Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Čtrnácté dějství - čas pečování a čas poznávání...

Rozhodnutí padlo a přípravy nezabraly mnoho času. Pan Masen telegraficky poslal pro osvědčeného kočího, který dokáže zkrotit koně plašící se v jeho přítomnosti. Mike Newton měl přijet v podvečer. Edward trval na tom, že se na cestu vydají ihned, navzdory skutečnosti, že budou cestovat v noci. Nechtěl riskovat cestu za slunečného počasí.

Rozhodl se, že tentokrát s sebou odveze i věci, která po staletí schraňoval v tajné skrýši v podzemí Londýna. Měl pocit, že není důvod být nadále od nich odloučen, když má nyní domov.

Domov – to slovo používal v souvislosti s mnoha místy, ale po staletích poprvé cítil, že dům na venkově je jeho skutečným domovem. Nehrálo v tom roli krásné okolí či stavba samotná, ale doba, kterou tam strávil se svou ženou.  Doba, kterou si zamiloval a s vděčností na ni vzpomínal jako na nejkrásnější čas jeho věčnosti. Byl si vědom, že on je vinen tím, že ono sladké období sbližování ukončil dříve, než vůbec začalo. Často se také v myšlenkách vracel na začátek jejich společného soužití. Isabella se tehdy vzpamatovávala z únosu a již tenkrát projevovala sklon stranit se životu. Schovávala se za knihy a nejspíš jí i vyhovovala samota, do které byla v manželství neúmyslně uvržena. On byl na samotu zvyklý. U muže jeho věku, který by byl dávno vetchým starcem nebýt proměny, to nebylo nic překvapivého, ale jeho choť je teprve na začátku života. Nemůže dopustit, aby se ho vzdala, tedy pokud existuje možnost, že se uzdraví. A v tu Edward věřil.

„Pojedu s vámi,“ oznámila mu Esme bez okolků.

„Vím, jak vás trápí vzájemné odloučení a již nadmíru jsem využíval vaši ochotu,“ namítal pan Masen.

„Ať řekneš cokoliv, neodradíš mě. Budeš potřebovat pomoc. Jsou věci, ke kterým žena potřebuje ženu.“

Na to nemohl nic namítat, přesto: „Nemohu s tím souhlasit, pokud nebude Carlisle svolný.“

„Rád bych jel s vámi,“ ozval se pan Cullen. „Ale nemohu opustit nemocnici. Jsme zde necelý rok a rád bych ještě byl ku prospěchu, dokud to bude možné.“

„Nehněvej se na mne,“ zašeptala Esme a podívala se mu do tváře.

„Rozumím ti,“ pohladil ji po líci. „Mezi námi se nic nezmění. Stále budu s tebou. Jen místo sladkého šeptání ti budu psát.“

„Bude to mít jisté romantické kouzlo,“ usmála se a odpovědí jí bylo něžné políbení ruky.

Poté se Carlisle otočil na svého přítele: „Nechceš s odjezdem raději počkat před svítáním? Když pojedete uzavřeným kočárem, nebude žádný důvod k obavám.“

„Bojíš se, že nenechám Isabellu odpočívat,“ odpověděl pan Masen na nevyřčené obavy doktorovi. „Ale ona přeci spí i skoro celý den a když je vzhůru, téměř se nehne z místa, dokud ji nepobídneme. A kdyby se, nedej Bože, situace po cestě změnila, nebyla by tma příhodnější pro skrytí nevhodných situací?“

Doktor Cullen ztěžka pokýval hlavou. Ani on, ani Edward či kdokoli jiný na světě nemohl tušit, jak se stav paní Masenové bude vyvíjet. Klid, kterým se doposud projevovala, mohl být v nenadálých situacích zaměněn za hysterii.

 

***

 

„Pane Masene, vše je připraveno k odjezdu.“

„Děkuji vám, Newtone. Jsem rád, že jste i nadále zůstal v našich službách,“ Edward zrovna pomáhal Isabelle do kabátu a pak ji přenechal péči paní Cullenové. Bylo nutné uvést některé věci na pravou míru ještě před odjezdem.

„Jsme vám se ženou vděční, že jsme mohli zůstat ve vašem domě, pane.“

„Vaší vděčností jsem si jist, ale o vaší ženě velice pochybuji. Její svědectví u soudu sice nebylo nijak směrodatné, přesto poukázalo na okolnosti, které jsou v postavení vaší ženy naprosto nepřípustné.“

„Je mi to líto, pane,“ omlouval se zkroušený Mike.

„Jistě pochopíte, když budu po návratu trvat na vašem odchodu. Nerad bych však, abyste na mě vzpomínal ve zlém. Proto jsem se rozhodl pomoci vám do začátku slušným obnosem, který vám předám zítra ráno, pod jednou podmínkou.“

„Ano?“

„Dohlédnete na to, aby Jessica nepřišla na oči mé paní.“

 

***

 

„Vítejte doma!“ uvítal je srdečně majordomus.

„Pane Whitlocku, rád vás opět vidím,“ odvětil pan Masen.

„Děkuji, pane.“ Jasper se pousmál. „Jsem rád, že jste navzdory všem událostem živ a zdráv.“

„Ano, někdy se únosce chytí do vlastních sítí,“ zasmál se Edward a pomohl své ženě z kočáru. Pro veřejnost byl totiž pan Masen unesen ziskuchtivými bandity, kteří málem usilovali o jeho život. Avšak proto, že šlo o hašteřivou chásku, nestihli ani vznést požadavek na obnos, když se jim pan Masen dostal ze spárů. Podrobnosti si z jistých důvodů nechával pro sebe a vše do sebe dobře zapadlo, takže nikdo neměl námitek. Londýnská prokuratura byla také uklidněna vysvětlením, že šlo přeci o francouzské zločince, a proto se vyšetřováním bude nejspíš zabývat snad sám Napoleon III, což u všech budilo škodolibý úsměv.

„Paní Masenová, vaše pokoje jsou připravené,“ uvítal Jasper svou velitelku. Avšak její nezájem ho zneklidnil.

„Pane Whitlocku, paní je po cestě unavená. Doprovodím ji do ložnice sám. Vy pomozte paní Cullenové a pokud nejste unaven, rád bych si s vámi ještě pohovořil,“ pronášel Edward, zatímco bedlivě sledoval, zda ve tváři jeho ženy nedojde k nějaké změně, když se vrací na známé místo.

Nestalo se však nic. Jen tiše šla po jeho boku, zavěšená do jeho rámě. Měla skloněnou hlavu, a tak si ani nemohl být jistý, zda vnímá chodbu, schodiště či místnosti, které míjeli. Na prahu ložnice se zarazil.

Pomalu otevřel dveře a vešel dovnitř. Otočil se a bylo to v ten nejvhodnější okamžik, aby zabránil Isabellinu pádu k zemi.

„Tolik jsi unavená?“ zašeptal. „Omlouvám se za noční cestu, ale nešlo to jinak.“

Místo odpovědi zavřela oči a opřela mu hlavu o hruď. Vzal ji do náruče a jako nejvzácnější poklad donesl do postele, kde ji opatrně uložil pod přikrývku.

Zadíval se na její sličnou tvář a nemohl se odtrhnout. Už jednou strávil noc v téhle ložnici, ale nikdy tak, jak se slušelo k jejich manželskému stavu. Svádělo ho ďábelské pokušení. Přitom si byl jist, že mu nepodlehne. Toužil po ní a ačkoli byla jeho žena, milovala jiného. Sice  šlo o lásku neopětovanou, ale on vždy respektoval její rozhodnutí. Navíc, dokud Isabella nezačne měnit svůj postoj ke světu, je naprosto zbytečné přemýšlet o něčem takovém. Žena před ním byla jen stínem inteligentní a energické dámy, kterou si vzal. Vždy se k ní chtěl chovat čestně a ani dnes se to nemělo změnit. Navíc, ona dbala o jeho dobré jméno navzdory jeho domnělé smrti, copak by mohl pošlapat její ctnost?

Sundal jí boty a uctivě pohladil drobná chodidla skrytá pod punčochami. Pak si povzdechl, neměl dostatek sil na to, aby jí dopřál větší pohodlí. Dobře, že Esme přijela s nimi.

 

***

 

„Pane Whitlocku, jaká je situace?“ Znal odpovědi na své otázky, ale bylo nutné udržet zdání lidskosti.

„Většina služebnictva odešla ihned po zatčení paní Masenové. Zůstali jsme tu jen tři.“

„Vy, Mike a Jessica Newtonovi,“ konstatoval ponuře a o poznání věcnějším tónem pokračoval, „Paní Masenová není zcela v pořádku. Jsem si jist, že s vámi mohu hovořit otevřeně. Nejprve bych vám však chtěl poděkovat za loajalitu, kterou jste nám projevil.“

„Jen jsem konal svou povinnost.“

„Jistě,“ usmál se pan Masen a nabídl věrnému majordomovi židli, i když věděl, že ji odmítne. Přesto si nemohl pomoci, vždyť ten čestný muž byl unaven a nebylo nutné mu činit jeho službu ještě obtížnější.

„Děkuji, pane, raději postojím.“

„Dobrá, tedy.“ Úsměv mu zmizel z tváře. „Zítra dorazí nějaké věci, které jsem si nechal přivézt z Londýna. Chci se o ně postarat sám. A pak také byste měl vědět o stavu paní Masenové. Přeji si však, aby vše zůstalo ve zdech mého panství.“

 

***

 

Manželé Masenovi seděli v knihovně. Bylo to jako kdysi, a přesto tolik jiné. Isabella seděla na svém místě u okna, ale ruce měla prázdné a hlavu opřenou o sklo. Ani krása jarních květů na blízké jabloni ji nezaujala.

„Mohu ti něco přečíst?“ Rozhodl se pokračovat v jejích zvycích i když ve zprostředkované podobě. Nebyl si jist, jakou knihou začít. Zvažoval, co by ji mohlo rozrušit nebo naopak potěšit, pokud ho vůbec poslouchala. Nejprve mu pohled padl na poslední svazek, který měla Isabella v rukou. Lege artis, lékařství. Otevřel v místě, kde byly stránky založeny. Našel zde popis stavby lidské kostry. Zděšeně knihu zaklapl. Až příliš ho upozorňovala obsahem na Isabellinu křehkost a smrtelnost.

Věnoval své ženě sklíčený pohled. Je možné, aby krátký lidský život prožila s nepřítomným pohledem? Otřásl se a raději vzal do ruky autora, jehož divadelní hry se těšily široké oblibě již v dobách jeho lidského života. Název zněl Mnoho povyku pro nic a Edward doufal, že podobně je tak i s jeho ženou.

I počal číst, když tu je někdo vyrušil.

„Promiňte,“ vstoupila Esme. „Bello, jak ti chutnala snídaně?“ ptala se s úsměvem a posadila se do křesla, které nejprve přenesla ke své švagrové. „Sama jsem ji přichystala.“

„Proč ji tak oslovuješ?“ zamračil se Edward nesouhlasně.

„Hraběnka tak Isabellu oslovovala a je to hezké. Bella. Tobě přeci nemusím vysvětlovat italský význam toho jména. Nebo tě snad přesvědčovat, jak je k naší drahé Isabelle příhodný,“ zasmála se Esme při pohledu na Edwardovy rozpaky.

Krásná, tou bezesporu jeho žena byla, ale on miloval celé její jméno.

„A proč raději nejdete ven? Je tam přeci tak krásně.“

„Svítí slunce,“ namítl.

„To přeci nevadí. Bella už o nás všechno ví. Nebo chceš některé věci stále tajit?“

„Nevíme jistě, co všechno si Isabella z tvého vyprávění pamatuje. Navíc, něco jiného je vědět a něco jiného je vidět.“

„Chceš, abychom si i nadále hráli na schovávanou?“

Zhluboka si povzdechl. „Nejsem si jist, jak se zachovat. Ale procházka za sluncem zalitého dne mi nepřijde jako nejvhodnější chování. A nejde pouze o Isabellu. Není jediným člověkem v domě.“ Hlavou pokynul ke dveřím, ke kterým se blížily kroky. Mike Newton se přišel rozloučit, zatímco jeho manželka čekala se sbalenými věcmi před domem a její mysl byla plná nehezkých slov na adresu paní domu.

 

***

 

„Promiňte, paní, mohu vám nabídnout sůl?“ nabídl Jasper své služby, když naservíroval společnosti u stolu polévku.

„Vy už jste ji ochutnal?“

„Ano, pane Masene. Paní Cullenová na tom trvala,“ pronesl majordomus trochu rozpačitě a podíval se na novou kuchařku. Byla to nejjednodušší volba, jak se postarat o kuchyni a Esme byla tou myšlenkou nadšena. Neuvědomila si však, že jako člověk vařila podle chuti a ne podle receptů. Jasper v roli ochutnávače se zdál jako vhodné řešení, avšak mělo to jistá úskalí, která si prozatím nechtěla připouštět. Zato Edward si jich byl až přespříliš vědom a kdyby nešlo o muže, který mu projevil neskonalou oddanost, jistě by jej dávno propustil ze svých služeb. Bylo by jednoduší nemuset dál předstírat zdání lidských potřeb. Majordomus však prokazoval jistou diskrétnost vůči panstvu i ve svých myšlenkách, jako by schválně omezoval svou pozornost pouze na chod domácnosti, nutné nákupy a nějakou knihu, kterou si s dovolením zapůjčil.

Nemohlo to trvat věčně, ale prozatím se jim člověk v domácnosti hodil. Navíc, co kdyby je někdo nečekaně navštívil?

Paní Masenová byla k dění okolo sebe jako vždy netečná. Přesto, když před ní někdo dal jídlo, spořádaně jej snědla. Zdálo se, že tentokrát tomu nebude jinak. Vzala lžíci do ruky, nabrala polévku a přiložila k ústům. Ochutnala a pak svému okolí věnovala nejistý pohled.

„Jak jsem říkal,“ usmál se Jasper a podal slánku.

 

***

 

Jak týdny míjely, romantické zápletky Shakespearovy tvorby byly přečtené. Poté i historické náměty tohoto autora pan Masen oprášil a neodpustil si upřesnění některých dějinných podrobností. Vadilo mu, že se velký dramatik nedržel pravdy tak, jak byla, ale možná to bylo jen neznalostí či se chtěl někomu zalíbit? Edward se však po Williamových záměrech nepídil, jen své drahé rozšiřoval obzory poznání, tak jak byl zvyklý s ní již dříve hovořit. Sám si nahlas pokládal otázky, jako by tak činila ona, a hned na ně i odpovídal.

Koncem májového měsíce přistoupil k tragédiím. Nebyl si jist, zda je něco takového dobré číst, vždyť Isabellin osud sám se zdál již dostatečně tragický. Další ironií osudu vzal do ruky zrovna Hamleta. Ale což, úsměvné scény úsměv nevyvolaly, tak jistě ani předstírané bláznovství prince dánského se obejde bez následků.

„Proč já, které se z lásky vyznával,

jsem na tom nejhůř ze všech žen a musím

být svědkem toho, jak dřív skvostný rozum

teď skřípe jako rozladěné housle

a jeho mladé, krásné tělo se

otřásá v šílenství? Je neštěstí

vidět, co vidím, vědět to, co vím,“ Povzdechy Ofeliiny zněly z jeho úst, jako by byly jeho vlastní. Jen role si ve skutečném světě muž a žena vyměnili. A zatímco četl, další hořké poznání jej zasáhlo. Ač je Isabella vdanou paní, nikdy nepoznala krásu dvoření, těch sladkých chvil, kdy je opěvována a dobývána. Sic již nestála o něj, přesto však si přál, aby jednou mohl být on tím, kdo jí dopřeje všech slastí kavalírské pozornosti.

Nevěděl, zda ho poslouchá, či ho vůbec slyší, přesto pokračoval dál, navzdory tomu, že zvedla hlavu a cosi ji zaujalo. Zvedla se ze svého oblíbeného místa u okna a přešla pod velký obraz.

Byla na něm vyobrazena dáma v bohatých zelených šatech s kulatým výstřihem a odhalenými rameny. Měla velice útlý pas a na krku rubínový náhrdelník. Isabella si ho prohlížela s velkým zájmem a zdálo se, že se pokouší na cosi rozvzpomenout. Jakýsi neodbytný pocit, že něco chybí, ji přinutil podívat se, jaký účes ona žena zvolila. Nezdálo se, že by byla příliš udivená rubínovou sponou, jež držela vyčesané zářivé vlasy. Víc ji zaujala barva nezvyklých bronzových kadeří. Ustoupila o několik kroků, aby si výjev mohla lépe prohlédnout.

„Líbí se ti? Nebyl jsem si jist, zda je zde pro něj to nejvhodnější místo. Dlouho jsem jej schovával a když už jsem se rozhodl mít ho opět nablízku, přál jsem si, aby byl tam, kde společně trávíme nejvíce času.“ Opět si Edward nebyl jistý, zda mu naslouchá. Nezbylo mu nic jiného, nežli sledovat Isabellin pohled.

Dlouze si prohlížela dámu z dávných časů, když její pohled sklouzl níže a spatřila malého chlapce, jenž stál vedle dlouhé sukně. Měl stejnou barvu vlasů.

„Otec si přál, aby byla zachycená v celé kráse a ne, aby se schovávala za paruku, jak kázala zvyklost. Souhlasil pouze pod podmínkou, že nikdo mimo rodinu ten obraz neuvidí.“ Zasmál se. „I já dodržel ten slib.“

Paní Masenová se otočila na svého muže a spatřila jeho bledou tvář orámovanou stejným bronzem, jako měli lidé z obrazu.

Svět se zatočil a mladá žena omdlela do manželovy náruče.

 

***

 

Bylo chvíli po poledni, když se ložnicí paní Masenové nesly tiché hlasy. Avšak ani jeden z nich nepatřil majitelce pokoje.

„Neměl jsem ten obraz dávat do knihovny.“

„Visí tam již několik měsíců a dosud se nic nestalo. Třeba v tom je něco jiného.“

„To není omluva pro to, co všechno jsem jí provedl. Je to jen moje vina, že tu leží jako bez života. To já ji opustil a nechal na pospas dravcům tohoto světa. Věděl jsem, jak je křehká, a přesto jsem ji nechal bez ochrany. Věřil jsem, že si najde muže, který bude stát po jejím boku namísto mě, ale ten zbabělý Ital prchl ze země, sotva se dozvěděl o zatčení. A pak ten Francouz! Milovala ho a on se rozhodl pro jinou. Musela to pro ni být další rána.“

„Jak si něco takového můžeš myslet? Bella vždy milovala pouze tebe.“

Nastalo ticho. Pan Masen nechtěl mluvit o tom, co se stalo mezi Isabellou a Lapointem ve vězení. Koneckonců, bylo to pouze mezi nimi.

„Esme, vždy jsem ji toužil chránit. Po celý ten čas jsem se bál, že největší ochranu potřebuje přede mnou, a proto jsem odešel. Ale já ji měl chránit před světem. Nikdy si neodpustím, co se stalo.“ Isabelle se zatřásla víčka a zhluboka se nadechla. Oči však měla stále zavřené a nijak se nepohnula. „Nikdy nedovolím, abych byl příčinou jejího dalšího utrpení. To bych se raději viděl v plamenech.“

„Jsi unavený,“ snažila se ho Esme utěšit. Měl by sis odpočinout, nabádala ho v myšlenkách.

„Nesmysl. Nesmrtelní nemohou být unavení.“

Pak jsi možná první. Edwarde, od příjezdu jsi byl na lovu snad jen jedenkrát. Jdi se nasytit. Musíš nabrat síly, abys jí mohl být oporou. Počkám u ní, dokud se nevrátíš.

Nechtěl, ale zároveň mu přišlo nedůstojné hádat se u lůžka nemocné. Navíc, když zahlédl svůj odraz v mysli Esme, pochopil, že musí poslechnout.

 

***

 

 

 

 

Za příznivého počasí se paní Masenová procházela v doprovodu majordoma po parku. Byly to tiché okamžiky omezené pouze na drobná poukázání na krásy přírody. Pan Whitlock si nedovolil obtěžovat madam svými soukromými záležitostmi a zdálo se, že je spokojená tak jako jindy. Pokud se tomu ovšem dalo říkat spokojenost.

Jarní květy opadaly ze stromů a přiblížilo se léto. Lhostejná tvář paní domu však neprošla žádnou změnou, a to dokonce ani tehdy, když ji Jasper upozornil na běžícího zajíce či hejno koroptví.

Pan Masen hrával na klavír při otevřených oknech, aby jeho žena slyšela, že je jí vždy nablízku, a to jak ve dne, tak i v noci. Měl na paměti noc, kdy Isabella křičela ze spaní kvůli zlému snu, a její následné přiznání, že ji jeho hudba uklidňuje. Nemohl jinak pomoci.

Za deště sedávaly dámy odpoledne v čínském salonku tak jako dřív. Esme vyprávěla rozličnou historii svého manželství a přitom vyšívala. Ráda mluvila o Carlisleovi a o tom, kterak se poprvé setkali v lese a pak ji zachránil, když ji shodili z útesu.

„Domnívala jsem se, jak  mám špatný osud a že již nikdy nemohu být šťastná. A když se již zdálo, že najdu vykoupení ve smrti, zachránil mě on. Tak jsem pochopila, že vždy existuje naděje.“

Posluchačka neprojevila žádný zájem o životní příběh paní Cullenové. Nevydržela však sedět, a tak se volným krokem procházela podél oken, za kterými hřměla bouřka oznamující blížící se léto.

Tu se znenadání ozval hrom, až mladá paní úlekem cosi shodila z blízkého stolku.

„Bello, jsi v pořádku?“ Esme stála v okamžiku u ní a prohlížela si ji starostlivým pohledem.

Isabella se jen zmateně rozhlédla po zemi, aniž by věděla, proč tak činí.

„Da Vinciho spis?“ podivila se paní Cullenová. „Taková vzácnost a tady leží bez povšimnutí.“ Zasmála se a pohlédla na svou švagrovou.

Tvář Isabelly se zdála ještě bledší než kdy dřív. Rukou se opřela o stolek a vyplašeně se rozhlížela kolem sebe. Uslyšela totiž hlas. Byl její a přesto jako by byl cizí. Plný údivu a rozechvění se ptal: „Mám se snad učit italsky?!“

 

***

 

Od doby, kdy se vrátili na venkov, začala se Isabella pomalu pohybovat po domě bez pomoci. Povětšinou šlo o bloumání bez konkrétního cíle, ale ve vzácných chvílích zamířila tam, kam by ji v onen čas beztak někdo doprovodil.

Nebylo třeba bát se o její bezpečí, vždyť v domě byli dvoje uši slyšící i padající zrnka prachu a v případě nouze u ní byli během zlomku okamžení. Edward ji nechtěl nechávat samotnou, ale Esme trvala na tom, že musí nechat své ženě volnost. Vždyť i dítě musí samo spadnout a bez pomoci vstát, pokud se chce naučit chodit. Byl to pro něj tvrdý boj plný sebezapření. První sebezapření, při kterém byl vděčný za schopnosti, jimiž lidé neoplývají, ale on je může využít, aby hlídal nemocnou, aniž by o tom měla zdání.

Brzké ráno slibovalo slunečný den, a tak zatáhl závěsy v pracovně. Jako na zavolanou za ním přišel majordomus, aby mu oznámil, že snídaně je již připravena.

„Děkuji vám, pane Whitlocku. Dnes musíte zajet na trh a nakoupit. Paní Cullenová vám poví, co je  třeba. Nejspíš bude mít i důležité psaní k doručení.“

„Jistě, pane. Budete mít ještě nějaké přání, co dnes zařídit?“

„Možná byste mohl jet až odpoledne. Vypadá, že bude krásný den, a byla by škoda, aby o něj paní přišla. Bohužel, mám příliš mnoho práce a paní Cullenová je zaměstnaná v kuchyni.“

„Samozřejmě, pane. Zeptám se madam, zda by chtěla jít už po snídani.“

Edward byl v pokušení prohlásit, že nebude třeba čekat tak dlouho, ale raději se jen usmál a toužebně se zahleděl ke dveřím.

Jasper byl jeho počínáním trochu zmaten, ale následoval jeho pohled. Už se chtěl otázat, co se děje, když za nimi vstoupila Isabella. Byla již upravena a přichystána na dnešní den.

„Drahá, právě jsme domlouvali s panem Whitlockem, že by bylo hezké jít se po snídani projít. Souhlasíš?“ Přistoupila k němu a lehce nakrabatila čelo. „Nerad bych, abys čekala k polednímu, mohlo by být již příliš horko a slunce tolik pálí,“ usmál se na ni.

Ustoupila od něj a rozhlédla se po místnosti.

Najednou rázným krokem vyrazila k oknům a začala roztahovat závěsy. Drobné ženě trvalo celkem dlouho, než se jí podařilo dát těžké závěsy na stranu u všech tří francouzských oken. Nejspíš ji měl její choť zastavit, jenže on byl natolik vyvedený z míry, že ji byl schopen pouze sledovat. Když se pak před něj opět postavila, měl pocit, že se zastavil čas.

Věděl, že se dívá, jak jeho kůže odráží sluneční paprsky, které září. Díval se do jejích hnědých očí a děsil se, co přijde...

Nepatrný úsměv se rozšířil a ona se začala smát. Byla to radost z poznání, ale zároveň byl znát i hysterický podtón.

Jak náhle zazněl, tak i skončil.

„Pane Whitlocku, omluvte nás,“ zazněl pracovnou autoritativní hlas pana Masena.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

12)  emam (10.06.2015 21:09)

Dámy, velké díky za komentíky

Kate, žádné krajnosti nebudou, protože hodlám postupně věci vyjsaňovat. Jinak by to asi bylo už nekonečné a i takhle mi to začíná připadat dost dlouhé. Neříkala jsem někde něco o původních čtyřech a pak deseti kapitolách? Teď doufám, že se vejdu do třiceti, ale jistota mě začíná pomalu opoštět

Moje drahé čtenářky, omlouvám se, že mi pokračování SV tak vázne. Nějak mě pohlcují jiné povinnosti a už nezbývá kapacita. Ale konec školního roku se blíží a tím to i s psaním vypadá nadějněji ;)

Kate

11)  Kate (05.06.2015 21:45)

No tý jo!
Tak teď jsem vááážně zvědavá, co přijde. Bella se asi začíná vzpamatovávat, ale co ten hysterický podtón smíchu? Esme je hodná, že se Belle snaží pomáhat a i Jasper. Snad už se situace bude jen a jen zlepšovat. Netuším, do jakých krajností to chceš až hnát? Tak nás moc nenapínej a honem piš. Těším se!

10)  Dommy1 (30.05.2015 22:18)

9)  BabčaS (25.05.2015 11:43)

emam

8)  emam (24.05.2015 22:51)

Dennniii, ty jsi pokad. Ty a tovje krásné a dlouhé komntáře Možná jsem to s Bellou trošku přehnala, ale vše má své důvody ;) O Edwardově věku zatím nic konkrétního nepadlo, jen náznaky a ani hned teď víc neřeknu A Edward má celkem oprávněné přesvědčení. Ono není zcela obvyklé, aby se dáma nebránila, když ji muž začne líbat. Lapointovi vzpomínky, jak se k němu Isabella měla, byli dost usvědčující, alé... B) Moc děkuju

ivo, moc děkuji za komentář. Možná čteš již déle, ale pro mě je to, jako setkání s novým čtenářem. Takže velké díky

Seb uzdravování jde pomalu? No, snad to při čtení nevadí, protože já se z toho jinak nebyla schopná vymotat. Ale světlé zítřky se rychle blíží ;)

Noth, můžu přiznat, že bylo podivné psát o postavě, která se vlastně neporjevuje. Naštěstí, už tomu bude konec. Děkuju!

betško, kdyby šlo o to, že ji Frank jen políbil a ona ho odmítla, asi by to Edward nechal být. Jenže ona zas tak odmítavá nebyla a v tom je ta potíž Moc děkuji za tvé věrné komentáře

Hani,

Katuško, on si to nepřipustí, dokud to neokusí

SestraTwilly

7)  SestraTwilly (24.05.2015 21:31)

Že by sa dostávala do reality a konečne sa preberala z toho šoku ? To som teda zvedavá :) .Veľmi pekná kapitolka Ema .A že Edward je truhlík,o tom sa nemá ani význam baviť.Kedy si konečne pripustí,že ho Bella miluje?

HMR

6)  HMR (23.05.2015 18:46)

hm...

5)  betuška (21.05.2015 21:30)

hmm,vypadá to, že bella precitá zo "sna", sama som zvedavá, čo sa bude diať dalej...ešte som zmätená z toho, čo si edward myslí...moja predstava bola,že ten právnik ju len pobozkal, alebo bolo niečo viac? alebo bozk je pre edwarda až taký zásadný? ...teším sa na pokračovanie, bo sa isto dozviem viac;)
autorke

Noth

4)  Noth (21.05.2015 20:37)

Tak toto bolo naozaj zaujímavé a miestami dosť mätúce, hlavne ak nevieme čo sa presne odohráva v Bellinej hlave, pretože mi niekedy jej správanie naozaj nedáva zmysel. A Edward je taký zlatý, hoci to jeho presvedčenie o Belliných citoch je viac než mylný ale na to hádam príde... teším sa na ďalšiu časť!

3)  Seb (21.05.2015 19:56)

To Bellino uzdravování jde docela pomalu, jsem zvědavá, jaký impuls Bellu přivede zpátky do života, líbí se mi, jak se Edward vytrvale snaží, Esme a Jasper také pomáhájí, snad se to všechno brzy zlepší a Edward konečně pochopí, že ho Bella miluje.Také jsem hodně zvědavá, jak Bella přijme jeho upírství.
Děkuji.

2)  iva (21.05.2015 18:59)

:p dúfam,že už bude len lepšie a lepšie..? Po tom všetkom,čím si prešli... skvelá kapitola. Vtiahla si ma uplne do deja.Ďakujem :)

Dennniii

1)  Dennniii (21.05.2015 17:29)

Tak to je zase konec. No teď jsem teda hodně zvědavá co se bude dít dál.
Ach ty Edwardovy myšlenkové pochody... Moc se mi líbí jak se Edward o Bellu stará a čte jí a tráví s ní veškerý čas jenom chuděrka Bella je pořád v šoku. Ikdyž si myslím, že se její stav alespoň trošičku zlepšuje. Krůček po krůčku, ale pořád mlčí a jenom občas vnímá okolní svět. No napadla mě jedna možnost kdy by mohla promluvit, ale uvidíme jestli se můj odhad vyplní. S tím obrazem to bylo velice zajímavé a tak jsem trošku zvědavá jak je ve skutečnosti Edward starý. No třeba se to dozvíme (teď si nejsem jistá, jestli mi tahle informace neunikla ). Akorát jsem moc nepochopila tu scénu když zahřmělo, to vypadalo trochu jako by ztratila paměť a vzpoměla si na něco.
Ale s jednou věcí mě Edward pěkně štve, a to je pořád to, že si pořád myslí, že ho Bella nemiluje. Truhlík jeden.

Prostě opět dokonalá kapitolka, nádherně napsaná a přečtená jedním dechem.
Moc se těším na pokračování...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still