Sekce

Galerie

/gallery/Seslána z nebe.jpg

Kdo je ten záhadný?

„Kdo je to, Felixi?“ zeptal se zmateně jeden z upírů na trůně. Felix před něj předstoupil a uklonil se.

„Tato dívka seděla před hradem, pane. Myslel jsem si, že by vás mohla zajímat, proto jsem ji přivedl.“ Muž s dlouhými černými vlasy vstal a usmál se.

„Dobře, Felixi. Moc dobře,“ usmíval se a mnul si ruce. Přistoupil ke mně a vzal mou ruku do svých. Propaloval mě pohledem a mhouřil oči. Nechápala jsem, o co se snaží.

„Zajímavé. Velmi zajímavé,“ žbleptal si pro sebe.

„Co se děje, Aro?“ zeptal se ho dlouhovlasý blonďák.

„Nepřečtu jí myšlenky, bratře. Nepůsobí na ní můj dar,“ odpovídal mu, ale stále se mi díval do očí. „Jane, drahoušku, mohla by jsi…?“ nechal větu vyznít do prázdna. Čekala jsem, ale nic se nedělo. Po chvilce se ozvalo jen naštvané kňučení.

„Opravdu velmi zajímavé,“ konstatoval Aro. „Upír nejsi,“ řekl a podíval se na mou ruku, „na to jsi moc teplá. Ale člověk taky nebudeš,“ konstatoval a přejel nosem po mé krční tepně. Potichu jsem sykla, ale on dělal, jakoby nic, „nevoníš krví,“ zamyslel se.

„Tohle jsme našli u ní, pane,“ řekl blonďák, jeden z těch, co mě přivedl, a zvedl můj váček s prachem.

„Co je to?“ zajímal se Aro. Blonďák váček rozvázal a nakoukl dovnitř.

„Nějaký prach,“ řekl a nabral hrstku do ruky. Na tváři se mi usadil spokojený výraz a blonďák se vzápětí sesunul k zemi. Místností se teď ozvalo pár zalapání po dechu a zběsilé šeptání.

„To byl jeden z mých nejoblíbenějších bojovníků,“ hlesl Aro naštvaně.

„To je mi líto,“ řekla jsem se značnou ironií v hlase.

„Co jsi zač?“ Mlčela jsem, nechtěla jsem prozradit svůj původ. Nesměli o mě nic vědět, i kdyby mě to mělo stát život, což určitě bude. Zuřivě zavrčel a jeho karmínové oči byly schované za ebenově černými řasami.

„Páni, nepořádáte soupeření se psy, kdo z vás lépe vrčí? Aro, máš šanci,“ řekla jsem s ´úctou´ v hlase a poplácala ho po rameni. Uch, Emmett by na mě byl pyšný. Slyšela jsem nevěřícné zalapání po dechu a popravdě, ani já nevěděla, kde se ve mně vzala ta odvaha. Jenže Aro to nerozdýchal, i když žádný vzduch nepotřeboval. V jednu chvíli jsem před ním bojovně stála a ve druhé jsem narazila do zdi asi deset metrů od něj. Vrazila jsem do stěny a ozvalo se pár křupnutí. To provokování asi nebyl až tak dobrý nápad. Krom toho jsem se při pádu na zem praštila do hlavy a teď mi v ní nepříjemně cinkalo.

„Tohle je můj hrad, takže se ke mně budeš chovat slušně,“ zahřměl svým hlubokým hlasem. Ten na mě teď působil, jako bych byla po kocovině.

„Hmmmm… to nevadí, já už stejně půjdu,“ řekla jsem potichu a vydala se ke dveřím. Než jsem tam stihla dojít, zarazila mě Arova ruka pod mým krkem.

„Odsud se živá nedostaneš. Na to jsi měla až moc prořízlou pusu. Nebudu trpět ničí urážky,“ zašeptal hrozivým hlasem a jeho stisk ještě zesílil. Začalo se mi hůře dýchat a okolní vzduch přestával stačit.

„Pane, mohu něco navrhnout?“ ozval se hlas. Tolik známý a zároveň tolik upadlý v zapomnění.

„Máš něco na srdci?“

„Ta dívka je zvláštní, nebylo by lepší, nechat ji naživu? Alespoň než zjistíme, co je zač?“ Aro nad tím zřejmě začal uvažovat, jelikož jeho stisk povolil.

„Možná máš pravdu. Ta dívka je unikát,“ uznal a na chvíli přemýšlel. Jeho ruka najednou zmizela a já skončila na zemi.

„Pokud nám řekneš, co jsi zač, ukončíme tvé trápení rychle,“ řekl a vracel se zpátky na svůj trůn. „Pokud ne, zjistíme to stejně, ale ty u toho budeš trpět,“ řekl nadšeně. „Takže?“ Podívala jsem se na něj pohledem, jako by to bylo nad slunce jasné.

„Hmmm… myslel jsem si to. Stráže,“ křikl a dva upíři mě chytli za paže. „Odveďte ji do žaláře a kdyby se náhodou rozhodla mluvit, informujte mě.“ Stráže přikývly a odváděli mě spletitými chodbami do přízemí. V podzemí to bylo cítit zatuchlinou a plísní. Dělalo se mi špatně, ale i kdybych omdlela, ti upíři by mě nesli dál, tím jsem si byla jistá.

Před námi se objevila mohutná dřevěná vrata s vyřezáváním po celé své délce a velkou kovovou klikou. Panty hlasitě zapraskaly, když se jeden z upírů pokoušel dveře otevřít. Naskytl se nám pohled jen do další temné chodby. Nikdy se mi nezdálo, že je ten hrad až tak velký. Ještě pár minut jsme procházeli tím stísněným prostorem, když se před námi objevily mříže. Jeden z mých společníků zarachotil klíčem v zámku a otevřel malé dvířka. Ten druhý mě do nich strčil a v rychlosti za mnou zavřeli.

„Tady si můžeš křičet, jak chceš. Nikdo tě neuslyší. Jsi moc daleko, i na upíří sluch,“ zasmál se jeden z nich a odešli.

Super, takže si to shrneme. Sotva jsem se dostala z nebe na zem, zajali mě upíři a zabijou mě, až jim prozradím, kdo jsem. Krom toho, člověk, kterého jsem za svého lidského života považovala za přítele, vlastně člověk vůbec není. A teď tady sedím ve špinavém, zatuchlém a naprosto studeném vězení a od okolního světa mě dělí docela tlusté hradební zdi.

„Copak nemůžu mít alespoň trošičku štěstí?“ povzdechla jsem si a kecla do rohu mé cely. Jenže všechno zlé je k něčemu dobré.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam už seděla. Sekundy se měnily v minuty a ty zase v hodiny. Nedopadalo sem žádné světlo a všude kolem bylo jenom hrozné ticho. Po nějaké době jsem však uslyšela kroky.

„Isabello?“ ozval se tichý hlas.

„Byl jsi upírem už tehdy?“ zeptala jsem se, aniž bych se na něj podívala.

„Ano,“ přiznal šeptem. Potom zarachotily mříže a vedle mě se zvířil prach.

„Asi bych se měl představit,“ ozval se jeho melodický hlas vedle mého ucha. Zvedla jsem k němu pohled a nasadila co nejsarkastičtější masku.

„Myslím, že když jsem to bez tvého jména vydržela už 4 staletí, vydržím to i nadále.“

„Nemohl jsem ti tehdy říct, kdo jsem. Byla jsi člověk a těm je naše tajemství skryto. Nechtěl jsem ti lhát, když ty jsi mi o sobě řekla všechno, ale neměl jsem na vybranou. Kdyby věděli, že si s tebou povídám, zabili by tě. Už tak jsem riskoval štěstí, když jsem za tebou každý den po stmívání chodil. Za ty léta si nikdo mých výletů nevšímal.“

„A proč jsi teda potom přestal chodit?“ Povzdechl si.

„Přemlouvala jsi mě, abych s tebou někam utekl a já už neměl sílu dál odmítat. Byla jsi jediná osoba, se kterou jsem si mohl povídat, byla jsi jako má sestra, proto jsem nemohl dát v sázku tvůj život. Ten den, kdy jsi… kdy jsi zemřela,“ odmlčel se. Měl ve tváři zvláštní masku. Jako by něčeho litoval, něco chtěl změnit. Chtěl změnit něco, co už se změnit nedá. „Ten den jsem byl na náměstí. To kvůli mě se ti koně splašili. Zvířata v nás cítí hrozbu a prchají. To já tě zabil,“ zašeptal.

„Takže když jsem tehdy viděla tvůj obličej, to nebyla vidina?“ Zavrtěl hlavou.

„Chtěl jsem ti pomoct, ale neměl jsem tak dobré sebeovládání a kolem tebe bylo hodně krve. Mohl jsem tě přeměnit, ale nechtěl jsem tě odsoudit k téhle hrozné existenci.“ Usmála jsem se na něho a opatrně ho objala.

„Nemůžeš za to. Nebyla to tvoje chyba. A jsem ráda, že jsi mě nepřeměnil,“ zašeptala jsem mu do ucha a zase se odtáhla. „Takže… jak se teda jmenuješ?“ zeptala jsem se nevinně a hodila na něj štěněčí pohled.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

nikolka

2)  nikolka (23.11.2011 18:33)

kto, kto to je???

ODCULTI

1)  ODCULTI (28.08.2011 06:47)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo