlasíš?“ ujišťoval jsem se.

„Souhlasím, přece Tess nebudu vykládat, že její dvojče žije s pijavicemi,“ odpověděl pohrdavým tónem.

„Dobře, to je vše, co jsme chtěli. Měj se, Jacobe,“ rozloučil jsem se a on se bez dalšího slova ztratil v lese spolu s ostatními členy své smečky.

***

„Edwarde, co mělo znamenat to gratuluju, co jsi řekl tomu psisku?“ zeptala se Alice, když jsme se znovu ocitli u nás před domem.

„No, to mělo znamenat to, že Jacob našel svou jedinou lásku, a to tu malou.“

Alice to nechápala a hlavně jí vadilo, že dva kluci, kteří Bellu ještě nedávno tak strašně milovali, se spojili a tají jí něco tak důležitého jako je sestra.

„On se do ní otiskl,“ zdůraznil jsem poslední slovo a Alice spadla čelist údivem.

„No, ty vole, tak to bych nečekal,“ začal se smát Emmett uvnitř domu, který nás celou tu dobu bedlivě poslouchal.

Nezajímalo mě, co si o tom všem Alice myslí. Ani to, že to vlastně neschvaluje. Jacoba jakžtakž chápala, ale mě za to vyloženě odsuzovala.

„Víš co, Alice, tak Belle zavolej a řekni jí to,“ pobídl jsem jí a vylovil z kapsy svůj mobilní telefon.

Ona na mě ale zůstala jen vyjeveně zírat.

„No tak, Alice, udělej to. Teď nebo nikdy. Vyber si.“

Celý dům ztichnul, jak jeho obyvatelé čekali na její rozhodnutí. Já jsem měl jistou výhodu v tom, že jsem mohl podrobně sledovat její myšlenkové pochody, ale byl jsem stejně nervózní jako oni. Až do poslední chvíle jsem totiž netušil, jak se Alice rozhodne…

„Neudělám to,“ rezignovala a v podstatě s pláčem utekla do lesa. Připadala si hrozně, že to udělala, ale zároveň moc dobře věděla, že by se vždycky zachovala přesně takhle.

„Takže zůstává?“ otázal se Emmett.

„Ano. Zůstává,“ ujistil jsem ho.

Kdyby malá Rachell nespinkala, určitě by celé osazenstvo domu propuklo v hlasitý jásot.

Samozřejmě vás moc prosíme o vaše názory a komentáře. :-D

chloe x mokasina

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1