Sekce

Galerie

/gallery/Seslána z nebe.jpg

Jak to probíhalo po tom, co Bella v ten osudný den od Cullenových utekla?

Alice:

„Alice?“ zašeptal hlas mého manžela a jeho obočí se vyšvihlo výše.

„Hmmm…?“

„Už zase?“ zeptal se sklesle.

„Promiň,“ omluvila jsem se, „ale když to obchodní centrum mi ji zase připomnělo,“ povzdechla jsem si.

„Koho?“ zajímala se Esme sedíc na předním sedadle Carlislova mercedesu.

„Bellu,“ šeptla jsem a zadívala se z okna. Slyšela jsem tichá vydechnutí, jak si Carlisle s Esme uvědomili, co jsem řekla. Chyběla nám, všem. Hrozně moc nám chyběla.

„Edward se z toho dostal, zkus to i ty,“ prosil mě Jasper. Stočila jsem svůj pohled k němu a zadívala se mu do očí.

„Moc dobře víš, že se s tím nesrovnal. Víš to ty, vím to já, víme to všichni. Nikdo z nás se s tím nesrovnal a ani nikdy nesrovná.“

„Je to už 83 let, lásko, musíš na to přestat myslet. Takhle se budeš jenom trápit,“ řekl smutně a opřel si čelo o mé.

„Já nemůžu,“ zašeptala jsem a zavřela oči. Vzpomínala jsem na ten den, který nadobro změnil naši rodinu. Změnil ji k nepoznání, navždy. Ten den byl strašný a vpil se mi do paměti jako inkoust do papíru.

 

Byla to už nějaká doba, když Edward běžel za Bellou. Neviděla jsem jejich budoucnost, neviděla jsem naši budoucnost, byla jsem slepá. Slepá a tudíž bezmocná. Znervózňovalo mě to a jediné, co mi pomáhalo, bylo pochodování po pokoji. Všichni byli seskupení v obýváku. Nikdo nemluvil, každý si tříbil své myšlenky a čekal, co se stane. Vlastně všichni čekali, až se ve dveřích objeví Edward s Bellou po boku.

„Alice, můžeš už do háje přestat pochodovat po tom pokoji? Lezeš mi tím na nervy,“ vykřikl z ničeho nic Emmett, až jsem málem nadskočila. V tom tichu to bylo jako hlasitá siréna.

„Přestaň na ni křičet,“ zastal se mě Jasper.

„Tak ať sakra přestane pochodovat,“ zuřil Emmett.

„Okřikuj si svojí ženu, všichni jsme nervózní, tak to nemusíš dělat ještě těžší,“ křičel na něj prozměnu Jasper. Všichni na ně jen nevěřícně hleděli. Vrčeli na sebe a netrvalo by dlouho, než by na sebe skočili.

„Tak dost, to stačí, nechte toho. Všichni jsme z toho nervní, tak tady ještě nevyvolávejte hádky. Copak nedokážeme držet při sobě právě v téhle chvíli? Nevíme, co se stalo, a tím, že na sebe budete ječet, to ani nezjistíme,“ křičela jsem hystericky zase já. „Jsme rodina, tak se podle toho chovejte,“ vzlykla jsem a opřela se zády o zeď. Neměla jsem náladu na hádky, ne teď.

„Omlouvám se,“ zašeptal Jasper a objal mě.

„I já,“ hlesl Emmett.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se můj manžel. Taková pitomá otázka.

„V pořádku? Jak bych mohla být v pořádku? Moje nejlepší kamarádka řekla, že nás nenávidí a potom utekla. Můj bratr se za ní vydal a ještě se nevrátil. Nevím, co se stalo, nevím nic. Jsem slepá. Jak mám být v pořádku?“ vzlykala jsem. Přitiskl si mě k sobě a pořádně mě stiskl. Slyšela jsem tiché vzlyky od Esme a Rose, ale potom se ozval zvuk daleko jiný. Ten zvuk mi trhal srdce, věděla jsem, že se něco stalo. Věděla jsem to dřív, než před náš dům spadl obrovský jehličnan. Rychle jsme vyběhli ven a Jasper s Emmettem běželi za Edwardem. Chytili ho každý za jednu ruku, ale Edward se nechtěl uklidnit. Házel sebou z jedné strany na druhou a snažil se jim vykroutit. Věděla jsem, že se stalo něco špatného. Hodně špatného. Tišila jsem vzlyky ve dlaních a Rose mě objala.

Edwardův vztek byl natolik velký, že se klukům dokázal vysmeknout a porazil další strom. Carlisle se jim snažil pomoct ho uklidnit, ale moc se jim to nedařilo.

„Edwarde,“ šeptala Esme sedíc zhroucená na schodech k domu. „Edwarde, prosím,“ vzlykala. „Prosím.“ I já ho v duchu prosila. Prosila jsem ho, aby se uklidnil. Věnoval nám zdrcený pohled a nakonec klesl na kolena. Kluci ho pustili a já se k němu rozeběhla. Klekla jsem si k němu a rychle ho objala. Objetí mi opětoval a silně mě tiskl k sobě. Vzlykal, vzlykal tak bolestně, jak jsem ještě nikdy neslyšela.

„Co se stalo? Edwarde, prosím, řekni mi to. Prosím,“ šeptala jsem a potlačovala vlastní vzlyky. Najednou se mi zase objevila vize. Vize naší budoucnosti. Vize, kde byl každý jako bez života. Vidění bylo čisté a neztrácelo se. To znamenalo jediné…

„Probůh, Edwarde, co se stalo s Bellou?“ křičela jsem a držela jeho obličej v dlaních. Bolestně se na mě podíval a pak pohled sklonil.

„Vrátila se do nebe. Odešla, nechala nás tady. Nevrátí se, nikdy.“ Ne, proč? Proč by odcházela? Proč nás opustila? Proč? Doufala jsem, že když se rozešla s Edwardem, nebude se vyhýbat nám. Nevyhýbala se, raději utekla. Utekla a nechala nás tady. Nechtěla jsem věřit, že by tohle udělala.

„Tohle jsem našel v jejím domě,“ řekl a vytáhl z kapsy složenou obálku. Byla černá od nějaké tekutiny.

„Je to od její krve,“ odpověděl na mé myšlenky. Zmateně jsem se na něj podívala a potom se vrátila k dopisu. Byl to dopis od Edwarda.

„Nechápu to,“ zakroutila jsem hlavou a nebyla jsem sama. Všichni stáli okolo mě a četli ho se mnou.

„Ten dopis jsem nepsal já. A ona nepsala ten dopis pro mě. Všechno to musel být plán Tanyi. Nikdo jiný mě nenapadá,“ vysvětlil. Už jsem pochopila, proč tolik zuřil. Tentokrát jsem to byla já, kdo začal likvidovat náš lesní porost. Ten den nás změnil, navždy.

Vzlykala jsem do dlaní a Jasper se mě snažil uklidňovat. Jeho schopnost ale po těch letech zeslábla, nebo možná zeslábl on, ale už mi nepomáhala. A to ani jeho ruka, kterou mě hladil po rameni a slůvka útěchy, které mi šeptal do vlasů. Kdykoliv jsem si na to vzpomněla, kdykoliv mi ji něco připomnělo, nebo uplynul rok od doby, kdy odešla, vždycky jsem propadla svým chmurným myšlenkám a vzpomínkám, stejně tak i zbytek rodiny. Na výročí jejího odchodu se každý zavíral v pokoji a vzpomínal na ni. Jen Edward chodil na různé louky poblíž, na kterých mohl být sám. Nepotřeboval ještě naší bolest.

Po pár minutách jsem se zase začínala uklidňovat. Možná jsem toho docílila proto, že jsme za chvíli měli dorazit na letiště a kdyby mě Edward takhle viděl, zase by se mu všechna bolest vrátila.

„Jsi v pořádku?“ optal se Jasper a políbil mě do vlasů. Přikývla jsem, ačkoli to nebyla až taková pravda.

Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila z auta. Sotva se můj pohled setkal s Edwardovým, okamžitě jsem uhnula a začala myslet na let, který nás čeká. Jenže jeho jsem neoklamala. Byli dva lidé, které jsem nikdy nedovedla oklamat – můj milující manžel Jasper a můj milující bráška Edward. Přišel ke mně a objal mě. Opřela jsem se o jeho hruď a zhluboka dýchala, abych zamezila dalším vzlykům dostat se na povrch.

Když mě po pár sekundách pustil, vzali jsme kufry a vyrazili do letištní haly. Teď nás čeká cesta do Volterry, zřejmě důležitá cesta, ačkoliv nevím proč. Volterra by mohlo být místo, kde přijdu na jiné myšlenky. Snad…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

nikolka

2)  nikolka (23.11.2011 18:57)

miláčikovia moji zlatí... bolí ma to spolu s nimi... :'-( :'-( :'-(
už čoskoro... už čoskoro sa priepasť v ich srdci zocelí... čoskoro...

ODCULTI

1)  ODCULTI (28.08.2011 08:06)

juhu a bela prezije

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse