16.04.2010 [19:30], Ree, ze série Seslána z nebe, komentováno 0×, zobrazeno 2462×

Nákupy se prostě Cullenovým nevyhnou. A to ani (nebo hlavně?) v Itálii.

Edward:

Letadlo nám bohužel letělo brzo, takže jsme za deset hodin dorazili před Volterrskou bránu. Tady jsem se kdysi chtěl uchýlit a ukončit svou existenci. Měl jsem plán, dokonalý plán, jenže jsem měl i milující rodinu a ti mi to nedovolili. Alicin dar je někdy užitečný, ale tentokrát kvůli němu už pár desítek let putuju naprosto prázdnou věčností. Věčným životem bez lásky. Áááá, zase na to myslím. Kdy už mě to přejde? Kdy už si uvědomím, že se nevrátí? Kdy si to dokážu připustit?

„Edwarde, s tebou není žádná sranda,“ vytrhl mě z přemýšlení Emmett.

„To, že neodpovídám na tvé přihlouplé otázky, neznamená, že se mnou není sranda.“ Cesta s Emmettem byla utrpení. Z letiště do Volterry to trvalo dvě hodiny, ale mně to připadalo jako dva dny.

„Nebuď suchar, Edwarde,“ zasmál se a šťouchl mě do ramene. Trochu neodhadl sílu, a tak není divu, že auto udělalo lehkou smyčku.

„Nebo nemáš žádné?“ zeptal se a v očích se objevily malé jiskřičky.

„Emmette!“ okřikli jsme ho s Rose.

„No co, jak to mám vědět? Jenom mi přišlo divné, že nechce odpovědět, jakou barvu trenclí má na sobě,“ bránil se. Podíval jsem se do zpětného zrcátka a věnoval mu nevraživý pohled. Zaslechl jsem Rosaliin povzdech a její ruce mi zašmatraly na boku. Než jsem se stihl vzpamatovat, vytáhla kousek mých boxerek a ukázala ho Emmettovi.

„Proboha, nejste vy manželé?“ zeptal jsem se nevěřícně a dál se věnoval řízení. Emmett ale nezavřel hubu, takže jsem byl rád, když jsme dojeli před hrad. Bylo okolo půlnoci, takže jsme se nemuseli skrývat. Čekal nás tam Felix s Demetrim a ukázali nám, kde si máme schovat auta. Byla to podzemní garáž a zřejmě tady dlouho nikdo nebyl. Zaparkovali jsme a poté je následovali do hlavního trůnu. Když jsme procházeli kolem recepce, stála za ní dívka, kterou jsem neznal. Není divu, když jsem tady už pár let nebyl.

„Zajímalo by mě, co se stalo s Giannou,“ šeptala Esme.

„Byla dobrá,“ odpověděl Felix a otevřel nám dveře do sálu. Předstoupili jsme před trůn a pozdravili bratry.

„Vítejte, přátelé,“ pozdravil nás Aro nechutně přeslazeným hlasem.

„Děkujeme za pozvání,“ odpověděl Carlisle slušně. Nikdy jsem nepochopil, jak dokáže držet své pocity takhle na uzdě. Zřejmě jeho sebeovládání nespočívá jenom v odolávání krvi.

„Ach, vůbec není zač. Byli jsme zvědaví, jak se máte a… jestli jste se ještě nerozrostli,“ řekl a podíval se na mě.

„No jasně, bojí se, abychom ho nijak neohrozili,“ pochytil jsem Jasperovy myšlenky. Měl pravdu. Aro s námi udržoval přátelské vztahy jenom ze svého osobního strachu. Nechtěl mezi námi rozpoutat bitvu. Možná by vyhráli, ale plno jeho nadaných příznivců by bylo neodvratně zpopelněno.

„Nemusíš se bát, Aro. Jsme stále ve stejném počtu,“ odpověděl jsem a snažil se působit vyrovnaným dojmem. Rodinu jsem ale neoklamal.

„Já se nebál, milý Edwarde, jen je mi líto, že jsi ještě nenašel spřízněnou duši,“ usmál se na mě. Odfrkl jsem si a zatínal ruce v pěst, abych udržel své čelisti u sebe.

„No, myslím, že by jste se měli ubytovat. Určitě se budete chtít aklimatizovat. Jane, můžeš jim ukázat pokoje?“ pokynul a Jane přikývla.

„Jasně, aklimatizovat. Dělá si z nás snad srandu?“ zuřila v myšlenkách Rose. My dva byli největší odpůrci návštěv Volterry. Mě znechucoval jejich způsob stravy a otravné myšlenky a Rose se bála o rodinu. I když by to nikdy neřekla nahlas, bála se, že bychom se k nim jednou s Alice přidali. Už jednou jsem jí ujistil, že se to nikdy nestane, ale Rose je tvrdohlavá.

Jane nás dovedla k našim pokojům. Naštěstí jsem měl krajní, takže jsem nemusel poslouchat dění v pokojích mé rodiny hned z obou stran. Nebyl nijak vybavený, ale mě to stačilo. Byla tu jedna velká skříň, psací stůl a židle, křeslo, postel a dveře do koupelny. Tašku jsem si hodil do rohu pokoje a přešel k oknu. Bylo léto a obloha byla úplně jasná. Otevřel jsem ho a sedl si na rám. Pozoroval jsem hvězdy a nechal se pohlcovat vzpomínkami. Nikdy jsem se jim neubránil, i když tolik bolely. Každý letní den jsem pozoroval oblohu a snažil se spočítat hvězdy. Představoval jsem si je jako malé anděly a mezi nimi hledal Bellu. Ale žádná mi nepřišla natolik krásná, abych ji k Belle mohl jen přirovnat. Její krása zastiňovala všechny a všechno, co jsem kdy poznal. Byla růží mezi plevelem, královnou mezi lůzou. Byla něčím výjimečným na tomhle světě. Byla něčím výjimečným pro mě.

Každý den jsem objevoval nové a nové hvězdy, ale ta Bellina mezi nimi nebyla. Možná jí ani nepatřila hvězda. Možná to bylo slunce. To, stejně jako Bella, dokáže zpříjemnit den, všechno změnit k lepšímu. Jeho paprsky tě pohladí po tváři a zanechají na ní úsměv. Třpytím se na něm jako drahokam, který pro mě Bella představovala. Hvězdy mi pomáhají vzpomínat na dobu, kdy jsem byl ten nejšťastnější muž na světě.

Z přemýšlení mě vyrušilo až zaklepání na dveře.

„Dále,“ řekl jsem a hlavu stále opíral o okenní rám. Dveře se s jemným skřípotem otevřely a pokojem se ozvalo lehké cupitání. Malá postava se vyhoupla na rám proti mě a její hlavička následovala můj pohled.

„Myslíš, že nás pozoruje?“ zeptala se.

„Nevím. Možná. Snad vidí, že ji pořád miluju a všechno byl jenom omyl,“ povzdechl jsem si a pevně sevřel víčka, jako bych chtěl zahnat slzy, které stejně neměly šanci přijít. „Nebo na nás možná zapomněla.“

„Nezapomněla,“ zašeptala Alice a chytla mě za ruku. Věnoval jsem jí smutný úsměv a svůj pohled opět obrátil na nebe. „Chybí mi.“

„Mně taky,“ přitakal jsem. Ještě chvíli jsme tak seděli, než jsem ticho přerušil.

„Měla by jsi jít za Jasperem. Je nervózní, že cítí tvojí bolest a nemůže být u tebe.“ Lehce se na mě usmála, seskočila z okna a vlepila mi pusu na tvář.

„Drž se. Mám tě ráda.“

„Já tebe taky,“ řekl jsem a objal ji. Nakonec jsem zůstal v pokoji sám. Vrátil jsem se ke své oblíbené činnosti a setrval u ní, dokud nevyšlo slunce a jeho první paprsky neolízly mou tvář, která se začala třpytit. Se značnou nechutí jsem seskočil z okna a vydal se za ostatními.

Na chodbě jsem potkal Alice s úsměvem od ucha k uchu.

„Co se děje?“ zeptal jsem se nedůvěřivě.

„Odpoledne bude zamračeno,“ zazpívala a úsměv se jí ještě roztáhl, jestli to vůbec bylo možné.

„Proč já?“ zaúpěl jsem.

„Emmett jde taky. No tak,“ škemrala. Je pravda, že bych udělal cokoliv, abych se z tohohle hradu dostal. Dokonce bych podstoupil i nákupy s Alice a Rose.

„No dobře,“ kývnul jsem a Alice se mi zavěsila kolem krku.

„Díky,“ zašvitořila a zaplula do pokoje rodičů. Za chvíli vystrčila hlavu ze dveří a houkla na mě.

„Tak půjdeš?“ Konečně jsem odlepil nohy od červeného koberce na chodbě a zmizel ve stejném pokoji jako ona. Všichni už tady byli, čekalo se jen na mě.

„Tak už víte, proč nás tady chtěl Demetri dostat?“ zeptal se Emmett. Všichni se podívali na Alice a potom na mě.

„Nic jsem nezjistil. Nemyslel na to. Říkal jsem, že je Alice paranoidní,“ pohodil jsem hlavou směrem k ní.

„Tsss…“ odfrkla si. „Říkám, že je za tím něco víc,“ řekla naštvaně.

„Jak to můžeš vědět? Na tohle tvůj dar není,“ oponoval jsem jí.

„Slyšel jsi už o něčem jako je ženský šestý smysl?“ zeptala se, ruce založené v bok a se zběsile podupávající nohou.

„Myslíš to, co si ženské vymyslely, aby byly zajímavější?“ zeptal se Emmett se smíchem a na hlavě mu přistály tři polštáře.

„A já se ptám znovu, proč by to dělal?“ Frustrovaně se na mě zamračila, jako bych nepochopil úplnou prkotinu.

„To právě musíme zjistit,“ vykřikla zoufale.

„Odpoledne jdeme s Jasperem za Arem, zkusíme se nějak nenápadně zeptat,“ nabídl se Carlisle a tím byla debata o našem pozvání uzavřena.

„Tak pojď, už je čas,“ objevila se v mých dveřích hlava s rozčepýřenými vlasy. Zaklapl jsem tedy knihu a následoval ji k ostatním. Procházeli jsme se náměstím, když Alice spatřila první obchod. Potom už to šlo rychle. Oblečení, boty, doplňky, stříbro… Rose s Alice se naprosto vyžívaly a my jsme se nechali dobrovolně mučit. Tedy do doby, než Emmett objevil nějakou půjčovnu aut a v ní nejnovější Hummer. Po pár sladkých úsměvech a pohledech ala ztracené štěňátko nás konečně propustily a my se co nejrychleji vydali daleko od nich, kdyby si to přece jen rozmyslely.

„Páni, vidíš to? Je nádherný. Sice nevím, na co jim je na těchhle rovinkách, ale je nádherný. Až se vrátíme domů, připomeň mi, že si ho musím koupit,“ řekl zasněně a hladil u toho kapotu.

„Chcete si ho zkusit?“ zeptal se prodavač, který k nám právě přišel.

„Na co zkoušet? Beru ho,“ vykřikl Emm a už mu cpal svojí kreditku. Když prodavač uviděl její zlatou barvu, dolní čelist se oddělila od té horní a oči mu málem vyskočily z důlků.

„A-ale jistě,“ zakoktal se a už Emma vedl do kanceláře. Vyplnili pár potřebných papírů a Emmett se už s klíčkama a velkou radostí vrhnul k autu. Kdybych nebyl upír, možná bych ani nestihl naskočit, než vyjel z parkoviště. Holky už na nás čekaly, narvaly nám do auta tašky a vydaly se do dalších obchodů. Nechápal jsem, jak takový maratón můžou zvládat. I na upíra to bylo moc.

„To auto se mi líbí,“ zasmál se Emmett a stále pozoroval svůj nový Hummer. Byl jím nadšený a nemyslel na nic jiného, než jak v něm bude zdolávat místní lesy. Příjemná změna oproti jeho myšlenkám na Rose.

„Je to moje zlatíčko.“

„Bacha, aby tě neslyšela Rosalie,“ upozornil jsem ho.

„Tak ať,“ rozhodil rukama a opřel se o zeď. Ta pod ním zapraskala a pár tvárnic dopadlo na zem.

„Právě jsi rozbil Volterrskou garáž. Aro nebude nadšený,“ zasmál jsem se.

„Alespoň se můžeme podívat, co za tou zdí je,“ usmál se nevinně.

„To asi těžko. Tou škvírkou neprojdeš,“ ukázal jsem na otvor metr krát metr.

„Žádný problém,“ odhalil bráška svůj bílý chrup a trochu do zdi kopnul. Dalších několik tvárnic se sesypalo k zemi.

„Hups, zasmál se a nakoukl dovnitř.

„Edwarde,“ zašeptal a začal šmátrat rukou dozadu, aby mě chytil. „Tohle vypadá na Volterrské vězení,“ zašeptal nadšeně, ale úsměv na mých rtech zmrznul.

„Emmette, okamžitě tu díru zadělej,“ šeptal jsem, co nejvíce to šlo.

„Proč? Já se chci podívat dovnitř,“ protestoval a jednu nohu měl za zídkou. Rychle jsem ho strhl zpátky a nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Neblázni, Emmette! Co kdyby na to Aro přišel? Měli bychom problémy. A nejenom my dva, ale celá rodina.“

„Ale…“

„Žádné ´Ale´. Chceš aby se jim něco stalo? Aby se něco stalo Rose?“ Moc dobře jsem věděl, co na něho zabere. Zamračil se na mě a potom si povzdechl.

„Dobře,“ rezignoval a začal dávat zeď zase do pořádku. Za chvíli jsme byli hotovi a nikdo by nepoznal, že se vůbec něco stalo.

„Hlavně o tom nikomu neříkej. Čím míň lidí to ví, tím líp,“ upozornil jsem ho nakonec. Jen přikývl a se svěšenou hlavou zamířil do pokoje.

Bella:

Byla jsem tady už několik dnů a byly to nejhorší dny mého života. Teda, pokud se to životem dá nazývat. A jak Aro řekl, tak začal i konat. Jeho posedlost za mým původem byla neuvěřitelná a jeho způsoby získávání informací bolestivé. Měla jsem na sobě už pár řezných ran, popálenin, ran bičem a taky několik zlomenin, ale já zarytě mlčela. Rozhodla jsem se pro pomalou smrt. Pomalou a hlavně bolestivou. Demetri mi rány ošetřoval, ale nechodil za mnou moc často, aby nebudil podezření. Moje tělo se přestávalo samo uzdravovat a pokožka byla čím dál slabší. Občas jsem upadala do bezvědomí a nejdelší trvalo i dva dny. Teď mám ale šanci se alespoň částečně uzdravit. Demetri říkal, že přijela nějaká návštěva a Aro si nepřeje, aby se se mnou setkali. Zachraňovali mě, aniž by si to vůbec uvědomovali, a já jim byla nesmírně vděčná. Otázkou je, jak dlouho to takhle zůstane.

A na svou otázku jsem našla brzo i odpověď. Trvalo asi čtyři dny, když mě ze mě zase začali dolovat informace. Bylo to horší než dřív, ale stále jsem mlčela. Nemohla jsem si dovolit mluvit. Byla jsem na pokraji sil, když konečně přestali.

„Tohle na tebe neplatí, budiž. Nechte ji měsíc o hladu a samotnou. Nikdo za ní nebude chodit,“ nakázal a všichni se vypařili. Demetri mi věnoval zmučený pohled a následoval je. Moje víčka začaly klesat a z příšerné bolesti jsem se dostala do sladkého nevědomí. Opět.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře