Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Dvacáté čtvrté dějství - sbohem Anglie...

Celá sklíčená zamířila k ložnici, ve které byla jen jedenkrát. Bylo to tehdy, když věřila, že je její manžel mrtvý, a přemožena smutkem ho hledala tam, kde nemohl být. Nikdy dřív nebyl důvod, aby tam znovu vstoupila, až dnes. To majordom jí prozradil, kde Edwarda hledat. Lastenovi odjeli asi před hodinou a ostatní hosté si již šli lehnout (nebo to alespoň tvrdili). Ona však nebyla schopná pohybu, dokud si nesrovnala myšlenky.

Od Anetty se dozvěděla, jak ji přijel navštívit Metthew Donersby. Mládenec, jenž se jí v zimě dvořil, když byla u tety v Londýně. Bála se, že na ni již zapomněl, a tak Isabellu prosila, aby jí pomohla poslat dopis. Ani jednu tehdy nenapadlo, že by se mladý pan Donersby odvážil Anettu navštívit přímo doma a bez řádného ohlášení. I když vlastně, tak tomu ani nebylo. Počkal si, až půjde se sestrou do vesnice na trh, a tam je překvapil. Naštěstí Aghata byla plně zaujata nabídkou porcelánových hrníčků. Zamilovaní se tak stihli v rychlosti domluvit na tajné schůzce v lese. Mělo jít o nevinný polibek, kterým se chtěli rozloučit, ale jeho následky teď nosila slečna Dortenová pod srdcem a Isabellu žádala o řešení.

Jako by se osud schválně trefoval do toho jediného bolavého místa, které ztrpčovalo Isabellino štěstí. Sama nešťastně touží po mateřství a nyní má někomu jinému pomoci od ještě nenarozeného dítěte? Sbírala síly, aby se vydala za svým mužem o radu. Ani nepřemýšlela, že by se měla poradit s někým jiným, ale jak šla chodbou, uvědomovala si, jak pro ni bude těžké o tom s ním mluvit.

Styděla se za Anettu a vlastně i za sebe, vždyť i kvůli ní došly události tak daleko. Jaký skandál by to vyvolalo, kdyby se o tom někdo dozvěděl? Anetta prosila doktora Cullena, aby rodičům o ničem neříkal, a ač nerad, tak na přímluvu Isabelly nakonec souhlasil. S přáním budoucí matky ohledně dítěte však souhlasit nemohl. Bylo to něco zcela mimo jeho zásady, vždyť i na úkor své vlastní přirozenosti se snažil lidské životy chránit. Copak by mohl jeden dosud nenarozený zmařit?

Tudy cesta tedy nevedla. Ale Edward zná svět lidí. Musí vědět, jak utrpí svobodná dívka, když tak klesne. Mohl by mít tedy pro Anettu pochopení a najít vhodného člověka, který by...

Isabella se zastavila před dveřmi, které ji dělily od manželovy ložnice. Udivená ze svých závěrů se nad sebou zhrozila. Opravdu byla rozhodnutá poprosit chotě, aby našel andělíčkářku?

„Pojď dál, nejdražší. Je otevřeno,“ ozvalo se za dveřmi.

Zjistila, že není schopná pohybu. Co kdyby ten pohyb znamenal smrt jednoho nenarozeného dítěte, po kterém touží? Tolik mu toho chtěla říct, ale bála se prozrazení a dokonce i toho přijít mu na oči.

„Isabello?“ ozvalo se naléhavě.

„Byla jsem jednou uvnitř a hledala alespoň tvou vůni. Nebyla tam.“

„Protože jsem zde strávil sotva pár chvil. Dnes tu jsem jen proto, že už je noc a tys potřebovala být o samotě.“

„Potřebovala jsem přemýšlet.“

„Já vím.“

„Ty mě slyšíš?“

„Ty o tom nevíš?“ zasmál se a přistoupil ke dveřím.

„Ne, neotvírej, prosím.“

„Ale proč? Tohle je bláhové, chceš se mnou mluvit. Poznám to.“

„To ano, ale nemohu se ti podívat do očí při tom, co ti chci říct.“

„Nemůžeš to ani vyslovit nahlas,“ pochopil.

„Nevěřila bych, že tě někdy o něco takového požádám, ale povinnost k přítelkyni mě k tomu dohnala.“

„Povinnost, která nabádá k vraždě, je špatným závazkem.“

„To je snad až velké slovo.“

„Myslíš? A jak jinak bys označila čin, který ukončí bití srdce?“

„Ale to dítě je přeci ještě v mateřském lůně.“

„A přesto mu již bije srdce. Já i Carlisle a Esme jsme poznali, jaká proměna se s Anettou stala ještě dříve, než Lastenovi vůbec vystoupili z kočáru před naším domem.“

Isabella zalapala po dechu a snad kdyby jí nepřispěchali podepřít manželovy ruce, upadla by na zem.

„Tolik tě trápí, co se přihodilo Anettě?“ Přikývla. „Mohu zařídit, aby žila nějaký čas ve Francii a pak se vrátila, až bude po všem.“ Zmateně zamrkala. Něco takového ji nenapadlo, ale netušila, zda by s tím mohla Anetta souhlasit. „Zítra navštívím Lastenovy a domluvím s nimi vše potřebné.“ Isabella prudce zavrtěla hlavou. „Máš snad jiný nápad?“

„Slíbila jsem jí mlčenlivost,“ zašeptala s námahou.

„Pokud vím, slíbila jsi jen, že se nic nedozví její rodiče,“ pronesl záhadně.

„Ano, to jsem slíbila a nemohu to porušit.“

„Je tu ještě jedno řešení, ale to vyžaduje abych odcestoval.“

„Kam?“ vyhrkla zděšeně.

„Do Londýna. Je třeba, abych si promluvil s panem Donersbym.“

„Chceš mu o tom říct a myslíš, že bude ochoten si ji vzít?“ zadoufala.

„Pochopitelně se budou muset ihned po svatbě přestěhovat, ale jisté řešení by to bylo.“ Pan Masen se usmál na svou ženu, která se viditelně uvolnila a konečně byla ochotná překročit práh otevřeného pokoje a posadit se na tvrdou postel. Až pak pokračoval dále v myšlenkách: „Anettiny vzpomínky vypovídaly o jejich vzájemné hluboké náklonnosti. Ovšem je to mladá zamilovaná dívka, která nemůže znát skutečnou povahu citů onoho mladíka.“

„Chceš to tedy vzdát?“ ptala se zklamaně.

„To nikdy. Pokud mně něco naše láska naučila, tak je to věřit v naději.“

„Kdy odjedeš?“ ptala se beze slov, aby neslyšel rozechvění z blížícího se rozloučení.

„Ještě dnes v noci. Ne však dříve než potěším svou ženu a neuvidím v její tváři blažený úsměv.“

 

***

 

Na chodbách byl shon, jak část služebnictva dokončovala přípravy na snídani panstva a jiní připravovali vše potřebné k nenadálému odjezdu Cullenových. Jako by nestačil náhlý odjezd pána domu uprostřed noci. Dozvěděli se o něm sice až ráno od majordoma, který byl od pana Masena jako jediný z personálu informován, ale i tak byli dost zaskočení. V jejich krátké službě byli bez pána domu ponejprv.

Esme měla ovšem jiné starosti: „Drahoušku nezlob se, ale tolik se bojím, že bych si před Edwardem nedokázala chránit myšlenky. Jsem si jistá, že tuší nějaké tajnosti již nyní.“

„Osud nám nahrál jeho odchodem,“ usmála se Isabella smutně. Nechtěla se s Cullenovými loučit, ale právě její tajemství bylo v ohrožení.

Carlisle sice netušil, oč jde, ale respektoval diskrétnost obou dam a zcela důvěřoval své ženě. Byl rád hostem u Masenových, ale nemohl se ubránit jisté úlevě, že konečně se bude zase moci věnovat svým pacientům, jejichž zástupy nikdy neměly konce.

„Pozdravuj od nás Edwarda a vyřiď mu, prosím, naše omluvy,“ loučila se paní Cullenová.

„Ale co mu mám říct?“ ptala se Isabella.

„Že lékařské povinnosti jsou někdy obtížnější nežli svědomí,“ zažertoval Carlisle.

„Snad se brzy uvidíme,“ vyřkla Isabella své přání, zatímco objímala švagrovou.

 

***

 

 

Navzdory mnoha loučením nezůstala paní Masenová osamělá. Velvyslanec Ravi Malhotra s bratrem Rajem a sestrou Rani ji čekali v jídelně u snídaně. Obstojně se snažili jíst smažená vajíčka vidličkou, ale cosi v jejich držení příboru naznačovalo, že jim to není tak přirozené jako hostitelce.

„Pan Masen se omlouvá, že se vám dnes nemůže věnovat. Neodkladné záležitosti ho odvolaly do hlavního města,“ pronesla rozpačitě hned po pozdravu.

„To je v pořádku, paní Masenová. Váš ctihodný manžel nám věnuje svůj čas, až sám uzná za vhodné,“ uklonil se Ravi Malhotra.

Isabellu takové označení pro manžela zaskočilo, ale přikládala to ke zvyklostem tolik odlišného světa, odkud hosté pocházeli.

„Nebude vám vadit, když nás u snídaně budou obsluhovat naši lidé?“

Takové přání Isabellu zaskočilo, ale nebyl důvod s ním nesouhlasit.

„Povězte mi,“ osmělila se po popřání k chuti k hovoru, „Jak se stoluje v Indii?“

„V naší zemi je zvykem sedět na zemi, paní Masenová,“ odpověděl se zdvořilým úklonem hlavy velvyslanec.

„Vskutku? A to nemáte ani stůl?“

Přítomní Indové se shovívavě usmáli a slova se chopil pro změnu Raj Malhotra: „Jídáme u nízkých stolů. V našem domě jsme ovšem přijali evropské způsoby stolování.“

„V prostých domech je však stále zvykem jíst i na zemi, kde je jídlo podávané na listech banánovníků. Místo příborů ovšem používáme prstů na pravé ruce.

„Na pravé? Proč?“ ptala se zvídavá Isabella. „Cožpak není jedno, jakou rukou se jí?“

Přítomní muži si vyměnili téměř nepostřehnutelný pohled a Ravi řekl: „V naší zemi není nic nahodilé. Vše má svůj řád a svůj důvod. Ale nerad bych vás tím obtěžoval.“

„Naopak, zajímají mě vaše zvyky a celá zem. Můj manžel kdysi žil v Indii a zanechalo to v něm hluboký dojem.“

„To bylo v dávných dobách, kdy ještě žil náš praděd, a i on ho znal jen jako chlapec. Avšak jeho děd učil vašeho pana chotě hudbě.“

„Vy víte, jak je starý?“ vyděsila se Isabella.

„To ne,“ odvětil Raj. „My jsme jen obyčejní lidé, kterým se dostalo té cti, a ctihodný pan Masen nám věnoval svou přízeň.“

„Ale od té doby v Indii nebyl, jak to tedy, že se znáte?“ Až nyní pochopila velvyslancovu prozíravost. Indičtí sluhové neuměli anglicky, a proto se mohli zcela bez ostychu bavit i o věcech, které měly zůstat před obyčejnými lidmi skryty.

„Náš prapraděd psal hudbu pro vašeho manžela, paní Masenová,“ pokračoval Raj, „a dokud mohl, posílal mu její zápis. Toužil ještě jedenkrát v životě slyšet jeho umění, které musí být darem od bohů.

„Pokud on sám není bohem,“ doplnil ho Ravi.

„Vy netušíte, kým je?“ Iabella nemohla uvěřit, navzdory tomu, že tuší délku jeho života, víc o něm nevědí?

„Nikdy to nikomu neřekl a ani nemusí. My víme, že není člověkem, ač chce budit ono zdání. Na slunci se nepotí, jak víte, nemusí spát a jeho tvář je snad bledší než měsíc.“

„Jedním z božských znamení je, že nemrká,“ ozvala se poprvé Rani svým melodickým hlasem. „Ale i to si snaží hlídat.“

„A vy jste se ho nikdy nezeptali?“

„Včera jsme viděli ctihodného pana Masena poprvé. Cítil vinu, že našemu předkovi nesplnil jeho poslední přání a nezastihl jej naživu. Avšak s naší rodinou je po staletí v kontaktu. Jen díky jeho laskavosti se rodině Malhotrových daří tak dobře,“ objasnil Ravi.

„Žili jste snad v chudobě?“

„Nebyli jsme chudí. Škola hudby naší rodiny měla zvučné jméno po celém Manípuru, těšili jsme se jisté vážnosti. Ale až přátelství s vaším panem chotěm pozvedlo naši rodinu v očích bráhmanů, našich duchovních učitelů, a když se pak hledal vhodný muž na vyjednávání s muži britské koruny, byl vybrán můj bratr,“ doplnil Raj.

„Opravdu?“

„Můj bratr vám říká čistou pravdu,“ pokýval Ravi hlavou. „Nebýt ctihodného pana Masena, nikdy by ze mě nebyl velvyslanec a naši sestru by nikdy nečekal sňatek s naším princem.“

„Budete se vdávat?“ obrátila se nadšeně Isabella na Rani.

„Ano,“ usmála se dívka plaše.

„Bylo by požehnáním pro její sňatek, kdybyste s ctihodným panem Masenem přijeli na svatbu,“ pronesl Ravi uctivě.

 

***

 

„Je to kouzelný hudební nástroj,“ zhodnotila Isabella sitar, když při hovoru s Rani zabloudily do hudebního salonku. Den se chýlil k večeru a díky podzimní době se dny již začaly krátit, venku byla tedy téměř tma.

„Hra na něj je dědictvím mého lidu. Jsme přímými potomky gandharvů, hudebníků, již v palácích bohů doprovázejí tanec víl, apsaras.“

„Mohlo by se na první pohled zdát, že jde o podobný svět, jak známe ze staré řecké mytologie, ale vaši bohové jsou tolik odlišní. Máte tak bohatou kulturu a filosofii zasahující do všech aspektů života.“ Isabella se zamyslela a nakonec se osmělila zeptat: „Povězte mi, proč jíte jen pravou rukou.“

Rani se zasmála a pak s významným pohledem pronesla: „Jak říkal Ravi, vše má svůj řád a důvod. Vše je vzájemně vyvážené.“

„Vyváženost značí rovnováhu,“ uvažovala hostitelka nahlas. „A pokud pravou rukou vkládáte jídlo do úst tak levou...“ Intuitivně naznačila rukou místo, kudy se potrava dostává ven a rozhořely se jí tváře.

Následný společný smích byl přerušen příchodem Raniny služebné. Cosi přišla oznámit své paní.

„Sluhové prý zahlédli kočár vašeho manžela.“

„Konečně se vrátil!“ zaradovala se Isabella.

„Je mi líto, že vás zklamu, ale viděli ho na cestě směrem k vašim sousedům. Jak se to prosím jmenují?“

„Lastenovi,“ vyhrkla zděšeně Isabella.

 

***

 

Rychle se omluvila slečně Malhotrové a vysvětlila majordomovi, že jen jemu věří natolik, aby ji bez prodlení odvezl za panem Masenem. Nikdo se neměl dovědět o důvodu jejího chvatného odchodu, vždyť ani sama pořádně nevěděla, co se stalo a proč Edward jel přímo k Lastenovým, aniž by se jí s čímkoli svěřil. Věděla, že jeho úmysly jsou dobré, ale bála se, aby zbytečně neprozradil Anettino tajemství, které jí bylo svěřené.  Copak nemohl nejprve přejit domů a říct jí, jak se zachoval pan Donersby? Kdyby vyslyšel volání povinnosti, jistě by si nejprve přijeli odpočinout a k Lastenovům by jeli teprve zítra. Proto Edward spěchá za Anetou, ví, že poctivého manželského svazku se jí nedostane, a tak se bojí, aby svévolně neukončila život toho nebohého dítěte. Ale nemůže přeci jen tak předstoupit před Helen a Artura a říct jim o poklesku jejich dcery? Musí ho zastavit nebo alespoň usměrnit. Vše je třeba důkladně promyslet a ne hned narušit rodinný poklid přátel!

„Ach Bože můj,“ vydechla Isabella rozčílením a snažila se v myšlenkách popohnat koně jedoucí tryskem.

 

***

 

„Děkuji vám, pane Masene, za vaši velkorysost,“ pronesl Artur Lasten vážně a potřásl Edwardovi ruku. Nastal klid po bouři, jež se přehnala z poznání Anettiny situace, a Artur chtěl vše probrat v klidu s panem Masenem bez hysterie žen či zamilovaných. Hovor se však již chýlil ku konci. „Nechci ani domýšlet, jaká katastrofa by to byla pro naši rodinu, kdyby vás nebylo.“

„Vždy jsme byli přáteli a já nevidím důvod, proč by se to mělo měnit.“

„Ne každý je ochoten akceptovat výstřelky mládí,“ zasmušil se starý pán a šel oznámit mladému páru, na čem se dohodli. Edward jej doprovázel.

V hale je čekala rozčílená paní Lastenová s vyděšenou Agnes a Anetta, která držela pevně za ruku Metthewa Donersbyho. Mladý pár byl rozechvělý z náhlého setkání a plný očekávání věcí příštích. Shodli se, že navzdory tomu, jak se vše vyvrbí, budou si věrni a pokud možno navždy spolu. Napjatými pohledy sledovali příchozí.

Pan Lasten se rozšafně postavil do čela společnosti a pravou ruku dal do kapsy: „Kdyby záleželo jen na mé vůli, nikdy bych s tím vším nesouhlasil. Jak se však ukázalo, nemám jiné možnosti než přijmout laskavý návrh pana Masena.“

Metthew se začal usmívat, protože pochopil záměry pana Masena již, když pro něj přijel do Londýna. Anetta ovšem o ničem neměla ani zdání, a tak jen zesílila stisk jeho ruky, až mladík sykl bolestí.

„Svatbu domluvím s otcem Jenem co nejdříve a ihned poté odjedete do Nového světa. Pan Masen vám nabídl k dispozici jednu ze svých obchodních lodí, kde budete mít náležité pohodlí.“

„Ale co si tam počneme?“ zvolala zděšeně Anetta. Cizí krajina, kde neznala živou duši jí naháněla strach.

„Mám ve Washingtonu dům, který je vám zcela k službám,“ odvětil Edward s úsměvem.

„Ale to přeci nemůžeme přijmout,“ ohradil se mladý Donersby.

„Trvám na tom. Krom toho, nic jiného vám ani nezbývá, pokud...“ Edward byl přerušen hlukem v chodbě a následně příchodem pana Cartwithera, majordoma Lastenových.  „Promiňte vážení, ale paní Masenová trvá na tom, že musí naléhavě mluvit s panem Masenem.“

„Proč ji tedy necháváte čekat?“ pronesl Edward pobaveným tónem. Znal svou ženu a věděl, s jakou přichází. Nemohl však tomu dopředu zabránit, neboť zamilovaný pan Donersby trval na neprodleném shledání s Anettou. Metthew si přál co nejdříve svou vyvolenou ujistit o opravdovosti svých citů a nechtěl dovolit, aby se dál bála o svou budoucnost, když byla v požehnaném stavu.

Edward se těšil, až uvidí svou choť, a byl potěšen sám sebou i vývojem situace, které dopomohl ke šťastnému konci. Díky tomu nepředvídal reakce paní Lastenové.

Sotva Helen spatřila Isabellu rozkřikla se: „Ven! Ven z mého domu! Hrajete si na přítelkyni a přitom za našimi zády pomáháte dětem jako obyčejná kuplířka. Jděte pryč a už se nikdy nevracejte!“

 

***

 

Paprsek ranního světla zaujal Isabellinu pozornost. Zastavila se na cestě do jídelny, kde ji čekala snídaně a s potěšením nastavila slunci bledou tvář. Dosud se nezbavila otřesu ze včerejšího výstupu Helen Lastenové. Omluvy Artura nemohly přehlušit křik jeho ženy a ani děkovné proslovy Anetty a Metthewa nepotlačily smutek, který cítila.

Isabella nikdy neměla mnoho přátel, ale o to víc se snažila být k nim čestná a oddaná. Nejprve ztratila Dolores, a to způsobem, kterého by se nikdy nenadála. To Lori byla hlavní svědkyní obžaloby u soudu a ještě dlouho předtím bylo jejich přátelství jen maskou skrývající žárlivost. Nepoznala to a až výpověď u soudu jí otevřela oči.

Lori a Rosalie byly již od dětství její nejlepší přítelkyně a myslela si, že tomu tak bude napořád. Jenže Rose žije pokojným lidským životem, který ona nikdy mít nebude. Největším důkazem toho je malý Antony McCarty. O tom, jak synáček prospívá a roste před očima, se hraběnka McCartyová rozepisovala v každém psaní a pokaždé, když to Isabella četla, měla za ně velkou radost, ale zároveň se jí zmocňovala lítost. A nešlo jen o to, že ona sama nikdy mít děti nebude, ale především ji trápilo vědomí, že Antony má sice jen pár měsíců, ale již nyní stárne. Čas plyne a mění se. Lidé se proměňují. Jenže Isabella se rozhodla pro život s neměnnými nemrtvými, kteří jsou nyní její rodinou a přáteli.

Mohla by se sice ještě s drahou Rosalií setkat a vidět jejího malého chlapce, ale odolala by pak i dalším setkáním? I na dálku to dítě milovala jako svoje vlastní. Dokázala by si pak jednou odříct návštěvy, které by usvědčovaly jejího manžela z nelidskosti?  A co když by se jí podařilo nalézt lék na smrtelnost a také by přestala stárnout? To už by jim nemohla přijít na oči vůbec.

Manželé McCartyovi zvali opakovaně Masenovy na návštěvu, ale nenaléhali. Jistě chápali jaké rozpaky by mohla Isabella v Londýně cítit po skandálu, kterým si díky soudu prošla. Isabella byla za takovou výmluvu vděčná a zároveň jí bylo líto, že se musí schovávat za lež. Nikdy pro ni nebylo důležité, co si o ní myslí cizí lidé.

Komu však na smýšlení lidí záleželo až přespříliš, byla Helen. To proto se předešlého večera tolik rozčílila a vykázala ji ze svého domu. Isabella ji poslechla i navzdory domlouvání ostatních, aby zůstala. Věděla, že se nezachovala nejlépe, ale sama se ztrácela v tom, která přátelská povinnost má přednost. Věděla také, že kdyby se situace opakovala, zachovala by se stejně. Vždyť, kde mohla být, kdyby podobnou službu pro ni někdo učinil již před rokem? Kdyby již tenkrát Edward věděl, jak moc jej miluje, jistě by neodešel a nenechal věřit ji i celou Anglii, že je mrtev.

Studené prsty ji pohladily po tváři: „Jsi nádherná.“

Chytila ho za ruku a podívala se na ni, kterak odráží sluneční světlo, a podivila se: „Já?“

Vtom se přiblížily čísi kroky. Isabella se polekala a honem odtáhla Edwardovu ruku z přímého světla.

„Khurumjari,“ hlesla dívka, která okolo nich prošla se sepjatýma rukama.

„Nemusíš se bát. Oni nic nepoví,“ uklidňoval ji.

„Nevěděla jsem, že to není někdo z našich sloužících. Musíme být víc opatrní.“

„Jsme opatrní,“ řekl a políbil ji na tvář, čímž tak tu svou vystavil slunci.

Spokojeně si povzdechla.

„Nad čím jsi přemýšlela?“

„Lastenovi byli naši poslední lidští přátelé.“

„Možná ano, ale nemusejí jimi být. Svět je plný lidí a my je ještě všechny neznáme.“

„Ty víš, jak to myslím. Jednou odtud budeme muset odejít a tím skončí život, jaký máme doposud.“

„Jednou to musí přijít, ale není třeba spěchat. A pak, ještě je tu Rosalie.“

„Mám ji ráda a proto ji nechci obelhávat. Bylo by sobecké trvat na našem přátelství a přitom ji tak vystavovat nebezpečí. Každý, kdo žije v blízkosti vampíru, je v nebezpečí, není-liž pravda?“

„Nechci, abys kvůli tomu trpěla. Můžeme ještě počkat než...“

„Odejdeme?“ dokončila za něj. „Nechci oddalovat neodvratitelné. A pak, co nás tu drží?“

„Chceš odjet již nyní?“ podivil se a přitáhl si ji k sobě tak, aby jí viděl do očí.

„A co nás tu drží? Přátelé? Rodina? Dům?“ Usmála se. „Vzpomínám si, že jsi ho koupil proto, abych si mohla splnit svůj sen a založit zde internát.“

„Pořád můžeš,“ pronesl rozechvěle. „Nemohl bych tu být s tebou, ale jestli si to přeješ.“

Zavrtěla hlavou a pohladila jej po vlasech: „Jediné po čem toužím, je být s tebou, a je mi jedno kde.“

„Chceš tedy odjet a nevíš kam?“ přimhouřil podezřívavě oči. To se jí nepodobalo.

„Marcello tak poutavě vyprávěl o Miláně.“

„Ágrh,“ zavrčel podrážděně. „Ten zrádný Ital. Jestli mi někdy vstoupí do cesty, roztrhnu ho jako hada.“

„Byl ke mně vždycky velmi milý.“

„To jen proto, že toužil, abys byla milá ty na něj. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo.“

„Zachovala jsem se snad k němu někdy nedobře?“ Isabella ve své cudnosti nepochopila manželovu narážku.

„Chceš jet do Itálie?“ odvrátil její pozornost jinam.

„Ano. Nemusím vidět Řím, chápu nebezpečí, které z toho místa pro nás plyne, ale Milánský dóm bychom snad navštívit mohli. Nebo se snad mýlím?“

„Hm,“ zamyslel se Edwrard naoko a poklepal si ukazovákem na nose. „Jet do Evropy a navštívit některá kouzelná místa se svou ženou...“ Zamračená tvář se mu rozzářila. „Větší potěšení mi osud ani nemohl nabídnout.“

„Ach Edwarde...“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

13)  Kate (26.11.2015 21:34)

Ach, Emi... Moc se mi líbí jejich společné chvíle. Helen Lastenová to trochu přehnala, může být ráda, co pro ně Edward udělal, ale chápu, že asi není ráda, když její dcera bude muset odejít.
Takže Malhotrovi si myslí, že je Edward nějaký hinduistický bůh? To jsi vymyslela skvěle!
A jéje Evropa a Itálie... Ať se raději od Říma drží daleko, protože Volturiovi nikdy nespí...
Jsem zvědavá, jak se to s Isabellinou nesmrtelností nakonec vyřeší, jestli zasáhne Esme, nebo někdo jiný. Každopádně bych jim to miminko hrozně moc přála.
Děkuji za kapitolu a jsem zvědavá, co bude dál. Omlouvám se, že mám ve čtení kapitol takové prostoje.

emam

12)  emam (20.11.2015 21:15)

betuško, už čeká v administraci ;)

11)  betuška (20.11.2015 19:07)

už sa teším na kapču

emam

10)  emam (20.11.2015 16:02)

Dennniii, vřelé díky za tvé nadšené komentáře Žárlivosti si ještě Edward užije, nemůže to mít úřeci tak všechno jednoduché

Dennniii

9)  Dennniii (08.11.2015 12:21)

Nádherná nová kapitolka.
Jsem moc ráda, že to s Annetou dopadlo takhle, ikdyž mě trochu mrzí jak se madam Lastenová zachovala k Belle.

Teď jsem moc zvědavá, jak se bude příběh dál vyvíjet. Protože Itálie, to mi připomíná, že Volturiovi budou hodně blízko a možná že se taky objeví. No uvidíme a nechám se překvapit.

No a co dodat, Edward žárlí ...jediná zmínka o Marcelovi a jak se mu to nelíbilo...

Prostě absolutně nádherná kapitola a už se nemůžu dočkat pokračování. Velice se omlouvám za tak opožděný komentář.

emam

8)  emam (05.11.2015 21:47)

Dommy1

a

Seb, jsi poklad, ale to už jsem ti myslím někde psala

betuško, rozmazluji To mám radost a budu se snažit v tom pokračovat Moc děkuji

winno, tak si tak říkám, myslím, že každá matka má někdy výstupy v afektu Díky


Lucko

Katuško, popravdě řečeno, já jsem taky zvědavá

SestraTwilly

7)  SestraTwilly (01.11.2015 22:17)

Takže Taliansko,že by Volturiovci vstúpili na scénu? Som zvedavá.

6)  Lucka (01.11.2015 20:57)

skvělé Už se moc těším na pokračování

5)  winna (01.11.2015 19:02)

ani se paní Lastenové nedivím, ale za to, že to Edward dal dohromady mohla být trochu milejší.

4)  betuška (01.11.2015 17:38)

dokonalé...tvoj štandard, rozmaznávaš nás...že by sa stretli s Arom? v Taliansku, pôvodne som myslela ,že ich pošleš do Nového sveta...Anettu si elegantne vyriešila, indovia boli čerešničkou na torte, som zvedavá či dáš dáky presnejší spätný pohľad, čo a kedy presne tam Edward porábal...v každom prípade ďakujem za krásne čítanie a teším sa na pokračovanie

3)  Seb (01.11.2015 17:01)

Zase jsem si čtení užila, jen se mi zdá dost riskantní ta cesta do Itálie.
Děkuji

2)  a. (01.11.2015 12:11)

1)  Dommy1 (01.11.2015 06:54)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Bella - EC promo