Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Dvacáté sedmé dějství - napjaté očekávání...

Zasněžený Londýn působil jako ono královské město z dávných pověstí, jak o něm Esme slýchávala v dětství. Jako malá holčička v zapomenuté irské vesničce si neuměla ani představit, že se někdy podívá do královského města barbarů. Byl to pro ni jen jakýsi mýtus o domově velkých nepřátel, kterými Britové bezesporu byli.

Lidské sváry se nyní zdály nicotné, zato město směřující k pokroku bilo svým tempem kolem jejích šťastných dní. Manželství s Carlislem bylo nejlepší volbou v celé její existenci. Někdy se snad mohla cítit osamělá, když byl choť v práci, ale naučila se užívat si chvil odloučení jako doby těšení se na jeho příchod. Měla totiž jistotu, že na těch několik hodin, kdy bývá doma, aby neztratil zdání lidství, bude jen a jen její.

Zdálo se, že nic nemůže jejich idylu pokazit, nebyl přeci důvod. Jediní blízcí byli na cestách a nikoho jiného v celém širém světě neměli. Carlisle společně se svým přítelem Edwardem chránil Esme od věcí z minulosti, jež se zdály pro jejich bytí nedůležité. Nepatřili a ani nikdy nebudou patřit k zabijákům, pro něž nemá lidský život žádný význam. Nevědomost a neznalost ovšem neznamená, že na vás ostatní zapomenou...

A tak spěchala zablácenými ulicemi do nemocnice, aby sdělila svému muži, s jakým vzkazem k nim zavítala návštěva.

Doktor Cullen byl zrovna u porodu. To jediné ji zadrželo na chodbě. Cítila krev a zatím se ještě dokázala ovládnout. Kdyby ji ale spatřila, možná by se už udržet nedokázala. Jak jen dlouhé může být období neovladatelných novorozených upírů? První desetiletí jsou pro každého obtížné a pak prý záleží na charakteru osobnosti. Carlisle již od počátku chválil její sebeovládání. Jen díky němu a Edwardovi nikoho nezabila, ale měla štěstí, že její ochránci byli silní a milovali ji. Jeden jako manželku a druhý snad jako mladší sestru. Jenže láska někdy může kalit úsudek, stejně jako když se provdala za prvního manžela. Milovala jej a jen díky Carlisleovi na svou slepou náklonnost sama nezemřela. Byl to násilník, kterého nedokázala opustit. Možná ji Carlisle miluje stejně a slova útěchy a chvály sebeovládání jsou jen planými průpovídkami, jež ji mají uchlácholit ještě na dlouhou dobu.

Toužila beze strachu a studu chodit mezi lidmi a třeba i pomáhat nemocným či raněným stejně jako ten, jemuž se stala družkou. Stále věřila, že jednou nadejde ten správný čas, ale netrpělivost ji občas zmáhala. Dnes tomu bylo zrovna tak. Potřebovala Carlisleovi říct o tom, co se stalo, co nejdříve a domluvit se s ním, jak se k situaci postaví, a místo toho musí čekat na chodbě.

Uběhlo jen pár minut, než operace skončila, ale Esme to připadalo jako část věčnosti.

Carlisle slyšel o příchodu své ženy. Ihned jak dítě bylo v náručí vyčerpané matky a pod dohledem sestry (pochopitelně důkladně umytý a pro jistotu v čistém bílém plášti, aby netrápil svou milovanou), spěchal za Esme. Sotva vyšel na chodbu, ucítil pach cizince a s obavami pohlédl do očí své ženě.

„Máme návštěvu,“ zašeptala tak, aby ji lidské ucho nemohlo slyšet. „Dostali jsme pozvání do Itálie.“

 

***

 

Zoufalství ani nenávist ničemu nepomáhá, přesto ho chtěly pohltit a uvěznit ve svých spárech. Snažil se utěšit tím, že v době temnoty duše se musí upnout na to, co se nedá opomenout. U smrtelníků by to byla snaha o pokračování v životě, dodržovaní denních rituálů, jídlo, spánek a práce. Nesmrtelní mají jen jediný závazek, dodržovat zákony svého druhu.

Putování na východ nebylo nikterak dlouhé. Znal ony končiny, ač je doba trochu pozměnila (tu zmizela vesnice, onde přibylo město), krajina vypadala stále stejně a ty drobné odlišnosti zapříčiněné věky, kdy tu byl naposledy, se mu zdály nicotné. Myslel stále jen na Isabellu a na jejího milence. Tím bezpochyby Jasper byl, jinak by se k němu nechovala tak důvěrně. Ale co s nimi teď bude? Copak se opravdu tolik báli jeho zloby, že před ním utekli do míst, kde mohou naleznout jen jistou smrt? Snad si nemyslí, že je možné s Arem uzavřít nějakou dohodu. Přesto měl pocit, že o to tu muselo jít. Jenže k vyjednávání je zapotřebí mít nějakou protihodnotu. Kromě svých lidských životů toho nemohli příliš nabídnout, snad jen až na... Isabellin dar!

Ta neuvěřitelná schopnost ovládání mysli podle toho, jak chtěla být se svými myšlenkami sdílná, nasvědčovala o ohromném potencionálu, který by proměnou ještě nabyl na rozměrech. Ani Edward si nedokázal představit všechny možnosti, neb se zdálo, že to, co jeho žena dokáže nyní, je pouze špičkou ledovce. Nebyl však schopen nad tím přemýšlet, neboť žárlivost začínala častokrát přepouštět své místo osamělosti.

A právě v takovém rozpoložení dorazil do hradu s nevalnou pověstí, kde se mu dostalo vřelého přijetí, se kterým, dle Ara, neměl počítat.

Seděly v jediné místnosti, jež ještě nepodlehla rozkladu a kde měly dostatek místa na tři moderní křesla potažená brokátem, každé v jiné barvě a s jinými bohatými výšivkami, jako tři královny vládnoucí živlům nesmrtelnosti.

„Podívejme, Edward Masen,“ zvolala drobná bruneta radostně.

„Dlouho jsme se neviděli, můj milý,“ zašveholila lepá světlovlasá dívka a postavila se, aby k němu mohla přistoupit.

„Kate, Tanyo, Irino, rád se s vámi opět setkávám,“ odpověděl čistě formálně.

„Co tě k nám přivádí?“ ptala se Irina obezřetně.

„Prý vzpoura, ale jak vidím ve vašich očích, není zde nic, s čím bych dokázal bojovat.“ Narážel tak na jejich barvu očí, která byla stejně jako jeho zlatavá.

Irina se zasmála: „Snad alespoň s těmi hloupými povídačkami zdejších lidí bys mohl něco udělat.“

„Ale proč? Není snad dobře, že jim věří?“ ptala se Kate.

„O našem hradu se říká, že zde kdysi umíraly panny pro svou krev,“ vysvětlila Tanya.

„To by se vaší matce podobalo,“ utrousil jen tak mimoděk a snažil se uhnout Tanyně snaze o pohlazení.

„Nikdy se o ničem takovém nezmínila,“ podivila se Kate.

„Dlouho jsme se neviděli a mnohé se změnilo,“ pronesl odměřeně a když uhýbal ledovým rtům, které ho chtěly políbit na tvář.

„S tím naprosto souhlasím,“ zašeptala mu Tanya do ucha a prsty mu přejela po tváři. „A přesto mnohé zůstává.“

 

***

 

Místo k městu je malá upírka vedla k lesu, který byl sotva zřetelný pod sněhovými závějemi. Esme s Carlislem na sebe rozpačitě pohlédli, což jí nemohlo ujít: „Pán si nepřeje, aby ostatní věděli o vaší přítomnosti.“

„Máme se sejít v lese?“ podivila se Esme. Až donedávna pořádně nevěděla nic o italské nadvládě vampírů, ale stále jí přišlo až příliš barbarské, aby hosty přijímali v takové pustině, a to i bez ohledu na bohatou potravu, kterou by to jí a jejímu choti mohlo přinést. Nedovedla si ani představit, jak žijí ti, co nechtějí žít s lidmi, protože jsou pro ně jen krmivem podobným jako pro komáry. Ten příměr byl tak nadnesený, jak jen zvládla její laskavá povaha. Přesto se otřásla pokaždé, když pohlédla do krvavých očí Jane. Právě tu Aro poslal, aby přivedla doktora a jeho ženu. Ti dva ovšem stále nevěděli z jakého důvodu.

„Náš pán vás chce přijmout ve svých tajných komnatách. Málokdo z našinců chodí do přírody. Důvody jistě pochopíte. Proto je les vhodným místem pro tajný vchod, ale nejspíš nebude jediný.“

Došli k mohutnému dubu, u něhož se zastavili.

„Zde vás zanechám. Jen co odejdu, přijde pro vás Athos, on je jediný, kdo ví, proč vás Aro pozval,“ pronesla Jane s notnou dávkou hořkosti a bez pozdravu je opustila.

„Znáš toho muže?“ ptala se Esme rozechvěle.

„Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale vím, že jeden osamělý muž toho jména měl zapovězený vstup do Francie. Netuším, zda je to tentýž a ani důvod toho všeho, ale možná to má něco společného s naší návštěvou zde,“ přemýšlel Carlisle.

„Musím vás zklamat,“ ozval se kousek od nich pohrdavý hlas se silným francouzským přízvukem. „Můj osud není zdaleka tak zajímavý jako skutečný důvod vaší návštěvy.“

„A proč tedy?“ vyhrkla Esme netrpělivě.

„Následujte mě,“ řekl Athos a zavedl je o dvě míle hlouběji do lesa, kde byl mezi jedlemi veliký zasněžený balvan. Lehkostí, nesmrtelným tolik vlastní, ten obrovský kámen zvedl a odkryl tak tajnou chodbu do podzemí.

Následovala dlouhá cesta plná spletitých chodeb, které jistě musely vypadat jako velice záludný labyrint, v němž by i Minotaurus bloudil po zbytek svého života. Dalo se čekat, že vládce vampírů si bude své tajné pokoje dobře střežit, co ale Esme překvapilo, bylo množství různých pachů, jež se z chodeb linuly. Po několika minutách jí svitlo, pochopitelně to bylo jen jedno z dalších opatření proti případným neodbytným pátračům Arova úkrytu. I podle pachu by šlo cestu najít, kdyby se některý nesmrtelný rozhodl vytrvat i navzdory bloudění.

Může někdo strávit věčnost na tomto světě v těchto spletitých chodbách? Esme se otřásla a raději ani nechtěla znát odpověď.

Náhle cosi zaslechla. Byl to známý zvuk pevně bijícího mužského srdce.

„Snad v těchto hrůzný podmínkách nezavíráte lidi?!“ zděsil se pan Cullen.

„Tenhle sem přišel sám a dobrovolně. Stejně jako ona,“ ozvala se lámaná angličtina.

„Ona?“ vyhrkli Esme i Carlisle najednou. A najednou začali tušit, kdo na nich u Ara čeká, a zároveň doufali, že se mýlí. Jenže, jak se přibližovali, zvuky nabývaly a sílily a s nimi i známé pachy. Jasper Whitlock tu byl jistě a ta žena, co tu byla s ním, měla pach podobný Isabelle. Byl téměř jako ona a přesto jiný. A s nimi tam ještě někdo byl a nebo je jen šálil sluch?

 

***

 

„Bello,“ zvolala paní Cullenová, sotva vstoupili do jeskyně přeměněné na dámský pokoj. „Je to vůbec možné?“

„Ach, Esme, jsem tolik ráda, že vás oba vidím,“ usmála se paní Masenová vřele, avšak unaveně, a pokoušela se vstát z velice pohodlné pohovky, její stav jí to však stěžoval. Byla totiž ve vysokém stadiu těhotenství.

„A Edward?“ zeptal se Carlisle naléhavě.

„Není tu a ani o tom neví,“ přiznala se uprchlice a zasažena náhle silným smutkem a lítostí z toho konstatování pravdy o nepřítomnosti manžela vzdala marný pokus o důstojné pozdravení přátel a opět se posadila.

„Proboha, proč?“ nechápala Esme. „Vždyť sis tolik přála stát se matkou. Jistě by byl šťastný s tebou. Nestalo se mu snad něco?“

„Ne, Edward je v pořádku. Alespoň doufám, že je.“ Isabella si povzdechla. „Nevím, jestli může být v pořádku, když jsem od něj utekla a donutila ho myslet si, že miluji jiného.“ Zrychlila, aby vše vysvětlila dřív, než si o ní Cullenovi pomyslí něco špatného. „Ale věřte mi, musela jsem to učinit, jinak by mi nedovolil děťátko nosit pod srdcem.“

„Nevěřím, že by chtěl zahubit vlastní dítě,“ protestovala Esme, nevycházejíc z údivu.

A tu promluvil rozvážným hlasem Carlisle: „Edward by nikdy nedovolil, aby cokoli ohrozilo Isabellin život, a to dítě, nebo děti, to udělá. Samotný porod je nebezpečný i pro matku obyčejného lidského dítěte, natož pro matku vampířete.“

„Co jsi říkal, Carlisle? Mohly by být i dvě?“ ptala se Isabella radostně a nadšeně si pohladila nepřiměřeně narostlé břicho.

„Slyším dvojí bití, ale nejsem si jist, že jde o dvě děti či jen o podivné bití srdce jednoho dítěte. Musím tě prohlédnout, než ti to budu moci sdělit s jistotou.“

„Dva malí chlapečci s tváří svého otce,“ zašeptala paní Masenová.

„Ale proč jsi nešla za námi? Nerozumím tomu,“ dožadovala se Esme vysvětlení. „Proč jsi zamířila za Arem? Nemůžeš si přeci myslet, že je to tu bezpečné?“

„Svět je nebezpečné místo. Snažíme se v něm vyznat a zorientovat tak, abychom nabyli pocitu bezpečí a jistot. Já i Edward máme společnou zálibu ve vzdělání a logice. Necháváme se poučit zkušenostmi, ale na hrátky prozřetelnosti jsme krátcí. Ani staletý nesmrtelný nemůže vědět všechno a i když jsme k našemu společnému životu přistupovali opatrně, neubránili jsme se ukvapeným závěrům. Ani jeden z nás nevěřil, že je něco takového možné.

Esme, ty víš lépe než kdo jiný, jak jsem si přála miminko. Toužila jsem po něm i navzdory absurdnosti něčeho takového. Upíři přeci nemohou plodit malé děti, jen rozšiřují své řady mezi vybranými oběťmi prostřednictvím jedu. Jenže nikdo to nemohl zjistit, že to není jediná cesta, dokud to nezkusil.

Můj manžel je jedinečný muž, laskavý, upřímný a pevný ve svém přesvědčení. Všechny tyto vlastnosti se dají vnímat jako pozitivní, pokud nejsou konfrontovány s něčím, co ani on nemůže domyslet. Čekám jeho dítě a musím jej před ním samotným ochránit. Můžeme tak získat víc, než jsme kdy oba očekávali...“ Nedopověděla. Nechtěla mluvit o tom, jaké riziko podstupuje, ale Esme nemohla mlčet a její roztřesený hlas zazněl jeskyní: „A také můžete ztratit všechno.“

„Nehodlám umřít.“

„Obávám se, že nikdo se tě nebude ptát,“ pronesl Carlisle.

„Nemohla jsem mu dovolit, aby zabil naději dřív, než jsem si byla sama jistá.“

„Jak to myslíš?“ ptal se Carlisle, protože Esme se ještě nebyla schopná vzpamatovat z překvapení.

„Nebyla jsem si jistá, zda je mé podezření oprávněné. Tvé lékařské poznámky byly v tomto ohledu velice pestré, ale jak jsi sám napsal, každá žena prožívá požehnaný stav odlišně. Bylo těžké rozeznat, zda jsou mé pocity oprávněné a nebo jsou jen projevem něčeho jiného. Edward mě žádal o... o cosi, co jsem nemohla učinit. Díky tomu jsem se na něj poprvé rozzlobila. Nevěděl o tom, protože se rozhodl vzdálit na dlouhých pět dní. Nikdy mě na tak dlouho neopustil od doby, co jsme opravdovými manželi.

Hněv střídalo pobavení a náhle i slzy. Byla jsem zmatená sama sebou a dokonce mě napadlo, že snad opět ztrácím rozum. A pak jsem si vzpomněla na tvé zápisky o těhotných ženách a poprvé v životě jsem dala na intuici. Carlisle, ty sám píšeš, jak je intuice obzvláště u matek veledůležitý a zatím neprozkoumaný jev. Mohu ti jen potvrdit, že jsem si byla jistá sama sebou, i když mi rozum velel zůstat v bezpečí Edwardovy blízkosti.“

„Ale proč jsi nepřijela za námi?“ ozvala se opět Esme.

„Nevím, jak je Edward rychlý, a bála jsem se, že ani do Říma nestihneme přijet včas. Hledala jsem pomoc tam, kde jsem si byla jistá, že on nic nezmůže. Kdybych zamířila za vámi...“

„Edward by mě přesvědčil, abych tě dítěte zbavil,“ dokončil Carlisle.

 

***

 

Jasper nedočkavě vyhlížel, až pan Cullen vyjde ze dveří. Ze všech událostí mu šla hlava kolem, ale Isabella se mu je pokoušela vysvětlit, již když je poprvé uvedli do téhle pletenice jeskynních chodeb. Bylo těžké pro něj přijmout, že se stal jen loutkou v jejích plánech, o kterých pan Masen neměl ani zdání, a zprvu nechtěl jejím slovům věřit. Opustit ji v tomto podivném nepřátelském území nemohl. Navíc ani netušil, zda by mohl vůbec odejít, aniž by tím sám zaplatil životem. Netrvalo to ovšem dlouho a na paní Masenové byl její požehnaný stav znatelný.

Nebylo to přirozené, ta rychlost s jakou dítě rostlo a ani to, v jaké tajnosti muselo všechno probíhat. Tu začínal věrný majordomus naslouchat slovům velitelky a nabývat v ně důvěru. Bylo těžké tomu všemu uvěřit i navzdory hmatatelným důkazům, které viděl před sebou. Nikdo jiný než Isabella mu však vysvětlení neposkytl, neb všechny ostatní... bytosti se tvářily, jako by ani v místnosti nebyl. Výjimkou snad byly chvíle, kdy pro paní Masenovou přinesly jídlo a podle bohatých podnosů bylo znát, že je myšleno i na něj. Jiného pohodlí se mu zde nedostávalo, ani lůžka na spaní se nedočkal. Musel vzít zavděk kožešinou pohozenou v rohu místnosti, jež sousedila s paninou ložnicí.

Nevadilo mu to, byl zvyklý z vojenských dob na mnohem méně pohodlí. Stále byl totiž v teple a nebolel jej hladový žaludek. Jen denního světla zde nebylo a to byl jediný důvod ke stížnostem, jež se snažil vznášet, když paní Masenovou navštívil někdo z těch rudookých démonů. A nestěžoval si kvůli sobě, nýbrž kvůli zdraví Isabelly blednoucí každým dnem. Jakou úlevu mu přinesl příchod manželů Cullenových!

Konečně vyšel očekávaný světlovlasý muž s vážnou tváří.

„Doktore, jak se daří paní Masenové? Má naději?“ vyhrkl naléhavě.

Carlisle ztěžka pokýval hlavou a snad by i odpověděl, kdyby je nevyrušil příchod hostitele: „Další nečekané setkání, mám pravdu? Ale není důvod k obavám, ranhojiči. Jsi zde z jediného prostého důvodu a já chci vědět vše, stejně jako ty.“ Při onom důrazném slůvku Aro natáhl ruku k doktorovi, což nepřipouštělo nic jiného, než aby mu Carlisle podal pravici. Byl to jen krátký okamžik, ale přesto velice intenzivní pro všechny přítomné.

„Tušil jsem to s obavami,“ konstatoval Aro opět svým nezaujatým hlasem. „Přesto tvé zkušenosti by mohly celou věc zjednodušit. Nemusíš se bát, že tě pak budeme nadále zdržovat.“ Aro pohlédl na dveře a v jeho tváři se zachvěl náznak zájmu. „Tvá drahá choť dělá společnost lidské ženě. Je dobré, když se vrány k sobě přiblíží, jen škoda té nepodobnosti.“

Černý sametový stín zmizel jako prudký vítr a pánové opět osaměli.

„Nemohl by něco udělat on?“ Jasper pokynul hlavou směrem do chodby, kterou Aro odešel.

„Ani vládce vampírů nemůže rozhodovat o každé smrti. Navíc svět zrození je pro něj stejně nedosažitelný jako opětovný smrtelný život.“

„Tváří se jako vládce všehomíra,“ utrousil Jasper hořce. „A ten jeho dotyk mi připomíná políbení smrti. Podobně držel i paní Masenovou toho dne, kdy jsme sem přišli. Držel ji dlouho a já se bál, že u toho paní umře. Bledla bolestí a tváře jí hořely studem. Zdálo se, jako by bojovala sama se sebou, a on jen řekl, že ponechá na ní, co všechno mu ukáže. Dodnes nevím, jak to myslel.“

„Svým dotykem čte myšlenky podobně jako Edward. O tom vám Isabella neříkala?“

„Ano, o daru pana Masena se zmínila, když mi prvně vyprávěla o důvodech, proč zamířila do Volterry. Nemohl jsem tomu uvěřit a tuto zmínku jsem nějak odsunul do pozadí. Ksakru, i to je pravda? Promiňte, pane doktore, nechtěl jsem být neurvalý.“

„Nic se neděje, mladý muži. Je s podivem, jak klidně celou věc zvládáte. Myslím, že jiný člověk na vašem místě by chtěl dávno utéct nebo by přišel o rozum.“

„Jsem přivyklý boji, pane Cullene. Nasazovat život a až po bitvě si hojit rány a hořekovat nad mrtvými kamarády. Jen jsem nikdy nebyl zvyklý být jen zálohou, přední linie mi svědčily lépe.“

„I mě trápí, že tenhle boj bude muset Isabella vybojovat sama,“ povzdychl si Carlisle.

„A dítě je v pořádku?“

„Nevím. Nedokážu nic zjistit jinak než pouhým sluchem. Je to, jako by se to nenarozené nemluvně chránilo od dotyků vnějšího světa jakýmsi štítem. Nepoznám, v jaké je poloze a ani jak je velké. Jen slyším jeho podivné srdce. Zprvu mě napadlo, zda nejsou dvě, ale jejich bití by bylo až  příliš přesné. Nasvědčovala by tomu ovšem velikost...“

„Promiňte, doktore, na válečném poli jsem zvyklý čelit lecčemu, ale co se týká těchto věcí...“ Jasper mu skočil do řeči. „Postačí mi vědět, že je paní Masenová zdravá.“

 

***

 

 

 

„To Sulpicii, Arově ženě, vděčím za klavír,“ řekla Isabella s úsměvem, zatímco se pokoušela vyluzovat jakousi melodii.

„Netušila jsem, že toužíš hrát na klavír,“ podivila se Esme.

„Ale tak tomu není,“ vzdychla paní Masenová a nešťastně pohladila klaviaturu. Stále se jí nedařilo jednotlivé tóny hrát za sebou v pořadí, které melodie vyžadovala. „Nikdy jsem netíhla k umění. Pochopitelně že se mi hudba líbí a od první taktů, které jsem slyšela od Edwarda, jsem si klavírní hudbu obzvlášť zamilovala. On umí hrát tak procítěně, něžně a přitom vášnivě a jindy s takovou precizností, jako by věděl, jak vystihnou okamžik, na nějž  s napětím čekám...“ Isabella se zasnila.

„Mluvíš ještě stále o hudbě?“

„Já...“ Mladé paní se vybarvily tváře. „Odpusť, myšlenky mě neposlouchají a dělají si co chtějí. Stejně jako ta neodbytná melodie.“

„Jaká? Je to snad nějaké skladba, co ti Edward hrával? Mohla bych ti pomoci naučit se ji. Nejsem sice tak zběhlá ve hře jako on, ale za dobu manželství s Carlislem se mi podařilo naučit se některým vybraným skladbám.“

„To by bylo báječné,“ zvolala Isabella a postavila se, aby uvolnila místo na stoličce. „Snad bych si pak mohla konečně vydechnou úlevou. Je totiž jedno, zda bdím či spím a nebo s tebou promlouvám, stále mi zní v hlavě a já se jí nemohu zbavit.“

Esme nejprve pomohla přítelkyni na pohovku a až poté se posadila ke klavíru: „Při jaké příležitosti ti ji Edward hrál? Jaký má nápěv?“

„Nevzpomínám si, že bych ji od něj někdy slyšela,“ přemýšlela nahlas. „A od dětství jsem nezpívala, nedokážu ti říct... Je to takové hravé a přitom plynulé jako pohlazení. Z té melodie prýští radost jako z mládí a svěžest jako z radostné dívky.“

Esme nevěřícně zavrtěla hlavou, Isabella nikdy nemluvila o emocích a popisy krásy či něčeho takového nepraktického se zdály tak neuvěřitelné. S lítostí však musela přiznat: „Nic mi to nepřipomíná. Snad možná jen...“

 

***

 

„Nikdy jsem se neptala, jak hluboko jsme pod zemí. Asi bych se začala bát.“ Isabellin hlas narušil ticho, při kterém se Carlisle i Esme domnívali, že spí. „Přesto je tu teplo jako v ložnici, kterou pro mě Edward vždy nechal vyhřát. Tolik se bál, abych netrpěla chladem v jeho náručí.

Sulpicie říkala, že je to díky mnoha podzemním teplým pramenů, které jsou za zdmi. Prý jsou slyšet, je to tak?“

„Ano, je jich opravdu mnoho,“ přitakala Esme. „Jeden nejvřelejší zrovna bublá za stěnou u tvé hlavy.“

Isabella tím směrem naklonila hlavu: „Nic neslyším. Carlisle, kdyby se mi podařilo proměnit se, měla bych stejný sluch jako vy?“

„Bezesporu,“ usmál se na ni pan Cullen a podal jí teplý čaj.

„Věda jde stále tak kupředu,“ usrkla čaje. „Myslíš, že někdy bude doba, kdy matky budou vědět, zda čekají dívku či chlapce?“

„Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale i to je možné.“

„Přála bych si syna, který by z oka vypadl svému otci.“

„Opravdu? A já myslela, že se těšíš na holčičku, které budeš zpívat,“ zasmála se Esme.

„Ach, zpívat tomu maličkému... Určitě ho Edward bude učit hrát a...“ Isabellina tvář se zasmušila.

„Copak se stalo, drahoušku?“ ptala se Esme.

„Není ti dobře?“ Carlisle nepřestával být ostražitý.

„Není dnes den narození Páně?“ zašeptala Isabella a aniž by počkala na odpověď, pokračovala: „Již druhou zimu jsme manželi a ani tentokrát nejsme spolu. Snad mi Edward odpustí, až uvidí jaký dar pro něj mám.“ S mateřskou něhou si pohladila břicho, které bylo i na poslední dny těhotenství přespříliš velké. Pak přiložila dlaň k čelu a zasténala: „Sulpicie tvrdila, že jistě dostanu tu melodii z hlavy, až ji konečně zahraji na klavír.“

„Mrzí mě to, ale na další skladby si nevzpomínám,“ pronesla Esme zkroušeně.

„A nechceš napsat Edwardovi? Myslím, že ve stavu, v kterém se nacházíš, by nemohl proti dítěti nic namítat. A pak by ti také mohl pomoci od bolení hlavy, jistě by uměl poskládat onu hudební hádanku. Nejednou se sám pustil do skladatelství,“ pokusil se Carlisle dát trochu události do pořádku. Stále se totiž nemohl smířit s tím, že se vše děje za zády jeho stvořitele a přítele. Navíc, rodina by měla být přeci pohromadě.“

„Nemohu dovolit, aby mě Edward viděl ve stavu, kdy se ani nemohu pořádně postavit na nohy. On byl vždy tolik úzkostlivý na mé zdraví. A pak... dokud se dítě nenarodí, neměla bych mu jak odčinit tu hořkost, kterou musí vůči mě pociťovat. Musí vidět dítě, které ponese jeho rysy, aniž by jen pochyboval o tom, že je jeho otec.“

„Může číst v Jasperových myšlenkách. Jistě by věděl, že jsi mu zůstala věrná, i když ti dal volnost,“ namítla Esme.

„Čtení v cizí mysli se nevyrovná pohledu na vlastní dítě.“

 

***

 

Dny ubíhaly jeden jako druhý, zatímco Isabella slábla a její dítě stále rostlo. Manželé Cullenovi bývali u ní a snažili se nevzdalovat, aby mohli se vším pomáhat. Zdálo se, že i pozvednout ruku k ústům začíná být pro nastávající matku vyčerpávajícím. Přesto stále vítala hovory, které jediné zaháněly onu vtíravou melodii, jež jí nedávala pokoje.

Jednoho večera, kdy se paní Masenová po dlouhém spánku probudila, měla Esme dojem, že všechna vhodná témata k hovoru snad již musela být vyčerpána, a nebo to možná bylo spíš tím, že se nemohla zbavit myšlenek na budoucnost, a proto se optala: „Řekl ti Aro nebo jeho žena, co mají s tebou v úmyslu potom?“

„Až bude maličký na světě? Nikdo přeci neví, co bude,“ odpovídala Isabella polohlasem. „Prosila jsem je, aby Jasperovi umožnili volný odchod, kdyby jeho služba dnem porodu měla skončit. Řekli mi, že to mi nemohou slíbit.“

„Rozumím,“ zasmušila se Esme. „Ale co si chce nesmrtelný vládce počít s tebou a dítětem? Nebo věříš, že vás nechá odejít?“

„Nikdo, kromě vás a Athose, neví, že jsem zde a ani o důvodu, proč jsem do Volterry přišla. Aro tají, co se se mnou děje i co se mnou zamýšlí. Často za mnou chodil on nebo jeho žena, než jste přijeli. Vedli jsme spolu řadu velice dlouhých a zajímavých hovorů a mně se tak podařilo je lépe poznat.“ Odmlčela se. „Arovy sliby jsou vždy pevné a když Edwardovi přikázal odejít, přislíbil mu mě, pokud zůstanu naživu.“

Esme hlasitě polkla a nedbala Carlisleova nesouhlasného pohledu, a přesto se zeptala: „A co když přežije jen dítě?“

„Jeho otec se o něj postará,“ odvětila Isabella sebejistě, tolik měla důvěry v Edwarda  a své přátele, že mu vše objasní, i když by jí nebylo.

„Neměli bychom takto mluvit,“ napomenul je pan doktor. „Nikomu to neprospěje. Bez ohledu na to, jaké dítě se narodí, je třeba věřit jen v to nejlepší.“

„Ale já v to věřím,“ namítla Isabella. „Moje dítě bude silné a krásné. Hrdé stejně jako jeho otec, kterým bude nakonec milováno.“

„A co ty?“ pronesla bolestně Esme, nevědomky tak napodobila Isabellin šepot.

„Já už své dítě miluji a věřím, že bude ušlechtilé a dobré.“

Ozvalo se zaklepání a po něm vstoupil pan Whitlock: „Promiňte, prosím, nesu večeři.“

„To je dobře, každá nastávající matka potřebuje hodně sil,“ řekl Carlisle povzbudivě.

„Jaspere, budete mi dělat společnost u stolu, viďte,“ zaprosila paní Masenová.

„S radostí, jako při každém jídle,“ sluha zasalutoval a prostřel na malý stolek, jejž přisunul k pohovce.

„Nezlobte se na mě.“

„Proč bych měl, paní Masenová?“ ptal se Jaseper a nalil jí sklenku vína.

„Nechtěla jsem vás ničím ohrozit. Matky někdy bývají sobecké.“

„Snad, ale především mi přijde, že jsou krásné a září očekáváním nového života.“ Jasper se pousmál, což na jeho tváři vypadalo téměř nepatřičně, a přitáhl si židli ke stolu.

„Jste tak laskavý. Vy všichni.“ Isabella pozvedla číši k ústům, ale na půl cesty se zarazila a kvapem ji zas položila na stůl, až trochu červené tekutiny vylila.

„Isabello?“ zvolal doktor Cullen, ale jeho slova zanikla v bolestném výkřiku.

 


 

ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

13)  Kate (22.03.2016 22:29)

Tak toto je dokonalé! Ani nevím, co ti na tuhle kapitolu napsat, je hodně zajímavá z hlediska vývoje děje a absolutně nedává žádná vodítka, jak se děj bude vyvíjet dál...
Jsem hodně zvědavá!
Děkuji!

12)  winna (22.01.2016 22:32)

Tak tohle je super obrat!!! Z minulé kapitoly jsem byla trošku zmatená, ale všechno stále dává smysl

emam

11)  emam (19.01.2016 21:18)

Moc vám všem děluji za komentáře

Kaju se, ale pokračování mi vázne. Můj ntb je v opravě a s tím manželovým si moc nepotykám. Havní problém je ten, že já prostě nedokážu pořádně psát jinam než do wordu a ten teď nemám Ale do konce týdne by mělo být jasné, kdy se mi můj "stroj" vrátí a já těch napsaných 500 slov rozšířím do kapitoly. A jestli mě zas někdo nevyšlpouchne, tak už by měla být poslední ;)

Dennniii

10)  Dennniii (10.01.2016 11:06)

Úžasná kapitolka!!!!
Tak mimčo přeci jenom bude!!! Jsem moc zvědavá jak a kdy se to dozví Edward. Doufám, že hodně brzo, protože ten konec napovídá tomu, že porod tu bude asi cobydup. A taky se moc těším na jeho reakci.

Moc se těším na pokračování!!!

SestraTwilly

9)  SestraTwilly (03.01.2016 22:43)

Som zvedavá ako to dopadne a čo na to všetko povie Edward. Zaujímavá Kapitolka

8)  a. (02.01.2016 09:24)

Moc děkuji za tento dokonalý díl! Moc se těším a jsem zvědavá, co bude dál

7)  Lucka (02.01.2016 02:33)

perfektní Jsem celá napnutá, jak to nakonec celé dopadne a jestli to bude kluk nebo holka. Už se nemůžu dočkat pokračování

6)  Dommy1 (01.01.2016 02:18)

5)  betuška (31.12.2015 23:01)


emuška ty si miláčik,že si nám dala pokračovanie
takýto darček ku silvestru...opäť krása...som zvedavá, čo vymyslí aro, aby to všetko zamotal, už sa teším až sa edward vráti, aj ked pravda to už bude pomaly koniec a to je mi fakt ľúto, no , ale čo tak si to prečítam znova a znova a znova:) :D

4)  BabčaS (31.12.2015 21:00)

3)  BabčaS (31.12.2015 20:59)

2)  Seb (31.12.2015 09:58)

Páni, tak to se ti povedlo, když už jsem se smířila s tím, že dítě nebude, nakonec bude!!! Ani nevíš,jakou jsi mi udělala radost a je u toho i Esme a Carlisle, teď už opravdu věřím, že to dopadne dobře
Jsem zvědavá na porod a hlavně na Edwardovu reakci a i na to, jak se ke všemu postaví Aro.
A ještě bych si přála, aby své štěstí našel i věrný Jasper.
Moc ti děkuji, těžko se mi bude loučit s touhle povídkou

DopeStars

1)  DopeStars (31.12.2015 09:12)

Tak toto bolo niečo!! Čakala som, aký mala Isabella dôvod jej konania a vidím, že to bude ešte dosť zaujímavé!!! Zbožňujem túto poviedku a veľmi sa teším na pokračovanie! Verím, že máš pre nás pripravený pekný koniec!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still