Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Šesté dějství - všetečná hraběnka McCartyová...

„Jsem unavená.“

„Nevěřím ti, poznám, když neříkáš pravdu,“ nenechala se Rosalie odbýt a rozhodla se doprovodit Isabellu do jejího pokoje.

„Výborně, Rose. Chceš mě ještě nařknout ze lži?“ otočila se na ni zamračeně.

„Bells, co se...“ Umlkla, protože zpoza rohu vyšla služebná. „Můžeme si vše vysvětlit ve tvé ložnici?“

Isabella rozhořčeně rozhodila rukama a místo odpovědi zamířila na místo určení.

Sotva za nimi bouchla dveřmi, spustila ostrou řeč: „Proč jsi doopravdy přijela, Rose? Londýn tě již omrzel? Nebo cesta tvého manžela ti nepřišla dostatečně přitažlivá, a tak ses rozhodla strávit nějaký čas na venkově?“

„Proč jsi ke mně tak nespravedlivá?“ bránila se Rosalie celkem klidně a pohledem si prohlížela ložnici své přítelkyně. „Máš ve svém pokoji sekretář?“

„Je to jediná věc, která mi zbyla po tatínkovi.“ Isabella přistoupila k malému psacímu stolu se spoustou šuplíků a pohladila jeho poškrábanou desku. „Často u něho při svíčce sedával.“

„Tomu rozumím, ale proč ho máš v ložnici? Copak nemáte dostatek jiných místností?“

„Tohle je moje ložnice,“ opáčila paní domu.

„Ano, ale...“

„Rose, pan Masen byl ke mně již přesmíru laskav. Trvalo mi dlouho, než mi přišlo na mysl, že jsme se na venkov nejspíš odebrali jen kvůli mému brzkému uzdravení. Ráda bych zabírala pouze tolik místa, kolik je nezbytně nutné.“

„Proboha, Isabello!“ zvolala nevěřícně její přítelkyně „Jaké zvláštní manželství to máte, že ani práv paní domu se ti nedostává?“

„Ale tak to není,“ snažila se zachovat si tvář. Jenže se jí nechtělo vyzrazovat svá tajemství někomu, ke komu ztratila důvěru teprve nedávno, a proto se rozhodla k taktické obraně útokem: „Jsem si jista, že budeš po cestě velice unavena.“

Otevřela dveře a nemohla se dočkat, až je za podivnostmi dnešního večera konečně zavře.

Hrdá postava zlatovlasé ženy k ní zamířila rozvážným krokem. Zdálo se dokonce, že i odejde, neb ukázala záda, ale v ten rozhodující moment, kdy už byla téměř na prahu, se zastavila a přes rameno věnovala Isabelle smutný úsměv: „Mé listy ti nedošly nebo ti je tvá hrdost nedovolila otevřít?“

Do toho okamžiku sebejistá hostitelka uvolnila své postavení, protože nevěděla, co odpovědět. Lhát nechtěla, ale přiznat, že jeden z šuplíků sekretáře je plný listin s nedotčenou pečetí, se jí také moc nechtělo.

V Rosaliiných očích zablesklo poznání a jako velká voda se vrátila do pokoje: „Takže, kde je najdu?“

Proti své vůli se Isabella na okamžik podívala na první pravý šuplík shora a nechtěně tak prozradila svou hanbu. Znala svou přítelkyni, a proto ji nijak nepřekvapilo, že Rose bez okolků zásuvku otevřela a dramaticky začala vytahovat jedno psaní za druhým. U každého se zastavovala a rozhořčeně podávala hrubé informace o jeho obsahu.

„Tento jsem ti posílala minulý týden,“ zvedla svůj první dopis nad hlavu a praštila jím o stůl. „Kdyby sis jej přečetla, věděla bys, že Emmett pojede pryč a že o to víc je mi má jistá drahá přítelkyně ještě potřebnější. Tolik jsem prosila, abys mi odpověděla třeba jen kratičkým vzkazem.“

Zopakovala své dramatické gesto s dalším listem a pokračovala „Ten je z týdne předtím, v něm stojí, že lady Dortenové se přitížilo.“

Isabella se nadechovala, aby zjistila více, ale dříve, než mohla promluvit, Rose vytáhla další list: „V tomhle psaní, jako i v těch předchozích, by ses dozvěděla o tom, jak její nemoc začala, a ačkoliv se z počátku zdálo, že nepůjde o nic vážného, později se lékař nechal slyšet, že bude zázrak, když se ta dobrá žena vůbec dožije Nového roku.“ Mezitím vyházela na stůl pěknou hromádku dopisů s nepřehlédnutelnou pečetí hraběte McCartyho. „A v tom prvním dopise, drahá přítelkyně, by ses dočetla, jaké hrůzy mi manžel přislíbil, když jsem trvala na účasti na tvé, dle jeho slov, skandální svatbě.“

Ta poslední dvě slova Isabellou otřásla. Rozechvělou rukou zase dveře zavřela a s očima plnýma slz si sedla na postel.

„To jsem nechtěla,“ pronesla ještě podrážděným hlasem paní hraběnka a s povzdechem si sedla vedle ženy, kterou považovala za nejbližší na celém světě.

„Mohlo mě to napadnout. Omlouvám se. Já jen...“ vzlykla Isabella neschopná dalších slov.

„Bells, kdo jiný by ti měl rozumět, než-li Rosalie Haleová McCartyová, která s tebou prováděla skopičiny, ještě když jsme snad ani pořádně mluvit neuměly? No, tak. Podívej se na mě.“ Isabella ji poslechla, protože věděla, jak umí být neodbytná, a věnovala jí úsměv, přes který dosud kanula jedna z mnohý slz. „Ach drahoušku, musela jsi to mít tolik těžké a ta hlava zatvrzelá, která je pro mě vším, se neodvážila porušit nedotknutelnost svého rodu. Tvrdil, že to bude neodpustitelné poskvrnění dobrého jména McCarty, když jeho žena navštíví svatbu někoho s tak všeobecně známou poskvrněnou pověstí.“

Chvíli si jen tiše tiskly ruce ve vzájemném porozumění.

„Všechno se seběhlo tak rychle,“ začala Isabella.

„Já vím, ale byla to ta nejlepší volba.“ Rosalie ta slova pronesla jako konstatování a zároveň i otázku.

„Ano,“ zašeptala Isabella tiše. „Po všem čím mě vrtkavá štěstěna obdarovala... Lepší osud jsem si nemohla přát.“

 

***

 

„A tvůj obličej, když jsem ti prozradila, že komorné se nedočkáš, byl snad ještě působivější, než když jsi poprvé spadla do louže,“ ozýval se smích z chodeb.

„Bells, neměla by sis takovým způsobem dobírat hosty. Mohlo by se totiž stát, že jak si jich nabyla, stejně rychle o ně přijdeš. To by o domě tvého manžela nevypovídalo zrovna nic lichotivého.“

„Rose, je to tak dávno, co jsem tě viděla se zamračenou tváří. Nemohu uvěřit, že bys mě o ni tak brzy chtěla ošidit.“ A v tom dobrém rozmaru zapomněly, že je nejspíš v jídelně již někdo očekává, a bez zaklepání vtrhly dovnitř.

„Dobré jitro,“ narušil mužský hlas jejich smích. Pan Masen nemohl uvěřit, že postačila pouze jediná noc a jeho žena vypadá, jako když ji spatřil poprvé – bezstarostná a plná života.

Obě překvapené jeho přítomností se zarazily a pozdrav mu oplatily. Rose se však hned potom vzpamatovala a chtěla pokračovat v konverzaci v podobném laškovném duchu. Její družka však jako by prošla zvláštní proměnou, až Edwarda napadlo, zda se hodiny nemohly vrátit o několik hodin nazpět.

„Vyspaly jste se dobře?“ zeptal se.

„Pane Masene, jednu stížnost na vaši drahou ženu bych měla. Ona je sice dobrota sama, ale dát odpočinout hostu celou noc je nejspíš výsadou jen těm nejvzácnějším.“

„Rose, nabízela jsem ti přece...“

„Nezlobím se však na ni,“ nenechala se hraběnka přerušit. „Sama jsem byla zvědavá, jak se jí daří v novém životě, a oplatila jí tak stejnou mincí. Nesmíte se proto na ni zlobit, kdyby vám dnes nebyla po vůli, ale ani ona na dnešek oka nezamhouřila.“

„Rose,“ zaúpěla Isabella a s obavami v očích se podívala na svého manžela.

„Nedostatek spánku bývá mnohým spíše ke cti,“ usmál se pan Masen a věnoval svému hostu hravý tón. „Ti, co se místo odpočinku věnují jiným věcem, bývají velice starostliví lidé.“

„Myslíte?“ podivila se Rosalie.

„Jistě. Svůj čas tak věnují buď neodkladné práci či starostem nebo nezbytnostem svých bližních.“

Další hovor přerušil pan Whitlock, který společnosti začal servírovat snídani. Když tímto způsobem posloužil i paní hraběnce, byl obdarován jejím pečlivým pohledem, který pak stejně důležitě věnovala své topince: „Paní Masenová mi prozradila, že pomalu rozšiřujete řady služebnictva a také jaké povolání dosud vykonával váš... komorník či majordomus.“ Zatřásla rozverně hlavou a pak se zase podívala na sluhu: „Odpusťte, mladý muži, že se vás ptám takto přímo, ale jaké hodnosti jste dosáhl? Nevěřím totiž, že byste byl obyčejným vojínem.“

„Major, madam,“ zazněla strohá odpověď.

„Propána! To jste nechal tak dobrého místa opravdu jen kvůli matce?“

„Rose,“ napomenula ji opět Isabella, celá nešťastná z trvající netaktnosti, kterou od své přítelkyně nečekala.

„Ano, madam.“ Pan Whitlock dolil paní domu čaj a postavil se, dle etikety, stranou.

„Nedivím se, že jste dali přednost dobrému člověku před zkušeným,“ usmála se Eose na svého hostitele.

O čem se ti dva bavili dále Isabelle unikalo, neb se jí vzpomínky vrátily k nočnímu hovoru s Rosalií, ve kterém se dozvěděla, jak se daří její druhé přítelkyni Dolores a její matce, lady Alici Dortenové. Stará paní totiž byla jedním z nejlaskavějších lidí, které znala, dokud nepoznala svého zachránce. A proto ji trápilo, že o ní nemá žádné radostné zprávy.

Jak se zdálo, obyčejné nastydnutí se rozmohlo u staré dámy až k zápalu plic, který sice zdárně překonala, ale nastaly nějaké další a obtížnější zdravotní komplikace. O co se jedná, nikdo neví, protože Dolores se rozhodla držet stav své matky v tajnosti. Mohlo by se zdát, že jde o starostlivý přístup dcery, která chce v poklidu pečovat o svou milovanou matku, avšak hraběnka McCartyová dobře znala slečnu Dortenovou a díky tomu podobnou iluzí netrpěla.

„Kdepak, moje milá. Dolores nikdy neoplývala tak dobrým srdcem jako její matka a lady Dortenová to musela tušit.“ Svěřila se hraběnka předešlou noc. „Proto ji držela zkrátka. Měla bys vidět, jak se dnes Lori nosí po boku svého snoubence na všech večírcích. Nevynechá příležitost, aby se nepochlubila novou róbou či šperky svojí rodiny. Její matka dosud žije a, představ si, ona už nosí její skvosty.“

Mladá paní tou zprávou byla naprosto otřesena. Dolores považovala za svou spřízněnou duši a napsala jí řadu dopisů, podobně jako Rosalie jí. Jenže Dolores snad neměla důvod proto, aby je neotevřela, nebo ano?

„Viděla jsem Lori minulý týden na čaji u Bronewillů. Jak jistě víš, sužovaly mě jisté obavy o dobrou přítelkyni, která se hned po svatbě odstěhovala na venkov, a neměla jsem od ní žádné zprávy.“

„Rose, já...“

Na znamení, že je již vše v pořádku, jí položila ruku na paži a pokračovala: „Tušila jsem, že se nebude chtít veřejně hlásit k tvému jménu, proto jsem počkala, až bude vhodná příležitost. Nevím, co se jí stalo, ale nechtěla o tobě ani slyšet.“

Marně si Isabella lámala hlavu nad tím, co se mohlo v Londýně přihodit od doby její nepřítomnosti. Budou to dva měsíce a jak sama věděla, někdy o našich životech rozhodují jen zlomky okamžiku.

 

***

 

Byl to den, na který celý kraj čekal jako na smilování. Nesvítilo sice jasné slunce, ale konečně přestalo pršet. Po nutném dopoledním spánku a chutném obědě se obě dámy rozhodly ke společné procházce.

Stály zrovna před domem a paní hraběnka si ještě rovnala klobouk, když se optala: „Kam tedy zamíříme?“

„Nevím, možná bychom mohly obejít dům od východu k západu a užít si tak slunce dřív než zapadne.“

„Jakže? Ty nemáš svůj oblíbený směr?“ podivila se Rosalie.

„Počasí bylo dosud nepříznivé,“ namítla Isabella a vydala se ve směru, který navrhovala.

Její přítelkyně se k ní hned přidala: „Nemohu tomu uvěřit. Celý Londýn věděl podle počasí, jakou cestou se vydáš, a tady zde jsi snad ještě ani nevyšla z domu?“

Odpovědí jí však byly pouze tiché společné kroky.

„Škoda, že se pan Masen k nám nemohl přidat. Je to znamenitý společník,“ prolomila Rosalie nezvyklou situaci, kterou se svou přítelkyní často nezažila, vždy měly o čem pohovořit.

„Rose, udivuje mě, jakým způsobem se k němu chováš,“ snažila se Isabella poněkud neobratně formulovat, co jí při sedáncích v přítomnosti jejího chotě vadí.

„Nerozumím.“

„Copak musíš v jeho přítomnosti být stále tak... tak... rozpustilá?“

„Rozpustilá?“ zarazila se Rosalie v chůzi a rozhořčeně se podívala na svou společnici. „To ty se vždycky změníš ve spací pannu, sotva ho uvidíš.“

„Rose,“ napomenula ji Isabella ostře.

„Ááá,“ zavrčela nečekaně paní hraběnka a ostře vykročila rozhazujíc rukama: „To je pořád jen Rose, Rose! Víš vůbec, kolikrát jsi mě tímto způsobem oslovila za dobu, co jsem zde? Pořád mě napomínáš za neškodné žerty. Copak sis nevšimla, že tvůj manžel se dobře baví?“

„Ano, snad,“ připustila paní Masenová. „Ale zaslouží si, abychom se k němu chovaly s úctou a nezlehčovaly vše kolem jen pro prchavé pobavení.“

„Proboha, Bells, mluvíš o něm, jako by to byl nějaký kmet a ne tvůj manžel. A vůbec celé tvé chování k němu je podivné.“ Rosalie se zprudka zastavila, až do ní Isabella málem vrazila. Nejraději by však utekla, když do ní přítelkyně zabodla svůj nesmlouvavý pohled. „Takže v čem je to?“

Isabela sklopila oči k zemi a nesmělým hlasem řekla: „Už jsem ti přeci říkala, jak mě zachránil z rukou toho tyrana a pak i před nouzí a bezdomovím.“

„Ano, to vše dobře vím, ale nechápu, proč si neužíváš štěstí, které tě potkalo. Takový překrásný dům a park.“ Vše doprovázela náležitými gesty. „A navíc muž, který tě miluje, a ty se tváříš, jako bys tu byla nějakým nedopatřením.“

„Ale vždyť přesně tak to je, Rosali.“ Isabella si dala obzvlášť pozor, jakým způsobem přítelkyni oslovuje. „Laskavost pana Masena nezná hranic a já mu to nikdy nemohu vrátit jinak než respektem, který k němu chovám.“

„Laskavost a respekt?“ Naklonila hlavu. „A co láska, Bello?“

„Kvůli té si mne nevzal a jsem si jistá, že se nemůže dočkat, až se zase vydá na daleké cesty do exotických krajin.“

Isabella se chtěla znovu vydat na procházku, ale její společnice ji chytila za paži, aby ji zastavila: „Co to říkáš? Copak sis nevšimla, jak se na tebe dívá? Sama jsi připustila, že bydlíte zde jen kvůli tobě. Ta knihovna, kterou jsi mi popisovala, je také jistým důkazem jeho náklonnosti a jeho pozvání mě sem...“ Nevěděla, jaké další důkazy podat.

Isabella si jen zhluboka povzdechla: „Je nadmíru laskavý a jeho dobrota ke mně nezná mezí. Ale už jen to, že se dnes omluvil z oběda, jasně poukazuje na jeho snahu... Nevím, jak to vysvětlit.

Ještě před pár dny jsme se vídali pouze v knihovně a jen krátký čas před tvým příjezdem začal pan Masen sedávat se mnou i v jídelně. Má mnoho práce a nemá vůči mně žádné povinnosti. Nezlobím se proto na něj. Jen mám pocit, že tebe zavolal proto, abych měla společnost a on se mi mohl zase vzdálit.“

„A co noci?“

„Co myslíš?“

„Jste přeci manželé.“

„Rose,“ zaúpěla Isabella a chtěla se vymanit z jejího sevření. O to pevněji ji přítelkyně stiskla.

Nastalo dlouhé ticho, ve kterém se paní Masenové navzdory chladnému počasí rozhořely tváře.

„Tak?“ čekala paní McCartyová na vysvětlení.

„Odmítl mě. Už tu první noc, kdy jsme přijeli.“

„Tak?“ zopakovala Rosalie lehce otřesená z nového poznání. Hned se však nad celou situací zamyslela. „A jak se to přihodilo?“

„Nechci o tom mluvit.“ Isabella využila uvolněného stisku a dala se do rychlé chůze, jako by mohla před svou pronásledovatelkou uprchnout.

„Bello,“ rozhořčené zvolání ji nakonec zastavilo a proti své vůli nakonec vyložila celou historii o jejím neúspěšném pokusu naplnění manželství v prostorách knihovny.

„A ty se divíš?“ vyhrkla Rosalie pohoršeně. „Chtěla jsi jen splnit povinnost. Copak takhle se vracejí něžné city?“

Na to neměla Isabella odpověď, protože dosud cítila hanbu, která se jí od toho večera nepouštěla. Poprvé ve svém životě se nabídla muži, svému manželovi, a on ji odmítl. Domnívala se, že pro něj nejspíš není přitažlivá nebo snad k ní dokonce chová odpor. To, že ji odmítl z lásky, ji dosud nenapadlo.

 

***

 

Z náročného výšlapu, který se nakonec proměnil ve výuku manželského života v podobě četných historek ze soukromého života mladého hraběcího páru, se dámy navrátily v době večeře.

Sotva vešly do domu, uvítal je pohotový majordomus: „Až si dámy budou přát, jídlo se může začít servírovat v jídelně.“

„A pan Masen?“ ptala se chvatně Isabella.

„Nechává vás pozdravovat a omlouvá se, že musel odjet. Nechal však pro vás vzkaz.“ A předal paní domu lístek.

 

 

 

Drahá Isabello,

přijměte mou nejvroucnější omluvu a sdělte ji, prosím, co nejuctivěji paní hraběnce McCartyové. Je nečekaným požehnáním pro náš dům, že ho v těchto dnech mohla navštívit, neb jisté obchodní záležitosti mě povolaly a budu se moci vrátit až za několik dní.

Vynasnažím se vrátit co nejdříve, avšak jsou jisté povinnosti, které jsem tak uvrhl na vaše bedra. Pan Whitlock podnikl potřebné kroky a velice pečlivě vybral posledních několik adeptů vhodných pro náš dům. Věřím, že paní hraběnka Vám poskytne pomocnou ruku, a i kdybyste ji nechtěla s tím obtěžovat, zcela věřím v bezchybnost Vašeho úsudku.

Mějte však na paměti, že nejpozději do konce týdne je třeba náš nový personál seznámit s jeho povinnostmi, aby do úterního plesu bylo vše připravené.

Na ten večer jsem již domluvil s panem Whitlockem širší výpomoc.

Poděkujte své přítelkyni za to, že vám bude dělat společnost, když to není v mých silách.

S úctou

Váš Edward Masen

„Rose, vzala sis sebou večerní toaletu?“ ptala se Isabella, sotva dočetla list. „Budeš mi ji muset půjčit.“

 

***

 

Kuchyní se ozývaly drnčivé rány a tiché nadávání.

„Paní Newtonová, pokud budete stejný způsobem umývat i křišťálový servis, obávám se, že budu muset paní Masenovou upozornit na volné místo kuchařky,“ napomenul Jessicu pan Whitlock a spěchal zas jinam za svými povinnostmi.

„Upozornit paní Masenovou,“ zopakovala po něm zpitvořeným hlasem kuchařka, která se cítila velice dotčeně. Ani se jí nezeptali, zda by nestála o místo komorné, které dřív vykonávala, a rovnou ji nechali v kuchyni.

Nebyla v tom špatná vůle, jen bylo mnoho zařizování kolem blížící se velké společenské události a pak si také všichni zvykli, že Jessica vaří pro celý dům, tak proč to měnit, když něco funguje a mnoho jiných věcí je třeba ještě doladit.

Nový majordomus se ukázal být velkou oporou pro svou paní, která vše konzultovala se zkušenou přítelkyní. Bylo třeba připravit celý dům, dokoupit mnoho potřebného a nové služebnictvo se urychleně muselo obeznámit s chodem domácnosti, aby při příchodu hostů nedošlo k žádnému faux pas.

Paní Masenová cítila velký vděk za ochotu a nadšení své přítelkyně, která v podstatě všem ukázala, jak se v lepší společnosti taková událost, jako je ples uvádějící novomanžele do patřičných kruhů, chystá.

Dny letěly jako splašené a vše již bylo nachystáno. Jen jeden důležitý detail jaksi... chyběl. Hosté se měli začít sjíždět za pár hodin a pán domu se stále nevracel. Před polednem dámy obdržely telegram s omluvou od pana Masena, že se zdržel v Londýně, a ujistil je o svém včasném návratu. Leč, dávno se zešeřilo a on stále nikde.

 

***

 

Důvody k činům jsou ovládány především našimi pocity a pokud jsme sužováni sžíravou touhou, kterou si nedovolíme upokojit, můžeme se dostat do okamžiku, kdy se vše zdá nesnesitelné.

Byl jí stále tak blízko. Měl ji na dosah a ona byla tak zranitelná a nevinná. Když  pak slyšel její smích, měl pocit, že zešílí snahou, aby se už nikdy nepřestala smát. Jenže cosi v jejím chování mu napovědělo, že jeho přítomnost pro takový plán není zrovna nakloněna.

Ujistil se tedy, že je v dobrých rukách hraběnky McCartyové, a rozhodl se, že je čas odejít alespoň na pár dní. Příčin bylo hned několik. Nechtěl kazit vřelou atmosféru, kterou mezi sebou Isabella s Rosalií měly, a pak také bylo vhodné pozdravit několik starých přátel a osobně je pozvat na nadcházející událost. I když, to by se možná dalo ošetřit i písemnou pozvánkou. Avšak bylo nutné odůvodnit si nějakým racionálním způsobem jeho útěk od ženy, která ho fascinovala, a, ba co hůř, přitahovala.

Chtěl se vrátit v úterních ranních hodinách, aby vypomohl se zmatkem, který jistě v domě nastal. Opomněl však jednu důležitou skutečnost, kterou bylo počasí. Ach, jak je možné, že zrovna v těch nejdůležitějších okamžicích svítí slunce, které mu znemožňovalo volný pohyb?

Čekal jako největší vyvrhel v nedalekém lese, dokud se nesetmí, a přitom ho sžíral stesk a zvědavost, jak se daří jeho choti. Mnohokrát smutně potřásal hlavou, aby ze sebe odehnal veškerou tíhu osudu, kterou pociťoval. A aby si naložil ještě víc, kladl si na srdce, že je jen otázkou několika málo dnů, kdy odloučení od jeho ženy pro něj bude denním chlebem.

Viděl, jak se Isabellina duše uzdravuje a nabírá sílu. Ještě se potřeboval ujistit, zda se beze strachu pohybuje ve společnosti lidí. Tomu měl právě posloužit ples. Proč nezvolil jinou podobu své zkoušky? Inu, dobře si pamatoval výtku Esme, když se ho ptala, k čemu pořídil Isabelle tolik krásných šatů: „Kde je bude nosit, do knihovny?“

Styděl se za svou nedůvtipnost. Žít s lidmi pro něj nebylo jednoduché, vždyť byl od nich odloučen už celá staletí...

 

***

 

„Bello, byla bys tak laskavá a oblékla se?“ snažila se už poněkolikáté domluvit Rosalie své přítelkyni.

„Ne, dokud nepřijede pan Masen, nebudu nikoho vítat.“

„A když tě najde nepřipravenou, myslíš že mu tím pomůžeš?“ zadívala se na ni Rose přísně.

„Myslíš, že je v pořádku?“ vyhrkla Isabella se slzami v očích.

Zlatovlasá žena ve vínových bohatě zdobených šatech se začala nadechovat k útěšným slovům, když vtom kdosi zaklepal na dveře.

„Ano?“ zvolala Isabella a vyskočila ze židle, kde dosud seděla, až málem porazila tu, která vedle ní stála. Zasloužila si za to velice káravý pohled, ale ani si ho nevšimla.

„Madam, promiňte.“ Služebná otevřela dveře.

„Co se stalo, Luiso? Nějaké zprávy o pánovi?“ ptala se zoufalá paní domu.

„Ano, madam. Pán se vrátil večerním dostavníkem a vzkazuje, že bude včas připravený.“

„Děkuji,“ vyhrkla vděčně mladá žena, kterou úleva málem povalila. Díky bohu za židli, která byla stále za ní.

„Na co čekáš, Bello? Musíš se začít chystat.“ Zazněl nespokojený hlas paní hraběnky, a proto honem služebná zavřela za dámami dveře.

 

***

 

Převléknout se do vkusného večerného pánského oděvu mu zabralo sotva pár vteřin. Než však opustil svou ložnici, dlouze se díval na jisté pouzdro potažené rudým sametem. Váhal, kam až může zajít, aby na sebe neprozradil příliš mnoho nebo aby nedaroval víc, než dokáže oželet. Pak ho ale napadlo, že všechny věci si nacházejí své místo bez ohledu na přání jejich majitelů a tak nakonec vzal krabičku do ruky a zamířil k ložnici paní Masenové.

Nechtěl, ale nemohl jinak, než po celou tu dobu nahlížet do mysli paní hraběnky a kochat se pohledem, kterak se pohledná tmavovláska obléká do šatů ledově modré barvy. Byla úchvatná!

„Často se na mě zlobíváš pro mou neodbytnost, ale kdybych netrvala na otevření truhly, nikdy bychom tuhle krásu nenašly.“ Rosalie nemohla odolat sebechvále. „Nemohu ani uvěřit, žes ji neotevřela dřív.“

„Vyprávěla jsem ti přeci, jak jsem ji dostala. Ani jsem u té švadleny nebyla na zkoušce a styděla jsem se to panu Masenovi přiznat. Víš, jaké jmění ho to všechno muselo stát? Musela bych se propadnout, kdybych zjistila, že mi ani jedny nesedí,“ vysvětlovala Isabella.

Až nyní se Edward dozvěděl, jak neohrabaný byl jeho dar. Mohlo ho napadnout, že někdo tak skromný jako jeho manželka nepřijme svatební dar v podobě nové garderoby jen tak.

Zarazil se a znovu se podíval na předmět ve svých rukách.

Už se chtěl otočit a odejít, když v tom se otevřely dveře před kterými stál.

„Pane Masene,“ zvolala Rosalie. „Tak ráda vás vidím. Nemáte ani tušení, jaké jsme si o vás dělaly starosti.“

„Paní hraběnko,“ uklonil se. „Jsem velice rád, že ozdobíte dnešní večer svou přítomností.“

„Ale pane Masene, takové poklony byste měl spíše skládat vaší choti.“ Rosalie ustoupila, aby její hostitel konečně spatřil tu, které se nemohl dočkat.

Ačkoliv si myslel, že ho její zjev nepřekvapí, protože si ji prohlédl již jinýma očima, pochopil, že vlastním vjemům se nic nevyrovná. Snad za to mohl ruměnec na její tváři, který se dostavil, sotva na ni pohlédl, či opojná vůně její krve a nebo snad její přítomnost samotná?

Úsměv na tváři paní hraběnky se stále rozšiřoval, když se dívala na pana Masena, jak nemůže odtrhnout pohled od své ženy, zatímco ona klopí oči a ani není schopna ho vhodně přivítat. Uvědomila si, že ti dva potřebují její pomoc a že to, co může udělat v tuto chvíli, nejspíš bude jen zlomek toho, co ji ještě v její tvrdé práci čeká.

Rozhodla se tedy porušit ticho v místnosti dotazem: „Přivezl jste snad Isabelle nějaký dárek?“

„Ne. Totiž ano,“ zakoktal se překvapený Edward a zároveň ho napadlo, kdy se mu něco takového naposledy stalo. „Je to po mé matce a domníval jsem se, že by se to snad mohlo hodit.“ Nespouštěl pohled ze své ženy a přitom otevřel sametové pouzdro.

„Ááách!“ vzdychly dva ženské hlasy zároveň. Uvnitř byl totiž schován náhrdelník, náušnice a hřebínek do vlasů, vše vykládáno třpytivými rubíny ve zlatě.

„Taková krása,“ rozplývala se Rosalie.

„To přece nemohu,“ zajíkla se Isabella.

„Nelíbí se vám?“ zeptal se s neskrývanou lítostí.

„Samozřejmě, že se jí líbí. Každá žena však nejlépe ocení šperk až teprve, když jí zdobí,“ vložila se Rose do hovoru. „Bello, otoč se, ať ti pan Masen může zapnout náhrdelník.“

„Co?“ podivila se Isabella, protože svou přítelkyni vnímala jako ve snu. „A-ano, dobře.“

Hbitá paní hraběnka vzala od pana Masena kazetu se šperky a podržela mu ji, aby mohl splnit svou kavalírskou povinnost.

Prsty se mu téměř chvěly, když bral náhrdelník, aby jím ozdobil šíji své ženy. Sotva se jí dotkl, zachvěla se. Lidské oko by to nepostřehlo, ale jemu to nemohlo ujít.

Obyčejný muž by již měl hotovo, ale on si užíval ten okamžik, kdy se mohl dotýkat její kůže, aniž by to kohokoli pohoršovalo. Dosud nepoznal nic tak hladkého a hřejivého. A kdyby hodil celý svět za hlavu, nikdy by se nepřestával dotýkat alabastrové kůže své manželky.

Nemohl si nevšimnout, jak její srdce začalo bít jako na poplach, sotva se přiblížil. Strach? Vášeň? Napadlo ho. Obojí má tak podobné náznaky. Ale nemělo smyslu zabývat se něčím takovým. Dnes se ukáže, zda je Isabella připravená na to, aby ji opustil, a pak ji i jeho přestanou trápit podobné myšlenky.

„Je to nádhera,“ hlesla paní Masenová při pohledu do zrcadla a opatrně se dotkla šperku na svém hrdle.

Při pohledu na rubíny na její šíji ho napadlo, jak moc se kameny podobají kapkám krve. Zděšeně polknul a dámám se omluvil.

 

***

 

 

 

Nebylo to zvykem, ale přání hostitelovo je v takovém případě zákonem. Proto se nikdo nevzpouzel, když pán domu trval na tom, že až bude jeho paní scházet ze schodů, dá hudebníkům pokyn, aby zahráli hudbu dle jeho vkusu.

Hostů bylo v domě již plno, ale nikdo si příchodu hostitelky nevšiml, dokud jí její choť nevyšel v ústrety a domem nezazněla harfa doprovázející příčnou flétnu.

Pan Masen nabídl své ženě rámě a společně začali zdravit hosty. S potěšením si prohlížel, jak se šperky po jeho matce vyjímají na nejelegantnější dámě, která vládne jeho světem, aniž by o tom měla tušení.

Isabelle neuniklo, že se jejím příchodem cosi změnilo, a tak se mezi uvítáním vzácného panstva udál tichý rozhovor.

„Co je to za hudbu?“

„Menuet. Je to moderní kousek, ale v domě mého otce bývalo zvykem zahájit menuetem večer,“ usmál se na ni rozpačitě.

„V domě vašich rodičů jste pořádali plesy?“

„Ano.“ Doufal, že nebude muset o své minulosti více mluvit, neb ji nechtěl klamat. Proč vlastně jen trval na zvyklostech dávno zašlých? Snad z nostalgie?

„A jaké tradice vaše rodina ještě má?“

„Otec s matkou vždy zahajovali ples sólovým tancem.“

„Ne,“ vyhrkla v úleku. „Nejsem tak dobrá tanečnice.“

„Nebojte se. To byly jejich zvyky. Na nás přeci záleží, z čeho uděláme tradici.“ Chtěl, aby to vyznělo nadneseně, leč smutek, který pociťoval z nemožnosti naplnění jakéhokoli společného obyčeje, ho zabolel. „Věděla jste, že menuet byl původně zamýšlen pouze pro tři nástroje?“

„Vskutku? Domnívala jsem se, že jde pouze o jeho rytmus.“

„Za to mohou skladatelé dnešní doby. Porušují předepsané, aby zpestřili své umění novým duchem.“

Najednou zazněly mohutné tóny mnoha nástrojů a Isabella se zarazila vprostřed kroku: „Vy jste pozval celý orchestr?“

„To byl jeden z důvodů, proč jsem trval na tom, že se o hudebníky postarám sám. Líbí se vám?“

To už došli do salonu, kde bylo vše připravené k tanci.

Melodie se opět změnila a Isabella začala těkat očima mezi hosty. Rosalie znala její stydlivou povahu, a proto se rozhodla s jakýmsi starším gentlemanem zachránit čest manželů Masenových a tanec sama začala.

Netrvalo dlouho a přidaly se i mnohé jiné páry. Díky tomu se hostitelka uklidnila a s nečekaným rozechvěním nechala svého manžela, aby ji vedl po parketě.

Mlčky si užívali podivného klidného splynutí v propletených tanečních melodiích a zdálo se jim, že dnešní večer nemůže být kouzelnější.

Asi by jim oběma takové smýšlení mohlo vytrvat navěky, kdyby jeden z nich netrpěl prokletím svého daru, čtením myšlenek. Edward totiž slyšel, jak jeden z přítomných pánů hledá vhodnou příležitost, jak ho oslovit a požádat manželé Masenovi  o soukromou návštěvu. Samotné setkání by nebylo tak nepříjemné, kdyby důvodem k neodkladnému hovoru nebylo zmizení jistého váženého obchodníka s otroky. Od té noci, kdy Isabella byla unesena, nepadlo o oněch událostech mezi manželi dosud ani slovo. Pan Masen si nemohl být jist, jak jeho žena celou situaci vnímala. Byl si však přesvědčený, že v této záležitosti k němu bude zcela otevřená a nechá si poradit, jakým způsobem o ní mluvit před jedním nenechavým ambiciózním právníkem.

Mladá paní o takových starostech pochopitelně neměla ani nejmenší zdání. Počáteční rozpaky jí s přibývajícím časem opouštěli a ona si začala připadat šťastně. Až se tomu sama podivovala, jak večer, který začal nepochopitelným útěkem pana Masena z jejího pokoje, je nakonec tak příjemný.

Avšak štěstěna je vskutku vrtkavá společnice, a proto, když se zdálo, že nic nemůže přítomným narušit pokojnou atmosféru, několik tanečníků vykřiklo úlekem.

„Co se stalo? – Přihodilo se snad něco?“ ptalo se několik lidí přes sebe.

Jak se po nastalém zmatku ukázalo, paní hraběnka McCartyová při tanci znenadání  omdlela...

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Ivana

11)  Ivana (09.01.2015 19:02)

Krásna kapitola, veľmi som si ju užila. Mám taký pocit, že je pani hrabenka tak trochu tehotná :D teda dúfajme, že nie chorá. Ale má šťastie a čaká ma ďalšia kapitola.
Každopádne vďaka za Rose a dúfam, že sa žiadne opustenie ešte nebude konať.

HMR

10)  HMR (04.01.2015 01:39)

jj, ty korzety jsou k zlosti...

emam

9)  emam (06.12.2014 22:08)

Dennniii a betuško, moc děkuji za komentáře

8)  betuška (04.12.2014 23:37)

paráda veľmi podarené, milujem tento austenovský štýl

Dennniii

7)  Dennniii (03.12.2014 19:32)

Moc krásná kapitolka a už se těším na pokračování. Doufám, že se Rosalii nic vážného nestalo a jsem moc ráda že je u Belly na návštěvě, Bella si snad konečně uvědomí,že to co ti dva k sobě cítí je láska. Krůček po krůčku se začínají čím dál více sbližovat a doufám, že jejich manželství bude brzy opravdové. A taky doufám, že si Edward ten svůj odchod rozmyslí, tím by Belle opravdu ublížil. Moc se těším na pokračování.

emam

6)  emam (02.12.2014 16:55)

Mnohkrát vám všem děkuji za tolik laskavé komentáře
martisku, v čem je to zvláštní? Že by tím pohledem vypravěče? Já se vždycky snažím postihnout co nejvíc děje, aby to bylo co nejkačí a stejně se mi ty kapitoly rolézají Ale jsem moc ráda, že se líbí!
Seb, moc mě těší, že se ti hudbou trefuji do vkusu. Asi to není zrovna poslouchání pro každého:)
Lucko a Katuško, děkuji
Kate, v něčem máš pravdu a v jiném se zase mýlíš. Ale znáš mě, vše se dozvíš až v pokračování
Děkuji!

Kate

5)  Kate (02.12.2014 01:09)

Jů! Rose je skvělá, konečně někdo, kdo dokáže Bellu postrčit. ;) Snad se hraběnce McCarthyové nic nestane! Doufám, že si Edward svůj odchod rozmyslí a snad by to Bella mohla ovlivnit, že by nechtěla, aby odešel. To je přece pro Edwarda velmi pádný argument. ;) Je jasné, že se milují. Jen každý to dává tomu druhému najevo svým způsobem. :)
Mimochodem, čekám, že se objeví manželé Cullenovi. ;) Doktor Cullen přece musí zjistit, co se Rosalie stalo a případně ji i vyléčit.
Děkuji za kapitolu a obdivuji tenhle tvůj překrásný styl psaní.

SestraTwilly

4)  SestraTwilly (01.12.2014 21:02)

Ema,krásne to píšeš,to ich vzájomné zbližovanie. Dobre že tam je Rose a trochu ich potisne občas správnym smerom. Teším sa na pokračovanie.:-)

3)  Lucka (01.12.2014 20:21)

perfektní

2)  Seb (01.12.2014 17:16)

Ach, ta doba se ti tak krásně povedla vystihnout,hudba to jen skvěle podpořila a Rosalie se mi moc líbí. Škoda, že chce Edward odejít.
Těším se na pokračování.

1)  martisek (01.12.2014 10:50)

Tahle povídka je napsaná takovým zvláštním způsobem... I tak je to ale naprosto kouzelné a už se nemůžu dočkat dalšího pokračování
Vážně moc pěkný námět!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still