Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Dvacáté první dějství - bouře...

 

Snídat v jídelně mu připadalo jako podivný návrat k něčemu, v co doufal, že se již nevrátí. Rád sám obsluhoval svou paní v ložnici. Ale dalo se čekat, že ji nepřemluví, aby v tomto zvyku pokračovali, když nastoupí nová kuchařka. Ani apel na zvyklosti dam z vyšší  společnosti, které vždy snídají v posteli po té, co se stanou manželkami, ji nepřesvědčil.

Musel však přiznat, že má své kouzlo nechat ji, aby se ustrojila do pěkných šatů a vyčesala si vlasy do slušivého účesu. Jen ta vlnka skrývající jizvu mu vadila. Miloval svou ženu i s jejími drobnými nedostatky. Navíc mu také připomínaly, kolik toho pro něj musela vytrpět a jak uboze se jí to musí snažit vynahradit v tak krátkém čase, jako je jeden lidský život.

Znal Isabellinu tvář dokonale, a přesto ji nepřestával s obdivem stále studovat při každé příležitosti. Proto si brzy všiml drobné změny, již když se probudila, ale nechtěl ji uvést do rozpaků. Popřál jí jen krásné ráno a započal jej sladkým políbením.

Nyní však nemohl déle přehlížet, jak unaveným dojmem působí: „Špatně ses vyspala, má nejdražší?“

„Ach, ano. Trápily mě těžké sny,“ přisvědčila mu, ale nebyla to čistá pravda. Nemohla spát, neb těžké myšlenky jí nedopřály klidu. Snažila se zhluboka oddechovat a předstírat spánek. Dobře věděla, že kdyby Edward jen tušil o jejím bdění, ptal by se, co ji trápí. Milovala ho, to ano, ale byly jisté věci, o kterých s ním hovořit nedokázala. Sžíraly ji nedosažitelné touhy, s kterými jej nechtěla obtěžovat.  Proč mu svěřovat něco, s čím přeci ani on nemůže nic dělat, a přesto právě díky němu po tom touží? A ani s druhým bolem nemohla na světlo boží. Vždyť co by si o ní pomyslel, až by zjistil, jak špatných pohnutek je schopna vůči ženě, kterou ani nezná? Ne, musí si svá tajemství nechat pro sebe. Jsou to přeci všechno sobecké  pohnutky, které jim kazí společné štěstí. Měla by se od nich pokusit oprostit a raději si hledět důležitějších věcí. Ano, to je ono. To je to, o čem se celou noc přesvědčovala. A co je vlastně nejdůležitější? Učinit manžela šťastným! Ale jak?

Věděla tak zoufale málo a soužití muže a ženy. Vlastně znala jen to, co jí vypravovala Rosalie. Ale jak nepatrné to byly znalosti a navíc se týkaly soužití muže a ženy lidské podstaty. Sem jaksi Edward  nezapadal. Musela tedy rozšířit své znalosti. Bylo nutné odložit ten lákavý a pohlcující svět něžností a pozorností, kterými se ji rozhodl zahrnout, protože jinak by ho nemohla lépe poznat. V manželství přeci jde o mnohem víc než o manželské lože.

„Noc mi nepřipadala tak teplá jako ty předchozí. Ale možná jsem tě málo chladil, když jsi chtěla hned odpočívat, neodvážil jsem se...“

„Edwarde,“ napomenula ho tichým hlasem a šlehla pohledem po majordomovi. Copak musel o jejich společných nocích mluvit před někým dalším? Aby honem odvedla řeč jinam, dodala: „S tím to vůbec nesouvisí.“

„A co se ti tedy zdálo?“ ptal se Edward pobaveně, zatímco pan Whitlock doléval paní Masenové čaj, aniž by dal najevo, že poslouchá hovor.

„Vlastně ani nevím. Sotva jsem otevřela oči, veškeré vzpomínky na sny se rozplynuly.“

„To je mi líto. Mohli jsme se je alespoň pokusit vyložit.“

„Nejsou to babské povídačky? To, že sny mají věšteckou moc?“ pronesla s despektem.

„Zcela správný postřeh. Jsou to babské povídačky, protože nevím, jak by se sny mohly stát předobrazem budoucnosti. Ale prý kdysi existovali jedinci, již budoucnost viděli.“

„Opravdu?“ Isabella k němu zvedla zvídavý pohled.

„Staletí civilizace jsou pestrá.“ Odbyl ji, protože o těchto věcech s ní nemohl mluvit před dalším člověkem, a to i bez ohledu na to, že pan Whitlock tušil, že s panem Masenem není všechno v pořádku. „Ale chtěl jsem spíš poukázat na skutečnost, že sny někdy odrážejí duševní stav člověka. Jeho přání či strachy. Je to však velice složitý proces, o kterém pořádně nebyla ještě sepsána studie. Avšak, možná se mýlím a Carlisle bude vědět víc.“

„Doktor Cullen, ovšem. Chtěla bych mu napsat, a také Esme. Už mě napadlo dříve požádat jej o další knihy. Lékařství je vskutku velice zajímavý obor. A pak bych je také ráda viděla. Nevadilo by ti, kdybych si je dovolila pozvat na návštěvu?“

„Samozřejmě je rád uvidím.“

„To jsem ráda.“

„Jen si nejsem jist, že Carlisle bude potěšen tím formálním označením, které jsi mu přiřkla. Copak on pro tebe není také součástí rodiny?“

„Ovšem že ano,“ zastyděla se a uhnula stranou, aby majordomus mohl sklidit ze stolu. „Jen si na to nemohu zvyknout. Je to přeci jen úctyhodný muž a podle toho, co vyprávěla Esme, je mu téměř sto let. Zaslouží si úctu.“

Pán domu si zhluboka povzdechl: „Pokud ti Carlisle přijde starý, jak se díváš na mne?“

Jasperovi se  při té poznámce zatřásla ruka, až stříbrná vidlička spadla z talíře a zazvonila o podlahu: „Promiňte.“

„Nic se neděje,“ Edward se zvedl od stolu.

„Nejdražší, mohli bychom si jít pohovořit do knihovny?“ Chtěl ji odvést někam, kde budou mít soukromí.

„Nic proti tomu nemám, ale raději bych se šla projít do lesa.“

„Prosím tě, proč?“

Počkala, až majordomus opustí jídelnu, a teprve pak se svěřila: „Chci poznat alespoň část tvého světa, do kterého mě můžeš pustit.“

„Nepůjdu s tebou lovit,“ pronesl příkře. „Vysvětloval jsem ti, že při něčem takovém si nemohu být jist tvou bezpečností.“

„Rozumím tomu. Tedy, alespoň se snažím a respektuji to. Můžeme tam jít a jen se procházet, zatímco mi budeš vyprávět o životě v Itálii?“

 

***

 

Ještě než mohli odejít z domu, rozhodla se Isabella napsat dvě psaní. Nebyla schopná soustředit se jen na přítomnost, i když ji životní události nabádaly, aby zbytečně neplýtvala silami na plánování budoucnosti, když ta se stále mění. Viděla totiž před sebou jasně dvě možné alternativy a k oběma byli klíčem Cullenovi. Nechtěla je však obtěžovat svými starostmi víc, než bylo nutné, a tak se ve svých formulacích spokojila se zdvořilostními frázemi a prosbou o novou literaturu vhodnou po prostudováni Lege artist.

Druhý list byl svým obsahem sice méně závažný, přesto však vyžadoval kulantnější zpracování. Žádala v něm přítele o laskavost, ale nikdo jiný se o tom nesměl dozvědět. Vhodná formulace zabrala nakonec více času, než očekávala, a den tak zatím pokročil k polednímu.

Posilnila se tedy ještě lehkým obědem a pak již byla připravena k odchodu.

Pan Masen byl gentleman se vším všudy a když viděl, že počasí je stále příliš horké a slunce velice pálí, nabídl své ženě, aby raději zůstali v chladnějších prostorách domu. Isabella však s úsměvem namítla, že ve stinném lese jí přece bude příjemněji a že se těší, až ji bude ochlazovat svým dechem při vyprávění. Edward ještě upozornil na nepohodlí, které mohou sluneční paprsky způsobovat, nežli dojdou do lesa, a tu ho jeho choť překvapila darem od Esme v podobě paraplete.

„Je dostatečně velké, aby skrylo nás oba,“ zašeptala mu do ucha a stydlivě jej políbila na tvář. Ve dveřích ještě předala majordomovi tři psaní k odeslání. Její choť rozpoznal pomačkanou obálku od slečny Lastenové a dovtípil se i, komu patří druhá obálka. Díky Jasperovým myšlenkám zjistil, že třetí dopis je určen do rukou pana Lastena. Domníval se, že v něm Isabella děkuje za pohostinnost předchozího večera, a dál se tím nezabýval.

Rozešli se směrem k lesu vzdálenému pár mil. Sice byli oba chráněni stínem paraplete, ale Isabella neodolala a po většinu cesty si pohrávala s manželovou rukou tak, aby se mohla kochat tím nezvyklým odrazem paprsků od jeho kůže. Jistěže tak činila již v soukromí ložnice, ale dnes si připadala tak volná a bezstarostná, že si nenechala obavami z odhalení kazit náladu. Proč taky, když Edward jistě stále pozorně dbal na bezpečí a hlídal, kdo je na blízku.

Sotva však vešli do stínů lesa, složila paraple a těšila se klidem lesa narušovaným zpěvem ptactva a sametovým hlasem jejího muže.

„Chtěla jsi, abych ti vyprávěl o svém životě v Itálii. Nebyl to však můj život, který jsem tam žil. Jistě mi dáš za pravdu, když o vlastním životě můžeme hovořit pouze v případě, když jsi pánem své vůle a máš vládu nad svými činy. Tohle privilegium jsem přeměnou ztratil na dobrých sto let.“

„Ale jak je to možné?“ ptala se poplašeně. Nedovedla si vůbec představit svého chotě v poddanské roli vůči komukoliv. Působil tak sebejistě a do jisté míry neovladatelně.

„Nikdo mě dopředu nevaroval, v co se proměním, a snad, i kdybych to tušil, nedokázal bych s tím nic dělat. Když jsem se po třech dnech agónie bolesti probudil do nové existence, byl jsem ovládaný jedinou touhou.“

„Ano?“ zeptala se dychtivě.

„Nechci o tom s tebou mluvit,“ pokusil se ji odbýt, i když věděl, že je to marné.

„Minulost je tvou součástí a já bych tě chtěla poznat.“ Zastavili se pod borovicí „Miluji tě a chci tě poznat tak, jak mi mé omezené schopnosti dovolují. Prosím, dovol mi to.“

„Znechutím se ti,“ sklopil oči k jejich sepjatým rukám.

„Tomu nevěřím. Vím, kdo jsi i jaký život jsi žil. Tedy, alespoň to málo, cos mi dovolil poznat. Nemusíš se bát o tom se mnou mluvit.“

„Dobrá, ale kdybych mluvil příliš, musíš mě zastavit.“

S úsměvem pokývala hlavou a opět se rozešli.

„Krev bylo jediné, na co jsem dokázal myslet a po čem jsem dokázal toužit. To trvalo několik desetiletí, než se ke slovu přihlásily i jiné touhy.“

„Jaké?“

„Být více nablízku svému tvůrci a všem nesmrtelným.“ Taktně pomlčel o ženách. Chtěl sice být k Isabelle upřímný, ale který muž mluví se svou milovanou o jiných milenkách?

„A jaký byl tvůj stvořitel?“

„Jak jsem ti již vyprávěl, vybral si mě kvůli mému daru. Je to více než tisíce let starý upír, který je znuděný stále se opakující periodou lidských dějin a zároveň fascinován anomáliemi, které se přeměnou člověka v nesmrtelného ještě umocňují. On sám je výjimečný i mezi svými. Patří mezi ty z mála, kteří mohou přeměnit více nesmrtelných nežli jen jednoho. Díky tomu je jedním z vládců našeho světa a díky dalšímu daru se stal hlavou naší rodiny.

„On sám má ještě další dar?“

„Je také čtenářem myšlenek. Nebyl jsem tedy pro něj zas takovou výhrou. On však umí v druhém číst jen díky doteku. Myslel si, že bude výhoda mít ve své moci někoho, kdo dokáže rozpoznat úmysly protivníků z bezpečné vzdálenosti.“

„Vždyť musí být tak mocný a je nesmrtelný, přesto měl odpůrce?“

„To má každý vůdce. Ale v jedné věci se mýlíš. Jsme sice nesmrtelní, ale ne nezničitelní.“ Při té poznámce se Isabella zarazila.

„Děje se něco? Není ti snad dobře?“ ptal se Edward ustaraně.

„Omlouvám se, ale představa, že by ti mohlo něco nebo někdo ublížit...“ Nedokončila, místo toho se celá roztřásla.

Chytil ji za ruku, kterou dosud svíral pod paží, a něžně ji políbil: „Má nejdražší, jsme v bezpečí a jen ty máš nade mnou moc, která by mě dokázala zničit.“

„Já?“

Políbil ji na udivená ústa, ale to ji neodradilo: „A co když se ostatní nesmrtelní dozví, že jsi porušil zákon?“ Oba věděli, že jejich sňatkem bylo porušeno více než jen jedno z ustanovení mýtického světa. Nikdy nemluvili o tom, jaká je za to odplata, ale odpověď se zdála nebezpečně jasná.

„Aro mi dal svobodu. Nechápal, jak jsem se mohl rozhodnout k vegetariánskému způsobu života. I on čte děsivé myšlenky svých obětí, ale je k nim netečný. Jenže už je pak uchráněn bolesti a nářků, kterými se trápí blízcí mrtvých. A nebo prostě jen jsem byl slaboch, jak mě označovali někteří z jeho stoupenců. Nicméně, vládcové vědí, na jaký život jsem se dal a i že jsem našel další podobně smýšlející následovníky. Znají Carlislea a jistě slyšeli i o Esme a její přeměně. Nejspíš je jen otázkou času, kdy se dozví o tobě, ale čas nesmrtelných plyne jinou rychlostí než ten lidský. Může to trvat i celá staletí.“

„Mohu být dávno mrtvá a až pak zjistí, že další člověk věděl o jejich existenci,“ pronesla zachmuřeně. Isabellina tvář se zdála být skryta za podobným temným mrakem, jako se objevil na obloze.

Zastavil se a přitáhl si ji k sobě: „Udělám vše proto, abys měla šťastný a spokojený život. Sama víš, že jen stačí říct, co si přeješ, a vše je předem splněno.“

„O to se nebojím.“ Podívala se mu do očí. „Ty jsi moje štěstí a vše ostatní je zbytečné.“

„Je hezké to slyšet, ale přesto poznám, že tě něco trápí. Pověz mi, co to je?“

„Nic,“ zalhala, ale nevydržela jeho pohled a raději se zadívala do blízkých keřů.

„Proč mi to nechceš říct? Tíží tě to od rána a nebo snad již od včerejšího večera? Všechno mé vyprávění ti snad ještě přitížilo, ale nebylo v něm mnoho nového.“ Neodpovídala. „Proč se nemohu dívat do tvých krásných očí, aniž bys mi unikala?“ naléhal.

„Stydím se.“

„Zač?“

Nemohla jej odbýt lží. Poznal by to. Rozhodla se tedy přiznat alespoň část svého trápení: „Přála bych si být tak ctnostná, jak mě vidíš. Avšak místo toho mnou začaly lomcovat nehezké city, které ani nemají opodstatnění.“

„O čem to mluvíš?“ usmál se povzbudivě a pohladil ji prstem po spánku, aby ji ukonejšil.

„Žárlím,“ zašeptala zahanbeně.

„Nač?“ zasmál se.

„Na ženu, kterou jsem ani nemohla poznat.“ Nepatrně se zamračil v gestu nepochopení. „Na Eleanor, tvou snoubenku.“

„Ale nikdy se nestala mou ženou. Nikdy ne tak jako ty.“

„Ano, nikdy jsem se nestala tvou ženou tak jako ona,“ pronesla tiše, vymanila se z jeho polevujícího sevření a udělala krok stranou, aby se od něj dostala dál.

„Isabello,“ oslovil ji třesoucím hlasem. „Chtěl bych ti vysvětlit...“

„Není třeba. Pochopila jsem již dávno. Vampíři mohou darovat nesmrtelnost pouze jednou. Nevím sice přesně jak, ale vím, že tys ji daroval Carlisleovi. Tím jakékoliv jiné možnosti jsou nemožné a není ani důvod, aby nesmrtelní muži vedli stejný život jako ti smrtelní, když nemohou mít děti.“ Proti její vůli se jí slzy začaly tlačit do očí, a tak raději sklopila hlavu, aby to neviděl. „Rozumím tomu správně?“

Edward se váhavě nadechoval k odpovědi, ale dřív, než byl schopen promluvit, kdesi v dálce zahřmělo.

„Měli bychom se vrátit do domu,“ nabádal ji.

„Bouřka je ještě daleko. Nechci se vracet.“

„Můžeme počkat v nedaleké chatě,“ navrhl a ukázal jí cestu.

 

***

 

Lovecká chata byla postavena na malé mýtince uprostřed lesa. Byla to neveliká dřevěná stavba s krbem (ve kterém pan Masen hbitě rozdělal oheň ne však pro zahřání, ale aby posloužil místo lampy), prostým dubovým stolem a malou lavicí, na které ležely zvířecí kůže pro zahřátí pocestných. Bylo pozdní odpoledne, ale prudký déšť zakryl slunce, až se zdálo, že je noc.

„Nevěřila jsem, že existuje,“ řekla, zatímco se dívala z malého okna.

„Proč?“

„Jessica Newtonová se o ní kdysi zmiňovala. Naznačovala, že právě sem směřovaly tvé kroky při nočních toulkách. Jistě si myslela, že sem chodíváš za nějakými ženami,“ pousmála se hořce.

„Chodil jsem lovit,“ snažil se ji ubezpečit o své věrnosti.

„Já vím.“

„Isabello - “ Zahřmělo, až mladá žena nadskočila a nečekaně vrazila do muže stojícího za ní. „Bojíš se bouřky?“

„Nebojím se bouřky,“ otočila se k němu. „Jen se občas vylekám hlasitého zvuku,“ odpověděla dotčeně.  A tu se zablesklo. Jen o zlomek okamžiku později se vtiskla do jeho pevného objetí.

„Samozřejmě, bouřky se nebojíš,“ snažil se potlačit smích

Odtáhla se od něj, ale ne příliš daleko.

„A když jsi to od Jessicy slyšela, již tehdy si žárlila?“

„Nevím. Myslím, že to vykládala v době, kdy jsem věřila, že jsi mrtvý. Kladla jsem si to za vinu a říkala si, že pokud tě ve svém náruči těšila jiná žena, měl jsi na to právo. Vždyť, jakou jsem ti byla manželkou? Ani kloudně promluvit jsem s tebou tehdy nedokázala.“

„Moji nevěru bys omluvila svými nedostatky?“ vyhrkl udiveně.

„Jsem nedokonalá v mnoha ohledech,“ váhavě k němu zvedla oči. „Jen nevím, jestli jsem raději, že se něco takového nemohlo stát, než...“ Naprázdno polkla a otočila se ke dveřím tak, aby před ním skryla bolest.

Nastalo ticho.

Musel být tím, kdo ho přeruší, a byl z toho nešťastný, leč nešlo to již odkládat: „Nikdy jsem ti nechtěl lhát. Opakuji to snad po tolikáté, že je to až hanba. Tolikrát jsem se snažil oddálit pravdu a naplnit naše dny štěstím tak, jak jsem věřil, že to bude správné a hlavně bezpečné.“ Mohl ji ponechat jejím domněnkám a nechat vše tak, jak je. Jenže sám znal, jak spalující a ochromující mohou být jedovaté ostny žárlivosti. Ona Lapointovi věnovala jediný polibek a jen za to by nejraději toho bídného žabožrouta roztrhal na kusy. Nedokázal si ani představit, jaká muka musí Isabella zažívat, když ví, že s jednou lidskou ženou zažil, co jí dosud nikdy nedopřál, a to ani nechtěl přemýšlet o dalších...

„Isabello,“ vztáhl k ní ruku a k jeho velkému překvapení tentokrát nezahřmělo, avšak v očích jeho ženy se podivně zablýsklo.

„Bezpečí? Před čím jsem měla být v bezpečí? Před tebou?“

„Myslíš si, že mě znáš, ale dosud jsi neměla příležitost poznat nadlidskou povahu mých dovedností.“

„Nerozumím souvislosti. Vím o tvém sluchu, telepatii, rychlosti i síle.“

„Víš o nich, ale ne zcela si uvědomuješ, co všechno to znamená.“

„Kam tím míříš? Prožívali jsme společné dny plné štěstí, aniž bys mi řekl pravdu o...“ Oheň poznání v jejích očí se rozhořel a zapálil i její tváře. „Řekni, že se mýlím. Prosím, řekni, že jsem celé ty týdny nehrála hlupáka a naše manželství není jen fraškou.“

„To není. Naše manželství je pro mě to nejdůležitější na světě.“

„Řekni, že Eleanor byla první i poslední ženou, která tě potěšila.“

Edward ztuhl neschopen slova.

Hrom a blesk za okny byly ničím v porovnání s přerývaným dechem Isabelly a jejím bušícím splašeným srdcem.

Podvedená, tak se cítila. Podvedená a ukřivděná. Ošizená o to, co je manžel své ženě povinován, a to přitom v minulosti nebyl žádným světcem. Obalamutil ji, aby si myslela, že nic víc není možné. Uvěřila klamnému zdání, zatímco ji mnoho večerů laskal a přiváděl téměř k šílenství samou rozkoší, a to jen proto, aby nechtěla víc.

Nevěděla, jestli plakat anebo řvát. Jedno však bylo jisté, nevydrží už ani chvíli v blízkosti Edwarda Masena.

 

***

 

„Isabello, proboha, počkej,“ ozýval se děsivý křik ve víru lijáku a větru. Přes hromobití však nebylo jednotlivým slovům ani pořádně rozumět.

Zmáčená a rozčarovaná poznanými skutečnostmi se rozběhla do hlubin lesa, aby se mohla ukrýt. V potemnělém stromoví se blesklo a ona vyjekla. Ten, před kterým prchala, se znenadání objevil před ní: „Musíš se schovat. Pojď se mnou prosím zpátky.“

„Ne – ne!“ zakřičela a otočila se od něj, aby mu uprchla.

„To je bláznovství,“ chytil ji za ruku.“

„Pusť mě. Nedotýkej se mě. Nechci, abys mě obluzoval svými dotyky. Věřila jsem ti, ale jak jen dál mohu?“ Podváděl lidi přeci celá staletí, aby mu uvěřili, že je jedním z nich. Co když se rozhodl pohrát si ve své věčnosti s jejím životem a všechno, co jí kdy řekl, byl jen klam?

„Pustím tě, ale neutíkej. Blesky přibývají.“ Váhavě povolil sevření. „Nikdy jsem ti nelhal. Ne slovy.“

„A skutky jsou snad málo? Přiměl jsi mě, abych věřila lži a ne jednou. Kolikrát jsi mě podvedl a kolikrát to hodláš ještě zopakovat? Co z tvých slov bylo pravdivé a co jen hra, abys mě donutil přimět věřit tomu, co jsi sám chtěl?“

„Miluji tě, jsi pro mě dražší než celý svět. Jen jsem nechtěl ohrozit tvůj život. Nedokážu si ani představit věčnost bez tebe a děsím se doby, kdy se to stane. Jen proto jsem se chtěl vzdát manželského života.“

„Pro mé bezpečí? Nebo proto, že se ti hnusím?“ rozkřikla se v slzách.

„Jak tě může něco takového napadnout? Kolikrát jsem hýčkal tvé tělo a dokazoval ti, jak jsi krásná.“

„Ne dost na to, abys po mně toužil.“

„To není pravda.“ Dalším hrom a tentokrát nebezpečně blízko. „Isabello, prosím, pojďme dovnitř.“ Natáhl k ní ruku, ale ona ustoupila, až narazila do stromu. V ten okamžik se stalo několik věcí najednou, silný blesk uhodil do stromu, vedle kterého Isabella stála. Edward ji zakryl vlastním tělem. Strom začal hořet a obrovská větev z něj začala padat dolů. Dopadla přímo na hlavu pana Masena a roztříštila se o něj.

Isabella vykřikla a snažila se vymanit z náručí svého muže, aby jej mohla sama chránit. Byl to však zbytečný pokus. Sotva se první třísky dotkly země, Edward ji zvedl a v náručí, navzdory protestům, odnesl zpět do chaty, kde ji položil třesoucí na lavici.

Jak získali odstup, uvědomila si vyděšená žena, že je její choť celý špinavý a pokrytý třískami. V hrůze si uvědomila, co se stalo.

Edward si myslel, že ho zase od sebe odežene, to se však nestalo. Místo toho ho křečovitěji objala. Celá se klepala.

„Ten – ten strom,“ koktala. „Mo - mohl tě zabít.“

„Kdybych nezasáhl, to ty bys mohla přijít o život. Ale je to vlastně stejné, jako kdybych měl umřít já. Bez tebe bych nemohl,“ zasípal přes zaťaté zuby přemožen strachem o ni.

„Tolik – tolik jsem se o tebe bála.“ Přitiskla tvář k jeho a v rozechvění začala hledat jeho rty.

„Dokud jsem s tebou, nemusíš mít o mě strach. Jen mě už prosím neopouštěj.“ Políbili se. „Neumím si ani představit, co by se mnou bylo, kdybych tě nedokázal zachránit,“ šeptal ji do hladových rtů.

Oba se třásli strachy o toho druhého a oba se toužili přesvědčit o vzájemné blízkosti a bezpečí. Hladili se a líbali. Objímali se a jeden druhého pevně držel. A kdesi v té úzkosti se zažehla jiskra měnící se v další požár, kde dobré úmysly, logika či pochybná slova o nenaplněném manželství šla stranou...

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

13)  emam (06.09.2015 22:06)

Kate, neřeknu a neprozradím, jinach bych už nemusela nic psát. Ale jediné co přiznám je, ža Carminu buranu mám moc ráda
Děkuji za komentář

Kate

12)  Kate (05.09.2015 22:16)

Ta scéna! To bylo napínavé a ještě ta hudba k tomu. Konečně víc dobrodružství! A závěrečná scéna... Takže se Bellino přání přeci jen splnilo, nebo se zatím "jen" zažehla jiskra?
Moc se mi líbil jejich rozhovor v lese. Jsem zvědavá, jestli nakonec přece jen budou mít dítě. A otázky ohledně Bellina upírství samozřejmě následují.
Byla to opravdu krásná kapitola, které nechybělo napětí i romantika. Už se nemůžu dočkat další.
Hudba skvěle dokreslovala děj. Hlavně O Fortuna

emam

11)  emam (03.09.2015 20:31)

To je nádhera, vrátit se z dovolené k tolika krásným komentářům

Všem vám moc a moc děkuji!

Na pokračování se pochopitelně již pracuje, jen začátek školního roku to trochu zdržuje. Mějte tedy, prosím, trpělivost

10)  adriana (02.09.2015 17:57)

Překrásná povídka, doslova mi učarovala děkuji za skvělý čtenářský zážitek a těším se na pokračování :)

Dennniii

9)  Dennniii (02.09.2015 10:36)

Nádherná kapitola!!!! Obzvlášť ten konec . No někdy se holt musí přehnat bouřka, aby se věci daly do pohybu. Trošičku jsem se lekla když Bella najednou začala utíkat, ale vše to dobře dopadlo.

Jsi úžasná spisovatelka a pokaždé když dočtu novou kapitolu tak mám úsměv na tváři (nebo slzy v očích), dnes je to kombinace obojího. Snad už jim do cesty nechystáš žádné další pohromy.
Moc se těším na pokračování.
Klaním se!!!

8)  martisek (02.09.2015 10:01)

Isabella mu rychle odpustila a zapomněla na to, co řešili..
Doufám, že bude brzy další díl

SestraTwilly

7)  SestraTwilly (30.08.2015 23:24)

Dlho sa k tomu prepracovávali a konečne sa dostali do cieľa

6)  Lucka (29.08.2015 18:39)

skvělé

5)  Dommy1 (28.08.2015 21:42)

4)  a. (28.08.2015 07:56)

3)  Seb (27.08.2015 21:22)

Emam, napsalas to úžasně , dohromady s hudbou to nemá chybu, bouřlivá kapitola v bouři, nějak jsem doufala, že v chatě Edward neodolá. Isabellin útěk mi doufání na chvíli zhatil, ale ten konec se mi moc líbí...

Selhání věčnosti je skvělá povídka, obdivuju, jak dokážeš psát.

Děkuji za úchvatný čtenářský zážitek a moc se těším na pokračování.

DopeStars

2)  DopeStars (27.08.2015 20:30)

Tak to bol teda nárez!! Bolo to úchvatné a hlavne riadne napínavé i bolestivé... veľmi som si túto kapitolu užila a teším sa na ďalšiu!!

1)  betuška (27.08.2015 20:14)

konečne;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek