Sekce

Galerie

/gallery/Seslána z nebe.jpg

Bella, Bella, Bella, Bellaaaaaaaaaa... :D

Bella:

Po nějaké době jsem začala nacházet ztracené vědomí. Cítila jsem letmé doteky na mé kůži, které se dotýkaly mých ran. Byl to příjemný dotyk plný něžnosti a opatrnosti. Takové doteky jsem ve Volterře nezažila a já ve Volterře nebyla. Tamější zem byla tvrdá a studená, narozdíl od téhle měkké a teplé. Ani plíseň a vlhkost nebyla ve vzduchu. Naopak se ke mně snášela vůně čerstvého ovoce a růží. V dálce jsem slyšela ohýbání větví pod lehkým náporem větříku. Taky světla tady bylo o hodně víc.

Z myšlenek mě vytrhl až dotyk na mé tváři.

„Dobré ráno, krásko!“ zašeptal tichý melodický hlas. Rozevřela jsem víčka, ale opět je k sobě pevně semkla. Toho světla bylo opravdu hodně. Tentokrát jsem oči otevřela pomalu a párkrát zamrkala. Nade mnou se skláněla líbezná mužská tvář. Medové vlasy mu trčely do všech stran a na tváři měl rozkošný úsměv. Chvíli to trvalo, ale přeci jen mě vzpomínky dostihly a já v té božské tváři poznala Edwarda. Byla jsem unavená, ale ta vlna zloby, křivdy, nenávisti a lásky mi vhrnula sílu do žil.

Vyskočila jsem z postele a natlačila se na nejbližší zeď. Jeho úsměv vystřídala maska bolesti, ale i pochopení.

„Jak je ti?“ zeptal se potichu.

„Co po mně chceš?“ vypálila jsem ignorujíc jeho otázku.

„Vrať se do postele, prosím. Slibuju, že ti všechno vysvětlím.“ Měla jsem v hlavě zmatek. Na jednu stranu jsem mu chtěla být nablízku, ale ta druhá – silnější – mu stále neodpustila tu zradu.

„Nemůžu, nejde to, nemůžu,“ šeptala jsem a vyběhla ven. Slyšela jsem jeho zoufalé volání, ale nezastavovala jsem. Běžela jsem po pláži a horký písek se mi zanášel do ran. Po pár minutách, když už dům nebyl vidět, jsem si sedla na nějaký kámen na pláži. Zurčení větru a burácení vln mě uklidňovalo. Co to mělo znamenat? Co tady dělám? Co tady dělám s ním? Proč je tady a proč se tvářil, jako by mě nikdy neopustil? Proč dělal, že mě stále miluje a proč k němu nedokážu cítit nenávist? Vždyť mě opustil, zradil mě, lhal mi a… a podvedl mě. On totiž věděl, co provedla Tanya, musel to vědět, jeho schopnost to musela vědět.

Minuty mi splývaly do hodin, tak není divu, že se obloha začala zatahovat a Slunce vystřídal Měsíc. Na zem se snesly první krůpějky vody a smáčely mi letní šaty. Déšť se stával silnějším a nepříjemně narážel do mé kůže. Začala jsem litovat, že jsem utekla, ale teď už jsem nebyla schopná se vrátit. Za prvé jsem nevěděla, jestli by mě tam ještě uvítal, a za druhé jsem ani nevěděla, kterým směrem bych se měla vydat. Vběhla jsem do blízkého lesa a zkoušela najít něco, co by mi posloužilo jako přístřešek. Po pár metrech jsem našla nějaký strom, jehož větve moc kapek nepropouštěly. Opřela jsem se o něj a natáhla si nohy. Chodidla jsem měla značně poškozená. S čím dál většími tresty ve Volterře se moje kůže stávala jemnější a dala se lépe protrhnout. Teď se mi do kůže zařezávaly i sebemenší kamínky a větvičky.

Zavřela jsem oči a nechala se naprosto pohltit svými myšlenkami, které všechny do jedné patřily Edwardovi. Zachránil mě. Dostal mě z Volterrského vězení a já utekla, aniž bych mu poděkovala. Cítila jsem k němu křivdu, ale i přesto, jak mě kdysi zradil, teď mi zachránil život. Byla jsem se mu zavázaná, ale stále mi vrtalo hlavou, proč to udělal. Proč riskoval svůj život, aby zachránil ten můj? A jak se o mě vlastně dozvěděl? Byla jsem v nejzapadlejším koutě hradu. Demetri říkal, že zvuk, ozývající se z mé cely, není slyšet ani ke strážnému, který hlídá dveře ven – jediný únikový východ.

Díky Edwardovi jsem byla volná. Měla bych mu poděkovat a zmizet mu ze života. Jo, jenže kudy mám jít, abych se dostala k domu? Vstala jsem a rozhlédla se kolem sebe. Tma zahalovala celý hustý les a déšť mi ve vidění moc nepomáhal, ale přeci jen jsem viděla lépe, než obyčejný člověk. Vydala jsem se směrem, o kterém jsem si myslela, že bude správný. Klopýtala jsem lesem a snažila se si nevšímat krvavých nohou. Oblečení se na mě lepilo a viselo na mě jako na strašákovi. Vlasy jsem měla promočené a vítr mi je stále házel do tváře. K životu se probouzel můj žaludek a naopak moje oči se ukládaly ke spánku. Byla jsem unavená, naštvaná a bezradná. Rezignovala jsem a kecla si do mechu.

„Asi tady zapustím kořeny a obrostu kůrou,“ povzdechla jsem si. Uvažovala jsem, kolik z těch stromů mohli být lidé, kteří se tady taky ztratili.

„Ty jsi určitě musel být člověk,“ ukázala jsem na jeden strom. „Jsi tak nějak… široký. Doufám, že to není moc nepohodlné. Je to příjemné? Já si totiž na pohodlí potrpím. A taky na teplo a sucho. Jak dlouho už jsi vlastně takhle? A za jak dlouho jsi obrostl úplně celý? Za jak dlouho obrostu tou kůrou já?“ ptala jsem se se zájmem a mhouřila oči.

„Nemusíš vůbec, pokud se mnou půjdeš,“ ozval se vedle mě Edwardův tichý hlas. Ke svému překvapení jsem se nezlekla. Váhala jsem. I když jsem původně chtěla jít za ním, teď se to nezdálo jako dobrý nápad, a v další chvíli jsem se zase otřásla zimou a to rozhodlo.

„Jo, ráda se schovám. Chtěla jsem se vrátit, ale nemohla jsem najít cestu,“ přiznala jsem zahanbeně. „Ehm, mohl by jsi mluvit? Nevidím tě, tak ať vím, kudy jít.“ Lesem se ozval jeho melodický smích a jeho ruka zachytila tu mojí. Tak dlouho jsem jeho dotyk necítila. Tak dlouho už mě nedržel za ruku, nehladil mě, nelíbal… Byla to už dlouhá doba, ale i přesto ve mně vyvolával stále stejně reakce. Elektrický náboj, který mnou prošel, se usadil v podbřišku a příjemně šimral. Připadala jsem si, jako by malí motýlci naráželi do stěn a třepot jejich křídel se o stěny otíral, vzrušoval mě. A moje srdce taky zradilo. Jeho tlukot se o polovinu zrychlil. Chtělo mi vyskočit z hrudi, chtělo ho obejmout, když jsem to neudělala já. Potřebovalo mu být co nejblíže a hrudní koš a kůže mu v tom bránily.

Vydal se na cestu a já za ním pajdala. Občas jsem sykla, když jsem vstala na ostrý kamínek, a tělo se mi čím dál více otřásalo zimou.

„Au,“ vyjekla jsem, když jsem si rozřízla nohu o kámen.

„Co je?“ zeptal se hlas plný obav.

„Nic,“ zalhala jsem, ale nejsem moc dobrá herečka.

„Jo, jasně…“ řekl ironicky. Pustil mou ruku a vzal mě do náručí. V ten samý okamžik se rozeběhl neuvěřitelnou rychlostí a za chvíli jsme byli doma. Položil mě na pohovku a zase odběhl. Za sekundu stál přede mnou a podával mi nějaké oblečení.

„Převleč se, bude ti zima,“ řekl a zase odešel. V rychlosti jsem se oblékla do suchých šatů a sedla si zpátky. V mžiku byl u mě a v ruce třímal mísu. Klekl si před pohovku a trochu mi vyhrnul lem šatů. Jizvy mi začal potírat nějakým olejem, aby se lépe zahojily.

„Chtěla jsem ti poděkovat,“ zašeptala jsem. Zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. Měl je tak nádherně zlaté, jako čerstvě rozteklý karamel.

„Za co?“

„Vysvobodil jsi mě z Volterry, nebo ne?“ ujistila jsem se. Přikývl.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. Jeho ruce se mě opět lehce dotýkaly a snažily se vyléčit jizvy. „A slibuju, že zmizím, hned jak toho budu schopná,“ dokončila jsem a jeho dotek zesílil. Opět se mi podíval do očí, ale už jsem v nich neviděla ten elán jako před chvilkou. Teď je měl plné bolesti.

„Co je?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Nechci, aby jsi odešla,“ zašeptal a zase sklonil pohled. Chvíli jsem tu informaci zpracovávala, než mi došlo, co řekl.

„Proč?“

„Protože tě miluju. Jednou jsem tě odejít nechal, teď už to nedokážu. Nejsem na to dost silný. Krom toho, tenkrát jsem myslel, že jsi to chtěla.“

„O čem to mluvíš?“ ptala jsem se zmateně. Co jsem měla chtít? To, že mě opustil? Vždyť mě opustil proto, že mě nemiloval.

„Ten dopis, který jsi dostala, ten, ve kterém jsem ti měl psát, že už tě nemiluju, kdo ti ho dal?“

„Tanya. Proč?“ Významně se na mě podíval. Něco se mi snažil naznačit. Tak mi to donesla Tanya, no. Proč ho to zarazi-? Ach ne! Konečně mi všechno zapadlo do sebe, jako dva kousky puzzle. Celou dobu mě miloval. Nikdy mě neopustil a já nás celé ty roky zbytečně trápila. Všechny orgány se mi sevřely a těžko se mi dýchalo. Oči mi začaly vlhnout a tělo otřásat pod náporem vzlyků. Všechno byl jen výmysl Tanye.

„Já… Promiň. Ale když jsem byla apatická a vznikaly kvůli mě hádky, myslela jsem, že…“ kuňkla jsem a rozvzlykala se. Přesunul se ke mně a pevně mě objal. S jeho pevným sevřením z mého těla odcházela ta bolest, kterou jsem posledních pár let zažívala. Opadávaly ze mě starosti a vystřídal je blažený pocit jeho blízkosti. Zase mě přepadla ta husí kůže a motýlci v podbřišku. Stále na mě takhle působil.

Odtáhl se a podíval se mi do očí.

„Neomlouvej se. Taky jsem tomu uvěřil. Ale teď jsi tady a já už tě nikde nepustím,“ zašeptal. Těm jeho karamelkám se nedalo nevěřit. Byly plné nejistoty, touhy, úlevy a hlavně radosti a lásky. Vpíjely se do mých a snažily se z nich vyčíst mé pocity. Jsem si jistá, že se v nich odráželo to samé jako v jeho.

„Jsem blbá,“ zašeptala jsem spíš sobě, ale on mě slyšel.

„Nejsi blbá. Nejsi,“ konejšil mě, ale já si trvala na svém. Zničila jsem naše štěstí. Zničila jsem nám životy. I když jsme teď spolu, dokáže mi tu chybu odpustit? Dokáže se přes těch několik let přenést a dělat, jako by se nic nestalo?

Ucítila jsem dotek jeho dlaně na své tváři. Byl tak studený, ale zároveň tolik horký. Lehce jsem k ní nahnula hlavu a slastně přivřela oči. Přes řasy jsem viděla jeho dokonalý úsměv a zkoumavý pohled.

Začal se ke mně přibližovat a zkoumal moje reakce. Byl opatrný, dal mi dost času odtáhnout se. V očích se mu zračil strach z toho, že bych ho odmítla. Bál se, že už ho nebudu chtít. Ale já nehodlala uhnout. Na to jsem po tom polibku až moc prahla.

Nosy se nám teď dotýkaly a dech nám nestačil. To jiskření mezi námi bylo neuvěřitelné.

A pak svými rty přejel po mých. Jeho dech mi omámil tělo a srdce mi razantně zrychlilo. Ještě chvíli si se mnou hrál, ale nakonec to sám nevydržel a rty spojil v jednom dokonalém polibku. Byl něžný a lehký, ale o to krásnější. Dotýkali jsme se, jako by rty toho druhého byly jen tenká křídla motýlů. Takové, které se dají lehce přetrhnout. Ale potom se prohloubil, přesto však stále zůstal něžný a nádherný. Lehce mi sál horní ret a jako by tím vysával všechnu nejistotu, která ve mně zůstávala.

Edward byl jako moje studna uprostřed pouště, kopretina mezi kamením, měsíc ve tmě. Byl jako špetka vzduchu ve vakuu, byl paprskem slunce v zamračeném dni, líbezným tónem v hluchotě. Byl mojí hvězdou na tmavém nebi. Byl můj.

Odtáhl se a radostně se uchichtnul. Čela jsme měli opřena o sebe a snažili se si ustálit dech. Nešlo to. Před očima se mi stále převíjel ten polibek. Bylo to jako film, který se stále opakuje. Bylo to jako ten nejnádhernější film, který jsem kdy viděla.

Na tváři se mi rýsoval úsměv a tělo zaplavovala tolik známá láska.

„Miluju tě,“ zašeptal a mé koutky se vyzdvihly ještě více. Tak dlouho jsem ty dvě slova toužila slyšet. I když jsem si myslela, že mi tehdy lhal, často jsem si je znovu a znovu přehrávala. Dokázala bych je poslouchat celý den, společně s jeho dokonalým hlasem. Teď jsem však musela udělat jinou věc.

„Miluju tě,“ špitla jsem nazpátek a znovu si vynutila polibek.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

nikolka

3)  nikolka (23.11.2011 19:35)

láska

2)  Tru (16.11.2010 08:17)

AAAAAAAAACHCHCHCHCHCHCHCH

Liri2

1)  Liri2 (05.08.2010 13:18)

to je fajn že to takhle dopadlo :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek