Sekce

Galerie

/gallery/švp3.jpg

Jedenácté dějství - příliš mnoho zpráv...

Celá zmámená by nejraději bloumala po chodbách. Měla pocit, že se vznáší a nebude schopná chvíli stát. Narostla jí snad křídla? Sice byl pan Masen, totiž Edward, pryč, ale přísliby sladké budoucnosti zněly celou její duší.

Možná, kdyby mu svěřila, co k němu cítí, třeba by vše uspíšila. Nejspíš svou váhavostí přišla o mnohem víc než byla chvilka spojení s jeho rty. Třeba by jí uměl říct nějaká sladká slůvka a ukázat jí, že i on k ní chová něžné city.

Nechtěla nikomu přidělávat starosti, a proto se rozhodla uposlechnout rady doktora Cullena a šla odpočívat do své ložnice. Ale copak by mohla spát, když dnes dostala své první políbení? Připadalo jí, že i ta nejtajnější přání se jí splní. Musí jen počkat pár měsíců a on se vrátí a pak budou konečně spolu šťastni.

Hodiny odbíjely půl druhé v noci. Jistě všichni už dávno spali. Navzdory tomu, že ještě včera ležela v horečkách, nemohla zamhouřit oka. Kromě představ a plánů, které jí vířily v mysli, navíc dostala žízeň. Vzdala tedy svou marnou snahu a vstala.

Měsíc jasně svítil a odrážel se od sněhové pokrývky. Nebylo tedy třeba mít s sebou svíci. Věděla, co kde  najde, a tak šla jistým krokem. Co však nečekala, bylo, že v kuchyni nebude sama.

Za stolem, kde obvykle jídávalo služebnictvo, seděla jakási postava a před ní stála láhev vína.

„Promiňte, madam. Myslel jsem, že dávno spíte,“ zachroptěl povědomý hlas a muž se pokusil vstát.

„Jen seďte, pane Whitlocku,“ pronesla a nejistě dodala: „Mohu si přisednout?“

„Jak račte, ale není tu nic, co byste měla vidět,“ přiznal zahanbeně a sám těžce usedl na židli.

V Isabelle se probudila její přirozená zvědavost, která často opomínala dobré způsoby: „Odpusťte, že se na to ptám, ale proč pijete? Víno je sice lahodné, ale já nikdy neokusila víc než jen sklenku.“

„Nejde o víno,“ odfrkl si a navzdory svému předsevzetí, že před dámou by neměl, napil se.

„A proč tedy, chcete se snad opít?“

Mlčel.

Zkoumavě si prohlížela jeho částečně zborcenou postavu, kterak se loktem opírá o stůl a v druhé ruce přidržuje láhev. Nevědomky se nepatrně přisunula, a tak spatřila, že má majordomus vlhké tváře.

„Pláčete?“ zašeptala.

„Služba nedovoluje cítit, a když je po ní, je čas na vlastní život. Jenže je těžké si poručit, kdy je vhodný čas oplakávat ženu, která vám dala život.“

„Vaše matka zemřela?“ Neodpovídal. „To je mi líto.“ Natáhla k němu ruku a zase ji stáhla. Svou matku si nepamatovala. Ta zemřela na nemoc, když byla ještě nemluvně. Vždycky jí chyběla, ale netušila jak utěšit někoho, kdo nejspíš zavřel své matce oči, když vydechla naposledy.

Zvedla se a nalila si vody. Hlavou se jí honily myšlenky o vyváženosti světa, kde v přímé úměrnosti je jeden člověk šťastný a druhý zlomený zármutkem. Neodvratitelně se jí vkrádala myšlenka, kdy se asi váhy převáží. Věřila, že to bude ještě dlouho trvat, ale přesto: „Pomáhá to?“ zeptala se.

Musela počkat, až Jasper polkne: „Co?“

„Pomáhá víno na zahnání smutku?“

„Ne, jen na chvíli otupí rozum,“ zachrčel a dál se věnoval lahvi.

 

***

 

„Signorina, páni Másenová,“ oslovil Stretti svou hostitelku u snídaně. „Vaš mánžel mě prosíl, ábych dbal se zvýšenóu péči o váš dum. Bylo naprósto zbytéčne něcó tákovehó řikát. Sáma jistěé vité, že se zcéla snažím vycházet vstříc vášim požadávkum.“

„Jistě, Marcello. O tom nepochybuji,“ usmívala se Isabella a v hlavě se jí honily myšlenky o starostlivém panu Masenovi, který nikdy neopomene dbát o věci, které jsou pro ni důležité.

„Pán Másen měl tak náspěch a zdálo se, že néni vhódná chvíle... Pókud se všák nemýlim, cítité se již zdráva?“

„Povězte, co máte na srdci,“ věnovala mu konečně svou pozornost.

„Pokůd bysté souhlasíla s navrhý na přestávbu, ještěé dnés bych móhl odjét do Londýna domlůvit kóupi materiálu. Vhódna dóba k započéti přestávby bůde síce na jáře, ále  nejsém si jist, že již dnes néni pózdě na objednávku něktérych drobnósti.        Nerád bych spoléčnost oběžovál s detaily,“ pokynul s úsměvem směrem k manželům Cullenovým. „Váš pán manžél,“ obrátil se zpět na Isabellu, „prosíl, abých...“ Zarazil se a očima nervózně těkal po stole.

„Ano, Marcello? Co po vás chtěl můj manžel?“

Nervózně se usmál: „Bylo tóho mnóha, páni Másenová. Vše se tykálo jén a jén váši spokojenósti.“

O tom Isabella nepochybovala.

 

***

 

Občerstveni nočním lovem se manželé Cullenovi vrátili do své ložnice. Čekala je řada dní a již předem věděli, že přívětivá atmosféra bude brzy vystřídána smutkem. Slíbili Edwardovi, že budou pro Isabellu oporou, dokud je bude potřebovat, a až bude připravená, rozloučí se i oni. Jak dlouho to však bude celé trvat, netušili. Ani jim se pan Masen nechtěl svěřit s podrobnostmi. Nebylo to z nedůvěry, ale prý jen aby lépe zahráli svou roli zaskočených lidí.

„Může to být zítra nebo i za týden,“ pronesla zkroušeně Esme, dívající se na krásu zasněženého parku. „Nevím, jak dlouho to vydržím před Isabellou skrývat.“ Otočila se na svého muže se zoufalým pohledem: „Viděl jsi její výraz, když odešel?“ Vážně přikývl. „Nikdy nepochopím, kde vzal sílu na to ji opustit.“

„Neměl na výběr,“ pronesl Carlisle a objal svou ženu.

„Každý má na výběr,“ zaprotestovala, i když věděla, jak je to marné. „Snad, kdyby nějaký čas počkal, našlo by se řešení i pro ně.“ Odtáhla se od svého manžela, aby mu pohlédla do očí: „Vždyť i náš osud se zdál být marný a nakonec jsme spolu.“

„Má drahá, každý den za to děkuji Bohu,“ usmál se a chytil ji za nabízenou ruku. „Navzdory tvým snahám pomoci jsi opravdu jediná, kdo by mohl situaci vyřešit. Avšak, jsi stále novorozená. Myslíš, že bychom mohli prožít svou věčnost v pokoji, kdybychom věděli, že jsme příčinou Edwardova neštěstí?“

Mluvil sice v množném čísle, ale kdyby se Esme nepovedlo Isabellu proměnit, byla by to ona, kdo by nesl celou vinu. Pod tíhou toho poznání se otřásla.

Vděčila stvořiteli svého muže za mnohé a přála si, aby i on byl konečně šťastný. Dát však v sázku život Isabelly bylo i pro ni nepředstavitelné.

 

***

 

„Promiňte, madam,“ vyrušil majordomus paní domu v knihovně. „Přišel vám dopis.“

„Děkuji, pane Whitlocku,“ usmála se na něj, seskočila ze svého místa u okna a nadšeně od něj převzala list.

Místo očekávaného odchodu si však Jasper nervózně přešlápl.

„Ano?“ zvedla k němu oči.

„Paní Masenová, chtěl jsem omluvit neomluvitelné. Ale slibuji, že se to víckrát nebude opakovat.“

Chvíli se na něj zmateně dívala, než jí v očích blesklo pochopení: „Neomlouvejte se, pane Whitlocku. To já byla nezdvořilá a vtrhla jsem do vašeho soukromí v době, kdy i vy máte právo na smutek.“

„Děkuji vám, madam,“ srazil paty k sobě, kývl hlavou a otočil se k odchodu.

„Počkejte,“ zastavila ho. „Řekněte mi, prosím, kdybych pro vás mohla něco udělat.“

Místo odpovědi zaťal čelist a na vteřinu zavřel oči. Když je opět otevřel, podíval se na ni, pokynul hlavou a odešel.

Isabella pocítila lítost nad smrtí ženy, kterou ani neznala, ale psaní v její ruce ji ihned rozptýlilo. Nedočkavě zlomila pečeť hraběte McCartyho a začala číst.

 

Má nejdražší přítelkyně,

byla bych nedobrým poslem zpráv, kdybych začínala těmi špatnými. Nemohu také opomenout skutečnost, že ve starém Římě byli poslové špatných zpráv popraveni. A nebo jsem opět popletla dějiny?

Inu, mně i budoucímu hraběcímu potomku se daří navýsost dobře. Emmett se konečně vrátil domů a snad by mi přinesl i modré z nebe, kdybych o ně poprosila. Nemohu se vynadívat na dětský pokoj, který pomalu chystáme. Psala jsi mi, že je u vás jakýsi šikovný architekt. Nechtěl by nám pomoci s jeho zařizováním?

Smějící se Isabella zakroutila hlavou nad Rosalininými nápady a honem četla dál.

 

Jistě se směješ a myslíš si, že přeháním. Budiž! Jen počkej, až jednou sama budeš matkou, také si budeš přát, aby Tvé dítko mělo jen to nejlepší.

Má drahá, to mi připomíná, kdy se konečně vyslovíš? Pamatuji si Tvé námitky, že první má promluvit on, ale stále věřím, že Tys ta rozumnější.

Prazvláštní věc se mi děje, zatímco píši tyto řádky. Mám skoro dojem, jako bych slyšela Tvůj nedočkavý hlas, který ze mě loudí, jaké špatné zprávy Ti tajím. Dobrá tedy, ale nejprve se posaď, abych měla čisté svědomí, že neohrožuji Tvé zdraví.

Isabella poslechla a vrátila se ke svému místu u okna.

 

Čti pomalu a nespěchej, neb dokud se nedozvíš o té velké ztrátě, budeš mít pocit, jako by stále žila. A to by sis jistě přála. Vždyť často dávala poznat celému Londýnu, že Tě miluje jako svoji dceru. Předpokládám, že Dolores Ti stále nenapsala ani řádku. Jistě ani smrt její matky ji nepřesvědčila zachovat se vůči Tobě jinak...

Co Rosalie napsala dál, už Isabella nevěděla, protože jí dopis vypadl z rukou. Lady Alice Dortenová, která ji často zvala do svého domu a půjčovala jí knihy, zemřela!

 

***

 

„Jsem tak ráda, že pan Stretti odjel již ráno. Jeho společnost byla milá, ale nemohla bych s ním hovořit v tom odlehčeném italském duchu poté, co přišla ta nešťastná novina,“ pronášela Isabella u večeře, kde jedinými jejími posluchači byli Esme a Carlisle.

Ti dva si vyměnili starostlivý pohled a pak se pokoušeli paní Masenovou všelijak utěšit či alespoň rozptýlit. Po čase to však vzdali a raději ji nechali vyprávět o té dobré ženě, v jejímž domě se poprvé viděla s panem Masenem. A byla to právě lady Dortenová, díky níž mohla Isabella v zapůjčených šatech na ples poslance Bronewila. Sice tenkrát o to vůbec nestála, ale byl to první večer, kdy tančila s Edwardem. Ach, vždyť právě díky lady Alici se seznámila se svým manželem a jí vděčí za všechno své štěstí.

Cítila se vinna, že jí nikdy nestihla poděkovat a ani jí nebyla na blízku, když se její životní pouť chýlila ke konci.

„Isabello, nikdy si nevyčítejte minulost,“ těšil ji Carlisle. „Život je příliš krátký na zoufání si nad událostmi, se kterými již nic nenaděláme. Raději vzpomínejte na to dobré, co vám do života přinesla, a víc se netrapte.“

Byla to dobře míněná slova, doktor Cullen se ji pokoušel připravit na dobu, kdy bude těžké vzpomínat na minulost, ale Isabella na něj rozhořčeně pohlédla: „Copak si nemáme uvědomovat své chyby a napravovat je? Mohla jsem pro ni také leccos udělat.“

„Edward tě potřeboval, drahoušku,“ vložila se do hovoru Esme. „Nezapomínej, že manželovi jsi prvně povinována svou přítomností.“

Paní Masenová chtěla říci cosi o tom, že Edward ji nikdy nepotřeboval, ale pak si vzpomněla na chlad jeho rtů na svých. Pokud k ní cítil alespoň zlomek náklonnosti, jakou ona pociťovala k němu, byla by ta slova lživá.

Raději se vymluvila na únavu.

 

***

 

V dalších dnech se k hovoru o lady Dortenové nevraceli.

Paní Masenová sílila a zdálo se, že i navzdory té špatné zprávě je plná dobré nálady. Blížil se Štědrý den a manželé Cullenovi s radostí přijali její pozvání, aby se zdrželi. Čas si krátili procházkami, neb počasí již nebylo tolik mrazivé, či klavírní hudbou, kterou ovšem mohla svým posluchačům nabídnout pouze paní Cullenová. Nehrála tak precizně jako pan Masen a ani s takovou vášní jako pan Stretti, avšak jisté nadšení pro Schubertovy a Chopinovy skladby z ní bylo patrné.

Za tu dobu se paní Masenová sblížila se svojí švagrovou, jak o sobě Esme ráda hovořila. Sedávaly spolu v čínském salonku a povídali si. Isabella se snažila co nejvíc dozvědět o životě a rodině svého manžela, a proto se optala: „Z jaké části Anglie vlastně pocházíte?“

„Moji rodiče se narodili ve Walesu, ale když jsem se provdala, přestěhovala jsem se do Yorkshiru.“

„Wales? Nikdy jsem tam nebyla, ale jistě to musí být kouzelná krajina, když jste tam vyrůstala vy, Carlisle a Edward.“

„Ó né, tam jsem se narodila pouze já,“ zasmála se Esme rozpačitě.

„Vskutku? Domnívala jsem se, že jste ze stejného kraje. Máte podobné oči,“ zauvažovala Isabella nahlas. Již dávno si všimla zlatých očí, které neviděla u nikoho jiného než u svého muže a jeho příbuzných. Připisovala to jejich společnému původu, stejně tak jako Irové mají zrzavé vlasy. Že ji to nenapadlo dříve, ta barva vlasů! Ale příjmení Masen irsky příliš neznělo.

Kdyby to bylo možné, nejspíš by paní Cullenovou polil pot. Jak honem z téhle situace vyklouznout tak, aby neprozradila příliš mnoho? Na pomoc jí přišel její choť, který pochopitelně vše slyšel.

„Mohu se k vám přidat, dámy?“ ptal se zdvořile a setkal se s vřelým přijetím. Navázal tedy: „Edward často zmiňoval, jakou vášní oplýváte pro literaturu, ale nikdy mě nenapadlo, že tak mladá a krásná žena jako vy opravdu tráví každý den v knihovně tolik hodin.“  Poukazoval tak na Isabellin starý zvyk trávení odpoledne v knihovně, což činila i v přítomnosti návštěvy. Ale již nepřečetla tolik stránek jako dřív. Jistý vnitřní neklid z věcí očekávaných ji rušil.

„Edward vám o mně vyprávěl?“ vyhrkla bez rozmyšlení.

„Jistěže,“ usmál se na ni otcovsky, ale ona si toho nevšimla. Jen čekala, aby se dozvěděla ještě více o mínění svého manžela vůči její osobě.

„Pochopitelně, že o vás hovoří, a to vždy jen v tom nejlepší,“ doplnila Esme, ale pak věnovala svému muži zoufalý pohled. Nevěděla zda upřímně hovořit o Edwardových slovech a budit tak v Isabelle další plané naděje, nebo ji raději uchránit od větší bolesti, která by z toho brzy mohla pramenit.

„Povězte mi, co zrovna čtete?“ nadnesl Carlisle se zájmem.

„Stydím se o tom hovořit zrovna s vámi,“ pronesla Isabella se sklopeným zrakem. A nebylo to jediné, kvůli čemu se cítila nepatřičně, vždyť ta dychtivost, s jakou visela na všem, co se týkalo jejího muže, byla nemístná.

„Ale pročpak? Nejsme snad jedna rodina?“ naléhal Carlisle.

„Dobrá tedy,“ nadechla se zhluboka. „Začala jsem číst Lege artis. Neptejte se mě však na to, co jsem se naučila. Zahanbeně musím přiznat, že moje úsilí ve studiu lékařství bylo přerušeno krátkým nahlédnutím do světa architektury a pak mou nemocí.“

„Není se za co stydět, Isabello. Jen mě udivuje, jaký směr nabraly vaše zájmy, a jsem velice potěšen vaším výběrem.“

Isabella byla Carlisleovou vstřícností zaražena: „Nevadí vám, že žena studuje obor, který jí nepřísluší?“

„Každý člověk má jen jedno zdraví a ne každý si s ním umí poradit. Za dobu, co jsem na světě, jsem pochopil, že nikdy nebude dostatek lékařské pomoci, a to i třeba kdyby se stal zázrak a jeden z doktorů nemusel spát.“

Paní Masenová se podivila, že místo smíchu, který očekávala u takového žertu, byla doktorova tvář vážná až zasmušilá. Nahlas však pronesla: „Neodvažovala bych se nikdy brát na sebe odpovědnost jakou vy, muži medicíny, máte. Ale tolik mě trápilo, když Rosalie omdlela a všichni jsme si o ni dělali starost. Bylo to zbytečné a šlo tomu předejít. Stačilo jen mít potřebné znalosti,“ povzdechla si.

„Nikdy nemůžete předejít trápení a ani studium všech věd světa vás neochrání, Isabello.“

„Nabádáte mě tedy, abych toho zanechala?“

„Jsem přesvědčen, že ve správnou dobu vám i znalosti lékařství mohou být k užitku. Neměla byste však očekávat, že studium moudrých knih vás může připravit na spletitost života.“

O tom už Isabella začínala něco tušit. Přeci sama nedávno hledala v knihovně odpovědi na otázky, na jejichž znění se měla raději ptát Edwarda. Ale to šlo o lásku. Praktické věci života mají jistě své vysvětlení a dá se mnohému předejít, když si vše včas a dobře nastuduje.

 

***

 

Štědrý večer byl stejný jako každý jiný, s výjimkou návštěvy půlnoční bohoslužby. Po návratu se chtěla Isabella rozloučit a jít si odpočinout. Cítila jisté zklamání, že ani dnes neobdržela žádný dopis. Ale co mohla vědět? Třeba už jí dávno napsal a pošta ho dosud nedoručila. Nebo se někde ztratil. Do Francie je tak daleko.

„Drahoušku, než si půjdete lehnout, doprovodila byste mě do  hudebního salonku?“ prosila ji Esme s tajemným úsměvem. „Je tam pro vás cosi schováno.“

„Co?“ ptala se Isabella unaveně, ale jakási jiskřička naděje jí dodala sil a zrychlila krok daným směrem.

„Zdálo se mi, že zde je nejvhodnější místo, ke vám to předat,“ pronášela tajemně Esme, když otevírala dveře. Nechala Isabellu vstoupit první.

Ta se ovšem hned na prahu zastavila a zeptala se: „Co je to?“

Na sofa, kde často poslouchala klavírní hudbu, ležel balíček a u něho dopis.

„Přišlo to před pár dny a věřte, že nám dalo velikou práci utajit to před vámi. Edward si však přál, aby to bylo vánoční překvapení,“ vysvětlovala Esme, ale zdálo se, že ji dávno nikdo neposlouchá. Proto za Isabellou zavřela dveře a ponechala ji v soukromí s esencí pana Masena.

 

Nejdražší Isabello,

od našeho posledního hovoru jsem se trápil. Život se mnou Vám nejspíš vzal některé iluze a jiné naopak vnukl. Přál bych si, aby Vám nic z toho nemohlo ublížit. Nemohu to však nijak ovlivnit.

Jsem si vědom, že jednu z ran Vám zasazuji já. Mrzí mě, že toužíte po návštěvě Milána a není v mých silách Vám to umožnit. Možná někdy v budoucnu bude příhodná doba na Vaši návštěvu onoho působivého místa. Prozatím jsem si dovolil pro Vás nalézt jeden ze spisů muže, který část svého života Milánu zasvětil. Jeho moudrost byla pozoruhodná a snad alespoň na krátký čas ukojí Vaši zvědavost.

Dovolil jsem si přiložit ještě drobnost, která, krom své praktičnosti při čtení oné knihy, může svět obohatit alespoň odrazem Vaší krásy.

Šťastné Vánoce.

S úctou a na vždy Váš

Edward Masen

 

Neporozuměla poslední větě dopisu, a proto zvědavě rozbalila balíček. Obsahem byl jeden z originálních spisů Leonarda da Vinciho a malé zrcátko. Bylo akorát do ruky, po okrajích broušené a vsazené do zlatého rámu s ornamenty vinné révy.

A tu si Isabella vzpomněla, že da Vinciho knihy jsou psány zvláštním způsobem. Autor je totiž psal vlastní levou rukou obráceným směrem, než je obvyklé, tedy zprava do leva.

Zasmála se moudrosti svého muže, který jí poskytl zajímavý hlavolam včetně klíče. Avšak jedna podstatná věc byla zarážející. Copak Edward zapomněl, že neumí italsky? A nebo snad chce, aby se to naučila?

 

***

 

„Nepůjdeme na noční procházku?“ ptal se Carlisle, když sledoval ustaranou Esme sedící u toaletního stolku.

„Měli bychom?“ odvětila roztržitě.

„Nemusíme.“ Přistoupil k ní a položil jí ruce na ramena. „Co se děje?“

Vzdychla a pak se o překot rozpovídala: „Edward poslal dárky nám všem, dokonce i popsal, jak máme Isabelle předat ten její, ale co dál? Vánoční svátky pomalu končí, a tím skončí doba, po kterou platilo Isabellino pozvání. Vypadali bychom jako dotěrní příbuzní, kdybychom se nezačali chystat k návratu domů. A přitom to ani učinit nemůžeme, protože nás Edward zapřísahal, abychom jí zůstali nablízku až...“

„Já vím,“ zarazil ji Carlisle. „Zítra s ní promluvím a vysvětlím, že ti není dobře a ráda bys s návratem do Londýna ještě pár dní počkala.“

 

***

 

„Promiňte, madam,“ vyrušil pan Whitlock Isabellu během jejího tradičního odpoledne v knihovně. Zrovna držela v ruce jakýsi slovník. „Máte návštěvu. Nějaký komisař MacRoger si přeje s vámi naléhavě mluvit.“

„Dobrá tedy, uveďte ho do přijímacího salonu. A Carlisle a Esme?“

„Jsou ještě na zdravotní procházce. Zdá se, že paní Cullenové je již lépe,“ informoval svou velitelku, zatímco mířila za nenadálým hostem. „Nebudete se paní zlobit, když pro dnešek poruším etiketu a budu vám nablízku?“

„Nerozumím,“ podívala se na majordoma ohromeně. „Co vás nutí k takovému kroku?“

„Neblahá předtucha, madam,“ odpověděl a otevřel jí dveře do salonu.

„Přejete si?“ oslovila Isabella neznámého muže s tmavými kudrnatými vlasy a knírem.

„Paní Masenová, mé jméno je Kenneth MacRoger a jsem policejní komisař. Byl jsem pověřen nemilou povinností, a to identifikací jistého nalezeného oděvu.“ Otevřel příruční brašnu a z ní vytáhl hnědý kabát. „Poznáváte jej?“

Se zatajeným dechem převzala paní Masenová od komisaře plášť, jehož barva jí byla na první pohled známá. Potlačila touhu přitáhnout si ho na hruď, když vtom si uvědomila, jak strašná změna se s oděvem stala: „Proč je roztrhaný a od krve?“ Vyděšeně vzhlédla.

„Je mi to líto, paní Masenová, ale podle všeho pana Masena naposledy viděli ve francouzském přístavu Calais, kde si pronajal kočár. O několik dní později nalezli v lesích jeho zavazadla a tento kabát.“

„A on? Kde je on?“ dožadovala se hlasitě odpovědi. Ani si nevšimla, že Jasper k ní přistoupil, aby byl nablízku, kdyby paní upadla do mdlob.

„Hmf,“ odfrkl si komisař nervózně. „Nevíme to s jistotou, ale vše poukazuje na loupežné přepadení.“

„Kde je pan Masen? Kde je Edward?“ křičela tak, že ji manželé Cullenovi v nedalekém lese zaslechli.

„Obávám se, že je mrtev, madam.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

9)  emam (21.02.2015 19:30)

Dennniii, máš naprostoupravdu. Štěstí se dočkají, ale ještě to dost potrvá Díky!
Winno, moc díky za komentář.
Moc se všem omlouvám, že pokračování vázne, ale jsem bez notebooku, který půjde do opravy snad už konečně v pondělí a trnu hrůzou, jak dlouho bude oprava trvat. Náhradní varianty sice existují, ale je to pro tvůrčí proces trochu složitější. Snad to dám do konce února do kupy a zase bude plynulé pokračování.
Jen doufám, že se mnou někdo vydrží mít trpělivost

8)  winna (14.02.2015 13:12)

jejda, na začátku to vypadalo docela idylicky, Bella se na sebe konečně přestala dívat jako koule u nohy "pana Masena", všechno chytlo takový čtivý, veselý nádech i přes všechny ošklivé zprávy a najednou takový šok :) Nemůžu se dočkat dalšího dílu.

Dennniii

7)  Dennniii (12.02.2015 00:32)

Opět nádherná kapitolka, ale ten konec ... .

Proč on to pořád musí komplikovat, nafingovat svojí smrt, aby mohla Bella žít podle něj "svůj život".

Hádám, že jejich cesta bude asi ještě hodně trnitá, ale i přesto stále doufám v happy end. Ti dva si ho rozhodně zaslouží. A patří k sobě, ať už si Edward myslí co chce, tenhle fakt nezmění. Jsem ráda, že s Bellou zůstali aspoň Carlisle a Esme.

Teď jsem moc zvědavá co pro nás chystáš přístě. Moc se těším.

emam

6)  emam (10.02.2015 20:50)

Kate, bohužel, spisy došli, ale kdybych na nějaký natrefila tak si na tebe vzpomenu ;) Ještě si ty své oblíbence chvilku užiješ, slibuji. A děkuji za tvůj krásný komentář!

Katuško, i zapeklité příběhy mohou najít šťastný konec a ani já to tentokrát jinak neplánuji Jen to ještě pěkných pár kapitol potrvá Děkuju!

betuško, zmámená už v dopoledních hodinách? To musel být zajímavý den A ne, žádné pohádkové zvyklosti nehodlám porušovat. Jen tam přimíchám trochu toho realismu. Snad mi to odpustíte

martisek, bez zápletky by přece nebyl další děj Na pokračováí se už usilovně pracuje :)

Seb, že jsem ho nechala umřít? To mě trochu skrouhlo. Copak není jasné, že to je jen divadlo pro jeho ženu? Lépe bude, jen předtím bude ještě trochu hůř

Všem vám velké díky za vaše komentíky!

5)  Seb (09.02.2015 17:58)

Hm, takže jsi nechala Edwarda jako umřít, to to tedy Isabella nemá vůbec lehké. :'-( I když doufat, že žije, když nenašli jeho tělo, by mohla.
No a já budu doufat, že se děj povídky časem obrátí k lepšímu.
Čtení jsem si moc užila.

4)  martisek (09.02.2015 13:16)

Trochu mě děsí, jakým směrem se povídka ubírá. Doufám, že to všechno dopadne dobře
Skvělý díl, jen je opravdu smutný Těším se na další pokračování...

3)  betuška (09.02.2015 10:01)

tak ja som tiež zmámená...

nebudem opakovať, úplný súhlas s kate...a dúfam v šťastný koniec...som teda ešte nečítala nič z tohto asi obdobia čo by skončilo blbo...a nerada by som začínala teraz alebo tento?
ďakujem za pekný začiatok týždňa, pre mňa

SestraTwilly

2)  SestraTwilly (08.02.2015 22:33)

to bude určite omyl...ty im to teda parádne komplikuješ.Teraz som zvedavá,ako z toho vybruslíš .Dúfam,že to nebude mať zase smutný koniec.:( Veľmi som zvedavá na pokračovanie.

Kate

1)  Kate (08.02.2015 22:26)

Téééda... Co ten konec? Ještěže víme, že Edward určitě není mrtev. Tedy ne tím lidským způsobem.
Že se Isabella bude muset učit italsky? Á némá tám k tómů náhodóu jednóhó Itálá? :D
Zpráva od Rosalie je pro Bellu určitě smutná, ale dárek od Edwarda ji rozveselil. Ale nechtěl dát náhodou tím dárkem Belle něco, o čem by si mohla se Strettim povídat? Ten dopis je krásný! A dárek geniální! Já chci taky originální da Vinciho spisy!
Velmi si užívám rozhovory Isabelly a manželů Cullenových! To je prostě skvělé!
Mám pocit, že pan Whitlock něco tají... Otázkou je, co.
Děkuju za skvělou kapitolu, kterou jsem si díky Carlisleovi a Esme moc užila. Znáš mě. :)
Klaním se. :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Zatmění -smečka