Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Devatenácté dějství - příliš velký žár...

„Anetto, pospíšila jste si,“ uvítala Isabella svého hosta v přijímacím salonku.

„Promiňte, paní Masenová, asi jdu nevhod,“ pronášela dívka plaše a vděčně přijala místo v křesle.

„Jen jsem vás nečekala tak brzy,“ usmála se hostitelka poněkud strojeně. Vadilo jí, že si neuvědomila Anettinu nedočkavost a sama bojovala s tou svou. Vždyť byla právě vyrušena z kouzelného snu, ve kterém jí manžel skládal poklony těmi nejúžasnějšími slůvky a nejednou jí tiskl či líbal ruce. Nemohla se dočkat, až se k němu bude moci vrátit, a zároveň se bála, zda si to Edward do té doby nerozmyslí.

„Mám raději přijet zítra nebo pozítří?“ začala se slečna zvedat k odchodu.

„Ach ne, má milá. Jen mi povězte, co vás ke mně přivádí. Snad nemáte již napsaný dopis?“

„Právě že ano. Hned jak jsme se včera vrátili domů, musela jsem jej napsat,“ rozrušeně vytáhla složený list. „Budete tak laskavá a pošlete ho panu Donersbymu?“

„Jistě, přeci jsem vám to slíbila,“ usmála se Isabella shovívavě.

„A jak to uděláme,  až vám přijde odpověď?“ vyhrkla Anetta nedočkavě. „Tedy, pokud přijde.“

„Pokud je pan Donersby takový gentleman, jak jste o něm mluvila, nepochybuji, že odpoví brzy.“ Nemohla si nevšimnout, jak jí slečna Dortenová visí na rtech a raději se ji rozhodla netrápit a sama vymyslela lehký způsob předání tajného psaní: „Přijedeme vás navštívit a nebo vás pozveme k nám.“

„To byste udělala?“ ptala se rozzářená Anetta.

„Ale jistě,“ smála se Isabella dětinskosti velevážené slečny.

„Ještě jsem zapomněla. Mamá vám posílá doporučení paní Cloudewoodové,“ podala Isabelle další list.

„Paní Cloudewoodové?“ přijala jej nechápavě.

„Je to prý velice dobrá kuchařka.“ Slečna byla ráda, že může být poslem dobrých zpráv a paní Masenové také trochu pomoci. Krom toho měla i báječnou výmluvu pro rodiče, proč vlastně spěchá na další návštěvu.

„Aha,“ povzdechla si Isabella nešťastně a tím návštěvu zakončila.

 

***

 

Sama Anettu vyprovodila ke dveřím, o které se ovšem postaral pan Whitlock. Mohla se ho alespoň zeptat na to, co ji trápilo nejvíc: „Kde najdu pana Masena?“

„Čeká na vás v hudebním salónu.“

První krok udělala kvapným tempem, toužila se za manželem rozběhnout, ale bylo to nedůstojné postavení paní domu a pak... Nechala ho přeci o samotě. Co když za tu dobu jeho brilantně rychlý mozek zjistil, že se unáhlil a ona pro něj není vhodnou volbou? Proklínala svou nejistotu, dychtivost být zas u něj i svou zohyzděnou tvář, kterou cestou zahlédla v zrcadle. Jeho nemohl oklamat ani dobře upravený účes. Viděl ji přece již ve vězení a pak ty celé týdny měl na očích špatně se hojící ránu, která se ovšem zahojila dříve, než její nositelka začala vnímat konečný vzhled jizvy. A nebyla to jediná jizva, kterou měla, ovšem tu další skrývaly její šaty.

Sblížili se a byla tomu ráda, ale kam až to může dojít? Je sice jeho ženou, ale přeci ho nemůže přitahovat s tak šerednou tváří, a nikdy nesmí dovolit, aby viděl stopy, které na ní zanechaly důtky.

Došla do chodby vedoucí do salonu a uviděla, že jsou dveře otevřené. Najednou ztratila odvahu se k nim přiblížit. Vzpomněla si na bolestivé rány, jež byly příčinou jejích jizev na boku, a přišlo jí, že bič osudu k ní byl mnohem tvrdší. Ztratila všechny svoje blízké a málem i svůj vlastní život. Není přeci možné, aby najednou na ni čekal Edward Masen a skutečně ji miloval. Sice to říkal, ale copak ji viděl? Nejspíš byl zaslepený láskou, o níž mluvil, ale kdy prohlédne? A bude schopná vůbec ustát, až se tak stane? Není lepší o lásce snít než ji ztratit?

Ucouvla a srdce se jí sevřelo úzkostí.

V podivném neslučitelném kontrastu k ní začaly doléhat líbezné tóny klavíru, které ji konejšily a lákaly k sobě.

 

 

Hudba ji přitahovala. A když pak uslyšela i zpěv, kterým Edward nikdy neplýtval, neodolala a vstoupila do dveří.

Čekal na ni. Sotva ji spatřil, ještě vroucněji zpíval o slavíku a noci a o své touze po ní. Nevěděl, zda mu rozumí, když zvolil němčinu, ale byl si jistý hudbou promlouvající k jejímu srdci. To rozumělo a tlouklo pro něj.

Neznal její myšlenky, ale vyčetl jí z tváře jakýsi vnitřní boj postupně odnášený roztouženou melodií, s kterou souzněla i navzdory všemu, co ji trápilo.

Přál si, aby přišla k němu a smála se tak bezstarostně jako předtím, než šla přivítat slečnu Lastenovou. Slyšel jejich rozhovor a věděl, že ten ji nemohl rozrušit. Muselo to být něco jiného. Snad nejistota? Lidský svět je prosycen pochybnostmi a zatím nebylo dost času, aby ji ubezpečil o neměnnosti svých citů. Už odmítal cokoli odkládat a přál si dokázat jí všemožnými způsoby stálost svého rozhodnutí. Kdyby mohl, popadl by ji do náruče a ukázal jí všechnu touhu, co v sobě měl. Nesměl však zapomínat na její křehkou lidskost a lidské potřeby. A proto, sotva dohrál, podotkl: „Je čas večeře.“

„Nemám hlad.“

„Ale musíš jíst.“

„Na to je příliš horko. I když ty na to nevypadáš,“ usmála se. „Asi bych měla říct panu Whitlockovi, že dnes již nebude potřeba jeho služeb.“

„Myslím, že o tom ví.“

„Jak by mohl?“ Ale Edwardův úsměv jí napověděl. Je těžké žít s někým, kdo čte ostatním myšlenky? Lze si na něco takového zvyknout? A proč zrovna její pohnutky jsou mu skryty?

„Jsi unavená?“ ptal se starostlivě a přistoupil k ní, aby jí mohl políbit ruku.

„Ano i ne,“ přiznala. „Ale nejspíš bych si měla raději jít lehnout, než se z toho dusna zalknu.“

„Mohu pro tebe něco udělat, aby ti bylo lépe?“

Chtěla mu říct, aby ji schoval ve svém chladném náručí, o tom, jak se v jeho blízkosti cítí bezpečně a lehce. Byla si jistá, že před Anettinou návštěvou by to dokázala, ale najednou nemohla.

„Pojď,“ nabídl jí rámě. „Doprovodím tě.“

 

***

 

Včerejšek se zdál tolik vzdálený. Nyní šel chodbou zamilovaný a rozechvělý pár. Oběma se honil v hlavě vír myšlenek zmítaných pocity a touhami. Tiskl něžně k sobě její ruku a ona se o něj lehce opírala, vědoma si, že se brzy budou muset od sebe vzdálit, avšak přála si tu chvíli odložit co nejdéle.

Došli na místo a zastavili se. Otočila se k němu, ale nepouštěli se.

„Dobrou noc,“ pronesl tiše a políbil jí konečky prstů.

„Dobrou noc, Edwarde.“ Pokusila se použít dnes nalezenou zbraň, protože si nedokázala představit ulehnout bez polibku.

Zasmál se: „Pokoušíš mě.“ Přesto jí krátce políbil.

„Děkuji,“ hlesla a sklopila oči. „Vím, že si víc nezasloužím a i tohle je příliš.“

„Isabello, neříkej takové věci. Zasloužíš si vše, po čem tvé srdce touží, a když mi řekneš, co to je, dám ti to.“

„Dobrou noc,“ řekla a otočila se k odchodu, svou ruku stále v jeho.

„Sladké sny,“ odpověděl a uvolnil stisk. Ona ho však nepustila a jen otevřela dveře.

„Nezasloužím,“ pronesla téměř neslyšitelně a pustila ho.

„Proč to stále opakuješ?“

Nechtěla mu to říct, ale zároveň se s ním ještě nechtěla rozloučit, a tak přiznala: „Byla jsem ti nevěrná a nejsem ženou, o kterou by muž stál.“

„Zaměňuješ touhu po něžnostech za nevěru. Nedovedu si ani představit, jaké musí být prožít život bez pohlazení.“ Pohladil ji po tváři a ona se neubránila, aby mu ji nevtiskla do dlaně. „Neodvážím se ani domýšlet, jak těžké muselo být žití bez polibku.“ Ochutnal její horní ret. „Je to jen má chyba, že jsem ti neukázal, jak žádostivá pro muže jsi. Ale nechci tě připravit o nejkrásnější dobu námluv a něžných slůvek. Vždyť právě na tu milenci nejraději vzpomínají.“

„K čemu námluvy, když už jsme manželi?“

Edward musel vynaložit veškeré své umění sebeovládání získané za stovky let, aby nenaplnil to, co naznačovala, hned teď. Zhluboka se nadechl a přitiskl ji k sobě: „Nevíš, co říkáš. Ještě dnes ráno jsi mě u sebe nechtěla.“

„Byla jsem jen zaskočená. Chci být s tebou. Sice nevím, co to znamená, ale chci být tvou ženou v plném významu toho slova.“

Pustil ji, jinak by už neodolal.

„Rozumím,“ smutně se usmála. Věděla, že až sem jeho láska nesahá. Ale i tak získala víc, než v co doufala. Odevzdaně zamířila do útrob svého pokoje a zavřela za sebou. Odmítnutí zabolelo tolik, že mu víc nemohla hledět do očí. Neměla však ani zdání, v jakém rozpoložení ponechala Edwarda na chodbě.

Udělal neslyšný krok za ní, ale dveře se mu zaklaply před nosem. Opřel se o ně čelem a položil na ně dlaně. Kdyby nebyl zvyklý ovládat své chování tak, aby bylo podobné lidskému, nejraději by prsty zabořil do dřevěné desky. Jenže až by Isabella ráno uviděla poškrábaný lak, vyděsilo by ji to.

Vracely se mu vzpomínky na její přiznání, že nikdy nepoznala ničí fyzickou blízkost a díky tomu lehce podlehla prvnímu svodu, který se jí naskytl. Žárlivost jej neopouštěla, ale už pochopil, jakou žízeň po dotyku musela celý život pociťovat. Ano, připodobňoval to žízni, protože do té doby, než poznal svou ženu, byla právě žízeň tím, co nejvíc přehlušovalo jeho touhu po čemkoli jiném. Isabella to však změnila. To ona se stala tím nejžádostivějším elementem všech žádostivostí. Dychtil po ní a věděl, jak spalující může být žár vášně. Ne nadarmo se často vzpomíná ničivá síla ohně a vášeň si od něj půjčuje blízký příměr. Žár – ten pociťoval a přál si shořet v něm spolu s ní. Jeho chladné, kámen připomínající nesmrtelné tělo, vládnoucí nepředstavitelnou silou, prahlo po křehké lidské dívce. Byla sice jeho ženou, ale nikdy si nedovolil, byť jen v myšlenkách, připustit, že by mohlo někdy dojít k naplnění jejich manželství. Odříkal si toho mnoho a dlouhá léta. Proto věřil v možnost společného života s Isabellou, aniž by zmařil její nevinnost.

Pouhý den si byli oba vědomi citů toho druhého a počínali si užívat společné štěstí a hned se přiblížil první tmavý mrak, aby zakalil blažený den.

Svou brilantní nelidskou myslí zvažoval, jaký dopad by pro jejich začínající lásku mohlo mít, kdyby se otočil a odešel, a zároveň poslouchal zvuky uvnitř ložnice. Nemohl se ubránit představám, o nichž mu dění uvnitř napovídalo. Představy, kterak si odkládá šaty a omývá se vodou. Nikdy ji neviděl v rouše Evině na vlastní oči, přesto znal její odhalenou postavu skrze myšlenky Carlislea a z nedávné doby i díky Esme. Nechtěl se chovat neuctivě, ale nebylo možné zabránit obrazům, které se mu samy vnucovaly do mysli. Častokrát z nich šílel a byl na pokraji zoufalství, vděčný za vzdálenost mezi ním a jeho paní. A nešlo pouze o fyzickou vzdálenost, ale také o city, v jejichž existenci nevěřil. Byl si jist, že by jej odmítla, sotva by jen náznakem poukázal na své záměry. Jenže ona ho miluje a chce s ním být, jak náleží, a navíc – nyní je Isabella nadosah. Stačilo by přeci jen vejít k ní do ložnice a pak...

„Edwarde?“ vyhrkla překvapeně a rychle zahalila noční košili přikrývkou.

Ani si neuvědomil, že realizuje své přání, dokud nespatřil její překvapení: „Omlouvám se, měl jsem zaklepat.“

„Nevadí, jen... Lépe bych se připravila, kdybych věděla...“ Obezřetným pohledem sledovala, jak si svléká žaket a pokládá jej na židli u toaletního stolku. Bezděčně se zachvěla. Ani si neuvědomila, že na manželův noční příchod by se připravit nedokázala.

Byl hodně horký večer, jaký v kraji nepamatovali řadu let, a tak navzdory nedávnému osvěžení se na její kůži opět leskly krůpěje potu. O to svůdněji působila. Vždyť bez ohledu na roční dobu jsou jisté činnosti, po nichž je žena stejně ozdobena. Isabella o ničem takovém neměla ani tušení, zato Edward o tom věděl mnohé.

Chtěl ji přesvědčit o pravdivosti své lásky a bez ohledu na jeho upíří podstatu. Nevěřila by mu, kdyby se jí snažil logickými argumenty vysvětlit nemožnost mileneckého spojení mezi nimi. Na to až příliš pochybovala o sobě samé a on to věděl.

Pan Masen byl zkušený muž, který prošel téměř celý svět. Mnoho let prožil v exotických zemích, kde obdivoval tamější kulturu a umění. Indická vzdělanost neznala mezí. Oproti ostýchavému světu Evropy nabízela i učení lásky v nejpestřejších podobách. Jistě, lecjaký učenec starého světa by mohl tvrdit, že jde o pouhé mýtické představy barbarů a něco takového ve skutečnosti není možné. Edward byl však i čtenářem myšlenek a znal muže i ženy, kteří věděli, jak učením lásky přinést jeden druhému potěšení. Zároveň tušil, jak takové potěšení přinést ženě, aniž by si musel odložit třeba jen další část oděvu.

 

***

 

Cítil hrdost a štěstí, o kterých se mu nikdy ani nesnilo. Jeho překrásná žena se k němu tiskla celá rozpálená, a to nejen horkem. Usnula téměř nad ránem, kdy byla již tolik unavená, že nemohla snést víc pozornosti. Nevěřil, že by se mu mohlo podařit ovládat se tolik hodin a dávat jí pocítit rozkoš, zatímco on bude hladovět.

Minulou noc sice již strávil v této ložnici a nebylo to poprvé, nikdy by ho však nenapadlo, že ulehne na postel vedle Isabelly. Jistě, nemohl spát a byl tomu rád. Vždyť mohl sledovat, jak je ona v říši snů a i tam něžně šeptá jeho jméno. Bylo to téměř stejně opojné, jako když slyšel, jak jej vášnivě volá ve víru extáze.

Byla sladká a roztomilá, když si odmítla svléct noční úbor a navzdory němu se podvolila něžnostem, kterými ji zasypával. Zdráhala se je přijímat, ale vysvětloval jí, že krása, kterou oplývá, si nic jiného nezaslouží než pozornost a vybranou péči. To vše jí dal v rozličných podobách, ale jen tak, jak si byl jistý, že jí nijak nebude moci ublížit. Šílel z toho a zároveň se dmul pýchou.

Užíval si, jak křehké rozpálené dívčí tělo se tře o jeho ledovou pokožku a v hlubokém spánku přesouvá přes něj ruku či nožku. Jenže to byly nečekané pohyby, před kterými ho nic nemohlo varovat. Znovu zakusil, jak nevinnost doteku může být dráždivější než zkušené manévry. Napadlo ho, jak blízko může mít štěstí k pekelnému ohni a zda by nemohl být spálen na popel již nyní. Byl vyprahlý a přitom tak blízko oázy, která mohla ukončit všechna jeho muka.

A jako by to vše bylo málo, pohled mu ulpěl na lehce odhalené hrudi, pod níž bilo mladé srdce. Jak sladkou krev můžou skrývat tak svůdné křivky?

Zhnusen sám sebou se odvrátil a zavřel oči. Domníval se, že dávno již překonal volání lidské krve. Vždyť byl vegetariánem přes sto let. Ale hříšná myšlenka, jak by jeho milovaná žena mohla lehce naplnit všechny dlouho potlačované touhy, se zdála tak svůdná. Stačilo jen si dovolit podlehnout a... Co by se stalo? Zničil by ji a s ní vše, na čem mu záleží. Zničil by ji a tím i sebe. Copak nestačí, že jednou si ji vezme čas, a tak umře i on?

Pokud jim budou hvězdy nakloněny, čekají je desítky společných let. Raději nechtěl ani přemýšlet nad tím, kolik těch desítek může být, i tak to byla žalostně krátká doba. Proto nesmí ztrácet čas a musí si užívat pohled na ni, dokud je mu to dopřáno.

Jenže s jídlem roste chuť, a tedy ani obdiv její překrásné tváře mu nepostačil bez toho, aniž by prstem obkreslil její rty. S potěšením a současně i hrůzou sledoval, kterak ho políbila na špičku ukazováčku.

Isabella měla dosud zavřené oči, tak nemohla vidět, jak zmučeně se tváří, když říká: „Dobré ráno.“

„Dobré,“ odpověděla rozespale a pak na něj zamžourala. „Závěsy jsou sice zataženy, ale zdá se mi, že od svítání uběhl již dlouhý čas.“

„Brzy bude poledne,“ usmál se na ni, aby si nevšimla, jaká cítí muka.

„Chudák pan Whitlock, zbytečně na nás čekal se snídaní.“ Tváře se jí rozhořely. „Musí vědět, proč jsme nepřišli.“

„Abych řekl pravdu, má o tom všem nějakou představu. Není sice přesná, ale myslím, že dostačující,“ zasmál se a políbil ji do vlasů.

Pevně se k němu přitiskla. Kromě chladu, který jí přinášel úlevu v dusnu pokoje, přála si vrátit se do událostí minulé noci. Ale nemohla to dát nijak najevo, přišlo jí to až příliš troufalé. Navíc, když to majordomus ví: „Copak ti to nevadí?“

„Co myslíš?“ Zadíval se jí do očí.

„No, ehm, důvod proč jsme nepřišli.“

„Nemáme se za co stydět, nejdražší. Byli jsme spolu řádně oddáni již dávno.“ Pustil ji z náručí a pozornost věnoval tapetě na protější stěně. „Spíše svědčí o mé hanbě, že jsme nebyli takto zaneprázdněni již dříve. Nebyla sice k tomu vhodná příležitost, ale neměl jsem to tak dlouho oddalovat a...“

„Edwarde,“ přerušila ho konejšivě, ale pohled jí nevěnoval. S lítostí zjistila, že se nedočká odezvy, jakou čekala. „Cítím se trochu zklamaně. Tajně jsem doufala, že kouzlo včerejšího dne tak rychle nezmizí, ale rozumím.“ Už dostala víc, než si kdy odvažovala jen pomyslet.

„Zato já nerozumím ani trochu,“ podivil se.

„Často opakované kouzlo nejspíš ztrácí své umění,“ usmála se rozpačitě.

Záblesk pochopení mu svitl v očích: „Možná jen i čarovná moc potřebuje občas probudit. Zkus to znovu.“

„Dobrá tedy.“ Zatajila dech. „Edwarde?“

Něžně leč krátce ji políbil, až si připadal ošizeně.

Snažila se potlačit zklamání, které v ní nabývalo na síle při pohledu, kterak se od ní zvedá a obchází postel, aby si mohl obléct žaket.

„Nejdražší, přál bych si moci zůstat i nadále ve tvé blízkosti a ujišťovat tě o své lásce, ale snad se nebudeš příliš hněvat, když se na chvilku vzdálím.“

„Máš hodně práce?“ Snažila se ho pochopit.

„Žádná není tak důležitá, aby mne od tebe odloučila třeba jen na okamžik.“ Posadil se k ní a uchopil ji za ruku. „Potřebuji do lesa.“ Aby rozehnal rozpaky pramenící z přiznání potřeby lovu a ukojení alespoň jednoho z hladů, políbil ji na prsty.

„Budeš pryč dlouho?“ ptala se utrápeně

„Večer budu zpátky a nepřestanu tě přesvědčovat, jak nerad jsem byl daleko od tebe, dokud mě nedonutíš, abych přestal.“

Zalapala po dechu. Srdce jí bušilo jako zvon, když viděla, jak ji opouští. Přesto se divila, jak odměřený k ní byl po probuzení. Takového vzpomínky z uplynulé noci neměla. Dopřával jí tolik polibků a na tolika místech, tak proč dnes mu trvalo tak dlouho, než polaskaly jeho rty její? Jde na lov, to v tom vězí, má žízeň.

„A kdo by při tom horku neměl,“ zasmála se a spěchala se také ustrojit, aby se sama mohla občerstvit.

 

***

 

Horko toho odpoledne se zdálo téměř nesnesitelné. Isabella se pokoušela zaměstnat svou nepokojnou mysl tak jako vždy četbou, ale nebylo možné soustředit se na psaná slova, když cítila na sobě Edwardovy ledové rty, prsty a dlaně. Bylo zcela mimo její chápání, jak vzpomínka na něco tak ledového ji může ještě více rozpalovat. Ale už dávno pochopila, že svět okolo ní není jen o logice a musí se naučit v něm žít a orientovat i bez jasných vzorců. Kupodivu jí to dnes přišlo snadnější než vyčkat manželova návratu.

Musela něco dělat, jinak snad opět ztratí rozum dychtěním po jeho přítomnosti. A tak zavřela knihu a nešťastně ji pohodila na blízký stolek. Rozvířil se prach a to jí vnuklo nápad.

Nevadilo jí, jak nedůstojně vypadá díky úklidu domu. Odmítala služebné, ale jejich práci někdo udělat musel. Když se ujistila, že pan Whitlock již dopoledne podal psaní slečny Lastenové na poště, poslala ho, aby se postaral o stáje. Těm nerozuměla, ale tušila, že i tam je třeba pracovitých rukou. Přišlo jí, že snad již neumí pořádně dělat svou práci, když prachovku mohla odložit až po několika hodinách. Jako vždy na sebe byla přísná, ale odmítala si to připustit.

V hale se rozhlížela, jak pokračovat dále a co upřednostnit, zda zametení v kuchyni či hudebním salonu. Avšak, když někdo vstoupí do domu, ať už host či sám pán domu, první pohled věnuje schodům. Ano, ty jsou důležité a musejí proto vypadat dobře.

 

***

 

Letní večery byly dosud dlouhé, a proto musel být při návratu domů opatrný, aby žádný z náhodných pozorovatelů nespatřil, jaké divy na něm činí sluneční paprsky. Nechtěl však čekat na soumrak. Nemohl se dočkat, až ji zase bude držet v náručí a hledat další způsoby, jak ji utvrdit o její kráse, přednostech a zejména jeho horoucí lásce.

Krev skolené zvěře sice neuhasila žár touhy, ale trochu jej utopila a otupila.

Konečně si mohl do jisté míry užívat novomanželský stav a chtěl tak činit plnými doušky. Jen přemýšlel jak Isabellu přesvědčit, aby vše ostatní ponechala na osobách k tomu povolaných. Chtěl respektovat její přání a nepřijímat žádný personál. On sám ho pochopitelně nepotřeboval, ale jeho žena by přivítala, kdyby se o kuchyň staral někdo jiný. Jen jak ji o tom přesvědčit?

Byl vděčný Lastenovým, že na ně myslí, a promýšlel, jak přesvědčit choť, aby si doporučení paní Cloudewoodové alespoň přečetla. V souvislosti s tím ho napadlo, jak moc smí mluvit do jejích záležitostí. Nechtěl být příliš dotěrný, ale věděl, proč je Anetta navštívila. Sám se během svého dlouhého života ujistil o neblahých následcích, která tajemství přinášejí. Mohl se však mýlit. Pokud jde pouze o výměnu dopisů, nemůže se přeci nic stát.

Ale to už byl blízko domu, odkud uslyšel podivně rychle bušící srdce své ženy. Neznal důvod, ale mysl mu zaplavilo mnoho hrozných myšlenek. Zapomněl na opatrnost a jak nejrychleji dokázal, vběhl dovnitř. To co uviděl, jej překvapilo.

Isabella na kolenou vytírala schody. Sotva za sebou uslyšela zvuky, prudce se zvedla a otočila. Horko a namáhavý pohyb si však vybraly daň a ona se zapotácela, až ztratila rovnováhu...

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

12)  emam (18.08.2015 20:57)

Dennniii, Ty jsi komentátorský poklad Díky!

Dennniii

11)  Dennniii (08.08.2015 00:32)

Nádherná kapitolka, kterou jsem přečetla doslova jedním dechem. Teda, že jim to ale trvalo, ale už se konečně sblížili a oba dva vědí, že jejich city jsou vzájemné a nemůžou být jeden bez druhého.

Prostě úžasné a dokonalé a už se nemůžu dočkat pokračování

emam

10)  emam (07.08.2015 21:42)

Děkuji, Katuško Už mi přišlo trapné, jak dlouho jim to trvá

SestraTwilly

9)  SestraTwilly (05.08.2015 23:35)

Krásna kapitolka ,konečne sa pohli vo vzťahu ďalej ;)

emam

8)  emam (03.08.2015 21:55)

Děkuji vám, moje věrné čtenářky

Seb, pro mě to bylo taky napínavé a ještě bude ;)

7)  Dommy1 (03.08.2015 21:02)

:)

6)  Seb (03.08.2015 13:32)

Jak nádherné překvapení při pondělku a
ten konec ...

Bylo to napínavé, už jsem myslela, že Edward do té ložnice nevejde.
A klobouk dolů před jeho sebeovládáním.

Moc se těším na pokračování, i když nevím, jak to máš vymylšené dál, ale u téhle povídky by se mi líbil podobný konec jako v originále.

Děkuji

Kate

5)  Kate (03.08.2015 13:30)

Tak tahle kapitola mě mooooc potěšila. Konečně se sblížili a uvědomili si, že bez sebe nemůžou být. Vypadá to, že teď už bude všechno jen růžové, ale vím, že ty je ještě potrápíš.
Teda, emam, utnout to takhle v nejlepším... To se dělá? Tak honem piš, ať tu máme brzy další kapitolu. Děkuju, bylo to super!

4)  BabčaS (03.08.2015 12:27)

3)  betuška (03.08.2015 11:57)

najprv nás necháš roztiecť a potom to utneš v najlepšom, ty ty ty!
toľko romantiky pri pondelku,to som si snád ani nezaslúžila
skvelé sa teda teším na pokračovanie

2)  hvw (03.08.2015 10:28)

Konečně spolu, to to trvalo...:) :) :) Nádherné///

DopeStars

1)  DopeStars (03.08.2015 10:08)

Presne takto vyzerám! Úžasné!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek