Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Intermezzo

Třetí část - pravé a nepravé přátelství...

 

 

Kdo by si byl na konci podzimu pomyslel, že jedna návštěva venkova přinese tak bohaté ovoce. Jeremy Monrow patřil k právnické komoře již nějakou dobu, ale teprve před dvěma lety se mu podařilo získat místo prokurátora a jak se zdálo, mohl by být v dohledné době jmenovaný i nejmladším soudcem britského království.

Je to jen pár měsíců, co byl na návštěvě u svých přátel, kteří dostali pozvání na ples od jakýchsi Masenů. Monrow na podobné události nechodil, pokud to neznamenalo příležitost ke zlepšení osobní prestiže, avšak jméno Masen ho z neznámých důvodů zaujalo. Když byl pak seznámen s paní Isabellou Masenovou, konečně mu svitlo. Jistě šlo o tu samou ženu, kterou náhlý sňatek zachránil od skandálu. Byla zapletena do podivného únosu, který na její přání nikdy nebyl vyšetřován.

Jeremy byl velice vynalézavý muž a napadalo ho mnoho scénářů, co se tu noc mohlo stát. Vzpomínal si, že již tenkrát ho zaujala časová souvislost mezi onou událostí a zmizením jistého obchodníka. Byl velice netrpělivý, kdy se mu podaří promluvit s dámou, na jejíž počest byl ples uspořádán. Mdloby paní hraběnky McCartyové mu však jeho úmysly překazily. Sice se vrátil do domu svých přátel, ale oka se mu zamhouřit nepodařilo. Proto, sotva se přiblížilo svítání, vydal se za paní Masenovou a k jeho štěstí ji našel bez manžela. Mohl se v klidu zeptat na vše, co ho nenechalo spát. Tenkrát ještě slovům paní Masenové důvěřoval nebo alespoň v nich nenacházel nic, co by mu mohlo být ku prospěchu.

Silnější dojem, než bylo setkání s onou tichou pobledlou ženou, zanechal však její manžel. Kromě rozhořčení, které dal Jeremymu velice jasně najevo, ho i čímsi... odpudil. (Slovo „vyděsil“ sice pan Monrow znal, ale nikdy by jej nepoužil v souvislosti se svou osobou.) A ačkoliv se snažil tuto pohnutku zaplašit kamsi do ústraní, nemohl zabránit pocitu úlevy, kterou pocítil při zjištění, že je pan Masen mrtev.

Tehdy mu hned všechny souvislosti nepřišly na mysl, ale začal se pohybovat v okruhu přátel lorda Fauntleroie, a když se pak seznámil i s jeho slečnou snoubenkou, začala se skládačka dávat do pohybu. Mladá lady Dortenová nepotřebovala příliš pobízet, aby byla ochotná k spolupráci. A tak se zdálo, že když mu i nadále bude hrát štěstěna do karet a usvědčí dámu z lepší společnosti z dvojnásobné vraždy, soudcovské křeslo je jeho.

 

***

 

François Lapoint se rozhlédl po přeplněné soudní síni. Nijak ho nepřekvapilo, jak pestrá přehlídka londýnské společnosti se přišla podívat, ale i tak pociťoval nervozitu. Byl to jeho první případ, který bude mít jen ve svých rukách, a jedinou pomocí mu byl jeho dobrý přítel, který dosud nedokončil právnická studia. Mark seděl v první řadě, hned za Françoisovými zády. Zrovna si vyměnili rozpačitý pohled. Ačkoliv Mark věřil v jeho schopnosti a snažil se ho podporovat, jak jen mohl, přesto s jednou věcí nesouhlasil. François tušil, že by to mohlo být jablko sváru, a proto by to před ním rád utajil, ale potřeboval na několik dní či týdnů nocleh, a to se bez vysvětlení neobešlo.

 

„Proč chceš u mě přespat?“ podivil se přítelově prosbě, ale sotva to dořekl, svitlo mu. „Tys to strýci neřekl?“

François se ušklíbl: „Myslíš, že by mě pustil k soudu? A pak se tam také nemohu vrátit, dokud to neskončí.“

„A pak?“ ptal se Mark, ale odpověď byla zřejmá. Pokud pan Lapoint obhájí svůj první případ, připadne mu sláva a s notnou dávkou štěstí nejspíš i strýcovo odpuštění. Pokud se mu to však nepodaří, neměl by se raději domů nikdy vracet.

Mark Downing pocházel z malé vesničky poblíž Hertfordu a nebýt podpory rodičů, mohl by si sotva dovolit nejen právnická studia, ale i pronájem malého bytu. Do jeho skromného obydlí se sotva vešel on sám, ale s přítelem v nouzi se byl ochotný dělit i o svou postel. Zároveň byl i rád, že touto cestou může Françoisovi vrátit jeho časté pozvání do hospody The Queen’s faith či jiných podniků, ale nebyl si jist, zda jeho pomoc nebude spíše ke škodě nežli k užitku. Dokonce ho i napadlo, že by on sám mohl panu Fairchildovi osvětlit jednání jeho synovce. Byla to však jen teoretická úvaha, kterou nikdy nebyl schopen zrealizovat za zády svého přítele.

 

***

 

Pan Lapoint očekával, že jeho klientka vejde do soudní síně se sklopenou hlavou, stejně tak jako ji vždy vídal. Velice ho ale překvapilo, že paní Masenová nejen že neklopí hlavu, ale ještě navíc se zvídavě rozhlíží kolem sebe. Jistým krokem se blížila ke svému místu a tu ho napadlo, zda je ta žena skutečně tak nevinná, jak o sobě tvrdí, a tentokrát s tím však zákon neměl vůbec nic společného.

Toho, kdo Isabellu dobře znal (tím byl však pouze její nezvěstný manžel), by nepřekvapil její zvědavý pohled, kterým vše zkoumá. Nešlo o vzdor vůči zákonu či hrdost, jak si šeptali mnozí přítomní, ale čistě o zájem o nové poznatky. V soudní síni byla poprvé a dosud ani nepřemýšlela o tom, jak vypadá. Vlastně ji velice překvapilo, že je zde plno neznámých tváří, a to i navzdory tomu, že ji její právník na tuto skutečnost připravoval. Nevnímala ani pošklebky přízemních lidí týkající se jejího zjevu. Byla sice ve slušných černých šatech, jak se k jejímu stavu slušelo, ale hlavu již neměla ovázanou, a tak byl nad jejím pravým spánkem velice zřetelný šrám, který se dosud nezahojil.

Její pohled nejvíce zaujali muži sedící v čele a středu místnosti, schovávající své hlavy pod bílou parukou. Nemohla si všimnout, že stejný doplněk má i pan Lapoint, neboť v ten okamžik viděla ve stejné paruce i tvář svého manžela. Vypadal v ní tak přirozeně a elegantně. Ovšem ta jeho napudrovaná pokrývka hlavy měla řadu kudrlinek a vzadu dlouhé vlasy svázané sametovou stuhou. Zarazila se v chůzi, nevědouc, kde k takové představě přišla. Vskutku se její choť choval někdy až přeuctivě, jako gentlemani dávných dob, ale představovat si ho v punčochách a krátkých kalhotách s parukou na hlavě jako barokního šlechtice bylo přeci přehnané. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Jak dlouho bude trvat její boj o čistý rozum, než ji zcela pohltí šílenství? Dvě dozorkyně, které ji doprovázely, však neměly pochopení pro takové rozjímaní a pobídly ji kupředu.

Postavila se na své místo u pultu obžalovaného.

V tu samou chvíli vstoupila rozhodným krokem do soudní síně i jistá zlatovlasá žena. Rozhlédla se a po malé chvilce zaváhání se vydala dopředu. To neušlo pozornosti pana Lapointa. Sám nemohl nic udělat, a tak naznačil panu Downingovi, aby onu dámu oslovil. Netrpělivě přihlížel jejich rozhovoru, kterému přes hluk z davu nerozuměl. Mark se nepatrně usmál a pak k němu kvapně přistoupil a cosi mu pošeptal do ucha.

Zatímco mu pozorně naslouchal, pokynul hlavou na pozdrav dvěma dámám k sobě nepatřícím sedícím v davu. Jedna byla paní Esme Cullenová a tou druhou, k jeho ne příliš velkému nadšení, slečna Aulbornová. Kdyby nebyl tolik zaneprázdněn přípravou obhajoby, jistě by ho napadlo, že jeho ctitelka nemůže opomenout žádnou příležitost, kdy mu bude nablízku.

 

***

 

„Velevážený pane soudce a ctění páni porotci,“ začal prokurátor svůj úvodní projev. „Mnozí z vás byli jistě zaskočeni, podobně jako já, že by žena teprve na počátku svého života byla schopna tak ohavného činu, jakým je vražda. Nebylo by to však poprvé, co jedna z řad manželek, dcer či přítelkyň se uchýlila k něčemu takovému. Avšak, je možné, ptám se, aby něco takového spáchala, a to dokonce dvakrát?

Možná se domníváte, že ženiny křehké ruce mají sloužit pouze k vyšívání či pohlazení dětí a nemohou muže zranit, natož zabít. Ale jsem si jist, že kde téhle dámě nestačila fyzická síla, použila lsti, aby se zbavila nejprve svého nápadníka, pana Cromwela, a pak následně i svého manžela, pana Masena.

Už jen to, že v tak rychlém sledu hrála důležitou roli v životech obou zmíněných pánů, je zarážející. Další podezřelou skutečností je, že oba gentlemani beze stopy zmizeli, a to sotva pár měsíců po sobě. Na první pohled by se mohlo zdát, že oba tyto případy spolu nemají nic společného, ale máme svědky, vážení pánové,“ pan Monrow se otočil k lidem „a dámy.“ Obrátil se zpět ke kolegům v černém stejnokroji: „Svědky, kteří vám odkryjí pravou tvář paní Masenové, ženy která se nejprve schovala za dobré jméno svého manžela, aby utajila svůj poklesek, a následně za jeho bohatství, aby obhájila svou svobodu, která jí dávno nepatřila. Svoboda je totiž pro ty, kteří si váží života a starají se o něj. Ano, tam je místo ženy, v péči o život svůj, manžela a jejich potomků. Nejen, že svým činem popřela principy ženy pečovatelky, ale zároveň tak i znemožnila možnost naplnění poslání manželského života v podobě potomstva. Nezabila tedy pouze svého milence a pak manžela, ale svým činem zvraždila i jejich nenarozené děti!“

„Netušil jsem, že Monrow má slony k teatrálnosti,“ utrousil François a trpělivě čekal, kdy přijde jeho čas.

„Možná si myslíte, že přeháním,“ zamračil se řečník, jako kdyby tušil poznámku svého soupeře. „Ale copak manželství a jeho plody neznamenají budoucnost? Budoucnost celého království je přeci v dětech a děti jsou plodem manželství. Kdo zavraždí manžela, spáchal nejen hřích zabitím, ale i vlastizradu proti budoucnosti šťastného království Jejího Veličenstva.“

 

***

 

„Nemohu jinak než s panem Monrow souhlasit,“ začal François svou úvodní řeč poněkud nejistým hlasem. Odkašlal si a pokračoval o poznání jistěji: „Budoucnost nás všech je jistě v potomcích a žádný muž ani žena není dobrým člověkem, pokud na tento fakt nebere ohledy. Ale jsou to právě fakta, o která se opíráme při hledání pravdy, a těch nám pan prokurátor mnoho neposkytl.“

Podíval se na paní Masenovou a s naléhavostí pronesl: „Vidíte před sebou ženu, s níž si osud nehezky zahrál. Vidíte ji ve smutečních šatech, ačkoli je dosud novomanželkou. Slabá a opuštěná, vydaná do spáru smyšlených teorií, kterým chybí reálný základ. Copak by mohla zinscenovat vraždu svého manžela na francouzském pobřeží, když ani neopustila svůj dům? Byla by schopná zosnovat vraždu cizího muže, se kterým ji nikdo nikdy neviděl ani ztratit slovo?

Fakta, pánové,“ věnoval pohled porotě „hrají důležitou roli v životě každého z nás a fakta jsou důležitá zejména, když jsme nuceni rozhodovat o životě či smrti druhého člověka.“

 

***

 

Isabellu z myšlenek nevytrhl ohnivý monolog prokurátora ani vášnivá obhajoba jejího právníka. Měla pocit, že je jedno, co se okolo ní děje. Pokud opravdu ztrácí soudnost, jak pozná, kdy jde o realitu a kdy o její představu?

„Rád bych jako prvního svědka předvolal lady...“

„Promiňte, pane Monrow,“ skočil prokurátorovi do řeči François. „Omlouvám se ctěnému soudu, že hned na začátku jednání si dovoluji žádat o výjimku z protokolu soudního jednání, ale paní hraběnka McCartyová mě požádala o umožnění výpovědi a vzhledem k jejímu stavu...“

„Rose?“ zašeptala Isabella a poprvé se podívala mezi lidi, zda ji opravdu uvidí, a nebo jde o šálení sluchu.

Nebylo možné přehlédnout dámu, která přímo zářila svým zjevem mezi ostatními. Kromě výrazných vlasů a drahé róby ji zdobily ještě plné růžové tváře. Nezdálo se, že je teprve v prvních měsících těhotenství, ale i tak jí nastávající mateřství více než jen svědčilo. Jistě jedním z viníků jejího vzhledu byl papírový kornout, ze kterého si cosi brala a dávala do úst. Když ovšem soudce svolil, aby předstoupila, dala svůj sladký poklad panu Downingovi a trochu neohrabaně se odebrala na místo určené svědkům.

„Je mi líto, že jsem musela narušit vaše jednání již na jeho počátku, ale nemohla jsem sedět nečinně doma, zatímco zde chcete naprosto absurdně soudit paní Masenovou.“

Isabella poslouchala její slova jen napůl, myslela totiž na to, kolik nepříjemností Rosalii čeká s jejím mužem, až se dozví, že sem přišla a veřejně ji obhajuje. Hrabě McCarty byl sice přívětivý člověk a vůči nejlepší přítelkyni své ženy nechoval žádnou zášť, ale důležitější pro něj bylo dobré jméno jeho rodu, které si nepřál v žádném případě spojovat s jakýmkoli skandálem. (Nejspíš by si rozuměl s Williamem Fairchildem, ovšem kdyby patřili do stejné společenské třídy.) Vždyť to byl důvod, proč své ženě nedovolil, aby přišla na Isabellinu svatbu, a díky tomu se dvě přítelkyně na nějaký čas odcizily. Kdyby ji tenkrát Edward nepozval, nikdy by si nemohly vysvětlit nedorozumění.

„Znám se s ní již od dětství a jsem ochotná se zaručit za její nevinu. Vím s jistotou, že se s panem Cromwelem nikdy neseznámila, a je klidně možné, že o jeho existenci neměla ani tušení. Svého manžela milovala a obvinit ji z toho, že by mu byla schopná vzít život, je nehorázná lež!“ rozčílila se paní hraběnka. „Byla jsem u Masenových na návštěvě a viděla jejich štěstí. Ta hrůza, která se pak stala, musela být pro Isabellu již tak dost bolestivá a já nemohu uvěřit, že někdo měl vůbec tu drzost přivést ji před soud a nařknout z něčeho tak do nebe volajícího.“ Rosalie se zadýchala a začala ji pálit žáha. Zalitovala, že svůj kornout s ovocem nemá s sebou. Původně chtěla ještě pokračovat, ale myšlenka na sušenou švestku v ústech jí vzala soustředění, a tak jen dodala: „Ráda zodpovím jakékoli otázky, abych dokázala její nevinu.“

Mezi muži v černých talárech zazněl tichý šum. Řeč paní hraběnky McCartyové se těšila jisté vážnosti už jen z postavení jejího chotě u dvora. Jenže, je to pouze žena bez vzdělání. Ale nehodí se veřejně snižovat slova šlechty na veřejnosti. Ovšem právníci měli vždy po ruce kulantní odpověď, a když pan prokurátor i obhájce potvrdili, že nejsou další otázky, pan soudce paní hraběnce uctivě poděkoval a ujistil ji, že ji v případě potřeby vyzvou k dosvědčení potřebných záležitostí. Jediný, komu vadilo, že jde pouze o zdvořilost, která nikdy nebude naplněna, byl pan Lapoint.

Rosalie se vděčně usmála a bez ohledu na souhlas od okolí přistoupila k Isabelle: „Bells, promiň, že mi to tak trvalo. Emmett chce, abych se šetřila, a je těžké se dostat z domu.“ Napětí z výpovědi se konečně uvolnilo a Rose si povšimla Isabelliny tváře. Vytřeštila oči: „Co se ti proboha stalo? Až přijdu na to, kdo za tím vším stojí, tak mu vyškrábu oči,“ zasyčela. Dřív než mohla dostat odpověď, pan Mark Downing se v doprovodu její komorné postaral o vyvedení paní hraběnky  ze soudní síně. Každému přeci leželo na srdci zejména její zdraví a proto nebylo vhodné, aby se účastnila něčeho tak delikátního.

Tak se pan Monrow konečně dostal k předvolání prvního svědka, kterým byla lady Dolores Dortenová.

Dokud byla v sále Rosalie, Isabella si byla jistá, že je při smyslech. Ale když prokurátor řekl jméno přítelkyně, kterou naposledy viděla na své svatbě, začala opět pochybovat o své příčetnosti. Lori jí sice nikdy nebyla tak blízká jako Rose, ale vždy si dobře rozuměly. Sice možná s její matkou, lady Alicí Dortenovou, někdy hovořila více, ale nikdy neměla ani s jednou z dam nějaké neshody. Vždy se k ní chovaly vstřícně a zvaly ji do svého domu. Byla pravidelně zvána na čajové dýchánky. Při jedné takové příležitosti se tak seznámila s panem Masenem. A právě díky zesnulé lady Dortenové se dostalo Isabelle pozvání na ples poslance Bronewilla, kde s Edwardem poprvé tančila. Ples, z kterého neuvážlivě sama odešla a při cestě domů byla unesena.

Ne, tohle se jí musí jen zdát. Není možné, aby ta samá dívka, která jí půjčila šaty, aby mohla do lepší společnosti, se dnes rozhodla svědčit proti ní.

„Lady Dortenová, odkud se znáte s paní Masenovou?“ počal prokurátor výslech.

„Rodina Swanova patřila k přátelům mé drahé zesnulé matky dlouhá léta,“ počala Dolores vykládat. „Isabella Swanová, nyní Masenová“ povýšeným hlasem sdělovala příjmení své přítelkyně, jako by šlo o hanlivý výraz, „se velmi brzy vloudila do matčiny přízně a ta jí, při své srdečnosti, věnovala mnoho pozornosti. Isabella měla volný přístup do naší knihovny, kdykoli se jí zachtělo, a vždy byla zvaná na čajové dýchánky s četbou, které maminka pravidelně pořádala.“ Celé roky se Dolores chovala vstřícně, podobně jako její matka, ale v hloubi srdci Isabelle záviděla. Lady Dortenová s ní často hovořívala o literatuře a byla to právě Isabella, kdo Dolores připravil o pozornost, protože všichni hosté dávali přednost jejímu předčítání, ačkoli by se hodilo, aby své hosty bavila spíš dcera paní domu. Dlouhé roky dospívání musela slečna Dortenová snášet takové příkoří. Vrchol její potupy byl, když ji matka donutila, aby jedny ze svých šatů půjčila Isabella, aby mohla jít s nimi na ples poslance Bronewila. Byly to její oblíbené růžové a měla nehoráznou radost, že v nich vetřelkyně Swanová působila směšně, protože jí neseděly. To ovšem té nicce nezabránilo, aby na sebe poutala pozornost nejednoho z pánů, a dokonce i ten cizinec, který vzbudil zájem londýnské smetánky, pan Masen, s ní tančil, a dokonce i dlouze hovořil!

„Povíte nám, kdy jste se viděla s paní Masenovou, tehdy slečnou Swanovou, naposledy?“

„Ale ano, jistě. Bylo to na její svatbě. Matka trvala na tom, že na ni musíme jít. Neměla jsem z toho radost, ale matčino přání pro mě bylo vždy svaté.“ Tenkrát, když lady Alice ještě žila, Dolores nic jiného nezbývalo než ji poslechnout. Nemohla se vzpouzet vůli své matky, ale sotva začala lady Dortenová ztrácet síly, velmi rychle se rozplynulo dobré vychování její dcery, která se rozhodla vynahradit si dobu, kdy byla v ústraní, a se svým nastávajícím začala obcházet večírky a plesy, jak jen mohla. Myšlenky na to, že její matka leží sama a opuštěná se smrtí na jazyku, zaháněla vínem a drahými dárky, které si sama kupovala.

„Proč jste nechtěla na svatbu Masenových chodit?“

„Nelíbil se mi způsob, jakým Isabella pana Masena přinutila k sňatku,“ pronesla Dolores rozhodně a sálem zazněl šum.

„Můžete nám to, prosím, vysvětlit?“

„Velice ráda. S panem Masenem se Isabella seznámila v našem domě sotva pár týdnů před tou překotnou svatbou. Není mi známo, jak moc se vídali, ale Isabella byla v doprovodu mé matky a mě na plese, kde se setkali podruhé. Celý Londýn ví, že pak na několik dní zmizela.“ Svědkyně se významně odmlčela. „A pak jsme dostali pozvání na svatbu. Není zřejmé, že na tom manželství nebylo něco v pořádku?“

„Vskutku podivné okolnosti,“ přitakal pan Monrow. „A paní Masenová vám nikdy nesdělila důvody svého počínání?“

„Napsala mi řadu dopisů.“

„Takže jste zůstaly ve styku?“

Slečna Dortenová přešla prokurátorovu otázku, aby nemusela přiznat, že Isabella na dopisy neodpovídala, a rovnou spustila: „Psala mi, že ji pan Masen zachránil od ostudy a že jen díky němu může zase v klidu žít.“

„Psala vám jaké je její manželství?“

„Samozřejmě. Vzala jsem jeden list s sebou, abych vám to sdělila jejími slovy,“ pronesla vítězoslavně a začala poněkud těžkopádně číst, avšak dávala si dobře pozor, aby četla pouze vybrané řádky: „Možná jsem tam tenkrát měla zemřít a ne být svému manželovi na obtíž. Je to hrozné pomyšlení, ale musím si to konečně připustit. To ze soucitu si mě vzal a teď mou přítomností trpí. Jak jinak si vysvětlit, že se mi při každém jídle vyhýbá a jen jednou denně mě poctí svou přítomností? Jediné povědomí o jeho dalších pohnutkách mám díky hudbě, kterou se každý večer těší. Jsou to však trýznivé melodie plné smutku, tak  naléhavé a neklidné.

Ano, blázním a jediné, co mě drží při zbytcích smysluplného uvažování, je vidina, že vše brzy skončí. Musím jen vydržet pár měsíců, než bude po všem a já budu moci zase svobodně dýchat londýnský vzduch...“

 

***

 

Naposledy byl Edward Masen viděn v přístavu Calais. Nedaleko odtud našli jeho zakrvácený kabát a zavazadla. Právě sem mířil Carlisle s mlhavou nadějí, že najde něco – cokoli, co by ukázalo jakým směrem se vydat po stopách svého přítele.

Nebyl si jist, do jaké míry může opomínat lidskou přirozenost a zároveň jak dlouho může trvat Isabellin soud. Úzkost ho však hnala kupředu a nadlidská rychlost byla rychlejší než lodní doprava. Jenže ani se smysly šelmy se mu nepodařilo nic vypátrat. Byla to sice krátká doba, než se vhodně upravil, aby začal pátrat jako člověk, přesto ho začaly mučit obavy, zda se stihne vrátit včas.

„Je mi líto, monsieur, nikdy jsem muže toho vzhledu neviděl,“ byla častá odpověď francouzských vesničanů.

Tudy tedy cesta nevedla. Díky sluchu, který ví o všem, co se v domě šustne, věděl Carlisle o rozhovoru manželů Masenových, kdy Edward tvrdil, že se chystá do Paříže a Milána. Nebylo jiné možnosti, než zkusit štěstí v těchto velkých městech. Jen kdyby zimní počasí ještě chvíli vydrželo, mohl by tak rychleji pátrat. Inu, když spěcháváme nejvíc, často se všechno staví proti nám. Nebylo to jen první jarní slunce nad Evropou, ale také končící přestavba Paříže Napoleona III., díky čemuž ve městě vládlo mnoho zmatků. Navzdory tomu všemu se panu doktorovi podařilo najít obchodníka se starožitnostmi, který byl v kontaktu s britskými kolegy.

„Pan Masen měl se mnou domluvený jistý obchod, ale jak jsem řekl již policistům, nikdy se nedostavil na smluvenou schůzku a ani se neozval. Je mi líto, pane Cullene, ale když jednou zmizí cizinec na hranicích Francie, nebývá obvyklé, že by se opět objevil.“ Jenže to byla lidská zkušenost, která se na pana Masena a jemu podobné málokdy vztahovala.

Cesta do Itálie se zdála být naprosto zbytečná, ale co kdyby přeci jen... Jako jednou z dobrých zpráv se zdálo, že letité nepokoje mezi Lombardskem a Rakouskem jsou zažehnány a situace v městě bude poklidná. Z politického hlediska to tak zajisté bylo, ale Miláno se stalo centrem italského obchodu, a ačkoli tři nebo čtyři měsíce (kdy se tu mohl Edward pohybovat) nejsou zas tak dlouhou dobou, ukázalo se, že zde život proudí snad ještě rychleji než v Londýně. A nebo to bylo tou horkou jižanskou krví?

Carlisle už chtěl svůj pobyt vzdát, byl si vědom svých nedostatků, které měl jako stopař. Ostatně, jeho přednosti by nikdo jemu podobný neocenil, kromě jeho ženy a stvořitele. Neuměl životy brát, ovládat nebo stopovat. Místo toho životy zachraňoval a tu a tam přispíval dobrou radou jak žít podle nejčistšího svědomí. Něco takového nočním dravcům, mezi které patřil, bylo naprosto cizí.

Slíbil si, že je to poslední pátrání nočními ulicemi Milána, když tu náhodou potkal dávného známého.

Muž s karmínovým pohledem nechtěl být zpozorován a také netoužil ani po začlenění mezi lidskou havěť. S despektem a opovržením sobě vlastním prohlásil: „Jsi stejný blázen jako on. Nebo možná ještě větší, když ho ani nedokážeš najít a slídíš na opačném konci starého světa.“

„Jamesi, kde jsi ho potkal? Na severu?“ ptal se Carlisle nedočkavě.

„Věděl jsi, že Norové mají ostřejší krev? Možná je to podnebím,“ zasmál se James, když viděl znechucenou tvář se zlatýma očima.

 

 


 

Možná to už sami tušíte... Tahle kapitola je poslední bez Edwarda ;)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

13)  Seb (17.04.2015 06:16)

Další kapitola příští týden je taky fajn, hlavně že víme, že bude. Díky.

emam

12)  emam (16.04.2015 21:29)

Katuško, Dolores je sice mrcha, ale na druhou stranu jí vděčíme za zápletku ;) A ano, Carlisle už ho najde jen... Děkuju

Kate, jak vyadá můj boj s postavami ti sice ještě neprozradím, jen nazančím tím, že příští kapitola je poslední část Intermezza B) Děkuji za věrné a dlouhé komentáře

Dennniii, mnohokráte děkuji

Asi vás moc nepotěším. Měla jsem za to, že mám pokračování skoro hotové, ale pak se mi to rozleželo v hlavě a budou ještě třeba nějaké úpravy ke kterým se, bohužel, dostanu až příští týden

Dennniii

11)  Dennniii (13.04.2015 18:21)

Opět úžasná kapitola, ten popis soudního procesu, dokonale jsi to napsala. Teď jen aby Carlisle našel Edwarda a co nejdřív se dostali do Londýna. Moc se těším na pokračování. Píšeš úžasně.

Kate

10)  Kate (10.04.2015 23:09)


No jo, taková rarita! Upír a lékař!
Klaním se před popisem soudního procesu a výpovědí právníků i svědků. Dokonale napsáno, velmi autenticky.
Dolores Dortenová... To je ale čarodějnice. Chtělo by to podat stížnost za křivé obvinění. Snad z toho Lapoint brzy vybruslí. Tahle postava se ti povedla.
Ale ještě je tu další svědek - Esme. Ta to určitě uvede na pravou míru. A nejen ona může vypovídat. ;)
Carlisle tedy poputuje na sever a tam najde Edwarda! Tedy doufám. :)
Jsem zvědavá, kdo souboj ty x postavám vyhraje, a kam až to všechno necháš zajít. Záchrana zpod šibenice?
A usekneš to v tom nejhorším... Honem piš, piš, ať brzy víme, jak Edward zamíchá s kartami osudu Isabelly.
Děkuju! Skladbu jsem si užila.

SestraTwilly

9)  SestraTwilly (10.04.2015 22:10)

Dolores...mrcha jedna .Aspoň že Rose sa jej zastala.Ja len dúfam,že Carlisle nájde čoskoro Edwarda a tým pádom sa všetko vysvetli.

emam

8)  emam (10.04.2015 20:04)

DopeStars, nejen Carlisle s Edwardem jsou Isabellina šance ;) Děkuju

BabčaS a a. díky za věrné čtení

Seb, snad jsem ti moc nekazila pracovní morálku Taky by se mi líbila práce, kde bych si mohla číst. Kéž by se mi taková podařila sehnat Já vím, Bella je trošku zdecimovaná, ale o to bude krásnější "probuzení" ;)

Hani, ta tloušťka provazu mě docela zaujala No, ještě o tom popřemášlím A abych to s Edwardem uvedla na pravou mír, minimálně dvě "scény" budou s ním

betuško, poprava v plánu není, ale trochu se peru s postavami, jak daleko to chtějí nechat zajít

winno, děkuji

a vám všem velké DÍKY zakomentování. Hned se lépe startuje k dalšímu psaníB)

7)  winna (09.04.2015 22:37)

A je velmi dramatická a skvěle napsaná. A Dortenová mě teda naštvala, takové vytrhávání z kontextu, no fuj:D

6)  betuška (09.04.2015 20:43)

ááááááááááááááááááách...tak sme sa dočkali...no potvora je to, ale dalo sa to čakať, bo tá by závidela aj nos medzi očami, tak hádam nám Bellu nepopravíš??? a ešte sa s Edwardom stretnú...krásne čítanie opäť

HMR

5)  HMR (09.04.2015 19:56)

Ha! já věděla okdud vítr fouká!!! Baba!!!
no jistě... ta se bude ptát i kata na tloušťku provazu...
právníci...
ááá... chudák Rose, to bude doma mazec...
předpokládám, že jí to oči neotevře, že?
poslední kapitola bez Edwarda znamená přesně co? že v posledním odstavci zmíníš jeho jméno?

4)  Seb (09.04.2015 18:02)

Celý den jsem musela vydržet s myšlenkou, že je další kapitola a ani chvíli jsem neměla v práci, abych si ji přečetla, zase jsem si o to víc užila těšení.
Hezky jsi nám objasnila pohnutky pana Monrowa k tomu, aby Bellu dostal do vězení, ale ani Lapoint nevypadá, že by se vzdal bez pořádného boje.Od Rose to bylo hezké, ale nevím zda užitečné. Zato ta Dolores je pěkná potvora.
Nejvíc mě dostává, že Bella pochybuje o své soudnosti.:(
Aspoň, že Carlisle už je na stopě.
Těším se na další kapitolu s Edwardem a děkuju za skvělou kaitolu.

3)  a. (09.04.2015 12:21)

2)  BabčaS (09.04.2015 12:11)

DopeStars

1)  DopeStars (09.04.2015 09:36)

Konečne je tu ďalšia časť!! A že to bolo o nervy! Hlavne ten súd! Myslím, že ten list nehraje Belle do karát, ale som rada, že Carlisleovi sa darí a že nabudúce sa už hádam objaví i Edward. Veľmi sa teším na pokračovanie!! Táto poviedka je úplne úžasná!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek