Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Deváté dějství - italské vábení...

Za okny se rozednilo, dokonce již slunce vystoupalo k polednímu, a o paní Masenové stále ani vidu ani slechu, neb stále tvrdě spala. Edward ji chtěl vidět dříve, než odjede do města, ale když zimní světlo začínalo slábnout, rozhodl se odjet.

Díky tomu se manželé Masenovi minuli, neboť mladá paní vstala, ke svému velkému údivu, až k večeři. Domnívala se, že navzdory pokročilé večerní hodině nebude moci spát. Mýlila se a díky tomu usnula v knihovně u okna, jak jinak než se svazkem v klíně.

Její choť ji našel o hodinu poději.  Napadlo ho, že by byl krásný osud stále ji nosit do ložnice. Avšak když k ní přistoupil, aby ji zvedl do náruče, probudila se.

„Jste již doma?“ ptala se rozespale.

„Ano, čekal jsem ve městě na jistý telegram.“

„V takovém nečase?“ poukázala na mráz a sníh, který vládl venku. „Snad máte alespoň dobré zprávy?“ Zatřepala hlavou a zvedla se.

Nepatrně odstoupil, aby si držel uctivou vzdálenost: „Psal jsem Carlisleovi, zda by v Londýně nevěděl o nějakém zkušeném architektovi. Máme štěstí, zrovna jeden dovedný Ital pobývá ve městě.“

„Architekt?“ podivila se. „Budete něco stavět?“

„Zaujal mě váš návrh přeměny zdejšího domu na internát. Nesdílím však názor, že by zdejší prostory byly dostatečné, proto by bylo vhodné zvolit raději přestavbu.“

„Žertujete?“ vyhrkla nevěřícně.

„Nikoliv, Isabello. Jen plním část naší dohody. Přislíbil jsem vám, že budete moci učit tak, jak jste si vždy přála, a včera jste poukázala na možné řešení.“

„Ale je to váš dům!“

„Je i váš,“ namítl a smutně se usmál. Copak mu musí stále upírat i tuhle část manželství? Tolik si přál, aby alespoň přijala jeho majetek, když ne jeho.

„Odpusťte, ale nechápu vaši přehnanou velkorysost. Když se z vašeho domova stane škola, kde potom budete bydlet? Jste zvyklý na pohodlí, jež vám přináší a...“

„Mýlíte se. Jsem zvyklý i na nuznější poměry, ale nerad bych ztrácel dnes večer čas vzpomínkami. Měla byste si odpočinout, abyste se připravila na návštěvu, která nás čeká. Pan Stretti přijede zítra okolo poledního a očekává od vás, že mu sdělíte své představy. Musíte tedy promyslet, co všechno bude třeba, a vše s ním náležitě probrat.“

Paní Masenová si při jeho slovech bolestně uvědomila, jak málo o něm ví a že se jí nikdy nepodařilo zjistit víc, než vědí všichni, a to i navzdory jejich svazku. Umínila si, že se to musí změnit. Nejprve mu však musí vysvětlit, jak je jeho počin bláhový.

„Nerada bych, abyste si myslel, že jsem nevděčná. Vážím si všeho, co jste pro mě kdy udělal a i mi daroval. Tohle je však příliš. Nemohu...“

„Isabello,“ přerušil ji. „Tento dům obývám stejně dlouho jako vy a koupil jsem jej zcela pro účely našeho manželství.“ Na chvilku se rozpačitě odmlčel, když si uvědomil, jak mnohovýznamová jeho slova mohou být, kdyby je slyšel někdo jiný. Oni dva však k sobě byli vždy, v mezích možností, upřímní. „Nesnažte se odmítnout, co vám nabízím. Navíc byste měla pochopit, že jisté obchody vyžadují mou přítomnost na různých místech po celém světě. Musím často cestovat a proto mi není třeba mnoho pokojů. Zařiďte se prosím tak, abyste se cítila pohodlně a měla dostatek prostoru pro své schovance.“

Hleděla na něj celá udivená a najednou si začala uvědomovat význam jeho slov. Je jen otázkou, kdy odcestuje, a ona neměla ani zdání na jak dlouho. Ta vyhlídka se jí zdála bolestná, ale předsevzala si, že pronikne do jeho světa alespoň tam, kam ji pustí dříve, než odejde.

Během jejího zmatku jí popřál dobrou noc a zanechal ji tak napospas úvahám.

A náhle si uvědomila – telegram? On se zdržel ve městě kvůli telegramu. Copak nestačilo napsat panu Cullenovi psaní? Vždyť přeci jistě vše mohl vyřešit z pohodlí pracovny a ne se trmácet do města a čekat tam na poště na odpověď bůhví jak dlouho. Proč jen... Čas, došlo jí. Jistě, obdržet telegram je téměř otázka okamžiku. Spěchá, aby architekt přijel co nejdříve, ale proč?

Její kroky byly rychlejší než myšlenky, a tak už v ruce držela kliku od dveří, když jí došlo, že ona je ta, kdo má málo času, protože její manžel jistě brzy odcestuje.

Zarazila se však. V první řadě chtěla být dobrou manželkou a pan Masen ji prosil, aby si připravila své požadavky k přestavbě.

Nerozhodně se rozhlédla po policích knihovny. Vždy si uvědomovala, že lidský život je příliš krátký na to, aby přečetla a osvojila si všechna lidská moudra. Přestože knihám věnovala celé hodiny, ne-li dny, nyní měla pocit, že to všechno byla ztráta času. Dříve hledala odpovědi na otázky po smyslu života a vzniku světa, hledala řád věcí a jejich hloubku. Co by dnes dala za to, kdyby raději četla knihy o architektuře a především něco o tom, kterak získat lásku svého manžela.

 

***

 

Nemohl se ubránit úsměvu, protože si představoval, jak se Isabella celou noc věnuje studiu architektury a rozvažuje, jak nejnovější poznatky užít k účelu přestavby. Kdyby jí však mohl číst myšlenky, tak jako jiným, zjistil by, že se z větší míry mýlí.

Ano, Isabella šla spát až nad ránem, protože vášnivě pročítala různé svazky a i něco o stavitelství by se mezi nimi našlo. To, co však skutečně hledala, se jí nalézt nepodařilo.

Díky tomu zaspala čas společné snídaně, takže poté, co se v jídelně sama posilnila, spěchala pro radu za svým manželem. Zaklepala na jeho pracovnu.

Už ji očekával a těšil se, jakými novými vědomostmi ho ohromí. Z její tváře však hned na první pohled vyčetl jakési rozčarování. Nechtěl být dotěrný, a proto raději počkal, až se mu bude chtít sama svěřit.

„Pane Masene,“ pronesla nešťastně a s díky přijala nabízenou židli naproti pracovnímu stolu. On si sedl zpátky do svého křesla naproti ní. „Ani nevíte, jak si vážím vaší ušlechtilosti, ale není to trochu ukvapené zváti architekta? Nejsem připravená přednést mu požadavky. Neměla jsem čas...“

„Naše knihovna vám neposkytla dostatek informací?“ podivil se a shovívavě se usmál. „Nebo jste se ještě nerozhodla, kolik mladých duší se bude těšit vaší moudrostí?“

Nejprve se kousla do jazyka, aby mu nepřitakala. Opravdu nenašla odpověď na to, co ji nejvíce trápilo. Antičtí autoři se pídili po pravdě, středověk nabízel jen dvorné písně, jimiž kavalíři opěvovali své paní, a novověk se tvářil, jako by dobývání srdce stále patřilo jen k gentlemanským starostem. Copak nikdy žádná žena nebyla v takové situaci jako ona? Ne, to je nesmysl. Určitě nehledala ve správných vodách, ale nebyl nikdo, kdo by jí poradil. I Rosalie byla nyní daleko. Ta jí radila přímost, ale copak může jen tak předstoupit před svého muže a sdělit mu hloubku svých citů? Neodvažovala se, a proto doufala i v jiné možnosti.

Vadila jí její vlastní neschopnost a to, že by si on o ní mohl myslet, že nemá jasno i v jiných oblastech, se jí poněkud dotklo. Proto řekla pevným hlasem: „Vím naprosto přesně, kolik žáků jsem schopná vyučovat tak, aby to mělo smysl. Dokonce jsem přemýšlela i o náplni jejich dní. Zdejší příroda přímo vybízí k tomu, aby byla součástí toho všeho. Ale zatím netuším, jak bude nejlépe přizpůsobit jejich pokoje a třídu. Zda bude lepší knihovnu ponechat tam, kde je, nebo ji raději přestěhovat. Ach!“ povzdechla si. „Je toho tolik, co musím ještě promyslet, a vy jste říkal, že onen Ital přijede již dnes.“

„Drahá Isabello,“ dovolil si vřelejší oslovení, aby ji uklidnil. „Nikdo od vás neočekává, že panu Strettimu nakreslíte plány budovy. On je odborník, který má vyhovět vašim představám. Pokud si s něčím nevíte rady, jistě vám nabídne svou zkušenost. Není z čeho mít obavy.“

„A vaše zkušenosti?“ Najednou neodolala a musela využít situace.

„Jak to myslíte? Já nikdy žádný dům nestavěl.“

„Včera večer jste říkal, že jste zvyklý i na skromnější poměry, než v jakých žijete dnes. Odpusťte mi mou smělost, ale neshoduje se to s tím, že vaši rodiče pořádali plesy. Sám jste přeci říkal, že je zahajovali menuetem.“

„Ach, ano. Jistě.“ Nervózně sklopil oči a papíry, které dosud ležely před ním, dal stranou. „Jak sama dobře víte, cesty osudu mohou být velice spletité a ti, kdo se narodí do pozlacené kolébky, se mohou ocitnou mezi přízraky. Nezlobte se, ale jsou věci, na které nerad vzpomínám.“

„Omlouvám se, snad jsem se vás nijak nedotkla.“ pronesla kajícně a náhle bylo odhodlání zjistit co nejvíce o životě pana Masena pryč.

 

***

 

Opět trávili manželé Masenovi svůj den odděleně. Ona se chystala na příchod pana Strettiho a on se omluvil z oběda kvůli neodkladné korespondenci. Hlavním důvodem však bylo, že jí nechtěl dávat vyhýbavé odpovědi. Toužil se jí svěřit se svým tajemstvím, vlastně se všemi tajemstvími, a mnohem víc toužil znát ta její. Jistě by mu odpověděla na vše, co by se jí ptal, ale bylo tolik věcí, které před ní nesměl nikdy vyslovit, aby neporušil křehkou hranici mezi nimi.

Všiml si, jak se na něj začala dívat jinak. Byla vřelejší a dokonce mu i sem tam věnovala plachý úsměv. Byla tak krásná, když se její koutky zvedly nahoru a odhalily běloskvoucí chrup... Zatřepal hlavou. Nechtěl na ni takhle myslet. Byla příliš blízko a mohlo by se stát, že půjde za ní a smaže veškeré zábrany, které doposud měl.

Pěstí uhodil do stolu. V dubové desce se objevila puklina, ale k jeho velké úlevě bylo dřevo pevné a nerozpadlo se.

Jak jen dlouho se ještě bude muset trápit v její blízkosti, kterou nechce opustit?

 

***

 

Isabella mířila do jídelny k večeři, když sluha oznámil příjezd očekávané návštěvy.

„Vítejte, pane Stretti. Čekali jsem vás dříve,“ slyšela hlas svého manžela, když sešla ze schodů.

Oba panové k ní se zájmem otočili hlavu.

„Isabello, dovolte, abych vám představil Marcella Strettiho, jednoho z předních italských architektů. Pane Stretti, má choť Isabella Masenová.“

„Váše pání dělá čést svému jménu, pané Másene,“ usmál se snědý pohledný muž s výmluvným přízvukem a políbil jí ruku.

„Ráda vás poznávám, pane Stretti. Pan Masen vás velice chválil. Doufám, že najdeme společnou řeč a brzy se nám podaří domu dát nový vzhled.“

„Vidím, žé signorina jde hnéd k věéci,“ věnoval jí zvláštní přimhouřený pohled a pak se obrátil na pána domu. „Omlouvám se zá zpožděéní. Dostavníku se céstou rozbílo kólo a trválo hódně dlóuho, než jéj kóčí vyměénil.“

„Jistě musíte být po cestě unaven. Snad vám bude po cestě k chuti pečeně,“ oslovila ho Isabella.

„Ále jistěé, madám. Jste laskáva.“

„Nuže, sluha vám ukáže váš pokoj a my na vás zatím počkáme v jídelně,“ navrhl Edward.

 

***

 

„Musíte mladého pana Woolfa omluvit. Povinnosti majordoma mu nejsou vlastní, ale náš věrný pan Whitlock je dočasně mimo svou službu,“ osvětloval již u večeře pán domu drobné sluhovy nedostatky, kterých se dopustil vůči vzácnému hostu.

„Nic se nestálo, pané Másene,“ odpovídal host a přitom lačným pohledem hltal služebnou, která mu dolila víno. Luisa byla celkem hezká mladá dívka s tmavými vlasy.

Isabella si toho nevšimla, ale Edward nebyl uchráněn. A ba co hůř, viděl i do Italovy náruživé mysli, která nebyla k dívčí kráse netečná. Postava Luisy Montanové hned nabrala odhalené podoby v nejodvážnějších situacích, jaké mohou mezi mužem a ženou nastat, a to do nejmenších detailů.

Pro Edwardovu zkoušenou trpělivost a odříkání to byly těžké chvilky, při kterých přišla k úhoně stříbrná vidlička (to se dalo lehce skrýt) a dokonce křišťálová sklenice (což byl o něco hlučnější moment). Jak jinak se mohl udržet, aby něco takového nezačalo budit i jeho představivost?

„Pane Masene,“ vyhrkla zděšená Isabella, když se červené víno rozlilo po stole. „Jste v pořádku?“

„To nic. Sklenice byla nejspíš potlučena a stačilo pevnější sevření a...“ mumlal rozpačitý hostitel. Přerušil ho sám původce jeho horké chvilky.

„Netrápte se nad křišťálem,“ zvolal halasně Marcello. „Vždyť rozlité víno znaméná brzké křtíny.“

Tu paní domu ztuhla neschopná slova a pán domu se zmohl jen na tupé zírání na její krví vybarvenou tvář, která tolik budila žádostivost.

„Dosléchl jsem se, pané Másene,“ pokračoval Ital, „že jste výborný klavírista. Mé rodné měésto je Milánó a moje dóbrá mátka mě snád i odkojíla v Lascále. Hudba je kořéním živóta.“ Stejně tak i láska, dodal by, kdyby v místnosti neseděla dáma.

Edward zaťal zuby a s vidinou úlevy skrz melodii, která se mu sama tlačila do prstů, nabídl společnosti, aby se po večeři odebrali do hudebního salonu.

„Máte pravdu, pan Masen vládne klavírem nejspíš jako vy domům,“ usmála se Isabella a nabídla hostu moučník.

„Pokud máte, madám, právdu, jistě se s váším mužém brzý domluvíme.“

„Nikoli se mnou, pane Stretti, nýbrž s mojí chotí.“

„Jak tó? Domnívál jsem sé, že chcéte přestávět tenó dům a tó nebůde lehká zaležitóst.“

„Toho jsem si vědom,“ usadil ho pan Masen příkře, neb sám měl se sebou co do činění na to, aby nyní něco vysvětloval.

Nad těmi slovy se Ital zamračil a spěšně pohlédl na Isabellu. Vůbec se mu nelíbilo, že by mu měla poroučet žena. Sice vzdával hold něžnému pohlaví, jak jen mohl, a i paní Masenová by stála za hřích, ale ony patřily do kuchyně nebo k vyšívání. Byl si však vědom svých povinností a práci, jako i následný výdělek, potřeboval. Proto si slíbil, že se bude přemáhat a splní podivné očekávání svého nového zákazníka, aniž by dal najevo, co si o tom myslí.

Své předsevzetí však poněkud opomněl díky vínu a také díky své ohnivé povaze.

Sotva totiž dojedli a odebrali se z přízemí o patro výš do západního křídla domu, kde jeho zrak padl na černé klavírní křídlo, ihned ho ovládla další jeho nezkrotná touha.

„Rozumíte itálsky, madám?“

„Bohužel ne,“ odvětila Isabella a usedla na své oblíbené místo naproti klavíru.

„To nevádí. Hudba je přéci jazýkem všech,“ zasmál se Marcello a obrátil se na pana Masena: „Dovolíte, abych vám zahrál?“

„Prosím,“ odpověděl Edward stroze a ke svému neštěstí (či štěstí?) zjistil, že jediné volno je nyní vedle jeho ženy na sofa. Velmi toporně si k ní přisedl.

 

 

A Ital spustil jednu z nejznámějších árii svého rodáka s velkou chutí. Byla to píseň, která vyprávěla o kouzlu a nástrahách ženy. Posluchače měla svým obsahem pobavit a jistě by se to i vydařilo, kdyby Edward neviděl v interpretově hlavě to opovržení vůči ženskému pokolení, které je dobré jen k tomu, aby posloužilo jeho vášni. Dokázal to pochopit u těch nerozumných davů, ale v přítomnosti jeho manželky mu to přišlo nevkusné a opovržlivé.

Když se Marcello při hře podíval na Isabellu a na okamžik zvažoval, jaké rozkoše je schopná tato na pohled skromná žena, Edward mu málem skočil po krku. Dříve však, než to stihl učinit, si sám jižan uvědomil, že ona dáma je vdaná a tudíž nedostupná. A Edward zhluboka vydechl.

„Je vám něco?“ ptala se ho jeho žena tiše.

„Necítím se dobře.“ Nelhal, ale bylo to trochu jinak, než si ona myslela.

Věnovala mu starostlivý pohled a pak pochopila, že muž jako je její manžel by se nikdy společnosti neomluvil ze sobeckých důvodů. Proto, když pana Strettiho uznale odměnili potleskem, sama se omluvila, že se cítí unavena, a požádala svého chotě, aby ji doprovodil do ložnice. Ten byl takovým vyzváním zaskočen, ale nedal na sobě ničeho znát.

 

***

 

Zastavili se, jako ponejprv, u jejích dveří.

„Domníval jsem se, že spíte lépe než dřív,“ pronesl a pečlivě si prohlížel její tvář, která ovšem nenesla známky únavy.

„Máte pravdu, již mě neděsí špatné sny. Přesto se mi stále lépe usíná, když slyším váš klavír,“ usmála se plaše.

„Strettiho hudba byla poněkud divoká ukolébavka,“ opětoval jí úsměv.

„To vskutku,“ hlesla a podívala se mu do očí. „Již je vám lépe?“

„Proto jste chtěla jít spát?“ Pochopil.

Přikývla: „Jste tak obětavý k tolika lidem a ke mně především. Neměl byste ale kvůli tomu opomínat vlastního zdraví.“

„Nic z toho, co jsem pro vás udělal, nemůže smazat špatnosti, které jsem spáchal,“ vyznal se jí s hořkostí v hlase.

„Vy že jste udělal něco zlého?“ Lehce zavrtěla hlavou. „Tomu se nedá uvěřit.“

„Není ode mě čestné, když mě těší, že věříte lži. Ale Isabello věřte mi...,“ přistoupil k ní, ale v tom se ozvalo zavrzání dřevěné podlahy a pokazilo tak kouzlo okamžiku.

„Věřím vám, že jste dobrý člověk,“ řekla a nesměle k němu vztáhla ruku, aby  konečky svých prstů pohladila hřbet jeho ruky. Poté špitla něco o hezkých snech a zmizela za dveřmi své ložnice.

Jak dlouho tam pak ještě stál? Snad dokud horkost její kůže nevyprchala z jeho blízkosti...

 

***

 

Následující dny byly pro pana Masena plné práce. To alespoň vzkazoval svému hostu a choti, kteří pro to měli pochopení. Sami trávili celé dny hovory nad plány, jak rozšířit jednotlivá křídla domu tak, aby se zachoval původní ráz dobové architektury.

Vedle různých měření a výpočtů se Isabella i dozvěděla nespočet zajímavostí o Itálii a zejména o Miláně. Marcello byl (možná navzdory svému přízvuku) velice dobrý vypravěč a vše podával s vášnivou gestikulací, jež je jižanům vlastní. Kromě přehledu o tamějších památkách oplýval i znalostí historek ze života Leonarda da Vinciho, který ve své době měl příliš smělé architektonické plány na kupole dómu: „Alé kdýby Miláno přijálo jého plány, jístě by samótný Řím zavíděl.“

Jak se ukázalo, mladý architekt nebyl slepý ani hluchý. Proto počáteční nevole, kterou pociťoval vzhledem k tomu, že musel poslouchat ženu, ho postupně přecházela. Byl překvapen, když zjistil, že paní Masenová přesně ví, co chce a kde. Když si však přála větší koupelnu, zdvořile jí vysvětlil, že vzhledem k velikosti vedlejší chodby to není možné. Následovalo obšírně vysvětlování, jak by byl schopen vyhovět jejímu požadavku, ale v jiných částech domu by zároveň přitom musela oželet i jiné věci, na kterých se již dříve domluvili. Marcella už začínala bolet ruka z představy, že nakreslené plány bude muset předělat, ona ho však překvapila.

„Víte, dívky potřebují větší pohodlí, ale chápu, že provedení, které jsem navrhovala, není nejvhodnější. Jak byste tuto svízel tedy vyřešil vy?“

Navrhl jí nejsnadnější ale zároveň nejvýhodnější variantu pro budoucí chovanky a Isabella souhlasila. Trvala však na tom, že jí musí vysvětlit, jakým způsobem bude vodovod domem veden.

Trvalo to několik dní a paní Masenová se zdála stále zcela nadšená, když jí vysvětloval základy stavebnictví, principy prostorového cítění a použití materiálu. Kolikrát mu i kladla doplňující otázky a dokonce nejednou ho zaskočila. Skutečně je to žena a nebo jen mladík se sličnou tváří převlečený v dámských šatech, který se ho rozhodl zkoušet? Došel však k závěru, že byl snad až příliš častým hostem v teátrech a až nyní poznává realitu života.

Isabella neměla tušení, jak důležitě stoupá v jeho očích, ale nejspíš by mu jeho první dojem ani neměla za zlý. Věděla, jaké jsou jiné ženy, třeba jako sousedka paní Lastenová, a kdyby jí Marcello vysvětlil, že je to jeho první zkušenost se vzdělanou dámou, jistě by se pouze shovívavě usmála a chtěla by, aby jí vysvětlil, jak hluboké musejí být základy nových stěn.

 

***

 

Po dlouhé době se opět sešli všichni tři u společného stolu. Bylo to díky Edwardově touze zjistit, jak pokročili. Alespoň tak jim to vysvětloval. Ve skutečnosti by už nevydržel ani okamžik, aniž by spatřil svou paní, a pak taky potřeboval zkontrolovat, že se jeho host chová stále v mezích společenských norem. Slyšel sice vše, o čem si povídali, ale myšlenky toho drzého Itala začínaly nabírat nehorázných rozměrů. Na jednu stranu se tvářil uctivě, ale v hlavě mu lítaly fantazie, které si ani sám pan Masen vůči své ženě nepřipouštěl.

Sotva usedli k přichystané tabuli a Edward spatřil, jak se Marcello na Isabellu dívá, měl co dělat, aby zůstal v klidu na svém místě.

„Nuže, jak se daří plánům?“ procedil skrz zaťaté zuby a snažil se vnímat nadšený hlas své ženy a ne svou touhu zadusit vetřelce.

„Pan Stretti ze mě musí být jistě již zoufalý, ale nemohu jinak. Architektura je tak fascinující. Má své pevné zákonitosti a přesto tolik způsobů, jak vše provést.“

„Těší měé, že madám našlá zalíbéní v mé práci, a je mi ctí, že vás mohů zasvěétit do svého svěéta,“ pronesl ten slizký had. Edward zatínal ruce, aby se udržel. Jak rád by řekl tu samou větu! Ale možná by bylo slastnější shodit jednoho italského mládenečka z okna.

„Jste tak trpělivý, Marcello,“ vzdychla Isabella a to donutilo Edwarda zvednout hlavu a ostře se na ně podívat. Jakže?! Jeho oslovuje jménem a on je pro ni stále jen pan Masen?!

Nikdo si jeho rozčarování nevšiml, protože dnes se Jessice podařila obzvláště chutná míchaná vejce.

„Omluvte mě,“ zahuhňal pán domu a jako velká voda opustil jídelnu.

Isabella byla jeho počínáním překvapená, ale na druhou stanu potřebovala zjistit, proč je nutné, aby nosník v pravém křídle musel být zrovna ve dvou třetinách stropu, a tak svou pozornost opět věnovala muži, v jehož společnosti byla zanechána.

 

***

Lov nemusí být vždy jen důvodem k nasycení. Dnes to byla otázka zachování lidského života a uklidnění nervů. A jestli se někdy choval jako šelma vládnoucí zdejším lesům, nebylo to nic proti tomu, jak se choval dnes. Jeho kořistí byla vysoká, ale i drobná zvířata, která se jen naskytla v jeho blízkosti.

Byl jak smyslů zbavený. A to se domníval, že hůř se už cítit nemůže.

Milovat, toužit a nemoci se dotknout nebo jen přiblížit! Prahnout po možnosti svěřit se a sdílet a místo toho zatajovat vše, co by jen mohlo přivést k podezření! To vše ho zasáhlo ještě s mohutnější silou než kdy dřív.

Namlouval si, ano, hloupě se obelhával, že jeho láska k ní je platonická, nebo alespoň může takovou být. Vzhlížel k ní jako mnich, co se modlí ke svatému obrázku a nedovolí si víc, než jen klečet u jejích nohou.

A pak si přijde to italské zvíře plné vášní a dovolí si fantazírovat o jeho světici. To se snad dalo ještě unést. Ale z pohledu, jaký Marcello Isabelle věnoval, byl jasný čistý syrový hlad. Nechal ji v jeho blízkosti, protože věděl, že navzdory svým pudům se Stretti ničeho neodváží. Stačilo by však, kdyby byla paní Masenová volná, a ten dravec by po ní skočil a zničil její křehkou duši jako predátor svou kořist.

Ona byla nevinná a ryzí. Přesto se smála Strettiho žertům tak, jak se v jeho přítomnosti nikdy nebavila, a to bylo sžírající.

Smrtonosná stopa zasáhla širý les a pan Masen stále neměl dost. Vítr se začal zvedat a sněhové vločky padající z nebe houstly. On však o tom neměl nejmenší tušení a stále běsnil ve svém zoufalství.

Minul další den a přiblížila se mrazivá noc...

 

***

 

Z okna zděšeně sledovala bílou tmu venku, která díky divokému větru nabírala na mohutnosti. Ani Marcellův výklad o bohatosti gotických památek ji nemohl dostatečně upoutat.

„Překrásná je i kupóle svatého Mikuláše v Práze,“ pokračoval pan Stretti, i když si byl vědom, že jeho posluchačka je duchem nepřítomna.

Kdosi zaklepal na dveře čínského salonu a paní Masenová se v očekávání postavila. Byl to však jen Peter Woolf, který přinesl panstvu čaj.

„A pan Masen?“ ptala se, sotva si uvědomila své zklamání.

„Dosud se nevrátil, madam.“

„Bože můj! Je stále venku v takovém nečase?“ zahořekovala a přistoupila blíže k oknu a snažila se alespoň dohlédnout k příjezdové cestě, ale nepodařilo se jí to.

„Pane Woolfe, řekněte služebnictvu, ať dají za každé okno lampu.“ Snažila se tak narušit tu venkovní temnotu, aby příchozí mohl lépe najít cestu domů.

„Jistě, paní Masenová. Budete ještě něco potřebovat?“

„Ne, děkuji.“ Mladík už byl na odchodu, když ještě dodala: „I když... Měli bychom jít pana Masena hledat.“

„Má signorina, pán Másen je móudrý muž. Jistěé sé něékde schovál.“

„Ach, pane Stretti, ráda bych měla vaši jistotu.“ Nemohla si pomoci, ale z neznámého důvodů viděla před sebou obraz svého manžela, kterak bloudí bezcílně lesem v potrhaném kabátě se ztraceným výrazem ve tváři.

Marcello se snažil svou hostitelku rozptýlit všemožnými náměty historickými, technickými nebo i žertovnými, ale nic se nedařilo. Navrhl tedy, že by se mohli alespoň posílit hudbou.

Souhlasila, ale poprosila ho, aby šel napřed. Jen cosi zařídí v kuchyni a hned přijde.

 

***

 

Sledovala hodiny jako ostříž a tedy věděla, že se pomalu blíží půlnoc. Ale to, že si služebnictvo a dokonce i Newtonovi dovolili jít spát místo toho, aby vyhlíželi svého pána, ji rozlítilo. Neměla však v povaze vejít do cizích ložnic a zburcovat celý dům.

Raději celá rozhořčená popadla lucernu, přehodila přes sebe teplý pléd a sama se vydala před dům. Nevěřila, že by pan Masen zůstal přes noc mimo domov, aniž by jí dal vědět nebo se s ní třeba jen rozloučil.

Vítr jí hnal vlasy do obličeje a snažil se strhnout všechno, co mu stálo v cestě, ale ona se cítila pevná a odhodlaná dojít až na konec parku a podívat se, jestli ho přeci jen neuvidí na příjezdové cestě. Neuvědomila si však, že sníh zakryl hranici mezi chodníkem a záhonem, a jak se snažila odolat větrnému protivníku, mnohokrát se zapotácela. Začínala ztrácet směr. Pléd těžknul pod náporem sněhu, který se v blízkosti lidského tepla rozpouštěl. A elegantní toaleta paní Masenová začala promokat.

Snažila se ovládnout směr chůze, ale odnesla to svítilna, kterou jí vichr vyrazil z ruky. Bílá tma ji obklopila.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

11)  Kate (29.01.2015 21:53)

Marcello! Ta jeho mluva mě fakt dopaluje. A on je teda na zabití, chtělo by to ho zase rychle vyprovodit z Masenovic domu. ;)
Taky mě zajímá, kdo koho najde. Snad se navzájem neztratí a najdou svou cestu k sobě. Jsem zvědavá na přestavbu domu a výuku mladých lidí.
Baví mě to jejich pomalé oťukávání se.
Děkuju, krásná kapitola!

10)  Alex (27.01.2015 20:55)

krásná povídka, díky moc

emam

9)  emam (23.01.2015 21:59)

Moc vám děkuji za všechny komentáře
Na víc se tento týden nezmůžu. Nějak mě dohnala únava
Jen asi dlužím betušce jedno upřesnění, děj je sice dobový, ale má se odehrávat v druhé polovině devatenáctého století. (JInak bych hudebně byla naprosto mimo a vlastně asi nejen v tom). Možná trochu dělá zmatek Edwardovo chování, který do toho vnáší místy ještě starří móresy a mě se to nejspíš nedaří úplně dobře odlišit. Ale snad mě za to nebudete kamenovat

8)  a. (23.01.2015 00:51)

HMR

7)  HMR (22.01.2015 16:13)

nic proti, ale doporučuju vypakovat Itala súúúúpito préééésto směrem severní Alpy...
ha, chudák Eda... nosník dostal přednost... a ještě k tomu začal huhňat... jak nespolečenské...
fajn... teď jsem zvědavá, kdo koho vlastně najde...

6)  flautistka (22.01.2015 08:48)

To pomalé sbližování hlavních hrdinů je sice mučeníčko pro čtenářky, ale stojí to za to podstupovat ho...

5)  Lucka (20.01.2015 23:16)

To jsem zvědavá, jestli si Edward uvědomí, že je už dlouho pryč a nedal o sobě vůbec vědět. Snad se brzo vrátí a třeba ji cestou k domu najde. Už se moc těším na další díl

SestraTwilly

4)  SestraTwilly (20.01.2015 20:58)

Tak ako som ti už inde napísala,treba rýchlo pridať kapitolku,lebo si to uťala v dosť napínavom momente. ;) .Ema,je to naozaj krásna poviedka,zatiaľ celá,plná emócii .Páči sa mi to ich síce pomalilinké,ale predsa zbližovanie.Verím,že si čoskoro k sebe cestu nájdu;).A odpovedám na tvoju otázku o Marcellovi,podľa mňa je to obyčajný sukničkár.Takže ma neočaril.

3)  Seb (20.01.2015 18:01)

Ach, nádherná dlouhá kapitola i skvěle vybraná hudba.
Ale pořád to mají oba tak těžké. No aspoň jeden letmý dotyk se mezi nimi odehrál. To jak Isabella hledala jisté informace, bylo roztomilé a zoufalého Edwarda ničího les je mi hodně líto. To jeho soužení jsi popsala skvěle. A ta část s italským architektem byla hodně zajímavá.
Snad se Isabelle nic v té sněhové vánici nestane. Jdu si kapitolu přečíst ještě jednou, protože mi určitě unikl nějaký důležitý detail.
Moc obdivuju, jak píšeš. Děkuju za dokonalý čtenářský zážitek.

2)  betuška (20.01.2015 15:21)

tak to sa ti teda podarilo!!!máš krásny štýl, ja som teda bola vždy na mäkko z austenovej doby a edward a bella v nej sú skvostní v tvojom podaní
len dúfam,že edward bellu nájde skôr ako si to odnesie jej zdravie a tiež by si sa nad nimi mohla zmilovať a dopriať im aj trochu viac šťastia, nielen tej skrytej náklonnosti, inak paráda zase ako vždy

Dennniii

1)  Dennniii (20.01.2015 11:38)

No teda takhle to useknout. Teď budu celou dobu přemýšlet co bude dál, hlavně doufám že Edward Bellu najde a to dost rychle, aby se nám chudinka ještě nerozstonala.

A tady nám někdo žárlí chudáček Edward musí poslouchat ti chlípné italské představy. Ikdyž možná dobře, že ho přivedl, žárlivost je někdy dobrá věc, třeba to Edwarda trošičku popostrčí.

Opět moc krásná kapitolka, strašně moc se mi líbila italská mluva. A už se strašně moc těším na pokračování.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Zatmění -smečka