Sekce

Galerie

/gallery/Seslána z nebe.jpg

Když vám manžel něco tají, je to k bláznění. Ale když to z něj málem dostanete a vaše jediná sestra to utne v nejlepším, je to na vraždu.

Edward:

Oběhnul jsem všechny pokoje a poslal je ke Carlislovi a Esme.

„Co se děje, Edwarde?“ zeptal se znepokojeně Carlisle.

„Musíme hned odjet. Denalijští potřebují naší pomoc. Moc toho nevím. Jenom to, že to spěchá.“ Všichni na mě vykulili oči a mně teprve teď došla jedna skutečnost.

„Musí to být hodně vážné, když kontaktovali zrovna nás,“ řekl Carlisle stále znepokojený. Ano. Po tom, co Bella zabila Tanyu s námi nepromluvili. Vzpomínka na Bellu by mi kdysi přivodila píchání u srdce a špatné vzpomínky, ale teď… teď, když vím, že žije, teď bych se raději usmíval.

„A proč volali zrovna tobě?“ zeptala se Rose. Stále byla naštvaná, že se Emmett vrátil až po skoro dvou hodinách.

„Vlastně nevolali jemu, ale mně,“ ozvala se Alice. Nechápavě jsem se na ni podíval, ale odpovědí na moje otazníky v očích byly její myšlenky.

„Přišlo by jim to divné, když ty jsi byl ten, na koho byli naštvaní nejvíc. Mohli by prokouknout, že lžeš a i kdyby nic neřekli, Aro by to mohl vyčíst z jejich myšlenek.“ Jo, tak v tomhle měla pravdu.

„A proč volali zrovna tobě?“ položila Rose stejnou otázku, ale teď směřovanou na Alice.

„Volala mi Kate. Ostatní o tom neví. Nechtěli nás informovat, ale bez nás nemusí mít šanci. Víš, že jsme si s Kate vždycky rozuměly. Myslela si, že bych vás mohla přesvědčit.“ Všechny pohledy se stočily na Carlisleho a čekaly na jeho ortel.

„Pokud potřebují pomoc, nesmíme je v tom nechat,“ rozhodl a to byl pro všechny povel. Pokoj se v rychlosti vyprázdnil a všichni si šli zabalit.

„Esme, nezapomeň na to košilku, kterou jsi měla pod postelí,“ uchechtla se Alice. Zase to byla ta stará dobrá sestřička.

„Ehm… Alice, můžeš se starat o svoje věci?“ zeptala se a v jejím hlase byla známka červenání. V jejích myšlenkách jsem našel i jeho původce – včerejší noc s Carlislem.

„Esme, prosím,“ zasmál jsem se.

„Hups, promiň,“ omlouvala se zahanbeně a z Emmettova pokoje se ozval jeho výbuch smíchu a potom hlasitá rána.

„Hmm… tak jim tady necháme památku na Emmetta v podobě prohlubeniny v podlaze,“ podotkla Rose, která se stále snažila tvářit naštvaně. V její mysli jsem však viděl, jak se přemáhá, aby se nezasmála a nevrhla se své lásce kolem krku. A já se za chvíli vrhnu kolem krku své lásce. Tomu jsem se usmál a snažil se narvat do kufru všechny věci.

Po nějaké době se ozvalo lehké zaklepání a než jsem dotyčného stihnul vyzvat, ve dveřích se objevila malá hlava se střapatými vlasy, zlatými kukadly a rošťáckým úsměvem na tváři. Chvíli jsem uvažoval, co by se stalo, kdybych teď přibouchl dveře, ale k mému překvapení se nenaštvala.

„Konečně zase vtipný,“ podotkla a vklouzla dovnitř. Skočila na postel vedle mého kufru a začala skládat věci, které jsem tam v rychlosti naházel.

„Tenhle materiál nesmíš krčit,“ zamračila se a rychle se snažila zachránit škody.

„Co potřebuješ, sestřičko?  Pochybuju, že jsi mi přišla zkontrolovat oblečení,“ řekl jsem a potom se zamyslel. „I když, u tebe by to nebylo nic zvláštního.“ Věnovala mi znuděný pohled a nadzvednuté obočí a začala ke mně mluvit v myšlenkách.

„Mluvila jsem s Demetrim. Dal mi ten klíč, který nechal udělat. Varoval mě, že se o ni máme dobře postarat, jinak nás najde a zabije,“ uchechtla se. „Taky že máme znovu zamknout a co nejlépe spravit tu zeď. On za chvilku odjíždí na lov s Heidy a vrátí se až za dva dny, takže by Aro neměl mít podezření. Kdyby se něco dělo, dá nám vědět.“ Přikývl jsem a s úsměvem ji objal. Byl jsem nehorázně natěšený, až takhle budu držet Bellu. Těšil jsem se a nic mi mou náladu nemohlo zkazit.

„Ještě mě varoval, že by ke strážnému nemělo být nic slyšet, ale ať se i tak chováme co nejpotiššeji.“ Znovu jsem přikývl a pustil ji ze svého náručí.

„Ostatní už mají sbaleno, jdeme,“ usmála se a zavřela kufr. Spokojeně jsem se usmál a vyšel za ní.

 

Rose:

„Carlisle, příteli, slyšel jsem, že odjíždíte,“ zvolal Aro a už se k němu hrnul s napřaženou rukou. Tomu aby něco neuniklo.

„Ano, je to tak, Aro. Naši přátelé potřebují pomoc, takže se za nimi musíme co nejrychleji vydat,“ odpověděl Carlisle zdvořile. Aro byl zadumaný, zřejmě z Carlislových myšlenek nic nevyčetl.

„Škoda. Dlouho jste se tady nezdrželi.“ Pro nás to byla moc dlouhá doba. Každá sekunda na tomhle hradě je moc dlouhá doba.

„Myslím, Aro, že se zase brzy uvidíme,“ usmál se Carlisle. Já teda doufám, že se neuvidíme už nikdy. Ten jeho ksi-! Tak dost, Rose! Na tohle nemysli, alespoň teď ne!

„A kde jste nechali zbytek?“ zeptal se zvědavě.

„Edward s Emmettem a Alice šli připravit auta. Je opravdu důležité, abychom vyrazili co nejdříve.“

„Ach, ano. Tak tedy… mějte se,“ usmál se sliz- Rose! S každým si potřásl rukou a chvíli ji v té své nechal. Snažil se být nenápadný, ale každý, kdo ho znal, musel prokouknout jeho snahu. Když konečně prohrabal i mou mysl, nadzvedl obočí, ale potom se přesunul dál. A já měla konečně volné myšlenky.

Slizoun, ubožák, blbec, stařec, idiot, tresčí ksicht, telecí kopyto! Eh, hned je mi lépe. A teď zpátky k problému Denalijských. Něco mi na tom nesedí. Edward s Alice vypadali nějak vesele. A nechápu, proč by volali jim a ne Carlislovi. Proč museli najednou i s Emmettem jít chystat auta? Alice přece nikdy neřídí, pokud jede i Jasper, tak proč šla připravovat auto právě ona? Muselo za tím být něco víc. Něco, co nesměl vědět Aro. Něco, co věděli všichni tři a co by Aro mohl zjistit, kdyby se jim začal hrabat v hlavě. No jasně, to musí být ono. Rose, jsi génius. Tohle z Emmetta vymáčknu, i kdyby mě to mělo stát nevím co.

Přišli jsme do garáží, ale tam už stála jen Alice a Emmett.

„Kde je Edward?“ zeptala se Esme.

„Jel napřed. Bude na nás čekat na místě,“ zahlásila a podívala se na mě. Když viděla můj zkoumavý a trochu nevěřící pohled, zamračila se a raději se schovala za volant.

„Měli bychom jet, tak nastupujte,“ rozkázala a za pár chvil už jsme vyjížděli směr letiště.

Emmett nechal svůj půjčený vůz na parkovišti a klíčky předal příslušnému poslíčkovi, aby jej odvezl zpátky do půjčovny. Alice mezitím sehnala letenky, ale bohužel jsme měli letět až za 7 hodin. Co tady budeme tak dlouho dělat?

A teď by mohl být pravý čas na můj plán.

„Medvídku,“ zacukrovala jsem Emmettovi do ucha.

„Ano, lásko?“ zeptal se a roztomile se usmál.

„Opravdu potřebují Denalijští pomoc?“ zeptala jsem se a vlepila mu malou pusu na tvář. Nadechl se, že odpoví, ale v tom nám do rozhovoru vletěla Alice.

„Rose, je tady pár celkem pěkných obchodů, přímo tady v hale. No není to super? Pojď, musíš tam se mnou,“ usmívala se a tahal mě za ruku. Obchody? No, možná by ten můj plán mohl chvilku počkat. Snad se nic nestane, když se k němu vrátím v letadle.

Nakonec jsem podlehla nakupovací vášni a společně s Alice opět roztočila kreditky. Koupily jsme si pár šatů a několik sukní, kalhot a triček a spokojeně vyšly z obchodu.

„Tak by mě zajímalo, kde to dáte,“ konstatoval Jasper se smíchem, když zvedl oči od své knížky.

„No jo, měly bychom skočit ještě pro nějaký kufr,“ řekla Alice, položila tašky a táhla mě k dalšímu obchodu. Nakonec naše čekání zkrátila na příjemnou hodinu a půl a já se mohla zase přilísnout k Emmettovi.

„Zlatíčko,“ zašeptala jsem mu do ucha a chytla se jeho paže. Slyšela jsem, jak spokojeně zavrčel, a přivřel oči.

„Řekneš mi konečně pravdu?“ šeptala jsem mu a rty se dotýkala jeho ucha. Zatínal ruce v pěst a to mi dělalo radost.

„Nevím o čem…“ vydechl, „o čem to mluvíš,“ zašeptal stejně hlasitě.

„Kam teď letíme? Za Denalijskýma určitě ne,“ šeptla jsem. Zhluboka dýchal a nesnažil se mi odpovědět.

„Emmette, prosím, vrátíš mi letenky?“ přicupitala k nám Alice s nataženou rukou. Na co teď potřebuje letenky? Když jí je Emm předával, hodila na něj významný pohled a poté s úsměvem zase odtančila. Jenom se mi to zdá, nebo se Alice snaží, aby mi Emmett něco neprozradil? Neví, že ve mně akorát podněcuje ještě větší zvědavost?

„Lásko?“ zašeptala jsem mu zase do ucha.

„Hmm?“

„Dostala jsem nápad,“ usmála jsem se, vzala ho za ruku a vedla na záchodky. Po tomhle bude možná sdílnější.

Vrátili jsme se za dvacet minut, trošku rozcuchaní, ale šťastní. Jasper jen zakoulel očima a Alice si nás varovně prohlížela. Tedy spíše Emmetta. Carlisle s Esme nám raději pohled nevěnovali vůbec.

„Tak už mi to povíš, lásko?“ zeptala jsem se a objala ho kolem krku.

„Nevím, o čem mluvíš, krásko,“ řekl a políbil mě na čelo. Grrr… Emmette, jindy vyslepičíš všechno a teď nic?

„No tak,“ prosila jsem. Nahodila jsem štěněčí pohled a párkrát mrkla řasami. Hlasitě polknul, ale stál si na svém.

„Opravdu nevím, o čem mluvíš,“ zakroutil hlavou. Povzdechla jsem si. Že bych už byla paranoidní? Nejspíš jo. Kdyby něco bylo, z Emmetta už bych to dostala. Jenže kdyby opravdu potřebovali Denalijští pomoct, proč bychom potom tvrdli sedm hodin na letišti, když už bychom si dávno objednali soukromý let. A proč jel Edward první? Proč na nás nepočkal? Sakra, ta zvědavost mě zabije dřív než Emmova nadrženost.

V letadle jsem na své domněnky na chvíli zapomněla, ale sotva dosedlo na runaway, zase mě přepadly. A proč jsme v tomhle zapadákově museli další tři hodiny čekat na let na Floridu? Co by sakra dělali na Floridě? A ještě k tomu teď v létě! Tak tohle už je moc divné. A nepřipadlo to tak jen mně.

„Tak jo, o co jde?“ zeptala se podezíravě Esme. Alice se na ni podívala a po chvíli ticha se na ni usmála.

„Esme, důvěřuješ svým dětem?“ zeptala se.

„Samozřejmě.“

„Tak nám důvěřuj,“ řekla a odplula si sednout na lavičky. To snad nemyslí vážně? Ta holka mě chce vážně zabít. Já tu zvědavost nevydržím. Proč mi to nechtějí říct? Proč to nechtějí říct nikomu jinému? Jasper vypadal, jako by něco tušil už delší dobu, ale nechal to tak. Možná, že mu to Alice v autě řekla. Tak proč to Emmett nechce říct mně?

„Jaspere?“ začala jsem, když jsem si vedle něho sedla.

„Nic nevím, Rose,“ odpověděl, aniž by zvedl pohled od knížky.

„Tak proč jsi tak klidný?“ zeptala jsem se naštvaně. Už mě to vážně rozčilovalo. Všichni věděli, že nám lžou, že se něco děje, ale nikdo s tím nic nedělal.

„Prostě věřím svojí ženě. Až mi to bude chtít říct, tak mi to řekne.“ Zuřila jsem. Tohle vážně nebylo možné, nemohlo být.

„Rose, uklidni se. Myslím, že se to brzo dozvíme,“ řekl a snažil se mě uklidnit i svým darem. Dobrá, tentokrát vyhráli. Vydržím to, ale až se dozvím pravdu, pěkně si to s nimi vyřídím. Se všemi. Poraženecky jsem se svezla po židli dolů, založila si ruce na prsou a čekala. Emmettovi cukaly koutky, ale po mém rozzuřeném pohledu se mu na tváři usadil omluvný výraz a sesunul se vedle mě. A tak jsme dvě hodiny čekali, než konečně ohlásili let. Letěli jsme na Floridu, do toho slunečného státu. Ale proč?

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

nikolka

2)  nikolka (23.11.2011 19:22)

Alice je skutočne maličký škriatok... tentoraz jej to pravdaže nemám za zlé...

Alison

1)  Alison (24.03.2011 17:05)

Ja sa z toho zbláznim. Tak aký je ten plán a čo teraz robí Edward??,,

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek