Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Třinácté dějství - sbohem Londýne...

Probudila se z těžkého spánku. Nechtělo se jí otevřít oči, jen vnímala, jak se jí postupně probouzí smysly. Vzduch byl podivně lehký a očekávaný pach nahradila jakási sladká vůně. Místo hučení ženských hlasů se ozývaly pouze zvuky z ulice velkoměsta. Klapot koňských kopyt a dřevěná kola kočárů na kamenné dlažbě.

Protáhla se a překvapením otevřela oči. Čekala tvrdou studenou zem, avšak lůžko, na kterém ležela, bylo ustláno na čistém slamníku s běloskvoucím prostěradlem.

Do mysli se jí vkrádaly neodbytné myšlenky o ztrátě rozumu a následném umístění na nemocničním lůžku. (Ke svému štěstí neměla ani zdání, jak takový dům pro choromyslné vypadá.) Prsty přejela po přikrývce, ale ta byla podivně nerovná. Příčinou byla neuvěřitelně bohatá výšivka, jak zjistila po bližším zkoumání.

„Isabello,“ oslovil ji známý ženský hlas.

„Esme, měla jsem tak krásný sen,“ pronášela rozespale. „Zdálo se mi, že se Edward vrátil.“

„Nebyl to sen, drahoušku. Skutečně se vrátil a šel pro tebe do vězení. Sotva jsi ho uviděla, omdlela jsi.“

„To není možné.“ Zamrkala a pokusila se zvednout. Kdyby jí však Esme nepomohla do sedu, nejspíš by se jí to nepodařilo. „Vždyť je mrtvý.“

„To říkáš ty, která jsi nás stále přesvědčovala, že to není možné?“ zasmála se rozpačitě paní Cullenová.

„A kde je? Proč není tady?“

„Carlisle nás všechny nabádal, abychom byli na tebe opatrní. Vše se dozvíš, ale musíme pomalu.“

„Copak jsem se nenačekala dost dlouho?“ ohradila se zoufale.

„To jsem jim také říkala.“ Esme se ohlédla, jako by čekala, že někdo vstoupí k nim do ložnice. Avšak, nemohlo se tak stát. Sice by oba gentlemani nejraději čekali u Isabelly, ale povinnosti doktora byly neodkladné a návštěva soudce, prokurátora a následně vězení byla po dlouhé cestě dosti vyčerpávající zkušenost, která si vybrala svou daň v podobě hladu. Edward nemohl dopustit, aby se se svou ženou po tak dlouhé době setkal ve stavu, kdy by ji mohl vyděsit svou krvežíznivou přirozeností.

Esme tedy byla s Isabellou v domě sama.

Zamyslela se a zkoumavě pohlédla na svou švagrovou. „Je toho mnoho, co ti musím povědět, a nejspíš mi nebudeš chtít věřit, ale měla bys konečně vědět pravdu...“

 

***

 

Nemohl se dočkat, až se s ní konečně setká. Netušil, co jí má říct, ani zda by ji mohl obejmout a zlíbat tak, jak toužil.

Poslechl svého přítele a zdlouhavými jednáními vymohl oficiální propuštění paní Masenové. A ač sám zažil za svůj dlouhý život ledasco, nedokázal pochopit, jak zdlouhavý proces je propuštění nevinné ženy, když se důvod jejího zatčení ukáže jako absurdní. On přeci žije, tak ji nemohou dál soudit z jeho vraždy. „Samozřejmě, pane Masene,“ odpovídal mu trpělivě soudce, „ale je jistý protokol, který se musí dodržet.“ Díky všemu papírování a rozvleklým jednáním byrokracie trvalo skoro týden, než pro ni mohl osobně přijít do Hollowayského vězení. Znal odvrácenou tvář lidského světa, ale vědomí, že v něčem takovém musela jeho křehká žena strávit řadu týdnů, mu neskonale přidávalo na tak již velkém pocitu viny.

Pevným krokem, přesto celý rozechvělý vstoupil do chodby vedoucí k její cele a když ji pak uviděl, toužil se k ní rozběhnout a vzít do náručí. Nakonec se jeho přání vyplnilo, ale bylo to jen proto, že sotva jej spatřila, upadla do mdlob.

Čekal u spící Isabelly mnoho hodin, ale ona stále těžce oddechovala. Když pak zahlédl v zrcadle černý pohled vlastních očí, uvědomil si, že nechce, aby její první pohled padl na krvežíznivé zvíře, kterým byl, a jen s notnou dávkou sebeovládání se mu ho dařilo krotit. Proto se rozhodl, že když už je jeho sladká manželka v bezpečí domova Cullenových, musí se nasytit.

Sotva uhasil žízeň, spěchal opět za ní. Nemusel už však dávat pozor na to, kudy vede jeho cesta, neb šero noci ho chránilo, a tak vedením osudu vedly jeho kroky kolem hospody The Queen’s faith, odkud zaznívaly bujaré hovory hostů. Slyšel je, ale z pochopitelných důvodů jim nevěnoval pozornost, dokud...

„Hej Franku, jaké máš další plány? Budeš obhajovat kozu z krádeže?“ smál se kdosi.

„François, nenech se vyprovokovat. Víš, že na to Ronald čeká,“ nabádal tichý hlas.

Ačkoliv nebyl uvnitř, bylo mu nad slunce jasné, komu je věnována pozornost. François Lapoint byl v Londýně jen jeden a ač s ním nikdy neměl čest tváří v tvář, znal jeho vzhled díky skandáluchtivým občanům  dokonale.

Zarazil se. Táhlo ho to za milovanou chotí, ale tak dlouho se vyhýbal povinnostem a trápení, které jí tím způsobil, nebude moci nikdy dostatečně odčinit. Není dobře odkládat další závazek, který vůči ní má a poděkování onomu právníkovi k tomu jistě patří.

Vešel dovnitř.

 

***

 

„Děkuji vám, pane Lapointe. Jsem si jistý, že to pro vás nebylo jednoduché.“

„Rádo se stalo,“ odvětil François ledabyle. Na jednu stranu byl rád, že se s panem Masenem může seznámit, ale nejraději by jméno Masen již do konce života neslyšel. Celý ten skandál byl jen maškarou, ve které sehrál roli jednoho z hlavních šašků, a vůbec se mu to nelíbilo. Ztratil domov, jisté místo v kanceláři svého strýce, stálý příjem a nebyl si jistý zda dokonce i dobré jméno. Soud sice neprohrál a k velkému štěstí stál na straně pravdy, ale poté, co se ukázalo, že pan Masen žije, spíš slyšel posměch než chválu. Bylo to však především tím, že trávil čas ve špatné společnosti zdejšího podniku a nešel nikam, kde by slyšel, jak oslavují jeho čestnost a odvahu. On si však myslel, že nemá kam jinam jít, pokud nechce nadále obtěžovat Marka v jeho malém bytě.

„Váš strýc na vás musí být hrdý,“ pokusil se ho Edward povzbudit.

„Myslíte?“ pronesl François na půl úst a mocně se napil piva.

„Samozřejmě. Ukázal jste svůj právnický um v tom nejlepším světle a nikdo již nemůže pochybovat o nevině Isabelly,“ usmál se vstřícně pan Masen.

Jenže to neměl dělat. Neměl vyslovovat jméno své ženy, protože tím vyvolal Françoisovy vzpomínky. Jak příjemné bylo držet ji v náručí a tisknout k sobě. Jak plaše mu prsty bloudila mezi vlasy, zatím co ji líbal, a jak pozvolna se poddala jeho vášni. Mohl jí lehce podlehnout, kdyby... Kdyby nebyli ve vězení a především kdyby nešlo o dámu, kterou paní Masenová bez nejmenších pochyb byla. Ne, dámy François nikdy nesváděl.

„Nevinnost je nebezpečná zbraň,“ pronesl pan Lapoint zamyšleně a, aniž by se podíval na svého společníka, dodal „Jak se nakonec ukázalo, alespoň něco mi zůstalo ke cti, byl jsem jediný, kdo ji byl ochoten hájit.“

Cosi ve vzduchu se změnilo a nikdo z přítomných si nebyl jistý, co to vlastně je. Ti, co mohli, spěšně zaplatili a měli se k odchodu. Jiní se odvrátili od dvou mladíků, kteří se dnes poprvé setkali, jak to jen bylo možné nejdál. Panu Lapointovi přešel mráz po zádech a navzdory lehkému alkoholovému oparu byl najednou v postřehu.

„Chtěl jste ji hájit nebo také ublížit?“ zavrčel Edward nenávistně.

François se obezřetně podíval na pana Masena, jehož přívětivý vzhled se děsivě změnil. Lapoint však na sobě nedal nic znát, a to i navzdory probuzenému pudu sebezáchovy, který mu velel co nejrychlejší úprk. Právníkova přirozenost je však nechat si své pocity pro sebe a jen vyhodnotit daná fakta: „Řekla vám to?“

Až nyní si Edward uvědomil svou chybu, zasažen žárlivostí zapomněl být ostražitý a reagoval na myšlenky a ne na slova. „Jen cosi naznačila.“

„Měl byste pochopit, že jsem jí nechtěl ublížit nebo urazit. Nebo se vás dotknout. Měl jsem vás za mrtvého, stejně jako zbytek Anglie. Ona se chtěla vzdát života. Myslela si, že jí již nemůže nic čekat kromě bolesti. To, co jsem udělal, byl jen pokus vrátit jí touhu po životu. Vášeň.“

„A co když jste vzbudil mnohem víc?“

„Nerozumím,“ zavrtěl François hlavou.

„Něžné city.“ Odpovědí však byl jen srdečný smích. „Vysmíváte se mi?“ vyskočil Edward na nohy a kdyby ještě byla doba jeho mládí, tasil by kord. Nyní mu nezbylo nic jiného než se snažit ovládnout svůj výraz, aby působil stále alespoň trochu lidsky.

Jeho společník zvážněl: „Promiňte, nechtěl jsem vás urazit, ale to tak málo víte o své ženě? To pro vás chtěla zemřít. Jen proto, aby ani po vaší smrti nikdo o vás nemohl říct nic zlého. Jeden pokus takové odhodlání těžko zlomí.“ Bez ohledu na to, co si onen mladičký právník myslel o lásce, zpochybňovat Isabellino odhodlání by si nikdy nedovolil.

Vztek pana Masena byl téměř hmatatelný, přesto věděl, že Françoisova slova jsou upřímná. Pokoušel se potlačit veškeré touhy a představy, jak tomu mladíkovi působí bolest, a raději na okamžik přestal dýchat.

Když se konečně dostatečně uklidnil, řekl: „V jiné době bych vás vyzval na souboj. Musím však brát v úvahu, co všechno jste pro mou ženu udělal, a proto vám radím, nikdy víc mi nezkřižte cestu.“ Hodil na stůl několik mincí a otočil se k odchodu. Dříve než se vzdálil, rozhodl se vrátit Lapointovi alespoň část svého dluhu, i když si nebyl jist, zda si to vůbec zaslouží. Přesto měl by si být vědom jaké má zásluhy a Edward věděl, od koho se ocenění přijímá nejlépe: „Měl byste navštívit strýce.“ Rozhlédl se po hostech, kteří si ještě před chvíli  Françoise dobírali. „Příbuzní bývají vstřícnější než konkurence.“

 

***

 

Spěchal za svou ženou, ale již ne přirozenou rychlostí svého bytí, nýbrž jen svižným lidským krokem. Byl zmítán vztekem a žárlivostí díky Lapointovým vzpomínkám. Ten bídák si k Isabelle dovolil mnohem víc, nežli si on jen dokázal pomyslet, a ona se ani pořádně nebránila! Nedivil se, že ho přestala milovat. Vždyť to vlastně i sám chtěl. Ale jak mohla tak rychle připustit, aby si ji tak snadno ukořistil špinavý Francouz?!

Těšil se, až se s ní konečně setká a pohlédne do jejích něžných očí. Ale co jí má říct? Předtím, nežli se dozvěděl o troufalosti toho žabožrouta, ji chtěl požádat o odpuštění, a pokud by mu zbyla jen slabá naděje, že ho získá, rozhodl se, že získá i ji. Jenže to netušil, jak rychle Isabella dala svou lásku jinému. Předtím než odešel, přál si, aby našla zalíbení v jiném muži, ale byl si jist, že to nějaký čas potrvá. Rány ze ztráty milované bytosti se přeci hojí dlouho a někdy se ani zahojit nedokáží. O tom věděl své. Právě to byl totiž důvod jeho běsnění v krajinách na severu. Byl zlomen bolestí. Tolik ho odloučení od jeho choti trápilo navzdory tomu, že bylo dobrovolné.

Ještě nebyl rozhodnutý, jak před ni poprvé předstoupí, ale věděl, že ona sama za ním nepřijde. Proto nezaváhal a nezpomalil. Naopak, Esmeiny myšlenky ho přinutily zrychlit.

To je tak báječné. Konečně Isabella všechno ví a konečně budou moci být šťastni. Neměla jsem s tím tak dlouho váhat a třeba by Edward neodešel.

„Co jsi to udělala?“ zahřměl, sotva vešel do domu.

„Není se čeho obávat. Všechno již o nás ví a přijala to tak klidně,“ zasmála se Esme s úlevou. „Najedla se a bez otázek zase usnula.“

„Bez jediné otázky?“ optal se Edward s obavou. Znal dobře Isabellinu zvídavost a to, že tentokrát selhala, nenaznačovalo nic dobrého. Místo zbytečných výčitek se však raději vydal do její ložnice.

 

 

Zaklepal a aniž by čekal na odpověď, opatrně vešel dovnitř.

Isabella se otočila na bok a pohlédla na něj. Nejprve se její výraz nezměnil, ale po chvíli mu věnovala radostný úsměv, který jí s úlevou opětoval. Při pohledu na její šťastnou tvář měl pocit, že vše zlé je již za nimi. Jenže ta iluze se ihned roztříštila, když se oči jeho drahé ženy zalily slzami a dříve, než stihly sklouznout po její tváři, úsměv zmizel a vrátil se prázdný výraz.

Bez meškání k ní přistoupil a poklekl, aby jí utřel tváře a pokusil se ji utěšit: „Nejdražší, neplač. Jsi v bezpečí. Jsem u tebe. Nikdy si neodpustím, že jsem podvakrát ohrozil tvůj život svou nepřítomností.“ Vzpomínal, jak z obavy o něj málem sama přišla o život při sněhové bouři. Sotva to vyřkl, nebyl si jist, zda to byla správná slova. Pokud toužila po jiném muži, on je nyní překážkou. Zoufale se jí zahleděl do tváře, aby našel nějaký náznak jejích pohnutek.

Nenašel však nic.

Jen se dívala na něj a nebo spíš skrze něj.

Znovu ji oslovil, ale odpovědi se mu nedostávalo.

 

***

 

„To musí být on,“ řekl Edward, když slyšel blížící se kroky k domu.

„S doprovodem?“ podivila se Esme, jelikož se blížily dva páry nohou.

Pan Masen netrpělivě otevřel dveře, dřív než nečekaní hosté stihli svůj příchod sami ohlásit. Nebyl to však ten, koho čekali a koho pozvali. Navzdory tomu se s povinnou obřadností s nimi přivítali a pozvali manžele McCartyovi do salonku k občerstvení.

„Omlouvám se, že jsme přišli bez ohlášení, ale moje žena trvala na neodkladné návštěvě paní Masenové.“ Zdrženlivý projev hraběte McCartyho se k jeho zjevu a postavení příliš nehodil. Byl to rozhodný a vřelý muž, který nade vše miloval svou rodinu, v čele s jeho chotí a očekávaným potomkem, a své postavení u dvora, které mu umožňovalo pestrý život.

„To je v pořádku, pane hrabě,“ usmála se Esme vřele. „Jen se obávám, že vás Isabella nebude moci přijmout.“

„Ale to přeci není možné,“ spustila Rosalie bez okolků. „Já ji musím vidět. Prošla si takovými hrůzami a já k ní nemohla.“ S výčitkou pohlédla na svého manžela. „Když se nyní všechno vyjasnilo, nikdo nezabrání, abych s ní promluvila.“

„Nechceme vám v ničem bránit, paní hraběnko,“ ozval se uctivě pan Masen. „Obávám se však, že váš požehnaný stav není vhodný k návštěvě nemocné.“

„Ach můj Bože, ona je nemocná?“

„Drahá, možná bychom měli přijít, až se Isabelle uleví,“ pokusil se pan hrabě zdvořile uspíšit jejich odchod.

„Nehnu se odtud, dokud nebudu vědět, jak se jí daří,“ zamračila se zlatovlasá paní a navzdory jejímu rozpoložení vypadala roztomile. Inu, ne každému doba radostného očekávání přidá na vážnosti.

Nikdo se však nesmál.

„Nemusíte se bát, vaše zdraví nebude nikterak ohrožené,“ uklidnil pan Masen nevyřčené hraběcí obavy.

„Stalo se jí snad nějaké další neštěstí? Viděla jsem tu ránu na hlavě, snad...“

„Upokojte se prosím, drahoušku. Raději se napijte čaje a vezměte si koláček,“ pokusila se Esme uklidnit rozrušenou dobračku.

A sotva paní hraběnka ukousla první sousto, počal pan Masen objasňovat: „Doktor Cullen by vám to jistě vysvětlil lépe, ale je dosud v nemocnici.“ Odmlčel se, tak jak to dělávají lidé, když si potřebují zvolit vhodný způsob sdělení. Jako by něco takového v současné situaci mohlo existovat? „Podle všeho jde o nemoc zraněného ducha. Medicína však je v této oblasti zcela nepoznaná a kromě izolace od vnějšího světa se pacient nijak neléčí.“

„Je nebezpečná?“ zeptal se Emmett McCarty ostražitě. Bezpečí jeho ženy mu bylo nadevše a v jejím stavu obzvlášť.

„Ne, není nebezpečná. Isabella jen...“ Nemohl to dokončit. Věděl, že na jejím současném stavu má neodmyslitelný podíl, a jen s velkými obtížemi se díval do jejího prázdného obličeje. Bolelo ho na její stav myslet, natož o něm hovořit.

„Isabella vypadá zcela zdravě,“ zasmála se Esme rozpačitě a přispěchala tak Edwardovi na pomoc. „Někdy odpoví i na jednoduchou otázku, ale jindy... Máte pocit, jako by byla ve svém světě. Je s námi v místnosti a přitom není.“

„Musím ji vidět,“ vyhrkla Rosalie a postavila se. „Neuvěřím tomu, dokud ji neuvidím.“

Žádné námitky ani domlouvání jí nemohly zabránit, aby vyšla za Isabellou do prvního patra a bez zaváhání vešla do jejího pokoje.

Paní Masenová seděla u okna a pozorovala dění na ulici. Nijak nedala najevo, že by zaregistrovala Rosaliin příchod či slzy a snahu o navázání jakéhokoli kontaktu.

„Ach, Bells. Řekni něco. To přeci není možné!“ naříkala Rosalie a snažila se zatřást se svou přítelkyní. Vše však bylo marné.

Jen Bůh ví, jak by to celé dopadlo, kdyby pan hrabě nepomohl své plačící ženě domů.

Při svém rozrušení si ani nevšimli gentlemana, s nímž se málem srazili ve dveřích.

 

***

 

„Pane Lapointe, již jsme vás očekávali,“ pozdravil ho s nadějí Edward.

„Pane Masene, opustil vás snad váš věrný majordom?“ podivil se François, že mu dveře drží jeho hostitel.

„Pan Whitlock je i nadále v mých službách v domě na venkově. Tento dům však patří Cullenovým a já bych je nerad obtěžoval ještě víc, než je třeba,“ vysvětlil Edward oficiality a pozval svého hosta do salonu, kde mu s pomocí Esme vysvětlil zdravotní stav své ženy.

„Z čeho usuzujete, že se mnou mluvit bude?“ ptal se skepticky François.

„Jste poslední, s kým hovořila, proto doufáme, že by ji setkání s vámi mohlo přivést  k... Řekněme, vrátit zase do našeho světa.“ Edward se musel překonávat více než kdy jindy, aby nedal panu Lapointovi pocítit svou nelibost z jeho přítomnosti. Ale byl to on sám, kdo trval na tomto setkání. Bál se, že se nic nezmění, ale přesto doufal, že shledání Isabelly s Françoisem bude řešením svízelné situace, ve které se ocital. Miloval svou ženu a i kdyby jí mělo pomoci k uzdravení setkání s mužem, pro kterého by ho chtěla opustit, odmítl tomu bránit. Proto zapřel sám sebe, odvedl Françoise do Isabelliny ložnice a zavřel za nimi dveře.

Sešel dolů do salonku, ale nemohl si pomoci, dar čtení myšlenek byl jeho prokletím a zároveň nemohl přeci nechat svou milovanou na pospas tomu mladíkovi jen tak. I usadil se v jeho mysli a vše sledoval.

Isabella stále seděla u okna a když se otevřely dveře, jen se podívala, kdo jimi přišel, a pak opět upřela svou pozornost na dění venku.

„Paní Masenová,“ oslovil ji François, „váš choť mě požádal, abych s vámi promluvil. Nejsem si jist, co si od toho slibuje, ale je mi jasné, proč si myslí, že by to k něčemu mohlo vést.“ Nepatrně se ošil, ale Edward si byl jist, že na jeho zevnějšku se nic nezměnilo. Ne, na to měl Lapoint nezvykle vybroušený styl. Na Francouze...

„Řekla jste svému manželovi, co se tehdy stalo, a já se vám za to ani nestihl omluvit.“ François vyčkával, zda se mu nedostane nějaké reakce, ale ani jemu se nepoštěstilo. „Je mi líto, že jsem se vás dotkl a urazil vás. Věřte mi, nebylo to v mých úmyslech. Byla jste tak svéhlavě odevzdaná osudu na šibenici a mě napadlo, že bych vám mohl ukázat, jaké radosti života vás mohou ještě čekat, když se vzdáte svého přesvědčení. Věřte mi, neměl jsem v plánu...“ Odmlčel se. Nebyl si jistý, jak moc si dovedla žena bez zkušeností domyslet celou situaci vniklou ve vězení.

Tenkrát ji chtěl jen políbit tak, aby ztratila hlavu. To se mu povedlo, ale nedopatřením Isabella nebyla jediná, kdo se poddal. I on po ní zatoužil. Jen pro ten okamžik. Nic víc. Styděl se za to, ale koneckonců byl jen obyčejný muž a ona celkem pohledná žena.

Pak si vzpomněl, co mu říkal pan Masen o něžných citech, a pochopil, že i touto cestou se mohla vydat zmatená mysl paní Masenové. Nemohl však dopustit, aby si myslela, že je něco takového možné. Ona je vdaná, a i kdyby nebyla, nikdy by  ji nezvolil.

„Paní Masenová,“ již nečekal, že by nějak viditelně dala najevo, že ho poslouchá. „Politováníhodné okolnosti nás přivedly do nepředvídatelné situace a já bych velice nerad, abyste z ní usuzovala více, než jak to je. Pro objasnění vám snad postačí informace, že se v nejbližších dnech zasnoubím se slečnou Aulbornovou.“ Neřekl to nahlas, ale Edward si přečetl, že nešlo o jeho volbu. Souvisela s tím nedávná vzpomínka, která Lapointa trápila.

François poslechl Edwardovu radu a šel za svým strýcem, aby zjistil, jaké bude nadále jeho postavení v právnické kanceláři pana Fairchilda. Dostalo se mu dosti chladného přijetí, kterým mu dal strýc pocítit, jak moc se ho dotkl jeho neschválený pracovní postup. Starý William však dokázal ocenit charakter svého synovce, a proto se rozhodl vrátit mu jeho dosavadní postavení včetně apanáže. Dokonce zvažoval změnu jména advokátní kanceláře na Fairchild a Lapoint. To vše však mělo jednu podmínku.

„Musíš se oženit,“ vysvětlil pan Fairchild. „Nechápu, že sis již dávno nenašel vhodnou snoubenku.“

„Dosud jsem nenašel vhodnou kandidátku,“ zalhal François. Ve skutečnosti se nechtěl nikdy oženit, ale nyní nebyl nejvhodnější okamžik něco takového strýci sdělit.

„Pak tedy navrhuji slečnu Aulbornovou. Všichni vědí, jakou pozornost ti věnuje, a navíc její teta je spřízněna s Forsytovými.“

Odpověď nemusel dát hned, ale bylo to buď všechno nebo nic.

Zvláštní rozpoložení paní Masenové, které mu nikterak nenapovídalo o jejích úmyslech, ho popohnalo k rozhodnutí.

„Vzhledem k situaci jistě pochopíte, proč pozvání k svatbě bude čistě formální.“ Otočil se k odchodu, ale dříve, než otevřel dveře, ještě se zastavil. „Jsem za vás rád, že se pan Masen vrátil. Jen si nejsem jist, zda by ocenil vaši oběť, kdyby k ní došlo. Bez ohledu na to měla byste užít druhou šanci, kterou vám osud dopřál, a ne se nadále schovávat za mlčení.“

U okna zašustila látka dámských šatů. Edward by rád viděl, jak se Isabella tváří, François se však na ni již nepodíval.


***


„Edwarde, kdybych jen tušila, co to způsobí, nikdy bych jí to neřekla,“ omlouvala se plačtivě Esme stále dokola.

„Má drahá, ujišťuji tě, že to není tvá vina,“ utěšoval ji Carlisle. „Jde o souhru několika událostí a nemáme jistotu, že Isabella nebyla ve stejném stavu již ve vězení.“

„Byla v pořádku. Tak ji alespoň vnímal Lapoint,“ přecedil pan Masen skrz zuby. Oči měl černé, nikoli však žízní, nýbrž vztekem a zoufalstvím.

Bylo to již řadu dní a paní Masenová nepromluvila a ani neopustila pokoj. Střídali se u ní, ale zdálo se, že pro ni neexistuje rozdíl mezi tím, zda je sama, nebo má společnost.

Venku se spustil první jarní déšť a v domě Cullenových nastal těžký okamžik, kdy Edward nedokázal snášet pohled na tvář bez výrazu. Esme viděla jeho bolest a zlomil ji pocit viny. Na Carlislea zbylo hledat možná východiska.

„Je to matná vzpomínka z dob, kdy jsem byl ještě člověkem, ale často se mi vrací, když vidím Isabellu,“ začal váhavě přemýšlet nahlas nesmrtelný doktor.

Pan Masen zpozorněl a sledoval myšlenky svého přítele stejně pečlivě jako jeho slova.

„Nevím, kdo to byl a ani jak se stalo, že jí nezbyl nikdo na světě. Bloumala naší vesnicí bez cíle a když jí dal někdo najíst, vděčně to přijala bez jediného slova.“

„A co se s ní stalo?“ zeptala se Esme s nadějí.

Odpovědí jí však bylo pouze tíživé ticho, které po chvíli přerušil ostrý hlas pana Masena: „Ale Isabella není opuštěná. Postarám se o ni a nikdy ji neopustím, dokud bude dýchat. Nedovolím, aby někdo našel na ulici její tělo a pohřbil ji bůhví kde.“

Esme propukla v další tichý pláč. Tu se však zarazila.

Všichni upřeli oči ke schodům.

Téměř neslyšitelné kroky se blížily k nim. Isabella poprvé opustila svůj pokoj.

Sešla a rozhlížela se okolo sebe. Edward by tak rád podlehl zdání, že se jí vrací vždy přítomná zvídavost, ale její oči byly bez jiskry.

Celá společnost stála a bez dechu (a v tomto případě doslova) ji pozorovala. Prošla okolo nich, aniž by se na kohokoli podívala.

Něco ji zaujalo!

Sledovali ji ostřížím pohledem, jak přechází k malému hnědě lakovanému klavírnímu křídlu. S láskou ho pohladila po zavřené klaviatuře a pak se rozhlédla kolem sebe.

Někoho hledala. Trvalo jen chvilku, než se jejich oči setkaly, a sotva se tak stalo, vyhrkl: „Mohu vám něco zahrát?“

Beze slova ustoupila stranou, aby mu uvolnila místo.

 

 

 

Sotva zazněly první tóny, sedla si na blízké sofa a spokojeně se dívala na klavíristu, ve kterém tak zažehla jiskřičku naděje.

Venku lehce bubnoval déšť a on byl neskonale vděčný, že nepotřebuje sledovat noty ani prsty běhající po klávesách. Mohl se věnovat jejímu pohledu. Stále byl prázdný, ale projevila zájem o hudbu.

Vzpomněl si, jak jednou seděla v křesle naproti němu promáčená od deště. Tenkrát ho poprvé o něco požádala a navzdory všem okolnostem dnes to byla její teprve druhá prosba. I když již jednou ho prosila, aby jí zahrál. Volbu skladby nechala na něm a on zvolil Listzův Sen o lásce. Tehdy nevěřil, že by ho mohla milovat, a jak se ukázalo, mýlil se. Byl čas, kdy ho milovala. V té době, kdy spolu žili pod jednou střechou a s jedním příjmením, a přesto žili vedle sebe nežli spolu. Nevěřil, že by existovala možnost, jak by mohli být spolu jako skuteční manželé, a udělal vše proto, aby jí umožnil svobodný život. Jenže zlovůle osudu se spikla proti nim a jak se ukázalo, všechny alternativy, kde ji nechal samotnou třeba jen o chvíli déle než bylo nutné, vedly k ohrožení Isabellina křehkého života.

Měl se poučit již napoprvé, kdy nezabránil důtkám, aby zjizvily její tělo. Další jizvu si Isabella nesla z vězení na tváři a Edwardovi se málem udělalo mdlo při pomyšlení, kolika nezahojeným jizvám musí čelit její něžná dívčí duše.

Věděl, že způsob, jakým ublížil Isabelle Pierre Cromwel, je nicotný oproti tomu, jak jí ublížil on sám. On, její manžel, který jí slíbil ochranu ve společném svazku. Byl jen jediný způsob jak tomu všemu čelit.

„Vezmu ji domů a postarám se o ni.“

 

 


Zvažovala jsem název kapitolky Sbohem François, ale nemohla jsem to přenést přes srdce. Mě se s ním ještě úplně loučit nechce! A proto, v SV se s ním už nesetkáte, ale jestli mi budou okolnosti příznivě nakloněny, dočká se pan Lapoint svého příběhu. To už však publikovatelné na těchto stránkách nejspíš nebude...

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

14)  emam (20.05.2015 22:44)

kalo, SV má slíbený šťastný konec ;) Díky za přízeň

kala

13)  kala (16.05.2015 10:48)

Emam , stále Tě čtu, ale tak nějak hodně opatrně. Byla jsem velmi začtená do Překážek a nějak jsem nerozdýchala ten konec. Co se stalo, proč se to stalo, i jak se to stalo...

emam

12)  emam (10.05.2015 19:50)

Katuško, obávám se, že na úplný konec si budeš muset ještě chvilku počkat

winno, jestli smím soudit podle tvých komentářů, tak mám opravdu dojem, že ti předchozí kapitola unikla. Ale o nic moc si nejspíš nepišla Díky

Kate, čeká nás toho ještě hodně a sama jsem zvědavá, jak se tím vším ti dva prokoušou. A jinak, vzkazuji ti to samé

Dennniii, až tak?! Moc děkuji za tak nadšený komentář. Obvzlášť u téhle kapitoly mě hodně překvapil, protože mi pořád připadala tokavá nijaká a nebyla jsem schopná to dát jinak do kupy. O to víc mě těší tak laskavé přijetí a ta estetika emoticonů

Dennniii

11)  Dennniii (08.05.2015 22:54)

Absolutně úžasná kapitolka, ostatně jako vždy!
Jsem strašně moc ráda, že se Edward konečně vrátil, ikdyž jsem si popravdě to jejich první setkání představovala trošičku jinak.
A ten náš Edward, to je ale truhlík, jak si jen mohl hned myslet, že ho Bella přestala milovat. Ach jo.
A chuděrka Bella, jen co se dostala z vězení a Edward se vrátil, tak upadla do šoku. Je toho na ní moc...jen doufám, že se její stav bude zlepšovat. Ten konec kapitoly mi dává naději, že se to brzo zlepší. Snad domov Belle prospěje a brzo se uzdraví.

Bylo prostě nádherné čtení a moc se těším na pokračování!!!!
Klaním se.

Kate

10)  Kate (08.05.2015 18:36)

Jasně, že to nemůže být tak lehké. Edward by přijel a Bella mu hned skočila kolem krku. Takže se zbláznila? Po tom všem, čím si prošli? Jsem zvědavá, jak to máš namyšlené dál. Snad se vše brzy urovná. Zajímá mě, kam bude příběh směřovat. Piš, piš, piš!

9)  winna (07.05.2015 22:35)

Super kapitola, trochu retrospektivy... chvilku jsem tápapa, jestli jsem nezmeškala nějakou kapitolu, ale nakonec se vše objasnilo. Ač teda Bellin stav mě znervózňuje. na druhou stranu, jej to Bella, racionální a chytrá Bella, srovná si to v hlavě, jen potřebuje čas.

SestraTwilly

8)  SestraTwilly (07.05.2015 22:33)

Teda Ema! Som v šoku .Ja som zvedavá,ako to celé ukončíš.Belly mi je ľúto,ale snáď sa z toho dostane

emam

7)  emam (07.05.2015 22:04)

Betuško

kalo, ty mě čteš: Děkuji

BabčoS,

Dope Stars, jsou ty lékařské definice složité, ale snad i čokem y se to dalo nazvat. Můžu říct, že v tomto ohledu je to dobové psaní příjemné. Člověk se nemusí zabívat podrobnou anamnézou Ale nemyslete se, ře to šidím ;) Děkuji!

Seb, nadějný posun... Těch ječtě bude;) Mám radost, že se ti líbí hudba. Často mě inspiruje, jak celou scénu dotvořit. Frankje pro mě malá výzva, ale mám víc plánů a nikdy nevím dopředu ke kterámu se nakonec odhodlám. Po Překážkách jsem nejprve chtěla napsat kapitolovku o Jasperovi, ale to jsemnetušila, jak se mi SV zvrhne Moc děkuji za komentář

Hani! Nápad na nová písmenka? A víš, že bych si vůbec nenárokovala spoluautorství

HMR

6)  HMR (07.05.2015 19:51)

teda jestli by někdo měl napsat příručku, Jak nechat zešílet vlastní ženu, by byl to Edward! Tuňťa!

5)  Seb (07.05.2015 18:34)

Jak jsem byla na začátku šťastná za nadějný posun v ději, pro Isabellu se to zatím dobře nevyvíjí:'-( , ale věřím odhodlání Edwarda, že se o ni dobře postará. Výběr hudby se ti moc povedl.
S Francoisem by se mi taky loučilo těžko, rozhodně bych si jeho příběh přečetla.
Děkuju za další krásnou kapitolu.

DopeStars

4)  DopeStars (07.05.2015 09:17)

OU, tak upadnutie do... šoku? som teda nečakala a hlavne ani takýto posun v deji no je to úplne úžasné!! Predsa nemohol byť hneď tak ľahko happy end že? ... Teším sa na pokračovanie!!

3)  BabčaS (07.05.2015 00:36)

kala

2)  kala (07.05.2015 00:02)


Přečteno jedním dechem...
Děkuju

1)  betuška (06.05.2015 22:58)

to mám na dobrú noc
skvelé
milujem túto poviedku

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella