Sekce

Galerie

/gallery/Seslána z nebe.jpg

Někteří chlapi jsou k zulíbání, zvlášť když mají dobré nápady :)

„Demetri Volturi,“ napřáhl ke mně ruku.

„Isabella Swanová,“ představila jsem se a ruku pevně stiskla.

„Swanová?“ podivil se.

„Jo. Je to dlouhý příběh.“

„Podívej, Isabello, jsem upír, mám věčnost,“ usmál se. „Rád si o tobě něco vyslechnu. Jenom vynechej ty části, kdy by jsi mi mohla prozradit, kdo jsi. Nesmím to vědět, aby jsi byla v bezpečí před Arovou schopností.“ Přikývla jsem.

„Já… my,“ opravila jsem se, „mezi lidmi obvykle nežijeme. Je to pár desítek let, když jsem se dostala do Ameriky. Když jsem tam přišla, neměla jsem vůbec nic. Peníze, oblečení, nic. Tehdy jsem narazila na jednu ženu, která mi hodně pomohla. Dala mi domov, oblečení a nějaké peníze. Jmenovala se Joan Swanová. Odtud to příjmení,“ vysvětlila jsem.

„No vidíš, že to nebylo tak dlouhé,“ usmál se. Chvíli jsme mlčeli. Oba jsme měli nad čím přemýšlet. Ale nebylo to tíživé ticho. Bylo to spíš takové souznění. Souznění duší. „Odkud vlastně víš, kdo jsme? Říkala jsi, že mezi lidmi nežijete, takže máte nějaký úkryt? Tam vám to řekli? Nebo už jsi nějaké upíry potkala?“ Povzdechla jsem si.

„Vlastně oboje. Jsme nepřátelé, ačkoliv vy o nás nevíte. A tehdy v Americe jsem na jedny z vás narazila. Abych pravdu řekla, jela jsem tam jenom kvůli nim. Byla jsem zamilovaná do jednoho z nich a když jsem je poznala, jeho rodinu jsem vzala za vlastní. Zezačátku mě moc v lásce neměl, ale potom se to změnilo. Byli jsme spolu šťastní, dokud nezemřela moje nejlepší kamarádka. Nemohla jsem se z toho dostat, byla jsem apatická, vyčítala jsem si to a potom začaly šílené hádky. Dokázali jsme se pohádat kvůli každé maličkosti. Naše láska odstoupila stranou, aby uvolnila místo zlosti a hněvu. Kdykoliv jsme spolu byli, dokázali jsme najít důvod, abychom se pohádali. Poslední hádka byla nejhorší. Uklízela jsem, abych se na něj nemusela dívat, ale potom jsem to nevydržela a hodila po něm vázu. Tehdy nám došlo, že je všechno špatně. Odešel a pár dní se mi vyhýbal. Nakonec jsem od něj dostala dopis, že už se mnou nechce být. Tak jsem se vrátila zpátky mezi své.“ Bylo těžké o tom mluvit, ale s Demetrim jako by ta bolest ustupovala dozadu. Neničila mě. Věděla jsem, že se zase objeví, ale prozatím byla pryč, a to jsem potřebovala. Byl to můj balzám na bolavé rány, ačkoli ten nejlepší balzám byl někde daleko odsud.

„To je mi líto,“ objal mě. „Hodně ti ublížili. Jak se vlastně jmenovali?“ Podívala jsem se na něj a vyslovila jméno, na které nešlo zapomenout.

 

Demetri:

Isabella nebyla nikdy dítě štěstěny. Byla nešikovná a často něco rozbíjela. Ale zaplést se s Arem? To ji ten nahoře asi moc rád nemá. Alespoň že se Arovi můj nápad zabít ji, až zjistíme, co je zač, zalíbil a nechal ji. Heh, zabít ji až potom. To jsem jí opravdu pomohl. Odsoudil jsem ji k bolestem a to jenom proto, abych jí život prodloužil o pár dní, protože potom jim podlehne. Všichni podlehli. Díky Arovu mučení se mu vždy dostalo informací, které žádal. A pokud chci, aby byla Isabella výjimka, musím pro to něco udělat.

Byla uvězněna v podzemních kobkách bez oken a trochy tepla, což bylo špatné pro ni, ale dobré pro mě.

Probíhal jsem chodbami do vězení, kde Aro drží své nejdůležitější exponáty. Po pár sekundách běhu se přede mnou zjevily velké mohutné dveře. Se skřípěním jsem je otevřel.

„Ahoj, Hercule,“ pozdravil jsem strážného s úsměvem. Hercules nebylo jeho pravé jméno, ale to ani nikdo neznal. Byl to první člen Volturijské gardy. Po letech cestování a zabíjení ho to však omrzelo, tak teď hlídá ty nejdůležitější vězně.

„Ahoj, Demetri. Dlouho jsem tě neviděl. Ještě pořád vrkáš za Jane?“ zeptal se se smíchem.

„Kdepak, to byla jenom existenční krize. Jane je na mě moc stará,“ zasmál jsem se s ním. Jane opravdu byla o pár desetiletí starší než já. V dnešní době je moderní mít starší holku, tak proč ne, že? Pár dní jsem s ní chodil, ale chodit s Jane je jako chodit s koulí na noze. „A co tvoje žena? Ještě pořád tě tolik peskuje?“

„No jo, pořád stejná. Ještě to s ní nějaké to století budu muset vydržet. A teď to bude horší. Budu muset hlídat tu holku,“ mávl rukou do dlouhé temné chodby, „takže doma moc nebudu,“ postěžoval si. „Zase bude vyvádět.“

„Vidíš, a proto jsme kamarádi. Jdi domů, pěkně manželku obšťastni a já se o tu holku zatím postarám,“ nabídl jsem mu svou pomoc.

„Díky, Deme. Budu se snažit přijít co nejdříve.“

„Nemusíš spěchat,“ uklidnil jsem ho.

„Tady máš klíče, kdyby zlobila.“ Podal mi lehký svazek klíčů a odešel.

„A pozdrav Hayden,“ řekl jsem, než se za ním zavřely dveře. Tak, to bychom měli. Hercules je v tahu a ještě tam chvíli zůstane, takže je tahle chvíle jako stvořená pro rozhovor.

Rozeběhl jsem se úzkou uličkou až k cele, kterou teď bude nějakou dobu obývat. Vítr mi šustil kolem uší, dokud jsem se nedostal až k mřížím jejího vězení. Vzal jsem ze stěny pochodeň a zapálil ji.

Seděla na zemi schoulená v klubíčku a nepřítomně koukala do země.

„Isabello?“ řekl jsem potichu. Nepodívala se na mě. Nehnula ani brvou, jenom pohybovala rty.

„Byl jsi upírem už tehdy?“ zeptala se. Rychle jsem odemknul mříže a sednul si vedle ní.

Vyprávěla mi celý svůj příběh a já si připadal jako tehdy, když byla ještě člověk. Věděl jsem, že riskuju jak její, tak svůj život. Tehdy i teď. A tehdy, stejně jako teď, jsem byl moc slabý na to, abych se od ní dokázal držet dál. Byla jako moje sestra. Byla to vrba, které jsem mohl říct cokoliv. A já si naopak vždycky vyslechl její trápení. Stejně jako to s její láskou k upíří rodince.

Cullenovi… Uch, ta si umí vybrat. Když už potkat upíry, tak ty nejzvláštnější z nás. To by jinak nebyla Isabella. Jestliže vycházela s celou rodinou, musela se zamilovat do jediného nezadaného člena. A tím byl, pokud se nepletu, jedině Edward. Znal jsem ho a nedokázal jsem pochopit, že ublížit jí, což udělal, by dokázal právě on. Zdál se mi vždycky tak ctnostný, až to bylo nechutné. Nikdy jsem ho neviděl s žádnou ženou - naštěstí ani s mužem - takže Isabellu musel opravdu milovat. A ona opravdu milovala jeho a celou jeho rodinu. S nimi byla šťastná a v bezpečí. Jenže teď byla bez nich a viditelně se kvůli tomu trápila. I když teď měla větší problémy, evidentně jí na tom nezáleželo. Ale mně ano. Musel jsem ji odsud nějak dostat, ale sám jsem na to nestačil. Jediným východiskem bylo přenést její minulost do přítomnosti.

Vešel jsem do Arovy pracovny a přešel až k jeho pracovnímu stolu.

„Potřeboval jste mě, pane?“ zeptal jsem se a zdvořile se uklonil.

„Ano, Demetri. Pojedeš s Heidi na lov. Nezapomeň nalákat nějaké pěkné dívky, mladou krev. Dnes mám obzvlášť chuť na tu čerstvou večeři,“ usmál se. Přikývl jsem. „Můžeš jít,“ pokynul. Odcházel jsem, ale u dveří se znovu zastavil.

„Máš ještě něco na srdci, Demetri?“ zeptal se, když si všiml, že jsem neodešel.

„Vlastně ano. Napadlo mě… dlouho jste nepozval své staré přátele… Cullenovy.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

nikolka

1)  nikolka (23.11.2011 18:41)

Demetri.... nemôžem si pomôcť, ale pre mňa je až po Marcusovi najsympatickejší upír z ich brlohu ... ááááá Cullenovci sa vrátia... však sa vrátia ?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek