Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Čtvrté dějství - střet věčnosti s mládím...

Drahá Lory,

jsem v novém domově už řadu týdnů a stále se mi od Tebe nedostalo žádných zpráv. Píši ti skoro každý den a pořád doufám, že ty i tvá matka oplýváte zdravím a užíváte radostí plesové sezóny. Pomysli, že je to poslední zima, kdy si  můžeš užívat společenského života jako svobodná dívka, vždyť už tě brzy čeká manželství. Přála bych ti, aby bylo šťastné a plné radosti. Takový by přeci manželský život měl být.

Píšu ti uprostřed dalšího deštivého dne. Nevím, proč zrovna letošní podzim je plný pláče přírody. Asi začínám ztrácet zdravý rozum, když mě začíná napadat, že počasí odráží stav mé duše. Ale je to hloupost, když pomyslíme, jak složitými procesy příroda prochází, aby se uskutečnily jednotlivé jevy. Člověk by musel být nadutý, aby přisuzoval nevlídnost počasí vlastnímu rozpoložení.

Ano, je to tak, má drahá přítelkyně, stala se ze mě nespokojená samolibá panička. Kdo by to byl kdy řekl? Mám všechno, na co si vzpomenu, a snad ještě víc, celé dny si mohu číst spisy předních světových myslitelů. Považ, že zdejší knihovna obsahuje moudra i za hranicemi evropského světa. Vzpomínáš, jak často jsem snila o asijských mýtech a nevěřila, že by se mi kdy mohly dostat do rukou? A pan Masen je nechal zakoupit čistě pro mé potěšení a stále rozšiřuje svou sbírku. Chce, abych ji brala za svou, ale copak mohu? Ne, vše je jeho a já jsem jen dlužnicí, která nemůže nikdy všechno dostatečně splatit.

Navzdory mému nadšení z prohlubujících se znalostí mi však zdejší čas přijde jako spoutaný s věčností, která se rozhodla zastavit, a já se v ní pokouším žít. Stále mě ve snech pronásledují stíny minulosti a strach. Někdy se budím v zoufalství, že přítomnost je jen iluzí a já mám stále ještě spoutané ruce a rány na mém těle přibývají, zatímco mě můj otec volá.

Možná jsem tam tenkrát měla zemřít a ne být svému manželovi na obtíž. Je to hrozné pomyšlení, ale musím si to konečně připustit. To ze soucitu si mě vzal a teď mou přítomností trpí. Jak jinak si vysvětlit, že se mi při každém jídle vyhýbá a jen jednou denně mě poctí svou přítomností? Jediné povědomí o jeho dalších pohnutkách mám díky hudbě, kterou se každý večer těší. Jsou to však trýznivé melodie plné smutku, tak  naléhavé a neklidné.

Ano, blázním a jediné, co mě drží při zbytcích smysluplného uvažování, je vidina, že vše brzy skončí. Musím jen vydržet pár měsíců, než bude po všem a já budu moci zase svobodně dýchat londýnský vzduch...

„Promiňte, ale hosté již přijeli,“ vyrušil služebná Isabellu od psaní.

„Děkuji, Jessico. Vyřiď pánovi, že hned přijdu.

„Jistě madam.“

Mladé paní se nechtělo opouštět bezpečí ložnice a setkat se s cizími lidmi, odvykla si společnosti. Ale co naplat, někdy muselo dojít i na nějaké povinnosti, které jako paní domu má. Dopis tedy musela ponechat rozepsaný.

 

***

 

„Takže máte nějakou dohodu?“

„Divím se, že tě to napadlo až nyní, Carlisle. Copak sis opravdu myslel, že si ji beru z romantických pohnutek?“ zasmál se pán domu

„Ano, Edwarde. Tak nějak jsme v to doufali. Přáli bychom ti nalézt stejné štěstí, jako máme my dva,“ pronesla zasmušile paní Cullenová.

„Ale Esme, každý vidí štěstí v něčem jiném,“ namítl pan Masen lehce samolibě, ale své hosty neobelhal. Podivný smutek se mihl v jeho tváři.

„Edwarde, neměl bys...“

„Řekneš nám tedy, čeho se vaše dohoda týká?“ Přerušil Carlisle svou ženu. Znal svého přítele dobře a bylo mu nad slunce jasné, že pokud se pro něco rozhodl, žádné domlouvání ho noblomí.

„Je to prosté. Slíbil jsem Isabelle, že se o ni postarám se vším všudy, a až se zcela zotaví, odejdu pryč, aby se mohla věnovat výuce dětí tak, jak si vždy přála.“

„A to se nedivila, že nechceš nic na oplátku?“ podivila se Esme.

„Jisté podezření měla, ale byl jsem nucen jí ho vyvrátit.“

Esme se již nadechovala k dalšímu dotazu, který Edward pochopitelně znal dřív, než jej vyslovila. Byl nadmíru spokojen, když zaslechli blížící se kroky. Upustili tedy od svého hovoru, aby omylem neprozradili víc, než by lidské ucho mělo slyšet.

„Isabello, to jsem rád, že jste se k nám rozhodla připojit,“ pozdravil radostně svou ženu, která za nimi přišla do salonu.

„Pane doktore – paní Cullenová, jsem velice ráda, že vás opět vidím,“ pronesla mladá paní tiše a zavřela za sebou dveře.

Esme ji šla obejmout. Nemohla si nevšimnout, jak je Isabella pohublá a bledá. Víc než novomanželce byla podobná vdově. Nemohla si v myšlenkách odpustit ostrou výčitku tomu, kdo to jako jediný mohl slyšet, ale nahlas řekla: „Drahoušku, jsem tak ráda, že vás konečně vidím. Jak se vám daří? Snad vás Edward moc netrápí?“

„To byste mému muži křivdila, paní. Stará se o mě, že ani princezny z pohádek se nemají lépe,“ usmála se Isabella plaše.

Při pohledu na svého muže se zdálo paní Cullenové, že v myšlenkách plísní svého přítele stejně jako ona. Copak si vůbec nevšiml, jak se stav jeho chráněnky horší?

„Isabello, Carlisle trval na tom, že vás musí prohlédnout. Doufám, že budete souhlasit.“ pronesl Edward naléhavě.

„Ale to vůbec není třeba. Cítím se dobře,“ odpověděla stejně tichým hlasem, který by u jiného byl spíš označen jako samomluva. To však sluchu přítomných nevadilo, neboť oni slyšeli i trávu růst.

„Paní Masenová,“ oslovil ji doktor Cullen a ona se na něj překvapeně podívala. Poprvé slyšela své jméno z něčích úst. Sloužící ji oslovovali jen madam nebo paní, ale nikdy jménem. Vlastně byla chvíli zmatená a nevěděla, komu to oslovení patří, ale pevný pohled Carlislea do jejích očí jí napověděl. „Obávám se, že musím na prohlídce trvat. Utrpěla jste velký šok. Vaše fyzické rány nejspíš jsou zhojené, ale trápení vaší duše je skryté, přesto se nějakým způsobem na těle může projevovat.“

„Jsem vám vděčna za vaši péči, ale myslím, že byste se mnou pouze ztrácel čas,“ řekla lehce hlasitěji a přistoupila ke stolku, kde byl pro přítomné přichystán čaj. V okamžiku, kdy vzala do ruky jeden z šálků, ozvala se z venku tlumená rána biče.

Isabella téměř nadskočila a vše jí vypadlo z rukou.

„Promiňte,“ zašeptala a spěchala posbírat střepy.

„Nechte to, zavolám Jessicu, aby to uklidila,“ vyzval ji Edward, ale dřív než tak stihl učinit, jeden porcelánový střep pořezal bledý prstík jeho ženy. Následovalo jakési zavrčení, při kterém se Isabella celá roztřásla.

„Isabello, pojďte. Prohlédnu vás ve vaší ložnici,“ vyhrkl spěšně doktor Cullen, podepřel svou pacientku a takřka ji odnesl z místnosti.

 

***

 

„Esme!“ napomenul Edward ostře doktorovu ženu.

„Omluvám se. Bylo to silnější než já, ale nikdy bych jí přeci neublížila,“ pronesla úzkostlivě.

„Víš stejně dobře jako já, že chybělo jen málo a zaútočila bys na ni,“ vytkl jí s notnou dávkou opovržení.

„Snažím se, opravdu se snažím. Už mohu chodit mezi lidi, ale když teče krev...“ Musel nejdřív polknout, než mohla dál pokračovat.

„Jsi ještě mladá a byla to spíš Carlisleova chyba, že tě přivedl s sebou.“

„Nebuď na něj přísný. Vždyť jsme sem nemuseli jezdit, stačilo truhlu poslat.“

Povzdechl si a lehce zatřepal hlavou: „Omlouvám se, neměl jsem tě soudit tak přísně. Vím, jak je to pro tebe těžké, a to, co se stalo, nikdo nemohl čekat.

Jsem rád, že jste přijeli. Ano, mohl jsem použít poštu, je to jedna z vymožeností, která lidstvu funguje a stále se zdokonaluje. Ale přiznávám se, že truhla byla jen záminkou, jak vás sem pozvat.“

„Edwarde, ty přece nepotřebuješ záminku k tomu, abys nás pozval.“

„Carlisle má nevyčerpatelný zdroj pacientů a není správné ho od nich zdržovat,“ pronesl přísně. Tentokrát spíš vyčítal sám sobě. Vždycky byl k sobě hodně tvrdý.

„Nikdo nemá přednost před přítelem,“ zaváhala a pak ještě dodala „a stvořitelem.“

„Nechci, aby mě poslouchal kvůli tomu,“ odfrkl si.

„Bez ohledu na to Carlisle zde má jednu pacientku, která potřebuje jeho péči. Jak je možné, že sis toho nevšiml už dřív?“

„Celá staletí jsem nežil s člověkem. Vypadala celkem spokojeně. Každý den jsem ji navštívil v knihovně a ptal se jí na literaturu, kterou zrovna četla,“ pokrčil rameny a vzpomínal na týdny, které od jejich svatby plynuly v poklidu dní, kde se jeden podobal druhému. Isabella byla vždy bledá a to, že se tato její vlastnost prohloubila, připisoval nedostatku slunce, které díky stálému dešti nemohl nijak ovlivnit. Její tichý hlas mu nikdy nevadil, vlastně si dodnes ani neuvědomil, jak tiše jeho žena mluví.

„A co dělá Isabella celý den?“

„Čte.“

„A pak?“

„Sejde do jídelny na oběd či večeři podle toho, o jakou jde denní dobu. Jak vidíš, počasí není procházkám zrovna příznivé.“

„Ona tráví celé dny sama v knihovně?“ ptala se s neskrývaným údivem Esme.

„Není tam sama. Jak jsem říkal, každé odpoledne za ní zajdu, abych s ní pohovořil.“

„Divím se, že ti nestačí společné hovory u jídla.“ Jízlivost, se kterou to pronesla, ho překvapila.

„Proč to říkáš? Já s ní přeci nemohu jíst.“

„Necháváš ji tedy samotnou i v jídelně?“ Použila rozhořčený výrok, na který se zmohl pouze přikývnout. „Je mi zcela lhostejné, jakým způsobem si jí svou nepřítomnost omluvil či jak to obhajuješ sám před sebou, ale ty si zahráváš s jejím zdravím!“

„Já?“ vydechl s údivem. „Našel jsem pro ni bezpečné místo, daleko od všech pomluv a nepohodlí. Nic jí tu přeci nechybí. Snad až se počasí trochu umoudří...“

„Copak neznáš přísloví, že nejen chlebem je člověk živ?“ Nečekala na odpověď a rozčileně pokračovala. „Isabella je mladá žena a aby získala zase klidné nervy, potřebuje víc než jen zlatou klec, do které jsi ji přivedl. Nemusím být ani lékař, abych viděla, že se bojí společnosti a není to jen kvůli tomu, že možná tuší, kdo jsme.

Ona potřebuje lidskou blízkost, mít si s kým popovídat a svěřit. Proč si jí vlastně nechal šít truhlu plnou šatů? Kde je bude nosit, do knihovny?“

 

***

 

Zatímco pan Masen překvapeně poslouchal a pomalu si i částečně uvědomoval pravdivost Esminých slov, jiná část jeho mysli sledovala Carlisleovu prohlídku.

Isabella měla již ruku ošetřenou a Carlisle trval na prohlídce jejího boku, který kdysi utrpěl ranami důtek. Ale to byla jen záminka, aby mohl lépe zkontrolovat její celkový stav.

„Je to v pořádku. Rány se dobře zahojily, jen jizvy už vám na kůži zůstanou.“

„Já vím, děkuji doktore,“ usmála se smutně a pomyslela si, že není třeba se trápit něčím, co nikdo jiný než ona neuvidí. Jaké bylo její štěstí, že netušila, jak se mýlí.

„Udělala byste mi radost a říkala mi Carlisle?“ Viděl, že chce cosi namítnout, a proto dodal: „Prosím.“

„Dobře tedy, Carlisle. Ale nevím, jestli se to bude panu Masenovi líbit,“ zašeptala nervózně. Copak ho považovala za tak necitlivého?

„Můj bratranec je v mnoha ohledech podivín, ale nemyslím si, že by mu něco takového mohlo vadit. Ostatně, jsme teď příbuzní a to jistou důvěrnost připouští.“ Edward nevěděl, zda Carlisleovi poděkovat nebo se na něj zlobit. Co je na něm podivínského?

Neznatelně pokrčila rameny, zatímco se oblékala.

„Prozraďte mi, Isabello. Jak často jíte?“

„Jessica mi chystává jídlo, každé ráno, poledne a večer.“ Podívala se do zrcadla, aby si spravila účes.

„A sníte ho?“

„Víte, nejsem zvyklá, aby mi někdo vařil. Vysvětlila jsem jí to a domluvily jsme se tedy, že mi postačí chléb a čaj. Někdy si dojdu do kuchyně pro jablko, ale nikdy jsem si na ovoce příliš nepotrpěla.“

„Chcete mi říct, že jíte téměř vězeňskou stravu?“ zhrozil se. Ještě větší šok utrpěl pan Masen, který se sice snažil nevnímat nahé křivky svojí ženy, když ji Carlisle tajně prohlížel, ale bylo mu jasné, že ne vše běží podle plánu, který pro ni měl. Jak je možné, že ho nenapadlo zkontrolovat služebnou?

„Nevím, jakou mají vězni stravu. Vaří jim čaj?“ ptala se s opravdovou zvědavostí, která jí byla vlastní pro vše neznámé.

„To je zřejmě jediné, v čem jste si přilepšila,“ zamračil se na ni doktor. „Proč se tak šidíte? Vždyť si zahráváte se zdravím.“

„Jím tak, jak jsem jedla vždycky. Jedině návštěva u přítelkyň mi umožňovala ochutnat vybrané lahůdky. Navíc...“ Kousla se do rtu a podívala se na zem.

„Ano?“ naléhal, aby dopověděla.

Se sklopenou hlavou zašeptala: „Nikoho netěší jíst, když je sám.“

 

***

 


Hosté odjeli těsně před večeří. Zdálo se, že se vše vrátí do starých zvyků pána domu. Alespoň tak se to Jessice zdálo. Pán hrál na klavír a paní snědla svůj večerní krajíc a poprosila o trochu polévky, která zbyla od oběda. To byla jediná změna toho večera.

Paní Newtonové se ulevilo, že jí povinnosti služebné a zároveň hospodyně a kuchařky nijak nenabyly. Nebyla líná, ale zvykla si na pohodlí, které jí přinášelo starat se v podstatě jen o sebe a dva muže. Paní domu vypadala jako stín a většinou se raději obsloužila sama, než aby ji zavolala. A pan Masen? Musel být ze své ženy zklamaný, ani úsměv mu snad nevěnovala.

Jessica dobře slyšela, jak paní Cullenová zašeptla panu Masenovi do ucha cosi o osamělosti. Nedalo jí velkou práci představit si, jak muž v plné síle musí být po nocích osamělý.

Mike jí byl dobrým manželem a tvrdým pracantem. Nemohla si na něj stěžovat. Jen kdyby některé večery netrávil s alkoholem, ale raději s ní. Obzvláště dnešního večera se dožadovala jeho pozornosti, ale odbyl ji a raději se šel zpít do stájí, kde měl klid.

Celá zklamaná seděla sama v kuchyni. Venku začal foukat vítr, a tak se zvedla, aby zavřela okno. Z venku uslyšela neklidnou, strastiplnou hudbu. Ona nebyla jediná, kdo se ten večer trápil. Ta společná náhoda jí vnukla myšlenku...

 

***

 

Svědomí a pochybnosti ho trápily. Vážil si svých přátel a věřil jejich úsudku. Navíc, lékařskou prognózu nemohl zpochybňovat. Jen nedovedl pochopit, jak je možné, že si něco takového neuvědomil sám. Staleté zkušenosti, dar čtení myšlenek, a přesto mu unikalo něco tak důležitého. Slíbil Isabelle, že se o ni postará, dokud nebude dostatečně připravená postavit se na vlastní nohy. Že její pocuchané nervy budou tím nejobtížnější činitelem v uzdravení, bylo zřejmé. Klid venkova a ticho knihovny jí měly pomoci nalézt ztracenou rozvahu.

Když za ní chodíval a hovořil s ní o antických či indických filosofech, byla plná nadšení a zápalu. Dokázala mít do věcí tak hluboký vhled, který ho neustále překvapoval. Nešlo o to, že je žena, ale vědomosti, kterými oplývala, se nehodily k jejímu mládí. To si říkal vlastně pokaždé, když se rozloučil a ponechal ji samotě k studiu tolik potřebné. Jak je jen možné, že si neuvědomil cenu její moudrosti? Stáhla se ze života a on to neviděl!

Najednou si uvědomil, že střídá pouze dvoje šaty. Kdyby si to uvědomil dřív, třeba by ho napadlo, že je to cosi proti přirozené ženskosti.

Jenže v tom byla ta potíž – snažil se na ni nemyslet jako na ženu. Byla pohledná a navíc jeho manželka. Ten večer, kdy je měla čekat svatební noc a on ji odmítl, musel zapřít sám sebe. Nebylo to poprvé, ale nebyl si jistý, zda by podruhé obstál. Proto jejich společný čas omezil, chtěl ji před sebou chránit. Netušil, že jí tím může ublížit mnohem víc.

Seděl u klavíru a svému zoufalství ulevoval v jediné podobě rozkoše, kterou si dovolil. Hudba ho usvědčovala ze skrytých myšlenek a tužeb, které nikdy nemohly být vyslyšeny.

Z jeho sebezpytování ho vyrušilo blížící se bijící lidské srdce a nebylo to zrovna to, na které myslel, třebaže bylo ženské. Nechtěl vnímat Jessičiny myšlenky, ale její neodbytnost se k němu blížila se stejnou jistotou jako její kroky.

Zaklepala na dveře.

Ze zdvořilosti ji pozval dál, ale stačil mu jediný pohled na ni, aby zalitoval. V rukách nesla podnos plný lahůdek a láhev vína, který jí měl posloužit jako záminka. Nemusel by ani číst myšlenky, protože mu stačil jen pohled do jejích očí a byl mu zřejmý důvod její pozdní návštěvy.

„Nechtěla jsem vás vyrušit, ale napadlo mě, že byste si dal třeba něco dobrého,“ pronášela se sladkým úsměvem na rtech a bezostyšně se k němu blížila.

„Nemám zájem o nic, co mi nabízíte,“ řekl tvrdě. Doufal, že by jí jeho odstup mohl odradit, ale bylo naivní myslet si, že bude stačit tak málo.

Tác postavila na stolek u okna, nalila sklenici vína a donesla mu ji. Odmítl a jen jí věnoval zamračený pohled, který schválně přehlížela.

„Víte, nic mi do toho není, ale když je paní celý den pohlcena knihami a vy večer hudbou... Necítíte taky tu tesknotu, která obchází dům?“

Kdyby nevěděl, kam tím chce směřovat, nejspíš by přitakal, takhle jí jen sdělil, že ho má nechat o samotě.

„Jste opravdu raději sám než v ženské společnosti? Jste mladý a vaše žena se vám straní, nejspíš ani neví, jak vás potěšit. To já bych věděla.“ Dřív, než mu mohla ukázat jak, nebo spíš dřív, než ji od sebe surově odehnal, se ozval srdceryvný ženský výkřik.

Pan Masen na nic nečekal a svou přirozenou nadlidskou rychlostí vyběhl do pokoje, z kterého byl slyšet pláč.

 

***

 

„Isabello, Isabello, vzbuďte se. Slyšíte? Jen se vám něco zdá,“ naléhal Edward na svoji ženu, která byla celá mokrá od potu a slz.

Po nekonečně dlouhých vteřinách konečně otevřela skelné oči, které se při pohledu na něj rozšířily.

„Co tu děláte?“ ptala se celá polekaná a honem se snažila zakrýt přikrývkou, neb měla na sobě pouze noční košili.

„Bál jsem se o vás. Slyšel jsem váš křik a napadly mě jen samé černé myšlenky,“ svěřil se jí hlasem, ve kterém se snažil schovat svůj strach.

„Omlouvám se, že jsem vám zkazila večer,“ zachraptěla a zvažovala, zda by bylo příliš dětinské schovat pod peřinou i hlavu.

„Neomlouvejte se. To já jsem na vině, že vás stále pronásledují noční můry. Doufal jsem, že se váš stav zlepší, když vás přivedu do tohoto domu. Zklamal jsem.“ Zkroušený pohled věnoval tmě v otevřeném oknu.

„Co to  povídáte? Vždyť jste mi dal mnohem víc, než v co jsem mohla doufat, a já si toho ani náležitě nevážím.“

„Mlčte, blázínku,“ lehce se usmál a pohladil ji pohledem. „Měla byste odpočívat.“ Najednou si všiml, jak se třese. „Je vám zima?“ Přikývla. „Noci už jsou chladné, měla byste raději zavírat okno.“ Zvedl se z jejího lůžka, kde dosud seděl, a šel ji uchránit před chladem.

„Nemohu spát,“ zašeptala. „Daří se mi usnout jedině tehdy, když vítr donese do mé ložnice pár klavírních tónů.“

S úžasem se na ni podíval a oči se mu naplnily bolestí. Jak jen mohl být tak slepý? Samota přeci nikdy nikoho nevyléčila. Ona skutečně potřebuje, aby jí byl někdo nablízku, někdo, s kým by si mohla sdílet s ním své starosti.

Vrátil se k její posteli, ale tentokrát se posadil do křesla: „Myslíte, že by mohla tak působit i jiná hudba?“

„Nevím. Snad,“ hlesla a rozpačitě přemýšlela, jak ho poslat pryč, když chtěla, aby zůstal.

K jejímu velkému překvapení začal broukat jakousi melodii. Chtěla se ho zeptat, co je to za píseň, ale dříve, než se stihla nadechnout, promluvil: „Spěte. Budu u vás.“ A ložnicí se začala vznášet ukolébavka beze slov.

Netrvalo dlouho a mladá paní usnula klidným spánkem.

 

***

 

Hodlal dodržet slib, co jí dal, ale musel ji na okamžik opustit, aby ji někdo jiný nevzbudil.

Vyšel na chodbu, kam přicházela vyplašená Jessica. Následovala jeho příkladu a taky spěchala za křikem Isabelly. Dům však byl rozsáhlý a ložnice paní Masenové byla v druhém patře na opačném straně, oproti tomu hudební salón v prvním. Nebyla náhoda, že její ložnice měla okna na východ, kdežto jeho oblíbený pokoj s klavírem, na západ. Tak odlišně viděl svůj a její svět.

„Vše je v pořádku, paní spí“ řekl, sotva služebnou zahlédl.

„Nemám něco...“

„Ne,“ přerušil ji ostře. „Myslím, že bude nejlepší, když se budeme tvářit, že dnešní večer byl stejný jako všechny ostatní.“

„Jistě, pane. Omluvte mě.“

Nečekal ani než odejde, protože spěchal za svou ženou, která ze spaní začala vydávat téměř neslyšitelné vzdechy. Sotva však začal svou ukolébavku, utišila se a klidně oddechovala.

V pokoji byla sice temná noc, to mu však nezabránilo, aby přečetl dosud nedopsaný dopis na sekretáři.

Ano, jeho žena potřebuje společnost. Bylo tedy na něm, aby zvolil nejvhodnější podobu této nedostatečné ingredience v kuchyni života, kterou pro ni připravil.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

16)  HMR (07.01.2015 22:03)

pšttttt

emam

15)  emam (07.01.2015 21:55)

To já bych si nedovolila. Ale jsou tací...

HMR

14)  HMR (07.01.2015 21:47)

když ona ta literatura taky není všechno...
tak teď čekám odkud mi jedna přiletí..

emam

13)  emam (07.01.2015 21:28)

Pro ni? Vždyť by nevěděla co s ním, když nemá písmenka...

HMR

12)  HMR (06.01.2015 23:03)

já myslela pro ni... aby nebyla tak sama... ne pro něho - k večeři... tss...

emam

11)  emam (06.01.2015 21:32)

Haničko, já vím, že ty raději kočičky, ale přeci bys neposlal chudáka nějakého Alíka do záhuby?

HMR

10)  HMR (04.01.2015 01:12)

asketa do morku kosti
což takhle pořídit alespoň psa...

emam

9)  emam (23.09.2014 20:58)

Ivano, tys mě ale mile překvapila svými komentáři. Vůbec mě nenapadlo, že by tě zrovna tahle povídka mohla zaujmout. Mám z toho radost a moc ti děkuji
Dennniii, všemu trápení hned tak konec nebude, ale jsou zase o kousek blíž Děkuji za tvé nadšení Přinávám se, že se musím občas krotit, abych nepsala jen tenhle kousek, protože mě to nečekaně silně vzalo. Asi to, že původně mělo jít o maximálně čtyřdílný příběh je dostatečně vypovídající Ale musím dopsat i jinou rozepsanou kapitolovku, takže pokračování se tím zpožďují. Ale další kapitola je už rozepsaná;)
Moc děkuju

Dennniii

8)  Dennniii (21.09.2014 19:43)

Moc krásně napsaná kapitolka!!!!

Jsem ráda, že Esme Edwardovi otevřela oči, protože kdyby se tak nestalo oba by se nejspíš utrápili a samota by je zničila úplně. Teď jsem zvědavá jak si s tím pan Masen poradí. A doufám, že se začnou pomalu sbližovat. A jelikož se náš gentleman Edward Belle stranil, tak to bude asi trošičku oříšek, než mu Bella začne doopravdy věřit. No jsem na něj zvědavá, co vymyslí.
Moc se těším na pokračování!

Ivana

7)  Ivana (21.09.2014 16:27)

To je ale trulko. Ale tak aspoň sa našiel niekto, kto mu otvoril oči. Myslím, že to oboch posunie niekam ďalej a spoločnosť neprospeje len Isabelle, ale aj jej manželovi. Veľmi krásne a citlivo napísané. Mám rada uveriteľné postavy a ich postavy. A tie tvoje také sú.

emam

6)  emam (21.09.2014 10:43)

martisku, jen doufám, že "podivný způsob" v tomhle případě naskrývá jak je to strašné Ale vzheldem k tvému těšení se napokračování snad ne:)
Seb a Katuško, oči se sice Edwardovi otevřeli, ale s ním je to vždycky trochu složitější
a. Díky
Kate, tak elegán a gentlemen?! Aby ještě nezačalů Carlisle žárlit Má to jistý důvod, že stvořitelem je tontokrát Edward. Ale ještě si budeš muset pěkných pár kapitol počkat, než se dozvíš proč
MOc vám děkuji za komentáře a smajlíky

Kate

5)  Kate (20.09.2014 19:18)

Překrásné! :) Je neobvyklé, že ve tvojí povídce Edward přeměnil Carlislea a ne obráceně. :) Esme nejspíš Edwardovi otevřela oči, co se jeho ženy týče. Moc se mi líbí ta mluva a způsoby, jakými postavy přemýšlejí. Prostě to s nimi umíš. Jsem zvědavá, jak to jejich, doufám, že vzájemné, sbližování bude vypadat, protože pan Masen je elegán a gentleman a mladá paní Masenová je velmi stydlivá a ostýchavá. Děkuju!

4)  a. (19.09.2014 15:58)

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (18.09.2014 21:01)

Samota je zlá...konečne niekto drgol do Edwarda a jemu sa otvorili oči. Som zvedavá,čo vymyslí pre Bellu.A Jessica má teda odvahu...našťastie je Edward verný typ.Krásne to píšeš Ema,dúfam,že pokračovanie bude čoskoro.:-)

2)  Seb (18.09.2014 20:00)

Nádhera. je to napsané s takovým citem, hudba to krádně podbarvila.
Hlavně, že Edwardovi otevřelio oči a nebude se už Isabelly stranit.

1)  martisek (18.09.2014 11:25)

Tahle povídka je vážně napsaná podivným způsobem, což je ale rozhodně výhoda. Líbí se mi doba, do které je příběh zasazen.
Už se těším na další díl.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse Cullen clan