Sekce

Galerie

/gallery/Seslána z nebe.jpg

Pokračování Slz anděla.
Isabella se vrací na zem, ale je ihned zajata upíry. Dozví se o ní Cullenovi? Zachrání ji?

Prolog

Existuje jedno místo, o kterém si lidstvo vypráví, přestože tam nikdo z nich nebyl. Místo, kde neexistuje bolest, strach nebo zklamání. Místo, kde se dostanou všichni nevinní zemřelí. Tím místem je nebe. Něco, co existuje nad lidským světem. Nebe, které odpradávna měří své síly s peklem. Místo, odkud andělé dohlíží na obyčejné smrtelníky. Jenže, i když si o něm lidé vypráví, málokdo věří, že existuje. A málokdo věří, že existují nadpřirozené bytosti, jako jsou andělé. Jenže oni existují. Jedním z nich je také Isabella. Křehká sedmnáctiletá dívka s hnědými vlasy a stejně zbarvenýma očima. Dívka, kterou kdysi nebe vyloučilo a poslalo na zem. Dívka, která se i přes svůj prohřešek po nějaké době mohla vrátit.

Uběhla desetiletí, možná i staletí od doby, co se Isabella vrátila do nebe. Snažila se být šťastná, ale zkoušeli jste někdy být šťastní bez srdce? Nemyslím to tělesné, tlukoucí, které pomáhá rozproudit krev žilách a udržuje nás při životě. Myslím to psychické. To, které tvoří schránku tělesného srdce, to, bez kterého tělesné srdce netluče šťastně. Zkoušeli jste to? Šlo vám to? Z vlastní zkušenosti vím, že to nejde. K životu potřebujete obě srdce. Říkám k životu, ne k přežití. A Isabella nežila, přežívala. I když se snažila být šťastná, nešlo to. Možná oklamala všechny okolo, ale sebe oklamat nedokázala. A ani svoje kamarádky, jak si vždycky myslela. Věděly, že se trápí a chtěly jí pomoct. Jenže pomoc přišla nečekaně a odjinud.

Isabelle se dostalo pocty, jako málokomu. Její ochrana svěřenců byla nepřekonatelná, ctila pravidla a plnila každý rozkaz. Po tom, co se znovu vrátila do nebe, se nesoustředila na nic jiného, než na svou práci. Za své úsilí a píli byla po zásluze odměněna. Stala se jedním z archandělů. Ne tím nebeským, nýbrž pozemským. Stala se andělem, který chrání obyčejné smrtelníky před světem, o kterém nemají ani potuchy. Chrání je před vlkodlaky, nebo třeba upíry… Nebyla z toho nadšená. Slibovala si, že už se nikdy nevrátí. Ale její srdce dělalo něco jiného, než chtěla ona. I když jí mozek radil „Odmítni!“, srdce říkalo „Jdi!“. A Isabella se po dlouhé době zase řídila srdcem.

Po dlouhém loučení s kamarádkami dostala kožený váček s prachem andělský křídel a předstoupila před radu. Gabriel, jako nejvyšší z andělů, se na ni povzbudivě usmál a položil jí ruce na ramena. Křídla se jí začaly ztrácet a její mysl se vyprazdňovala. Teď už nebylo návratu zpátky. Už musí jít dál a neohlížet se na pomoc nebes.

Dostala se na zem, do Itálie, a tady pokračuje náš příběh.

 

1. kapitola

Světe, připrav se, jsem tady zase. Kolikrát mě ještě přivítáš s otevřenou náručí? Nechápu, na co jsem myslela, když jsem přijala poslání na zem. Jakoby se moje srdce probudilo k životu. Chtělo se zase probudit, zase tlouct. Jenže teď už nemělo pro koho. Ten jediný ´člověk´, kterého jsem milovala, mě zradil.

AU! Chápu, o tom už přemýšlet nesmím. Užila jsem si už dost bolesti. Ale když můj mozek není stavěn na to, abych zapomněla. A nepomáhá tomu ani značná část mého srdce, které zůstalo s ním. Amerika ke mně byla krutá. Jenže otázkou zůstává, jestli bude stejně krutá i Evropa.

Vešla jsem hlavní bránou do města a nestačila se divit. Tady jsem se narodila a tady jsem i zemřela. Ale to místo se vůbec nezměnilo. Hlavní brána vypadala stejně, jako když ji můj otec dostavěl. Tehdy tam ale nehlídaly stráže. Několika uličkami jsem se dostala až na velké náměstí s hodinami. Všechno bylo stejné, jako tenkrát. Nic se nezměnilo. Jenom všechno zestárlo. Volterra byla nádherné město už tehdy. Když sem přivítalo sluníčko, což bylo poměrně často, celé město ožilo a všude byl slyšet smích. Matky nakupovala na trhu, který tady kdysi stál, a děti pobíhaly okolo fontány a hrály si. Bylo to nejšťastnější místo v okolí. Od doby, kdy odsud vyhnali posledního upíra, bylo město bezpečné a plné radosti.

Jako malá jsem ráda bloumala městem a sedávala jsem u starého hradu, který tady stojí od nepaměti. Po nějaké době si ke mně začal sedávat nějaký muž. Povídali jsme si. Vykládala jsem mu o své rodině a on mi zase vyprávěl o své službě na hradě. Každý den jsem tam s radostí chodívala a vždycky, když zapadlo slunce, objevil se vedle mě. Neznala jsem jeho jméno, ale ani jsem to nepotřebovala. Byl to někdo, kdo nemusel mít jméno. Vnesl do mého života slunce. Nikdy jsem neměla kamarádku a neměla jsem si s kým povídat, on mi to všechno vynahrazoval. Ze začátku byl můj kamarád, ale s postupem času, kdy jsem začala dospívat, začala jsem k němu získávat sympatie jiného druhu. Začala jsem to vnímat pár měsíců před tím, než mi rodiče dohodli svatbu. Věděl, jak moc jsem se nechtěla vdávat pro peníze. Věděl to a mrzelo ho, že mi nemůže pomoct. Přemlouvala jsem ho, aby se mnou někam utekl, aby mi pomohl, jenže místo toho se se mnou přestal scházet. Každý den jsem chodila na naše místo a doufala, že se zase objeví, ale už si vedle mě nikdy nikdo nesedl. Zahlédla jsem jeho tvář, když se na mě řítili koně. Byl v ní děs, smutek a bolest. Ale možná to byly jenom halucinace a on tam nikdy nebyl. I za ta staletí si pamatuju jeho mladistvý obličej, blond vlasy a zvláštně hnědé oči. Byl mojí jedinou oporou, když jsem byla ještě člověk, a na to se nezapomíná.

Slunce mi ohřívalo pokožku a lehký vánek si pohrával s mými vlasy a šaty. Pohled několika lidí se upíral přímo na mě a sledoval každý můj krok. Bylo mi to nepříjemné, tak jsem raději zalezla do první uličky. Byla dlouhá a vedla k menšímu náměstí. I přes jasné nebe a zářící slunce byla poměrně tmavá. Vysoké budovy ji perfektně zastiňovaly a vytvářely tím děsivou kulisu. Prošla jsem jí až na konec a zastavila se u posledního domu vpravo. V něm jsem jako člověk bydlela. Až na pár drobných oprav vypadal stejně. Zdálo se mi, jako bych zevnitř slyšela bráškův smích, ale to dělaly jen moje jasné vzpomínky. Rychle jsem zatřepala hlavou a vyběhla na prosluněné náměstí. Tady jsem si hrávala až do stmívání, kdy jsem se rozeběhla k hradu a čekala na toho tajemného muže. Vzpomínky se mi vracely, jako by se to dělo před pár sekundami, ne před pár staletími. Vydala jsem se stejnou cestou, jakou jsem kdysi znala i poslepu. Každým krokem jsem se blížila k hradbám hradu a s každým krokem jsem před sebou viděla malou holčičku s vlajícími culíky. Poznala jsem v ní sebe samu. Po pár metrech jsem došla až k tak důvěrně známým schodům a posadila se na ně. Bylo zajímavé, jak celý svět spěje kupředu, ale Volterra, jako by měla svůj vlastní čas, který se už několik let neposunoval vpřed.

Seděla jsem tam pár hodin a znovu pozorovala ten nádherný západ slunce. Stmívání je čas, který lidé moc nevnímají. Berou jej jako samozřejmost. Jako něco, co musí nastat. Vážili by si ho více, kdyby věděli, jak málo času jim zbývá.

Už chyběl jenom kousek slunce, když se vedle mě něco pohnulo. V rychlosti jsem se vymrštila do stoje a stála tváří v tvář třem osobám v kápi. Snažila jsem se jim podívat do obličejů, ale ani jeden ji neodkryl. Sotva se i poslední kousek slunce schoval za vysoké hradby a na náměstí padlo přítmí, všichni tři sundali kápě a upřeli na mě své karmínové oči. Můj život snad nemůže být chvilku klidný. Snažila jsem se nahmatat svůj kožený váček, ale ten u mého pasu nebyl. Válel se na schodech, zřejmě mi v té rychlosti vypadl. Můj zrak přeskakoval z upírů na váček a zase zpátky. Počítala jsem své možnosti dostat se k prachu dřív, než by mě stihli zadržet, ale ta pravděpodobnost byla malá.

„Co po mě chcete?“ zeptala jsem se tvrdě a snažila se na sobě nedát znát svůj strach.

„Chceme si promluvit. Prosím, pojď s námi,“ řekl jeden z nich a pokynul k velkým vchodovým vratům. Přikývla jsem a pomalým krokem se vydala k nim. Chtěla jsem vzít ze země váček s prachem, ale když jsem se pro něho ohnula, už tam nebyl, třímal ho v rukou jeden z nich. Nějaký svalovec mě chytl za ruku a vedl chodbami hradu. Bylo jich tady plno, a kdo je nezná, snadno by zabloudil. Zajímalo by mě, proč mě v nebi neupozornili, že tady žijí upíři. Copak jsem si za své služby nezasloužila alespoň varování?

Po několika minutách jsme se dostali před velké dveře. Jeden z nich je s velkým skřípáním a rachotem otevřel, a mně se naskytl výhled na velký sál se třemi trůny. Vtáhli mě dovnitř a dveře se za mnou s dutou ránou zavřely. Co může být pro anděla horšího, než být uprostřed upířího doupěte?

Rozhlédla jsem se kolem dokola. Na trůnech seděli tři upíři a za každým stál alespoň jeden další. Ostatní stáli rozprostřeni po sálu. Někteří starší, někteří ještě na půl děti, ženy i muži. Bylo jich tam dost, ale mezi všemi mě upoutala tvář muže, kterého jsem dobře znala.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

nikolka

2)  nikolka (23.11.2011 18:26)

ou,... Volterra nie je práve najlepšie miesto pre anjela... Caius... bol to Caius???

Alison

1)  Alison (23.03.2011 17:19)

TAK TOTO SOM NEČAKALA!:) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek