Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Dvanácté dějství - rozum a intuice...

 

Jako bez duše chodila chodbami domu a váhavě nahlížela do místností. Komisaře MacRogera i pana Whitlocka nechala kdesi za sebou a ani se s nimi nerozloučila. Do mysli se jí tlačily vzpomínky, jak se na ni Edward usmíval, když jí poprvé ukazoval knihovnu, a s jakou vážností jí odepřel naplnit svatební noc. Tenkrát si připadala odmítnuta, ale spíš jen neviděla, jak je k ní ohleduplný. Jak je možné, že neviděla jeho lásku, kterou dával najevo tolika pozornostmi? A nebyla to jen bezedná zásoba literatury, ale celý tenhle dům, truhla se šaty, jež se bála vyzkoušet, neb ve své zatvrzelosti nešla ani ke švadleně. A co teprve pozvání Rosalie? Vždyť pro něj to byla dočista cizí osoba, kdežto pro ni spřízněná duše.

Zachránil ji před potupou a nejspíš i smrtí a ona se mu odvděčila odtažitostí a uzavřeností. Najednou získala jistotu, že kdyby se mu svěřila se svými city, nikam by neodjel. Ale i když tak neučinila a věděla, že musí za svými obchody, neměla ho zdržovat. Měla ho sama pobízet k odjezdu. Nejen, že by byl dnes již u ní, ale jistě by se nikdy nedostal do rukou zločinců.

Všechny tyto premisy vedly k neodvratitelnému závěru – je to její vina. To ona může za to, co se jejímu manželovi stalo, protože byla zahleděná jen do sebe a studia. Příliš pozdě si uvědomila skutečnou podstatu jejich životů a to, co se panu Masenovi stalo, je její trest.

V takovém rozpoložení ji našli manželé Cullenovi.

„Ach, Isabello, drahoušku,“ vrhla se jí Esme okolo ramen, ale odpovědí jí bylo jen chabé objetí. „Je mi to tak líto.“

Paní Masenová byla schopná jen vnímat otřásající se tělo přítelkyně doprovázené vzlyky a Carlisleův nešťastný pohled. Uvědomila si, že oni musí trpět mnohem víc než ona, která ani nezískala právo být si s Edwardem blízká. A tu pochopila, že on by nechtěl, aby jeho blízcí trpěli. Proto je její nutnou povinností udělat všechno možné pro to, aby se cítili co nejlépe, bez ohledu na její vlastní žal. Proto pohladila Esme po vlasech a s vypětím všech sil klidným hlasem pronesla: „Není jisté, že je mrtev.“

Esme se zarazila, ale Isabellu nepustila. Nechtěla jí ukázat tvář bez slz, které v sobě sice měla, ale ne pro domnělou Edwardovu smrt, nýbrž kvůli neštěstí, které potkalo její švagrovou.

„Má drahá, Isabella má pravdu,“ pronesl Carlisle váhavým hlasem. Jak jen dlouho bude trvat napjatá situace, ve které  musí se svou ženou zůstat v tomto domě a přitom nic neprozradit? Cullenovi již přivykli jistému druhu předstírání své lidskosti, založením však to byla upřímná stvoření. Raději se drželi stranou od lidí, aby jim nemuseli více lhát. Situace, do které je přivedlo přání jejich přítele, se zdálo být den ode dne složitější. Přesto však nechtěli zklamat jeho důvěru.

„Carlisle,“ vyhrkla Esme zoufale, když pochopila obtížnost situace. O kolik by bylo jednoduší, kdyby Isabella již dnes uvěřila v Edwardovu smrt. Naděje bývá mnohdy daleko nebezpečnější nežli smutek.

„Myslím, že bychom se měli pomodlit za Edwardův osud a třeba již zítra obdržíme nové dobré zprávy,“ navrhla Isabella se smutným úsměvem.

„Jsem rád, že jste plná optimismu. Měla byste však vědět, že se ho pokoušejí najít již několik týdnů.“

Paní Masenová se na okamžik musela rukou opřít o zeď, aby nabyla ztracenou rovnováhu. Oba její společníci ji chtěli hned sami podepřít, ale ona je s díky odmítla.

 

***

 

Dům Masenových se zahalil do ticha. Všichni obyvatelé byli plni nervozity. Služebnictvo se obávalo především o svůj osud, co s nimi bude, pokud se pan Masen nevrátí? Výjimkou byla Jessica Stanlyová, která věřila, že v tomto domě zůstane, ať se bude dít cokoli, a Jasper Whitlock, který ani na okamžik nesmýšlel jinak, než jak si pan Masen přál, když odcházel.

Vskutku, kdyby v oněch dnech nebylo toho dobrého majordoma, jistě by chod domácnosti značně utrpěl. Paní Masenová se sice snažila i nadále věnovat svým hostům, ale byla jak tělo bez duše. I do knihovny najednou přestala chodit a raději se celé hodiny uzavírala ve své ložnici.

Dny plynuly, jeden jako druhý, a skoro se zdálo, že se zastavil čas. Nikdo totiž nechtěl poukázat na to, jak se vše mění. Avšak svět se nepřestal točit a lidé nikdy nepřestane do života hnát touha. O té obzvlášť věděl jeden mladý architekt, a když se v Londýně dozvěděl o neštěstí pana Masena, neprodleně se vydal na cestu a bez ohlášení přispěchal paní Masenové na pomoc.

„Pání Másenová, dosléchl jsem sé, co sé stálo, a nemohl jsem nepříjet.“

„Děkuji vám, Marcello. Přesto, není nejvhodnější doba na vaši návštěvu,“ přivítala ho paní domu unaveně.

„Dovolté mi, abych vám projévil svou nejhlůbši sóustrast.“

„Cože?“ vyhrkla Isabella rozzlobeně. „Můj manžel není mrtvý, jen nikdo netuší, kde je.“

„Ták?“ podivil se Stretti. „V célem Londýně se mlůvi jen o jého strašlíve smŕti a vy tvrdíte, že se všíchni mýlí?“

Zhluboka si povzdechla a nabídla mu místo k sezení v přijímacím salonu. Chvíli hledala správná slova, protože si připadla poněkud unavená stálým vysvětlováním, že je tu přeci jen možnost, i když ostatní již přestávali věřit.

Možná, když to pochopí tenhle impulsivní jižan, třeba o tom konečně přesvědčí i prozřetelnost: „Našli se pouze věci pana Masena, nikoli on sám. Nikdo sice netuší, kde je, ale není jisté, že je mrtev.“

„Nenášel se snad jého zakrvacény kabát?“

„Ano, ale nikdo nenašel pana Masena. Edward žije, já to vím,“ pronášela zatvrzele. Sama nevěděla, z čeho čerpá svou jistotu, ale raději se po tom odmítla pídit.

Tvář pana Strettiho zaplavila lítost: „Ma ubóha signorina. Nerád jsem to já, kdo vam něéco takového řiká.“ Odmlčel se a s bázní sledoval, jak v Isabele vzbudil ledabylý zájem. „Věřté mi, že měé k vám přivédla stárost o vas. Sám jsem býl překvápen, jak móc jste si ziskála moje sympatíe. Ale nýni neni práva doba hovóřit o takóvych věécech. Ale musíte mi věéřit, že kvůli tómu mi jistěé pan Másen svěéřil jistou věc.“

„O čem to mluvíte, Marcello? Vůbec vám nerozumím.“

„Říká se, a já tómu věéřim, že člóvěk vytůši, když se blíží jeho konéc.“

„Proč něco takového říkáte? Vždyť pan Masen byl zcela zdráv a plný života,“ ohradila se rozhořčeně.

„O tom nepochybůji, páni Másenová.“ Povzdechl si. „Néjde o jého zdrávi, nýbrž číny. Dlóuho jsem nerozůměl prósbam vašého pana manžéla. Až kdýž jsem se dověéděl o jého smŕti, tak jsem pochópil.“

„On není mrtvý,“ vyhrkla a prudce vstala.

„Upokójte se, prósim.“ Vstal a pomohl jí zpátky do křesla.

Místo toho, aby se i on opět posadil, postavil se k ní zády. „Vysléchněéte mě, prósim. A věřté mi, že všé, co vám řikám, je čistá právda, a žé bych vám nikdy nechtěl ublížit.“

„Dobrá tedy.“ Odevzdaně opřela hlavu do křesla a dodala: „Mluvte.“

„Pán Másen mi kládl na sŕdce, abych se starál o rekonstrůkci dómu, jakó by býl muj vlástni.“

„O tom jste mi ale přeci již říkal.“

„Také sé mě ptál,“ nenechal se Marcello vyrušit, „zda jsém byl něékdy zamilóvan. Vzpomněél jsem sí na dávnou lásku z děéstvi a tů jsem mu přiznál. Nebylá to však právda.“ Otočil se k ní se sklopenou hlavou. „Jiná žéna v mem sŕdci vzbudila daléko větši lásku než Lucía. Ále to jsém mu nemóhl říct.

Ptal sé mě, jéstli bých uměl žénu přijmout béz vyhrad, i kdýby nepřédstavovála ideál, zda bých pró ni dokázal mít pochopéni a trpělívost, jéstli bych ó ni uměl s láskou pečóvat jako o nejvzácnějši poklád.

Předstávil jsem si po svém bóku tu, po které toužim, a bez váhání jsem prohlásil, že kdýby mi ósud dopřál si ji vzít, všé, co by žadála, bych jí vypĺnil. Odpověéděl mi, že sí je jist a jednou příjde den, kdy nemám zaváhat ani na okámžik a požádat ji o růku, i kdýby třeba cély svěét býl próti.“

„A proč mi to říkáte?“

Otočil se na ni s prosbou v očích: „Vy jsté nepochopíla?“ Poklekl jí k nohám. „Nikdý jsém s vášim manžélem nehovóřil o níčem jiném než o práci. Jen naš poslédni hóvor byl taktó soukrómy. Skóro jakó by věéděl, co k vám cítím, a na sklónku živóta mě chtěl ujístit, že vám mám byt nablízku.“

Isabella strnula neschopna slova. Před sebou viděla Marcellův hřejivý pohled plný obav. Nejraději by před ním utekla, ale nedostávalo se jí sil. Očima začala těkat po místnosti a pohled jí padl na slovník, který odložila na stůl chvilku před Strettiho příchodem. Byl to italsko-anglický slovník, který jí pomáhal s překladem da Vinciho spisu. Ruce se jí rozklepaly, když si uvědomila, kdo ji nasměroval na takovou četbu - vždyť to byl přeci vánoční dárek od Edwarda!

Je možné, že tušil, co se mu stane? Je opravdu mrtev? ‚Ne!‘ zakřičel jakýsi hlas v její hlavě, ale nikdo jiný ho neslyšel. Roztřesené ruce si dala na spánky a čekala, kdy vše kolem ní zmizí. Musí jen počkat a dveře se jistě otevřou, v nich bude její choť a svým zářivým úsměvem řekne, že je vše v pořádku, byl to jen zlý sen.

„Signorina Másenová.“ Uslyšela ustaraný hlas. Ani si neuvědomila, že zavřela oči. „Némam zavólat doktóra Culléna.“

„Nebude třeba,“ pronesla téměř neslyšně. S námahou odlepila víčka a pevně se podívala do hnědých planoucích očí. „Možná máte pravdu. Možná...“ Pronášela dutým hlasem, který ztrácel na síle. „Ale je příliš brzy.“

„Já vím. Omlóuvam se, ále potřebovál jsem věédět, že jste v pořádku.“

„Nyní musíte odjet. Vrátíte se na jaře, jak bylo domluveno.“

Pan Stretti se radostně usmál a postavil se: „A mohu doufat?“ Nechtěl být netaktní, jen trpělivost nebyla jeho povaze vlastní.

„Já stále doufám...“

 

***

 

„Nerozumím tomu!“ lamentovala Esme na kraji lesa. Celý rozhovor mezi Isabellou a Marcellem bedlivě poslouchala „Jak mohla? Copak někdo, kdo miluje, může hned při první příležitosti přislíbit lásku jinému? A jak jí jen Edward mohl něco takového připravit. Bože! Netušila jsem, že ve svých plánech zašel tak daleko!“

„Uklidni se, má drahá,“ nabádal ji Carlisle. „Zvířata se nás už bojí a ještě chvilku tvého křiku a žádný vesničan se k lesu už ani nepřiblíží.“

„Carlisle,“ napomenula ho. „Jak můžeš žertovat v takovou chvíli?“

„Neodsuzuj Isabellu. Nikdy nemůžeme vědět, jak věci prožívá.“

„Nemůžeme, ale já to vím a také jí k tomu něco povím.“ Esme na nic nečekala a rozběhla se směrem k domu.

„Esme, počkej!“ pokoušel se ji Carlisle zastavit, ale marně. Doběhl ji až u domu, kde zpomalila krok.

Když společně vešli dovnitř, naskytl se jim obrázek, kterak pan Stretti na rozloučenou líbá ručku paní Masenové. S pozdravy je minul a zamířil do kočáru.

„A kvůli tomuhle marníme vzácný čas, kdy bys mohl zachraňovat své pacienty?“ pronesla opovržlivě.

Isabella nepochopila význam těch slov, jedno však pochopila dokonale: „Jak nedůvtipná jsem byla. Ach, ano, Carlisle, jistě vás v nemocnici již dávno postrádají. Nemusíte se o mě již více strachovat. Vidíte přeci, že jsem v pořádku. Pokud se budete chtít vrátit do Londýna již dnes, pochopím to.“

„Ano, to bychom rádi,“ řekla Esme odměřeně.

„Dobrá tedy, řeknu to panu Whitlockovi, aby se postaral o vše potřebné.“

„Isabello, počkejte.“ Carlisle chtěl zabránit nastalému nedorozumění, ale paní domu měla hlavu příliš plnou starostí na to, aby si ho všimla. „Esme, proč jsi to udělala? Zapomněla jsi snad na slib, který jsme Edwardovi dali?“

„Chtěl, aby měla Isabella oporu, dokud ji bude potřebovat. Sám jsi však před chvílí viděl, že už ji má jinde.“

 

***

 

Myslela si, že je na samotu zvyklá. Nikdy si však nepřišla tolik osamělá jako nyní. Cullenovi odjeli sotva před pár hodinami a zdálo se, že snad poprvé nejsou v souladu. V čem tkvěl však původ sváru, nedokázala odhalit. Nejspíš to bylo tím, že pro ni bylo důležitější pochopit jiné věci než čísi manželskou hádku.

Dosud pevné přesvědčení o tom, že je Edward na živu, získalo po Marcellově návštěvě trhliny. Pocity zrady začaly trápit Isabellinu duši, ale ona je chtěla zahnat. Vydala se tedy do pracovny svého muže.

Sedla si k psacímu stolu na místo, kde často sedával a kde s ní naposledy hovořila o samotě. Bezděčně se rozhlédla po místnosti, jako by jí stěny mohly říct, jak se věci ve skutečnosti mají. V rukou stále cítila lehký třes. Bylo jí to nepříjemné. Copak ji při tom všem musí zrazovat ještě vlastní tělo?

Prsty začala nervózně jezdit po desce stolu a tu si všimla pukliny. Měla dojem, že ji vidí poprvé, ale to není možné. Vždyť už dříve seděla na tomto místě… Dříve než se nad tím stihla víc zamyslet, vyrušil ji majordomus.

„Promiňte, madam. Přišlo vám psaní.“

„Ano?“ podivila se. Je na světě ještě někdo, kdo jí může psát? „Děkuji vám, pane Whitlocku.“

„Omluvte mě,“ chtěl odejít, ale ona ho zastavila.

„Počkejte.“ Dočetla dopis a zvedla k němu utrápený pohled. „Připravte mi kočár. Dostala jsem pozvání na večeři od Lastenů.“

„Jste si jistá, paní?“

„Můj manžel by si přál, abych chodila do společnosti. Když odmítnu nyní, později nenajdu odvahu to přijmout.“

Jasper kývl hlavou a otočil se k odchodu.

 

***

 

„Stalo se něco panu Newtonovi?“ ptala se paní Masenová když nastupovala do kočáru. Byla udivená, že jí pomáhá pan Whitlock.

„Ne, madam. Jen jsem Mika požádal, zda bych mohl dnes koním velet já,“ usmál se Jasper.

„Chybí vám armáda?“

„Jen některé aspekty, madam,“ odpověděl s náznakem úsměvu, , zavřel za ní dvířka a sám vyskočil na kozlík.

Isabella jen slyšela, jak radostně prásknul bičem, a kočár se rozjel. Po chvíli si uvědomila, že sedí v přikrčené poloze a s každým prásknutím biče se ještě víc choulí do sebe. Vzpomněla si na důvod, proč jí podobné zvuky svého času nedělaly dobře. Při první návštěvě Cullenových dokonce i rozbila šálek, když ho zaslechla. Domnívala se však, že ze strachu z jistých důtek a jednoho dávného nebezpečí se již vymanila.

Avšak nyní se ukázalo, že bez svého ochránce se cítí víc než jen opuštěná.

Zavřela oči a zaťala zuby. Vše plyne dál, i zeměkoule se točí stejně jako kola, která ji vezou vstříc novým událostem. Nesmí ztrácet kontakt s přítomností kvůli minulosti. Musí se poučit ze svých chyb a snažit se být milá a společenská. Taková měla být pro něj již dávno.

 

***

 

Kupodivu to byl milý večer. Manželé Lastenovi si byli nejspíš vědomi, v jaké situaci se paní Masenová ocitá, a proto se ji převážně snažili rozptýlit. Většinu hovoru obstarávala dámská část rodiny. Nemohli se vypovídat z vánoční návštěvy Londýna, kam je pozvala jejich vzdálená tetička.

„Je to skvostné město, ale v zimě se proměňuje a halí do plesových rób a…“

„Mamá, nezapomeňte vyprávět o vánočních večírcích,“ doplnila Anetta.

„A ohňostroj,“ vyhrkl malý Adalbert s rozzářeným obličejem.

„Á, ohňostroj,“ vložil se do hovoru poprvé i pan Lasten. „Málem bych zapomněl na pravý důvod, proč jsme vás pozvali. Dnes to bude dobrých dvacet let, co jsme se s mojí ženou zasnoubili. A jak vidíte, naše děti byly nadšené tou velkolepou světelnou podívanou, jež královna nechala připravit k přivítání nového roku. Rozhodl jsem se proto něco podobného pro nás připravit i dnes. Sice se to nevyrovná té nádheře, která byla nad Buckinghamským palácem, ale snad…“

„Cože jsi udělal, drahý?“ přerušila ho nevěřícně jeho choť.

„Ach, otče,“ vydechla nadšeně Agatha.

„Hurá,“ vykřikl Adalbert a bez ohledu na napomínání od Anetty vyskočil od stolu a běžel k oknu, zda venku neuvidí první jiskřičky.

Ostatní ho pomalu chtěli následovat, ale byli zadrženi rozesmátou hlavou rodiny: „I kdepak, kdepak, moji milí. Musíme vyjít ven, abychom vše dobře viděli.“

A tu všichni nechali dobré způsoby stranou a začali spěchat do haly domu a do kabátů. Jen Isabella stále seděla u stolu a vše sledovala, jako by se jí to netýkalo.

„Půjdete s námi, drahoušku?“ Paní Lastenová již s kloboukem na hlavě se pro ni vrátila.

 

***

 

Nikdy nic takového neviděla a to i bez ohledu, že byla londýnskou rodačkou. Jistěže letos nebyl první ohňostroj, kterým kdy královská rodina těšila své věrné poddané, ale Isabellaa se na něj nikdy nešla podívat. Vždy jí přišlo bezcenné sledovat krásu světel, která hned pohasnou, sotva se jen  na obloze rozsvítí. Dnes to však poprvé viděla jinýma očima a nemohla se vynadívat. Zakázala si i jen mrknout okem, aby nepřišla o jedinečnost každého záblesku.

Stála stranou od ostatních, kteří vše hlučně komentovali a každé nové světlo radostně vítali. I služebnictvo vyšlo před dům, aby mohlo poprvé ve svém životě vidět ten nevídaný div. Proto nebylo nic zvláštního, že i pan Whitlock se objevil v blízkosti své velitelky. Pro něj to však nebylo nic, co by již dávno neviděl, a navíc sám kdysi pomáhal rozestavovat a zapalovat jednotlivé rozbušky. Nemohl si pomoci, ale ze zvyku sledoval veškeré dění kolem a díky tomu mu nemohlo ujít, jak paní Masenová ustupuje nepatrnými krůčky dozadu a celá se chvěje. Nejspíš ani sama netušila, že couvá. Mohla každým okamžikem zakopnout a upadnout.

Přistoupil k ní, aby ji upozornil na nerovnost v sněhové závěji, když tu zaslechl, jak tiše šeptá stále dokola: „Jak jen jsem mohla být tak slepá. Jak jen jsem mohla být tak slepá.“

„Madam, jste v pořádku?“

Lekla se jeho hlasu, ale když si uvědomila, kdo na ni mluví, znatelně se uvolnila.

„Je vám zima?“ Poukázal na její roztřesené tělo.

„Musím domů.“

 

***

 

Domníval se, že si paní Masenová půjde lehnout, místo toho si však poručila láhev vína do hudebního salonku.

„A jaké víno, madam?“ Věnovala mu nechápavý pohled. „Červené, bílé, růžové, sladké, suché nebo…“

„Ach tak. A jaké pijete vy, když jste sám?“ zeptala se bezelstně a aniž by čekala na odpověď, vydala se chodbami do kýženého místa.

Nemohla vidět, když s pochopením kývl hlavou a vydal se pro láhev silného červeného vína, stejného, které pil i on v tu noc, kdy zapíjel smrt své matky a paní Masenová ho překvapila. Nebyl si sice jist, zda je to vhodná volba pro jeho paní, ale rozkaz byl zřejmý. Jen doufal, že si tím mladá paní moc neublíží.

 

 

***

 

Jasper Whitlock nikdy moc nespal. Dříve si krátil noci ve společnosti bujarých přátel, kde dámské návštěvy nebyly výjimkou. Četba mu také nebyla cizí, ale když v jeho hrudi a i okolo něj bylo stále tolik smutku, nemohl jinak a i on sám skončil s lahví vína v potemnělé kuchyni. Napil se však jen jednou, protože jistý neklidný pocit, že dnes není vhodná doba na zaplašení vlastní strázně, ho neopouštěl ani v pozdních hodinách.

Už se mnohokrát zvedal, aby se šel uložit k odpočinku, ale nakonec si zase sedl. Přemýšlel nad zbídačeným výrazem paní Masonové, která mu přála dobrou noc.

Neklidně bubnoval prsty do stolu. Je sluha a nic mu není do toho, co paní dělá. Jenže v domě není nikdo jiný, kdo by si o ni mohl dělat starosti. Koneckonců, povinností dobrého a oddaného služebníka je pečovat o své pány v každé situaci.

Dlaní uhodil rozhodně do stolu a zvedl se. Jeho kroky vedly do prvního patra, kde Isabellu zanechal před několika hodinami napospas vlastnímu osudu a alkoholu. Zamířil k hudebnímu salonku, ale ještě než k němu došel, rychle změnil směr.

Celý dům spal a jen z pánovy ložnice se nesl nářek, který nebylo možné přeslechnout. Dveře byly dokořán otevřené a majordomovi se tak naskytl srdcervoucí obraz – mladá tmavovlasá žena seděla na zemi s rozcuchanou hlavu položenou na posteli, okolo ní byly rozházené pánské šaty a lůžkoviny. Isabella naříkala, jako by se nikdy neměla utišit.

Váhavě vstoupil a zavřel za nimi dveře. Sice nevěřil, že by  se někdo ze služebnictva obtěžoval do panských vod, ale nechtěl dovolit, aby i jen náhodou někdo viděl, v jakém stavu se paní Masenová nachází.

„Madam,“ oslovil ji váhavým hlasem. Nereagovala. Jen přestala křičet, vzlyky se ale potlačit nedaly. „Madam, promiňte. Neměl jsem vám to víno dávat.“ Říkal to spíš sobě, protože nevěřil, že ho bude vnímat.

Podívala se na něj se slzavýma očima a strhaným obličejem. Nevěděl, zda k ní přistoupit nebo odejít, tak dlouho trval zvláštní okamžik mezi nimi.

„Udělal jste to nejlepší, pane Whitlocku.“ Zavzlykala a pokoušela se postavit. Bezvýsledně. „Také bych to chtěla umět. Nechtěla jsem…“

Bez váhání k ní přistoupil a pomohl ji posadit se na postel.

„Nechtěla jsem být nikomu na obtíž.“ Zaťala zuby a hledala sílu, jak sesbírat zbytky své důstojnosti. „Už by nikdo neměl ztrácet čas mými špatnými náladami. To já bych se měla naučit prokazovat ostatním laskavost.“ Přerývaně se nadechla. „Tak jako on.“ A další vodopád slz se spustil a ona se zhroutila s tváří schovanou do slamníku.

„Každý má právo na smutek,“ pronesl pan Whitlock a trochu bezradně se rozhlédl po místnosti. Nevěděl, jak nejlépe paní pomoci. Ale jedno bylo jisté, pokud služky ráno uvidí spoušť, která je na zemi, budou zvědavé, co se v noci dělo. Proto nemeškal a začal sbírat oděvy pana Masena ze země a rovnat je zpátky do skříní.

„Chtěla jsem… Chtěla jsem mu být nablízku. Ale bez hudby je salon prázdný a já na klavír neumím hrát. Myslela jsem, že tady bude. Víte, nikdy jsem tu nebyla, a tak jsem doufala…“ Skutečnost, že je dnes v ložnici svého muže poprvé, ji znovu udolala, a další vysvětlování muselo počkat.

„Bojíte se, že se nevrátí? Vždyť přeci sama jste přesvědčovala Cullenovy, že dokud ho nenašli, může být ještě na živu,“ pokoušel se ji Jasper uklidnit, zatímco nepřestával uklízet.

„To vy jste první mluvil o zlé předtuše,“ obořila se na něj, a to ho zarazilo. „Zapomněl jste snad? Když přišel ten komisař, říkal jste, že máte zlou předtuchu. Nejprve vy a pak ten bláznivý Ital.“ Znělo to jako výčitky, ale alkohol nutí lidi říkat různé věci, a proto se majordomus rozhodl dokončit úklid.

„Taky věříte, že člověk pozná, když se blíží jeho smrt?“ ptala se Isabella hořce.

Jasper se zarazil. Pomalu složil poslední pánovu košili a zavřel skříň: „Moje matka se omlouvala, že letos nenapeče vánoční cukroví, jak bývalo jejím zvykem.“ Pomalu se otočil k Isabelle. „Loučila se se mnou ještě dřív, než jsem uvěřil, že je opravdu nemocná.“ Pak pokrčil rameny: „V létě jsem nechtěl věřit, že nepřežije zimu.“

„Marcello tvrdí, že pan Masen věděl o své smrti. Prý na něj měl i prosbu.“ Tentokrát se nerozplakala, jen v pěstech pevně tiskla prostěradlo.

„Nevím, co pan Masen řekl panu Strettimu. Mně však také dal jisté rozkazy, které bych si mohl vyložit různými způsoby. Domnívám se, že může jít o mylnou interpretaci jeho slov.“

„Opravdu?“ vyhrkla paní Masenová s nadějí.

„Možná,“ pravil zadumaně. „Ale když se pan Masen loučil… To bych vám neměl říkat.“ Raději zvedl pohozený polštář.

„Pane Whitlocku, myslíte, že mi může být hůře než dnes?“ Vědoma si nejistoty v hlase rychle dodala: „Neměl by člověk znát vše, aby si své trápení odbyl co nejdříve?“ Narovnala se v ramenou, jako by naznačovala, že unese další ránu.

Natřepal polštář a položil jej na lůžko, vědom si jejího vyčkávání. Váhavě si sedl vedle ní a řekl: „Byl to jen dojem, paní. Sama jistě víte, jak se lidé mohou mýlit nejen ve slovech, ale i ve skutcích druhých lidí.“ Přikývla a dál vyčkávala. „Nemohu si pomoci, ale způsob, jakým se pán s vámi loučil, byl…“

„Ano?“ Visela mu na rtech.

„Jako by to bylo navždy.“

Čekal, že bude následovat další křik a pláč. Nebo možná popírání jeho slov. To přeci paní dělala kolik dní nebo snad už i týdnů?

Místo toho Isabella jen ochable seděla a zírala před sebe.

Nervózně se ošil a postavil se, jak mu velelo dobré vychování: „Madam, měla byste si jít lehnout.“

Vyčkával a ještě několikrát ji oslovil, avšak neúspěšně. Odhodlal se tedy k něčemu, co by si jindy nedovolil, vzal ji do náruče, aby ji mohl odnést.

„Chtěla jsem cítit jeho vůni. Jak je možné, že tam, kde spal každou noc, po něm není ani památka?“ šeptala, když se vzdalovali od Edwardovy ložnice.

 

 


 

 

Omlouvám se, že mi pokračování tak vázne. Bohužel jsem bez počítače a i času ubývá, jak mi děti rostou. Snad budete mít se mnou trpělivost...

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

14)  HMR (27.03.2015 16:38)

smutek je smutek, ale taková sebedestrukce

emam

13)  emam (04.03.2015 22:28)

Tolik krásných komentářů Moc vám za ně děkuji!
Než se vše začne zase obracet k lepšímu, bude ještě trochu hůř. Snad mi to odpsutíte a vydržíte. On musí mít hodně silný důvod proto, aby se vrátil...

Katuško, díky a ještě měj se mnou chvíli trpělivost

betuško, mrzí mě, že tě zdejší čtení o víkendu rozesmutnilo. Ale když ne v současné tvobě tak jistě u starých pardálů bys mohla najít potěšení. Směla bych doporučit Nebrasku, Karolku nebo Hanetku? :) Tak jako ony to nikdy umět nebudu

seb, děkuji za tvé povzbudivé komentáře. Pro mě je psaní jistou terapií, abych na mateřské nepřišla o zdravý rozum Ale už se mi to pomalu krátí...

Kate, díky za neuvěřitelné dlouhé komentáře Taky bych to chtěla takhle hezky umět a ne jen zoufale hledat, jak autorku potěšit, když ona potěšila mě Nikoho trápit nechci, ale myšlenky hlavou letí a když se dotvářejí do smysluplných situací, nejsem schopna je předělávat a to i bez ohledu na dramatičnost situace. Sama se divím jak to, že jsem zase u smutných věcí :( Ale pokouším se polepšit ;)

Dennniii, co je s Edwardem se dozvíš, ale nejsem si jistá, jestli se mi to vejde už do příští kapitoly. Bude tam hodně děje a on je mu tolik vzdálen... ALe uvidím, jak se to vyvine. Zatím mi to trošku vázne :( Moc děkuji

DopeStars, pěkně si to vystihla - objevování, vysvětlování, trápení a... tajemnost? Nó... Asi ano, jak jinak vysvětliti název, že? Děkuju!

Všem velké díky za komentíky

12)  BabčaS (03.03.2015 12:40)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

11)  winna (01.03.2015 22:55)

je to prostě úžasné a tesklivé zároveň, nemůžu se dočkat, jak to bude pokračovat dál.

DopeStars

10)  DopeStars (01.03.2015 18:28)

Táto poviedka je neskutočne nádherná a skvelá!! Zhĺtla som ju jedným dychom a preto pridávam komentár až teraz, za čo sa hlboko ospravedlňujem
Musím povedať, že takéto dobové romány (alebo ako to nazvať) mám veľmi rada a v podaní E&B je ich fakt málo, čiže som si čítanie doterajších kapitol nesmierne užila!!
Ale ten koniec predchádzajúcej kapitoly a táto... takýto šok mi spraviť! Ale už mám tušenie že to nejako len dopadne, hoci sa budeme musieť prehrýzť objavovaním, vysvetľovaním, trápením a i nejakou tou tajomnosťou na čo sa už teraz teším!
Píšeš naozaj úžasne a už teraz sa veľmi teším na ďalšiu časť!!!!

Dennniii

9)  Dennniii (01.03.2015 18:23)

Velice, velice smutná kapitolka. Mě je Belly tak moc líto, teď když si konečně uvědomila co k němu cítí, tak ho ztratila. A Edward on si snad myslí, že tohle je řešení?! Oba dva se budou jenom trápit. Doufám, že přijde k rozumu dříve nebo později, a stále doufám ve šťastný konec, i když se teď zdá nemožný a tak vzdálený.:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

Moc mě mrzí, že Esme si vyložila situaci s Marcelem takhle, nemuseli hned odjíždět, to Bellu oslabí ještě více. A co se týče Marcela, tak toho opravdu nemám ráda, hned se jí tak nestydatě dvořit. Kdyby už se nevrátil, vůbec by mi to nevadilo.

Možná by to chtělo malilinkatý pohled do Edwardovy hlavy, zajímalo by mě co ve skutečnosti teď dělá a jak se cítí.

Je to trápení, ale stále doufám, že je nenecháš trpět dlouho.

Prosím, prosím o další kapitolku, ať je co nejdřív.


Píšeš úžasně!

Kate

8)  Kate (28.02.2015 23:33)

Emam, Emam, co nám to jen děláš? Aneb jak trápit postavy i čtenářky. Tuším, že bude hůř, protože optimisticky to moc nevypadá.
Vůbec se mi nelíbí, že Cullenovi odešli, vždyť ti se alespoň nějak Isabellu snažili podpořit, i když ta jejich a Edwardova lest je fakt podlá. Chudák Isabella! :'-(
Strettiho si prostě nedokážu oblíbit a je jasné, že se bude ucházet o Bellinu ruku. Nedivím se, že to Esme rozzlobilo, ale museli fakt odcházet?
Tý jo, je mi Isabelly vážně líto, fakt je trápíš.
Ještě, že major Whitlock při ní stojí, snad jí bude oporou a doufám, že se Carlisle s Esme zase vrátí.
Em, i přes smutnou situaci, ti a . Ještě se mi nestalo, aby mě fyzicky tak bolelo čtení povídky. Fakt je to dost autentické a bolavé. Vím, že to do budoucna asi nepůjde, ale prosím... Moc je netrap. Děkuju! Jsi skvělá, doufám, že to víš.
Skladba opět dokonale dokresluje atmosféru kapitoly.

7)  Seb (28.02.2015 20:13)

Vrátila jsem se po dvou dnech ze školení a další skvělá kapitola je tu.
Ze začátku jsem měla naději spolu s Isabellou, ale ten konec vypadá dost beznadějně. :'-(
Docela mě překvapilo,o co požádal Edward Strettiho.
Taky bych už uvítala aspoň trošku optimističtější vývoj povídky, ale stejně píšeš krásně, moc si to užívám.
Píšeš, že ti ubývá čas, jak ti děti rostou. Já zase obdivuju, že vůbec při dětech stíháš ještě tak skvěle psát.

6)  betuška (28.02.2015 16:04)

krááááásne pokračovanie, veľmi smutné,Isabella a Cullenovci sú tak pôvabne dojímaví, Marcelo mi ide na nervy snáď ešte viac ako doteraz;) Twilly má pravdu, si schopná pokračovať v tomto tragickom tóne ?
zvykla som si dojímavé Selhání kompenzovať veselou Kikketkinou I minulost se vrací, ale ona teraz nepridala, a aj ostatné poviedky ,čo vyšli teraz nie sú zrovna veselé, takže tento víkend je v zádumčivom a smutnom tóne...
tak dúfam, že prichádzajúca jar a slniečko prileje autorkám optimismus do žíl
autorke za kapitolu veľký

5)  Lucka (28.02.2015 10:44)

skvělé

4)  martisek (28.02.2015 00:10)

Nádhera! I tak je to ale hrozně smutné. Doufám, že další díl bude veselejší

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (27.02.2015 21:18)

Ema s teba sa stáva tragédka.Mne je Isabelly ľúto a Edwarda by som nakopla...prečo ju tak trápi .Ja len dúfam,že v budúcej kapitolke sa to trochu pohne optimistickejším smerom.Smutná,ale pekná kapitolka.

2)  Pi (27.02.2015 17:29)

:'-(

1)  a. (27.02.2015 16:30)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Volturi