Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Sedmnácté dějství - ponecháhni osudu...

Nejdražší Carlisle,

je to sotva pár hodin, co jsem ti psala naposledy, ale tolik mi scházíš. Uvědomuji si, že nemáš tolik času psát mi jako já tobě, a tvé stálé omluvy jsou zbytečné. Opravdu se nezlobím. Vždyť ty máš tolik pacientů a já pouze jediného.

Avšak Isabella mou péči přestává potřebovat a dnešní den je toho velkým důkazem. Obvykle v tuto dobu chystám oběd, ale dnes ráno mě požádala, zda smí uvařit oblíbené jídlo svého otce. Jako by mně záleželo na tom, co bude k jídlu.

Je stále plachá a laskavá, jako dřív. Když jsme spolu o samotě, odvažuje se přátelštějšího hovoru, ale k Edwardovi se stále chová až s přehnanou úctou. Uvědomuji si jejich věkový rozdíl, ale, propána, je přeci jeho ženou. To je ovšem skutečnost, kterou se oba bláhově snaží přecházet různými zdvořilostmi. Je až neuvěřitelné, jak všelijaké vytáčky sobě hledají, aby mohli vyhledat společnost toho druhého, a zas jiné, jen aby se udrželi ve zdvořilé odtažitosti. Pokoušela jsem se jim, každému zvlášť, pochopitelně, domluvit. Je přeci tak zřejmé, že se oba milují. Edward však tvrdošíjně tvrdí, že jde o mé romantické představy a že bych snad měla dát přednost psaní milostných románů před vyšíváním. Nevím, kde bere svou jistotu, že ho Isabella nemůže milovat.

Ona proti tomu se tváří, že by takovou možnost přivítala, ale chybí jí jistota k prvnímu kroku. Možná si myslí, že jizvou na čele ztratila svou krásu. Ostatně, je to jedna z věcí, které ji trápí. A pak, má pocit, že od návratu z Londýna se jí Edward snaží pouze vynahradit utrpení, kterým si ve vězení prošla. Nevidí, a nebo snad nechce vidět, že vše, co pro ni dělá, činí z lásky.

Již jsem začínala zvažovat, že se uchýlím ke lsti a promluvím si s ní o tom, až bude Edward na doslech a ne v době, kdy je na lovu, jako to obyčejně, z diskrétnosti, dělávám. Avšak, připadala bych si jako kuplířka a podlá saň, která osnuje své vlastní plány s osudy blízkých. Navíc mě stále tíží, že moje prostořekost a ukvapenost, když jsem Belle prozradila pravdu o našich podstatách, napomohla bezduchému blouznění, do kterého upadla. Pamatuji si, jak jsi mě utěšoval, že to musela být souhra více událostí, které ji udolaly, ale má neúmyslná nápomoc k tomu všemu mě nikdy nepřestane tížit. Vždy budu mít na sebe výčitku.

Carlisle, miluji tě a byly doby, kdy jsem si myslela, že žádnou bytost na světě nedokážu milovat, jen tebe. Snad mi odpustíš, jak hluboce jsem se mýlila. Zamilovala jsem si ty dva zamilované blázny a nejraději bych udělala všechno jen proto, aby konečně byli spolu jako pár, kterým doopravdy jsou. Ale copak mám právo tak vážně jim zasahovat do života?

Věřím, že jejich láska by mnohé překonala, ale když pomyslím na Edwardovu častou námitku o nemožnosti svazku nemrtvého s člověkem... Nevím, jak mu odpovědět. Být na jeho místě a žít s tebou s vědomím, že o tebe nejspíš za pár let přijdu, protože ta nemilosrdná dáma s kosou si nevybírá...

Je mi z toho smutno a ještě větší stesk po tobě mě zmáhá.

Jak jsem se ti již zmiňovala dříve, Isabella se jeví již zcela zdráva a plná sil. Denně chodí na dlouhé procházky a když počasí dovolí, doprovázím ji já nebo Edward. Nepotřebuje odpočívat tak jako dřív a snaží se pomáhat i s vedením domácnosti. Pozoruji, že má přítomnost zde je zbytečná, snad jen kdyby nebylo toho jejich vzájemného odmítání, když po sobě tolik touží.

Zatímco ti píši tyto řádky, napadá mě, že možná má přílišná snaha spojit je je tím, co jim brání ve sblížení. Ano, nejspíš já jsem tou překážkou v jejich vztahu a je na čase, abych jim nechala trochu soukromí. Inu, každý host by měl poznat chvíli, kdy je vhodné odejít.

Pevně věřím, že to není zbabělost, která mě žene do tvé náruče. Přesto musím přiznat, jak lákavá je taková vidina.

Promluvím dnes o tom s milými Masenovými a kdo ví, třeba budu u tebe dříve než tento list.

Líbám Tě a objímám

Tvá věrně milující

Esme


***

 

Paní Masenová nešťastně pomáhala své švagrové ukládat šaty do velké kožené tašky: „Nechceš si to ještě rozmyslet?

„Drahoušku, vidím, jak ti s každým dnem přibývají síly a mám z toho radost. Jsem tu však stále jen hostem a můj domov na mě čeká.“

„Chápu, ale doufala jsem, že mě ještě naučíš vyšívat,“ posteskla si paní Masenová.

„Vyšívat?!“ zhrozila se paní Cullenová.

„Co je na tom špatného? Každá dobře vychovaná dáma to umí a já ani nedokážu vzít jehlu pořádně do ruky.“

„Nejde o vyšívání, ale o jehlu,“ pronesla Esme rozpačitě.

„Jehla?“ potřásla Isabella nechápavě hlavou.

„Můžeš se píchnout do prstu a to v mé přítomnosti rozhodně není bezpečné.“

Paní domu se bezstarostně zasmála: „Esme, to je přeci hloupost. Vždyť jsi držela hadr u mé krvácející hlavy a nic se nestalo. Pár kapek krve není žádná hrůza.“

„Na tom není nic k smíchu,“ usadila ji švagrová. „Tehdy mě to stálo hodně sil a zadržování dechu. Nedokážeš si ani představit, jak bylo těžké vydržet vábení čerstvé lidské krve. Ale když jsem k tobě přicházela, tušila jsem, co se stalo, a obrnila se proti tomu. A pak, Edward by mi nikdy neodpustil, kdybych zrovna já byla důvodem tvé zkázy. Úplně stačí, že kvůli mně přišel o Carlisleovu společnost.“

„Vždyť jsou spolu stále zadobře. O nic jsi ho nepřipravila.“

„Díky Bohu a Edwardově velkorysosti jsou stále přáteli.“

„Copak oni se někdy pohádali? Kvůli tobě? Edward a ty snad...“ Isabella nebyla schopná ani dopovědět, jak ji sevřela úzkost z představy, že by pan Masen měl zájem taky o Esme. Kolik jen těch žen v jeho minulosti muselo být? Hrůzná představa celých zástupů zaplavila její mysl a zbledla.

„Ale drahoušku, co tě to napadá,“ napomenula ji Esme. „Kolikrát jsem ti opakovala, že on je zamilovaný jen do tebe a ty to stále nechceš slyšet. Carlisle opustil Edwarda, který jej stvořil, aby se postaral o mě. Nepamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla o tom, jak mě přeměnil?“

„Tvá přeměna?“ podivila se Isabella a opět nabádala vzpomínky, aby se jí vybavily, leč marně. „Nemohu... Nejde to.“

„Uklidni se. Vše přijde ve správný čas a kdyby ne, ráda ti vše zopakuji.“ Paní Cullenová zanechala balení a posadila se ruku v ruce s Isabellou na nepoužívanou postel s drobnou a přesto ohromnou výšivkou na přehozu.

„Můj  manžel byl tyran,“ začala.

„Carlisle? To si ani nedovedu představit.“

„Byla jsem provdaná dříve, než jsem Carlislea poznala,“ odpověděla s trpělivým úsměvem, vždyť tuto historii vyprávěla švagrové již potřetí a teprve nyní ji doopravdy vnímala.

„Opravdu? Tys byla královnou?“

„Ale co tě to napadá,“ podivovala se Esme.

„O tyranech hovoříme, když vádce týrá svůj lid,“ odříkala paní Masenová poučku, která jí první přišla na mysl.

„Manžel je vládcem své ženy a domácnosti. Většinou i dětí, ale těch se nám, díky bohu, nedostalo.“

„Vzpomínám si, že pocházíš z Walesu.“

„Irsko bylo mým domovem a alespoň podle vzhledu byl můj muž typický Ir s rudou hlavou. Zamilovala jsem si ho pro tu barvu vlasů a vousů, jenže brzy po svatbě se ukázalo, že on má takovou barvu rád i na svých rukou. Nemusel přímo zabíjet, postačila mu má krev.“

„Bože, Esme!“ zvolala zděšená Isabella. „Co to říkáš?“

„Miloval násilí víc nežli mě a bití vlastní ženy je přeci dovolené,“ pronášela hořce. „Chtěla jsem od něj utéct a snad by se mi to i podařilo, kdybych vyčerpáním neklesla v lesích. Myslela jsem si, že tak ztrácím jedinou možnost svobodného života, protože mě našel muž, který mě ošetřil v manželově domě. Pochopitelně, tím mužem byl Carlisle a domníval se, že mě někdo přepadl. Kdyby jen tušil, že za mé rány po těle může Kenneth, nikdy by nepátral, odkud jsem.

Již tenkrát se mi líbila zlatá barva Carlisleových očí, ale už jsem věděla, jaké nebezpečí může představovat povrchní obliba něčího vzhledu. A tak i navzdory tomu, že se ten pohledný doktor rozhodl v naší vesnici zdržet, vyhýbala jsem se mu, jak jen to šlo.

Začala jsem chodit na útesy, kde foukal vítr, a mně připadalo, že odnáší mé starosti a trápení do nepoznaných dálek. Nikdy jsem nezjistila, zda o mé nové zálibě Kenneth věděl a nebo tehdy šel okolo jen díky náhodě.“ Zatřepala hlavou, jako by chtěla zahnat přemýšlení o něčem, co nikdy nerozřeší. „Seděla jsem na kraji a těšila se ze zvuku bouřícího moře pod sebou, když jsem uslyšela blížící se hlasy. Křičeli a smáli se a mně naskočila husí kůže ještě dřív, než jsem poznala, o koho jde. Byl to můj manžel se svými kumpány a všichni tři byli opilí.

Když mě zahlédli, Kenneth mě volal, ať jdu za ním, ale já měla takový strach, že jsem nebyla ani schopná vstát. Pak už si pamatuji jen změť nadávek, tahání za vlasy, pohlavky a kopance a pak...“

Obě dámy zatajily dech.

„Zvláštní, jak vzduch, který rozráží vlastní tělo, může osvobozovat,“ zamyslela se Esme.

„Shodil tě do moře?“ ptala se vyděšená Isabella.

Esme se zasmála: „Chtěl mi ublížit tím nejhorším způsobem a místo toho mi konečně dopřál štěstí.“ Nevěřící Isabelle se ještě víc rozšířily oči. „Carlisle byl v té době na lovu a ačkoli byl velice daleko, vše slyšel a běžel mi na pomoc. Pro ty muže byl nejspíš jen podivným větrem, který místo od moře prudce zavál k vodě. Našel mě téměř mrtvou mezi vlnami. Jistě bych zemřela, kdyby mi nedaroval nový život. Jak se později ukázalo, nebyla jsem jediná, kdo podlehl kouzlu barvy očí.“ Zasnila se a zatoužila se ještě rychleji vrátit do Londýna.

„Nový život,“ zopakovala Isabella. „Pan Masen hovoří o přeměně a zdá se spíš zahořklý.“

„A divíš se tomu? Po staletí byl sám, protože byl jediný, kdo se pokoušel nepít lidskou krev. Když se mu podařilo nalézt stejně smýšlejícího druha, já mu ho odvedla.“

„Ne ty, ale láska.“

„Ano, láska, kterou nikdy nepoznal, dokud tě nenašel.“

„Emse, nezačínej s tím. Jsi laskavá žena a chápu, že se taková možnost může zdát jako ideální, ale k lásce nikoho nutit nemůžeš.“

„To ani nechci.“ Paní Cullenová se postavila a přistoupila k poloprázdnému šatníku. „Moje místo je po Carlisleově boku a kde tvé, to se ještě ukáže.“

 

***

 

Všichni stáli před domem a Jasper ukládal do kočáru poslední zavazadla.

„Cítím se hrozně, že kvůli mně přijdete i o poslední pomocné ruce,“ loučila se Esme se svými hostiteli.

„Je to jen dočasné. A pak, Carlisle by mi nikdy neodpustil, že tě pouštím na tak dalekou cestu samotnou,“ trval na svém rozhodnutí Edward.

Esme se rozesmála a pak se podívala na Isabellu: „Nedokážu ani vypovědět, jak tě mám ráda, Bello.“

„Také jsi pro mě drahá, skoro jako vlastní sestra.“ Pevně se objaly.

„Pozdravuj starého pana Cullena,“ přerušil Edward jejich loučení.

„Starého?“ zamračila se na něj Esme, ale oči pána domu se jen smály. „Nerada bych se pouštěla zrovna teď do počítání. Měla jsem v úmyslu vám raději promluvit do duše, ale tvůj úskok jsem prohlédla, a tedy vás raději ponechám na pospas vlastnímu osudu.“

Pan Masen se zasmál a společně se svou ženou jí vřele poděkoval a ještě připojili srdečné pozdravy jejímu choti. Paní Cullenová nastoupila do zastřešeného kočáru, ale neopomněla se ještě vyklonit z okénka, aby manželům Masenovým zamávala.

Osaměli a cosi v atmosféře se změnilo. Oba se však tvářili, že si toho nejsou vědomi.

 

***

 

„Půjdu do kuchyně zkontrolovat zásoby,“ snažila se uprchnout z jeho blízkosti, sotva za nimi zavřel dveře.

„Počkej, prosím,“ zadržel ji. „Rád bych s tebou probral nynější nedostatek personálu. Je nevhodné, aby ses zabývala takovými věcmi. Měli bychom najmout nové služebnictvo, které se o to postará.“

„Proč? Nevadí mi to. Vždy jsem se o sebe starala sama.“

„Ano, ale to jsi nežila v tak velkém domě a nebyla vdaná,“ vysvětloval jí s jistým potěšením.

„Možná je to víc práce, než když jsem se v našem malém londýnském bytě starala o otce, ale pan Whitlock se brzy vrátí a pomůže mi.“

„Dokud tu byla Esme a dělala tyto potřebné věci, nechal jsem to být, protože jí to činilo jisté potěšení. Ráda se stará o druhé a je potřebná. Ale co vím, ty dáváš přednost studiu a knihám.“

„Pane Masene, nemohu celé dny jen sedět v knihovně. Těší mě to, ale nestačí mi to. Potřebuji žít a starat se o chod života tak jako každá žena. Možná nejsem tak dobrou a pečlivou hospodyní jako Esme, ale uvařit pro dva lidi a obstarat alespoň základní úklid dokáži. Pochopila bych, kdybyste měl rád jídla o mnoha chodech, jak náleží k vašemu postavení, ale něco takového není třeba.“

„Paní domu vládne domu a jeho sloužícím. Není lehké opanovat tolik lidí,“ snažil se ji přesvědčit.

„Nechci nikomu vládnout. A pak, nebude lepší, když již nadále nebudete muset skrývat svou přirozenost alespoň ve svém domě? Není příjemnější projít sluncem prozářenou chodbou a netrápit se tím, zda někoho potkáte?“

„Už se stalo mým zvykem ohlídat si své tajemství, ale to, co říkáš, má jisté kouzlo. Avšak, jde mi o tvé pohodlí. To, co chceš, starat se o vše sama, a to navzdory mé i majordomově pomoci, je udržitelné jen na krátký čas. Dům je velký a není možné ho celý používat, a když přijedou hosté, nesluší se, abys jim šla sama otevřít.“

„Na to je přeci pan Whitlock,“ nechápala.

„A o koně se postaráš ty? A kdo zatím uvaří čaj a v zimě přitopí v krbu?“

Zamyslela se: „A je nutné setrvávat zde?“

„Není, ale kam bys chtěla jít?“

„Zatím nevím. Teprve přicházím na to, co mě těší v novém světě, který začínám poznávat. Cítím se tu bezpečně a nechci odsud odcházet a ani měnit nic z toho, jak to doposud je. Můžeme zde zůstat a pak se uvidí, co přinese čas?“ ptala se s očima do široka otevřenýma, jako by na tom záležel celý svět.

„Cokoliv si budeš přát,“ usmál se a nejraději by ji zlíbal. Odkašlal si a zamířil ke schodům.

„Děkuji,“ hlesla za ním. „Vždy jsem měla tolik plánů, ale to jsem si myslela, že znám dobře svět, který mě obklopuje. Věděla jsem, kde je v něm mé místo. Teď si nejsem jistá...“

Zarazil se a otočil se k ní: „Přál bych si, abys našla své místo po mém boku.“

Ale ona ho neslyšela, protože se rozpomněla na staré plány a jejich realizaci. Zmateně se kolem sebe rozhlédla a zdálo se, že kohosi hledá: „Je přeci dávno léto. Jak to, že se již nezačalo s rekonstrukcí domu?“

Překvapilo ho to, ale nenechal na sobě nic znát: „Nevěděl jsem, zda budeš ještě o přestavbu domu na internát mít zájem. Krom toho, pan Stretti je zpátky v Itálii a nejspíš se již nevrátí. Mám jeho plány sice schovány, přesto je ještě možnost pozvat jiného architekta a probrat možnosti přestavby s ním. Pokud je to tvé přání, napíši Carlisleovi, aby nám někoho doporučil.“

„Ach ne, to ne,“ vyhrkla a překvapila je oba. „Nechci nic měnit. Jen jsem si na to vzpomněla a nechápala jsem, proč se nezačalo s pracemi. Pane Masene, děkuji vám za vaši velkorysost. Snad se na mě nebudete zlobit pro moje rozmary.“ Věnovala mu napjatý pohled a dodala: „Když mě omluvíte, budu v kuchyni.“

Díval se za ní a vrtěl přitom hlavou. Jen jeho žena mohla mluvit o skromnosti jako o rozmarech...

 

***

 

Chtěla mu vymluvit, aby jí dělal u jídla společnost tak, jako když u nich bývala paní Cullenová. Nemusí ji přeci bavit, když sám ani neochutná nic z toho, co navařila. Edward však trval na tom, že je to jeho kavalírská povinnost a že již napáchal dost škody ve dvorské etiketě dříve. Nevěděla, co tím míní, a raději se přestala přít. On si však byl vědom, jak v počátku jejich soužití zapomínal na slušné lidské vychování. Tenkrát si ji chtěl držet od těla, ale to byla jen část pravdy. Téměř to vypadalo, že díky všemu, co si spolu prožili, si začínal rozpomínat, co to znamená být člověkem a zejména mužem, který stojí o svou dámu.

„Jsi spokojená s vybavením kuchyně? Nepotřebuješ něco koupit?“ zeptal se znenadání.

Byla takovými dotazy natolik zaskočena, až se začala dusit soustem. Až když se napila vody, mohla odpovědět: „Jak by mi mohlo něco chybět?“ zasmála se. „Sám jste kdysi viděl, z jakých poměrů pocházím.“ Vzpomínala na malý pronajatý byt, kde vařívala nad krbem, který zároveň sloužil v zimě i k topení. Jediným nádobím jí byl kotlík a konvice. Její otec byl střídmý muž a ona dávala přednost knihám před potravinami či jinými potřebnými věcmi. „A nyní mohu vařit v kuchyni, ve které se dá i tančit.“

„Zajímavá představa,“ zalesklo se mu v očích. „Tam jsme ještě netančili.“

Smích ji neopouštěl: „Pane Masene, když jsem vás onehdy našla s Esme v kuchyni, byl to pro mě šok. Nikdy jsem si vás tam nedovedla představit. A dnes tam chcete ještě tančit?“

„Je lahodné slyšet tvůj smích. Pamatuji doby, kdys mi takový poslech upírala,“ vpíjel se do jejích očí.

„Nic takového si nepamatuji,“ úsměv jí sešel z tváře, jak se snažila rozpomenout, a on by si nejraději vytrhal všechny vlasy z hlavy, že vůbec utrousil tu poznámku, když ho hned připravila o to potěšení dívat se na její rozzářenou tvář.

„Isabello, nebylo to vědomé a mohl jsem si za to sám. Vyhýbal jsem se ti a mně se na oplátku vyhýbal tvůj úsměv. Ale už budu vždy dělat vše pro to, abych to napravil.“

Naklonila hlavu na stranu a chtěla něco říct. Nestihla to však, protože on vstal od stolu: „Máme návštěvu. Půjdu otevřít.“

„Neměla bych raději jít já? Svítí slunce,“ upozornila jej.

„Neboj se. Budu opatrný,“ pousmál se.

 

***

 

 

„Potkal jsem váš kočár a chtěl vás pozdravit. Netušili jsme, že jste se již vrátili z Londýna,“ ozýval se povědomý mužský hlas z haly.

Isabella dojedla svůj skromný oběd a spěchala se podívat, kdo za nimi mohl přijít. Mnoho známých neměli.

„Jsme doma teprve krátce, pane Lastene. Má žena byla z pobytu v hlavním městě hodně unavená a oba jsme toužili po klidu domova.“

„Chápu, že v přítomnosti návštěvy jste si zcela odpočinout nemohli. Snad mi odpustíte mou smělost, ale paní Lastenová a naše děti budou nadšené, že jste již zpátky, a až se budete chtít potěšit společností, rádi vás u nás uvítáme.“

„Pane Lastene,“ oslovila hosta, když vstoupila do haly. „Takové milé překvapení.“

„Paní Masenová,“ políbil dámě ruku. „Jste ještě krásnější než dříve.“ Byla to zdvořilost, kterou vypustil z úst, a až teprve potom si povšiml jizvy, která hyzdila sličnou tvář. „O – o – omlouvám se, nevšiml jsem si,“ začal koktat.

„To je v pořádku, pane Lastene.“ odpověděla trochu rozpačitě. „Budu si muset zvyknout na to, jak na lidi působím. A vy jste jistě jeden z nejpřátelštějších lidí, které znám. Na vás se nemohu zlobit.“

„Jste pravá dáma,“ uklonil se jí. „Přesto mé chování bylo neomalené.“

„Jistě pochopíte, proč chceme být raději o samotě,“ ozval se ostře pan Masen.

„Ó, ano. Jistě, jistě. Nezapomínejte, a to vás prosím z celého srdce, že u nás jste vždy mezi přáteli. Kdyby se vám tedy zachtělo společnosti...“

„Vzpomeneme na vás,“ pronesl Edward chladně a snažil se hosta vypoklonkovat ze dveří tak, aniž by na něj dopadl sluneční paprsek.

„Vždy jste k nám byli štědří a ke mně obzvlášť, pane Lastene,“ promlouvala Isabella vděčně. „Měla by spíš být nyní řada na nás, abychom vás uhostili.“

Edward trochu rozladěně pohlédl na svoji ženu, copak si chce přidělávat starosti ještě s cizími lidmi?

„Nepřichází v úvahu,“ uklidnil ho Artur Lasten. „Je veřejným tajemstvím, jak nesolidně se k vám zachovali lidé,“ poukazoval na jejich chybějící personál. „A nebylo by znakem přátelství, kdybychom vám již tak dost složitou situaci nechtěli zpříjemnit. Naše dveře jsou vám otevřené, stačí jen říct, až budete chtít přijít. Nechci však na vás nikterak naléhat.“

„Ach, jak ráda se uvidím s vaší paní a dětmi.“

„Isabello, opravdu bys chtěla jít na návštěvu?“ potřeboval se Edward ujistit.

„Jen tak k někomu ne, ale k Lastenovým vždy. Tedy, pokud nemáme jiné povinnosti?“ Chtěla mu dát možnost odmítnout.

„Mohl bych snad přeložit několik závazků, ale to prudké letní slunce,“ odmlčel se, aby pochopila, že za tohoto počasí nemůže chodit mezi lidi.

„Ach, málem bych samou radostí zapomněla,“ zasmála se Isabella rozpačitě. „Je mi to velice líto, ale letní slunce mi nečiní dobře, a proto nemohu ani pořádně z domu. Chápu, že náš dům skýtá jisté nepohodlí, ale snad vám nebude vadit, pozveme-li naše milé sousedy na odpolední čaj?“ Rozpačitě těkala pohledem mezi pány. Nikdy neuměla dobře lhát, ale nechtěla prozrazovat tajemství pana Masena a zároveň ani přijít o přízeň Artura Lastena.

 

***

 

Nejspíš to bylo ukvapené a když společně připravovali přijímací a hudební salon, oba to i nahlas připustili. Mohli alespoň počkat do druhého dne, kdy se měl vrátit majordomus z Londýna a pomoct jim. Ale již se stalo. Inu, někde si napětí, které mezi nimi stále bylo, muselo najít cestu ven...

A tak se přihodilo, že v pozdních odpoledních hodinách přivítali ve svém domě manžele Lastenovy i s jejich dcerami a synem. Helen Lastenová vyprávěla o báječných piknicích, které pořádá, a projevila lítost nad tím, že se jich Isabella nemůže zúčastnit. Proto si dovolila koš s jídlem přinést k nim domů a snad se hostitelé neurazí, když je děvčata obslouží.

„Když mě omluvíte, dojdu pro čaj,“ řekla Isabella, neboť se snažila alespoň v rámci možností dostát dobré pohostinnosti.

V kuchyni se však s někým potkala: „Pane Whitlocku,“ vyrušila jej, zrovna když se chtěl napít. „Vrátil jste se tak brzy.“

„Dobrý den, paní Masenová. Ráno jsem si přivstal, abych se vrátil, co nejdříve to bylo možné. Nechtěl jsem vás nechávat dlouho bez pomoci.“

„Jste laskavý. Děkujeme. Ale jistě jste po cestě unaven. Běžte si odpočinout a uvidíme se ráno.“

„Nepřichází v úvahu, paní. Viděl jsem kočár a to znamená, že máte hosty. Jen se převléknu a obsloužím vás.“

„Ach, děkuji. Ale občerstvení přivezla paní Lastenová a já jen donesu čaj.“

„Vraťte se, prosím, k hostům a já čaj donesu.“

„Ale...“ Připadalo jí to zbytečné. Má přeci také ruce.

„Prosím, paní. Je to má práce a k vašemu postavení se něco takového nehodí,“ trval Jasper na svém.

S velikou nevolí svolila a vracela se do hudebního salonu, kde se společnosti líbilo nejvíce. Cestou si neopomněla zkontrolovat účes, který jí ukázala Esme, aby jí pomohl zakrýt jizvu. Artur Lasten sice již viděl, jak je zohyzděná, avšak nebylo zapotřebí, aby o jejím tajemství věděli i další.

Malá sešlost byla v živém hovoru. Anetta a Aghata, pohledná jednovaječná dvojčata, za zimu zkrásněla a dodnes vzpomínala na zimní pobyt u tetičky v hlavním městě. Zvláště Anetta vášnivě vzpomínala na kratochvíle, jichž se účastnila, až se zdálo, že v Londýně nechala kus svého srdce. Ale jistě to byl jen dojem, vždyť byla přeci ještě tolik mladá.

Zato Aghata se raději vyptávala pana Masena, jak se mu daří obchody a jaké cesty po světě podnikal. Měla stále mnoho otázek, ale nezapomněla ani vzpomenout jeho mistrovskou hru na klavír a že by bylo jistě milé, kdyby společnost potěšil hudbou. Zdráhal se, ale když viděl prosebný výraz své ženy, souhlasil.

„Máte nějaké přání?“ optal se zdvořile.

Aghata se zamyslela čím honem zaujmout jeho pozornost, ale Isabella byla s odpovědí rychlejší: „Kdysi jste hrál skladbu... Myslím, že se jmenovala Lásky sen. Nemohu si vzpomenout, kdo ji složil...“

„Franz Liszt,“ pomohl jí.

„Ano, děkuji, Franz Liszt. Jistě budete znát z jeho pera i další krásné dílo.“

Pan Masen přikývl a chystal se přesednout si ke klavíru. V ten okamžik vstoupil majordomus a nalil panstvu čaj. Isabella, nevědouc, kde se to v ní bere, pohotově vzala od svého muže talíř plný jídla, který pro něj připravila Aghata. Edward tak mohl pohodlně zaujmout své místo u piana a malá hostina (slečna Lastenová chtěla panu Masenovi dopřát až příliš) skončila najednou v rukách pana Whitlocka.

„Jistě jste po cestě hladový,“ zašeptala Isabella do ucha majordomovi a pak přistoupila blíž ke klavíru, ze kterého zazněly první tóny.

 

 

Všichni věnovali pozornost hravé hudbě, jen Anetta byla poněkud rozrušená. Dívala se na hostitelku s odhodlaným a přesto váhavým pohledem. Když se několikrát podívala na svou rodinu a ujistila se, že i neposedný nejmladší člen rodiny Adalbert je zcela pohlcený umem pana Masena, konečně se osmělila a přistoupila k hostitelce.

„Promiňte, paní Masenová, směla bych s vámi na okamžik hovořit?“ zašeptala jí u ucha.

„Ale jistě,“ podivila se Isabella a popošly společně stranou k závěsům zataženým na oknech.

„Víte, již nevím, komu se svěřit. Sestra, která mi jindy bývá oporou, se mi nyní vysmívá a mamá to říci nemohu,“ svěřovala se slečna naléhavě.

„Něco vás trápí?“

„Trápí a těší zároveň,“ přisvědčila dívka, sklopila oči a tváře jí studem zrůžověly. „Ale vy pro to budete mít jistě pochopení.“ Podívala se Isabelle důvěřivě do očí.

„Trápí a těší zároveň,“ zopakovala. „Jste ještě tak mladá. Vždyť ještě ani nejste debutantkou, či ano?“

„Rodiče mě ještě nepřivedli do společnosti, to až napřesrok. Přesto jsem v Londýně někoho potkala.“

Isabella se vědoucně usmála: „Jakýpak mladík vám učaroval?“

„Jmenuje se Metthew Donersby a je to ten nejúžasnější, nemilejší a nejelegantnější mladík na světě. Víte, on pracuje v krejčovství svého strýce. Je jeho jediným dědicem a snaží se poctivě naučit řemeslu. Je ohromě šikovný a pracovitý,“ rozhovořila se vášnivě.

„A vaše city jsou vzájemné?“

„Ano, jistě,“ vyhrkla, ale najednou se zarazila. „Totiž, víte... Určitě byl do mě také zamilovaný, dokud jsme byli v Londýně. Ale to je již téměř půl roku a od té doby o něm nemám žádné zprávy. Nemohu mu napsat. Mamá by se to dozvěděla. A jak jsem řekla, sestře jsem k smíchu a nechce mi pomoci.“

„A proto jste oslovila mě,“ svitlo Isabelle. „Abych vám pomohla.“

„Prosím, uděláte to, viďte. Jste také mladá a vy jistě dobře víte, co je to láska.“

„Ano, to vím. Ale nemohu podporovat, abyste si s kýmkoli psala bez souhlasu rodičů.“

„Nechci si s ním psát. Nemám povahu, abych uměla něco dlouho skrývat. Jen bych ho chtěla ujistit o své náklonnosti a vědět, že o mě stále stojí. Jen jedno psaní. Prosím, paní Masenová.“

Isabella váhala. Bála se do něčeho zaplést, vždyť ona sama měla mnohá tajemství a nechtěla ohrozit sotva nedávno nelezený křehký klid.

„Když byste byla na mém místě, což byste neprosila o totéž?“ naléhala Anetta, ale odpovědi se jí stále nedostávalo. „Řekněte mi, copak jste nebyla nikdy zamilovaná?“

„Však jsem již přiznala, že vím, co je to láska. Je to bolestný a tíživý cit, když je neopětovaný, a velice mučivý, když stále nevíte, zda nemůže být možnost, aby došlo k jejímu naplnění,“ přiznávala bolestně Isabella a vše se v ní svíralo. Tolik se pokoušela nemyslet a nepřemýšlet o něžných citech. Věděla, jak těžké je být nadosah lásky a přitom se jí nesmět dotknout či třeba jen promluvit o vášnivé náklonnosti, kterou chová. Byla to trpká muka, ale přesto věděla, že současný stav je ještě sladký oproti hořkosti z odloučení od Něj.

„Tak mi přece pomůžete?“ zeptala se Anetta s nadějí.

„Dobrá tedy, ale jen jedno psaní.“

 

***

 

„Vím o výborné kuchařce,“ pronášela paní Lastenová, když už se chystali k odchodu. „Pošlu vám její doporučení. Jen najít dobrou komornou je těžké.“

„Jste velice laskavá, ale věřím, že už si nějak poradím,“ odpovídala Isabella s úsměvem. Nemohla tak váženým lidem vysvětlovat, že se chce obejít bez služebných, aniž by tím nevyvolala další společenské faux pas.

„Tím jsem si jistá, ale ráda vám pomohu.“

„Děkujeme, paní Lastenová.“

„Rádi jsme vás viděli,“ loučil se s hosty pan Masen a s úlevou sledoval, jak odcházejí.

Ještě slyšeli za vzdalující se rodinou Lastenů, jak si Helen pochvalovala závěsy, které je tak báječně skryly před ostrými slunečními paprsky, a povzdech Artura, jak to bylo příjemné, ale velice horké odpoledne, a manželé Masenovi osaměli.

Ona seděla na oblíbeném sofa a on stále ještě u klavíru, který dnes nejednou rozezněl. Teď však nehrál a jen se kochal pohledem na svou unavenou, přesto však stále nádhernou ženu.

„Měla bys přijmout alespoň kuchařku. Byla by užitečná,“ narušil Edward nastalé ticho. Když se mu nedostalo odpovědi, pokračoval: „A možná bys mohla zvážit i přijetí nějaké komorné. Moje matka mívala okolo sebe stále houf služebnictva a byla za ně ráda.“

Isabella však byla stále pohlcená ve svých myšlenkách a Edwarda hned napadlo, co ji tak může trápit: „Je mi líto, že s tebou Anetta mluvila.“

To ji konečně přivedlo zpátky do salonu: „Proč? Nevadilo mi s ní hovořit.“

„Přivedla tě na nepříjemné vzpomínky, kterým jsme se pokoušeli vyhnout.“

Chvíli na něj zmateně koukala a pak si uvědomila, že jejich rozhovor musel slyšet. Byla si vědoma jeho nadpřirozených schopností, ale stále s nimi nebyla sžita natolik, aby si hned uvědomovala jejich dosah. Přesto jeho poznámku nepochopila: „Jaké nepříjemné vzpomínky?“

„Doufal jsem, že o Françoisovi Lapointovi nepadne již ani zmínka,“ povzdechl si a věnoval jí soucitný pohled.

„François? Na to jsem si nevzpomněla již hrozně dávno.“ Utřela si drobné kapičky potu z čela. „Neměl se náhodou ženit?“

„Říkáš to s takovým klidem,“ podivil se. „A přitom jsi ho tolik milovala.“

„Koho?“ Kdyby šlo o odlehčenou situaci, jistě by byl vykulený výraz Isabelliny tváře k smíchu.

„Françoise Lapointa,“ opakoval Edward tvrdohlavě.

Isabella se rozesmála: „Jak vás něco takového vůbec mohlo napadnout?!“

Edward ji sledoval s kamennou tváří. Hlavu měl plnou Françoisových vzpomínek z vězení, kdy Isabella vzdával boj za svou svobodu, a ten francouzský právník se ji rozhodl přivést k životu polibkem. Nevzdorovala mu. Spíš se zdálo, že když odezněl moment překvapení, začala mu jeho pozornost oplácet stejnou mincí. Edward to připisoval zamilovanosti, ale to ona teď popírá. Copak se Isabella stala ve vězení lehkou ženou, která na sebe nechá šáhnout od jakéhokoliv muže? Ale o čem to potom hovořila s Anettou? Mluvila přeci o neopětované a nenaplněné lásce. Když jejím vyvoleným nebyl Lapoint, tak kdo tedy? Musel to vědět.

„O kom jsi s Anettou mluvila?“ zeptal se ostře a Isabella zbledla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

20)  emam (20.07.2015 14:02)

Omlouvám se za špatně užité slovo. Měla jsem použít "čeká" v administraci.

ambra

19)  ambra (20.07.2015 11:34)

Myslím, že mluvit hodinu po vložení o uvíznuti je trochu přehnané. Nemůžu a nechci být 24 hodin online a kontrolovat administraci.

emam

18)  emam (19.07.2015 21:32)

Kate No, uvízlo to v administraci

Kate

17)  Kate (19.07.2015 21:28)

Tak sem s ním.

emam

16)  emam (19.07.2015 15:39)

Kate, nějak mě to vzalo a málem z toho byla nekonečná kapitola. Ale pak mi došlo, že to bude moudřejší rozdělit, takže pro změnu vás ččeká jeden kratší, ale o to snad výživnější kousek ;)

Kate

15)  Kate (19.07.2015 02:58)

Vážně?! To ses teda rozjela! Těším se a moc.

emam

14)  emam (18.07.2015 20:18)

Dennniii Děkuji ti. Jen tak mimochodem, bubliny já ráda praskám
A za odměnu, pro všechny, další kapitola nejpozději zítra ;)

Dennniii

13)  Dennniii (18.07.2015 15:07)

Teda na týden odjedu a hned je tu nová kapitolka. Jaké krásné překvápko.
Kapitolka opět úžasná, nádherně napsaná.
Musím říct, že ta napjatá atmosféra mezi Edwardem a Bellou je jako pomyslná bublina, která co nevidět musí prasknout. A ten konec tomu ale hodně napomáhá. Teď doufám, že už konečně Bella řekne Edwardovi co k němu cítí. Protože ta jejich tvrdohlavost se už přece nedá dlouho vydržet , však oni si to určitě brzy všechno řeknou a snad už se více sblíží... ;) protože je nad slunce jasné, že po sobě touží
Moc, ale opravdu strašně moc se těším na pokračování.

emam

12)  emam (15.07.2015 22:41)

Katuško, moc děkuji A k tvému P.S. Isabella vzpomíná na to, co bylo v 8. kapitole a to ji Edward skutečně hrál Lásky sen. Vím, že sem jsem dala La campanellu ;)

em, ještě k tvé poznámce ohledně vykání mezi manželi. Už jsem to psala pod nějako předchozí kapitolu, tak si to dovolím skopírovat: ak známo, v angličtině nic takového neexistuje a já jsem stále přemýšlela, jak to mezi nimi zaonačit, aby to byl přirozený vývoj. Chtěla jsem tím taky naznačit, že Edward je k ní již zcela otevřený a bere ji jako součást svého života. Kdežto Isabella se pořád bojí být k němu otevřená a to z více důvodů. Kdybych se držela dobové korektnosti, měl by ji správně o tykání požádat, ale to jen v našem středoevropském vykajícím si prostředí. Trochu zmatek Ale snad to moc nebilo do očí a vybruslila jsem z toho. Už to dlouho nepotrvá a oba si potykají a nejen to.

SestraTwilly

11)  SestraTwilly (14.07.2015 22:37)

Krásna kapitolka Ema . KONEČNE si k sebe pomaličky hľadajú cestu. Esmé ako dohadzovačka síce veľmi neuspela ,ale snaha z jej strany sa nedá poprieť.Ja myslím,že to zvládnu aj bez jej pomoci .Len ten záver! Však sa uvidí... :)
PS: mimochodom to nebol Sen lásky čo hral Edward ,ale Liszt to bol...len iný;) .

emam

10)  emam (14.07.2015 22:12)

Tak nějak nevím, jak moc mám bránit dalším konspiračním teoriím Alééé.... Vážně si myslíte, že by Isabella patří mezi ženy, které používají vytáčky?

Všem vám obrovitánské DÍKY za komentáře

Jo a em, původně mělo být v téhle kapitole víc, ale nějak se mi nehorázně namnožila písmenka a ta délka začala být neúnosná

9)  em (14.07.2015 20:46)

... nemyslím si, že to bude tak lehké, určitě se z toho nějak vykroutí a dalších pár kapitolek nepřizná barvu. Stejně se divím, že je Edward tak zdrženlivý, neměl by první krok v té době udělat vždy muž?? A i když jsou manželi, tak žena vždy byla právě tou podřadnou, a mužovo slovo platilo, v té době si i manželé vykaly, ne?

Kate

8)  Kate (14.07.2015 20:31)

To se bude divit, až mu Bella řekne, že o něm. Teda, jestli mu to řekne... Kapitolka skvělá, vypadá to na jisté uklidnění. Dopis Carlisleovi byl skvělý, moc se mi líbilo Esmeino vyznání citů a jak celou situaci u Masenových vidí. Škoda, že je trošku nepostrčila, ale chápu, že by to bylo proti její povaze a možná by to ještě přihoršila. Jsem zvědavá, jak se jejich vztah bude rozvíjet dál, protože to vypadá, že jsou oba na dobré cestě a touží po sobě.
Děkuju!

7)  a. (14.07.2015 00:36)

6)  betuška (13.07.2015 21:17)


ostře...teda...ty vieš skončiť...a my tu terazky čo
skvele,skvele,skvele

5)  em (13.07.2015 19:28)

PROČ? PROČ? PROČ? PROČ JSI TO V TOM NEJLEPŠÍM USEKLA? JAK DLOUHO BUDEME MUSET POČKAT NA POKRAČOVÁNÍ? TO JE MUČENÍ.:( :'-( :( :'-( :'-( :( :'-(

Noth

4)  Noth (13.07.2015 18:55)

wow, páni, konečne!! Hádam sa to ďalej vyjasní

3)  BabčaS (13.07.2015 18:02)

2)  Dommy1 (13.07.2015 18:01)

To je neskutočné... Rýchlo ďalšiu... :)

1)  hvw (13.07.2015 17:17)

Úžasné, hlavně nás prosím dlouho nenech čekat na Bellinu reakci

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still