Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Osmnácté dějství - ráno moudřejší večera...

Zsinalá tvář Isabelly byla pokryta krůpějemi potu. Její barva byla dána úlekem a vše ostatní letním dusnem, které naplnilo již tak tíživé ovzduší v hudebním salonu Masenových.

„Copak mě musíte ještě víc trápit?“ zašeptala a stálo ji to mnoho sil.

„Trápit? Chci jen znát pravdu,“ odpověděl jí odměřeně. Myslel si, že žárlivost dávno zahnal, ale nová vlna jej počala zmáhat.

„Vždyť si ji můžete přečíst v mé mysli. Musíte o tom vědět již dlouho. A přesto, věřte mi, snažím se na to nemyslet, abych vás nepřiváděla do nepříjemných situací,“ pronášela se skleslou hlavou.

„Nemůžu číst tvé myšlenky. Esme ti to přeci vysvětlila,“ odvětil příkře.

„Jakže?!!“ vyhrkla, vstala ze sofa a překvapeně na něj pohlédla.

„To je teď vedlejší. Ptal jsem se, o kom jsi to s Anettou mluvila?“

Zaskočena jeho přiznáním nebyla schopná než podat své: „O vás.“

Vlna žárlivosti začala pěnit: „Tomu nevěřím. Vím, co se stalo mezi Lapointem a tebou. Musela jsi k tomu mít důvod. Nebo snad patříš k ženám, které mužům dovolí, aby se jich dotýkali, jak je jen napadne?“

Bílá z Isabelliných tváří vymizela a ona začala hořet rozčilením a do očí se jí začaly tlačit slzy studu, které statečně zahnala zavřením očí: „Jak o tom víte?“

„Potkal jsem Françoise v Londýně a sotva zaslechl jméno Masen, vybavil si, jak přívětivá jsi k němu byla,“ řekl jedovatě. „Co jsem si asi mohl myslet? Podlehl jsem kouzlu tvé nevinnosti a myslel si, jak tě popletl francouzskou galantností, až ses do něj zamilovala. To jsem dokázal pochopit. Nemohl bych uvěřit jinému vysvětlení, pokud by ovšem nepřišlo z tvých úst. Dodnes bych nemohl ani věřit, že se z tebe stala žena pochybných mravů,“ rozkřikla se jeho ukřivděná pýcha.

„Ale tak to není,“ zanaříkala a pomalu se posadila zpátky. Měla pocit, že snad omdlí, ale raději by zemřela.

„Ne? A jak tedy?“

Slzavá kapka se spojila s krůpějí potu a spadla z Isabelliny tváře na dřevěné opěradlo sofa. To byl jediný zvuk, kromě jejího přerývaného dechu a splašeně bijícího srdce, který narušoval napětí v místnosti.

„Čekám na odpověď, Isabello. A ticho mi dnes nepostačí.“

Tyčil se nad ní a ona si najednou připadala bezvýznamně maličká.

„Tak proč jsi mu dovolila, aby se tě dotýkal a tiskl tě k sobě?“

Roztřesenou rukou si zakryla oči. Nitro měla bolestivě sevřené, až se bála, že nedokáže promluvit. Přesto se jí to záhadným způsobem podařilo: „Dlouho jsem nad tím přemýšlela a sama se tomu divila. Jak je možné, že jsem ho neodstrčila? Kde se ve mně vzala drzost vyjít vstříc jeho žádostivosti? Nic mi však nepřišlo jako dostatečné ospravedlnění toho, co jsem udělala.“

„Taková odpověď mi nestačí,“ zahřměl Edwardův hlas. „Musela jsi mít důvod. Nejsi ženou, která by jednala bez rozmyslu.“

„Vždy jsem si přála být takovou, jak říkáte.“ Hlasitě polkla, jak si snažila uvolnit hrdlo. „Tenkrát jsem věřila v blízkost smrti. Poprava se mi zdála neodvratitelná. V cele jsem si často představovala, jak budu vypadat, až mě pověsí. Nic hezkého mě již nečekalo. A pak ke mně přistoupil François a...“ Hlas se jí třásl a proto raději zmlkla. Několikrát se zhluboka nadechla, aby mohla pokračovat: „Nepoznala jsem maminku. Umřela dřív než mi mohla dát trochu mateřské něhy. Ženy, které pomáhaly otci s mojí výchovou, měly dost svých vlastních dětí, které milovaly. Mlčenlivá dívka, která se raději věnovala čtení, nikdy nebudila touhu, aby ji objaly. A otec? Miloval mě. Vím, že ano, ale sotva se mě dotkl. Neznala jsem, jaké je to mít někoho k sobě tak blízko.“ Vzpomínky na intimní okamžik s Lapointem ji zaplavily. Chuť jeho rtů a pevné objetí paží. Teplo jeho těla bylo tak lákavé oproti zimě, jež ji obklopovala ve vězeňské cele. Proti své vůli zatoužila vrátit se do té chvíle, vždyť již nikdy nebude moci zažít nic podobného.

„Jsem špatná a hříšná, že se mi to líbilo? Pro něj to nejspíš nic neznamenalo a byla to hra s jediným cílem, aby vyhrál soud a mě udržel na živu. Jak by se mu vůbec mohlo něco takového líbit,“ zasmála se hořce. „Vždyť se musel líbat s vyhublou šeredou stojící na pokraji příčetnosti.“ Zaťala zuby, aby potlačila vzlyky.

„To si o sobě myslíš?“ Edwardův hlas byl nevěřícný, ale ona nevnímala význam slov, jen bezděčně k němu zvedla oči. Uviděla jeho lítostivý pohled, který však ještě zcela neovládl jeho rozčílený obličej.

A tu si uvědomila, co všechno mu vlastně prozradila. Dokázala mu ukázat hloubku svých citů, o nichž si myslela, že je dávno zná a nestojí o ně. Mohl ji otevřeně odmítnout, ale místo toho ji ponížil a přinutil ji, aby se doznala k nejhlubšímu poklesku, jakého se kdy dopustila. Byla za něj provdaná a on byl jediný, kdo měl právo se k ní chovat tak jako její oddaný právní zástupce. Je přeci naprosto lhostejné, zda o ni stojí nebo ne, protože ona nikdy neměla dovolit, aby se to stalo.

Kdesi v koutku mysli ji napadlo, co by se stalo v dobách, kdy pan Masen žil lidským životem, a na mysl jí přišlo jediné slovo – zavržení.

Celá se roztřásla a již nevydržela být mu nadále na očích. Z posledních sil vstala a zamířila ke dveřím. Jen silou vůle potlačila touhu rozběhnout se do své ložnice

Edward se za ní otočil: „Mohu tě doprovodit?“

„Není třeba,“ zašeptala.

„Jsi rozrušená a unavená. Chci mít jistotu, že si budeš moci v pořádku odpočinout.“

Nechtěla, ale nakonec přikývla.

 

***

 

Cosi v jejich chůzi stmívající se chodbou připomínalo smuteční průvod. Nutno přiznat, že přítomná dáma po něčem takovém i toužila, jen ona by nešla s ostatními. A on? Byl pohlcený ve víru jejích slov. Navzdory rychlé mysli, jíž panoval, byl překvapen vším, co mu řekla, natolik, že se z toho dosud nebyl schopen vzpamatovat. Stále dokola si v hlavě opakoval její zpověď, zatímco bedlivě sledoval každý krok, aby ji případně mohl podepřít, kdyby zavrávorala.

Konečně došli k ložnici paní domu. Edward čekal, že se k němu otočí stejně, jako když ji sem doprovázel ponejprv, ale místo toho slyšel tiché popřání dobré noci a aniž by se na něj podívala, zmizela mu za dveřmi.

Isabella nevěděla, zda slušně zavřela a nebo s dveřmi bouchla, jak toužila co nejrychleji zadusit pláč v polštářích. Spadla na postel a bezvládně se poddala svému nářku. Pocity ponížení a nezměrné bolesti z odhalení největších tajemství muži, jenž jí musí opovrhovat. Muži, kterého milovala a který je pro ni navždy nedosažitelný navzdory tomu, že je jejím manželem. Muži, s kterým jediným toužila prožít mileneckou blízkost, ale on o ni nikdy neprojevil zájem, a po tom, k čemu se mu přiznala, ji od sebe nejspíš odežene. Byla si jistá, že po dnešku zakusí horší věci než je opuštěnost, jen si nebyla jistá, zda to bude schopná znovu přežít...

 

***

 

Na tmavé chodě stál pán domu naprosto ochromený a ohromený poznáním citů své ženy. Měl dojem, že až nyní ji začíná vidět takovou, jaká skutečně je. Odvážná a silná, a přesto tolik zranitelná a osamělá. Své slabosti se jí podařilo dokonale skrýt za ohromující vzdělání a přitom i to skrývala za svou skromnost. Nikdy nestavěla nic na odiv a přitom měla tolik možností, čím se chlubit, a nešlo jen o intelekt. Její krása, o které ani netuší, oddanost, o níž mlčí, ale dala by za ni život. To vše mu s pokorou sobě vlastní odevzdala a nejspíš si myslela, že on o ni nestojí. Jenže on nevěděl... Nevěřil... Nedokázal pochopit spletitost její ženské duše toužící po něze a lásce stejně jako každá živá bytost.

A co on jí za to všechno dal? S odporem se rozhlédl kolem sebe a zamumlal: „Zlatou klec. Prázdnou a studenou, jako jsem já sám.“

Ač mu byla vzdálena, nepřestával vnímat, jak její šaty šustí kolem drobných nohou a jak zašelestily, když upadla na postel. Dunivý zvuk volně padajícího těla a pak... Nůž který mu probodl nebijící srdce, její úpěnlivý nářek.

Zaváhal. Když ji nepůjde utěšit nyní, dokáže mu ještě někdy odpustit všechno, čím jí kdy ublížil?

Sotva by někdo postřehl, jak rychle zaklepal na dveře a aniž by počkal na odpověď, vešel dovnitř. Postavil se nad svou plačící ženu a opatrně ji oslovil jménem. Toužil ji vzít do náruče, ale nebyl si jist, zda smí. Navzdory všemu, co od ní slyšel, neměl jistotu! Váhavě poklekl u postele a pronesl naléhavě: „Isabello.“

Jen zavrtěla hlavou a odvrátila se na druhou stranu od něj. Plakala, avšak znatelně tišeji.

Posunul se blíž, aby ho lépe slyšela nebo aby se k ní ještě víc přiblížil, sám nevěděl: „Prosím, neplač.“

„Jdě – jděte pryč,“ vypravila ze sebe těžce mezi vzlyky.

„Nemohu.“ Vztáhl ruku, aby ji pohladil po vlasech, ale sotva ucítila jeho dotek, ucukla. „Prosím, poslouchej mě. Nemohu od tebe odejít, dokud mě nevyslechneš.“

„Ne –ne,“ vyrážela trhaně slabiky. „Neustojím další bolest. Ne. Nechci. Prosím. Bojím se.“

„Nedivím se, že se bojíš.“ Ruce si složil do klína, ale nepřestával se na ni dívat. „Máš k tomu mnoho důvodů a já tě před nimi sám varoval. Ale ne dnes. Bože, Isabello, nikdy jsem ti nechtěl ublížit, a přitom jsem nedokázal nic jiného než tě trápit. Ani prožitá staletí mě nedokázala naučit, že mlčení může zranit víc než pravda. Zamlčel jsem ti, kdo jsem, z jakého světa pocházím, co zamýšlím s tvým životem i co k tobě cítím. Věřil jsem, že když tě od toho všeho uchráním, může tě čekat šťastný život ve světě lidí.“

„V tom světě pro mě není štěstí,“ odsekla.

„To jsem také pochopil. Ale to jen díky tomu, cos mi dnes řekla.“

Otočila se, aby se podívala, jak se tváří. Nevěřila mu a myslela, že uvidí v jeho tváři výsměch. To, co však měl vepsáno v očích, nečekala.

„Vstoupila jsi mi do cesty tak nečekaně a já nebyl na tu závrať připravený. Nechtěl jsem to nazvat láskou, protože tě to mohlo ohrozit, a to bylo to poslední, co jsem chtěl. Kdyby nebylo osudu, který pro tebe měl ten odporný otrokář, nikdy bych se k tobě nepřiblížil, a to ani navzdory pletichám lady Dortenové. Přesto jsem s ní měl společné přání, a to vidět tě ve spokojeném manželském životě s nějakým dobře zaopatřeným gentlemanem, který by ti umožnil i nadále studovat.

A tak jsem pro tebe zabil, a tím se víc vzdálil od možnosti, že bych tě byl kdy hoden. Neboť někdo tak čistý jako ty nemůže milovat vraha.

Navzdory tomu jsem se však stal jediným, kdo tě mohl ochránit od chudoby, a proto jsem tě požádal o ruku.“ Chtěla cosi namítnout, ale on ji nenechal. „Vím, co chceš říct. To ty jsi mě přišla požádat o manželství, ale ponejprv to byla má nabídka ještě tentýž den, co ses dozvěděla o otcově smrti.

Byla to opojná představa stát se tvým chotěm a moci ti tak být nablízku. Tvá domněnka, že šlo z mé strany o úskok jak tě získat, byla pro mě svůdná.“ Uhnul pohledem od jejích očí, ale pak se k nim zase vrátil. „Chci být k tobě upřímný stejně jako ty. Toužil jsem po tobě, po tvé kráse, po tvém těle. Jenže nejsem lidský muž a navíc jsem nemohl dopustit, aby sis myslela, že to bylo od počátku mým záměrem. Proto jsem se rozhodl od tebe držet dál. Pro tvé bezpečí, abych tě neohrozil svými přáními a blízkostí.

Musela přijet Esme s Carlislem, aby mi otevřeli oči, a já pak pozval na návštěvu hraběnku McCartyovou. Díky ní jsem po dlouhých týdnech slyšel tvůj smích a zaboleo mě vědomí toho, jak moc mi ten zvuk chyběl. Přesto jsem se nenechal odradit od svého plánu, s kterým jsem si tě bral. Postarat se o tvou budoucnost a zmizet ti ze života.“

Isabella se tak zaposlouchala, až přestala plakat a společně s ním si vybavovala události loňského roku. K nim neodmyslitelně patřil jeden Ital.

„A Marcello Stretti byl taky jedním z vašich plánům?“ zeptala se.

„Ponejprv jsem ho toužil roztrhat na kusy, ale když si pak začal myslet, jak oddanou a horoucí láskou k tobě zahořel, uvěřil jsem mu a rozhodl se mu pomoci, pokud bys o něj stála.“

„Da Vinciho spis,“ vzpomněla si a posadila se. „Ten nečekaný dárek, ke kterému byl třeba italský slovník, to také patřilo k plánu?“

„Ano i ne. Sám sebe jsem přesvědčoval, že jsem zvolil takový dar, aby ses naučila italsky pro něj, ale dnes vím, že jsem to chtěl hlavně kvůli sobě.“

„Měla jsem se naučit italsky kvůli vám?“ podivila se.

„Vyprávěl jsem ti, jak jsem se stal nesmrtelným a že se tak stalo v Římě. Itálie je středem veškerého dění světa nemrtvých.“

„Chtěl jste, abych poznala váš svět již tehdy?“

„Přál jsem si to skoro tak vroucně, jako být ti opravdovým druhem.“

„Tak proč jste tedy odešel?“ vyčetla mu.

„Protože nejsem člověk a nemohu s tebou žít obyčejný lidský život. Jenže jsem nemohl tušit, co se pak stane.“ Svěsil hlavu.

Vypadal tak podivně v pozici, v jaké se nalézal. Hrdý pan Masen klečel u její postele a ani se na ni neodvažoval podívat. Spustila nohy na zem vedle něj a jemu se tak na okamžik naskytl pohled na útlé kotníky schované pod punčochou.

Raději jí sám upravil cíp sukně, aby působila důstojně. Chtěla to udělat sama, ale díky tomu, že byl rychlejší, místo černé látky se dotkla jeho prstů.

Chytil ji za ruku a jejich tváře se potkaly nečekaně blízko.

„Miluji tě. Celou tu dobu jsem tě miloval a nikdy milovat nepřestanu. Napáchal jsem toho mnoho, jen abych tomu zabránil. Udělal jsem ještě mnohem víc škod, když jsem odmítal věřit, že něco takového můžeš i ty cítit ke mně. Ale ten muž, o kterém jsi mluvila s Anettou a jehož jméno jsi nevyslovila, toho jsi milovala a snad ještě k němu dokážeš cítit i něco jiného než nenávist a odpor. Vždyť pokud jsem to já, ani bych nic jiného nezasluhoval za to, co jsem ti učinil.“

Věděla, že má něco odpovědět, ale netušila, co jsou slova a ani kde se berou. Na to byl pan Masen až příliš blízko. Jeho rty se zlehka otřely o prsty Isabelliny ruky, kterou držel.

„Smím doufat?“ Zašeptal ta slova jako sladké vábení, z kterých se jí zatočila hlava, až málem omdlela.

„Jsi unavená. Měla by sis odpočinout,“ slyšela odkudsi z dálky. Přestávala si být jista, co z dnešních událostí bylo snem a co skutečností.

 

***

 

 

„Dobré ráno.“ Uslyšela jeho nezaměnitelný hlas ještě dřív než otevřela oči.

Polekaně se posadila: „Vy zde?“ Najednou si uvědomila, že má podivně volnou ruku. To ji snad držel celou noc? Snad ano, když přeci nesmrtelní nemohou spát.

„Vyspala ses dobře?“ ptal se jí s úsměvem a až nyní si uvědomila, že sedí na kraji postele.

„Nevím, asi ano,“ odpovídala zmateně. Připadala si podivně otupěle, jako po probrečené noci. Protřela si opuchlá víčka a rozpomněla se na události předchozího dne.

„Co tu vlastně děláte?“ Věděla, že to nebyl nejlepší dotaz v danou chvíli, ale byla ještě celá rozespalá a popletená.

„Doufám,“ usmál se na ni laškovně a znovu ji políbil ruku. „Chápu však, že je nyní vhodný okamžik, abych se vzdálil.

„Chcete odejít?“ zeptala se s jasným zoufalstvím.

„Chci ti jen dopřát čas, aby ses mohla ustrojit k snídani. Pan Whitlock má vše již připraveno.“ Zvedl se k odchodu.

„A to, co jste říkal včera?“ pokusila se ho zadržet.

„To záleží na tobě. Vše záleží jen na tobě, Isabello. Na tvé volbě.“ Chtěl odejít, ale pak neodolal: „Jaké je jméno toho, o kterém si mluvila včera se slečnou Lastenovou s takovou láskou?“ Růžová jejích rozespalých tváří se proměnila v purpurovou. „Doufal jsem, že po včerejšku půjde ostych stranou.“

„Pan Masen,“ hlesla.

„Nazývala bys svého miláčka tak cize?“ zamračil se. „Isabello, prosím. Vždyť víš jakou moc nade mnou máš, když mi říkáš jménem.“

„Já mám nad vámi moc?“ oči se jí nevěřícně rozšířily.

„Nevěříš tomu?“ Přistoupil k ní. „Dokážu ti to. Postačí, když mě oslovíš.“

„Jak? Edwarde?“

Zasmál se a něžně ji políbil. Dříve než se z toho však mohla vzpamatovat, byla v ložnici sama.

 

***

 

Celá nesvá vešla Isabella do jídelny, kde očekávala majordomovu přítomnost. Jediný, kdo ji tam však čekal, byl pan Masen, který jí pomohl se židlí a začal ji obsluhovat.

„Pan Whitlock se necítí dobře?“ zeptala se a udiveně sledovala jeho počínání.

„Je zdráv, jen jsem ho požádal, zda bych dnes mohl být já tím, kdo má tu čest sloužit paní Masenové,“ usmál se a nalil jí čaj.

„Ale proč? Stejně tak dobře si mohu posloužit sama.“

„O tom nepochybuji, ale příliš dlouho jsem zanedbával pozornosti, jimiž je muž povinován své choti.“

„Takže jste mi odpustil?“ zvedla k němu prudce hlavu.

„Já tobě? Stále doufám, že ty odpustíš mně.“ Ranní veselí se vytratilo z jeho tváře a nahradil jej kajícný výraz plný odevzdání jejímu přání.

„Ale pane Masene, nevím o ničem, co bych vám měla odpouštět. Vždy jste se ke mně choval galantně. To jen já vás urazila a ani nedokáži vypovědět, jak je mi to líto.“ Slzy opět našly cestu do jejích očí.

„Isabello, prosím, již žádný pláč.“ Lehce ji pohladil konečky prstů po tváři. „Včera jsem se zachoval jako sobecký hrubián a naprosto zapomněl na dobré vychování. Vyloudil jsem z tebe doznání a ještě tě stihl ponížit a ani k jednomu jsem neměl právo. Vidím, že se na mě nezlobíš a o to větší na sebe mám zlost. Zasloužil bych si od tebe vyčinění a křik, že si tě nezasloužím i navzdory lásce, kterou k tobě cítím.“

„Takže se mi to nezdálo?“ hlesla se zatajeným dechem.

Sedl si na židli blízko ní a zašeptal jí do ucha: „Kdyby se ti zdálo o tom, jak toužím jen po tobě a po tom, jak tě učinit šťastnou, byl by to tíživý sen?“

Zavřela oči a zavrtěla hlavou.

„Noční můra?“ ptal se dál, ale odpovědí mu bylo opět jen zavrtění hlavou. „Tak pověz, jaké bylo tvé dnešní probuzení?“

Usmála se a otevřela oči plné jiskřiček: „Zdál se mi bláznivý sen o muži, který u mě seděl a celou noc mě držel za ruku jen proto, abych mu říkala jménem.“

Zamračil se: „Bláznivý sen o bláznivém muži.“

„Byl krásný a něžný, jen jsem nedokázala uvěřit, že by mohl o mě stát.“

„Vím, málo jsem ti ukazoval, že jsi ženou, která si zaslouží to nejlepší.“

„To není pravda. Vy jste mi dal vždy to nejlepší.“

„Jsem rád, že si to myslíš, ale je to jen díky tvé skromnosti a snad neznalosti sladkých krás dvoření. Dlužím ti toho tolik, že ani za celou věčnost bych ti to nedokázal splatit.“ Postavil se a židli, na níž seděl, zasunul. Stál tak vedle ní stejně jako jindy majordomus. „Začnu alespoň tím, že se postarám, aby se madam dobře nasnídala.“

„Pane Masene, to není nutné.“

„Paní Masenová, dokud nebudu hoden, abych vám byl roven, nemohu jinak.“

„To je přeci nesmyslné,“ zasmála se rozpačitě a doufala, že svůj postoj změní, ale nestalo se. „Nerozumím tomu.“

„Jste spokojena s dnešní snídaní, madam, nebo byste raději něco jiného?“

„Madam? Ne, to je dobré.“ Roztržitě si natřela topinku máslem a zamyslela se nad tím, co řekl. Byla si totiž jistá, že pan Masen nezmění svůj přístup, dokud nerozluští jeho hádanku.

Stejné postavení? Ona mu nikdy nesloužila, tak proč on se staví do pozice sluhy? Nebo měl pocit, že se nad ním naopak povyšuje? Vždyť si tolik hlídala, aby s ním jednala vždy s úctou, jak si zaslouží jeho věk a postavení. Nikdy by si přeci k panu Masenovi nedovolila nic nepatřičného. Pan Masen si něco takového nezasloužil. Pan Masen...

Dojedla topinku a napila se čaje: „Děkuji, bylo to dobré.“

„Máte dost, paní? Nechtěla byste ještě nějaké ovoce?“ zeptal se pán domů uctivě.

„Je horko. Nemám hlad. Děkuji,“ postavila se, nepatrně se usmála a dodala: „Edwarde.“

Jeho tvář se rozzářila, ale dřív než si toho mohla Isabella všimnout, již ji tiskl v náručí a líbal tak, jak může pouze zamilovaný manžel.

 

***

 

Povídali si o pošetilostech lásky a smáli se jí společně. Nebylo vyřčeno ani dořešeno vše, co je tížilo, ale poznání vzájemných citů je natolik naplnilo radostí, že pro nic jiného ani nebylo místo. Procházeli se po chodbách a společně si četli romantické básně v oblíbené knihovně.

Edward jí šeptal o její kráse a dobrotě a ona ho nechtěla poslouchat. Nevěřila mu, ale těšila ji jeho pozornost. Proto se rozhodl, že ji o tom později přesvědčí prostřednictvím hudby, podobně jako milovníci jeho doby hrávali pod oknem svým paním. On měl však to štěstí, že se mohl dívat na svou vyvolenou a těšit se ruměncem na její tváři, a začínal se na to těšit.

Isabella si připadala jako ve snách a těžko se jí věřilo, že ji od ztráty štěstí dělí jen nepatrný krůček. Nemluvila o tom, aby nekazila jejich krásný společný čas. Edward však tušil, proč její oči občas zakalí tmavý mrak, a rozhodl se udělat vše pro to, aby ji přesvědčil, že musí uvěřit v opravdovost jeho náklonnosti. Přesto jeho rty laskaly pouze malé ruce či drobné prstíky. Nebyl si totiž jistý, jak moc by se dokázal opanovat, kdyby se častěji věnoval jejím rtům.

Jasper si nemohl nevšimnout změny v chování svých pánů a měl z nich radost. A proto, že byl horký den, staral se o občerstvení paní domu v podobě nápojů a ovoce. Vždy, když manžele vyrušil, snažil se být neviditelný. Věděl, jakými útrapami si prošli a že si zaslouží konečně nalezené štěstí. Nabídl se, že ten den bude on tím, kdo se postará o kuchyň. Pan Masen s tím nesouhlasil, neboť se bál o zdraví své ženy, ale protože paní souhlasila a byla zvědavá na dušené kuře podle Whitlockovy matky, bylo rozhodnuto. Tolik se majordomus staral o štěstí Masenových, že by dokonce i nejraději pomlčel o nečekané návštěvě, která za paní přijela, ale nebylo na něm, aby rozhodl, zda slečnu Lastenovou přijmout.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

14)  emam (02.08.2015 21:04)

Kate

13)  Kate (26.07.2015 22:12)

Objektivní - neobjektivní, v tvém případě ta negativní kritika snad ani napsat nejde. ;)

emam

12)  emam (26.07.2015 21:01)

Kate, díky Mám lehce podezření, že tvá kritika není zrovna objektivní, ale i tak to potěší

Kate

11)  Kate (26.07.2015 00:31)

Jééé. On ji políbil! No konečně. :) To je ale romantika! :)
Tak myslím, že tahle kapitola je zatím nejlepší ze všech. Konečně se Edward Belle dvoří a ona si jeho náklonnost užívá. Jejich hádka byla bouřlivá, ještěže to usmíření bylo tak sladké. Ty tvoje popisy, jak se hlavní hrdinové navzájem vidí... ach.
Slečna Lastenová?
Kapitola mě moc potěšila a už aby tu byla další.
Říkám to pořád, že jsi tu jedna z NEJLEPŠÍCH.
Děkuju.

emam

10)  emam (22.07.2015 21:16)

Tušila jsem, že vám udělám radost Moc děkuji, že ji se mnou sdílíte
S pokračováním to teď tak rychlé, bohužel, nebude. Na to jsem moc vařená :(

Dennniii

9)  Dennniii (22.07.2015 11:00)

HURÁHURÁHURÁ!!!!!!!!!!!
No konečně si to ti dva tvrdohlaví zamilovaní blázni vyříkali a co víc, konečně se Edward odhodlal k polibku
No prostě dokonalá kapitolka, nemám slov, prostě úžasné...že jim to ale trvalo
Nějak mi dnes docházejí slova, prostě to bylo nádherné čtení, klaním se

Už se moc těším na poračování!!!!

SestraTwilly

8)  SestraTwilly (21.07.2015 22:56)

Konečne sa im otvárajú oči,obom. Nádherná kapitolka Ema :)

7)  winna (21.07.2015 22:33)

skvělá kapitolka a už je noha v nohávě

6)  betuška (21.07.2015 22:20)

to bolo sladké,v dobrom zmysle slova teda
krásna dlhá kapitolka,to som si užila

5)  Seb (21.07.2015 08:06)

Musela jsem si kapitolu přečíst ještě jednou, prostě to nemá chybu

A neplánuje Jasperovi Alici? Stejně už něco málo o Edwardovi tuší.

4)  hvw (20.07.2015 23:32)

Ty jsi mi udělala takovou radost! Den je po přečtení této kapitolky hned hezčí...

3)  Dommy1 (20.07.2015 23:19)

:)

DopeStars

2)  DopeStars (20.07.2015 14:40)

To bolo niečo!! Úplne krásna kapitola a konečne sa tí dvaja k sebe majú!! Som úplne nadšená!!

1)  BabčaS (20.07.2015 14:27)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still