Sekce

Galerie

/gallery/7perex.jpg

Edward se nechá přemluvit k cestě na poněkud netradiční svatbu Jasperova přítele. O jak moc zvláštní událost jde, zjistí až na místě. Nevěstou je totiž lidská dívka, Bella.

Původní jednorázovka, která se trochu namnožila...

Jde o mou první zveřejněnou povídku. Proto prosím o shovívavost.


7 dní do svatby

„Těší mě,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. Proč jsem se jen nechal přesvědčit a jel na tuhle prokletou svatbu. Proč? Protože když si Alice vezme něco do hlavy, je hrozně neodbytná a vynalézavá, aby dosáhla svého.

Pozvánka na svatbu Jasperova přítele přišla už před měsícem. Divil jsem se proč s takovým předstihem. Většina upířích akcí nepotřebuje delší plánování než několik hodin.  Když se pro něco rozhodneme, není přeci moc důvodů proč na něco čekat. Navíc ten způsob.

 

 

Isabella Marie Swanová & Jeremmy Richard Whitcomm

vás zvou na svou svatbu

konající se od 6. do 13. srpna tohoto roku

Old Mansion, Lancashire, Anglie.

Všichni vaši blízcí jsou též srdečně zváni k účasti.

 

 

Kdo má svatbu celý týden?

Jasper se znal s J. R.em, jak si Jeremmy nechával říkat z dob, kdy bloudil bezcílně po světě, než našel Alici. Vděčil mu za několik dnů jeho společnosti a nabídky útočiště v nějakém zchátralém domě.

Jasper na něj vzpomínal s vděčností. Proto když přišlo pozvání na svatbu, nezaváhal, přestože svého přítele neviděl téměř celé století. Alice byla pochopitelně nadšená a také hned rozhodnutá, že musím jet s nimi. Všem se nám ulevilo, že Rosalie s Emmetem trávili své snad osmisté líbánky kdesi v Amazonii. Díky tomu neměli o pozvání nejmenší tušení. Rose by si něco takového nenechala ujít. Určitě by se nechala inspirovat a nás by tak brzy čekaly další svatební povinnosti.

Záviděl jsem Carlisleovi jeho povinnosti v nemocnici, které ho z účasti na tak velkolepé akci vyvázaly. Esmé ho pochopitelně nemohla nechat samotného. Vzhledem k letním měsícům jsem se na školu vymluvit nemohl. Každý věděl, jak o společnost mimo naši rodinu nestojím. Přesto na mě Alice naléhala. Sestřenky z Denali jsou údajně pozvány také.

„No tak, Edwarde, změna společnosti ti přeci prospěje,“ nedala se Alice odbýt.

Nejsem si zrovna jistý, jestli Tanya bude nadšená, ale je pravda, že když se zrovna nesnaží získat mě, rád si s ní i s jejími sestrami popovídám.

„Eh, tak dobře. Ale něco za to.“ Ani jsem nemusel dodávat, o jakou odměnu mi šlo, Alice to hned viděla. Není báječné vyvázat se z jejich bláznivých nákupů alespoň na celý jeden rok?

Ušklíbla se, ale pak hned běžela radostně balit a honem přemýšlela, jaký dar bychom měli novomanželům přivézt.

O Jeremmym už Jasper Alici vyprávěl. Těšila se, až ho pozná, ale ještě zvědavější byla na jeho nastávající. Přiznám se, že já trochu taky. Myslel jsem, že většinu upíří populace ve Státech známe. Nejspíš to bude někdo z Evropy. Nebo že by šlo o někoho hodně mladého?

Když jsme dorazili na místo, čekalo nás veliké překvapení. Nešlo o to velké anglické sídlo ve stylu přelomu 19. a 20. století, to jsem čekal, ale budoucí paní Whitcommová nebyla...Byla totiž člověk.

Zrovna jsme se všichni seznamovali, když jsem poprvé ucítil její pach. Stálo mě to všechno soustředění, abych se hned na ni nevrhnul. Něco tak sladkého a vábivého jsem nikdy necítil. Jed se mi začal sbíhat v ústech. Snad jen díky Jasperově pomoci jsem vydržel stát na místě v klidu a snažil se nedýchat. Nedýchat a nemyslet. Napadalo mě tolik způsobů, jak získat, jak ochutnat... Ne, to přeci nemůžu... Nebo ano?

„Moc ráda vás všechny poznávám,“ řekla Isabella. Zrudla ve tvářích a plaše nás sjela pohledem. Je možné, aby zrudla ještě víc? Ta krev byla už tak dost přitažlivá, a když se jí nahrnula do tváří, musel mě Jasper chytit za paži.

Jaká ironie, nebyl jsem to vždycky já, kdo ho musel krotit?

„Jistě jste po cestě unaveni. Zavedu vás do pokojů,“ navázal J.R. „Bello, miláčku, můžeš zatím dohlédnout na přípravu dnešní večeře?“

„Emm, ano, tak zatím.“ Odešla, ale já se pořád nebyl schopný pohnout. Její vůně byla stále v místnosti.

„Můžeme?“ zeptal se náš hostitel.

„Edwarde?“ to už se ozval Jasper, ale byl to dotaz na můj stav, ne na odchod.

„V pořádku, samozřejmě.“ Procedil jsem zase přes zuby, skrz které jsem se opatrně nadechoval. Ulevilo se mi, když jsme se dostali do patra. Byli tu sice cítit lidské pachy, ale ne ten pro mě téměř neodolatelný.

Co to bylo? Přece jim nezkazíš svatbu, Edwarde! křičela na mě Alicina mysl.

Alespoň si jednou zkusil, jaké to je, ale vážně ti to nezávidím. Jasperovy myšlenky zrovna povzbudivé nebyly.

Nejhorší však byly myšlenky našeho hostitele. Ten měl v hlavě jen svatbu a všechny přípravy, takže se vlastně veškeré jeho myšlenky točily okolo jeho Isabelly. Její tvář mi připomínala tu palčivou touhu po její krvi. Nemohl jsem se dočkat, až budu sám ve svém pokoji.

Ale nebyl jsem tam dlouho. Vlastně jsem tam strávil asi třicet vteřin. Bylo mi jasné, že pokud tu mám nějakým způsobem vydržet celý týden, musím na lov. Neobtěžoval jsem se s vysvětlováním ani omluvami. Není mi to podobné, ale tahle situace je šílená. Já byl málem šílený žízní. Po tolika letech sebezapření mi na pár okamžiků bylo všechno jedno a já málem všechny zklamal. Kdybych podlehl svému vnitřnímu démonovi, zklamal bych všechny, na kterých mi záleží, svou rodinu. Navíc bych nesmyslně zničil jeden nevinný lidský život, který teprve začal.

Alice vše uvidí a omluví mě s vhodným odůvodněním ze všech společenských aktivit.

 

6 dní do svatby

 

Byl jsem venku po zbytek dne a celou noc. Až v pozdních dopoledních hodinách jsem se vrátil do svého pokoje. Snažil jsem se, aby mě nikdo neviděl. Vzhledem k tomu, že pozvaná společnost byla zrovna na prohlídce sídla s výkladem od našeho hostitele, nebyl to takový problém.

Sídlo bylo rozlehlé, že na jeho prohlídku nestačilo ani celé dopoledne. Slyšel jsem hluk na chodbě a hovory hostů o programu na odpoledne. Někteří chtěli v prohlídce pokračovat, jiní si chtěli užívat hezkého počasí. Všichni se mají sejít u oběda. Všichni, tedy i já. Snad Alice vymyslela nějakou dlouhodobější výmluvu. Doufal jsem. Nechtěl jsem se k Isabelle Swanové už ani přiblížit.

„Tak na to rychle zapomeň,“ přerušila Alice mé naděje. „Řekla jsem jim, že ti není po cestě dobře, ale nemůžeš se tu schovávat celý týden. Zvládneš to, my ti s Jasperem pomůžeme.“

„Omlouvám se vám. Nerozumím tomu. Ještě nikdy se mi to nestalo, ale ta její vůně...“

„My to... No, nemůžu říct, že chápeme, ale snažíme se pochopit. Edwarde, vždyť už jsi vydržel tak dlouho. Ty to zvládneš,“ řekla Aleci a stiskla mi ruku.

„Je mi to líto, ale opravdu nebude moc vhodné, když se neukážeš,“ dodal Jasper, který byl o mých záměrech informován již od Alice. „Navíc se po tobě Bella ptala. Prý jestli ti nemá poslat doktora. Mám dojem, že to by nebyl nejvhodnější nápad,“ podíval se na mě se zvednutým obočím.

Lékařské vyšetření upíra by opravdu nebylo nejvhodnější.

„Počkej, jak to doktora? Ona to neví?“ došlo mi.

Jasper přikývl. „Neví nic o upírech. Ale překvapuje mě, že ty to nevíš. Na co včera myslela, když jsme se seznamovali? Neříkej, že si tvé reakce nevšimla?“

Na včerejšek se mi vzpomínat nechtělo. Jen co to Jasper zmínil, vzpomínka na Isabellin pach mi zase málem zatemnila mozek. Ale ta poznámka týkající se mysli Belly, jak si nechávala říkat, mě rychle probrala. Já ji neslyšel. Nevím, co si myslela. Možná to bylo jen tím, že moje hlava byla plná její vůně a už nic jiného se ke mně nedostalo. Určitě to muselo být tím. A jestli si všimla mé reakce? Normální lidská reakce na rozzuřeného upíra z vůně krve by byl útěk. Ona jen zrudla. Při té vzpomínce se mi začal jed zase množit v ústech. Její červené, krví nalité tváře...

„Edwarde, jsme tu na svatbě. Nemůžeš jim to takhle zničit. Viděl jsi, jak ji J. R. miluje? Co všechno pro ni připravil?“ napomenula mě Alice.

Jestli ji miluje, to nevím. Vždyť si ji chce vzít a to nejdůležitější jí neřekne.

„Alice, nezlob se, ale jak si může upír vzít člověka a myslet to vážně?“ zeptal jsem se.

„Neslyšel jsi někdy o tom, že láska je slepá?“ zněla její odpověď.

„To je sice hezké, ale jestli ji opravdu miluje, jak si ji potom může vzít? Snad si nemyslí, že s ní může žít její lidský život?“

Alice se rozesmála. „Bráško, to ty bys mi měl říct, co si myslí.“

No, jistě. Když umím číst myšlenky, nemám důvod se na ně ptát. To byl v poslední době Emmetův oblíbený hloupý žert. Jako kdyby čtení mysli znamenalo vševědoucnost. Na co ale Bella myslela a proč se k ní její snoubenec tak divně chová? A proč mi na tom vlastně záleží? Vždyť je to přeci jedno. Já si tu jen přetrpím svých sedm, vlastně již jen šest dní.

„Prosím tě, převlékni se, ať můžeme jít konečně na oběd,“ přerušila Alice moje myšlenky.

„Oběd, to nemyslíš vážně,“ ušklíbl jsem se. Lidské jídlo je něco tak odporného.

„Copak sis na studiích nezvykl? Je to jen na chvíli.“ Nevěřícně jsem si ji prohlížel. „Musíš se tam ukázat, jinak toho doktora zavolá,“ naléhala.

Povzdychl jsem si a šel se do koupelny převléct.

 

„Bella bude sedět na druhém konci jídelny. Okna jsou sice otevřená, ale vítr nefouká, takže její pach se drží jen v její blízkosti,“ instruovala mě Alice, když jsme scházeli do přízemí.

Fajn, takže se budu držet u vchodu, co nejdál od ní.

„Musíš ji jít pozdravit. Opravdu si dělala o tebe starosti.“

„To nemůžeš myslet vážně. Já se k ní nemůžu přiblížit. Nedokážu být vedle ní a už vůbec ne s ní promluvit.“ Jen při myšlence její blízkosti jsem viděl sám sebe nebezpečně blízko krční tepny budoucí nevěsty. To nemůžu, všichni jsou tu kvůli ní a já bych to všechno zničil.

„Budu po ruce, když bude třeba,“ zašeptal Jasper tak, aby to lidské ucho neslyšelo, a vešli jsme.

Velká jídelna byla plná kulatých stolů s bílými ubrusy, na kterých bylo prostřeno k obědu. Vypadalo to jak v nějakém hotelu. Trochu zvláštní pojetí do anglického sídla, ale já nejsem majitel. První, co jsem uviděl, byla Bella. Byla na druhé straně místnosti. Seděla u jednoho stolu a bavila se s nějakou ženou s špinavě blond vlasy. Když ta žena zvedla hlavu, všiml jsem si podoby. Jistě to bude Bellina matka. Měly již dojedeno. To znamená, že by snad brzy mohla odejít, svitla mi naděje.

Bella zvedla hlavu, podívala se na mě a plaše se usmála.

„Běž,“ poručila mi Alice.

Jenže já nemohl. Podíval jsem se do Belliných hnědých důvěřivých očí a nemohl jsem k ní udělat ani krok. Nemůžu jít k někomu tak bezbrannému a ohrožovat ho. Ona by spíš potřebovala chránit. Vždyť je tak křehká a slabá a svět okolo ní je plný nebezpečí. Já jsem třeba jedno z nich.

Jdi, přece vidíš, že na tebe čeká, hudrovala Alice.

Jsem pořád vedle tebe, není se čeho bát, utěšoval mě Jasper.

Opatrně jsem se nadechl, abych se ujistil, že neucítím její pach. Bylo to v pořádku. Tak ještě jeden hluboký nádech. Měl jsem malou naději, že hovor bude natolik krátký, že mi vzduch v plicích bude stačit.

Pomalou, rozvážnou chůzí jsem došel až k ní. Při každém kroku jsem zpytoval sám sebe, jestli vůbec můžu ještě pokračovat. Zvláštní bylo, že jsme ze sebe po celou dobu nespustili oči. Sice matce odpovídala na její dotazy, ale dívala se na mě. Přitom si žmoulala rukávy modrého trička, které jí byly příliš dlouhé. Byla tak bledá, jen tváře jí při mém pohledu zrůžověly a srdce začalo rychleji bít. Musela si všimnout mé včerejší reakce. Bála se, alespoň tak jsem si její reakci vysvětloval.

„Dobrý den, jsem ráda, že je vám již lépe. Už jsme o vás měli starost.“ Starost v jejím hlase jsem opravdu slyšel, ale ne v její hlavě. Její myšlenky jsem nemohl přečíst. Díky téhle záhadě mi ani tolik nevadil její horký dech. I když voněla ještě lépe, než jsem si pamatoval. Zalila mě vlna klidu, vděčně jsem kývl hlavou směrem k Jasperovi stojícímu opodál.

„Zdravím  a omlouvám se. Už jsem v pořádku a nebudu vám na obtíž.“

„Rozhodně nejste na obtíž. Škoda, že jste přišel o prohlídku domu. Možná by Vás J.R. mohl ještě provést.“

Takový pohledný mladý muž. Vypadá ještě lépe než J.R. No hlavně, že bude Bella šťastná. Ale kdo to je... „Bello,“ upozornila na sebe žena, která vedle ní seděla.

„Ah, promiň, mami. Představování mi nikdy nešlo. Edward Masen, moje matka René Swanová.“

„Velice ráda vás poznávám, mladý muži.“

„Těší mě.“ A vzduch byl pryč. Modlil jsem se, aby se něco stalo a já se nemusel nadechnout.

„Drahoušku!“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se, i když mi bylo jasné, kdo k nám rychle přichází. .J.R. měl sice vstřícný úsměv a každý by mu věřil, že je dobře naložen, jen já  ne. Jeho myšlenky totiž tak přesvědčivé nebyly. Musím si dát na tohohle kluka pozor. Už mě to všechno stálo tolik úsilí. Nemůžu si ji nechat teď vyfouknout.

To není možné, on na mě žárlil. Taková hloupost, ale třeba jen prostě žárlí na každého. Byl jsem mu však vděčný, zachránil mě od dalšího hovoru.

„Bello, drahoušku, omlouvám se, že jsem vás vyrušil. Edwarde, už je vám lépe? To jsem rád.“ Ani se na mě nepodíval, jeho pohled se věnoval pouze jeho nastávající. „Miláčku, potřebuji nutně tvou pomoc.“

„Tomu nevěřím. Že by sis nevěděl s něčím rady a potřeboval můj názor?“ prohlásila Bella nevěřícně a přitom bez náznaku ironie.

„Je to přeci i tvoje svatba, zlato. René, musíte mě podpořit. Bella se vůbec nechce zapojit do příprav,“ naléhal J.R..

„Holčičko, to nemyslíš vážně. Vdáváš se jen jednou za život. Musíš si to užít,“ nabádala ji matka.

Bella jen protočila oči a špitla směrem ke mně: „Omluvte nás, prosím.“

Kývl jsem hlavou a rychle odešel. Co kdyby se mě náhodou ještě někdo na něco zeptal. Pochopitelně jsem neobědval. Bylo mi jedno, jak si to obsluha vysvětlí. Chvíli jsem seděl vedle Alice a Jaspera, kteří se nadšeně bavili o domu a svatebních přípravách. Prohlížel jsem si i ostatní svatebčany. Hostů bylo téměř ke stovce. Byli to samí lidé. Jak je možné, že svatba upíra s člověkem je plná lidí. Jediní hosté z jeho strany jsme my. Sestřenky z Denali se na poslední chvíli omluvily s tím, že dorazí až na samotný obřad. Takže žádné rozptýlení v podobě přátelského hovoru se konat nebude.

Tohle budou opravdu těžké dny. Proč mám v sobě tolik hloupé slušnosti a zůstávám tady, když bych nejraději odešel? Nedokázal jsem si odpovědět.

 

5 dnů do svatby

 

Nebavilo mě být pořád ve svém pokoji, kde bylo klasické vybavení pro lidi. Postel, gauč s konferenčním stolkem a dvě křesla, vše v hnědozeleném ladění.

Bál jsem se, abych Bellu nepotkal. Jasper nemohl být pořád se mnou, aby mě hlídal. Ptal jsem se ho, jestli ví, co je to za divnou svatbu? Jaké má J.R. pohnutky ke svému konání? Alicino prohlášení o slepé lásce jsem nevěřil. Otázek jsem měl mnoho, ale odpovědi žádné. Díky přípravám a organizaci programu na každý den Jasper s J.R.em neměl možnost mluvit. Alice tvrdila, že vidí jen šťastný průběh svatby. Takže ani ona mi nedokázala pomoc uhasit mou žízeň po informacích. Tahle žízeň byla jediná, na kterou jsem si dovolil myslet.

V noci jsem byl z preventivních důvodů na lovu. Potřebu pít jsem neměl, ale věděl jsem, že by to bylo jedno, kdybych potkal Bellu.

O prohlídku domu jsem nestál. Stačilo mi jen nahlédnout do některých myšlenek nadšených dam při večeři sedících až příliš dlouho nad moučníkem. Rozhodl jsem se, že budu na jídlo chodit mezi prvními. Bylo to jen preventivní opatření, aby mě Bella zahlédla, až přijde, a nechtěla zase volat lékařskou pomoc. Po jejím příchodu jsem se co nejrychleji vypařil. Snažil jsem se prostě vypadat jako normální zdravý člověk, aby neměla starost. Ale další rozhovor s ní jsem nemohl riskovat.

Při snídani jsem v mysli jedné údajné milovnice hudby zahlédl malý salonek s klavírem. Bylo mi hned jasné, že to je místo, kde můžu trávit čas konečně smysluplně, a odešel jsem. Tedy až poté, co jsem si byl jistý, že mě Bella viděla. Ptala se zrovna J.R.a, jestli s ním taky půjdu na rozlučku se svobodou. Další věc, která by mě zajímala. Pozvání jsem nedostal. S kým jiným než se mnou a Jasperem by měl J.R. trávit rozlučku se svobodou?

Kdyby to šlo, asi by mě z těch všech otázek začala bolet hlava. Raději jsem přidal do kroku, abych konečně mohl zasednout ke klavíru v tom salonku a přišel tak na jiné myšlenky.

Našel jsem si konečně vhodné útočiště, které bylo v levém křídle sídla, tedy na opačné straně než byly pokoje pro hosty a vlastně na druhé straně od všeho společenského dění. Sem nikdo nechodil. To mi přesně vyhovovalo. Byla to malá místnost, jejíž původní bílá výmalba dávno zešedla a částečně i zažloutla. Hudební salon by však dle mého názoru měl vypadat poněkud jinak. Tohle byl jen pokoj s jedním malým oknem, kam někdo odklidil klavír, a to ještě ke všemu bez stoličky. Vrátil jsem se na chodbu, kde jsem zahlédl židli a s ní v ruce se vrátil  ke svému oblíbenému nástroji.

Prsty jsem zlehka přejel klaviaturu. Pár tónů zrovna neladilo. Ach jo, nevadí. Mohl bych vybírat skladby, kde tyhle tóny nejsou. Jen to fis opravdu potřebuji. Otevřel jsem horní desku klavíru a pokoušel se natáhnout strunu, aby zase ladila. Ještěže ladičku tohle tělo nepotřebuje. Nakonec jsem neodolal a nástroj naladil celý. Alespoň jsem přišel na jiné myšlenky než dosud.

Konečně hotovo a můžu hrát. Možná je to tím, že jsme v Anglii, vzpomněl jsem si na Arthura Sullivana a jeho Twilight, Romance Op. 12.

 

 

Sotva jsem skladbu dohrál, ozvalo se zaklepání a hned se otevřely dveře. Nikoho jsem neslyšel, proto mi hned s hrůzou došlo, kdo vešel, aniž bych se musel otočit.

„Můžu?“ šeptla naše hostitelka rozpačitě. Měla na sobě hnědý svetr v barvě jejích očí a bílé kalhoty. Moc jí to slušelo. Jen co se naše oči setkaly, zrůžověly jí tváře a srdce se na okamžik zastavilo.

Musel jsem polknout, abych si uvolnil ústa od jedu a vůbec mohl promluvit. Ale raději jsem jen kývl hlavou a přestal dýchat.

„Omlouvám se. Slyšela jsem hudbu. Budete ještě hrát, prosím?“ dívala se na mě toužebně.

Tomu přání nešlo odolat, jen jsem honem nevěděl, co zahrát.

„A co máte ráda?“ Musel jsem mluvit stručně, aby mi vzduch vystačil, co nejdéle.

„Hmm, znáte Clear de Lune od Debussyho?“

Místo odpovědi jsem začal hrát. Nemohl jsem z ní spustit oči. Líbezně se usmívala a dívala se z okna.

Hudba dozněla.

„Mám tu skladbu hrozně ráda. Maminka ji hrávala, když jsem byla malá.“

„Vaše maminka hraje?“

„Jen trochu, moc skladeb neznám, ale vždy se mi hra na klavír líbila.“

„A vy hrajete?“

Zavrtěla hlavou.

Byla tu se mnou sama, daleko od všech lidí i od svého snoubence. Tohle mohla být moje příležitost...

„Schovávám se tady před světem, myslím tady v levém křídle. Nikdo sem nechodí. Překvapilo mě, když jsem vás slyšela hrát.“

Její slova mě překvapila a ji zachránila. Hořela ve mně zvědavost, konečně jsem měl příležitost nahlédnout do její tiché mysli.

Opatrně jsem se nadechl. „Proč se nevěsta schovává před svými hosty?“

„Jsou to spíš J.R.ovi hosté... Ne, já vím, jsou to naši hosté. Ale já to takhle nechtěla.“

„Vy jste nechtěla svatbu?“

„Ano... totiž ne... Chtěla jsem svatbu, ale ne tak velkou. Tolik lidí, J.R. ze všeho moc dělá.“

„A vy jste spíš samotářský typ,“ konstatoval jsem

„Jak to víte?“ Byla zaskočená.

„Všiml jsem si, že pokud Vás někdo neosloví, sama se zrovna nehrnete.“ Kdy jsem si toho vlastně všiml?

„To je pravda. Nerada jsem středem pozornosti.“

„Tak proč taková velká svatba?“

„J.R. si to přál, navíc maminka byla nadšená.“

„Ale je to i vaše svatba. Neměla byste do toho mluvit?“

„Vždyť jde jen o jeden den. To snad nějak zvládnu.“ Skromná a nesobecká. Taková je Bella Swanová.

„Ve vašem případě jde o celý týden,“ usmál jsem se.

„Jo, to zase J.R. přehnal. Rád dělá dojem, i když nevím, proč má po třech letech pořád potřebu mě takhle ohromovat,“ povzdechla si. „Ale co, co znamená jeden týden oproti celému životu? Udělám mu teď radost a on se po zbytek života o mě postará. To je přeci malá oběť, ne?“

Zmohl jsem se jen na pokrčení ramen. Jak dlouhý její život po svatbě bude? Opravdu ji J.R. miluje? Pokud ano, bude chtít být s ní. To by ji ale musel proměnit a rázem by bylo po životě. Nebo... Zase ty nepříjemné myšlenky a dohady, před kterými jsem sem utekl. A ona mě tu našla.

„Budete ještě hrát?“

Zaváhal jsem.

„Prosím,“ vzdychla.

Jejímu přání nešlo odolat a já chtěl hrát, tak jsem položil prsty na klaviaturu a spustil Fibichův poem.

 

 

Dívala se stále z okna a já se musel dívat na ni. Po několika taktech se na její tváři cosi zalesklo, hned to setřela rukou a otočila se ke mně zády. Sotva hudba dozněla, ozvalo se zašeptání.

„Děkuji. Bude mě hledat, musím jít.“ A klaply dveře.

Možná ji tak dojala má hra.

Zhluboka jsem se nadechl. Místnost byla prosycena její vůní. Musím odtud ihned pryč, a to nejen z téhle místnosti, ale z tohohle sídla a nejlépe z Anglie. Musím co nejdál od ní. Sice jsem jí neublížil teď, ale to jen díky tomu zvláštnímu rozhovoru. Co když mě to příště nezadrží. Někdo jako ona si nezaslouží takovou smrt.

Vyběhl jsem na chodbu a spěchal směrem k východu. Málem jsem cestou porazila Alici.

Promiň, nestihla jsem přijít dřív. Když jsem ji zahlédla, byla už u tebe. Ale nic se naštěstí nestalo. Vše je v pořádku, usmála se.

„Nic není v pořádku. Pořád ji můžu ohrozit, musím odtud pryč,“ vztekle jsem zareagoval na její naivní myšlenky.

„Nemusíš, když jsi jí neudělal nic teď, tak už jí určitě neublížíš.“ Milosrdná lež, ale to věděla. „Co jí mám říct? Tedy jak tě mám tak najednou omluvit.“

„Třeba něco ve smyslu neodkladných záležitostí v Londýně.“ Rozběhl jsem se pryč, abych se co nejrychleji dostal do svého auta.

Hned jak jsem opustil pozemky sídla, sešlápl jsem plyn až k podlaze. Chtěl jsem se odtamtud dostat co nejrychleji. Nevěděl jsem kam jedu, bylo mi to jedno. Hlavně, co nejdál od ní, abych už nemohl ohrožovat její život, aby byla v bezpečí. Beze mě přeci bude v bezpečí.

Prudce jsem zabrzdil. Ještěže silnice byla prázdná, jinak by do mě určitě někdo narazil.

Bude teď opravdu v bezpečí? Jak může člověk být v blízkosti upírů v bezpečí? To je přeci naprostá pitomost. Proč si ji chce J.R. vzít? Pokud je to opravdu z lásky a chce s ní být, proč jí o sobě neřekne pravdu? Vzít si ji s tou lží je tak sobecké.

A co po svatbě, nechá ji dál žít? To by si ji přece nebral. Bude z ní chtít udělat to, co jsme my. To není jen sobecké, to je tragédie. Vždyť kdyby ji miloval, nemohl by to pro ni chtít. Ona je tak čistá, ušlechtilá a... krásná. To sem teď nepatří! Zlobil jsem se na sebe pro tu zbloudilou myšlenku.

Tak zpět. Ona si opravdu zaslouží, aby se o ni někdo postaral. Vždyť tak odůvodňovala svou trpělivost nad vší tou maškarádou, která ji tento týden obklopovala. A je to snad jediný důvod proč si J.R.a bere? Nebo ho opravdu miluje? A proč mě to najednou tolik zajímá? Je to přeci její věc, jak chce strávit svůj život. Mně by mělo jít jen o její bezpečí.

Jenže představa Belly v bílých šatech, jak říká své ano svému snoubenci, je mi poněkud nepříjemná. Štve mě, že by měla říct své ano J. R.ovi, který s ní má bůhvíjaké záměry.

Mezitím se venku setmělo. Vystoupil jsem z auta. Až teď jsem si všimnul, že stojím kousek od malého lesa. Bez rozmyslu jsem k němu zamířil. Bylo mi jedno, co bude s autem. Stejně je z půjčovny. Potřeboval jsem pročistit hlavu. Nemyslet na to, co jsem nechal v tom starém sídle, nemyslet na Bellu. Ale nešlo to. Bylo jedno, kolik mil jsem od ní. Její tvář jsem viděl všude. Její oči v barvě mléčné čokolády, zrudlé tváře a nádhernou bledou pleť. Je jak porcelánová panenka, tak křehká.

Vstoupil jsem do tmavého lesa a nasál vzduch. Doufal jsem, že mě nějaká zvěř rozptýlí. Kdesi na jihu se pásli srnky, ale netáhlo mě to k nim. Včera v noci jsem byl na lovu, abych Bellu neohrožoval, a tak mě žádná krev nelákala. Tedy až na tu její.

Nemůžu se vrátit. Vím, že nemůžu zpátky, a přesto bych tolik chtěl být zase v její přítomnosti. Zjistit odpovědi na své otázky. Jak je možné, že bude svatba mezi upírem a člověkem? Taková absurdita. Proč si ho ona bere, copak může vůbec člověk upíra milovat? Je přeci přirozené, aby se nás lidi báli a nevyhledávali naši společnost. Ona navíc chce s jedním z nás strávit zbytek života. Není blázen? Možná to je důvod, proč jí nedokážu číst myšlenky. Její mysl nefunguje normálně, chybí jí pud sebezáchovy. Je bezbranná. Potřebuje ochránit, protože její instinkty to nedokážou. Ale můžu ji ochránit samu před sebou? Tak rád bych se o to pokusil...

Ona věří, že J.R. je její ochránce, že se o ni postará. A opravdu to udělá? Kdyby jí chtěl ublížit, neorganizoval by takovou velkou svatbu. Nebo ano?

Chtěl jsem si vzpomenout na jeho myšlenky, jak na mě působil jeho charakter, ale kromě myšlenkového víru točícího se kolem téhle podivné svatby se mi nedařilo nic vybavit. Měl jsem těch posledních pár dnů tolik starostí sám se sebou, že jsem své okolí téměř nevnímal. Tedy až na jednu výjimku.

Zastavil jsem se mezi stromy a lehl si na holou zem. Skrze větve prosvítala noční obloha a bylo vidět i pár hvězd. Jestli ten pohled byl působivý nebo obyčejný, těžko posoudím. Neviděl jsem přes jeden dívčí obličej. Zavřel jsem oči, ale za mými víčky byla také. Nešlo před ní utéct.

Kousek ode mě zahoukala sova.

 

4 dny do svatby

 

Začal jsem si představovat dvě misky váhy. Na jedné byla Bellina sladká neuvěřitelně vábivá vůně. Byla až k zešílení. Proto

abych ji mohl ochutnat, bych skoro zahodil všechnu mou snahu o ovládání pěstovanou již tolik let. Zradil bych tak Carlislea a vůbec celou rodinu. To nemůžu dovolit.

Na druhé misce byla Bellina bezpečnost, její budoucnost, její křehký lidský život ohrožený jejím podivným snoubencem. Ať jsou jeho pohnutky jakékoli, Bella člověkem nezůstane. Ona o takové možnosti nemá ani tušení, neví, co ji čeká. Věří ve šťastné manželství.  Šťastné manželství s upírem? Hořce jsem se ušklíbnul. To přeci nemůžu dovolit.

Začalo svítat. Cítil jsem na tváři sluneční paprsky. Najednou jsem si představoval, že tak nějak by mohl být teplý dotyk jejích rukou. Zatřepal jsem hlavou, abych setřásl takové myšlenky.

Můžu ji ochránit před naším nelidským světem a zároveň před sebou? Budu mít dostatek sil ochránit ji před její nepříčetnou myslí a neublížit jí sám?

Věděl jsem, že žádné odpovědi znát nebudu, dokud se nevrátím zpátky. Jenže já se nesmím vrátit. Byl to správný závěr, nesmím Bellu znovu vidět, ale moje tělo si to zamířilo samovolně, bez mé vůle, zpět k autu.

Sem mi cesta trvala téměř celý den. Zpátky budu nejdřív večer. Možná bych mohl stihnout večeři. Najednou bylo jasné, která miska váhy je těžší a pro mě důležitější.

To už jsem měl nastartováno a otáčel volantem zpět k Old Mansion.

Budu si muset promluvit s J.R.em, zjistit situaci a donutit ho, aby ji opustil, nebo alespoň řekl Belle pravdu.

Vjížděl jsem na pozemky patřící k sídlu, když jsem uslyšel Alici.

Vítej zpátky. Ani nevíš, jak jsem ráda, že sis to rozmyslel. Na večeři to už nestihneš, ale zítra bude jistě na všechno dost času.

Opravdu to mám ještě odkládat, je dost času?

 

3  dny do svatby

 

Celou noc jsem s Alicí a Jasperem probíral situaci. Domlouvali jsme se, že společnými silami přesvědčíme J.R.a, aby si s námi konečně promluvil. Nechápal jsem, jak je to možné. Už jsme tu několik dní a Jasper neměl jedinou příležitost, kdyby si mohl se svým přítelem pohovořit. Přes den bych to pochopil, musel se věnovat té spoustě hostů. Ale co v noci, když nespí? Napadlo mě jediné, věnoval se Belle... Z té představy se mi udělalo zle, hrozně mě to štvalo. Nenáviděl jsem ho snad ještě víc. Počkat, já ho nenávidím? Vlastně ano, vždyť si tolik zahrává s jejím životem. Je to vůbec možné, aby spolu trávili noci a jí se nic nestalo? Těžko říct, co já vím o vztazích mezi upíry a lidmi.

Včera, když jsem se vrátil, bylo opravdu již po večeři. Většina návštěvníků téhle zvrácené svatby byla na pokojích, nebo se procházela po rozlehlých zahradách. Pozdravil jsem se s několika povědomými tvářemi kývnutím hlavy a spěchal jsem za svými sourozenci. Cestou do jejich pokoje jsem se však neubránil, abych nepátral po náznaku Belliny přítomnosti. Kde asi je? Co asi dělá? Byl jsem ale jediný, kdo se zabýval nevěstou. Všichni ostatní měli plné hlavy pouze jediné osoby. Byl to úžasný, pohostinný a až neuvěřitelně dokonalý Jeremmy Richard. Nějak mě ten J.R. začíná pít krev. Copak je tu středobodem všeho?

Stejné myšlenky a hovory o našem hostiteli vedli snad všichni i u snídaně. Šel jsem se podívat do jídelny, abych toho „pana úžasného“ mohl konečně odchytit na slovíčko. Zatím nepřišel.

„Pane Masene!“ ozval se za mnou radostný hlas, který mě zahřál a vyděsil zároveň. Jako Edwarda Masena, bratra své ženy, mě Jasper představil Isabelle a Jeremmymu, když jsme sem přijeli. Ještě než se tak stalo, málem se dostal na povrch vraždící netvor, které ho jsem v sobě potlačoval. Jen díky Jasperově daru se mi podařilo tu stvůru potlačit, ale teď jsem tu s ní byl zase sám. Už jednou jsem odolal, ale nevím, jestli se mi to zase podaří. Otočil jsem se.

„Přeci jen jste se stihl vrátit. Už jsem se bála, že bude obřad bez vás.“ Její oči zářily radostí, až mě to překvapilo. Takhle jsem jí nikdy neviděl. Asi se dozvěděla nějakou dobrou zprávu těsně předtím, než mě viděla. Není přeci možné, aby byla tak veselá proto, že mě vidí.

„Ehm, nakonec má přítomnost v Londýně nebyla zas tak nutná.“

„To jsem ráda. Pořád doufám, že vás ještě někdy uslyším hrát. Mluvila jsem o tom s J.R.em. Navrhoval, že by klavír přestěhoval do jídelny, ale to jste byl už pryč. Nevadilo by vám, kdybyste nám zahrál po dnešním obědě?“ Při zmínce oběda se trochu ušklíbla.

Ani se jí nedivím, zase další divadlo. Dnešní oběd má být zkouška, aby se hostina  po obřadu vydařila dokonale. Vzhledem k dobré kuchyni a jednodenní pauze mezi oběma „ceremoniály“ byli všichni nadšeni. Tedy až na Bellu, jak je vidět. Nemá ráda, když je středem pozornosti.

Ale jak se zdá, moje pozornost ji těší. Opravdu její pud sebezáchovy je pod bodem mrazu. Jak může stát o společnost upíra?

„Pochopím, když odmítnete. Asi nestojíte o publikum,“ přerušila mé myšlenky a nadšení v jejích očích povadlo. Mrzelo mě to.

„Rád zahraji pro vás i ostatní. Musíte mi ale poradit něco vhodného. Nerad bych svým nevhodným výběrem obtěžoval společnost.“ Vzpomněl jsem si na její reakci při Fibichově Poemu.

Oči se jí zase rozzářily. Trochu zavrtěla hlavou.

„Věřím, že ať bude Vaše volba jakákoli, bude vhodná. Mně se každopádně bude líbit. Musím to říct J.R.ovi, aby zařídil přestěhování klavíru.“

Jsem namyšlený hlupák, nemá radost z mého návratu, ale z toho, že jí budu moci zahrát. Prostě se jí jen líbí, jak hraji.

„A kde vlastně je váš snoubenec? Nesnídá s vámi?“ To je to, proč jsem se vrátil. Musím se soustředit správným směrem.

„On snídá velmi brzy, většinou ještě spím. Je teď s mým tátou, ukazuje mu svou sbírku zbraní. Táta je ředitel malé policejní stanice. Na zbraně sice nikdy nebyl, ale J.R.ově nabídce se přeci nedá nikdy odmítnout, že?“ smutně se usmála.

„Ano, toho jsem si už všimnul.“

„Už jste po snídani, nebo se můžeme najíst společně?“ V jejím hlase zněla naděje. Líbilo se mi to, ale společné stravování musím víc než odmítnout.

„Je mi líto, že vás zklamu, ale jsem zrovna na odchodu.“

„Aha, tak se uvidíme u oběda.“

„Jistě. Dobrou chuť.“

„Díky.“ Obdařila mě okouzlujícím úsměvem a odešla k zadním stolům pozdravit nějaké lidi.

Zůstal jsem stát a tupě na ní zíral. Nevím proč, nemohl jsem si pomoci. Vyptávala se lidí okolo, jak se vyspali, jak jim chutná snídaně a podobné společenské fráze. Možná se mi to jen zdálo, ale připadalo mi, že s nikým nehovoří s takovým zaujetím jako se mnou. I její srdce zpomalilo svůj tlukot, když se se mnou rozloučila.

Musela můj pohled vycítit, protože se znenadání na mě otočila a naše oči se setkaly. Tváře jí zrudly. Měla přesně ten výraz v obličeji, který jsem měl před sebou celý včerejší den i noc. Vlastně jsem ji viděl takhle před sebou téměř pořád.

„Bello, co si mám vzít zítra na ten společný výlet? Je mi trochu hloupé brát si tenisky. Co pro nás J.R. vlastně plánuje tentokrát?“ ptala se jí nakrátko ostříhaná hnědovláska s modrýma očima. Vypadala, že je podobně stará jako Bella. Asi její kamarádka.

Zmínila důležité jméno J.R., toho teď musím najít a hned. Rychle jsem opustil jídelnu a šel ho konečně hledat.

 

J.R.a jsem během dopoledne potkal několikrát. Bylo jednoduché na něj narazit, ale byl pořád v něčí společnosti. Stále něco zařizoval, někoho doprovázel, či někomu radil. Nebyly to žádné důležité věci, ale ať s těmi lidmi probíral cokoli, vždy se u toho tvářil, jako by to bylo životně důležité. Věděl, že čekám, až si na mě udělá čas, ale s omluvami to pořád odkládal. Poledne se blížilo. Začalo mi být jasné, že pokud nechci použít násilí, budu muset počkat po obědě.

Vešel jsem do jídelny, která se proměnila v nablýskaný sál pro slavnostní hostinu s jednou velkou tabulí, v jejímž čele byla místa pro ženicha s nevěstou a po stranách prostřená místa s cedulkou se jménem. Výzdoba mi přišla poněkud přehnaná, ale moc jsem si jí nevšímal. V rohu místnosti stál připravený klavír. Takže budu muset J.R.a donutit k hovoru až po „koncertu“. Povzdychl jsem si. Jako bych mohl doufat, že něco půjde lehce.

Většina míst u stolu byla již zaplněna. Čekalo se vlastně na ústřední dvojici a rodiče Belly. Zaujal jsem tedy své místo vedle Alice a té krátkovlasé dívky, se kterou se ráno Bella bavila. Slečnu potěšila moje společnost, její myšlenky byly víc než prostopášné. A to má pubertu dávno za sebou. Proč jen ženy na mě reagují v každém věku stejně. Protočil jsem oči nad jejími nápady, jak mě oslovit a nenápadně dostat na pokoj. Vím víc než jistě, že moje rty na její šíji by se jí rozhodně nelíbily, protože schovávají až příliš ostré zuby pro její kůži.

Její představivost mě ale zaujala, ovšem na její místo dosadila má mysl bělostnou šíji Belly. Moje rty chtěli pohladit její hedvábnou kůži...

„Edwarde, slyšíš?! Po obědě už s ním musíme promluvit. Jasper je s ním domluvený na šachy. To by mohla být dobrá příležitost...“

„Jistě. Snad mu nebude vadit, když se mi bude konečně věnovat,“ přerušil jsem Alici trochu nevrle. Ale je dobře, že ukončila ty hloupé fantazie.

„Promiňte, ještě nás nikdo nestihl seznámit. Já jsem Jessica. Znám se s Bellou ze školy. A vy?“

„Jsem příbuzný z ženichovy strany,“ odpověděl jsem jí odměřeně a ukončil tak její naděje na navázání nové známosti.

„Aha,“ odvětila dotčeně a začala se věnovat mladému muži na protější straně stolu. Tomu se její pozornost evidentně líbila. Své k svému.

Konečně vešla dlouho očekávaná čtveřice a mohlo se podávat jídlo.

Pokládali přede mě jeden chod za druhým, kdyby do mě Alice nestrčila loktem ani bych v jídle neušpinil příbor. Nemohl jsem oči spustit z čela stolu. Isabelle to neskutečně slušelo, měla na sobě modrou halenku a dlouhou khaki sukni, vlasy vyčesané nahoru odhalovali štíhlý krk. Nalíčená téměř nebyla. Její tvář to ani nepotřebovala.

Šlo to těžce, ale snažil jsem se na ni nedívat. Všimla si mého pohledu a pokaždé, když se naše oči střetly, její tváře se vybarvily.

Zas a znova jsem se pokoušel soustředit na J.R.ovy myšlenky místo na ni. Sice již za chvíli s ním budu moci konečně hovořit, ale třeba mi konečně prozradí sám nějaké své důvody k tomu všemu tady.

Při jídle vedl stále ty samé společenské hovory o jídle, počasí, zítřejším připravovaném výletu do nedaleké vesnice. On sám se ho neúčastní. Vymluvil se na nečekané pracovní záležitosti, ale ve skutečnosti nemohl jet díky předpovědi počasí. Zítra má být slunečný den. Těžko by asi svým hostům vysvětloval, proč na slunci září. Ale všichni chápali, že chce mít své povinnosti hotové, aby si mohl náležitě užít rozlučku se svobodou. Zajímalo by mě, s kým ji bude trávit.

Po poněkud přehnané hostině, kdy hosté sotva dýchali přejedením, se ozvalo zacinkání. Jistě, proslov přeci nemůže chybět. A kdo jiný než náš hostitel se ho ujal.

„Drazí přátelé, ani nevíte, jak jsem rád, že jste všichni přijali pozvání na náš svatební týden. Já i má budoucí žena věříme, že jste poslední dny strávili příjemně a budete nadále s námi oslavovat naše štěstí.“ To říkal nahlas, ale co se dělo v jeho hlavě se mi nelíbilo.

Oslaví se moje úsilí, konečně po třech dlouhých letech bude konec...

„Nechci vás v náš svatební den příliš zdržovat. A také jistě pochopíte, že se těšíme na naše líbánky...“ Ty budou rozhodně jedinečné. Bella si ani neumí představit jak. A to ani nemusíme  jezdit moc daleko...

Rozdrtil jsem sklo, které jsem držel v ruce. Šampaňské se vylilo na stůl. Několik kapek dopadlo na rukáv mé ruky.

„Co blázníš?“ sykla na mě Alice.

„Proboha, jste v pořádku?“ ozvala se starší dáma sedící naproti.

„Nic mi není. Asi byla už nakřáplá,“ řekl jsem s pohledem na skleičku..

Obsluha ke mně hned přiběhla, aby uklidila a dala mi novou sklenici šampaňského. Slavnostní tabule byla tak dlouhá, že můj malý incident řečníka nepřerušil. Jen Bella se znepokojeně dívala mým směrem, zatímco její snoubenec pokračoval.

„Rád bych vám řekl něco o mé milované Isabelle. Nebylo lehké získat si její srdce. Odolávala mi rok než svolila k první opravdové schůzce, a když jsem ji potom za dva roky požádal o ruku, stále jsem se bál, že odmítne...“ Není pravda, že bych se bál, když konečně podlehla mému daru, už byla celá moje... „Doteď nemůžu uvěřit, že tato báječná žena svolila a už za dva dny se stane mojí ženou.“ Nemohl jsem si ji lépe vychutnat než tímhle divadlem. Ty tři příšerné roky, než jsem nabyl jistotu, že je moje, za těch několik přihlouplých dnů v téhle barabizně stálo. „Věřím, že mě neodmítnete, a společně se mnou připijete na mou krásnou nevěstu.“

„Na zdraví!“

„Na Bellu!“

„Ať jste spolu šťastní!“

A ještě jiná zvolání byla slyšet, ale já jsem je nevnímal. Viděl jsem rudě. Důvodem, proč jsem rozbil svou sklenici a málem to udělal i s tou druhou, bylo prohlédnutí J.R.ových záměrů. Je zbytečné, abych s ním mluvil. On se již rozhodl. Všem navykládal, že po svatebním obědu odjedou na líbánky, to si myslí i Bella. Ve skutečnosti ji jen odveze z pozemků sídla, stranou od lidí, aby mohl ochutnat její krev, a tak ji... Nemohl jsem na to slovo ani pomyslet.

Celé to divadlo je jen proto, že byl na ni naštvaný. Věděl, jak není ráda středem pozornosti, jak ji vadí velké a načančané svatby, jak nemá ráda společnost mnoha lidí. Dělalo mu dobře, že je středem pozornosti, ale hlavním důvodem byla pomsta. Chtěl se jí tímhle nepochopitelným způsobem pomstít za to, že hned na začátku nepodlehla jeho daru. Šlo o uraženou ješitnost. Zatím žádný člověk ani upír neodolal jeho šarmu. Proto z něj byl každý nadšený! Nikdo se na něj nezlobil, nikdo nedovedl říct nic ošklivého na jeho adresu. Já vlastně taky ne, jen když jsem se dostal mimo jeho dosah. Bella mu odolávala několik let. To znamená, že je odolnější než kdokoli jiný, ale přeci jen pak také podlehla. Znamená to zároveň, že je zcela normální. Ulevilo se mi, ale jen nepatrně. Bublal ve mně hrozný vztek. Kdyby okolo nikdo nebyl, vrhl bych se na J.R.a a roztrhal ho na malé kousíčky, které bych po jednom pomalu spálil.

Nebyli to však ti lidé v místnosti, co mě zastavilo. Rudý obličej Belly zalitý studem z přemíry pozornosti by se díky mému činu změnil v masku hrůzy. Něco takového přeci nemůže vidět. Musím to udělat jinak.

Bylo mi jedno, že Alice na mě v myšlenkách křičí, abych se uklidnil, a loktem do mě šťouchá, abych si s ostatními připil. Byl jsem zuřivostí téměř bez sebe.

„Má sladká Bella mě upozornila na skrytý talent jednoho našeho hosta. Můj nejlepší přítel Jasper byl tak laskavý a vzal na naše oslavy nejen svou ženu, ale i jejího bratra. Edwarde, můžu tě poprosit, aby si nám něco zahrál?“ J.R. hlavou pokynul ke klavíru.

Bella se na mě v očekávání usmála, ale hned zase zbledla. Bylo mi jasné proč. Podívala se mi do očí a to, co v nich viděla, byla smrt jejího nastávajícího. Jak teď můžu něco hrát?

„Jaspere!“ Sykla tiše, ale důrazně Alice. Lidské ucho by to neslyšelo.

Musíš něco zahrát, Edwarde! Teď nesmíš udělat nic jiného, slyšíš?! Alicina mysl na mě křičela. Ale snad bych ji ani neslyšel, kdyby Jasper nepoužil svůj dar. Uklidnil jsem se, ale netušil jsem, jestli dokážu hrát.

„Prosím,“ naznačila bez hlasu Bellina ústa.

Zatnul jsem zuby a s rukama zaťatýma v pěst jsem došel k pianu. Jak můžu vůbec hrát, když konečně znám ty hrůzostrašné odpovědi.

Byl jsem klidný, ale asi i upíři mají něco jako podvědomí a má zuřivost šla ven skrze hudbu. Čím déle jsem hrál, tím víc jsem prsty mlátil do klaviatury. Neměl jsem o svém počínání ani tušení, dokud jsem rázným úderem jednu klávesu nerozlomil.

 

 

 

Skladba zůstala nedohrána. Překvapeně jsem se díval na to, co jsem způsobil. Trvalo mi jen vteřinu, než jsem se postavil a otočil se k udiveným posluchačům.

„Promiňte,“ vypustil jsem z pusy a co nejrychlejšími kroky opustil místnost.

Netrvalo dlouho, než se za mnou ozvala změť hovorů probírajících můj výstup. Než kdokoli stihl udělat jakýkoli závěr, ozval se opět ten nesnesitelně přívětivý hlas: „Přátelé, prosím posaďte se a dejte si kávu. Omluvte, prosím, Edwarda. Možná jste si všimli, že se naší společnosti příliš nevěnuje. Věřte mi, že v tom není jeho špatná vůle. Má jen spousty starostí, které ho teď, bohužel, zmáhají.“

Hned mě každý litoval a nebylo, co dál probírat. J.R.ovi se přeci nic neodmítá. Hnus.

 

Namířil jsem si to hned do pokoje Alice a Jaspera. Můj vztek se začal vracet, ale teď už nebyl namířen jen na J.R.a. Alice se taky začala stávat středem mého zájmu. Proč mi to dělá?

Věděl jsem, že na tuhle otázku budu znát odpověď brzy. Uběhlo jen pár minut a oba obyvatelé pokoje přišli za mnou.

„Alice, proč? Vždyť jsi to musela všechno vidět?“ vrčel jsem na ní vztekle.

„Jestli myslíš J.R.ovi záměry tak ano, ty jsem viděla. Chce ji...“ ani ona to nemohla vyslovit. „Ale měl bys vědět, že to není všechno, co jsem viděla.“ Hned mi v myšlenkách ukázala, jak to myslí. Byl to obrázek mě a Belly, která mě držela za ruku a smála se na Alici. Všichni tři jsme byli stejně bledí, všichni tři jsme měli stejnou barvu očí.

„Ne!“ vykřikl jsem, to se nesmí stát.

„Co se děje? Alice, o čem to vy dva mluvíte?“ Jasper už nevydržel být mimo situaci.

„Důvod, proč si J.R. Bellu bere je ten, že... Chce ji... Oni nepojedou na líbánky, Jaspere,“ odpověděla mu Alice.

„Jak to, že ne? A kam ji tedy chce vzít?“

„Co nejdál, pryč z dosahu lidí, aby...“

To snad ne... Jasperovi to konečně došlo.

„Alice, proč jsi mi to neřekla?“ ptal jsem se znovu.

„Nejel bys  sem. Jedině to, že ji miluješ, jí může zachránit život.“ Já ji miluji? To je ale teď vedlejší.

„Zachránit život?“ opakoval jsem po ní nevěřícně. „To co jsi mi ukázala, není život.“

„Alice?“ ozval se zase netrpělivě Jasper.

Povzdychla si a začala konečně vysvětlovat.

„Už když nám přišlo pozvání, viděla jsem pochopitelně, na čí svatbu jedem. Bylo tu a pořád je několik možností, jak to všechno dopadne.

Jedna z možností byla, že se Edward neudrží už při prvním setkání s Bellou.“ Ztuhl jsem a znovu si vybavil tu situaci.

„Věřila jsem, že to zvládneš, a vidíš, měla jsem pravdu.“ Nad jejím vítězoslavným tónem jsem musel protočit oči.

„Pak už bylo jisté, že se do ní zamiluješ, a to znamená, že ji zachráníš,“ pronesla jakoby se nechumelilo.

„To myslíš vážně?“ Věděl jsem, že ano, ale tomu, co říkala, jsem nedokázal uvěřit. Opravdu se můžu zamilovat a navíc do člověka? Partnerská láska byla pro mě nepoznaná nejen po celý můj lidský život, ale i po dobu mé upíří existence. Copak je to všechno možné?

„Ty to pořád ještě nevíš? Jaspere, můžeš mě podpořit?“ pokračovala moje bláznivá sestra.

„Edwarde, ať se ti to zdá jakkoli neuvěřitelné, Alice má pravdu. Tedy alespoň co se tvých pocitů týče. O zbytku, pochopitelně, nemám tušení.“ Jasper se ohledně emocí mýlit nemůže. Vždy hned vše vycítí, je to jeho dar. Je to pro něj tak přirozené jako pro Alici vidiny budoucnosti a pro mě čtení myšlenek.

Já miluji Bellu? Ano, je to tak. Miluji ji, a i kdyby byl celý svět proti ní, tak ji ochráním. Nejraději bych se hned teď za ní rozběhl a vše jí řekl. Situace však k takovému počínání rozhodně není příhodná. Musím jednat s rozmyslem.

„On má dar, myslím J. R.a, má dar,“ řekl jsem a přitom přemýšlel, jak Bellu dostat co nejdál od jejího snoubence.

„Cože? O tom jsem nic nevěděl. Nikdy mi o tom neřekl,“ divil se Jasper.

„Je to jeho tajemství, nikdo o něm neví. Krom toho k dokonalosti ho rozvinul až v posledních desetiletích.“

„O co jde?“ vyhrkla Alice zvědavě.

„Všichni v jeho blízkosti podléhají kouzlu jeho osobnosti. Zdá se, že Belle trvalo několik let, než mu taky podlehla. Možná bych mohl časem číst její myšlenky...“ Vědět tak, co se jí honí hlavou.

„To je neuvěřitelné,“ hlesla Alice.

„Tak proto jsem se na něj nedokázal zlobit, když se dneska už poněkolikáté omluvil z naší šachové hry. Celé ty dny se mi vyhýbá a já ho pořád slepě omlouval“ začínal se Jasper zlobit.

Ale co teď? Musím ho nenápadně dostat od všech svědků a skoncovat to s ním.

„Edwarde, ne. To nesmíš. Mysli na Carlislea, mysli na Bellu“ nabádala mě sestra, která mé rozhodnutí viděla dřív, než jsem ho stihl zrealizovat. Měla bohužel pravdu. Carlisleovi by se jakýkoli násilný způsob nelíbil. A co by asi řekla Bella, kdybych jí zabil snoubence? A je jedno, jestli její láska k němu je opravdová, nebo jen podlehla jeho daru. Nemohla by milovat vraha. I když mohla by mě vůbec milovat?

„Tak co mám dělat?“ řekl jsem ztrápeně a zhroutil se s hlavou v dlaních na gauč.

„Musíš si s ní promluvit,“ sedla si Alice vedle mě s rukou okolo mých ramen. „Už pozítří ráno J.R. odjíždí na „rozlučku se svobodou“. Bella tu bude sama, tak budeš mít příležitost.“

„A co jí mám říct? Neuvěří mi.“ Kdyby to šlo, asi bych brečel. Tahle situace je neřešitelná. Nemůžu přeci před Bellu přijít a říct jí pravdu. Říct jí, že její snoubenec je upír, že si ji nebere z lásky, ale kvůli hrůzostrašné hře, která má jen jednoho vítěze. Hlavní cenou je její krev. A já, taky upír, ji chci zachránit. Proč? Protože ji miluji.

„Nepodceňuj ji. Třeba tě překvapí,“ snažila se mě Alice povzbudit.

„Ty jsi něco viděla?“ ptal se Jasper, jakoby mi tu otázku vzal z úst. S nadějí jsem se zahleděl na svou utěšitelku.

Jen zavrtěla hlavou.

„Ale sám víš, co jsem viděla už dříve. Možnost tu tedy je,“ usmála se na mě povzbudivě.

 

2 dny do svatby

 

Čekat, musím čekat ještě jeden den. Asi se zblázním!

„Uklidni se, nebo jim tu prochodíš tunel,“ napomínala mě Alice, když jsem se otáčel, abych mohl již asi potisícáté přejít jejich pokoj sem a tam.

„Alice, co chce vlastně J.R. dělat v době své údajné rozlučky se svobodou? Pořád jsem čekal, že mě přizve, ale nic.“ Jasperovi to bylo celé trochu líto. Přišlo mu divné, proč jsme sem vlastně měli jezdit. Vždyť o nás nikdo nestál.

„Jede na lov.“

„Ale proč mě nevezme sebou?“

„Miláčku, o jeho způsob lovu bys nestál.“

„Proč?“ Naléhal na ní Jasper. Nechtěl jsem to ani slyšet. Zacpal jsem si uši, jako by mi to mohlo zabránit ve vyslechnutí jejich hovoru. Vybavila se mi hned ta vidina svatební noci - odpoledne, které si J.R. pro Bellu připravoval. Bylo to něco tak nechutného...

„On loví jen přitažlivé ženy. Je to celé dost odporné. Užije si s nimi, než je...“

„Alice, prosím...,“ zaúpěl jsem. Ta představa mě ubíjela, a to mám čekat ještě jeden den, než se to pokusím zvrátit? Ne, musím jednat hned! Otočil jsem se ke dveřím.

„Ať tě to ani nenapadne. K ničemu by to teď nebylo, on se od ní nehne ani na krok. Ani ji nepustí na ten výlet s ostatními. Počkej do zítra. Vždyť už je to jen pár hodin,“ zase mě napomínala.

Dělá si srandu? Pár hodin, do zítřka je to přesně 20hodin 34 minut a to bude teprve půlnoc, dalších 7 hodin minimálně budu muset počkat do snídaně a kolik dalších nekonečných minut než bude vhodný okamžik, abych ji oslovil? Zavrčel jsem a vrátil se zpět ke své „procházce“.

„Ale jak je to možné? Vždyť má stejnou barvu očí jako my. Myslel jsem, že za ta léta, co jsme se  neviděli, se dal na stejný životní styl,“ pokračoval Jasper ve svých úvahách.

„To kvůli Belle. Normálně jeho oběti ani nezjistí, jakou má barvu očí, takže červeň jeho duhovek nebyla překážkou. Ale Bella o kontakt s ním vůbec nestála. Musel se jí tedy přizpůsobit, aby ji k sobě nalákal,“ to jsem odpovídal už já. Po včerejším obědě jsem sice neopustil Alicin a Jasperův pokoj, ale zato jsem po celou dobu poslouchal tu nechutnou mysl. Ničilo mě to, sžíralo, ale byl to jediný způsob, jak se ujistit, že je Ona v pořádku. Odhalil jsem tak nová tajemství, o která jsem ani nestál.

„Ale proč své způsoby mění zrovna den před svatbou?“ ptal se pořád Jasper.

Postavil jsem se do dveří od koupelny a chytil rám dveří, abych se podepřel.

„Chce se posílit a užít si oslavu po svém... Chce se nasytit tak, aby měl jistotu, že Bella neumře hned.“ Věděl jsem to už několik hodin, ale když jsem to řekl nahlas, další vlna zničující nenávisti mnou zalomcovala. Moje ruce rozdrtily futra dveří.

„A jeho oči?“ šeptla Alice.

„Má připravené kontaktní čočky.“

 

Druhá část

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

19)  Kate (31.12.2013 15:49)

Já vím, já vím. Profesionální lichotnice. Midnight Sun jsem ještě nečetla.

emam

18)  emam (31.12.2013 10:53)

Já to psala po tom, co jsem si dala několikrát dokolo Midnight Sun a to se pak psalo samo. Tedy, ještě mě inspirovala jednapovídka od zuzky88 ;) A jsi skoro profesionální lichotnice, ale od tebe to beru. Vždyť víš...

Kate

17)  Kate (31.12.2013 00:41)

To je hajzl ten Jeremmy! Uá, no to byla jízda, jak dokážeš tak dokonale popsat Edwardovi myšlenky a pocity? Zítra, teda dneska odpoledne letím na druhou část. :D Snad se Edovi podaří Bellu zachránit, prosím, že jo?! Em, už chápu. Pokud si začínala takhle, tak už jsem pochopila, proč píšeš tak skvěle i teď. Vlastně jsem si uvědomila, že píšeš krásně už od té doby, co tě čtu. Děkuju za super zážitek! Skladba Furios Angels se skvěle hodila, chtěla bych vidět Edem rozmlácené piano.

emam

16)  emam (27.09.2013 10:45)

Ty čteš mojí prvotinu Páni, od mámy na mateřské si toho obvzlášť vážím

Lipi4

15)  Lipi4 (27.09.2013 01:14)

áááááááááááááááááááááááááááááá co jsi to se mnou udělala??? úžasné romantické (hudební) pasáže vystřídala smršť písmenek, které tě nenechají přestat a chtějí další a další písmenka

škoda, že je tak pozdě.. takže zítra

emam

14)  emam (26.06.2013 14:15)

Já nikdy na klavír nechodila. Jsem jen samouk, který potřebuje doprovodný nástroj ke zpěvu. Budu se muset po jeho tvorbě víc podívat. Rozhodně mě zaujal

SestraTwilly

13)  SestraTwilly (26.06.2013 14:02)

Vřešťál je český skladateľ.Narodil sa aj zomrel v Prahe(1930 - 1952).Zomrel veľmi mladý,mal len 22-rokov(mám pocit že ho zabili drogy).Napriek tomu,že žil len tak krátko skladal geniálne skladby,najznámejšia je tá Paleta.Divím sa že ho nepoznáš,lebo na Slovensku je dosť populárny.Decká ho radi hrajú.

emam

12)  emam (26.06.2013 10:42)

Rio, děkuji. Koncem týdne přidám konec
SestraTwilly, černou jsem na youtube nenašla, ale červená se mi líbila. Děkuji za rozšíření obzorů. O existenci Vřešťála jsem neměla tušení. Že by slovenský rodák?B)

11)  Ria (26.06.2013 01:03)

Začalo to velmi zajímavě a ke konci jsem vypadala asi takhle Tak doufám, že přidáš pokračování co nejdříve ;)

emam

10)  emam (25.06.2013 23:12)

SestraTwilly Děkuji, zítra si to poslechnu. Teď bych vzbudila děti

SestraTwilly

9)  SestraTwilly (25.06.2013 22:47)

Emam,rozmýšľala som,ale z vážnej hudby roz.klav.skladba ma napadá len
Jiří Vřešťál - Čierna a Červená z klav.cyklu Paleta a síce sú to výborné skladby,neviem či sú vhodné ako náladovka do tvojich poviedok(skôr myslím že nie).Skús si ich
vypočuť a uvidíš.Z populárnej hudby neviem,nemám taký prehľad.To sa viac vyznajú tunajšie spisovateľky.Svoje poviedky veľmi dobre hudobne podfarbujú.No,asi som ti veľmi nepomohla,ale snaha bola.

emam

8)  emam (25.06.2013 20:29)

SestraTwilly, :) hledala jsem něco s vhodnou náladou, žánrově nevymezené. Ale můj rozhled, co se klavírní tvorby týče, je dost omezený. Chápu, že jde spíš o pojetí, ale mělo to být něco, kde je to dáno již autorem hudby.

SestraTwilly

7)  SestraTwilly (25.06.2013 19:28)

Emam,bez urážky nad tvojim slovným spojením rozzúrená kl.skladba som sa dobre zasmiala. Neviem co myslíš pod
tým pojmom. Definuj to.Myslíš vážnu
hudbu,lebo v populárnej sa veľmi nevyznám.

emam

6)  emam (25.06.2013 17:44)

SestraTwilly, moc děkuji za pozitivní komentář. Dívala jsem se na tvůj profil a nemůžu se ubránit dotazu. Byla by nějaká vhodnější rozzuřená klavírní skladba? Dlouho jsem nad tím přemýšlela a hledala. Pořád jsem si nebyla jistá jestli je to ono.
Btw, dovolila jsem si ještě pár miniaturních úprav v textu.

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (24.06.2013 17:59)

Na prvotinu celkom dobré,pekné.

emam

4)  emam (24.06.2013 09:48)

marcelo, děkuji za komentář. Možná si první, kdo zvládnul přečíst celou tuhle šílenost. Tedy nesmím opomenout Evu Kroupovou, která mi pomohla s korekturou a tímto veřejně děkuji a skláním se před její trpělivostí.
Povídka je dopsaná. Za pár dní vložím II. a konečnou část ;)

3)  marcela (24.06.2013 08:17)

Parádně dlouhý a fakt skvělý.Moc se těším na pokračování.

emam

2)  emam (23.06.2013 20:54)

Hlásím, že pod odborným dozorem jsem vše opravila. Snad je to opravdu už všechno. Díky za trpělivost

ambra

1)  ambra (21.06.2013 07:34)

Ahoj emam, mrkni prosím ještě na chybky, je jich tam celkem dost (příčestí, psaní číslovek - ty tečky za počtem dnů atd.). Také máš chyby v psaní přímé řeči. Díky;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still