Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Intermezzo

Druhá část - přesvědčivá rána...

Pánský klub sice nabízel elegantní atmosféru a dobrou společnost, nebylo to ovšem prostředí, ve kterém byste mohli bez zdvořilostních obtíží zjistit pohnutky některých lidí, aniž by vás nařkli z toho, že se zajímáte o věci, které vám nepřísluší. François si byl této skutečnosti vědom, a proto se po obědě, který strávil se svým strýcem, a nejspíš díky jeho vlivu se uklidnil z dopoledního rozčílení, vydal do hospody The Queen’s faith, kde se scházel s gentlemany, po jejichž boku vyrůstal a jejichž společnost nebyla trnem v oku starému panu Fairchildovi.

Jeho klid však byl jen domnělý a to se projevilo ihned po příchodu, kdy místo toho, aby se přidal k hloučku vášnivě diskutujících mladíků, sedl si k osamělému stolu a poručil si jediný mok, který zde za něco stál.

Vždy se snažil být příkladným britským občanem a mužem hodným důvěry a zejména důvěry pana Williama Fairchilda. Všechno, co by mohlo zavánět jeho původem zmítaným francouzskými vášněmi, se pokoušel potlačit. Sám nevěděl, zda jde o utkvělou představu jeho strýce o tom velkolepém revolucionářském národu, který byl vždy sokem anglosaských zemí, či byly jeho domněnky odvozené ze střípků vzpomínek na dětství. Jeho matka sice pocházela z dobré anglické rodiny, ale proti vůli rodičů se provdala za jistého Gérarda Lapointa. Podle všeho François byl plodem vášnivé lásky s tragickým koncem, neboť jeho otec měl příliš široké srdce, do kterého se vešlo víc než jen jedna žena. Jane Lapointová svého muže buď příliš milovala, a nebo jen byla natolik sobecká, že se o něj odmítla dělit, a proto ukončila svůj život skokem ze skály. Ačkoli byl François malý chlapec, věděl komu dávají za smrt jeho matky vinu, a tak bylo lehké nenávidět muže, který mu dal život. Gérard se o několik let později stal obětí svých bezuzdných vášní, když byl přistižen manželem jedné z často navštěvovaných vesničanek in flagranti. Bylo celkem pochopitelné, že s takovou rodinnou historií se desetiletý chlapec raději přikláněl ke svým anglickým kořenům než k těm, na které poukazovalo jeho jméno.

Ačkoliv nejednou litoval, že ho strýc nepřijal za vlastního a nepřiřkl mu tak do vínku i jméno Fairchild, byl si jist, že i jemu se v londýnské společnosti dostalo slušného renomé. Byl na to hrdý. O to víc ho popouzely okamžiky, ve kterých zapomněl na rozvahu a nechal se unést. Za jeho života v Londýně se mu to stalo pouze třikrát. Poprvé, když mu jeho strýc zakázal hrát na housle v době, kdy je doma. Byl však ochotný připustit výjimku a tou bylo jeho výslovné přání poslechu živé hudby. Pro Françoise to bylo, jako by po něm chtěl, aby popřel svou lásku k matce, která ho v pěstování hudby podporovala, a proto se rozčílil a řekl mu, že on své matce zůstane věrný. Ať si William o ní a jeho rodině myslí, co chce! Následně utekl s pláčem do svého pokoje. Pro starého mládence byl takový výstup naprosto nepřípustný, přesto dětské slzy pohnuly jeho svědomím a po tom, co svému svěřenci vysvětlil nevhodnost takového chování, domluvil se s ním na kompromisu, hrát na housle smí, ale pouze v denní dobu a pouze ve svém pokoji.

François se snažil vyslyšet strýcova slova o tom, že veškeré pohnutky, ať jsou jakkoli nepříjemné či naléhavé, má řešit s gentlemanským klidem a nadhledem. To se mu velice dobře dařilo i během let dospívání a snad lépe než kdejakému rodilému Angličanovi. Zajisté by měl svůj štít dobrého chování bez poskvrny, pokud by se v jeho blízkosti nevyskytoval velvyslancův syn, Ronald Eyrnburn. Možná by se dalo spíš očekávat, že Ronald se naučí od svého otce toleranci, ale některá jablka padají daleko od stromu. Z počátku to byly jen drobnosti, které si od něj François musel vyposlechnout, ale jak chlapci rostli a s nimi i jejich sebevědomí, tak i urážky francouzského původu mladého pana Lapointa došly k neúnosné mezi a právě v hospodě The Queen’s faith padlo několik tvrdých ran končících Ronaldovou krví tekoucí z nosu. Jistě by dopadl hůře, kdyby Françoisovi přátelé nezasáhli.

To bylo po druhé, co by strýce zarmoutil, kdyby se o tom dozvěděl, a ačkoliv se to nikdy nestalo, neznamenalo to, že by François cítil menší vinu.

Třetího prohřešku proti pověstnému anglickému klidu se dopustil dnes ráno. Svědkem mu byla pouze mladá žena, ale o to víc ho to trápilo. Vždy se choval k dámám s úctou a ohleduplností. Nedovedl pochopit, jak na ni dokázal křičet, a to dokonce opakovaně. Očekával by, že se na něj paní Masenová bude zlobit nebo s ním dokonce nebude chtít mluvit. Je pravdou, že než se rozpovídala, tak to poněkud trvalo, ale právě to byl jeden z důvodů jeho popudlivosti.

Po tom, co mu Isabella vypověděla o způsobu, jakým pan Masen zakročil proti Pierru Cromwelovi, a trvala na tom, že se to nikdo nesmí dozvědět, rozčílil se a s hlavou plnou hrubých slov ji bez rozloučení opustil. Bylo pro něj nepochopitelné, že paní Masenová lpí na dobrém jméně svého muže, a to i při skutečnosti, že je obviněna z jeho vraždy. Celá její situace mu přišla absurdní. Copak se svému manželovi neodvděčila už tím, že si ho vzala? Manželské pouto přeci znamená jisté povinnosti, které žena musí plnit, a to byl jistě jeden z důležitých bodů, které pan Masen při své nabídce k sňatku měl na paměti. Paní Masenová mu sama přiznala, že o manželství nikdy nestála, ale osudem k němu byla dohnána.

Znechuceně si odfrkl a napil se z dosud pěnícího poháru.

„Hej, Franku!“ křikl na něj kdosi. „Straníš se snad svých přátel nebo slečna Aulbornová konečně dosáhla svého a ty jí máš plnou hlavu?“ Následoval smích několika společníků onoho gentlemana. Bylo veřejným tajemstvím, že zmíněná mladá dáma by se velice ráda stala paní Lapointovou. Jak se zdálo, nositel toho jména však o její půvab neprojevoval žádný zájem.

„Thomasi, Londýn je příliš velký na to, aby sis v něm vybral jen jednu,“ zasmál se plavovlasý mladík se špatnou pletí. Zrovna vešel dovnitř a bez zaváhání zamířil k Françoisovi „Nemám pravdu, Franku? Tak kápni božskou, která tě tak uhranula?“

„Jako by sukně byly tím jediným, co může muže zaujmout,“ zamračil se a hned nato se usmál na svého přisednuvšího přítele. „Marku, ale tobě to nehodlám vytýkat. Všichni víme, že je jen otázkou času, kdy tě Katherin polapí do svých osidel.“

„Mysli si co chceš, ale kdybys našel takovou, jako je Kate, rád by ses nechal,“ odvětil Mark přívětivě a zkoumavě si ho prohlížel. Znal svého přítele už dlouhá léta a ačkoliv byl o dva roky mladší a díky tomu stále studentem, vždy spolu hovořili jako rodní bratři a sdíleli svá trápení i radosti. „A nebo už jsi takovou potkal?“

„Neříkej nesmysly,“ ohradil se François ostře. „Raději mi pověz, co víš o Jeremym Monrowovi?“

„Asi to co ví každý, je to ambiciózní namyšlený sardel, který se v posledních dnech tváří, jako by ho královna chtěla pasovat na lorda.“

„A má k tomu důvod,“ zamumlal mladý právník a upil polovinu nápoje.

„Vážně?“ ptal se Mark zaujatě. „Víš o nějaké cestě, jak se dostat také na listinu vyvolených?“

„Nic takového, příteli.“ Zasmál se François. „Ale možná jeden bezvýznamný a dosud neúspěšný advokát brzy získá slávu i bez pomoci Jejího Veličenstva.“

„Monrow a slavný? Hodlá vykrást Buckinghamský palác?“

„Našel si mnohem snadnější způsob,“ odmlčel se, aby dopil pivo, a dramatickou pauzu prodloužila ještě Markova prosba o tentýž mok.

„Je to státní tajemství nebo zvažuje, zda ho předběhnout?“ ptal se nedočkavý student.

François se zatvářil znechuceně a stejně zněl i jeho hlas: „Nehodlám obvinit osamělou nevinnou ženu pro vylepšení svého postavení v právnické komoře. Nedokážu pochopit, jak se k něčemu takovému může někdo snížit.“

Markův prvotní šok nahradilo zamyšlení nad danými fakty: „Vždyť se Monrow v křesle prokurátora ještě moc neohřál. Ale bylo by mu to podobné pomýšlet ještě výš.“ Zhluboka se napil. „Jak víš, že je ta žena nevinná?“

„Mluvil jsem s ní.“

„Proč?“

„Byl jsem požádán, abych ji zastupoval.“

„François, to je špatný žert.“

„Včera mě o to požádal John Slown.“

„Proč jsi neodmítl? A co na to říká starý William?“ ptal se Mark vyděšeně.

„Strýc o tom nemá ani zdání a zatím jsem na Slownovu prosbu nekývnul.“

„Ale zvažuješ to. Nechápu proč. Bez ohledu na to, jestli tu ženu odsoudí nebo ne, William tě přinejmenším vydědí. Dovedeš si vůbec představit, jakou pozornost takový soud vyvolá? Všechny noviny o tom budou psát! Tvoje jméno by bylo zapleteno do skandálu. Vždyť z toho bude mít chudák Fairchilde smrt!“

Celý Londýn věděl, že Fairchildova advokátní kancelář má svou stálou klientelu, kterou rozšiřuje pouze na základě dobrého doporučení. Úkony, které byly pod dohledem Françoisova strýce prováděny, patřily k právní rutině či k obhajobě zákazníkova dobrého jména. Cokoli budící přespříliš pozornosti veřejnosti bylo naprosto nežádoucí.

„Mám raději dát v sázku život paní Masenové než zariskovat domnělý strýcův infarkt?“

„Takže jsem měl pravdu,“ zaúpěl Mark zděšeně. „Máš plnou hlavu ženských sukní. Jen mi řekni, Franku, proč to musí být panička z vězení?"

 

***

 

Esme byla vděčná za svou pověst oddané manželky, která se trápí nepřítomností svého chotě, a proto není ochotná dostát svým zvyklostem. Nikdy nebyla příliš společenská, protože v slunečných dnech by se lidé podivovali jistým skutečnostem. Občas však navštěvovala svou sousedku při odpoledním čaji, po kterém si následně četly nebo vyšívaly. Dnes se ale musela omluvit. Byla plná starostí o Isabellu. Ta úzkost byla natolik palčivá, až se začínala velmi nebezpečně podobat krvežíznivosti. Moudře tedy raději strávila zbytek zasněženého dne v lese nedaleko Londýna.

K domovu se vracela až za tmy, která ovšem v daném ročním období přicházela brzy, a tedy nikoho nemohlo pohoršovat, že se vrací v tuto podvečerní hodinu. Už při prvotní myšlence na návrat domů se začala připravovat na prázdný dům, kde ji nikdo nečeká a kde jistě bude muset přečkat ještě řadu dní, ne-li týdnů, než  se Carlisle vrátí. Pevně doufala, že nebude sám a brzy Edwarda najde.

K jejímu velkému překvapení čísi bijící srdce oznamovalo, že na ni někdo čeká.

„Pane Whitlocku? Vy zde?“ podivila se nahlas, když došla k muži, který se choulil do svého kabátu.

„Promiňte, paní Cullenová. Nevěděl jsem, na koho jiného se obrátit. Jde o paní Masenovou.“

„O Isabellu?“ vyhrkla vyděšeně. „Copak se té dobré dušince mohlo stát ještě něco horšího? Ale pojďte dál, vždyť se celý třesete zimou.“

Esme trvala na tom, že nejprve Jasperovi uvaří čaj a nechá ho rozdělat oheň v krbu a teprve potom ho vyslechne. Tím uvedla věrného majordoma Masonových do nemalých rozpaků, ale všechny jeho námitky zahnala: „Můj manžel je lékař a byla bych mu špatnou oporou, kdybych nedbala o vaše zdraví.“

Když byl pan Whitlock v křesle blízko ohně zahalen do teplé deky a v rukou držel šálek horkého čaje, konečně byla ochotná naslouchat jeho dosud drkotajícím se slovům: „Paní Masenová mě pověřila jistými záležitostmi, díky nimž jsem ji zanechal bez ochrany a přijel do Londýna. Neměl jsem ani tušení, že ji před několika dny zatkli. Dozvěděl jsem se to dnes náhodou při obědě. Naštěstí jeden z mých dávných přátel z armády je nyní ve službách Hollowayského vězení. Nemohl mě za ní pustit, ale řekl mi, co se jí stalo a i to, že jste se ji dnes pokusila navštívit.“ Upil hřejivý doušek a pokračoval: „Spěchal jsem za panem doktorem, abych ho přivedl za paní Masenovou. Vaše sousedka mi již řekla, že odcestoval. Víte, kdy se vrátí?“

„Carlisle již Isabellu navštívil a hovořil s ní. Slíbil jí, že udělá vše proto, aby byla brzy na svobodě.“

„Jistě, madam. Ale paní Masenová by nyní potřebovala především jeho lékařské dovednosti. Vrátí se brzy?“

„Ach,“ lekla se Esme. „Co se stalo?“

„Nevím vše, ale zdá se, že v cele došlo k jakési roztržce, při níž byla paní Masenová zraněna. Nechal jsem ve vězení nějaké peníze, aby k ní zavolali lékaře, ale nejsem si jist, jaké péče se jí dostane. Kdyby doktor Cullen mohl...“

Esme nebyla schopná vyposlechnout si, co chce její nečekaný host dodat. Nebyla schopná uvěřit tomu, že její švagrová může procházet dalším trápením. Bez ohledu na denní dobu nebo přítomnost cizího muže v domě se omluvila a spěchala za Isabellou. Předtím ještě kvapně vysvětlila, proč onu návštěvu nemůže absolvovat její manžel: „Odjel hledat pana Masena.“

Nedbaje na to, kolik otázek tím u Jaspera vyvolá, vydala se do tmy.

 

***

 

Návštěva vězení úctyhodnou ženou, jakou je manželka předního lékaře jedné z londýnských nemocnic, byla čímsi naprosto neslýchaným, a kdyby nedisponovala nemalou částkou, jistě by se jí nikdy nepodařilo dostat se dovnitř.

Kromě nelichotivého pachu špinavých nemytých těl a strachu trápila Esme i nezaměnitelná vůně Isabelliny krve, ke které se přibližovala ve větší síle, než bylo obvyklé. V počátečním úleku zatajila dech. S vyděšeným pohledem minula několik cel plných žen všelijak se pitvořících na její adresu, jejichž zevnějšky svědčily o velmi nuzný poměrech. S vděčností naslouchala známému zvuku bušícího srdce za dveřmi na druhém konci chodby.

Její doprovod v podobě jednoho z velitelů věznice zabušil na dveře, a aniž by čekal na vyzvání, vešel dovnitř.

„Přejete si?“ zeptal se starý prošedivělý muž v umazaných šatech, který se dosud skláněl nad ženou ležící na lůžku.

„Ach! Isabello, co se ti stalo?“ zvolala Esme, aniž by brala na vědomí, že velitel vysvětlil místnímu felčarovi důležitost paní Cullenové a její přání setkat se s paní Masenovou za všech okolností. Poté se odporoučel.

„Esme?“ hlesla Isabella, ale její ošetřovatel ji neslyšel.

„Jsem tady drahoušku. Je mi líto, že jsem nemohla přivést Carlisle.“ Až nyní si Esme uvědomila skutečnost, že navzdory přítomnosti čerstvé krve by nedokázala Isabelle ublížit, a nepatrně se jí ulevilo. To ji však přivedlo k dalšímu poznatku: „Doktore, proboha, vždyť ona vykrvácí.“

„Tomu se snažím zabránit, madam. A nenechte se oklamat. Pokud budu pevně držet ránu, brzy by to mělo přestat.“

„Esme, vy máte černé oči?“ ptala se raněná udiveně. „Již jednou jsem je u vás viděla, ale myslela jsem si, že to byl omyl.“

„Drahoušku, měla bys raději odpočívat,“ snažila se ji uklidnit. „Ukažte, já to udělám.“ Odstrčila felčarovu roztřesenou ruku a sama Isabelle držela jakýsi hadr u rány na hlavě.

„Jak je libo,“ pokrčil muž rameny a zanechal je o samotě.

Esme ještě chvíli nevěřícně hleděla za lékařem, kterému byl osud jeho pacientky naprosto lhostejný. Něco takového nedovedla pochopit. Byla zvyklá na oddanost svého chotě lékařské profesi.

Z myšlenek ji vytrhl téměř neslyšitelný hlas: „Neměla jste sem chodit. Tohle není dobré místo.“

„S tím souhlasím. Není to dobré místo pro dobré lidi. Ale copak jsem mohla jen sedět doma se založenýma rukama? Carlisle odjel hledat Edwarda a moje místo je tedy u tebe. Když mi pan Whitlock řekl, co se stalo, málem jsme na všechno zapomněla a vtrhla rovnou dovnitř.“

Isabelle se rty zvlnily něčím, co měl být nejspíš úsměv: „A neudělala jste to zrovna tak?“

„Ne, málem jsme totiž zapomněla na lidské způsoby,“ povzdechla si Esme nešťastně. Nemělo již cenu cokoliv skrývat před křehkou ženou, která se ocitla v její péči. Edward se vrátí a bude muset všechno vysvětlit. Proč by tedy měla ještě něco předstírat?

Paní Masenová zavřela oči a zhluboka se nadechla.: „Tak je to pravda. Začínám ztrácet soudnost.“ Její hlas byl ještě tišší než obvykle, nejspíš mluvila jen sama k sobě.

„Isabello, to není pravda. Jen svět není takový, jak ho většina lidí vnímá.“

Raněná otevřela oči a naléhavě se zadívala do podivně černého pohledu své přítelkyně: „Esme, vy věříte, že je Edward naživu?“ Zdálo se, že to je jediné, co ji opravdu zajímá.

„Ano, věř tomu. Carlisle ho přivede.“

 

***

 

 

Zábava, pilná práce a denní zvyklosti se měly stát rozptýlením od neodbytných myšlenek týkajících se případu paní Masenové. Ač prohlásil, že by byl raději posledním chudákem, než aby se zpronevěřil spravedlnosti, nebyl tak šlechetným člověkem. Přál si jím být, ale copak to bylo možné? Ta žena je nevinná, ale proti ní stojí silný advokát, který se rozhodl bezohledně vystavět na jejím osudu ohromující případ. Žena – vražedkyně již sama o sobě byla raritou, a pokud se taková našla, tak výlučně v chudinských čtvrtích či domech s červenou lucernou. Jistě, tam se něco takového občas přihodilo a i to byl důvod, proč se původní mužská věznice změnila ve vězení smíšené. Ovšem, dvojnásobná vražedkyně a ještě z vyšší třídy, to bylo něco naprosto neslýchaného a toho, kdo by prokázal její vinu, jistě čekaly zářné zítřky u soudu i na výsluní královského dvora.

Podobně by na tom mohl být i ten, kdo prokáže nevinu obžalované, jen jeho sláva by nebyla tak působivá. V případě neúspěchu však by to znamenalo velký posměch a pro Françoise nejspíš i vydědění jeho strýcem. Mohl by ohrozit svůj dosud tak pohodlný život? Zvykl si na privilegia plynoucí jak z dobrého postavení, tak i z nemalé apanáže, kterou mu strýc poskytoval. Všechno to mohl ztratit už jen tím, že by paní Masenovou zastupoval, a co teprve kdyby jako obhájce zklamal?

Nedokázal pochopit, jak ve svém postavení může být ta žena tak zatvrzelá a nedbat na svůj život. Jak může být naprosto odevzdaná svému osudu?

Byl to už týden, co se s ní setkal, a stále měl před sebou její smířený postoj. Začínal z toho být podrážděný. A nebo to bylo tím, že v posledních dnech špatně spal? Nechtěl si to připustit, ale tížilo ho špatné svědomí, a navzdory bezstarostnosti, o kterou se snažil, nemohl popřít, že klidu se dočká pouze v případě dalšího setkání s onou ženou.

 

***

 

François seděl v místnosti určené pro návštěvy nezvykle dlouho. Když se konečně otevřely dveře, vešla paní Masenová podpíraná jedním z dozorců.

„Mon dieu!" vykřikl a přitom zapomněl na své anglické vychování. „Co se vám to stalo?" Vyděšeným pohledem si prohlížel ženin vzhled. Měla na sobě černé zaprášené šaty, podobně špinavé je tak mají všichni vězni. Nebyl si jistý, ale měl dojem, že jsou jiné, než které na ní viděl ponejprv. (Nemohl tušit, že paní Cullenová se navzdory vězeňským zvyklostem hodlala postarat o pohodlí své švagrové.) Na hlavě vězenkyně byl nad pravým spánkem obvaz lehce zamazaný krví.

„To nic není. Jen malé nedorozumění,“ pronesla, jako by mluvila s nahluchlým člověkem.

„Malé nedorozumění, po kterém sotva chodíte?“ Zamračil se na ni. „Řekněte mi, co se stalo?“ Jeho hlas byl natolik autoritativní, že se neodvážila neposlechnout.

„Po vaší první návštěvě se mě na vás ptali.“ S velkým úsilím mluvila nahlas, ale ani tahle odpověď mu nestačila.

„Kdo se na mě ptal?“

„Ostatní,“ zadívala se na dveře, kterými vešla, „ženy v cele.“

„Každý vězeň má právo na obhájce. Nerozumím, co by jim na mně mohlo vadit.“

„O vás nešlo,“ hlesla a sklopila hlavu. „Možná mě opouští rozum, možná jen hlas a ostatní mě neslyší. Ať je to tak nebo onak, ten, kdo se nesdílí s davem, jím bývá zatracen.“

„Co to, k čertu, říkáte?“ vyskočil François ze židle.

Smutně se na něj podívala: „Neslyšel jste mě?“

„Rozuměl jsem každému slovu, jen nechápu, co to má společného s vaší ranou na hlavě.“

„Někdy mluvím tiše a některým lidem se to nelíbí.“ Uhnula pohledem. Nebyla si jista svými slovy. Její manžel ji slyšel vždy a paní Cullenová taktéž. Připadalo jí, že snad jen cizí lidé jsou k jejím slovům hluší. Ale copak to dávalo smysl? „Uhodila jsem se o mříže a rozsekla si hlavu.“

„Kdo vám to udělal?“

„Je zbytečné jmenovat. Všechny jsme dostatečně potrestané už tím, že jsme zde.“

„Šílíte?“ Osočil ji a hněv jím lomcoval. Chtěl zde najít klid, položit pár otázek a v nich nalézt důkazy, že má od toho absurdního případu dát ruce pryč. Nemohl pochopit, jak se té ženě daří ho opakovaně vyvést z míry.

Nastalo dlouhé ticho rušené jen Françoisovým dechem, který se pokoušel zklidnit.

Mladý advokát si promnul oči a snažil se nad celou situací v klidu zamyslet: „Mohli bychom požádat o samostatnou celu. Je to složité a bývá to povoleno pouze ve zvláštních případech. Jak jsem se doslechl, doktor Cullen je váš příbuzný. Až se vrátí do města, neměl by být pro něj problém zaručit se za vaše těhotenství.“

„Prosím?“ zamrkala Isabella překvapeně.

„Pouze v případě těhotenství máte zaručené zvláštní zacházení. Znamená to vlastní celu a v případě odsouzení by byl váš trest i zmírněn. Nikdo neodsoudí budoucí matku k popravě.“

„To není možné.“

„Jsem srozuměn s tím, že nejste těhotná, ale do doby, než bude jasný rozsudek, byste to mohla alespoň předstírat.“

„Nemohu,“ řekla a začala si starostlivě třít hřbet ruky. „Děkuji vám, že mi chcete pomoci, ale nemohu něco takového předstírat.“

„A to proč?“ ptal se ostře a přitom se snažil krotit rozčílení, které s ním začínalo opětovně lomcovat.

„Mohu to říct, ale každý lékař hned při prvním vyšetření zjistí, že je to lež.“

„Prvních několik měsíců ne.“

„Ale ano,“ zaúpěla. „Prosím, nenuťte mě, abych vám to vysvětlovala.“

„Nemohu být vašim právníkem, pokud ke mně nebudete zcela upřímná.“ Sice nebyl rozhodnutý o svém postavení v jejím případě, ale činilo mu lehké potěšení potrápit ji, když on se cítí zmučeně již kolik dní a je to její vina.

K velkému překvapení pana Lapointa se tvář paní Masenové vybarvila.

„Jsem paní Masenovou pouze podle jména. Manželství nikdy nebylo naplněno.“

Úžasem se mu rozšířily oči: „Chcete říct, že...“

Isabella nepatrně přikývla: „Můj manžel se mě nikdy nedotkl.“

François se zamyslel nad novými fakty a bezděky pohladil desku stolu: „Proč tolik lpíte na jeho dobrém jménu?“

„Zachránil mi život před násilnou smrtí i před smrtí hladem. Vykoupil mě manželstvím a nic za to nežádal zpět. Při své šlechetnosti mi chtěl splnit mé sny. Mám velice málo možností jak se mu odvděčit.“

Pan Lapoint začínal měnit názor. Ta žena, která seděla u protější strany stolu, byla sice odevzdaná okolnímu dění, ale nebylo to z hlouposti či ztráty naděje, nýbrž z úcty a vděčnosti. Ač hrdě nosí jméno Masenová, pořád je dívkou, tou samou dívkou, kterou jeden zhýralý otrokář unesl při cestě domů. A tu noc začala její neodvratitelná cesta do Hollowayského vězení. Jaká ironie, že jediný ochránce, kterého měla, je také příčinou její obžaloby.

Jak by asi dopadl on sám, kdyby se ho strýc neujal? Nebo kdyby ztratil Fairchildovu podporu v době, kdy se ještě nemohl ani pokusit stát na vlastních nohou? Lidé jsou neúprosní k sirotkům nebo k osamělým ženám.

Poprvé od smrti matky pocítil lítost s jiným člověkem. Nebylo to sice tolik palčivé jako jeho ztráta, ale bylo to natolik silné, že pochopil nemožnost své snahy držet se stranou.

„Dobrá tedy.“ Odevzdaně si povzdechl. „Budu brát ohled na vaše přání a jméno pana Masena nijak neočerním. Vynasnažím se hájit vaše zájmy, jak jen to bude možné, ale musíte mi sdělit ještě několik skutečností dříve, než bude první slyšení.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

14)  betuška (07.04.2015 21:54)

emam

13)  emam (07.04.2015 21:36)

Díky, zlatíčka moje Pokračování posláno ke korektuře. Ufffffff A slibuji, že půjde o poslední kapitolu bez Edwarda ;)

Dennniii

12)  Dennniii (06.04.2015 17:31)

Úžasná kapitola. Už se moc těším na pokračování. A taky doufám, že se Edward už brzy objeví. Snad už se situace začne alespoň trošičku zlepšovat.

SestraTwilly

11)  SestraTwilly (05.04.2015 23:15)

Áno,tešíme a netrpezlivo čakáme

Kate

10)  Kate (05.04.2015 22:31)

Emam, nemáš vůbec zač. :) Všichni se těšíme na další kapitolu.

emam

9)  emam (05.04.2015 22:05)


Kate, tak dlouhý komentář jsem snad v životě neměla Vůbec mě nenapadlo, co tam všechno najdeš a co tě osloví. I když, možná kdybych se nad tím víc zamyslela...;)
Snažím se, jak jen nejpoctivěji umím dodržet dobové zvyklosti, ale postupě zjišťuji, jak jsem sem tam mimo. Hodlám se však bránit tím, že je to přeci fanazy a tam je přeci možné všechno, ne?
Jsem moc ráda, že ty drobnosti nejsou tolik vidět a nebo alespoň neruší v celkovém dojmu Moc děkuji za tvé nadšení
Další kapitola se píše, ale to soudní prostředí prostě není zrovna romantiké psaní a potřebuje víc času a přemýšlení. Tak snad se mi to během příštího týdne zase povede dát trochu do kupy.
Děkuji!

Kate

8)  Kate (05.04.2015 01:09)

Já tuhle povídku miluju! Ta minulost a historie z toho doslova dýchá.
Isabella je fakt skvělá, zajímalo by mě, jaká žena 21. století by byla tak oddaná svému muži, že by za něj dokázala zemřít.
F. Lapoint se mi začíná líbit čím dál víc, je opravdu úžasný a jeho charakter je pevný, jak to zatím vypadá. Doufám, že z toho všeho Isabellu dostane. Vlastně je jejich osud dost podobný. Francoise se ujal strýc, Isabelly Edward, kdyby se tak nestalo, oba by skončili na ulici.
Jasper!
Esme je statečná, líbí se mi, že dokázala jít za Isabellou do vězení, takové pokrokové a nezávislé (i když třeba jen částečně) ženy jsou nejlepší. Mám ráda, ať už jakékoliv, náznaky feminismu v dobách minulých.
Doufám, že Carlisle Edwarda brzy přivede zpátky a vše se v dobré obrátí. Píšeš neuvěřitelně uvěřitelně, nepřestávám zírat a moc si to užívám. Děkuju! Prosím o rychlý přídavek v podobě další kapitoly, nemůžu se dočkat. Jsem zvědavá, jak moc bude soudní proces rozdílný od toho novodobého. ;)
Houslová skladba krásná!

PS: Nemůžu si odpustit poznámku k Bellině neústupnosti, co se týče její úcty, vděčnosti a statečnosti. Vlastně mi Isabella trochu připomíná jednu významnou dámu, která zemřela v 50. letech minulého století, moc dobře víš, jakou myslím, viď? ;) A taky mi připomíná hlavní hrdinku knížky a seriálu Přítelkyně z domu smutku.

emam

7)  emam (01.04.2015 20:29)

betuško, babčoS a DopeStars, děkuji

Seb,ty jsi moje zlato. Moc ti děkuji za nadšené komentáře Přiznávám se, že nějak na mladém panu Lapointovy ujíždím, ale podle tvé reakce to není na škodu Zmínku o Carlisleovi slibuji už v příští kapitole;)

Hani, vždyť je chlapů okolo tolik. Proč by měl všechno zvládat zrovna ten její?

Katuško, museo se jí to stát, aby pan právník měl nad čím přemýšlet Sice moje Bella se od originálu kapánek liší, ale neschopnost lhát mají obě... Moc ti děkuji

SestraTwilly

6)  SestraTwilly (29.03.2015 20:52)

Ema,prečo to chudere Belle robíš,nie dosť,že je vo väzení,ešte navyše ju zrania spoluväzenkyne. Ešte že ten jej obhájca má s ňou súcit.Dúfam,že jej pomôže a dúfam,že Carlisle nájde a dovedie Edwarda. Na jednej strane si ju vážim za odvahu a loajálnosť k Edwardovi,na druhej strane sa jej divím,že nepristala na ponuku obhájcu a nepredstierala tehotenstvo:p . No,som zvedavá čo bude ďalej.Ty z toho robíš detektívku.

HMR

5)  HMR (28.03.2015 18:35)

chudák Esme... takhle se v tom sama plácat... jo, kde je konec chlapa, když ho potřebujete...:)

4)  Seb (28.03.2015 08:39)

Wau, to je dokonalost.
Moc se mi líbilo, jak jsi popsala Francoisovy kořeny, jeho uvažování je velmi zajímavé a fandím mu. Jeho tři přohřešky, skvěle jsi to napsala.
Esme decentně nastínila jejich původ a jsem ráda, že Isabelle pomohla, i Jasper.
I když to má Isabella ve vězení čím dál těžší, úplně jsem z tvého popisu cítila ten zápach a beznaděj, zůstává pořád sama sebou. Prostě tuhle povídku zbožňuju. Teď už jen kdy dorazí Carlisle a Edward.
Děkuju moc za krásné počtení.

DopeStars

3)  DopeStars (27.03.2015 23:08)

Ďalšia časť je tu!! Som potešená a bola to opäť skvelá kapitola!! ... už sa neviem dočkať, kedy sa na scéne objaví Edward a ako sa dovtedy z toho všetkého Bella vymotá, hoci mi je ľúto tej "nehody", chúďa, tá si ešte najskôr bude musieť prejsť ťažkými chvíľami :'-(

Teším sa na pokračovanie!!!

2)  BabčaS (27.03.2015 20:46)

1)  betuška (27.03.2015 19:58)

tak sa nám to hrčká a napína...som zvedavá jak toto klbko rozmotáš...som teda nedočkavá pokračovania
krásne čítanie a veľký potlesk

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still