Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Dvacáté osmé dějství - odevzdanost osudu...

 

 

Vůně rozkvetlých květů se šířila vlahým vzduchem. Motýli a brouci podřimovali, zatímco sovy houkaly potemnělým lesem pod horami, na nichž ještě zůstávaly zbytky sněhu. Celá příroda volala touhou a láskou, jak jen to po těžkých zimách bývá. Nechtěla s tím přestat, i když květy ze stromů dole v nížinách opadaly a začínaly je nahrazovat listy.

Pastevci pásli svá stáda dosud v údolí, a tak si nemohli povšimnout postavy bloumající celé dny po tatranském pohoří. Pro kamzíky a jinou divou zvěř to nebylo nic nového, protože bylo zvykem již řadu let, že jim tento bílý stín dělal společnost, dokud byli lidé daleko od chladných vršků. Kdyby nebylo jejich přirozených plachých instinktů, neměli by téměř ani důvodu k útěku před mužem, který se raději trápil hlady, aby cítil i jinou bolest než tu, která sužovala jeho nitro.

Dávno Edward zjistil, že je jedno, zda bude na další Arovy rozmary čekat zde nebo kdekoli jinde na světě. Vše pro něj ztratilo cenu. Za těch dlouhých deset let, kdy naposled viděl Isabellu, byl přesvědčen, že již není mezi živými. Nemohla přežít v tom strašném městě, kde se každý nezvaný host stává soustem žíznivých ďáblů. Věděl sice, jako všichni nesmrtelní, o zákazu lovit uvnitř městských bran Volterry, ale Isabella přišla za vládcem vampírů a všichni o tom věděli. Pokud ji Aro neproměnil, jediným dalším východiskem jak místo opustit byla smrt.

Isabella byla jedinečná a ohromující a to nejen svou krásou a intelektem, ale zejména darem, jež jí umožňoval uzavřít svou mysl nebo ji otevřít čtenáři myšlenek, jak se jí zachtělo. To nasvědčovalo o mocném potencionálu v případě přeměny její smrtelné podstaty na nesmrtelnou. Někdo takový by jistě vyvolal poprask mezi znuděnými nesmrtelnými, taková zpráva by se rozšířila rychlostí blesku.Vždyť ona by tak mohla vzdorovat samotnému Arovi! Místo toho však zůstalo vše při starém a propast beznaděje tak pohltila bytí pana Masena.

Připadalo mu, že jeho kdysi tak bryskní rozum zahalil mrak šedočerné kaše, která jej ochromuje.

Když tenkrát pronásledoval svou ženu a jejího milence, stále doufal v nápravu, a i kdyby se tak nestalo, byl rozhodnutý zemřít, neb žití bez ní pozbývalo smyslu. Jenže to věřil ve štěstí Isabelly s Whitlockem. Nechtěl jim být překážkou ve společném životě, měl přeci být mrtvý již celá staletí. Jenže, když je musel opustit ve smrtelné pasti, do které dobrovolně zamířili, pozbyl sil.

„Zase jen hledíš do zamračené oblohy místo toho, abys cítil radost, s jakou se příroda oddává sama sobě?“ zašeptal mu u ucha svůdný ženský hlas.

„Oddanost je velké slovo, Tanyo. Janko ho možná ve svém skromném slovníku nemá, to mu ovšem nebrání, aby ji k tobě pociťoval.“

„Musíš ho připomínat zrovna ve chvíli, kdy se kochám, jak se měsíc odráží na tvé tváři?“ Pohladila ho po skráni a on se ani nenamáhal uhnout, jen se otočil, aby se jí upřeně podíval do očí: „Ten hoch je ochotný riskovat svůj život v manželství s tebou, aniž by pořádně rozuměl pojmu věčnosti, a ty chceš pár dní před svatbou zklamat jeho důvěru?“

„Chtěla bych, kdybys chtěl,“ usmála se na něj s touhou vepsanou v očích, ale ta hned pohasla, když se od ní odvrátil.

Bylo tomu více jak jedno a půl století, kdy ti dva byli milenci. Tehdy měli ještě oba karmínovou barvu očí a oddávali se společným radovánkám celé dlouhé měsíce. Neznamenalo to však lásku, jen slepé hledání potěšení, a to nejen v jedné náruči, jen se k sobě rádi vraceli či k sobě přizvali další nenasytnou ztracenou duši. To bylo ovšem ještě předtím, než Edward opustil všechno známé, aby se pokusil najít klid pro své rozervané přesvědčení o smyslu a dění světa.

„Měla jsem do Indie odejít s tebou. Stala bych se vegetariánkou jako ty už tenkrát a nemusela se bát svatební noci,“ povzdechla si.

Smích přerušil tu chvíli a Tanya se překvapeně podívala na jeho původce. Bylo to tak dávno, kdy viděla, že by se třeba jen usmál, a teď!

„Bavíte se na můj účet, pane Masene?“ zavrčela výhrůžně.

„Většina nevěst se bojí první manželské noci, Tanyo. Jen mě nikdy nenapadlo, že i tebe by mohlo potkat něco tak obyčejného.“

„Myslela jsem, že zrovna ty bys mě mohl pochopit,“ vyštěkla a zvedla se k odchodu, zadržela ji však jeho ruka, kterou ji stáhl zpátky vedle sebe.

„Odpusť, ale nemohl jsem si pomoci.“ V jeho očích už nebylo ani stopy po žádném veselí, naopak bol posílený vzpomínkami mu zahořel v očích. „Tolik jsem se bál, že ve víru vášně vezmu Isabelle život. Toužil jsem po spojení s ní a měl jsem na to jako její manžel právo. Jenže ona mě nemilovala a toužila mít jiný život, to jsem si z počátku myslel a byl tomu rád. Opak se zdál příliš nebezpečný. Avšak vše se stále mění a lidé zejména, možná kdybych na to pomyslel, nepřekvapilo by mě tolik, jak byla ochotná proměnit se díky lásce ke mně. Milovala mě a byla ochotná oddat se mi se vším, co k povinnostem manželky náleží. Nemohl jsem ale vyplnit její očekávání. Byl jsem si jist, že ta potlačovaná vášeň by nyní mohla sežehnout nás oba.

Blázínek, myslela si, že je mi odporná. I ta nejkrásnější žena si začne být nejistá, když ji hyzdí ošklivé jizvy. Tu na těle získala díky mému váhání a ta na tváři byla za mou bláhovost, když jsem ji opustil. Kolikrát jsem se proklínal i za ty, které nebyly vidět, protože jsou navěky schovány v její duši. Nemohl jsem dopustit, abych jí znovu uštědřil ránu. Co na mně záleželo? Šlo přece o to, aby se cítila šťastná a milovaná. Přál jsem si, aby věděla, jak nádhernou pro mne je, a tak jsem uctíval její tělo, jak nejlépe jsem uměl, aniž bych si vzal cokoli na oplátku.“

„Tys... Vy...,“ zalapala Tanya po dechu. „Byli jste přeci manželé!“

Nešťastně se pousmál: „Byli a Bůh to věděl a svedl nás k sobě, tak jak to měl od počátku v plánu. Vedl naše kroky k situaci, kde jsem ve strachu jeden o  druhého zapomněli na celý svět a oddali se jeho plánu. Stále jsem se musel hlídat, ale přišlo mi to tak snadné, jako dýchání. Věděl jsem, jak ji potěšit a neublížit. Byli jsme manželé, dokud... svět nezešílel.“

„Janko ví, že byli i jiní muži. Nemohu odkládat svatební noc, když jsem souhlasila, že si jej vezmu.“

„Jsi žena.“

„Ano, o tom něco vím.“

„Vždy si byla hrdá na svou sílu, kterou můžeš využít. Panny nevědí, co je čeká, a proto krom sebe nemohou víc nabídnout.“

„Nerozumím.“

„Přijímej a dávej podle toho, jak ti láska velí, ale nechtěj vládnout.“

„Je to záruka, že se nestanu vdovou hned den po obřadu?“

„Bereš si člověka, který neví, zda touží po nesmrtelnosti. Nemůžeš očekávat věčnost.“

„Ale tys ji očekával.“

Neodpověděl.

 

***

 

Vzpoura, o které Aro mluvil a jež měl na jeho příkaz Edward potlačit, se nekonala. Tedy alespoň ne ve smyslu, jaký by mohl obyčejný vampír očekávat. Tanya, Irina a Kate byly stále poslušné zákonů nesmrtelných, jen se rozhodly následovat vzoru pana Masena a daly se na vegetariánskou stravu.

Janko nebyl Tanyiným prvním lidským mužem. Prvním snoubencem, to ano, ale desítky mladíků našlo smrt v jejím vášnivém náručí nebo na loži jejích sester. Nebylo to něco, na co by byly ochotné si zvyknout, přeci jen i ony měly romantickou duši, a proto si přály změnu. Věděly, že Carlisle našel manželku mezi lidmi a že ji i proměnil. Jejich příběh znaly jen z doslechu a tak se v lecčem mýlily, ale právě z toho omylu čerpaly sílu, že i jim by se mohlo jednou podařit najít toho pravého mezi těmi slabými smrtelnými jedinci.

Bylo jen otázkou času, kdy se Aro dozví, že jeho další ovečky změnily způsob života. Proč měl tento „odboj“ potlačit ten, kdo s ním začal jako první, a tedy nic by proti němu nenamítal, zůstávalo záhadou.

Vládce se Edwardovi ozval jen jednou, bylo to rok a den poté, co přišel do slovanských krajin. Ve zprávě stálo, že nemá opouštět vzbouřence, dokud mu nebude určeno jinak. Tím Aro zasáhl dýkou Edwardovu duši – slib, na nějž spoléhal, že mu bude Isabella vrácena, pokud přežije ve Voltteře rok, pozbyl smyslu.

Kdyby mohl, vymazal by se ze země, která jej nosila, ale zdálo se, že sestry mu to nehodlají umožnit. Ač hledal samotu, ve které by mohl rozpínat své zoufalství, často mu byla některá z nich společnicí. Zpočátku je odháněl, když viděl, že je jeho snaha neúspěšná, rozhodl se je ignorovat. Ale i od toho brzy opustil, přeci jen to byly ženy a on dobře vychovaný gentleman. Jeho projevy se však minimalizovaly na odpovědi či stálé odmítání nevinných Tanyiných návrhů. Snad kdyby chtěl, uměl by vzkřísit jiskru mezi nimi, ale veškerý oheň v něm zhasnul společně s Isabellou.

Nakonec byl vděčný svým hostitelkám, že jsou ochotné mu poskytnout laskavé přístřeší i navzdory jeho nepříjemnému rozpoložení. A tak když byl požádán, aby Tanyu vedl k oltáři, souhlasil s jednou podmínkou: „Nesmíš Jankovi nikdy říct, že i já byl tvým milencem. Neodpustil by ti, že jsem to byl já, kdo tě předal před oltářem.“

„Snad by mě kvůli takové malichernosti neopustil,“ zasmála se nastávající nevěsta.

„Nechci domýšlet, jak by vypadala jeho varianta ´jen smrt nás může rozdělit´,“ konstatoval a ani ho nepřekvapilo zděšení v Tanyině tváři.

Ono upozornění měli na paměti všichni, kdo obřad chystali, a proto se snažili vyhýbat i jen laškovným poznámkám na podobná témata; proto je překvapilo, když nevěsta při kochání se své kráse v zrcadle pronesla: „Byly doby, kdy jsem si přála, aby mě Aro vedl před oltář k tobě. Sám dobře víš, že toho nelituji. Děkuji, že jsi mě opakovaně odmítl.“

„Bylo to nerozvážné.“

„Dnes už to vím,“ usmála se.

Kdosi zaklepal na dveře skromného pokoje v doškovém domku.

„Ano,“ zvolala Tanya a do pokoje vešla Irina. „Jsem připravená. Můžeme jít.“

„Přišel list z Itálie,“ řekla Irina a nervózně jej žmoulala v rukách.

„Snad se Aro nerozhodl zasáhnout proti mé svatbě!“ vykřikla nevěsta. „To není možné! Sem jeho pravomoc nesahá. Nemůže...“

„Je to pro Edwarda,“ přerušila ji sestra a podala list panu Masenovi.

 

***

 

Aro a jeho rozmary... Vždy pro něj byly čitelné jako myšlenky všech ostatních a nikdy jim nepřikládal žádnou důležitost. Jako novorozený upír neměl jiné ambice nežli sytit své touhy ve všech smyslech významu toho slova. Jeho vlastní myšlenky pro něj byly stejně rušivé jako myšlenky všech ostatních, jež okolo slyšel. Když se pomalu začal probírat z opojení novým životem, počal rozpoznávat jaká jiná úskalí jeho dar má a zároveň jaké přednosti. I jeho stvořitel si toho všiml a i u něj pozvolna začalo docházet k nepozorovatelné změně. Nikdo jiný si totiž nemohl všimnout toho, co mohl sledovat pouze pan Masen: Aro pochopil, jakou hrozbu pro něj Edward může znamenat, kdyby odhalil v jeho hlavě něco, co mu má být utajeno, a proto se začal učit skrývat před ním myšlenky.

Z počátku to byly chabé pokusy, kterým se mladý vampír vysmíval v tichých okamžicích, při kterých spolu mohli komunikovat jen oni dva. Arův dotek byl silný, nikoli stiskem, ale intenzitou a hloubkou vhledu do mysli jedince, neboť on si mohl přečíst vše, co se komu kdy honilo hlavou, a nikoli pouze to, na co myslí v tu danou chvíli. Tím se daryobou mužů lišily. Aro tak prohlédl posměch svého svěřence a pokáral jej za to, avšak nezahořkl vůči němu, jen se začal proměňovat. Edwardovi se zdálo, jako by onen tisíce let starý muž našel skryté místo ve své mysli, kam zasunul palčivé záležitosti na dobu, kdy druhý telepat bude z jeho dosahu. Bylo to zvláštní, jako by se zabýval jejich obsahem a zároveň myslel na něco jiného, a tak vynášel soudy, jež se mu hodily, a řešení problému odsouvali na později.

Přesně to se stalo tehdy, když se manželé Masenovi viděli naposledy. Jejich osud byl řízen vládcem nesmrtelných, aniž by Edward mohl prohlédnout jeho záměry. A nyní je na tom stejně, ač příkaz dostal pouze prostřednictvím listu.

Bylo mu to lhostejné, svůj slib Tanye splnil a dovedl ji k oltáři, popřál novomanželům mnoho štěstí a tak jak byl oděn ve svátečním se vydal na cestu. Nechtělo se mu vracet do Itálie. Proklínal se, že se jí již tenkrát nevyhnul, když jeho sladká Isabella zatoužila po Miláně, ale nemohl jí odmítnout.

Zdálo se, že mu cesta a zejména samota prospívají, neboť se byl schopen pobavit podobností jména ženicha, jehož ponechal za sebou na pospas osudu, a místa, kam měl namířeno. Slované to město zvou Janov, ale Aro o něm psal jako o Genově. Znal mnoho jazyků, a tak si s oním slovem začal pohrávat. Genova – gen – genesis, První kniha Mojžíšova, první kniha starého zákona, jež se v hebrejštině jmenuje berešit neboli počátek. Kdyby byl domýšlivý, mohl dojít k závěru, že i pro něj má začít něco nového, jenže to by musel mít naději. Tu však ztratil již před deseti lety a žádný Arův rozmar to nemohl změnit.

Instrukce zněly jasně: najít restauraci Al timone, kde na něj bude čekat ten, s kým se má následně odebrat na určenou loď připravenou k vyplutí. Jakým směrem se měl dozvědět až na místě, ale bylo mu jedno, zda má zamířit zpátky do Anglie či někam na východ. Bylo mu lhostejné, co s ním bude i to, kdo z Arovy gardy se chopil tohoto prapodivného úmyslu.

 

***

 

Mlha rozhodně nepatřila k okolnostem, jež by si spojoval s Itálií, avšak nebyl jí překvapen, to by totiž vyžadovalo něco cítit. Něčemu takovému se však snažil vyhýbat, protože kdyby si uvědomil, že stále oplývá nějakými emocemi, jistě by to bylo jeho zkázou. Ale ani nad tím nepřemýšlel. Jediné, co ho hnalo dál, byla povinnost a zase jen ten pocit nucené oddanosti vůči svému stvořiteli, která je přirozeným zákonem nesmrtelných. Koneckonců mlha byla celkem příznivou veličinou vzhledem k polední době a plným ulicím lidí, nic ho nemohlo zdržovat od toho, aby vešel do restaurace U kormidla. Už když tam přicházel, cítil pachy několika upírů, ale nebyly mu známé. Jeden z nich byl však jakýmsi záhadným způsobem lákavý, jako by mu cosi připomínal. Ale to nebylo možné, vampíři přeci nezapomínají. Možná ho jen mátl ten další pach, který nepatřil nesmrtelným a ani lidem. Nebylo však na něm, aby se něčím takovým zabýval, a tak vstoupil do rybinou zapáchající místnosti.

Rozhlédl se, ale nikoho povědomého nepoznal, přesto jakási dívka s dlouhými rezavými vlasy se na něj usmála a pokynula směrem ke stolu. Byla mladá, teprve na prahu dospělosti, a přítel, který jí dělal společnost, byl podobného věku. Oba měli velice světlou pleť a jejich rysy se zdály podobné a zároveň naprosto odlišné. Možná to bylo i díky odlišnému výrazu v jejich tvářích, ona neskrývala nadšení a on se tvářil ponuře a snad i trochu ostražitě.

 

 

Nově příchozí se zaměřil na jejich myšlenky, aby mu napověděly, s kým má tu čest, jenže jakási melodie mu zabránila v jasném čtení myslí všech přítomných. Jako by někdo přímo zde hrál na kytaru a vše ostatní přehlušoval. Edward se zmateně rozhlédl po restauraci plné lidí.

„Pane Masene,” oslovil jej zvonivý hlas. Otočil se za ním a ona dívka mu stála tváří v tvář. „Přisedněte si k nám, prosím. Již jsme se vás nemohli dočkat.“

„Děkuji,“ pronesl překvapeně. Ještě se mu nestalo, aby ho něco tolik zaskočilo kromě...

„Jsem Mellody a tohle je můj bratr Charles,“ vysvětlovala dívka překotně.

„Velice mě těší.“

„Snad vám nebude vadit, když se najíme. Mají zde výborné kalamáry.“

„Ale ovšem, je přeci čas oběda,“ pokusil se o úsměv.

„Vím, že vám lidské jídlo moc nechutná, ale tohle místo prý bylo...“

„Mellody,“ napomenul tmavovlasý mladík svou rozvernou sestru. „Možná by bylo rozumnější mluvit tišeji a nebo snad mlčet?“

„Teď? Když konečně přišel?“ vytřeštila dívka oči.

„Váš bratr má pravdu, slečno Mellody.“ Pan Masen zaujal shovívavý tón. „Jsou jisté věci, na které je lepší v této společnosti příliš neupozorňovat. Je však od vás pozorné, že na mne chcete brát ohledy. Ujišťuji vás, že to není třeba.“

„Takže je pravda, že jste si přivykl lids... Ehm. Obyčejným způsobům, jako by vám byly vaše vlastní?“

„Nenazval bych to přivyknutím.“

„A jak tedy?“ zeptal se Charles s přimhouřenýma očima.

„Snad akceptací zvyku těch, s nimiž jsem chtěl žít v dobré vůli.“

„Akceptoval jste takhle více obyčejných zvyků?“ zasyčel Charles, jehož tvář byla Edwardovi povědomá, jen kdyby se přestal mračit, jistě by ji uměl zařadit.

„Nevím, co tím myslíte.“

Místo vysvětlení přišel číšník a obsloužil panstvo a neopomněl optat se i na přání nově příchozího.

„Již jsem jedl, děkuji,“ odbyl ho pan Masen.

Sotva osaměli, ozvala se znovu Mellody: „Kdy naposledy jste jedl? Odpusťte, že to říkám, ale...“

„Vím,“ přerušil ji. „Nevypadám nejlépe. Snad mě za tu nezdvořilost omluvíte, ale nečekal jsem dámskou společnost. A abych pravdu řekl, ani jsem nečekal, že v přístavu pobudu déle než pár minut, než vypluje loď.“

„Máte pravdu, měl bych jít na palubu a sdělit kapitánovi, že brzy odplujeme,“ pronesl Charles a aniž dojedl, začal se zvedat k odchodu. „Mellody, podrž na uzdě své nadšení.“

„Oni už určitě vědí, že jsem ve městě,“ snažil se ho Edward zadržet. Upíří čich přeci hned zaregistruje příchod dalšího jedince svého druhu.

„Slíbil jsem, že je připravím,“ odvětil mladík stroze.

„Koho?“ zeptal se pan Masen, ale neslyšitelná hudba najednou zesílila a on u stolu osaměl s Mellody.

„Jsme dvojčata, věřil byste tomu? Naše srdce bijí stejným rytmem, ale jinak by tomu snad nikdo nevěřil,“ vyhrkla rozesmátá dívka. „Kromě viditelných rozdílů se ovšem Charles ode mne liší i povahou. Je stále zamračený. Ale nesmíte to brát osobně, on je takový již od narození. Má k tomu hned dva důvodu. Nikdy osudu neodpustí, že jsem světlo světa spatřila dřív než on.“

„A ten druhý?“ Aniž by to věděl, začal se usmívat.

Mellody zvážněla: „Když přicházel na svět, naše matka málem přišla o život. Víte, on ji nade všechno miluje a kdyby musel, zemřel by pro ni. Nikdy si neodpustí, že on mohl být příčinou...“ Povzdechla si a napila se vína. Pak si zhluboka povzdechla. To gesto přišlo Edwardovi tolik známé a přeci jiné, než čekal.

„Rozumím mu, je těžké odpustit si zavinění ztráty milovaného člověka.“

„Ale vždyť se nic nestalo. Všichni to vědí a nikdo si o něm nic zlého nemyslí, byl přece jen miminko a navíc, kdyby toho nebylo, tak...“

Kytara v Edvardově hlavě ostřeji zadrnčela.

„Ach, promiňte, bolí vás hlava?“ ptala se Mellody starostlivě a až díky tomu si Edward uvědomil, že si drží spánky.

„To nic. Jen ta melodie,“ tiše zaúpěl.

„Omlouvám se. Maminka i Athos mi často vyčítají, že to nemám přehánět. Mají nejspíš pravdu, neumím najít tu správnou míru.“

„Čeho?“

„Je to ale legrační, když se na vás dívám, napadá mě, že lidé mi už budou věřit, že mám bratra a dokonce i dvojče, jen za něj budou považovat vás.“

Na zlomek okamžiku přišel Edward o slova, ale toho by si obyčejný smrtelník jen těžko všiml, protože hned v zápětí vyhrkl: „Promiňte, slečno Mellody, ale kdo jsou vaši rodiče? Neřekla jste mi celé jméno.“

„Jsem Mellody Alice,“ zasmála se, ale hned zvážněla. „Maminka vám vše vysvětlí. Myslím, že nás již očekává.“

 

***

 

Vedla ho přeplněným přístavem k jedné z největších zámořských lodí, která tu byla zakotvena. Mellody mu nechtěla už říct více, jen ho stále odkazovala na setkání s matkou, a tak jeho nově nalezené zvědavosti musely postačit vlastní poznatky.

„Je jich s vámi pět?,“ podotkl, zatímco se proplétali davem. A jeden z těch neznámých měl onu lákavou vůni, jež se snažil v restauraci nevnímat. Nyní si uvědomil, že právě díky ní nebyl schopen rozeznat pachy ostatních.

„Aro by nás nepustil bez řádného doprovodu, i když si ho maminka nepřála. Dokonce se kvůli tomu i pohádali, protože mamá připouštěla jen dva muže. Athose známe od dětství, je to náš vychovatel, pak je tu s námi pochopitelně a strýc a teta a...

„Mellody, kde jste tak dlouho!“ zavolal na ně z lodi Charles.

„Spěchali jsme, jak to jen šlo.“ Mellody na něj vyplázla jazyk a přeběhla po můstku na palubu následovaná váhavým krokem hosta.

„Matka vás očekává v kajutě, pane Masene.“ Charles ukázal na malé dveře s bohatou dřevořezbou na druhém konci paluby.

Edward se rozešel nejistým krokem, celý zmatený z nastalé situace. Připadalo mu, že v kajutě nikdo není, alespoň žádné zvuky se odtamtud neozývaly. Jak je to možné, když ho tam má očekávat žena, která porodila ty dvě zvláštní bytosti? Žádné bijící srdce, zato sílící vůně nějakého upíra, která ho k sobě vábila a zatemňovala mu rozum. Přesto ho se ještě stihl podivit nad podivností celé situace ještě jednou, copak by nesmrtelní přijali mezi sebou lidskou ženu?

Ale to už došel ke svému cíly. Zaklepal a vešel dovnitř...

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

12)  Kate (22.03.2016 23:17)

Neříkej, že... !!! Ne! Ale hezky se v dětech skloubily vlastnosti a dary jejich rodičů.
Mellody Alice se mi líbí a Charles je taky v mnoha věcech podobný svému otci. Těch náznaků na předchozí děj...
Honem běžím na poslední kapitolu! Jsem zvědavá na jejich setkání!

emam

11)  emam (19.02.2016 21:07)

Všem vám velké díky za komentáře
Omlouvám se, že mi to tak trvá, ale nějak se dlouhodobě i s rodinou vzpamatováváme z virozy a na koukání do obrazovky není sil. Následující kapitolu mám rozepsanou a snad se mi podaří ji dopsat alespoň během následujícího týdne a ukončím tak mučení postav, sebe i vás, kteří čekáte na konec ;)

Moc vám děkuji za trpělivost a věrnost

SestraTwilly

10)  SestraTwilly (11.02.2016 21:47)

Milujem takéto otvorené konce...v úvodzovkách:D ,ale teším sa na pokračovanie. Ema,pekná kapitolka,ako vždy

9)  martisek (06.02.2016 08:30)

Skvělá kapitola! Těším se na další

8)  Monika (05.02.2016 10:48)

moc děkuju, už se nemůžu dočkat další

7)  winna (04.02.2016 23:09)

tušííím, kdo, a nemůžu se dočkat. To je skvělá kapitola.

6)  Alex (04.02.2016 08:24)

Krásná a hodně napinavá kapitola! Jsem moc zvědavá jaké bude setkání. Diky

5)  Dommy1 (03.02.2016 18:25)

:D

4)  betuška (03.02.2016 18:22)


dúfam , že nám tých 10 rokov vynahradíš;)
paráda, paráda a ten koniec...skoro som spadla zo stoličky taká som napnutá a samozrejme milujem tento tvoj štýl

3)  BabčaS (03.02.2016 17:14)

DopeStars

2)  DopeStars (03.02.2016 08:35)

Tak toto bola kapitolka ako sa patrí. Už som sa nemohla dočkať pokračovania a toho čo bude nasledovať a hoci ma mrzí ten 10 ročný odstup, ten koniec stál naozaj za to a teším sa na ... búrlivé?... privítanie :D :D Krásna kapitola, ako vždy

1)  a. (03.02.2016 00:58)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek